Výsledky vyhledávání pro dotaz zvonice

Výsledky vyhledávání v sekci: Tipy

Pěnčínské perle (Pěnčín)

Na rozhraní tří oblíbených turistických regionů – Jizerských hor, Krkonoš a Českého ráje – leží obec Pěnčín. Zdejší krajina jako by si vzala to nejlepší ze všech tří zmíněných oblastí. Najdete tu místa s nádhernými výhledy, historické zajímavosti i dosud živou tradici sklářské výroby. Přirozeným centrem turistického ruchu v obci je Výletní areál Pěnčín, který svým návštěvníkům nabízí řadu zajímavostí. Můžete si prohlédnout tradiční výrobu skleněných perlí, navštívit kozí farmu, pochutnat si na místních specialitách nebo se po starých formanských cestách projet vozem taženým koňmi. A pokud by vám to nestačilo, vyhlídkový vláček vás vyveze až k rozhledně na Černé Studnici (869??m n. m.). Zdejší sklářská tradice sahá do roku 1558, kdy byla v obci později nazvané Huť založena třetí nejstarší huť na Jablonecku. Tavilo se v ní především křemenné sklo, ale v průběhu následujících staletí se charakter výroby změnil a od 19. století byla hlavním produktem bižuterie. V této době vznikla bižuterní manufaktura i v prostorách dnešního Výletního areálu, který tehdy patřil rodině Poseltů. Výrobnu posléze zdědili Fischerové, avšak po druhé světové válce byli odsunuti. Sklářská výroba zanikla a na místě sklárny vznikl velkokapacitní teletník. Roku 1997 areál získala firma Fipobex, která obnovuje zašlou slávu výroby skleněných perlí a pouští se i do řady dalších aktivit. Přestože se kvůli utajení přesný postup bižuterní výroby v rodinách se sklářskou tradicí předává z generace na generaci osobním sdělením, můžeme pár detailů prozradit. Základní materiál tvoří různobarevné skleněné tyče o průměru 3??cm, které se vyrábějí ve sklářské huti. Při teplotě až 1 400 °C se v peci roztaví směs sklářského kmene a skleněných střepů a po nočním tavení se odlévají skleněné tyče. Svůj přesný tvar dostávají v licím pásu a délku v sekacím zařízení. Poté se pomalu chladí, aby nedošlo k jejich popraskání. V další fázi se tyče dostávají do mačkadla, lisu, v němž se ze zahřátých tyčí předmačkají polotovary skleněných perlí. Mačkací mechanismus lisuje perle a propichuje je, zatímco uražeč rozděluje vznikající proužek perlí na jednotlivé kusy. Ty padají do tepelně izolované nádoby, kde pomalu chladnou do dalšího dne. To však není všechno, neboť předlisované perle zdaleka nemají podobu budoucí krásné lesklé kuličky. Z lisování zůstává na perli skleněný lem zvaný brok, který se odstraňuje v tzv. šitlovacích sudech, v nichž omíláním dojde k jeho oddělení. Poté brok putuje zpět do tavicí pece, zatímco perle pokračují do rumplovny. Tady se v dřevěných sudech omílají spolu se sklářským pískem a vodou a získávají matně hedvábný povrch, který se může dál brousit. Pokud se nechají omílat déle, stanou se z nich lesklé kuličky. Matné perle, které broušením získaly požadovaný vzor, se nakonec leští v elektrické kontinuální peci. Zde při teplotě zhruba 700 °C dochází k natavení povrchové vrstvy, jejímu slinutí a tím i k vytvoření lesklého povrchu. Poslední zastávka perlí je v třídírně, kde se ručně odstraňují všechny špatné kusy. Ač to tak na první pohled může vypadat, není výroba perlí čistě strojovou záležitostí. Vše nakonec záleží na šikovnosti tavičů, mačkářů či brusičů. Dříve to ovšem měli ještě těžší, protože používaná technika nebyla tak dokonalá jako dnes. Můžete se o tom přesvědčit při prohlídce asi osmdesát let starého mechanismu mačkacího zařízení. Také elektrická leštící pec dříve neexistovala, perle