Výsledky vyhledávání pro dotaz oblast

Výsledky vyhledávání v sekci: Cestopisy

Rusko

Hustota zalidnění: 8.7 lidí na km2Časové Pásmo: GMT (3-13 ) hAdministrativní dělení: 7 federálních okruhů: 21 republik, 6 krajů, 49 oblastí, 1 autonomní oblast, 10 autonomních okruhů, 2 statutární městaNezávislost od: 24. srpna 1991Měna: rubl (Rub) =100 kopějekÚřední jazyk: ruština Největší město: Moskva (8.675.000 obyvatel)Přírodní nebezpečí: vulkanická aktivita, jarní záplavy, lesní požáryPřístaviště: Aleksandrovsk-Sakhalinsky, Arkhangelsk, Astrakhan, De-Kastri, Indigirskiy, Kaliningrad, Kandalaksha, Kazan, Khabarovsk, Kholmsk, Krasnoyarsk, Lazarev, Mago, Mezen, Moscow, Murmansk, Nakhodka, Nevelsk, Novorossiysk, Onega, Petropavlovsk-Kamchatskiy, RostovNáboženská příslušnost: Pravoslavní 80%, muslimové 0%, ostatní 0%Rusko je největším státem světa, zaujímajícím téměř 12% světové souše. Většina území leží v oblastech pro život krajně nepříznivých, a je tudíž velmi řídce osídlena. Rusko sousedí na západě s Norskem, Finskem, Estonskem, Lotyšskem a Běloruskem. Dlouhou hranici má na jihu s Ukrajinou, dále s Gruzií, Ázerbájdžánem. Nejdelší pak s Kazachstánem, Mongolskem a Čínou, jen několik kilometrů se Severní Koreou. Na severu ho obklopují okrajová moře Severního ledového oceánu - Barentsovo a Karské moře, moře Laptěvů a Východosibiřské moře, na východě pak Tichý oceán s mořem Ochotským a Beringovým a na jihovýchodě moře Japonské. Kratšími úseky má Rusko přístup k Baltskému moři (Finský záliv) na západě, Azovskému a Černému moři na jihozápadě a vnitrozemskému Kaspickému moři na jihu.Přírodní poměry Ruska Nejrozlehlejší země světa. Je 1,5-krát větší než Evropa. Rozkládá se na kontinentech Evropa a Asie. Evropskou část zabírá východoevropské nížina rozčleněná pahorkatina. Na jihu ji ohraničuje vrásová pohoří Kavkaz. Na východě ji zase kruhové horské pásmo Ural odděluje od Západosibiřské nížiny. Mezi Jenisejem a Lenou se zvedá říčními údolími protkaná Středosibiřská plošina, ke které se na jihu připojují pásma Altaj a Sajan. Na východ od Leny náhorní plošiny, pánve a nížiny oddělují jednotlivé východosibiřské pohoří. Kamčatka se svými činnými vulkány již patří k tichomořskými vrásová systému.Rusko je možno rozdělit na pět hlavních fyzicko-geografických oblastí: Východoevropskou rovinu, rozkládající se od západních hranic Ruska až k Uralu, samotné pohoří Ural, Západosibiřskou rovinu mezi Uralem a Jenisejem, Středosibiřskou vysočinu - území mezi řekami Jenisejem a Lenou - a horské oblasti jižní a východní Sibiře.Podnebí Podnebí Ruska není tak rozmanité, jak by napovídala jeho obrovská rozloha. V zásadě převažuje chladné kontinentální klima s velkými teplotními rozdíly. Výjimku představuje na jihozápadě oblast Severního Kavkazu a krátké pobřeží Černého moře, které má téměř středomořské klima. Mírnější oceánské podnebí je charakteristické pro jižní část Přímořského kraje kolem Vladivostoku na Dálném východě. Na severovýchodní Sibiři v oblasti Verchojanska dosahují zimní teploty nejnižších hodnot na Zemi s výjimkou Antarktidy (absolutní maxima -70 °C). Přitom v krátkém létě mohou teploty i zde vystoupit až na 30 °C. Prakticky celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčně zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě komunikací i sídlišť. Průměrné letní teploty se pohybují mezi 4-8 °C na arktickém pobřeží až k 25 °C kolem Kaspického moře. Povrch Východoevropská rovina zaujímá většinu evropského Ruska. Na jihu přechází do stepí Kubáňské nížiny ohraničené mohutnou bariérou Kavkazu, který zároveň tvoří hranici s Asií. Její pahorkatiny nikde nepřesahují výšku 500 m nad mořem. Na severozápadě ji omezuje Karelská jezerní plošina a hornatější poloostrov Kola, na severovýchodě Timanské vrchy. Na západ od Moskvy leží Valdajská vrchovina, kde pramení řada velkých řek včetně Volhy, Dněpru a Západní Dviny. Jihozápad vyplňuje rozsáhlá a nízká Středoruská vrchovina. Na východě vytváří přírodní hranici roviny pohoří Ural, které bylo odedávna předělem mezi Evropou a Asií. Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa - bažinatá Západosibiřská rovina (více než 3 mil. km2), protékaná veletoky Obu s Irtyšem a Jenisejem. Středosibiřská vysočina, tvořená soustavou rozsáhlých plošin a nevysokých pohoří rozčleněných četnými toky, je z hornin, které patří k nejstarším na světě. Na jihu se zvedá ve vyšší Angarskou plošinu a naopak na východ se sklání do Středojakutské roviny v povodí Leny a Viljuje. Náhorní plošina je na severu přerušena bažinatou Severosibiřskou nížinou, za níž se zvedá nevysoké pohoří Byrranga, prostupující poloostrov Tajmyr až k arktickému pobřeží. Prodloužení této soustavy až za 80° severní šířky představují zaledněné ostrovy Severní země. Na jihovýchodě Západosibiřské roviny se zvedají pásma vrásných pohoří. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ nižší Západní Sajan a po hranicích s Mongolském divoké pohoří Tannu-Ola. Na mongolské hranici vrcholí další rozsáhlé horské pásmo - Východní Sajan. Na severovýchod od něj vyplňuje velkou příkopovou propadlinu jezero Bajkal, které svojí unikátní hloubkou, 1620 m, představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Odtud na jih se rozkládá Burejské pohoří a podél pobřeží Japonského moře divoký Sichote-Aliň. Na severovýchodní Sibiři vyniká délkou téměř 2000 km Verchojanské pohoří. Výšku 3000 m překračuje ledovcové pohoří Čerského, od Ochotského moře za polární kruh se táhne Kolymské pohoří. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotka, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících pacifické pobřeží. Sopečné pohoří pokračuje dále k jihozápadu přes Kurilské ostrovy do severního Japonska. Téměř celá tato oblast včetně ostrovu Sachalin neblaze proslula nejtvrdšími trestaneckými tábory (GULAGy), zřízenými již za carské vlády a široce využívanými stalinským režimem. Celá zabajkalská a tichomořská oblast je také značně seismicky aktivní.Po celou dobu své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu. Ačkoli v dávných historických dobách bylo neustále ohrožováno nomádskými nájezdníky z Asie, vybudovalo v průběhu 16.-19. století obrovskou mnohonárodnostní říši.Dějiny Ruska Od 6. století si začali Chazaři (skupiny tureckých a íránských národů, které se stahovaly na sever) podmaňovat ugrofinské a slovanské obyvatelstvo, žijící v oblasti dnešního západního Ruska. Chazaři vytvořili prosperující říši, která zabírala většinu dnešní Ukrajiny a jižního Ruska, a roku 737 založili nové hlavní město Itil poblíž ústí Volhy do Kaspického moře. Mezitím si Vikingové, kteří dělali průzkumné výpravy ze Švédska, probojovali obchodní cestu od Baltského až po Černé moře a Konstantinopolis (dnešní Istanbul) s využitím řeky Dněpru (dněperská obchodní cesta). Nejdříve založili na severu Novgorod a pak postupovali na jih a zbudovali Kyjev. Kolem tohoto města se postupně sjednotilo množství slovanských kmenů, které vytvořily mocný stát Kyjevskou Rus. V roce 965 silný kyjevský kníže Svjatoslav (zemřel roku 972) konečné porazil Chazary. V roce 988 Svjatoslavův syn Vladimír (960-1015) přijal křesťanskou víru. Tato událost vytvořila pevné svazky s řeckou Byzantskou říší, jejíž civilizační vlivy sehrály základní roli při vytváření svébytné ruské kulturní identity. Vláda Vladimíra I. Svjatoslavoviče a jeho syna Jaroslava Moudrého (1019-1054) byla obdobím největšího rozkvetu Kyjevské Rusi. Časté nájezdy bojovných jižních sousedů jí však působily neustálé potíže. V roce 1235 se objevila nová hrozba z východu, když z asijských stepí začali postupovat tatarští a mongolští nájezdníci. Mongolský vpád do Ruska byl rozsáhlý a ničivý. Mongolové pálili města a vyháněli z nich obyvatelstvo, vraždili zajatce a vymáhali poplatky. Severozápadně ležící Novgorod unikl mongolským nájezdům, ale musel čelit útokům Švédů a Germánů ze západu. Legendární novgorodský kníže Alexandr Něvský (1220-1263) nakonec porazil své nepřátele ve dvou velkých bitvách; jednu svedl se Švédy na řece Něvě v roce 1240, druhou, proti Němcům, roku 1242 na zmrzlém Čudském jezeře. Tou dobou už ovšem Mongolové došli až do Evropy a založili říši Zlaté hordy, která měla své hlavní město v Sarajbatu (poblíž Kaspického moře). Zatímco východní oblasti Kyjevské Rusi zůstávaly pod vládou Mongolů, západní část zabraly Litva a Polsko. Avšak koncem 13. století začal růst nový mocný stát. Když se syn Alexandra Něvského Daniil Alexandrovič (1276-1304) stal knížetem moskevským, založil dynastii moskevských panovníků, kteří vládli následující tři století až do roku 1598. Během tohoto období se Moskva rychle rozpínala, zvláště za vlády Ivana III.(Ivan Veliký, 1440-1505), který nakonec v roce 1480 vymanil moskevskou oblast z mongolské poroby. V roce 1472 přijal titul "Vladař veškeré Rusi" a zavedl emblém dvouhlavého orla. V roce 1547 byl jeho vnuk Ivan IV. (Ivan Hrozný 1530-1584) korunován na prvního ruského cara. Mladý car přemohl Kazaňský chanát a zahájil velkou ruskou expanzi na východ. Během půl století byla ovládnuta Sibiř a v roce 1649 došli Jermakovi kozáci až k pobřeží Tichého oceánu. Po smrti Ivanova syna Fjodora I. (1557-1598) panoval ve funkci regenta tatarský šlechtic Boris Godunov. Jeho vláda byla v Rusku obdobím řady povstání a proslula pod názvem "doba těžkostí" (1595-1613); období hladomoru, celkem 18 občanských válek a povstání včetně polské invaze bylo ukončeno, když byl carem zvolen Michail Romanov (1596-1645), první zástupce dynastie, která pak v Rusku panovala nepřetržitě až do roku 1917. Petr. I. zvaný Veliký (1672-1725), veden snahou "otevřít se Západu" a poevropštit svou zemi, založil nové hlavní město Petěrburg při ústí řeky Něvy do Finského zálivu. Svými vojenskými úspěchy, zavedením západních technologií a tvrdými vládními reformami dokázal přeměnit Rusko ve velkou evropskou mocnost. Rozšíření vlivu země a její poevropšťování pokračovalo dále i za panování carevny německého původu Kateřiny II. Veliké (1729-1796). Kateřinin vnuk Alexandr I. (1777-1825) po většinu své vlády vedl válku s Napoleonovou Francií. Porážka Napoleona sice proslavila ruské hrdinství, ruská společnost však zůstala nadále feudální a v Krymské válce (1853-1856) vyšla najevo zaostalost jejího průmyslu. Alexandr II. (1818-1881) zrušil nevolnictví a snažil se o sociální a administrativní reformy. Avšak nespokojenost ruské inteligence stále rostla a vyvrcholila jeho zavražděním v roce 1881. Za vlády Alexandra II. si Rusko podrobilo Kavkaz a Kazachstán a proniklo hluboko do Střední Asie. Kolem roku 1900 vládlo obrovské mnohonárodnostní říši, která sahala až k hranicím Persie, Afghánistánu, Indie a Číny. Po katastrofální válce s Japonskem (1904-1905) přinutily domácí nepokoje cara Mikuláše II. (1868-1916), aby souhlasil se zřízením dumy neboli parlamentu. Jak se však ukázalo, tento ústupek nestačil a přišel pozdě. Situace se dále zhoršila po roce 1914, když se Rusko zapojilo do 1. světové války. V bojích padly miliony lidí, hospodářství se hroutilo a zásobování potravinami bylo vážně ohroženo. V březnu 1917, po povstání v Petrohradu, byl car přinucen k abdikaci ve prospěch Prozatímní vlády. V listopadu 1917 se převratem, který svrhl Prozatímní vládu, chopil moci vůdce bolševické strany Vladimír Iljič Lenin (původním jménem Uljanov, 1870-1924). Lenin okamžitě za cenu velkých ústupků ukončil účast Ruska ve válce a rozhodl o rozdělení půdy rolníkům. Následovalo období ničivé občanské války a intervencí (1918-1922), které skončilo v roce 1922 založením Svazu sovětských socialistických republik. Po Leninově smrti vyhrál boj o moc Josif Vissarionovič Džugašvili, zvaný Stalin (1879-1953), když nemilosrdně vyřadil ze hry své soupeře. V roce 1928 vyhlásil první pětiletý plán: etapu intenzivní industrializace a nucené kolektivizace ruského zemědělství. V jejím důsledku klesla zemědělská produkce a následný hladomor na Ukrajině v roce 1932 způsobil smrt milionů lidí. Mnoho těch, kteří se postavili proti Stalinově politice, bylo popraveno nebo deportováno do sibiřských pracovních táborů. V roce 1934 zahájil Stalin systematickou likvidaci všech svých politických odpůrců, včetně nejvyšších vojenských činitelů. Odhaduje se, že v rámci masového teroru let 1936-1938 zahynulo asi 8 milionů lidí. V roce 1941, po vypuknutí 2. světové války, která zastihla Sovětský svaz nepřipravený, byl okupován rozhodující díl evropské části nacistickým Německem. Jeho porážky bylo dosaženo za cenu obrovských obětí ruského lidu, které přesáhly 20 milionů životů. V prvních poválečných letech získal válkou poničený Sovětský svaz značný mezinárodní vliv vytvořením šesti satelitních komunistických režimů v sousedních státech střední a východní Evropy. Následující období studené války charakterizované vývojem atomových zbraní a závody ve zbrojení vedly k nastolení vojenské rovnováhy dvou hlavních světových velmocí, schopných se vzájemně zničit. V roce 1962, za vlády Nikity Chruščova, unikl svět jen o vlásek válce, když se Spojené státy a Sovětský svaz dohodly ve věci rozmístění sovětských nukleárních raket na Kubě. Chruščovovy pozdější snahy o zlepšení vztahů se Západem byly roku 1964 násilně ukončeny jeho odvoláním vedením Komunistické strany, v níž se moci brzy chopil Leonid