173ZOBRAZENÍ

Pád železné opony po roce 1989 neznamenal větší svobodu jen pro obyvatele tehdejšího Československa, ale „těží“ z něho i některé druhy zvířat. Týká se to třeba bobrů, které byste dříve v oblasti Českého lesa či Šumavy hledali marně. Dnes se jim v západních Čechách výborně daří hned na několika místech, zejména v povodí Kateřinského a Farského potoka, jež se pomalu, ale jistě mění v bobří ráj. Jsou to tvorové velmi plaší a představit vám je můžeme jen díky fotografovi Ladislavu Vogeltanzovi, který se jejich „lovu beze zbraní“ věnuje už několik let. Bobři obývali české země od nepaměti, vždyť většinu našeho území kdysi pokrývaly husté lesy protkané tehdy ještě neregulovanými potoky a řekami. Mnoho přirozených nepřátel neměli, ostatně není nijak jednoduché ulovit zvířata, která velkou část života tráví ve vodě či v její blízkosti. Tak tomu ale bylo jen do chvíle, kdy se o bobry začali zajímat lidé. Nejvíce je lákala kvalitní kožešina a také aromatický výměšek žlázy u kořene ocasu, jenž se používal v lékařství a kosmetice. Zvýšená poptávka po těchto artiklech znamenala pro krásná zvířata ohrožení a asi od 12. století jich u nás začalo ubývat. V 18. století pak nastal „soumrak bobrů“ a přibližně v jeho polovině byli vyhubeni. Následovalo několik pokusů o jejich opětovné vysazení a kolem roku 1830 se prý vyskytovali dokonce i na pražských vltavských ostrovech. Jenže za nějaký čas bobři znovu zcela vymizeli. Co nedokázali napravit lidé, o to se nakonec museli postarat bobři sami. Koncem osmdesátých let 20. století byli na některých našich tocích spatřeni první jedinci, kteří k nám podél vody dorazili z Polska, Německa a Rakouska. A dnes je situace ještě lepší, nastálo obývají asi šest oblastí v Čechách a na Moravě. Kateřinský potok pramení nedaleko Lesné a pak teče směrem k jihu. Kousek od Rozvadova podtéká dálnici D5 a za Svatou Kateřinou se noří do hlubokých lesů. Tady se kolem roku 1990 objevili první bobři. Pronikli sem proti proudu potoka, který jen o několik kilometrů dál vtéká na území Bavorska. Prozradily je čerstvé i starší okusy a o několik let později, když se zde natrvalo usadilo několik párů, tu vyrostly i bobří stavby. Při procházce podél potoka určitě narazíte na nakousané či zporážené stromy a větve, a pokud budete mít štěstí, objevíte možná i bobří hrad. Na první pohled vypadá jako neforemná hromada roští, ale je to domov těchto přičinlivých zvířátek. Ovšem spatřit ohryzané dřeviny je něco jiného než vidět samotné bobry, kteří se při každém neznámém zvuku ihned ponoří do bezpečí pod vodní hladinu. Šanci můžete mít jen v případě, že zůstanete zcela v klidu a budete opravdu velmi trpělivě čekat. Musíte si však také vybrat ten pravý okamžik, v poledne byste číhali marně. Ve dne bobři spí a aktivní jsou jen v noci a brzy po ránu, takže jedinou možností, jak je spatřit, je vypravit se na místo už večer a strávit tu celou noc. Podobně to musel dělat i fotograf Ladislav Vogeltanz, díky jehož snímkům si můžete udělat představu, jak bobři tráví svou pracovní dobu i volný