se nahřívaly na otevřeném ohni v peci vytápěné tvrdým dřevem, a proto se jim říkalo ohňové perle. I přes vysokou oblibu bižuterie se v minulosti sklářům nežilo vždy dobře. Bývala období, kdy se téměř nevyrábělo a neprodávalo, a proto ke každé sklářské dílně patřilo hospodářství, které jeho majitelům pomáhalo přežít dobu nouze. Každý vlastnil nějaké domácí zvíře a i dnes v Pěnčíně najdete například kozy, které představují oblíbenou atrakci zejména pro dětské návštěvníky. Zdejší kozí farma je druhou největší u nás a část zvířat patří do genetické rezervy České republiky. Uvidíte tu známé české kozí plemeno v barvě bílé a hnědé, ale i raritu v podobě africké kozy bůrské. A nechybí ani další domácí zvířata – ovce, slepice, králíci, prasata či koně plemene český chladnokrevník a českomoravský belgik. Farma produkuje především kozí mléko, které, jak říká majitel farmy, posiluje tělo a omlazuje ducha. Vyrábí se tu z něj vynikající sýr a tvaroh. Není divu, vždyť zdejší zvířata se od jara do podzimu pasou na pastvinách, k jejichž ošetřování se nepoužívají žádné chemikálie ani průmyslová hnojiva. Pokud se po prohlídce areálu budete chtít posilnit, můžete tak učinit v místní stylové restauraci a ochutnat některou ze specialit z kozího či jehněčího masa nebo jídlo s kozím sýrem. Potom se nabízí odpočinková projížďka kočárem taženým koňmi po starých, často již zapomenutých formanských cestách, které dříve vytvářely důležité spojnice mezi vesnicemi. Nemusíte mít strach, řídit za vás bude kočí, nerovnosti cesty alespoň částečně vyrovnají měkké balonové pneumatiky, a dokonce se i dozvíte něco o zajímavostech na trase. Druhou možností relaxace je projížďka motorovým vyhlídkovým vláčkem, který vás vyveze k oblíbené rozhledně na Černé Studnici. Cestou zpět zastavuje v obci Krásná, kde si účastníci vyjížďky mohou prohlédnout tzv. Kittlův areál s domem známého lékaře Johanna Josefa Kittela, kostelem sv. Josefa, morovým sloupem a léčivou studánkou. Krajina kolem Pěnčína nabízí i řadu dalších příležitostí pro zajímavé vycházky do přírody nebo za historickými památkami. Nejzajímavější z nich jsou popsány v druhé části této kapitoly. A pokud všechno nestihnete za jediný den, nevadí, určitě se sem rádi vrátíte. PěnčínV místní části Bratříkov stojí za zhlédnutí bývalá roubená rychta (čp. 30) s bohatě členěnou lomenicí a sochami sv. Petra a Pavla. V místní části Krásná si můžete prohlédnout kostel sv. Josefa postavený v 18. století. Šest malovaných oken zhotovila v letech 1892–1923 firma Fritz Lucke Gablonz. Zvláštností kostela jsou tzv. Svaté schody, celkem 28 stupňů s ostatky svatých. Součástí kostelního areálu je bývalá fara pocházející z 2. poloviny 18. století. Mezi farou a kostelem se tyčí morový sloup Nejsvětější Trojice z roku 1772 se sochami sv. Jana Nepomuckého, sv. Václava a sv. Vojtěcha. Pod kostelem stojí roubený dům zvaný „Burk“ (čp. 10), který v polovině 18. století nechal pro svou rodinu postavit lékař Johann Josef Kittel. Ten byl nazýván Faustem Jizerských hor a považován za zázračného léčitele. Vedle svého domu měl i malou botanickou zahradu, kde pěstoval léčivé rostliny. V místní částí Huť se nachází barokní kaple sv. Vojtěcha postavená v letech 1746–1749. Nad kdysi sklářskou osadou se při zelené turistické značce vedoucí na Černou Studnici nachází památník připomínající dnes již zaniklou sklářskou huť. PřístupDo Pěnčína vede silnice č. 287, odbočující ze silnice E65 (Železný Brod–Tanvald) do Jablonce nad Nisou. Obec a okolí najdete na mapě KČT č. 20–21 Jizerské hory