Iljič Brežněv. Když se Brežněvovi nepodařilo urovnat rostoucí roztržku mezi Sovětským svazem a komunistickou Čínou, snažil se uzavřít mír se Západem. Avšak sílící brežněvovská náboženská i politická perzekuce, týkající se zvláště Židů, způsobila odliv sympatií Západu a sovětská invaze do Afghánistánu v roce 1980 vyvolala všeobecné mezinárodni odsouzení. Tato situace pokračovala až do března roku 1985, kdy se stal generálním tajemníkem Komunistické strany Michail Sergejevič Gorbačov. Zavedl nový, otevřenější styl vedení, zaměřený na přestavbu vlády a ekonomiky. V roce 1988 stáhl sovětská vojska z Afghánistánu a inicioval odzbrojovací rozhovory se Západem. Doma se však musel vyrovnávat se stagnující ekonomikou, zvětšujícími se rozdíly mezi jednotlivými republikami, sílícími snahami o dlouho potlačovanou národní suverenitu a s etnickými konflikty, které začaly vypukat na mnoha místech Ruska. Koncem 80. let, kdy se zhroutily komunistické režimy po celé Evropě, žádal Gorbačov vyšší prezidentské pravomoci ve snaze zabránit rozpadu Svazu. Boris Jelcin a další radikální reformátoři varovali před "novou diktaturou". Začátkem roku 1990 se však Komunistická strana prakticky vzdala mocenského monopolu a se ztrátou podpory většiny obyvatel ztratila i schopnost ovládat dění v zemi. V důsledku toho se v květnu 1990 Jelcin stal prvním svobodně zvoleným prezidentem Ruské federace. Mezitím Gorbačovovův politický úspěch ve Spojených státech a Velké Británii signalizoval skutečný konec studené války a další snižování zbrojení. Jakkoliv byl Gorbačov oblíbený v zahraničí, doma jeho popularita rychle klesala. Zatímco první svazové republiky vyhlašovaly svou nezávislost, Gorbačov usiloval o zachování určitého stupně centrální autority na základě nové svazové smlouvy. V srpnu 1991 se však skupina konzervativních zastánců tvrdé linie pokusila o uchopení moci. Následující masové demonstrace v Moskvě a Leningradě nedovolily skalním komunistům převrat dokončit. Gorbačov, který byl zadržen v domácím vězení na Krymu, se vrátil do hlavního města, kde však již jeho mocenskou pozicí otřásl Jelcin, který se zde rozhodně postavil proti puči. Neúspěch pučistů potvrdil, že autorita Komunistické strany je zlomena a obrovský monolit Sovětského svazu se začal hroutit. Formálně byl rozpuštěn v prosinci 1991 a 11 z 15 svazových republik s výjimkou pobaltských států a Gruzie vytvořilo Společenství nezávislých států (SNS). Gorbačov neměl jinou volbu než rezignovat. Od té doby vede Rusko zápas o transformaci své ekonomiky, reformu politického systému a o nalezení nové pozice ve světové politice. Přes nesmírné těžkosti, vyvolané Jelcinovými reformami, vyjádřil ruský národ v lidovém referendu v dubnu 1993 jeho vedení podporu. Pokračující rozvrat hospodářství a citelný pokles životní úrovně většiny obyvatel změnil opět politickou situaci. Po srážkách Jelcina s konzervativním parlamentem v říjnu 1993 vítězí v následujících prvních svobodných parlamentních volbách populistický Vladimír Žirinovskij, vůdce nacionálně fašistické orientace. Roku 1996 byl ve volbách zvolen Boris Jelcin, roku 2000 byl zvolen Vladimir Putin.Obyvatelstvo Ruská federace sdružuje na svém území obrovské množství národu, národností i nepočetných etnik. Žije tu více než 100 různých národností a etnických skupin (vedle dominantních Rusů však pouze 6 má více než 1 milion příslušníků a jen Tatarů je více než 5 milionů), které patří zhruba ke 4 hlavním jazykovým skupinám (větvím). Součástí indoevropské skupiny je více než 130 milionů převážně rusky mluvících slovanských obyvatel obývajících území od Baltu až k Pacifiku (vedle Rusů jde především o Ukrajince a Bělorusy). Ostatní tři jazykové skupiny jsou: ugrofinská, rozšířená v oblastech evropské tajgy a tundry (Karelové, Komijci) a v Povolží (Mordvini, Marijci a Udmurti); turkickými neboli turkotatarskými jazyky se hovoří místy na severním Kavkaze, a zejména v Povolží (Tataři, Baškirci, Čuvaši) a Asii, a konečně kavkazská skupina, kam patří jazyky, kterými se mluví na západním Kavkaze a v Dagcstánu. Relikt v této oblasti představuje mongolský jazyk Kalmyků. Ruská většina se od množství neslovanských etnik výrazně liší kulturou, náboženstvím i jazykem. Ve slovanské populací přežila silná pravoslavná tradice, je tu také mnoho baptistů a mnohé národnosti si zachovaly svá tradiční náboženství: islám u některých turkotatarských a kavkazských národů a buddhismus u mnohých Kalmyků a Burjatů. Migrací neustále ubývá židů. V posledních třech letech prodělává Rusko obrovský pokles porodnosti, který vyústil v takový úbytek obyvatel přirozenou měnou, jaký nemá na světě obdoby. Počínaje rokem 1993 ani rozsáhlá imigrace nedokáže zabránit snižování počtu obyvatel.Hospodářství Ruska Rusko soustřeďovalo rozhodující potenciál bývalého Sovětského svazu. Jeho obrovské energetické a další nerostné zdroje zajišťovaly přísun energie a surovin průmyslovým i jiným odvětvím všech ostatních svazových republik i východní Evropy. Ohromná rozloha země a nepříznivé přírodní podmínky však vždy představovaly velkou překážku rozvoje. Přes své ambiciózní a velkorysé zemědělské programy musí Rusko stále ještě dovážet potraviny a jeho zastaralý průmysl nemůže dobře soupeřit s pokrokovými technologiemi vyspělých průmyslových států.Průmysl Páteří ruského hospodářství je těžký průmysl, zpracovávající obrovské množství surovin, které země poskytuje. Nejdůležitější z hlediska fungování celého hospodářství je těžba energetických surovin, jejichž vývoz je rozhodujícím zdrojem příjmů. Severozápadní Sibiř má vedle oblasti Perského zálivu největší zásoby ropy a zemního plynu na světě. Ropa se dále těží mezi Volhou a Uralem (Tatarstán), na severním Kavkaze a ostrově Sachalin. Největší jsou také zásoby černého i hnědého uhlí na střední a východní Sibiři (Jakutsko), v Kuzněcké a Kansko-ačinské pánvi. Největší ložiska zemního plynu jsou na severu Západosibiřské roviny u polárního kruhu a na Jamalském poloostrově. Problémem je těžba paliv v extrémních podmínkách, místy za polárním kruhem, velké ztráty při těžbě a těžké poškozování životního prostředí. Obavy vyvolává velký pokles těžby ropy. Velké jsou i zásoby železných rud, zejména v oblasti Kurské magnetické anomálie při hranicích s Ukrajinou a na jižní Sibiři. Na Urale lze nalézt většinu rud barevných kovů, ale ložiska některých jsou již z velké části vyčerpána. Velmi významná je těžba zlata na východní Sibiři a Dálném východě, světově důležitá je produkce niklu (Norisk, poloostrov Kola), mědi (Ural), bauxitu (Ural, východní Sibiř), polymetalických rud (Kuzbas a Ural), wolframu (jižní Sibiř), cínu (Zabajkalsko) a platiny (Ural, Sibiř), z nerudných surovin pak azbestu, apatitů (poloostrov Kola), diamantů (Jakutsko), draselných solí, slídy a tuhy. Ohromné jsou zásoby vodní energie. Největší vodní elektrárny jsou na Jeniseji s Angarou a Volze. Na výstavbu dalších chybějí finanční prostředky. Program výstavby atomových elektráren byl pozastaven v roce 1986, když výbuch reaktoru v Černobylu na Ukrajině odhalil bezpečnostní slabiny řady zařízení. Za sovětského systému zabezpečovalo Rusko rozhodující část průmyslové produkce a potřeb celého svazu. Charakteristická byla převaha těžkých odvětví, materiálově a energeticky velmi náročných, zaměřených na produkci výrobních prostředků, výroba spotřebního zboží byla druhořadá. To je také jedním z důvodů velkého poklesu průmyslové produkce, po které není v současnosti poptávka. Jen nejvyspělejší technické výrobky jako letadla, některé druhy zbraní, případně další dopravní prostředky a strojní zařízení vybavené mikroprocesorovou technikou mohou být konkurenceschopné na světových trzích.Zemědělství Zemědělství Ruska má i přes obrovskou rozlohu relativně omezené agroklimatické zdroje. Orná půda zabírá pouze 8 %, louky a pastviny dalších 5 % plochy území. Naprostá většina orné půdy se nachází v jižních oblastech evropské části Ruska. Rostlinná výroba má menší význam a její produkce není schopna zajistit dostatek obilovin pro vlastní potřebu. Nejdůležitější plodinou je pšenice (4. místo na světě), významná je produkce ječmene, žita a ovsa, méně kukuřice. Rusko je stále největším světovým producentem brambor. Z technických plodin má největší význam pěstování slunečnice, cukrové řepy a lnu. Stavy hospodářského zvířectva (skotu, vepřů, drůbeže a ovcí) patří k nejvyšším na světě, ale produktivita je nízká a výroba v posledních letech upadá. I přes velké změny kolchozně sovchozní sektor stále hospodaří asi na polovině zemědělské půdy. Skutečně soukromá hospodářství (farmáři) obhospodařují asi 5 % zemědělské půdy. Ruské rybářské loďstvo, které operuje od polárních vod až po Tichý oceán, patří k největším na světě a také v produkci ryb patří Rusku jedno z předních míst. Rusko má také největší zásoby dřeva na světě. Jednoznačně dominují jehličnaté dřeviny, na prvním místě modřín.Doprava a komunikace Doprava v podmínkách Ruska, tj. především ohromných vzdáleností míst produkce (surovin a potravin) a spotřeby, hraje mimořádnou důležitost. Po destrukci centrálního plánování a rozpadu SSSR se stala doprava jedním z nejslabších míst, která ohrožují ekonomickou transformaci. Často se stává, že i potraviny, které je nutné ve značných objemech dovážet, se zkazí ve skladech či při transportu, dříve než se dostanou ke spotřebiteli. Základem ruské dopravy je železniční systém, který slouží přepravě nákladů na velké vzdálenosti a dociluje i přes její velký pokles stále největších výkonů na světě. Železniční doprava je rozvinuta především v evropské části s radiální sítí tratí směřujících z Moskvy do všech důležitých center Ruska i blízkého zahraničí. Ještě větší význam má železniční doprava pro spojení evropské části se Sibiří a Dálným východem, který zabezpečuje již po celé délce zdvojená sibiřská magistrála. Její severní větev - Bajkalsko-amurská magistrála (BAM), vybudovaná s obrovskými náklady, není plně využita. Automobilová doprava sice přepravuje mnohem více nákladů, ale jen na malé vzdálenosti, takže výkony jsou srovnatelné s přepravou po železnici. Silniční síť je rozsáhlá, skutečně kvalitních silnic je však relativně málo. Automobilizace je nízká, ale počet osobních aut se rychle zvyšuje (výroba osobních aut představuje jediné odvětví, které roste). Svůj význam si uchovává levná doprava nákladů po řekách, zejména na Volze a sibiřských veletocích. Velmi rozsáhlá je potrubní doprava, která přepravuje naprostou většinu ropy i zemního plynu, a to ze západní Sibiře až do střední Evropy. Zahraniční obchod je většinou uskutečňován osvědčeným obchodním loďstvem. Na dalekém severu a východě představuje námořní doprava často jediné spojení mezi komunitami roztroušenými po zhruba 50 000 km dlouhém pobřeží. Některé přístavy v zimě zamrzají, jiné, např. Murmansk, fungují celý rok. Největšími přístavy jsou Novorossijsk na Černém moři, St. Petěrburg na Baltu a Nachodka na Dálném východě. Síť leteckých linek byla nejdelší na světě. Se vzrůstem cen paliv a letenek doprava silně poklesla. Stále však pro četné oblasti představuje jediný druh spojení.Zdravotnictví, sociální péče a školství Za sovětského režimu byla v celé Ruské federaci lékařská péče zdarma a široce dostupná, přesto např. naděje dožití byla zejména u mužů velmi nízká. Životní úroveň obyvatel nebyla vysoká, velmi špatné byly podmínky bydlení. Na druhé straně prakticky neexistovala nezaměstnanost. Zhroucení sovětského systému způsobilo chaos ve staré síti sociální péče. Rusko se nyní potýká se stejnými problémy, jakými trpí řada rozvojových zemí: s vysokou inflací, nezaměstnaností a prudkým vzestupem kriminality. Hyperinflace na začátku 90. let způsobila prudké snížení životní úrovně a stále více Rusů se ocitá pod hranicí životního minima. Zastaralá mašinérie systému sociální péče se musí potýkat s obrovským nárůstem bezdomovců, uprchlíků a zbídačených lidí a v současnosti i nezaměstnaných. Roste i kojenecká úmrtnost, zhoršuje se zdravotní i psychický stav obyvatel, extrémní je nárůst alkoholismu a sebevražd.Informace o krásách, životě a kultuře Ruska nás za minulého režimu bombardovali na všech stupních škol. Všichni jsme se učili rusky, v prvopisech četli ruskou poezii a dopisovali jsme si s korespondenční kamarády ze Sovětského Svazu. Naše soužití s Ruskem však bylo nenáviděným ideologií a tak všechno, co přicházelo z východu, se nám příčilo. Svou negace jsme dali najevo v posledním desetiletí, kdy jsme se k Rusku otočili zády a otevřely se západnímu světu. Cestujeme po Evropě, vydáváme se na výpravy do zemí všech kontinentů a Rusko se nám rok od roku vzdaluje. Až nyní si začínáme uvědomovat, že se tento kdysi nesympatický region pro nás stává exotickou krajinou, jejíž přitažlivost nevyzvedl palmy nebo orientální nádech, ale naše školní znalosti a touha navštívit stát, kde zítra znamenalo včera. Objevte Rusko jako zemi čárů, spisovatelů, ledových jezer tonoucích v hlubokých lesích, ale také neuceleným venkově a nepovedených stavebním experimentů. Věříme, že nabídka poznání historických památek a duchovního bohatství Vás osloví stejně jako špičkových sportovců nalákali do Ruska cinkání zlaťáků novodobých ruských bohatýrů......... 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Tipy