čas. Podívaná je to rozhodně zajímavá. Když vydržíte, ukáží vám bobříci mnoho ze svých zvyků. Nejvíce času věnují získávání potravy, případně stavebního materiálu. Ačkoliv jsou výhradně býložravci, jejich jídelníček je velmi pestrý. Patří do něj různé byliny, lýko a drobné větvičky, přičemž nejvíc jim chutná topol, vrba, olše, jasan a bříza. A dokonce si vytvářejí zásoby v podobě větviček, zapíchaných do dna tůněk. Nepohrdnou však ani zemědělskými plodinami a rádi si občas smlsnou na řepě nebo obilí. Jejich loupeživé výpravy na pole většinou prozrazují vyšlapané cestičky. Aby se dostali k tenkým větvičkám nebo mladé kůře, neváhají občas nějaký ten strom porazit; v tom jsou skutečnými mistry. Většinou se zajímají o dřeviny o průměru do 20 cm, ale v případě potřeby si poradí i s mnohem silnějším kmenem. Dokáží strom porazit tak, aby padl do vody, kde k němu mají lepší a bezpečnější přístup. Místo překousané bobry má typický tvar přesýpacích hodin a při bližším průzkumu na něm najdete otisky zubů ostřejších než dláto. Kácení křovin a stromů však bobrům neslouží jen k získávání potravy, opatřují si tak zároveň i stavební materiál pro své hrady a hráze. Stavějí je společně „tlapkou nerozdílnou“ členové celé kolonie a jsou nesmírně pracovití. Pokud o příbytek přijdou, během několika dní si dokáží vystavět nový. Budování hrází ve volné přírodě je spíše užitečné. Mění sice často charakter vodního toku, ale vznikající jezera zabraňují odplavování půdy a podílejí se na usazování důležitých sedimentů. V hrázích bobři spí a pečují o mláďata, která přicházejí na svět na jaře. Může jich být až pět a v mateřské kolonii zůstávají dva roky. Bobr evropský je po jihoamerické kapybaře druhým největším hlodavcem na světě. V dospělosti váží až 30 kg a jeho tělo pokrývá hustá černohnědá srst, impregnovaná tukovou hmotou ze žlázy v blízkosti ocasu. S pomocí výměšku z jiné žlázy si označuje své teritorium, které dokáže tvrdě bránit před vetřelci. Stejně jako některým dalším hlodavcům mu dala příroda do vínku částečně protistojný prst na předních končetinách, což mu umožňuje obratnou manipulaci s větvemi. Mezi prsty má plovací blány, takže se může výborně pohybovat pod vodou i na hladině. Pokud se vám někdy podaří pozorovat bobry zblízka, určitě si povšimnete jejich nejtypičtějšího znaku, kterým je široký ocas. Kromě toho, že slouží jako kormidlo, hodí se i v případě nebezpečí. Vyplašený bobr jím plácne o hladinu, čímž varuje všechny členy své rodiny před možným nepřítelem, a ponoří se do vody. Pak vám nezbude, než se znovu na dlouhou chvíli obrnit trpělivostí. Ovšem i dnes se najdou lidé, kteří vodní osadníky příliš nemilují. Obvyklou námitkou jsou škody, jichž se prý bobři dopouštějí na břehových porostech nebo zemědělských plochách, často se také argumentuje jejich přemnožením. Ve skutečnosti je však zatím bobrů tak málo, že o nějaké hrozbě pro přírodu nemůže být ani řeč. Spíše bychom měli být rádi, že u nás opět žijí – koneckonců, zdejší krajina jim kdysi patřila možná více než nám, prostě se jen vrátili domů. 