a Frýdlantsko. Zajímavá místa v okolí: Železný BrodNavzdory četným požárům se zde dochovalo několik rázovitých roubených domků, které dodnes nesou název původních obyvatel, např. Klemencovsko, Rezlerovsko apod. Průčelí Klemencovska, které najdete na náměstí 3. května, se zachovalo v podobě z konce 18. století. Roku 1936 bylo zakomponováno do moderní budovy spořitelny (č. 37) postavené podle návrhu architekta Jindřicha Freiwalda. Uvnitř roubeného stavení s podloubím se dnes nachází sklářská expozice Městského muzea, zatímco národopisné sbírky si můžete prohlédnout v největší zachované roubené budově zvané Běliště. Severovýchodně od náměstí se mezi Malým náměstím a Železnou ulicí rozkládá městská památková zóna Trávníky, kterou tvoří jednoposchoďové domečky s podkrovím, nízkými stropy a malými okénky. Díky citlivé rekonstrukci provedené majiteli si zachovaly svůj původní styl. Vedle roubených domků tu uvidíte i mladší kamenné příbytky postavené v empírovém slohu – Knopovsko a Jechovsko. Nejstarší zděnou stavbou ve městě je barokní fara z roku 1723. Na vršku nad Jizerou stojí barokní kostel sv. Jakuba Většího, který nahradil původně dřevěnou stavbu ze 14. století zničenou v průběhu třicetileté války Švédy. Hlavní oltář současného kostela je ze skla a mramoru. Samostatná osmiboká dřevěná zvonice pochází z roku 1761. Cennou památkou je barokní kostelík sv. Jana Nepomuckého „Na Poušti“, který nad městem nechal postavit roku 1769 hrabě Karel Josef Desfours. Rychnov u Jablonce nad Nisou Nejstarší rychnovskou památkou je morový sloup sv. Prokopa postavený roku 1702 na připomínku morové epidemie. Barokní kostel sv. Václava vznikl v letech 1704–1712. V jeho věži je umístěn zvon Karl, který roku 1648 vyrobili pražští zvonaři. Zajímavý je obraz ukřižovaného Krista malovaný na plechu, který se nachází na zábradlí kůru a je typickou ukázkou tvorby místní malířské školy. Pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1780. Za zhlédnutí stojí i několik zdejších barokních křížů. BzíNeobvyklé jméno obce je údajně odvozeno od bezového hájku. Zdejší dominantou je raně barokní farní kostel Nejsvětější Trojice postavený v letech 1692–1697 na místě starší dřevěné stavby. V jeho západní části se tyčí hranolová věž. Jablonec nad NisouDominantou Horního náměstí je funkcionalistický kostel Nejsvětějšího Srdce Páně postavený ve třicátých letech 20. století podle projektu architekta Josefa Zascheho. V nedaleké Opletalově ulici stojí za povšimnutí funkcionalistická vila Friedricha Schmelowského (č. 29). Vznikla v letech 1931–1932 podle projektu architekta Heinricha Lauterbacha a její hodnota spočívá především v unikátní komplexnosti původního vybavení. Mezi Horním a Mírovým náměstím je v Kubálkově ulici nově zrestaurován staniční sloupek a pás kolejnic připomínající někdejší městskou elektrickou dráhu, která sloužila v letech 1900–1965. Na Mírovém náměstí poutá pozornost konstruktivistická Nová radnice vybudovaná v letech 1931–1933 podle návrhu architekta Karla Wintera. Její součástí je veřejnosti přístupná vyhlídková věž. Prostor náměstí zdobí alegorická socha Průmyslu, klasicistní socha ženy z roku 1870. Z Mírového náměstí si můžete udělat malou odbočku na náměstí Dr. Farského, kde stojí novogotický evangelický kostel se 60??m vysokou věží dokončený roku 1833. Na Dolním náměstí se nachází Stará radnice, třípatrová budova se čtyřbokou věží z let 1867–1869. V současnosti zde sídlí městská Městská knihovna. V secesní budově v nedaleké ulici U muzea, která vznikla roku 1904 pod