PRAHA - TROJA - BOTANICKÁ ZAHRADA - SKLENÍK FATA MORGANA - podrobně

V květnu roku 2003 byl zkolaudován skleník Fata Morgana. Tento skleník není jen nahodilou sbírkou tropických rostlin. Původní vizí bylo realistické napodobení skutečných přírodních společenstev vybraných oblastí. Proto nebudou v expozicích chybět dřeviny, liány, zástupci nejtypičtějších čeledí, epifyty, cibuloviny, ale i trávy nebo parazitické rostliny. Vnitřní expoziční prostor skleníku je rozdělen stěnami na celkem tři části s odlišnými teplotami a vlhkostí. První část je polopouštní, druhá a zároveň největší představuje biom nížinného tropického deštného lesa a poslední nejmenší, ale speciálně chlazená, ukáže rostlinný život vysokých tropických hor. Veškeré výsadby budou členěné i geograficky, podle kontinentů. PolopoušťProhlídka skleníku začíná v části suché - polopouštní. Část plochy je věnovaná Austrálii, expozice má charakter suchého buše východní části světadílu. Na terasách ve svahu návštěvník spatří keře z obtížně pěstovatelné čeledi Proteaceae, eukalypty, akácie a další zajímavé rostliny. Druhá expozice je zaměřena na oblast jižního Mexika, konkrétně států Puebla a Oaxaca, malá část zahrnuje polopouštní oblasti Guatemaly a dalších států střední Ameriky. Veřejnost zde nenajde pouze sbírku kaktusů (na které se mnohem lépe specializují jiné botanické zahrady), ale přírodní společenstvo s rozptýleným dřevinným patrem, podrostem zemních bromélií, sukulentů, trvalek, cibulovin a trav. Kaktusy chceme naopak minimalizovat jen jako doplněk ve skalních trhlinách. Nejvíce prostoru jsme věnovali africkým rostlinám z několika států jižní Afriky. Hlavní důraz opět nedáváme na jednostranně zaměřenou sbírku sukulentů, ale na celkový průřez typickou vegetací konkrétního území. Návštěvníci tedy neuvidí jen pryšce (Euphorbia), aloe a živé kameny, ale i drobné dřeviny a pereny, expozici doplníme i sbírkou cibulovin a letniček Teploty v expozici Polopoušť: zimní min. 16 °C, letní max. 30 °C Tropický nížinný deštný lesZ horké a suché procházky polopouštní vegetací vede cesta do nitra skály. Návštěvník se náhle ocitne ve staré podzemní štole s hrubou výdřevou. Za ohybem cesty štola skončí a plynule přechází do skleněného tunelu, dělícího desetimetrové tropické jezero na dvě poloviny. Po pravé ruce bude moci návštěvník pozorovat vodní život Starého světa, levá polovina je věnována biotopům světa Nového. Odtud návštěvník vystoupá opět do skleníku a přes lávku přejde stejnou trasou, kterou před tím absolvoval pod hladinou. Pokračovat bude tropickým deštným lesem čtyř kontinentů. Největší část téměř celý skalní masív severní stěny je věnován Střední a Jižní Americe. Ve svahu nad jezerem bude možno obdivovat skalní floru Ekvádoru, Kolumbie, Venezuely a Brazílie. Druhou polovinu skalní stěny obsadí rostliny z Guatemaly a Nikaraguy. Dominantu expozice tvoří sedmimetrový vodopád, vytékající několika prameny z umělé části skály včleněné do přírodního terénu. Partie věnovaná Austrálii a Tichomoří je zaměřena především na rostliny ostrovů Nová Kaledonie a Nová Guinea. Největšími cennostmi zde budou jehličnaté stromy rodu Agathis vzácné jehličnany s listy širokými až několik centimetrů. Další část tvoří kamenitá expozice zahrnující vegetaci Afriky a Madagaskaru s několika vyššími dřevinami a keřovým patrem.Dále se návštěvníci budou moci seznámit s květenou jihovýchodní Asie, rozdělenou podle flory na oblasti jižní a jihovýchodní Asie. Skutečně unikátní je sbírka vietnamských orchidejí, která v Evropě nemá obdoby. Teploty v expozici Tropický deštný les: min. 22 °C, optimum 24 °C, max. 30 °C Chlazený horský skleníkPoslední, nejmenší, ale zároveň nejzajímavější je chlazená část tropických hor. Zde se představí vegetace horského mlžného lesa v tropickém a subtropickém klimatickém pásmu s teplotami mezi 12 - 18 oC. Své místo tu najdou společenstva z andských horských hřbetů, vysokohorské Afriky i Asie. K nejcennějším sbírkám patří kolekce dřevin z nejvyšší hory Bornea - Mount Kinabalu nebo vysokohorské druhy masožravých láčkovek. Teploty v expozici Chlazený horský skleník: noční min. 8 °C, denní max. 20 °C O skleníkuTvar skleníku připomíná protáhlé písmeno S, jehož délka je 130 m a je podél vrstevnice vtisknuto do prudkého svahu. Šířka skleníku je 17 m, výška vrcholu střechy od terénu se pohybuje mezi 4,5 a 11 m. Expoziční plocha o rozloze 2190 m2 je protkaná 225 m cest pro návštěvníky a doplněna vyhlídkovou terasou o ploše 58 m2. Zastřešení nesou mohutná oblouková žebra, zapuštěná do původního terénu. Teplota, vlhkost vzduchu a spouštění zalévání ve všech částech expozice je řízena regulátory klimatu, napojenými na malou meteorologickou stanici, která poskytuje systému údaje o venkovních teplotách, vlhkosti vzduchu, síle a směru větru a intenzitě slunečního záření. Veškeré údaje vyhodnocuje centrální počítač a ten zároveň řídí jednotlivé regulátory. Skleník je vybaven vlastní plynovou kotelnou se dvěma kotli.

Pokračovat na článek


Soutěsky na Kamenici - Hřensko

Pokud hledáte pro svůj výlet či dovolenou opravdovou divočinu a nechcete se trmácet do vzdálených zemí, měli byste zamířit na sever do našeho nejmladšího národního parku České Švýcarsko. Tajemná a rozervaná krajina pískovcových skal, rozkládající se na pomezí Čech a Saska, přitahuje lidi svou romantickou krásou odpradávna. K jejím nejzajímavějším částem patří hustě zalesněný kaňon řeky Kamenice, která na dvou místech vytváří soutěsky s klidnou vodní hladinou; pohled na ně představuje neobyčejný zážitek. Zdejší pískovce vznikly v druhohorách asi před sto milióny lety, kdy se z písečných usazenin na dně moře vytvořily až několik set metrů silné vrstvy. Později moře ustoupilo a sopečná činnost v třetihorách způsobila rozlámání pískovcových vrstev na mnoho částí. Vše dokonala větrná a vodní eroze, díky níž zde na mnoha místech vznikly útvary, které jinde nespatříte. Po dlouhou dobu byla oblast kolem Kamenice jen těžko přístupná a byla opředená tajemstvím. Místu, kde končila stezka a dál už pokračovaly jen skály a voda, se dokonce říkalo Konec světa. Pokusy proniknout dál považovali zdejší lidé za bláznovství či dokonce za bezbožnost. Soutěsky na Kamenici představovaly dlouhou dobu velkou překážku, kterou museli obyvatelé pravobřežních obcí Mezná a Vysoká Lípa každou neděli překonávat na cestě do kostela v Růžové. Řeka však sloužila také jako zdroj obživy; rybáři v ní chytali pstruhy a lososy a dřevaři jejího proudu využívali pro plavení dříví. Teprve koncem 19. století byla Kamenice lépe prozkoumána a zanedlouho sem přišli první turisté. Tomu však předcházela zajímavá příhoda – roku 1877 došlo v hřenské hospodě U Zeleného stromu k odvážné sázce, při níž se pět dobrodruhů rozhodlo, že Kamenici a její soutěsky zdolají na voru. Tři plavidla je skutečně bez větších problémů dopravila od Dolského mlýna až do Hřenska a tak vlastně vznikla tradice využití soutěsek pro turistické účely. O to, aby se sem lidé vůbec dostali a mohli si zdejší krásy užít komfortnějším způsobem než na voru, se zasloužil kníže Edmund Clary-Aldringen. Od osmdesátých let 19. století totiž vynakládal nemalé prostředky na zpřístupnění oblasti. Jako majitel zdejšího panství se snažil turistům jejich toulky zpříjemnit a obě soutěsky zpřístupnil. Povolal italské odborníky a pod jejich vedením pak na dvě stě dělníků – barabů – budovalo chodníčky, můstky, tunely, lávky a jezy. Barabové, jejichž jméno je odvozeno od jména biblického lotra Barabáše, byli původně železniční dělníci, kteří vykonávali nejtěžší práce při budování tunelů, například v Alpách. Byla to zajímavá komunita, proslulá svým kočovným životem, nebezpečnou prací a svéráznou tradicí. Tunely pro pěší v oblasti kaňonu Kamenice vykutali během několika zimních měsíců tak, že pískovcovou skálu nejprve zahřívali ohněm a pak ji prudce zchlazovali vodou, takže kámen popraskal a bylo možné ho vylámat. Na zpřístupnění soutěsek se podílel i Horský spolek pro České Švýcarsko. Jako první úsek byla roku 1890 otevřena asi 500  m dlouhá Edmundova neboli Tichá soutěska a v návaznosti vznikla i restaurace. Vody soutěsky tehdy brázdilo pět lodiček, které řídili převozníci s bidly, oblečení v námořnických stejnokrojích. O osm let později skončily úpravy i 250  m dlouhé Divoké soutěsky. Obliba této lokality i nadále stoupala, což dokládají i písemné prameny z dvacátých let 20. století. V té době zde turisty vozilo celkem 21 lodiček od brzkého rána až do tmy a ročně sem zavítalo asi 160 000 návštěvníků. Platily zde přísné předpisy, nesměly se tu pořizovat fotografie ke komerčním účelům, provozovat podomní obchod, vylepovat politické plakáty a přístup byl zakázán i žebrákům. Roku 1964 byly obě soutěsky s pomocí československé armády zrekonstruovány. Pokud se k soutěskám vydáte od parkoviště nedaleko hotelu Klepáč, musíte nejdříve po lávce překonat tok Kamenice a pak pokračujete dál proti proudu řeky. Asi po půlhodině chůze dojdete k přístavišti člunů v Edmundově soutěsce. Setkáte se i s označením „Tichá“, to ovšem pochází z doby socialismu, kdy jméno hraběte, zakladatele zdejší plavby, nebylo žádoucí. Plavba na pramici dlouhá necelý kilometr trvá asi 20 minut. Nečekejte žádné technické vymoženosti, vše je jako za starých časů. Převozník pohání i kormidluje loď bidlem a během projížďky vás upozorní na neobyčejné skalní útvary. Jejich jména pocházejí z období romantismu a zrodila se v hlavách prvních návštěvníků. Najdete tu třeba Vodníkovo křeslo, Lva, Sloní rodinu, Opici či Španělské balkónky. Záleží samozřejmě na vaší fantazii, zda objevíte a pojmenujete sami pro sebe nějaké další. Největší zdejší atrakcí je „provázková Niagára“, umělý vodopád, který obsluhuje a spouští sám převozník. Tím nejcennějším, co na vás v soutěskách čeká, je vzácná fauna a flóra. Díky klimatickým inverzím se zde projevuje tzv. zvrat vegetačních stupňů, kdy do chladného kaňonu Kamenice i přes nízkou nadmořskou výšku kolem 150  m sestupují horské a podhorské druhy. Na břeh vystoupíte na dalším přístavišti a dál pokračujete k Meznímu můstku. Odtud byste se mohli po některé z turistických značek vrátit zpět do Hřenska, ale nepochybně si nebudete chtít nechat ujít pokračování plavby Divokou soutěskou. Tady uvidíte další zajímavost, rybí přechod pro lososy, kteří se v Kamenici od roku 1998 znovu vysazují. Losos se zde zdrží rok či dva, poté Labem odpluje do moře a odtud se po dvou či třech letech vrací zpět, aby se ve svých rodných vodách vytřel. Od konce Divoké soutěsky vede cesta do obce Mezní Louka, odkud se lze vydat po červené turistické značce zpět k hotelu Klepáč nebo do Hřenska. Před výstupem z rokle ještě minete kapli vytesanou do skály na paměť obchodníka se dřívím Johanna Clara. Kromě nádherné procházky a projížďky, na kterou můžete navázat další túrou do Českého Švýcarska, je možné v soutěskách zažít i leccos jiného. Ke dni dětí se tu každoročně pořádá Pochod pohádkovou soutěskou a roku 2006 soutěsky zažily i první svatbu na lodičkách. Záleží zkrátka jen na vás, jak se svůj výlet do této podivuhodné krajiny rozhodnete pojmout. Hřensko Zdejší barokní kostel sv. Jana Nepomuckého vznikl v letech 1786–1787, údajně z podnětu budoucího císaře Josefa II., který tudy roku 1779 cestoval. Při silnici do Janova stojí pseudogotická kaple a poblíž uvidíte kapličku vytesanou ve skále. Zdejší socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1756. Labe u Hřenska protéká na hranicích nejníže položeným místem v České republice s nadmořskou výškou 115 m. Přístup Z Hřenska (silnice č. 62 Děčín – Hřensko) se vydejte krátkou odbočkou k parkovišti vzdálenému asi 300  m od začátku soutěsek. Oblast soutěsek a jejich okolí najdete na mapě KČT č. 12 Národní parky České a Saské Švýcarsko. Zajímavá místa v okolí  Labská vyhlídka Jižně od Hřenska, u soutoku Labe a Kamenice, můžete vystoupat na Labskou vyhlídku, odkud je nejkrásnější výhled na Hřensko. Národní park České Švýcarsko Krajinu známou také pod názvem Českosaské Švýcarsko vyhledávají turisté již od přelomu 18. a 19. století. Na jejím území se nacházejí dva národní parky, jeden na české a druhý na německé straně hranice. Národní park České Švýcarsko, vyhlášený roku 2000, má rozlohu 79 km2. Najdete zde pískovcová města, hluboká kaňonovitá údolí a divoké rokle se svislými skalními stěnami a věžemi. Zdejší flóra je značně rozmanitá, na suchých vrcholech skal a plošin se zachovaly řídké reliktní porosty a teplomilné druhy, zatímco ve vlhkých a chladných roklích rostou hlavně jedlové a smrkové porosty s mechy a lišejníky. Z větších savců tu žije rys ostrovid, jelen, srnec, divoké prase a vydra říční. Stříbrné stěny Přibližně 2  km severovýchodně od Hřenska se nachází strmý pískovcový masiv, jehož součástí je asi 400  m dlouhá kolmá stěna s pískovcovými věžemi na obou koncích. Místo je přístupné po neznačené cestě údolím potoka Suchá Bělá. Růžová V obci stojí kostel sv. Petra a Pavla se zvonicí s bedněným patrem a řada lidových staveb s podstávkami. Pravčická brána Největší přírodní skalní brána v Evropě, která se nachází v blízkosti státní hranice s Německem, je z Hřenska dostupná po červené turistické značce. Její šířka u dna je 26,5  m a výška otvoru je 16 m. Od roku 1980 není dovoleno vystupovat na vlastní oblouk brány, protože hrozí jeho zřícení, přístupné jsou ale vyhlídky v těsném okolí. Mezní Louka V 2. polovině 19. století zde byly lázně, později proměněné na hotel. Osada je v současnosti střediskem cestovního ruchu a východištěm do Českého Švýcarska. Sokolí hnízdo V blízkosti Pravčické brány vznikla kolem roku 1826 chatrč pokrytá dubovou kůrou, která fungovala jako výčep pro turisty. Roku 1881 byl na jejím místě vystavěn zámeček v alpském stylu, v němž Clary-Aldringenové ubytovávali své významné hosty. Dnes tu najdete stylovou restauraci a muzeum Národního parku České Švýcarsko. Šaunštejn Od Pravčické brány vede červená značka ke zbytkům skalního hradu, nazývaného také Loupežnický hrad. Byl založen zřejmě ve 14. století jako pevnůstka ochraňující Českou stezku, významnou komunikaci spojující v raném středověku Čechy a Sasko. V 15. století byl hrad opuštěn a po třicetileté válce se stal sídlem lupičů. Ze skalní plošiny, přístupné po železných žebřících, je pěkný výhled do okolí.

