447ZOBRAZENÍ

Restaurace Zlatý Drak v Pekingu je narvaná k prasknutí. Sedím s agentama u otočnýho stolku a snažím se zapomenout na to, co jsem právě spolknul. Od okolních stolů se ozýva hlasité srkání a mlaskání. Sem tam to pleskne, když někdo odhodí na zem to, co mu zrovna nejede. Napiju se kafe a zapálím si cigáro. Dnešní večeře pro mě skončila. Restaurace připomíná jídelní místnost na Titaniku. Mezi stoly proudí Číňani ve špatně střižených oblecích a nasládlý smrádek okupuje moje sliznice a zažírá se mi do šatů. V televizi, která je puštěná víc nahlas než v kavárnách u Václavského náměstí běží pořád dokola upoutávky na olympijské hry, které proběhnou v Pekingu. „Havlik, budeš se chtít jít podívat na Olympiádu? Mohli bysme pro tebe zajistit vstupenky. Stejně tady určitě budeš.“ Ptá se mě agentka. Vyfukuju kouř a nevím, co jí mám odpovědět. Jak vysvětlit totálně dezinformovaný osobě fakta, který nikdy nedokáže pochopit. A ona přitom není žádná debilní blbka.

Když tak procházím šedivým Pekingem, nad kterým se vznáší smogový mrak větší než je ozónová díra nad Antarktidou, nemůžu přestat kroutit hlavou. Jak tady chtějí udělat Olympiádu? Pominu-li politické důvody, tak je to stejně nerealizovatelná záležitost. Tady běžet maraton je stejné, jako lehnout si na devět minut k výfuku od Vétřiesky. Všudypřítomný smrad je obtěžující a inverze, která se usídlila nad gigantickýma komunistickýma stavbama dodává městu pochmurný nádech. Vláda začala omezovat pohyb cyklistů a motorek po městě. Jako kdyby to mělo mít nějakej efekt. Procházíme postraními ulicemi kolem turisticky zajímavé historické části Pekingu. Je přeplněná bary, hospodami, kde si koupíte Heineken a whisky dle vlastního výběru. Je plná Němců, rusáků a Američanů. Maldí Amíci sem utíkají, protože jim vadí Bushova politika teroru. Sedíme v hospodě, která mi připomíná plzeňský Jazz Rock, popíjíme Jamesona a debatujeme o životě. Ptám se jich, jestli jim teda nevadí, že Čína terorizuje svět a vlastní obyvatelstvo stejným způsobem, jako Američané. Tvrdým úderem zprovodila ze světa revoluci v Barmě. Sem tam pozabíjí pár Mnichů v Tibetu, podporuje Severní Koreu a politickým tlakem usiluje o Taiwan. „To je něco jinýho.“ Odpovídá mi Jack ze San Franciska. Nakrčím čelo. Zvláštní názor.

Přmýšlím co je jiného na tom, co Čína dělá. Terorizuje vlastní národ a omezuje jeho možnost svobodně se projevovat. Potlačuje všechny demokratické principy, které známe a které jakž takž fungují v civilozovaném světě. Na druhou stranu, Amerika dodržuje tyhle demokratické zásady velice benevolentně vzhledem k tomu, jaké mocenské zájmy má v té které zemi, do které právě vysílá své „Mírové jednotky“. A není to je USA. Připojili jsme se s nimi do jejich války proti terorismu. Většina států, které podporují demokratické principy si nebre servítky, pokud jde o jejich vlastní zájmy a hlavně o jejich investice. Projděme se pekingem. Dejme si nějakou ňamku v McDonalds, PizzaHut, KFC nebo Subway. Zasurfujte si na Googlu a Yahoo, kupte si oblečení Quiksilver, Mambo, Luis Vuitton, Prada nebo AlpinePro. Užasněte nad novým mobilem SonnyEricsson, Ipodem anebo si kupte botky kterékoliv značky odkudkoliv ze světa. Tohle všechno děláme tady. Korporace uzavírají jakoukoliv dohodu o omezování svých aktivit v rámci spokojenosti Číny, jen aby tam mohli prodávat. Je to největší trh na světě.

