474ZOBRAZENÍ

Obvyklým cílem rodinných výletů bývají hrady, zámky, jejich zříceniny, nebo místa známá svými přírodními krásami. Při putování krajinou si povšimneme osamělého kostelíka, kapličky nebo roubenky, zkrátka nějaké stavby, která připoutá naši pozornost svými rozměry nebo zajímavým vzhledem. Existuje však skupina drobných památek, kolem nichž často procházíme téměř bez zájmu. Jsou nenápadné, někdy stojí přímo u cesty či silnice, jindy bývají skryté hluboko v lesích. Říká se jim smírčí kříže, a i když nepatří mezi turistické atrakce, jsou zajímavou připomínkou dávné historie místa, kde stojí. Smírčí kříže udivují svou mohutností, umístěním, zpracováním nebo nápisem, který nesou. Zpravidla se jedná o hrubě tesané nepravidelné kameny ve tvaru kříže a někdy jim část chybí. Na první pohled působí starobylým dojmem a nesou těžko rozeznatelný nápis, letopočet nebo rytinu. Patří mezi ně i kameny, do nichž je kříž pouze vyrytý, a také křížová kola s křížem vytesaným v kruhu. Díky svému tajuplnému vzhledu lákají snad od nepaměti amatérské i profesionální badatele, kteří se pokoušeli najít odpověď na otázky, kdo a proč je vlastně vytvořil. S řadou těchto pozoruhodných památek je navíc svázána nějaká pověst či legenda. Podle nich bývají připomínkou dávné tragické události – přepadení, loupeže, chladnokrevné vraždy nebo smrti za nešťastných okolností. Tomu v mnoha případech odpovídá symbol vyrytý na kříži v podobě meče, sekery, nože, ale také srpu nebo nůžek, to když si do vlasů vjeli sedláci nebo mistr krejčí se svým tovaryšem. Lidové pověsti se však často liší, a tak se na ně badatelé při pátrání po původu křížů nemohou spolehnout. Průlom v jejich práci znamenal až překvapivý objev profesora Wilhelma z Lokte, který ve starých archivech našel smírčí listiny. V nich je popsáno, kdo, kdy a co spáchal a jaký trest mu byl za to vyměřen. Třeba právě povinnost vyrobit smírčí kříž, u něhož pak někdy hříšník musel také odprosit pozůstalé; odtud pochází název kříže. Jednalo se totiž o jakési přiznání viny a pokus o smíření s obětí a jejími příbuznými. Jen zhotovení smírčího kříže ale k odčinění hříchu nestačilo, provinilci bývali odsuzováni i k řadě dalších těžkých trestů. Pěknou ukázkou je například dochovaná smírčí listina, nalezená roku 1950 v sokolovském archivu profesorem Heinrichem Zimmermanem. Týká se smírčího kříže u Horního Slavkova: „V pondělí na sv. Vavřince ve zkráceném 13. roce bylo s vědomím urozeného pána Jana Pluha z Rabštejna a na Bečově učiněno narovnání pro Jorga ze Sandtu (Týn u Sokolova), toho času hejtmana na Bečově, pro Wolfa Spora z Klingenu (Hlínová u Nebanic) a též purkmistra a radní v Bečově ve věci zabití, jež se událo v Horním Slavkově na Hansu Hajerovi, jemuž buď Bůh milostiv. Pachatelem je Wilhelm Zeidler z Altenburgsteinu. Narovnání bylo sjednáno, jak jest následovně psáno: Za prvé budiž pachatel zbaven všech duchovních a světských úřadů. Také ať vystrojí pohřeb se šesti kněžími a dá k tomu 4 libry vosku a nechť dá 1 libru vosku na obětní svíčky. Za další ať pachatel vykoná pouť do Říma v nejbližší možné době. Rovněž nechť vykoná pouť do Cách vlastním tělem. Za další musí dát sloužit 30 zádušních mší v nejkratším čase. Za další ať nechá sloužit pamětní mše v místě, kde leží zesnulý. Rovněž budiž pachatelem postaven kamenný kříž vysoký 6 stop a 3 stopy široký na místě podle přání příbuzných zabitého.