Pokračovat na článek


Větrný mlýn - Partutovice

Krajině, kterou na svém horním toku protéká řeka Odra, se kdysi říkalo „Moravské Holandsko“. Důvodem byl velký počet větrných mlýnů, jejichž koncentrace tu bývala tak vysoká, že průměrně připadal na každou vesnici jeden. Tak tomu ovšem bylo před 150 lety, následná průmyslová revoluce totiž nakonec sebrala práci i soukromým mlynářům. Část z těchto staveb, které měly štěstí a unikly zkáze, byla v poslední době změněna na rekreační objekty nebo upravena na historické expozice. Původní a dosud funkční větrné mlýny, jejichž lopatkami opravdu otáčí vítr, byste dnes spočítali na prstech jedné ruky. Jeden z nich můžete zblízka prozkoumat v Partutovicích nedaleko Hranic na Moravě. Jeho majitel Jan Kandler sice už obilí nemele, ale o unikátní připomínku mlynářského řemesla se stará vzorně. A pokud bude foukat vítr, budete se moci přesvědčit, co lopatky a soukolí jeho mlýna dokáží… Kdysi dávno lidé používali k drcení obilných zrn ruční mlýnky nebo žernovy poháněné zvířecí silou. Později se naučili využívat i další zdroje energie v podobě vody či větru. Vodní mlýny se rozšířily dříve než větrné a byly také efektivnější, protože vodní toky zpravidla nekolísají tolik jako větry, které často mění svůj směr a intenzitu. Ne nadarmo sestrojili první větrné mlýny lidé v persko-arabské oblasti, kde bývá nedostatek vody. Některé z těchto staveb jsou staré až tři tisíce let. Také do Evropy se větrné mlýny dostaly díky Arabům, kteří v 8. století ovládali část Pyrenejského poloostrova. K jejich rozšíření ale přispěly i zprávy vojáků vracejících se z křížových výprav v 11. a 12. století. V té době už vznikaly větrné mlýny ve Francii, Holandsku a Německu a ve 13. století pak i u nás – první z nich stál zřejmě na pražském Petříně nedaleko kostela sv. Vavřince. Na Moravě se „větřáky“ či „povětrňáky“ začaly budovat ve 2. čtvrtině 14. století a jejich rozmach přišel v 18. století, kdy zde rostly jako houby po dešti. Podle dobových záznamů jich v té době stálo na Moravě a ve Slezsku asi 700. Vybrat správné místo pro větřák ale nebylo jen tak. Zatímco pro vodní mlýn stačilo trochu místa u nějakého stálejšího toku, větrník měl větší nároky. Především potřeboval ideální větrné podmínky, neboli vítr, který „hučí hložcem, ale jedle neohýbá“. Nešlo tedy ani tak o jeho sílu, jako spíše o jeho pravidelné proudění bez větších výkyvů. V horských oblastech, kde hrozilo nebezpečí vichřice a zničení celé stavby, se větřáky nebudovaly vůbec, mnohem vhodnější byla rovinatá krajina. A druhým významným požadavkem byl právě nedostatek vodních toků, u nichž by hrozila konkurence vodních mlýnů. Tyto podmínky u nás nejlépe splňovala oblast Moravské brány, kterou po velkou část roku proudí pravidelné severovýchodní a jižní větry. Naopak v Čechách, uzavřených horskými oblastmi, vzniklo větrných mlýnů mnohem méně. Na hřebeni nad Partutovicemi kdysi stály tři větrné mlýny, dnes tu bohužel najdete jen jediný. Stojí v nadmořské výšce 555 m a je od něj krásný výhled. Mlýn postavil roku 1837 Antonín Mocek, ale jak ukazuje letopočet na jednom z trámů, použil k jeho stavbě materiál ze staršího větřáku. Koncem 19. století se majitelem mlýna stal Benedikt Maršálek, a proto se mu dodnes říká také „Maršálkův“. V mlýně se šrotovalo i mlelo obilí na mouku a krupici, ale jen do třicátých let 20. století, neboť cesta do Hranic vedla kopcovitým terénem a doprava zboží byla příliš drahá. Poslední mouku tu tehdejší majitel František Maršálek vyrobil roku 1940 a poté byl jeho mlýn jako většina ostatních zaplombován. A po 2. světové válce už doba větřákům nepřála, nahradily je šrotovníky a další moderní technika. Partutovický mlýn ale zůstal v rodině Maršálků a v padesátých letech se dočkal první rekonstrukce. Stavba má čtvercový půdorys o straně dlouhé necelých 6 m, šindelovou střechu, zastřešenou pavláčku a větrné kolo o průměru téměř 16 m. Sekerníci, kteří většinou mlýny stavěli, však metrické míry neužívali – měřili na sáhy, střevíce a cóly, tedy palce. Mlýn v Partutovicích je německého typu, což znamená, že se mohl otáčet, aby zachytil optimální směr větru. Základem stavby je dřevěný kříž, do jehož středu je zapuštěn nosný sloup, tzv. tatík nebo otec. Ten vlastně spolu se vzpěrami zvanými apoštolové nese tíhu celé stavby. Mlýn se otáčí za pomoci dlouhé voje zvané též ocas, zaklíněné mezi sedlové trámy. K jejímu vyčnívajícímu konci je přivázáno lano, jež se navíjí na přenosný rumpál. Technickým provedením se Maršálkův mlýn příliš neliší od jiných větřáků, zato však vyniká uměleckým ztvárněním svého interiéru. Za pozornost stojí zejména krásně vyřezávané čelo moučnice s vyobrazení srdce s iniciálami IHS, slunce, měsíce a hvězd, nebo vyřezávaná hlava brzdy větrného kola. Jan Kandler vám také rád vysvětlí, jak to v mlýně všechno fungovalo – kde je zanáška či násypka, kde se skrývají mlýnské kameny nebo k čemu sloužilo palečné kolo. Největším zážitkem při návštěvě Maršálkova mlýna je ale okamžik, kdy se jeho soukolí dá do pohybu. Tolik klapání, bouchání a vrzání jinde asi neuslyšíte. Ke zdejšímu větřáku ale samozřejmě patří, vždyť jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že přesně takhle se otáčí celých 170 let. Partutovice V obci si můžete prohlédnout kostel sv. Mikuláše, založený roku 1625 a do dnešní podoby přestavěný na konci 18. století. Přístup Partutovice jsou přístupné ze silnice č. 441 (Odry – silnice R 35) nebo ze silnice č. 440 (Hranice – Potštát). Nejbližší železniční stanice se nachází v Hranicích (cca 9 km). Partutovice a jejich okolí najdete na mapě KČT č. 60 Moravská brána a Oderské vrchy.  Zajímavá místa v okolí: Kyžlířov Nejcennější památkou obce je barokní kaple z 18. století, v níž je umístěna gotická Madona pocházející z 15. století. Lipná V obci, která se dříve nazývala Lindava, stojí dřevěný kostelík sv. Jana Křtitele se šindelovou střechou s malou zvoničkou uprostřed. Svůj současný barokní vzhled získal při rekonstrukci roku 1746. Potštát Historické centrum města se rozkládá v okolí čtvercového Bočkova náměstí. V jeho středu stojí původně renesanční hodinová věž, která pochází z konce 16. století a kolem roku 1660 byla barokně přestavěna. Prostor náměstí zdobí ještě morový sloup z roku 1715, polygonální kašna z roku 1881, barokní socha sv. Floriána a sousoší Kalvárie. Někdejší gotická tvrz byla přestavěna na renesanční zámek, později necitlivě empírově upravený. Z původní stavby se zachovaly jen zbytky renesančních sgrafit. Prostory zámku dnes slouží jako škola a archiv. Kostel sv. Bartoloměje, postavený v 16. století, byl několikrát přestavován a dnes má barokní vzhled. Nad městem stojí hřbitovní kostel Nanebevzetí Panny Marie ze začátku 2. poloviny 17. století; v interiéru se dochovaly barokní fresky. Potštátské skalní město Jihovýchodně od Potštátu si můžete prohlédnout Potštátské skalní město, nacházející se na strmých svazích nad potokem Velička. Tvoří ho zajímavé skalní útvary s romantickými jmény, např. Svatební kámen, Čertova kazatelna či Trpasličí domek. Střítež nad Ludinou Zdejší kostel sv. Matouše byl založen roku 1822 na místě starší stavby. Před ním stojí socha Panny Marie z roku 1874 a socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1773. Na návsi si můžete prohlédnout čtyři kaple z počátku 20. století obrácené do všech světových stran. Kaple Panny Marie Pomocné byla postavena roku 1816 a poté několikrát upravována. Hodnotnou památkou jsou dva vodní mlýny – Humplíkův (čp. 2), zmíněný již roku 1569, a Pečivův (čp. 10), založený kolem roku 1830. Puchart Nad údolím Veličky se nachází zřícenina hradu Puchart (Potštát), který býval jádrem potštátského panství. Vznikl na skalním ostrohu nad vsí Boňkov při cestě vedoucí ze Slezska k Hranicím. Hrad byl ze tří stran chráněn skalami a potoky, na čtvrté straně valem a příkopem. V polovině 14. století se majiteli potštátského panství stali páni z Kunštátu a z roku 1377 pochází první písemná zmínka o hradu. Počátkem 15. století bylo sídlo zřejmě za bojů mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem dobyto a rozbořeno. Do současnosti se dochovaly pouze příkopy, valy a zbytky hradeb a věže. Jindřichov Obec vznikla roku 1953 sloučením Pustých Žibřidovic a několika dalších osad. V Žibřidovicích si můžete prohlédnout hodnotný barokní kostel sv. Máří Magdalény z roku 1735 s oltářním obrazem od Ignáce Raaba. V místní části Nové Losiny stojí také barokní kostel sv. Isidora, vybudovaný v letech 1711–1714, a v jeho blízkosti sousoší Kalvárie z poloviny 19. století. Olšovec V obci stojí za pozornost bývalé fojtství (čp. 17), postavené kolem roku 1700 z tzv. „bochanců“, a kaplička Panny Marie, pocházející z 18. století.

