98ZOBRAZENÍ

Pokud hledáte pro svůj výlet či dovolenou opravdovou divočinu a nechcete se trmácet do vzdálených zemí, měli byste zamířit na sever do našeho nejmladšího národního parku České Švýcarsko. Tajemná a rozervaná krajina pískovcových skal, rozkládající se na pomezí Čech a Saska, přitahuje lidi svou romantickou krásou odpradávna. K jejím nejzajímavějším částem patří hustě zalesněný kaňon řeky Kamenice, která na dvou místech vytváří soutěsky s klidnou vodní hladinou; pohled na ně představuje neobyčejný zážitek. Zdejší pískovce vznikly v druhohorách asi před sto milióny lety, kdy se z písečných usazenin na dně moře vytvořily až několik set metrů silné vrstvy. Později moře ustoupilo a sopečná činnost v třetihorách způsobila rozlámání pískovcových vrstev na mnoho částí. Vše dokonala větrná a vodní eroze, díky níž zde na mnoha místech vznikly útvary, které jinde nespatříte. Po dlouhou dobu byla oblast kolem Kamenice jen těžko přístupná a byla opředená tajemstvím. Místu, kde končila stezka a dál už pokračovaly jen skály a voda, se dokonce říkalo Konec světa. Pokusy proniknout dál považovali zdejší lidé za bláznovství či dokonce za bezbožnost. Soutěsky na Kamenici představovaly dlouhou dobu velkou překážku, kterou museli obyvatelé pravobřežních obcí Mezná a Vysoká Lípa každou neděli překonávat na cestě do kostela v Růžové. Řeka však sloužila také jako zdroj obživy; rybáři v ní chytali pstruhy a lososy a dřevaři jejího proudu využívali pro plavení dříví. Teprve koncem 19. století byla Kamenice lépe prozkoumána a zanedlouho sem přišli první turisté. Tomu však předcházela zajímavá příhoda – roku 1877 došlo v hřenské hospodě U Zeleného stromu k odvážné sázce, při níž se pět dobrodruhů rozhodlo, že Kamenici a její soutěsky zdolají na voru. Tři plavidla je skutečně bez větších problémů dopravila od Dolského mlýna až do Hřenska a tak vlastně vznikla tradice využití soutěsek pro turistické účely. O to, aby se sem lidé vůbec dostali a mohli si zdejší krásy užít komfortnějším způsobem než na voru, se zasloužil kníže Edmund Clary-Aldringen. Od osmdesátých let 19. století totiž vynakládal nemalé prostředky na zpřístupnění oblasti. Jako majitel zdejšího panství se snažil turistům jejich toulky zpříjemnit a obě soutěsky zpřístupnil. Povolal italské odborníky a pod jejich vedením pak na dvě stě dělníků – barabů – budovalo chodníčky, můstky, tunely, lávky a jezy. Barabové, jejichž jméno je odvozeno od jména biblického lotra Barabáše, byli původně železniční dělníci, kteří vykonávali nejtěžší práce při budování tunelů, například v Alpách. Byla to zajímavá komunita, proslulá svým kočovným životem, nebezpečnou prací a svéráznou tradicí. Tunely pro pěší v oblasti kaňonu Kamenice vykutali během několika zimních měsíců tak, že pískovcovou skálu nejprve zahřívali ohněm a pak ji prudce zchlazovali vodou, takže kámen popraskal a bylo možné ho vylámat. Na zpřístupnění soutěsek se podílel i Horský spolek pro České Švýcarsko. Jako první úsek byla roku 1890 otevřena asi 500  m dlouhá Edmundova neboli Tichá soutěska a v návaznosti vznikla i restaurace. Vody soutěsky tehdy brázdilo pět lodiček, které řídili převozníci s bidly, oblečení v námořnických stejnokrojích. O osm let později skončily úpravy i 250  m dlouhé Divoké soutěsky. Obliba této lokality i nadále stoupala, což dokládají i písemné prameny z dvacátých let 20. století. V té době zde turisty vozilo celkem 21 lodiček od brzkého rána až do tmy a ročně sem zavítalo asi 160 000 návštěvníků. Platily zde přísné předpisy, nesměly se tu pořizovat fotografie ke komerčním účelům, provozovat podomní obchod, vylepovat politické plakáty a přístup byl zakázán i žebrákům. Roku 1964 byly obě soutěsky s pomocí československé armády zrekonstruovány. Pokud se k soutěskám vydáte od parkoviště nedaleko hotelu Klepáč, musíte nejdříve po lávce překonat tok Kamenice a pak pokračujete dál proti proudu řeky. Asi po půlhodině chůze dojdete k přístavišti člunů v Edmundově soutěsce. Setkáte se i s označením „Tichá“, to ovšem pochází z doby socialismu, kdy jméno hraběte, zakladatele zdejší plavby, nebylo žádoucí. Plavba na pramici dlouhá necelý kilometr trvá asi 20 minut. Nečekejte žádné technické vymoženosti, vše je jako za starých časů. Převozník pohání i kormidluje loď bidlem a během projížďky vás upozorní na neobyčejné skalní útvary. Jejich jména pocházejí z období romantismu a zrodila se v hlavách prvních návštěvníků. Najdete tu třeba Vodníkovo křeslo, Lva, Sloní rodinu, Opici či Španělské balkónky. Záleží samozřejmě na vaší fantazii, zda objevíte a pojmenujete sami pro sebe nějaké další. Největší zdejší atrakcí je „provázková Niagára“, umělý vodopád, který obsluhuje a spouští sám převozník. Tím nejcennějším, co na vás v soutěskách čeká, je vzácná fauna a flóra. Díky klimatickým inverzím se zde projevuje tzv. zvrat vegetačních stupňů, kdy do chladného kaňonu Kamenice i přes nízkou nadmořskou výšku kolem 150  m sestupují horské a podhorské druhy. Na břeh vystoupíte na dalším přístavišti a dál pokračujete k Meznímu můstku. Odtud byste se mohli po některé z turistických značek vrátit zpět do Hřenska, ale nepochybně si nebudete chtít nechat ujít pokračování plavby Divokou soutěskou. Tady uvidíte další zajímavost, rybí přechod pro lososy, kteří se v Kamenici od roku 1998 znovu vysazují. Losos se zde zdrží rok či dva, poté Labem odpluje do moře a odtud se po dvou či třech letech vrací zpět, aby se ve svých rodných vodách vytřel. Od konce Divoké soutěsky vede cesta do obce Mezní Louka, odkud se lze vydat po červené turistické značce zpět k hotelu Klepáč nebo do Hřenska. Před výstupem z rokle ještě minete kapli vytesanou do skály na paměť obchodníka se dřívím Johanna Clara. Kromě nádherné procházky a projížďky, na kterou můžete navázat další túrou do Českého Švýcarska, je možné v soutěskách zažít i leccos jiného. Ke dni dětí se tu každoročně pořádá Pochod pohádkovou soutěskou a roku 2006 soutěsky zažily i první svatbu na lodičkách. Záleží zkrátka jen na vás, jak se svůj výlet do této podivuhodné krajiny rozhodnete pojmout. 