“ Většina smírčích křížů pochází ze 13. až 16. století. Mnoho z nich však nemá letopočet ani příslušnou smírčí listinu, a tak se můžeme jen dohadovat, kdy vznikly. Naštěstí se dochoval dopis z roku 1556, v němž páter Usmarus napsal Ignáci z Loyoly: „…na cestách lesy, které se kdysi nazývaly Hercynský les, jsem spatřoval četné kamenokříže s vytesanými meči, sekyrami, dýkami…“ Hercynský les byl kdysi název pro oblast mezi dnešním Magdeburgem a Bratislavou, a tak víme alespoň to, že přinejmenším část smírčích křížů na našem území je nejméně 400 let starých. Změnu této smírčí tradice znamenal rok 1532, kdy císař Karel V. vydal nařízení, kterým byl na území římsko-německé říše za zabití člověka stanoven trest smrti. V českých zemích byl zaveden po bitvě na Bílé hoře, kdy městské právo nově zavedené Koldínovým zákoníkem dávalo vrchnosti možnost libovolně trestat nebo promíjet zločiny poddaných. Odčinit zločin smírem už tedy nebylo možné. Od té doby vznikaly kříže spíše jen jako symbol uctění památky. Pro ilustraci toho, jak rozmanitá je historie smírčích křížů, se vydejme za několika příklady na Náchodsko. Na kopci Libiny západně od Jaroměře se tyčí jeden z největších smírčích křížů u nás – měří 163 cm. Pověst praví, že až na jeho ramena usedne panna Liběna a zahlédne v dálce věže královéhradeckého biskupského chrámu, přijde soudný den. U obce Běluň stojí další kříž, už značně ohlodaný zubem času. Označuje místo, kde při sporu o hranice pozemků zabil rolník svého souseda. Do Dolního Adršpachu byly zase přeneseny dva kříže ze zaniklé obce Libná, přičemž jeden z nich stál původně na místě, na němž roku 1790 došlo ke smrti dřevorubce. V Heřmánkovicích můžete pro změnu spatřit dva kříže zazděné do ohradní zdi hřbitova při kostele Všech svatých. Podle pověsti se tu za třicetileté války utkali dva vojáci a bitka se stala osudnou pro oba. Zatímco jeden z nich zemřel přímo u kostela, druhý skonal jen o několik desítek metrů dál. Jiný kříž u České Metuje je z jedné strany ozdoben rytinou sekery a z druhé strany poměrně dlouhým nápisem. Kříž údajně připomíná událost, která se zde stala; je však podvrhem z 19. století. I v tomto případě se nám však zachovala lidová pověst, podle níž zde zemřel švédský voják. Na závěr přiznejme, že tajemství smírčích křížů, těchto němých svědků zapomenutých událostí, není ještě zdaleka odhaleno. K většině z nich se nedochovaly smírčí listiny ani žádné legendy, a co si například počít s výkladem těch, na nichž je zobrazen preclík nebo chléb? Na vražedný nástroj to nevypadá… A tak, až nějaký podobný kříž uvidíte, můžete popustit uzdu své fantazii a zkusit si k němu nějaký příběh vymyslet. (Použity informace z textu Richarda Švandrlíka „Záhadné památníky“ a Stanislava Burachoviče „Smírčí smlouva z Horního Slavkova 1513“.) 