Pokračovat na článek


PLITVICKÁ JEZERA

Psal se rok 1979, když Chorvatskem začaly létat špunty ze šampaňského. Nejkrásnější chorvatský park - Plitvická jezera - byl konečně zanesen do seznamu UNESCO. Ale ať už jsou Plitvická jezera třeba ve stovce seznamů, Češi je stejně budou mít zapsaná jako místo, kterým se proháněl Vinetou ve filmu Poklad na Stříbrném jezeře.Národní park Plitvická jezera, to je 16 překrásných modrozelených a křišťálově průzračných jezer, kolem nichž se tyčí hrozivé skály a lomozí burácející vodopády. Nejvyšší vodopád má kolem 75 metrů. A zatímco turisty fascinuje úchvatná příroda, výjimečná krása vodopádů a také procházky po lesních stezkách a dřevěných můstcích, pro odborníky jsou Plitvická jezera skutečným evropským unikátem. Důvod je jednoduchý. Plitvická jezera jsou totiž jedinečnou ukázkou toho, jak vzniká sedra neboli travertin - tzv. živá skála, která neustále roste, mění svůj tvar a vytváří bizarní vodopády, jezera, potoky i jeskyně! Vodní tok, který začíná pramenem Černé a Bílé řeky a pokračuje řetězcem 16 jezer a řekou Koranou, je bohatý na vápenec, magnézium a specifické druhy řas. Když se vápenec usadí na mechy, které rostou po korytech vodopádů, vznikne dutý kámen sedra.Tento kámen obkládá bělavou vrstvou kameny i kmeny pod hladinou a v očích turistů vytváří iluzi bílých soch stromů na dně jezer.Pojďme se ale na sedru a na celá Plitvická jezera podívat zblízka, a to v příjemné reportáži. Plitvická jezera na vlastní kůžiPřijíždíme k Plitvickým jezerům a krajina se prudce mění. Stává se stále zelenější a vzduch je křišťálově čistý, beze stopy po civilizaci - žádné pachy, jen typicky lesní vůně. Informační cedule u vchodu do parku nabízí několik tras, nakonec volíme tu nejdelší. Máme přece dost času! Rychle sestupujeme po úzké cestě k první zastávce, k vodopádům. Les se zničehonic otevírá a před námi se objevuje panorama zelenomodrých jezer, kaskád a desítek malých i velkých vodopádů. Drahnou chvíli trvá, než odtrhneme oči. Kolem nás proudí neskutečně čistá voda, z okolních skal s hřměním dopadají mohutné proudy vody. Kráčíme po úzkých dřevěných můstcích, které protínají celou oblast jezer. Docházíme až k největšímu vodopádu, který se nejmenuje jinak než vodopád Plitvice (Slap Plitvica). Voda padající z obrovské výšky nás znovu ohromuje a na dlouhé minuty spoutává. Okolní turisté v nás zase pění krev. Místo využívání dřevěných chodníčků se prodírají po kamenech k vodopádu. Někteří dokonce vstupují do jezírka a s triumfálním úsměvem se fotí. Nebudou první, kdo porušil předpisy národního parku. Okolí vodopádů zjevně dostává pořádně zabrat. Cedule, které žádají o dodržování stanovených tras v zájmu uchování přírodního bohatství, nejsou nic platné. Od vodopádu Plitvice míříme podél malebných jezer Kaluderova, Gavanovac a Milanovac až k největší vodní ploše národního parku, k jezeru Kozjak. Přeplouváme ho na elektrolodi, jejíž využití je v ceně vstupenky. Pluje až na druhou stranu jezera, k druhému vstupu do parku a k místům, jenž mají být vrcholem naší cesty. Vystupujeme u soustavy malých jezer, navzájem propojených drobnými kaskádami a vodopády.Ve spleti cestiček se dostáváme až k jezeru Galovac. Proudy turistů pomalu slábnou a nám dochází, že tato část zřejmě není pro většinu návštěvníků velkým lákadlem. To je ale kardinální chyba! Procházíme kolem pětice dalších jezer až velkému Prošcanskému jezeru. Tady už jsme úplně sami, což místu dodává téměř magické kouzlo. Ale návštěvní doba pomalu končí, a tak nám nezbývá, než dojít k nejbližší zastávce zvláštního vozítka. Je podobné vláčku, s tím rozdílem, že místo po kolejích sviští po asfaltové cestě. Jízda tímto auto-vláčkem, který jezdí přibližně každých 20 minut do všech částí parku, je opět v ceně vstupenky. A tak naposledy projíždíme podél všech jezer, vodopádů a kaskád a velikými okny sledujeme místa, kterými se proháněl statečný Vinetou. Vstupné a otevírací dobyNárodní park Plitvická jezera je otevřený po celý rok, ale největší nával turistů je samozřejmě v letních měsících. Vstupné je celkem příznivé, viz. tabulka pod článkem (ceny v amerických dolarech). Společně se vstupenkou dostanete hned několik informačních brožur a orientační mapku areálu. S její zmenšenou podobou se setkáte i na vstupence, kterou navíc zdobí nápis v češtině Buďte vítáni.

Pokračovat na článek


Rümunsko

Hustota zalidnění: 94 lidí na km2Časové Pásmo: GMT 2 h ( 3 h v létě)Administrativní dělení: 40 žup a hlavní městoMěna: leu =100 bani Průmyslová odvětví: chemický, dřevozpracující, textilní, potravinářský prům.Zemědělství: pěst. kukuřice, pšenice, brambor, slunečnice, cukrovky, ovoce, vinné révy, chov ovcí, prasat, skotu, koníPřírodní zdroje: ropa, zemní plyn, zinek, olovo, měď, stříbro, zlatoNejvyšší hora: Moldoveanu - 543 m n. mNejnižší bod: Černé moře - 0 m n. mNejdelší řeka: Dunarea (v zemi 1.065 km)Největší město: Bukuresti (2.060.000 obyvatel)Přírodní nebezpečí: zemětřesení, sesuvy půdyPřístaviště: Braila, Constanta, Galati, Mangalia, Sulina, TulceaNáboženská příslušnost: římští katolíci 5%, pravoslavení 91% Rumunsko je 3. největší evropskou zemí. Rumunsko leží na pobřeží Černého moře. Nejvýznamnějším rumunským pohořím jsou Karpaty, jejichž oblouk vstupuje na rumunské území ze severu a postupně se stáčí k západu. Karpaty pokrývají asi třetinu povrchu země. Pásmo Karpat ohraničuje Transylvánii ležící na náhorní plošině na severozápadě Rumunska. Karpaty se dále v Rumunsku člení na Východní Karpaty, Jižní Karpaty (tzv. Transylvánské Alpy) a Západní Karpaty. Jejich geologická stavba je příčinou zemětřesení.Jižně od Transylvánských Alp až po řeku Dunaj se rozkládá relativně rovinatý region Valašska. Dunaj je nejvýznamnější rumunskou řekou. Velmi pestré je také zastoupení divoké zvěře. V Rumunsku žije neustále obrovské množství vysoké i černé, v horách můžete potkat medvědy (v Rumunských Karpatech žije 60% populace evropských medvědů) nebo rysy.V Rumunsku jsou i krásná jezera a pokud jedete po vlastní ose, tak se jistě u nich zastavíte. Uděláte si krásné snímky na památku stejně jak já s mojí Květinkou ...... Leží na rozhraní střední a východní Evropy a řadí se mezi balkánské krajiny. Je to známá, ale přece za poslední roky pro nás trochu zapomenutá krajina. Na její území kralují rozsáhlé hřebeny a kotliny Východních a Jižních Karpat. Překvapí Vás krásnou přírodou a vybudovanými horskými středisky. Významnou roli hraje řeka Dunaj, která protéká zemí v délce 1075 km a do Černého moře se vlévá deltou o rozloze 4340 km čtverečních.Většina obyvatel se hlásí k rumunskému pravoslavné víře.Pobřeží země je 245 km dlouhé, přičemž pro cestovní ruch je čerpaných necelých 45 km od města Constance směrem na jih.Po obnovení turistických středisek na černomořském pobřeží a vybudování infrastruktury by se mohlo stát turisticky vyhledávanou krajinou. Od města Constance směrem na jih jsou úzce propojeny letoviska - Neptun, Jupiter, Venus, Saturn a Mangalia. Jsou to letoviska s písečnými plážemi, dobrými hotely, včetně množství barů a restaurací, které nabízejí rybí speciality, ale i tradiční pokrmy.MangaliaJe nejjižnější oblast černohorského pobřeží Rumunska. Jeho název pochází ze staré řečtiny a znamená,, nejkrásnější ". Písčité a dostatečně velké pláže zaručují soukromí během pobytu v tomto středisku. Množstvo obchodů se širokým sortimentem zboží, obchůdků se suvenýry, restaurací a bufetů umožňuje zpříjemnit chvíle během večerních procházek. Delta Dunaje - za městem Tulcea mohutný tok Dunaje dělí svou sílu do tří ramen. Medzi nimi vznikl vodní ráj, který působí jako nedotčený ráj. Počas mnoha století příroda vytvořila desítky kanálů, ostrovů a ostrůvků, které neustále mění svou velikost i tvar. Všechno určuje výška hladiny vody v této známé řece, stejně jako množství nánosů, které přináší. Územie, velké více než 4 000 km čtverečních, se stalo domovem pro mnohé vzácné druhy ptáků i vodních živočichů. Nachádzame zde asi 1 200 druhů stromů a rostlin. Jak deltu navštívíte, zapomenete na auto. Je zde zbytečné, neboť většina zařízení je dostupná pouze na člunech a parníkem.MěstaAlba, Arges, Bihor, Brasov, Bucharest, Caras-Severin, Cluj, Constanta, Harghita, Hunedoara, Iasi, Maramures, Mehedinti, Mures, Neamt, Prahova, Sibiu, Suceava, Tulcea, Vâlcea, Vrancea, Arad, Bacau, Bistrita-Nasaud, Botosani, Braila, Buzau, Calarasi, Covasna, Dâmbovita, Dolj, Galati, Giurgiu, Gorj, Ialomita, Olt, Salaj, Satu Mare, Teleorman, Timis, Vaslui

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Magazín

Máchův kraj - Doksy

Když se řekne Máchovo jezero, každému se vybaví písčité pláže, koupání a rekreace. Okolí Doks na Českolipsku ale nenabízí jen vodní radovánky a atrakce. Příznivci historie tu najdou gotické hrady i renesanční zámky, muzea a lidovou architekturu v rázovitých vesničkách. Sportovněji založení návštěvníci mohou dát pro změnu přednost zdejším cyklistickým i turistickým stezkám, vystoupit na některý z blízkých vrcholů vulkanického původu nebo se ponořit do ticha přírodních rezervací. Kdo se někdy toulal zdejší krajinou, jistě si alespoň jednou vzpomněl na našeho nejvýznamnějšího romantického básníka. Aby ne, vždyť jeho jméno nese nejen jezero, ale i celá oblast. Ovšem v době, kdy Karel Hynek tvořil slavný Máj, se největší vodní plocha severních Čech nazývala jinak.Tehdy se jí říkalo Velký rybník a vzhledem k početnému německému obyvatelstvu ještě častěji Grosser Teich. Byl to přesnější název, protože se opravdu jedná o rybník, který už roku 1367 nechal vybudovat Karel IV. Básníkovo jméno do názvu navrhl až těsně před 2. světovou válkou turistický spolek z Doks, ovšem příslušná jazyková komise tento nápad odmítla. Ani po osvobození, kdy už německý název nepřipadal v úvahu, nebylo nové pojmenování „jezera“ nijak oficiálně vyhlášeno, ale tak nějak potichu a postupně se vplížilo do map a turistických průvodců a dnes už je zcela zažité. Více než 80 let míří k jezeru na pohodovou dovolenou turisté, kterým vyhovuje pobyt na poněkud lidnatějších plážích a březích. Už roku 1920 tu byl na vodu spuštěn parník Greif, který tehdejším rekreantům nabízel jedinečnou možnost romantické plavby, a o deset let později se ve zdejších hotelech během jednoho roku ubytovalo více než 100 000 hostů. A co má nejnavštěvovanější rybník u nás společného s Karlem Hynkem Máchou? Nejspíš jen to, že leží v krajině, kterou měl básník rád. Podle historických pramenů tu byl za svůj krátký život celkem šestkrát; poprvé roku 1832 na pozvání spolužáka ze studií Eduarda Hindla. Máchově zasmušilé a rozervané duši zdejší krajina doslova učarovala. Její dominanta, hrad Bezděz, byl tehdy zcela opuštěný a Máchu inspiroval k napsání povídky Večer na Bezdězu. „Nade mnou se koupala veliká kulatá věž v čistém paprsku nového měsíce; okna zříceného kláštera v polosvětle míhala se pod ní; a vždy se mi zdálo, jako by vyhlídaly šedé hlavy zemřelých mnichů ze zřícené kobky své v tichou noc…,“ píše romantický poeta a z jeho slov je patrné, jak citlivě vnímal vše, co ho na cestách potkalo. I ke svému největšímu dílu, lyricko-epické básni Máj, čerpal inspiraci tady. Při jedné ze svých cest do okolí Doks vyslechl příběh otcovraždy a různé pověsti o loupežnících, které se v básni odrážejí. Známé a nesčetněkrát vydané dílo ale nemělo tak jednoduchý osud, jak by se dnes mohlo zdát. Mácha vydal Máj roku 1836 vlastním nákladem a musel si kvůli tomu vypůjčit značnou sumu peněz. Literární kritika dílo nepřijala a kvality této balady i dalších Máchových děl ocenila až další generace básníků v čele s Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem. O samotném Máchovi, který zemřel před sto sedmdesáti lety, toho moc nevíme. Velkou záhadou je i jeho podoba. Známá je pouze skutečnost, z níž vycházejí všechny portréty, že měl tmavé vlasy, plnovous, modré oči a křivý nos. Pověstná je také jeho rozervaná, marnivá, ješitná a nesnášenlivá povaha. Koneckonců vrstevníky byl považován za podivína a své milé Lori ztropil řadu nepěkných žárlivých scén. O to zajímavější může být návštěva nejstaršího domu v Doksech (čp. 150), roubené stavby se šindelovou věžičkou, kterou roku 1669 nechala postavit hraběnka Marie Františka Heissenštejnská pro staré a osiřelé. Dnes v něm najdete památník věnovaný životu a dílu onoho slavného rozervance. Kromě několika ukázek dobového oblečení a nábytku se tu vše točí kolem Máje. Nejznámější Máchovo dílo vyšlo v desítkách jazyků a v různých úpravách; mezi nejzajímavější exponáty patří třeba jeho překlad do esperanta nebo bibliofilské vydání vyzdobené grafickými listy předních výtvarníků. Nově otevřenou součástí památníku, která ovšem s Máchou příliš nesouvisí, je expozice Rybářství a rybníkářství na Českolipsku. Karel Hynek Mácha byl tulák s vnímavou duší. Pokud i vy dokážete vychutnat krásy přírody či tajemno hradních zřícenin, bude se vám v okolí Doks líbit. Podněty pro zajímavý výlet najdete v druhé části této kapitoly, ale to správné romantické rozpoložení si už budete muset navodit sami… Doksy Na náměstí Republiky stojí kostel sv. Bartoloměje a Nanebevzetí Panny Marie, založený roku 1638. V 18. století byl upraven v pozdně barokním slohu, později k němu přibyly postranní kaple sv. Barbory, Panny Marie a sv. Kříže. Zařízení interiéru je raně barokní s rokokovými doplňky. Soška Panny Marie Montserratské, tzv. Černé Madony, umístěná na hlavním oltáři z let 1670–1680, pochází z hradní kaple na Bezdězu. Ve středu náměstí uvidíte barokní mariánské sousoší z roku 1723. Radnice a některé domy na náměstí byly postaveny v empírovém slohu. V anglickém parku stojí renesanční zámek z 2. poloviny 16. století, jehož dnešní podoba je výsledkem úprav provedených kolem roku 1700; veřejnosti není přístupný. Zajímavou památkou je tzv. hraběcí čekárna, kterou najdete na železničním nádraží. Sloužila rodině Valdštejnů, jejichž zásluhou byly Doksy roku 1867 spojeny železnicí se světem. Na jižním okraji Doks se nad Čepelským rybníkem zdvíhá stejnojmenný vrch s kapličkou sv. Maří Magdalény. Máchovo jezero Již ve třetihorách bývalo v těchto místech jezero, které postupně zarůstalo a po poslední době ledové se proměnilo v obrovské rašeliniště. Ve 14. století nechal Karel IV. průrvu vytvořenou ledovcem zahradit, a tak roku 1367 vznikl Velký rybník, dnešní Máchovo jezero. Při jeho jihovýchodním břehu se nachází přírodní rezervace Swamp chránící zbytky zmíněného rašeliniště. Z vodní plochy vystupují Myší a Kachní ostrov, významné ornitologické lokality (vstup na ně je zakázán). Na Myším ostrově stojí zbytky tvrze z 15. století. Na severním břehu jezera se nachází tzv. Jarmilina skála, kde dřív stával pomník K. H. Máchy z roku 1936. O dva roky později ho nacisté shodili do jezera a dnes je umístěn na Hůrce v Bělé pod Bezdězem. V době K. H. Máchy mělo jezero rozlohu asi 350 ha a jeho jižní cíp sahal až k dnešnímu hotelu Grand (dnes má jen 280 ha). Jeho břehy lemují písečné pláže a můžete také využít nabídky okružní plavby po jezeře. Přístup Doksy a Staré Splavy leží na silnici č. 38 spojující Mladou Boleslav a silnici č. 9 (Česká Lípa – Mělník) a na železniční trati č. 080 (Bakov nad Jizerou – Jedlová). Oblast najdete na mapě KČT č. 15 Máchův kraj. DALŠÍ Zajímavá místa Máchova KRAJE Staré Splavy Z Doks vede červená turistická značka po břehu Máchova jezera do rekreační osady ležící u jeho severního okraje. V její blízkosti se tyčí výhledový kopec Šroubený (375 m), na který vede modrá značka. Braniborská jeskyně Západně od Splavů se můžete po zelené značce vydat k 44 m dlouhému skalnímu převisu, který v minulosti sloužil místním obyvatelům jako úkryt v době válek. Jestřebí Zdejší kostel sv. Ondřeje vznikl v letech 1780–1781 v rokokově-klasicistním stylu a o deset let později byl vyzdoben malbami Josefa Kramolína. Pozůstatkem staršího kostela je zvonice z 1. poloviny 16. století, do současné podoby upravená po roce 1768. Nad obcí se nachází zřícenina hradu, založeného na konci 14. století zřejmě Berky z Dubé. V 16. století hrad sloužil již jen hospodářským účelům a postupně chátral. Zachovaly se zbytky zdiva a schodiště ve skále; přístupná je vyhlídková plošina. Hradčanské bučiny Po modré značce se ze Starých Splavů můžete vydat do Hradčanských bučin, nazývaných někdy Prolomené hory. Jejich součástí jsou Hradčanské stěny se zajímavými skalními útvary a tajemnými roklemi a turistům nepřístupná obora s vysokou a mufloní zvěří. Břehyně-Pecopala Hlavním přítokem Máchova jezera je Břehyňský potok vytékající ze stejnojmenného rybníka. Ten je součástí přírodní rezervace Břehyně-Pecopala chránící vodní ptáky a vzácné rostliny. Bezděz Jedním ze symbolů Máchova kraje je zřícenina hradu, který v letech 1250–1280 nechal vybudovat král Přemysl Otakar II. Po roce 1621 patřil Albrechtu z Valdštejna, který zde založil klášter Panny Marie Montserratské, jenž se stal významným poutním místem. Císař Josef II. klášter roku 1785 zrušil a poté byl hrad opuštěn. Nejvýznamnější budovou areálu je raně gotická hradní kaple. Z Velké věže je nádherný kruhový výhled do okolí. Od Velkého Bezdězu je hlubokým sedlem oddělen Malý Bezděz, na němž se nacházejí zbytky předsunutého opevnění, tzv. Švédské šance. Bezděz je z Doks dostupný po červené značce. Králův stolec