vedením stavitele Emiliana Herbiga a patřila exportní firmě Zimmer & Schmidt, je dnes umístěno Muzeum skla a bižuterie (č. 398). Západně od Dolního náměstí leží v Kostelní ulici areál kostela sv. Anny, jehož součástí je i bývalá fara z 18. století, sousoší Getsemanské zahrady z roku 1829, socha Panny Marie a smírčí kříž. Původně renesanční kostel byl roku 1685 barokně přestavěn a jeho fasáda byla koncem 19. století obnovena v novorenesančním duchu. Kostelní, Jehlářskou a Poštovní ulicí můžete dále projít k Městskému divadlu vystavěnému v letech 1906–1907 podle projektu vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Jednou z nejvýznamnějších městských památek evropského významu je secesní starokatolický kostel Povýšení sv. Kříže nacházející se východně od centra na náměstí B. Němcové. Vznikl v letech 1900–1902 podle plánů architekta Josefa Zascheho a veřejnosti je přístupný pouze v neděli v době konání mší. V jeho okolí se rozkládá příjemná čtvrť secesních domů, které se stavěly na počátku 20. století. V nedaleké Mlýnské ulici se v jednom z nejstarších městských domů s původní barokní dispozicí z 18. století nachází Galerie Belveder (č. 27). Na severovýchodním okraji města stojí v Průběžné ulici Háskova vila z roku 1931 (č. 10), další jablonecké dílo Heinricha Lauterbacha. V severní části Jablonce vznikla v Palackého ulici v letech 1933–1934 Kantorova vila, kterou podle zásad svého učitele Adolfa Loose navrhoval architekt Heinrich Kulka (č. 26). V blízké místní části Rýnovice stojí za zhlédnutí kostel svatého Ducha, který v letech 1697–1698 postavil pražský stavitel Marco Antonio Canevalle. Roku 1882 byl přestavěn a jeho věž zvýšena a roku 1931 přibyla nástěnná freska Čtrnácti svatých pomocníků zpodobňující tehdejší významné občany. Jižně od centra se nachází místní část Vrkoslavice s výletní restaurací Petřín, jejíž součástí je i 20??m vysoká rozhledna z roku 1906. Černá StudniceNa nejvyšším vrchu Černostudničního hřbetu (869??m) se tyčí kamenná rozhledna s turistickou chatou a restaurací. Zdi 26??m vysoké rozhledny, postavené roku 1903, dosahují šířky až 160 cm. Za dobré viditelnosti spatříte z vyhlídkové plošiny kromě vrcholů Jizerských hor a Krkonoš i krajinu Českého ráje, České středohoří, Ještědský hřeben a Lužické hory. Černostudniční hřeben se táhne mezi jižním okrajem měst Jablonec nad Nisou a Tanvald a tvoří jakýsi předěl mezi pohraničními Jizerskými horami a vnitrozemím Čech. Je z větší části zalesněný smrkovým porostem, v němž je roztroušeno množství skalnatých bloků a mohutných balvanů, místy seskupených v kamenná moře. ZásadaDominantou obce je kaple sv. Prokopa založená roku 1749. Socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1823.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Magazín

Máchův kraj - Doksy

Když se řekne Máchovo jezero, každému se vybaví písčité pláže, koupání a rekreace. Okolí Doks na Českolipsku ale nenabízí jen vodní radovánky a atrakce. Příznivci historie tu najdou gotické hrady i renesanční zámky, muzea a lidovou architekturu v rázovitých vesničkách. Sportovněji založení návštěvníci mohou dát pro změnu přednost zdejším cyklistickým i turistickým stezkám, vystoupit na některý z blízkých vrcholů vulkanického původu nebo se ponořit do ticha přírodních rezervací. Kdo se někdy toulal zdejší krajinou, jistě si alespoň jednou vzpomněl na našeho nejvýznamnějšího romantického básníka. Aby ne, vždyť jeho jméno nese nejen jezero, ale i celá oblast. Ovšem v době, kdy Karel Hynek tvořil slavný Máj, se největší vodní