Svatá Kateřina
Místo je prvně zmíněno už roku 1306, kdy zde stávala poustevna. Koncem 16. století tu Švamberkové založili sklárny a z domků sklářů se později vyvinula zemědělská osada. Své jméno získala podle kostela sv. Kateřiny, který vznikl přestavbou kaple založené ve 14. století benediktiny z Kladrub. Kolem roku 1792 získal kostel barokní vzhled. Bohatý interiér pochází z 18. a 19. století. V podlaze kostela jsou zasazeny náhrobky císařských výběrčích cla z Rozvadova. Na místním hřbitově si můžete prohlédnout řadu kovaných křížů. O necelý kilometr jižněji se zachovaly zbytky opevnění z třicetileté války. Svatá Kateřina je dnes místní částí obce Rozvadov. 

Přístup
Svatá Kateřina je přístupná odbočkou z dálnice D5 (exit 145 Kateřina) vedoucí z Plzně na hraniční přechod Rozvadov/Waidhaus. Oblast najdete na mapách KČT č. 28 Český les-sever a č. 29 Český les-jih. 


Zajímavá místa v okolí 

Český les
Český les je horský masív, který v délce asi 80 km tvoří přirozenou hranici mezi Českou republikou a Německem. Dělí se na několik částí: Dyleňský les, Přimdský les, Kateřinskou kotlinu a Čerchovský les. Jeho nejvyšší horou je Čerchov (1 042 m), do roku 1990 nepřístupný. Na vrcholu stojí 24 m vysoká kamenná rozhledna z roku 1905 s výhledem až k Alpám. Na pravěké osídlení Českého lesa odkazují drobné nálezy učiněné například na úpatí vrchu Přimda. Ve středověku jeho územím procházela důležitá obchodní stezka spojující Prahu a Norimberk. Od 13. století zde Chodové střežili hranice státu a za to měli četná privilegia. Až do 2. světové války bylo asi 90 % zdejších obyvatel německé národnosti. Po válce se velká část území stala součástí nepřístupného pohraničního pásma a více než 20 vesnic zaniklo. Díky četným rašeliništím je Český les významnou zásobárnou vody. Jeho převážnou část odvodňuje Mže, významnými toky jsou také Hamerský, Bezděkovský a Kateřinský potok. Původní porosty tvořily bukové lesy se silnou příměsí jedle, většina z nich však byla vykácena a z 80 % je nahradily smrkové monokultury. Hojně se zde vyskytuje vysoká a černá zvěř, ojediněle rys ostrovid. Roku 2005 byla v části území o rozloze 473 km2 vyhlášena CHKO Český les. Přibližně středem masivu prochází dálnice D5, která ho rozděluje na dvě samostatné části, neboť blízké okolí dálnice je z CHKO vyčleněno. Předmětem ochrany je zachovalá krajina, která paradoxně díky vyhlášení pohraničního pásma unikla větší devastaci. Součástí CHKO je 18 přírodních rezervací. 

Lesná
Zdejší kostel sv. Mikuláše, založený ve 14. století, získal svou současnou podobu roku 1774, kdy sloužil jako rodinná hrobka rodu Schirndingerů, tehdejších majitelů obce. Uvnitř si můžete prohlédnout jejich náhrobky. V současné době je kostel využíván pravoslavnou církví. V zámku, roku 1787 barokně upraveném, dnes sídlí obecní úřad a konají se tu společenské akce. Socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1752. Jihozápadně od obce si můžete projít okružní naučnou stezku Sklářství v okolí Lesné, která začíná u bývalé Staré Knížecí Huti; má 13 zastavení a měří asi 10 km.

Hošťka
Obec se pod názvem Hosskowo prvně připomíná roku 1482 jako ves přimdských Chodů, kteří střežili zdejší část hranice. Dominantou obce je kostel sv. Margarety, přestavěný z kapličky založené na počátku 18. století. Zařízení kostela je převážně rokokové z doby kolem roku 1744. V obci stojí dvě sochy sv. Jana Nepomuckého. 

Rozvadov
Obec je známá hlavně díky blízkému hraničnímu přechodu do Německa. Už roku 1115 je v historických pramenech zmíněna obchodní stezka vedoucí těmito místy do Bavorska, existence osady je však doložena až k roku 1581. Od roku 1613 tu fungovala císařská celnice. Zdejší kostel sv. Vavřince, založený roku 1816, je dnes neudržovaný. 

Milíře
Na kopci (550 m) u obce Milíře najdete radiokomunikační věž z roku 2001 s vyhlídkovou plošinou ve výšce 25 m. Je celoročně přístupná. 

Diana
Jihovýchodně od Přimdy byla již roku 1933 vyhlášena přírodní rezervace Diana, která ochraňuje původní bučiny a bažiny Kateřinského potoka. Zdejší porost je stářím asi 260 let údajně nejstarším na území Českého lesa. Roste zde také mnoho vzácných teplomilných i podhorských bylinných druhů a v mokřadech hnízdí chráněné vodní druhy ptáků. Při jihozápadním okraji rezervace stojí lovecký zámeček Diana, který nechal v 1. polovině 18. století postavit hrabě František Kolowrat podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Zámeček má půdorys rovnoramenného kříže a jeho střed tvoří pavilon zakončený kupolí s kovovým sedícím jelenem. Největší síň zámečku zdobí fresky znázorňující mytologické výjevy s bohyní Dianou. K zámku přiléhá rozsáhlý anglický park s běžnými listnáči i exotickými jehličnany; celkem zde roste přes 80 druhů dřevin. Dřevěnou kapli nechal roku 1939 postavit Jindřich Kolowrat, jehož potomkům dnes patří zdejší pozemky. Zámeček není využíván.