Pokračovat na článek


Smírčí kříže - Náchodsko

Obvyklým cílem rodinných výletů bývají hrady, zámky, jejich zříceniny, nebo místa známá svými přírodními krásami. Při putování krajinou si povšimneme osamělého kostelíka, kapličky nebo roubenky, zkrátka nějaké stavby, která připoutá naši pozornost svými rozměry nebo zajímavým vzhledem. Existuje však skupina drobných památek, kolem nichž často procházíme téměř bez zájmu. Jsou nenápadné, někdy stojí přímo u cesty či silnice, jindy bývají skryté hluboko v lesích. Říká se jim smírčí kříže, a i když nepatří mezi turistické atrakce, jsou zajímavou připomínkou dávné historie místa, kde stojí. Smírčí kříže udivují svou mohutností, umístěním, zpracováním nebo nápisem, který nesou. Zpravidla se jedná o hrubě tesané nepravidelné kameny ve tvaru kříže a někdy jim část chybí. Na první pohled působí starobylým dojmem a nesou těžko rozeznatelný nápis, letopočet nebo rytinu. Patří mezi ně i kameny, do nichž je kříž pouze vyrytý, a také křížová kola s křížem vytesaným v kruhu. Díky svému tajuplnému vzhledu lákají snad od nepaměti amatérské i profesionální badatele, kteří se pokoušeli najít odpověď na otázky, kdo a proč je vlastně vytvořil. S řadou těchto pozoruhodných památek je navíc svázána nějaká pověst či legenda. Podle nich bývají připomínkou dávné tragické události – přepadení, loupeže, chladnokrevné vraždy nebo smrti za nešťastných okolností. Tomu v mnoha případech odpovídá symbol vyrytý na kříži v podobě meče, sekery, nože, ale také srpu nebo nůžek, to když si do vlasů vjeli sedláci nebo mistr krejčí se svým tovaryšem. Lidové pověsti se však často liší, a tak se na ně badatelé při pátrání po původu křížů nemohou spolehnout. Průlom v jejich práci znamenal až překvapivý objev profesora Wilhelma z Lokte, který ve starých archivech našel smírčí listiny. V nich je popsáno, kdo, kdy a co spáchal a jaký trest mu byl za to vyměřen. Třeba právě povinnost vyrobit smírčí kříž, u něhož pak někdy hříšník musel také odprosit pozůstalé; odtud pochází název kříže. Jednalo se totiž o jakési přiznání viny a pokus o smíření s obětí a jejími příbuznými. Jen zhotovení smírčího kříže ale k odčinění hříchu nestačilo, provinilci bývali odsuzováni i k řadě dalších těžkých trestů. Pěknou ukázkou je například dochovaná smírčí listina, nalezená roku 1950 v sokolovském archivu profesorem Heinrichem Zimmermanem. Týká se smírčího kříže u Horního Slavkova: „V pondělí na sv. Vavřince ve zkráceném 13. roce bylo s vědomím urozeného pána Jana Pluha z Rabštejna a na Bečově učiněno narovnání pro Jorga ze Sandtu (Týn u Sokolova), toho času hejtmana na Bečově, pro Wolfa Spora z Klingenu (Hlínová u Nebanic) a též purkmistra a radní v Bečově ve věci zabití, jež se událo v Horním Slavkově na Hansu Hajerovi, jemuž buď Bůh milostiv. Pachatelem je Wilhelm Zeidler z Altenburgsteinu. Narovnání bylo sjednáno, jak jest následovně psáno: Za prvé budiž pachatel zbaven všech duchovních a světských úřadů. Také ať vystrojí pohřeb se šesti kněžími a dá k tomu 4 libry vosku a nechť dá 1 libru vosku na obětní svíčky. Za další ať pachatel vykoná pouť do Říma v nejbližší možné době. Rovněž nechť vykoná pouť do Cách vlastním tělem. Za další musí dát sloužit 30 zádušních mší v nejkratším čase. Za další ať nechá sloužit pamětní mše v místě, kde leží zesnulý. Rovněž budiž pachatelem postaven kamenný kříž vysoký 6 stop a 3 stopy široký na místě podle přání příbuzných zabitého.“ Většina smírčích křížů pochází ze 13. až 16. století. Mnoho z nich však nemá letopočet ani příslušnou smírčí listinu, a tak se můžeme jen dohadovat, kdy vznikly. Naštěstí se dochoval dopis z roku 1556, v němž páter Usmarus napsal Ignáci z Loyoly: „…na cestách lesy, které se kdysi nazývaly Hercynský les, jsem spatřoval četné kamenokříže s vytesanými meči, sekyrami, dýkami…“ Hercynský les byl kdysi název pro oblast mezi dnešním Magdeburgem a Bratislavou, a tak víme alespoň to, že přinejmenším část smírčích křížů na našem území je nejméně 400 let starých. Změnu této smírčí tradice znamenal rok 1532, kdy císař Karel V. vydal nařízení, kterým byl na území římsko-německé říše za zabití člověka stanoven trest smrti. V českých zemích byl zaveden po bitvě na Bílé hoře, kdy městské právo nově zavedené Koldínovým zákoníkem dávalo vrchnosti možnost libovolně trestat nebo promíjet zločiny poddaných. Odčinit zločin smírem už tedy nebylo možné. Od té doby vznikaly kříže spíše jen jako symbol uctění památky. Pro ilustraci toho, jak rozmanitá je historie smírčích křížů, se vydejme za několika příklady na Náchodsko. Na kopci Libiny západně od Jaroměře se tyčí jeden z největších smírčích křížů u nás – měří 163 cm. Pověst praví, že až na jeho ramena usedne panna Liběna a zahlédne v dálce věže královéhradeckého biskupského chrámu, přijde soudný den. U obce Běluň stojí další kříž, už značně ohlodaný zubem času. Označuje místo, kde při sporu o hranice pozemků zabil rolník svého souseda. Do Dolního Adršpachu byly zase přeneseny dva kříže ze zaniklé obce Libná, přičemž jeden z nich stál původně na místě, na němž roku 1790 došlo ke smrti dřevorubce. V Heřmánkovicích můžete pro změnu spatřit dva kříže zazděné do ohradní zdi hřbitova při kostele Všech svatých. Podle pověsti se tu za třicetileté války utkali dva vojáci a bitka se stala osudnou pro oba. Zatímco jeden z nich zemřel přímo u kostela, druhý skonal jen o několik desítek metrů dál. Jiný kříž u České Metuje je z jedné strany ozdoben rytinou sekery a z druhé strany poměrně dlouhým nápisem. Kříž údajně připomíná událost, která se zde stala; je však podvrhem z 19. století. I v tomto případě se nám však zachovala lidová pověst, podle níž zde zemřel švédský voják. Na závěr přiznejme, že tajemství smírčích křížů, těchto němých svědků zapomenutých událostí, není ještě zdaleka odhaleno. K většině z nich se nedochovaly smírčí listiny ani žádné legendy, a co si například počít s výkladem těch, na nichž je zobrazen preclík nebo chléb? Na vražedný nástroj to nevypadá… A tak, až nějaký podobný kříž uvidíte, můžete popustit uzdu své fantazii a zkusit si k němu nějaký příběh vymyslet. (Použity informace z textu Richarda Švandrlíka „Záhadné památníky“ a Stanislava Burachoviče „Smírčí smlouva z Horního Slavkova 1513“.) Východiska ke smírčím křížům na Náchodsku Police nad Metují Centrem historické části města je čtvercové Masarykovo náměstí. Roku 1595 zde byla dokončena stavba nové radnice, počátkem 18. století barokně upravené a roku 1876 vybavené novou osmibokou věží ve stylu tudorské gotiky. Nejvýznamnější městskou památkou je klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, raně gotická trojlodní bazilika, založená ve 13. století a později barokně přestavěná K. I. Dientzenhoferem. Ke kostelu přiléhá budova kláštera. Dnes je zde umístěno Městské muzeum s expozicí věnovanou historii Policka a se sbírkami porcelánu, skla, keramiky a nábytku. Obec Česká Metuje leží asi 5 km západně od Police nad Metují. Smírčí kříž najdete v blízkosti silnice vedoucí do Žďáru nad Metují, asi 500 m za obcí. Jaroměř Historické centrum se nachází v okolí protáhlého náměstí ČSA, které obklopují domy se zachovalými gotickými a renesančními jádry. Mezi nimi vyniká původně renesanční radnice v současné empírové podobě. Dominantou náměstí je barokní mariánský sloup postavený v letech 1723–1727, dílo Matyáše Brauna a Řehoře Thényho. Cihlový, původně gotický kostel sv. Mikuláše, vznikl v průběhu 15. století. Později prošel barokními úpravami, přesto zůstal cennou památkou lucemburské a jagellonské gotiky. Hlavním zástupcem secese ve městě je Fügnerova sokolovna, postavená v letech 1901–1903 (dnes Městské divadlo na náměstí Dukelských hrdinů). V někdejším obchodním domě firmy Wenke, který vznikl v letech 1910–1911 podle projektu architekta Josefa Gočára, je dnes umístěno Městské muzeum s galerií (Husova 295). V areálu nádraží ČD můžete navštívit železniční muzeum s historickými lokomotivami a vagóny. V letech 1780–1785 v bezprostřední blízkosti města vznikla pevnost Josefov, vrcholné dílo evropského fortifikačního stavitelství. Pevnost se skládala z několika vzájemně nezávislých celků; jejím centrem byla tzv. Horní pevnost s obytnými budovami. Součástí areálu je i klasicistní kostel Nanebevstoupení Páně. Strategický význam měl systém podzemních chodeb, jejichž celková délka dosahovala 45 km; dnes je zhruba kilometrový úsek přístupný veřejnosti. Ke kopci Libiny vede z Jaroměře západním směrem žlutá turistická značka (asi 3 km z centra). Do obce Běluň se z města dostanete po modré značce (4 km). Pokračujte až k lesu, na jehož okraji se v blízkosti velkého posedu nachází kříž. Broumov V polovině 14. století zde byl založen benediktinský klášter sv. Václava, jehož dnešní podoba je výsledkem barokní přestavby v letech 1728–1733 podle projektu architekta K. I. Dientzenhofera. V klášteře je od roku 1980 umístěno Muzeum Broumovska, zaměřené na kulturní historii kláštera, měst a vesnic zdejšího kraje. Na Mírovém náměstí si můžete prohlédnout budovu staré radnice z roku 1419. Při dolní bráně stojí kostel sv. Václava, postavený podle plánů K. I. Dientzenhofera roku 1729. Mnohem starší je kostel sv. Petra a Pavla na Kostelním náměstí, založený v polovině 13. století a později barokně přestavěný. Cennou památkou je i hřbitovní kostel Panny Marie, údajně nejstarší dřevěný kostel v Čechách. Byl založen zřejmě již ve 12. století a poté, co jej vypálili husité, byl roku 1459 obnoven. Z Broumova vede severním směrem žlutá turistická značka do obce Heřmánkovice. Zdejší dominantou je barokní kostel Všech Svatých, postavený roku 1723 podle projektu K. I. Dientzenhofera. Adršpach Obec leží v údolí Metuje při severním okraji Adršpašsko-teplických skal. V 15. století Berkové z Dubé v Dolním Adršpachu založili tvrz, která byla později přestavěna na renesanční zámek. Prohlédnout si můžete také kostel Povýšení svatého kříže, postavený v letech 1827–1831. Smírčí kříže stojí na soukromém pozemku na konci polní cesty, která vede od zámku kolem rybníka směrem k trati. Zmíněné lokality najdete na mapách KČT č. 23 Podkrkonoší a č. 26 Broumovsko, Góry Kamienne a Stołowe.