Východiska ke smírčím křížům na Náchodsku 

Police nad Metují

Centrem historické části města je čtvercové Masarykovo náměstí. Roku 1595 zde byla dokončena stavba nové radnice, počátkem 18. století barokně upravené a roku 1876 vybavené novou osmibokou věží ve stylu tudorské gotiky. Nejvýznamnější městskou památkou je klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, raně gotická trojlodní bazilika, založená ve 13. století a později barokně přestavěná K. I. Dientzenhoferem. Ke kostelu přiléhá budova kláštera. Dnes je zde umístěno Městské muzeum s expozicí věnovanou historii Policka a se sbírkami porcelánu, skla, keramiky a nábytku. Obec Česká Metuje leží asi 5 km západně od Police nad Metují. Smírčí kříž najdete v blízkosti silnice vedoucí do Žďáru nad Metují, asi 500 m za obcí. 

Jaroměř

Historické centrum se nachází v okolí protáhlého náměstí ČSA, které obklopují domy se zachovalými gotickými a renesančními jádry. Mezi nimi vyniká původně renesanční radnice v současné empírové podobě. Dominantou náměstí je barokní mariánský sloup postavený v letech 1723–1727, dílo Matyáše Brauna a Řehoře Thényho. Cihlový, původně gotický kostel sv. Mikuláše, vznikl v průběhu 15. století. Později prošel barokními úpravami, přesto zůstal cennou památkou lucemburské a jagellonské gotiky. Hlavním zástupcem secese ve městě je Fügnerova sokolovna, postavená v letech 1901–1903 (dnes Městské divadlo na náměstí Dukelských hrdinů). V někdejším obchodním domě firmy Wenke, který vznikl v letech 1910–1911 podle projektu architekta Josefa Gočára, je dnes umístěno Městské muzeum s galerií (Husova 295). V areálu nádraží ČD můžete navštívit železniční muzeum s historickými lokomotivami a vagóny. V letech 1780–1785 v bezprostřední blízkosti města vznikla pevnost Josefov, vrcholné dílo evropského fortifikačního stavitelství. Pevnost se skládala z několika vzájemně nezávislých celků; jejím centrem byla tzv. Horní pevnost s obytnými budovami. Součástí areálu je i klasicistní kostel Nanebevstoupení Páně. Strategický význam měl systém podzemních chodeb, jejichž celková délka dosahovala 45 km; dnes je zhruba kilometrový úsek přístupný veřejnosti. Ke kopci Libiny vede z Jaroměře západním směrem žlutá turistická značka (asi 3 km z centra). Do obce Běluň se z města dostanete po modré značce (4 km). Pokračujte až k lesu, na jehož okraji se v blízkosti velkého posedu nachází kříž. 

Broumov

V polovině 14. století zde byl založen benediktinský klášter sv. Václava, jehož dnešní podoba je výsledkem barokní přestavby v letech 1728–1733 podle projektu architekta K. I. Dientzenhofera. V klášteře je od roku 1980 umístěno Muzeum Broumovska, zaměřené na kulturní historii kláštera, měst a vesnic zdejšího kraje. Na Mírovém náměstí si můžete prohlédnout budovu staré radnice z roku 1419. Při dolní bráně stojí kostel sv. Václava, postavený podle plánů K. I. Dientzenhofera roku 1729. Mnohem starší je kostel sv. Petra a Pavla na Kostelním náměstí, založený v polovině 13. století a později barokně přestavěný. Cennou památkou je i hřbitovní kostel Panny Marie, údajně nejstarší dřevěný kostel v Čechách. Byl založen zřejmě již ve 12. století a poté, co jej vypálili husité, byl roku 1459 obnoven. Z Broumova vede severním směrem žlutá turistická značka do obce Heřmánkovice. Zdejší dominantou je barokní kostel Všech Svatých, postavený roku 1723 podle projektu K. I. Dientzenhofera. 

Adršpach

Obec leží v údolí Metuje při severním okraji Adršpašsko-teplických skal. V 15. století Berkové z Dubé v Dolním Adršpachu založili tvrz, která byla později přestavěna na renesanční zámek. Prohlédnout si můžete také kostel Povýšení svatého kříže, postavený v letech 1827–1831. Smírčí kříže stojí na soukromém pozemku na konci polní cesty, která vede od zámku kolem rybníka směrem k trati. Zmíněné lokality najdete na mapách KČT č. 23 Podkrkonoší a č. 26 Broumovsko, Góry Kamienne a Stołowe.