Číňané se vzpamatovali z toho, že je velký Mao skoro vyvraždil. Svůj vlastní národ, kterým pohrdal. Přežili to, zemřelo jich víc než ve 2. Světové válce, ale oni se z toho zvedli. Povstali z prachu a bahna. Naučili se otrocky makat a my jsme jen všichni využili toho, co je pro nás výhodné. Chodíme nakupovat levné věci, které hovno vydrží. Chceme kvalitu a nejnižší cenu. Chceme paradoxy, které sami o sobě nejdou dohromady. Když musíme pustit kačku na víc, dokážeme se hodiny rozčilovat na zákaznických linkách. Podporujeme Komunistickou stranu, která se dodnes nedistancovala od zvěrstev, které napáchala na nšem národu. Přesto je třetí nejsilnější stranou u nás. Obdivuju naší udatnou vlastnost hovořit o věcech, o kterých máme minimum informací. Zametat před vlastním prahem nás nebaví. A kritizovat módní témata nás baví jen tak dlouho, dokud jsou středem zájmu.

Náměstí Nebeského Klidu. Ohromná betonová plocha, obklopená komunistickýma stavbama. Bere dech. Dopadné na vás jako gigantická deska, která tíží vědomí. Drtivá většina Číňanů neví, co se tady stalo. Nikdo z nich neviděl záběry tanků, které tady před pár lety drtily těla studentských rebelů, kteří chtěli udělat něco pro sebe a svůj národ. Neví to. A kdo něco tuší, ten si to ve své vlastní hlavě bagatelizuje. Čína roste a z velké části za to vděčí Straně. Sbírá se ze země a počítá miliony mrtvých, kteří zemřeli během Kulturní revoluce, která se svojí krutostí nedá srovnat snad s ničím na světě. Čína se otevírá světu. Je tak velká, že tenhle proces bude trvat desítky let. Jednoho dne padne i komunistický režim, který pevně svírá otěže moci a s historickou ironíí diktuje své podmínky Západním mocnostem. A ony rádi poslechnout, protože v Číně leží miliardy dolarů na zemi. Stačí je jen sebrat a trochu přitom přimhouřit oči. Tak, jako je dokážeme přimhouřit před každodenníma Zprávama z naší politcký scény, kdy v přímém přenosu sledujem lži jako z druhé třídy základní školy.

Čína v historii prohrála všechno co mohla. Sotva se probrala z kolonizace Angličanů, ponížilo je Japonsko. Demokraté si nedokázali poradit s poválečnou situací a byl to bohužel Mao, který měl dost odvahy a nedostatek svědomí na to, aby zabíjel a ničil vlastní zemi a dovedl ji k bezduché poslušnosti. Dali jsme Číně jadernou bombu. Ano, dali jsme jim jí my. Rusové se dlouho sami báli předat tajemství obohacování Uranu. Měli proč. Kdyby Číně tento proces odtajnili jen o pár let dřív, Mao byl ochoten rozpoutat na vlastní pěst jadernou válku. Chtěl to, protože mu na ztrátách ve vlastním národě nezáleželo a bariéry, které drželi Západ a Východ v rovnováze u něj neplatili. Rudové to věděli a přesto se Čína stala jadernou velmocí. A kdo má jadernou bombu, ten má ve světě výrazné slovo. Nemůžete si z něj jen tak zbůhdarma dělat prdel. Tak to prostě chodí.