Pokračovat na článek


Bobři - Svatá Kateřina

Pád železné opony po roce 1989 neznamenal větší svobodu jen pro obyvatele tehdejšího Československa, ale „těží“ z něho i některé druhy zvířat. Týká se to třeba bobrů, které byste dříve v oblasti Českého lesa či Šumavy hledali marně. Dnes se jim v západních Čechách výborně daří hned na několika místech, zejména v povodí Kateřinského a Farského potoka, jež se pomalu, ale jistě mění v bobří ráj. Jsou to tvorové velmi plaší a představit vám je můžeme jen díky fotografovi Ladislavu Vogeltanzovi, který se jejich „lovu beze zbraní“ věnuje už několik let. Bobři obývali české země od nepaměti, vždyť většinu našeho území kdysi pokrývaly husté lesy protkané tehdy ještě neregulovanými potoky a řekami. Mnoho přirozených nepřátel neměli, ostatně není nijak jednoduché ulovit zvířata, která velkou část života tráví ve vodě či v její blízkosti. Tak tomu ale bylo jen do chvíle, kdy se o bobry začali zajímat lidé. Nejvíce je lákala kvalitní kožešina a také aromatický výměšek žlázy u kořene ocasu, jenž se používal v lékařství a kosmetice. Zvýšená poptávka po těchto artiklech znamenala pro krásná zvířata ohrožení a asi od 12. století jich u nás začalo ubývat. V 18. století pak nastal „soumrak bobrů“ a přibližně v jeho polovině byli vyhubeni. Následovalo několik pokusů o jejich opětovné vysazení a kolem roku 1830 se prý vyskytovali dokonce i na pražských vltavských ostrovech. Jenže za nějaký čas bobři znovu zcela vymizeli. Co nedokázali napravit lidé, o to se nakonec museli postarat bobři sami. Koncem osmdesátých let 20. století byli na některých našich tocích spatřeni první jedinci, kteří k nám podél vody dorazili z Polska, Německa a Rakouska. A dnes je situace ještě lepší, nastálo obývají asi šest oblastí v Čechách a na Moravě. Kateřinský potok pramení nedaleko Lesné a pak teče směrem k jihu. Kousek od Rozvadova podtéká dálnici D5 a za Svatou Kateřinou se noří do hlubokých lesů. Tady se kolem roku 1990 objevili první bobři. Pronikli sem proti proudu potoka, který jen o několik kilometrů dál vtéká na území Bavorska. Prozradily je čerstvé i starší okusy a o několik let později, když se zde natrvalo usadilo několik párů, tu vyrostly i bobří stavby. Při procházce podél potoka určitě narazíte na nakousané či zporážené stromy a větve, a pokud budete mít štěstí, objevíte možná i bobří hrad. Na první pohled vypadá jako neforemná hromada roští, ale je to domov těchto přičinlivých zvířátek. Ovšem spatřit ohryzané dřeviny je něco jiného než vidět samotné bobry, kteří se při každém neznámém zvuku ihned ponoří do bezpečí pod vodní hladinu. Šanci můžete mít jen v případě, že zůstanete zcela v klidu a budete opravdu velmi trpělivě čekat. Musíte si však také vybrat ten pravý okamžik, v poledne byste číhali marně. Ve dne bobři spí a aktivní jsou jen v noci a brzy po ránu, takže jedinou možností, jak je spatřit, je vypravit se na místo už večer a strávit tu celou noc. Podobně to musel dělat i fotograf Ladislav Vogeltanz, díky jehož snímkům si můžete udělat představu, jak bobři tráví svou pracovní dobu i volný čas. Podívaná je to rozhodně zajímavá. Když vydržíte, ukáží vám bobříci mnoho ze svých zvyků. Nejvíce času věnují získávání potravy, případně stavebního materiálu. Ačkoliv jsou výhradně býložravci, jejich jídelníček je velmi pestrý. Patří do něj různé byliny, lýko a drobné větvičky, přičemž nejvíc jim chutná topol, vrba, olše, jasan a bříza. A dokonce si vytvářejí zásoby v podobě větviček, zapíchaných do dna tůněk. Nepohrdnou však ani zemědělskými plodinami a rádi si občas smlsnou na řepě nebo obilí. Jejich loupeživé výpravy na pole většinou prozrazují vyšlapané cestičky. Aby se dostali k tenkým větvičkám nebo mladé kůře, neváhají občas nějaký ten strom porazit; v tom jsou skutečnými mistry. Většinou se zajímají o dřeviny o průměru do 20 cm, ale v případě potřeby si poradí i s mnohem silnějším kmenem. Dokáží strom porazit tak, aby padl do vody, kde k němu mají lepší a bezpečnější přístup. Místo překousané bobry má typický tvar přesýpacích hodin a při bližším průzkumu na něm najdete otisky zubů ostřejších než dláto. Kácení křovin a stromů však bobrům neslouží jen k získávání potravy, opatřují si tak zároveň i stavební materiál pro své hrady a hráze. Stavějí je společně „tlapkou nerozdílnou“ členové celé kolonie a jsou nesmírně pracovití. Pokud o příbytek přijdou, během několika dní si dokáží vystavět nový. Budování hrází ve volné přírodě je spíše užitečné. Mění sice často charakter vodního toku, ale vznikající jezera zabraňují odplavování půdy a podílejí se na usazování důležitých sedimentů. V hrázích bobři spí a pečují o mláďata, která přicházejí na svět na jaře. Může jich být až pět a v mateřské kolonii zůstávají dva roky. Bobr evropský je po jihoamerické kapybaře druhým největším hlodavcem na světě. V dospělosti váží až 30 kg a jeho tělo pokrývá hustá černohnědá srst, impregnovaná tukovou hmotou ze žlázy v blízkosti ocasu. S pomocí výměšku z jiné žlázy si označuje své teritorium, které dokáže tvrdě bránit před vetřelci. Stejně jako některým dalším hlodavcům mu dala příroda do vínku částečně protistojný prst na předních končetinách, což mu umožňuje obratnou manipulaci s větvemi. Mezi prsty má plovací blány, takže se může výborně pohybovat pod vodou i na hladině. Pokud se vám někdy podaří pozorovat bobry zblízka, určitě si povšimnete jejich nejtypičtějšího znaku, kterým je široký ocas. Kromě toho, že slouží jako kormidlo, hodí se i v případě nebezpečí. Vyplašený bobr jím plácne o hladinu, čímž varuje všechny členy své rodiny před možným nepřítelem, a ponoří se do vody. Pak vám nezbude, než se znovu na dlouhou chvíli obrnit trpělivostí. Ovšem i dnes se najdou lidé, kteří vodní osadníky příliš nemilují. Obvyklou námitkou jsou škody, jichž se prý bobři dopouštějí na břehových porostech nebo zemědělských plochách, často se také argumentuje jejich přemnožením. Ve skutečnosti je však zatím bobrů tak málo, že o nějaké hrozbě pro přírodu nemůže být ani řeč. Spíše bychom měli být rádi, že u nás opět žijí – koneckonců, zdejší krajina jim kdysi patřila možná více než nám, prostě se jen vrátili domů. Svatá Kateřina Místo je prvně zmíněno už roku 1306, kdy zde stávala poustevna. Koncem 16. století tu Švamberkové založili sklárny a z domků sklářů se později vyvinula zemědělská osada. Své jméno získala podle kostela sv. Kateřiny, který vznikl přestavbou kaple založené ve 14. století benediktiny z Kladrub. Kolem roku 1792 získal kostel barokní vzhled. Bohatý interiér pochází z 18. a 19. století. V podlaze kostela jsou zasazeny náhrobky císařských výběrčích cla z Rozvadova. Na místním hřbitově si můžete prohlédnout řadu kovaných křížů. O necelý kilometr jižněji se zachovaly zbytky opevnění z třicetileté války. Svatá Kateřina je dnes místní částí obce Rozvadov. Přístup Svatá Kateřina je přístupná odbočkou z dálnice D5 (exit 145 Kateřina) vedoucí z Plzně na hraniční přechod Rozvadov/Waidhaus. Oblast najdete na mapách KČT č. 28 Český les-sever a č. 29 Český les-jih. Zajímavá místa v okolí  Český les Český les je horský masív, který v délce asi 80 km tvoří přirozenou hranici mezi Českou republikou a Německem. Dělí se na několik částí: Dyleňský les, Přimdský les, Kateřinskou kotlinu a Čerchovský les. Jeho nejvyšší horou je Čerchov (1 042 m), do roku 1990 nepřístupný. Na vrcholu stojí 24 m vysoká kamenná rozhledna z roku 1905 s výhledem až k Alpám. Na pravěké osídlení Českého lesa odkazují drobné nálezy učiněné například na úpatí vrchu Přimda. Ve středověku jeho územím procházela důležitá obchodní stezka spojující Prahu a Norimberk. Od 13. století zde Chodové střežili hranice státu a za to měli četná privilegia. Až do 2. světové války bylo asi 90 % zdejších obyvatel německé národnosti. Po válce se velká část území stala součástí nepřístupného pohraničního pásma a více než 20 vesnic zaniklo. Díky četným rašeliništím je Český les významnou zásobárnou vody. Jeho převážnou část odvodňuje Mže, významnými toky jsou také Hamerský, Bezděkovský a Kateřinský potok. Původní porosty tvořily bukové lesy se silnou příměsí jedle, většina z nich však byla vykácena a z 80 % je nahradily smrkové monokultury. Hojně se zde vyskytuje vysoká a černá zvěř, ojediněle rys ostrovid. Roku 2005 byla v části území o rozloze 473 km2 vyhlášena CHKO Český les. Přibližně středem masivu prochází dálnice D5, která ho rozděluje na dvě samostatné části, neboť blízké okolí dálnice je z CHKO vyčleněno. Předmětem ochrany je zachovalá krajina, která paradoxně díky vyhlášení pohraničního pásma unikla větší devastaci. Součástí CHKO je 18 přírodních rezervací. Lesná Zdejší kostel sv. Mikuláše, založený ve 14. století, získal svou současnou podobu roku 1774, kdy sloužil jako rodinná hrobka rodu Schirndingerů, tehdejších majitelů obce. Uvnitř si můžete prohlédnout jejich náhrobky. V současné době je kostel využíván pravoslavnou církví. V zámku, roku 1787 barokně upraveném, dnes sídlí obecní úřad a konají se tu společenské akce. Socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1752. Jihozápadně od obce si můžete projít okružní naučnou stezku Sklářství v okolí Lesné, která začíná u bývalé Staré Knížecí Huti; má 13 zastavení a měří asi 10 km. Hošťka Obec se pod názvem Hosskowo prvně připomíná roku 1482 jako ves přimdských Chodů, kteří střežili zdejší část hranice. Dominantou obce je kostel sv. Margarety, přestavěný z kapličky založené na počátku 18. století. Zařízení kostela je převážně rokokové z doby kolem roku 1744. V obci stojí dvě sochy sv. Jana Nepomuckého. Rozvadov Obec je známá hlavně díky blízkému hraničnímu přechodu do Německa. Už roku 1115 je v historických pramenech zmíněna obchodní stezka vedoucí těmito místy do Bavorska, existence osady je však doložena až k roku 1581. Od roku 1613 tu fungovala císařská celnice. Zdejší kostel sv. Vavřince, založený roku 1816, je dnes neudržovaný. Milíře Na kopci (550 m) u obce Milíře najdete radiokomunikační věž z roku 2001 s vyhlídkovou plošinou ve výšce 25 m. Je celoročně přístupná. Diana Jihovýchodně od Přimdy byla již roku 1933 vyhlášena přírodní rezervace Diana, která ochraňuje původní bučiny a bažiny Kateřinského potoka. Zdejší porost je stářím asi 260 let údajně nejstarším na území Českého lesa. Roste zde také mnoho vzácných teplomilných i podhorských bylinných druhů a v mokřadech hnízdí chráněné vodní druhy ptáků. Při jihozápadním okraji rezervace stojí lovecký zámeček Diana, který nechal v 1. polovině 18. století postavit hrabě František Kolowrat podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Zámeček má půdorys rovnoramenného kříže a jeho střed tvoří pavilon zakončený kupolí s kovovým sedícím jelenem. Největší síň zámečku zdobí fresky znázorňující mytologické výjevy s bohyní Dianou. K zámku přiléhá rozsáhlý anglický park s běžnými listnáči i exotickými jehličnany; celkem zde roste přes 80 druhů dřevin. Dřevěnou kapli nechal roku 1939 postavit Jindřich Kolowrat, jehož potomkům dnes patří zdejší pozemky. Zámeček není využíván.