Hřensko

Zdejší barokní kostel sv. Jana Nepomuckého vznikl v letech 1786–1787, údajně z podnětu budoucího císaře Josefa II., který tudy roku 1779 cestoval. Při silnici do Janova stojí pseudogotická kaple a poblíž uvidíte kapličku vytesanou ve skále. Zdejší socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1756. Labe u Hřenska protéká na hranicích nejníže položeným místem v České republice s nadmořskou výškou 115 m.

Přístup

Z Hřenska (silnice č. 62 Děčín – Hřensko) se vydejte krátkou odbočkou k parkovišti vzdálenému asi 300  m od začátku soutěsek. Oblast soutěsek a jejich okolí najdete na mapě KČT č. 12 Národní parky České a Saské Švýcarsko. 

Zajímavá místa v okolí  Labská vyhlídka

Jižně od Hřenska, u soutoku Labe a Kamenice, můžete vystoupat na Labskou vyhlídku, odkud je nejkrásnější výhled na Hřensko.

Národní park České Švýcarsko

Krajinu známou také pod názvem Českosaské Švýcarsko vyhledávají turisté již od přelomu 18. a 19. století. Na jejím území se nacházejí dva národní parky, jeden na české a druhý na německé straně hranice. Národní park České Švýcarsko, vyhlášený roku 2000, má rozlohu 79 km2. Najdete zde pískovcová města, hluboká kaňonovitá údolí a divoké rokle se svislými skalními stěnami a věžemi. Zdejší flóra je značně rozmanitá, na suchých vrcholech skal a plošin se zachovaly řídké reliktní porosty a teplomilné druhy, zatímco ve vlhkých a chladných roklích rostou hlavně jedlové a smrkové porosty s mechy a lišejníky. Z větších savců tu žije rys ostrovid, jelen, srnec, divoké prase a vydra říční. 

Stříbrné stěny

Přibližně 2  km severovýchodně od Hřenska se nachází strmý pískovcový masiv, jehož součástí je asi 400  m dlouhá kolmá stěna s pískovcovými věžemi na obou koncích. Místo je přístupné po neznačené cestě údolím potoka Suchá Bělá. 

Růžová

V obci stojí kostel sv. Petra a Pavla se zvonicí s bedněným patrem a řada lidových staveb s podstávkami. 

Pravčická brána

Největší přírodní skalní brána v Evropě, která se nachází v blízkosti státní hranice s Německem, je z Hřenska dostupná po červené turistické značce. Její šířka u dna je 26,5  m a výška otvoru je 16 m. Od roku 1980 není dovoleno vystupovat na vlastní oblouk brány, protože hrozí jeho zřícení, přístupné jsou ale vyhlídky v těsném okolí.

Mezní Louka

V 2. polovině 19. století zde byly lázně, později proměněné na hotel. Osada je v současnosti střediskem cestovního ruchu a východištěm do Českého Švýcarska. 

Sokolí hnízdo

V blízkosti Pravčické brány vznikla kolem roku 1826 chatrč pokrytá dubovou kůrou, která fungovala jako výčep pro turisty. Roku 1881 byl na jejím místě vystavěn zámeček v alpském stylu, v němž Clary-Aldringenové ubytovávali své významné hosty. Dnes tu najdete stylovou restauraci a muzeum Národního parku České Švýcarsko. 

Šaunštejn

Od Pravčické brány vede červená značka ke zbytkům skalního hradu, nazývaného také Loupežnický hrad. Byl založen zřejmě ve 14. století jako pevnůstka ochraňující Českou stezku, významnou komunikaci spojující v raném středověku Čechy a Sasko. V 15. století byl hrad opuštěn a po třicetileté válce se stal sídlem lupičů. Ze skalní plošiny, přístupné po železných žebřících, je pěkný výhled do okolí.