Stojím před Mauzoleem, které ukrývá největšího vraha v dějinách. Majitele zkažených zubů, které si nikdy v žvotě nečistil, milovníka poezie a držitele několika pohlavních nemocí. Člověka, který úřadoval ze své postele a chlapa, kterej neváhal zabíjet lidi po milionech. Dovnitř jsem se nepodíval. Trochu toho lituju. Kdo ví, kdy se sem zase dostanu. Po zádech mi stéká kapička potu a na stožáru vedle vlaje Olympijská zástava. Důkaz toho, že se Čína mění. Stejně jako v historii, jde na to ze špatného konce. Neumí jednat diplomaticky. Neumí komunikovat. Roky izolace jí to nenaučili, stejně jako není v naší zemi drtivá většina lidí schopna samostaného projevu. Individuality se tady teprve začínají rodit. Lidé, kterým tohle všechno začne vadit a jednou si řeknou dost. Ale proč by měli, když my sami za nimi každým rokem létáme a prosíme je výrobu věcí pro půlku civilizovaného světa? Nevadí nám, že zboží na pultech je levné. Je levné díky tomu, že banda Číňanů maká jako o závod za pár šupů. To my dělat nechceme. Chceme mít hezkou přírodu, manažerské platy a dovolenou desetkrát do roka. V tom problém nemáme. To nikoho nezajímá. Zajímá nás Olympiáda a opíráme se o Olympijské ideály, které se ztratily už nekdy ve středověku. Ale když se hodí, vytáhneme je z hlubin minulosti na povrch.

Je to pár týdnů, co Čína vydala prohlášení, ve kterém zakazuje jakékoliv projevy, proti jejímu režimu. Kdokoliv něco takového udělá a snad dokonce v přímém přenosu, bude zbaven ocenění a případné medaile. Neřekla to hned. Stejně jako to dělá v obchodním styku. Pokaždé, když si něco necháte vyrobit.. jste vystaveni postupným změnám dohody, která Číně vyhovuje. Ona ví moc dobře, že ji potřebujeme a proto si diktuje svoje požadavky chytře. Každý to ví. A když to ví každý nýmand jako jsem já, je jasné, že špičkový vyjednavačí Olympijského výboru to věděli také. Kolují desítky historek o tom, jak se nechávají členové olympijského výboru uplácet a udělují Olympijské licence v závislosti na nenápadném daru na soukromá konta. Víme to všichni. Ale tahle Olympijská myšlenka je nám ukradená. Luxusní prostitutky a miliony dolarů. Čína má spousty peněz. A super prostituky, když na to přijde. Olympiáda je čistě obchodní tah s dobrým jménem, ve kterém se ideály ztatily už před mnoha lety. Osobně chápu, proč chce Čína pořádat prestižní sportovní klání. Chce se zase trochu víc přiblížit světu a otevřít si další obchodní kanály. Vím, že organizace bude dokonalá, uvítací ceremoniál bombastickou přehlídkou národního umění, které nemá až tak moc společného s komunismem. Vím, že Číně nedělá problém zbouratnové postavená sportoviště, případně je nechat zchátrat. Má prostoru dost. Má dostatek kapitálu, který přitéká z našich vlastních peněženek. Ví, že naše pokrytectví má svoje hranice a že nedokážeme překročit vlastní stín.

Proč se vlastně dohadovat o hotové záležitosti. Brečet nad rozlitým mlékem je místy legrační a argumenty z úst neinformovaných a bezvýznamných lidí ostudné. Když už máme problém s Olympiádou, tak proč se k tomu nepostavíme čelem a neukážeme světu, že máme taky koule. Proč se sportovci nedhodnou a v přímých přenosech neukážou světu a celé Číně, která bude sedět u televizorů, že to co se tam děje není správné? Proč sprostě neodvedou svůj sportovní výkon a potom všem neukážou svojí hrdost naproti kamerám? Udělejme to. Nechme si odebrat medaile a tituly, které nic neznamenají. Ukažme Číně, jak se mají věci dělat, když se má lámat chleba. Medaile nemedaile. Vždyť Olympiáda není o vítězství. Olympijská myšlenka vždycky měla ukázat světu, že sport nemá nic společného s politkou a pokud už se do ní musí míchat, pak pouze tak, že svobodně ukáže celému světu svůj osobní postoj. A tohle dokáže udělat jen ten, kdo dokáže být hrdý na svoje názory a nebojí se konfrontace s nikým. I když má jít do křížku s největší, nejlidnatější a nejkontroverznější zemí světa.

diskuze 1 příspěvků