Pokračovat na článek


Olomoucké parky - Olomouc

Hanácká metropole Olomouc zaujímá mezi městy České republiky přední místo v pomyslném žebříčku turisticky atraktivních míst. Její náměstí zdobí největší barokní sloup u nás, zapsaný také do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, a historické jádro města tvoří druhou nejrozsáhlejší památkovou rezervaci v zemi. Olomouc je také městem zeleně; ta tvoří v místech, kde se dříve nacházely městské hradby, jakýsi prstenec obepínající centrum. A dokonce i první botanická zahrada na Moravě byla kolem roku 1787 zřízena právě v tomto městě. Patřila a dodnes patří ke zdejší univerzitě, jejíž rok založení – 1566 – nám napovídá, že se jedná o druhou nejstarší univerzitu v českých zemích. Původně sloužila botanická zahrada k výuce na medicínsko-chirurgickém učilišti, které bylo součástí olomoucké univerzity, a roku 1874 spolu s ním také načas zanikla. Dva roky před koncem 19. století byl ale založen olomoucký Spolek botanické zahrady (Botanischer Verein in Olmütz) a z jeho iniciativy se už roku 1901 začala stavět nová zahrada v místech, kde se nachází dnes. První rostliny do nových skleníků darovali správci zahrad v Schönbrunnu a v Lednici na Moravě. Spolek měl v té době již přes 600 členů, pořádal časté přednášky, a vydal dokonce i průvodce po zahradě. Její tvář se až do 2. světové války nezměnila, ale po odsunu Němců zájem o spolkový život poklesl a majitelem zahrady se stalo město. V roce 1959 se zahrada stala součástí katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého. Ačkoliv mezi její základní poslání patří rozšiřování znalostí studentů, má do ní přístup i veřejnost. Je na co se zde dívat, na poměrně malé ploše roste asi 2 000 rostlin. Areál zahrady se skládá ze tří částí. Parková část představuje stinnou partii, v níž rostou hlavně jarní cibuloviny a hajní květena. V centrální části zahrady poutá pozornost návštěvníků v kteroukoliv roční dobu vzrostlý strom pavlovnie plstnaté. Tady také najdete nejvíce rostlin. Na téměř 60 záhonech roste převážně teplomilná květena z jižních oblastí mírného pásma a ze sušších stanovišť. Třetí, doplňkovou část, pak tvoří okrajové lokality, v nichž si můžete prohlédnout zejména cizokrajné rostliny. Zajímavé jsou dvě umělé bažiny, z nichž v jedné se daří rostlinstvu pocházejícímu z Litovelského Pomoraví. V zahradě také uvidíte kolekce rostlin, které shromáždili v rámci vědecké činnosti pracovníci katedry botaniky. Mezi nimi má výsadní postavení kolekce pažitky. Byla totiž získána v lokalitě u Vltavy, kde původní populace rostlin zničila v roce 2002 povodeň. Olomoucké pažitky tak mohou v budoucnu přispět k obnově zdejší květeny. Prohlídkou univerzitní botanické zahrady však procházka olomouckou zelení zdaleka nekončí. Její přirozené pokračování nabízejí rozsáhlé městské sady, jejichž plocha dnes dosahuje téměř 50 ha. Délka hlavních alejí je asi 2,5 km, a kdybyste se chtěli projít po všech jejich cestách, potřebovali byste na to více než 4 hodiny. Předchůdcem sadů byla Rudolfova alej, první městský parkový prostor, o jehož založení se zasloužil olomoucký arcibiskup, arcikníže Rudolf Jan Habsburský. Od dvacátých let 19. století se stala oblíbeným místem vycházek obyvatel města. Na jaře ji zdobí desetitisíce tulipánů, na něž nabízí nejkrásnější výhled lávka v ústřední části sadů. Olomouc se díky ní stala jediným místem u nás, kde můžete bezpečně i s nohama „na zemi“ chodit mezi korunami stromů. Ve Smetanových sadech na vás také čekají zajímavé památky z 2. poloviny 19. století, kdy zde vznikla například novorenesanční Lázeňská budova s fontánou, velká dřevěná oranžérie, přenesená sem z parku ve Velké Bystřici, nebo hudební pavilon. V prostoru Smetanových sadů se nachází areál výstaviště Flora Olomouc, který znají především naši zahrádkáři jako dějiště nejznámější tuzemské květinové výstavy. Jeho chloubou je skleník Palmárium určený k pěstování cizokrajné a tropické flóry. Patří k největším svého druhu u nás. Na ploše 1500 m2 tu můžete obdivovat desítky druhů palem, z nichž mnohým, přesazeným ještě z původní oranžérie vybudované v roce 1866, je dnes už téměř 150 let. Exotickou flóru doplňuje také cizokrajná fauna, ptáci a ryby, dotvářející nevšední atmosféru palmária. V roce 2003 přibyla v palmovém skleníku další zajímavost – akvaterárium připomínající zákoutí řeky Amazonky. Jejím prvním obyvatelem se stal potomek jihoamerických predátorů kajman brýlový nazývaný Fany, maskot výstaviště. Jemu a jeho partnerce se během dvou let narodilo několik desítek potomků, což je úspěch, kterým se může pochlubit málokterá zoologická zahrada. Za vidění stojí i kaktusový skleník s 3 000 kaktusů a sukulentů, z nichž nejcennější údajně pocházejí od Alberta Vojtěcha Friče, proslulého českého botanika a cestovatele. Rozmanitými barvami a tvary hýří tropický skleník s orchidejemi a s lekníny pěstovanými v pěti bazénech. Mezi nimi poutá pozornost největší z nich – Victoria regia – vyznačující se velkými plovoucími listy, které unesou i pětileté dítě. V jednom z přítoků jihoamerické Amazonky jej v roce 1801 objevil náš krajan Tadeáš Haenke. Ve čtvrtém subtropickém skleníku převažují rostliny z oblasti Středomoří a Malé Asie, jako například různé druhy citrusů, fíkovníků či olivovníků. Za krásnými květinami se můžete vydat i do Bezručových sadů za Mlýnským potokem (ramenem řeky Moravy), v nichž se nachází botanická zahrada, která je rovněž součástí výstaviště. Může se pochlubit unikátním rozáriem s 670 odrůdami růží o celkovém počtu 10 000 keřů. Cenným exemplářem je exotická davidie listenová, vysazená zde v sedmdesátých letech minulého století. Je zajímavá tím, že její květy tvoří krémově zbarvené listeny, jako je tomu třeba i u květiny známé pod lidovým názvem „vánoční hvězda“. Největší událostí na výstavišti je tradičně pořádaná přehlídka výpěstků květin, okrasných dřevin, zahradní architektury a vazačství květin, už zmiňovaná Flora Olomouc. Její historie sahá do roku 1958, kdy se v areálu výstaviště konala první regionální „Výstava květin podniků místního hospodářství“ za účasti firem z několika moravských měst. Její obrovský úspěch si vynutil opakování i v dalších letech a od roku 2000 je rozdělena na jarní a letní část. Na podzim můžete navštívit výstavu ovoce, zeleniny a školkařských výpěstků Hortikomplex. Ale i když nepřijedete v termínu některé z mnoha pořádaných akcí, stojí procházka olomouckou zelení za to. Zajímavá místa v okolí Litovelské Pomoraví Mezi Olomoucí a Mohelnicí se podél řeky Moravy rozkládá pruh lužních lesů, luk a mokřadů, který vyniká druhovou bohatostí flóry a fauny. Hlavním fenoménem oblasti je tzv. vnitrozemská říční delta, kterou vytváří velké množství stálých i dočasných říčních ramen meandrující řeky. Roku 1990 zde byla vyhlášena Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví o rozloze 92 km2. Na území CHKO roste mnoho ohrožených rostlinných druhů a pravidelně zde hnízdí asi 100 druhů ptáků. Žije zde například vydra říční, rak říční či užovka obojková; nově sem byl vysazen bobr. Bohatá je rovněž populace ryb a obojživelníků. Mezi nejdůležitější maloplošná zvláště chráněná území patří NPR Ramena Moravy, zahrnující hlavní a dva vedlejší říční toky, NPR Vrapač ochraňující komplex lužního lesa s říčním ramenem a NPR Třesín. Oblast je dobře přístupná díky dostatečné síti značených turistických cest a cyklostezek. Územím vede i naučná stezka Luhy Litovelského Pomoraví, která začíná v Horce nad Moravou a končí v Šargounu u Litovle. V obci Mladeč začíná okružní naučná stezka Třesín; stejnojmenný vrch je významnou krajinnou dominantou Mladečského krasu se zachovalými zbytky původních lesů a krasovými povrchovými i podzemními jevy. Třetí naučná stezka Romantický areál Nové Zámky začíná u nádraží v Litovli a nabízí návštěvníkům seznámení s krajinou v okolí Nových Zámků. Svatý Kopeček Vznik významného poutního místa s bazilikou minor Navštívení Panny Marie je spojen se jménem olomouckého měšťana a obchodníka s vínem Jana Andrýska. Podle legendy přislíbil postavit v blízkosti Olomouce kapli podobnou jiné, kterou poznal na svých obchodních cestách. Roku 1633 byla dokončena a neznámí poutníci do ní údajně donesli votivní obraz Panny Marie, díky němuž kapli začalo navštěvovat stále více lidí. Na jejím místě proto v letech 1669–1679 vznikl nový kostel s neobvyklou orientací podle plánů G. B. Tencally. Na výzdobě jeho interiéru se podíleli naši přední umělci. Titul bazilika minor získal chrám roku 1995 od papeže Jana Pavla II. Slavonín V obci ležící v těsné blízkosti Olomouce najdete hodnotný kostel sv. Floriána s atikovou renesanční věží. Prohlédnout si tu můžete také smírčí kříž s reliéfem latinského kříže a se dvěma šipkami. V lokalitě Horní lán byla roku 2001 odkryta sídliště a pohřebiště z období neolitu, z doby bronzové a z raného středověku, celkem asi 2 700 sídlištních objektů a 12 hrobů. Dosud zde probíhá archeologický výzkum. Hněvotín Obec má dlouhou tradici ve výrobě vyhlášených olomouckých tvarůžků, které se odtud vyvážely až do Vídně a Terstu. Barokní kostel sv. Leonarda vznikl roku 1774 na místě starší stavby ze 14. století a je ohrazen zdí se vstupní branou. Nedaleko stojí barokní fara pocházející z roku 1757 

Pokračovat na článek


Hrad BEZDĚZ

Jeden z nejvýznamnějších českých hradů na kopci Velký Bezděz v Dokeské pahorkatině. Stavbu Bezdězu na čedičové homoli zahájil Přemysl Otakar II. v roce 1264. V roce 1279 byl na hradě Otou Braniborským vězněn mladý král Václav II. i s matkou Kunhutou. Právě za vlády Václava II. byl hrad kompletně dokončen.Ve dvacátých letech 17. století začal s přeměnou původně raně gotického hradu na moderní pevnost Albrecht z Valdštejna. Nositel krásného erbu, který můžete vidět na obrázku, však později od záměru upustil. V roce 1624 tu založil klášter gustiniánů poustevníků, který byl o jedenáct let později přesunut do Bělé pod Bezdězem.Ferdinand III. daroval hrad v roce 1637 emauzskému klášteru, v jeho vlastnictví zůstal až do roku 1785. V 17. a 18. století složil jako poutní místo a sídlo montserratských mnichů. Josef II. později klášter zrušil a Bezděz osiřel. Řadu let byl místem rekonstrukčních prací, jejichž výsledkem je dnešní podoba hradu a areál přístupný veřejnosti.  Co střeží hradní strašidla? Pouť k bráně hradu je tvrdou zkouškou fyzické kondice. Cesta do prudkého kopce zabere asi čtyřicet minut, námaha však stojí za to. Hradní areál je téměř celý otevřený turistům a ti toho mohou vidět skutečně mnoho. Na první pohled zaujme opevnění hradu, které je vzácně zachovalé. V areálu hradu se těší největšímu zájmu návštěvníků královský palác, purkrabství a unikátní raně gotická kaple. Velkým lákadlem je také Velká věž hradu, z níž se otevírá kouzelný pohled na oblast Českého středohoří. Dodejme, že hrad je národní památkou a mnohokráte sloužil jako inspirace umělcům.  O myším hrádku Na Bezdězu prý kdysi sloužíval chudý rytíř Pancíř. Bydlíval nedaleko odtud na dřevěné tvrzi Klučku. Ostatní rytíři na Bezdězu měli každý svůj vlastní hrádek, jen Pancíř ne. Raději se toulal světem od bitvy k bitvě. Jen na krátký čas se vracel do Klučku a svým hospodářům vždy říkal: "Proč bych měl hrad, když bych v něm stejně téměř nebyl. Neustále mě něco žene do světa."Časem ho však takové živobytí omrzelo a, popravdě řečeno, začal závidět ostatním rytířům. Jejich stodoly byly plné obilí a v maštalích ržáli krásní vraníci. Proto se rozhodl, že si postaví svůj vlastní hrad. Vybral si místo na dokeské skále nedaleko od Klučku. Když to hospodáři slyšeli, začali se křižovat. "Co sis to vybral za místo, pane? Vždyť je posedlé duchy a straší tam!" Ale Pancíř se jim jen smál. "Co je to za divné řeči, vy strašpytlové."Najal čeládku a začal stavět. Nový hrádek rostl jako z vody a Pancíř se na něj brzy odstěhoval. Neměl ani lesy, ani louky, ani pole, přesto jeho majetek stále nabýval. Mezi lidmi se rychle začaly šířit zprávy o tom, že se dal na loupežnictví. A opravdu. Pancíř se svými muži vyrážel každé ráno na daleké obchodní stezky. Tam číhal na pocestné a obchodníky a bez milosti je okrádal. Jen málokdo vyvázl živý.Jednoho dne zaplavila celý kraj pohroma - stádo žravých myší. Pustošily úrodu a lidé říkali, že se nezastaví ani před člověkem, také ho sežerou. Ale Pancíř se jen smál. "Ke mně na hrádek se stejně nedostanou."Ale pravda to nebyla. Myší armáda postupovala cíleně až k hrádku a k naloupeným zásobám. Marně Pancíř zvedl padací most, myši ho rychle překonaly. Rytíř i s čeládkou mlátili myši hlava nehlava, ale jakmile první řady padly, hned je zastoupily další. Nakonec se Pancíř uchýlil do věže. Myši zatím spořádaly zásoby a pustily se i do povlečení a obleků.Na Bezdězu byli rádi, že se jim pohroma vyhnula a ještě dlouhá léta poté se na Myší hrádek nikdo neodvážil. Není divu, že hrdé rytířovo sídlo chřadlo a začalo se rozpadat. Padací most ztrouchnivěl, hradby popadaly, věž ohlodal zub času. A Pancíř? Toho už nikdo nikdy neviděl.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. v sobotu, neděli a o svátcích od 9 do 16 hodin, V. až IX. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. Návštěva v jiném termínu je možná po telefonické dohodě. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 50 korun, děti mohou do hradu za polovic.JAK NA BEZDĚZ?Vlakem se dostanete do Bělé pod Bezdězem, odkud je to k hradu přibližně tři a půl kilometru. Autobus vás zaveze až do vesnice Bezděz, pak vás čeká asi kilometr a půl cesty pěšky. Jízdní řády autobusů a vlaků najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Pro motoristy vede cesta k hradu po komunikaci číslo 38 spojující Bělou pod Bezdězem a Doksy, je nutné zabočit k vesnici Bezděz. Placené parkoviště pro automobily i autobusy je kilometr a půl od hradu.

Pokračovat na článek