plocha severních Čech nazývala jinak.Tehdy se jí říkalo Velký rybník a vzhledem k početnému německému obyvatelstvu ještě častěji Grosser Teich. Byl to přesnější název, protože se opravdu jedná o rybník, který už roku 1367 nechal vybudovat Karel IV. Básníkovo jméno do názvu navrhl až těsně před 2. světovou válkou turistický spolek z Doks, ovšem příslušná jazyková komise tento nápad odmítla. Ani po osvobození, kdy už německý název nepřipadal v úvahu, nebylo nové pojmenování „jezera“ nijak oficiálně vyhlášeno, ale tak nějak potichu a postupně se vplížilo do map a turistických průvodců a dnes už je zcela zažité. Více než 80 let míří k jezeru na pohodovou dovolenou turisté, kterým vyhovuje pobyt na poněkud lidnatějších plážích a březích. Už roku 1920 tu byl na vodu spuštěn parník Greif, který tehdejším rekreantům nabízel jedinečnou možnost romantické plavby, a o deset let později se ve zdejších hotelech během jednoho roku ubytovalo více než 100 000 hostů. A co má nejnavštěvovanější rybník u nás společného s Karlem Hynkem Máchou? Nejspíš jen to, že leží v krajině, kterou měl básník rád. Podle historických pramenů tu byl za svůj krátký život celkem šestkrát; poprvé roku 1832 na pozvání spolužáka ze studií Eduarda Hindla. Máchově zasmušilé a rozervané duši zdejší krajina doslova učarovala. Její dominanta, hrad Bezděz, byl tehdy zcela opuštěný a Máchu inspiroval k napsání povídky Večer na Bezdězu. „Nade mnou se koupala veliká kulatá věž v čistém paprsku nového měsíce; okna zříceného kláštera v polosvětle míhala se pod ní; a vždy se mi zdálo, jako by vyhlídaly šedé hlavy zemřelých mnichů ze zřícené kobky své v tichou noc…,“ píše romantický poeta a z jeho slov je patrné, jak citlivě vnímal vše, co ho na cestách potkalo. I ke svému největšímu dílu, lyricko-epické básni Máj, čerpal inspiraci tady. Při jedné ze svých cest do okolí Doks vyslechl příběh otcovraždy a různé pověsti o loupežnících, které se v básni odrážejí. Známé a nesčetněkrát vydané dílo ale nemělo tak jednoduchý osud, jak by se dnes mohlo zdát. Mácha vydal Máj roku 1836 vlastním nákladem a musel si kvůli tomu vypůjčit značnou sumu peněz. Literární kritika dílo nepřijala a kvality této balady i dalších Máchových děl ocenila až další generace básníků v čele s Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem. O samotném Máchovi, který zemřel před sto sedmdesáti lety, toho moc nevíme. Velkou záhadou je i jeho podoba. Známá je pouze skutečnost, z níž vycházejí všechny portréty, že měl tmavé vlasy, plnovous, modré oči a křivý nos. Pověstná je také jeho rozervaná, marnivá, ješitná a nesnášenlivá povaha. Koneckonců vrstevníky byl považován za podivína a své milé Lori ztropil řadu nepěkných žárlivých scén. O to zajímavější může být návštěva nejstaršího domu v Doksech (čp. 150), roubené stavby se šindelovou věžičkou, kterou roku 1669 nechala postavit hraběnka Marie Františka Heissenštejnská pro staré a osiřelé. Dnes v něm najdete památník věnovaný životu a dílu onoho slavného rozervance. Kromě několika ukázek dobového oblečení a nábytku se tu vše točí kolem Máje. Nejznámější Máchovo dílo vyšlo v desítkách jazyků a v různých úpravách; mezi nejzajímavější exponáty patří třeba jeho překlad do esperanta nebo bibliofilské vydání vyzdobené grafickými listy předních výtvarníků. Nově otevřenou součástí památníku, která ovšem s Máchou příliš nesouvisí, je expozice Rybářství a rybníkářství na Českolipsku. Karel Hynek Mácha byl tulák s vnímavou duší. Pokud i vy dokážete vychutnat krásy přírody či tajemno hradních zřícenin, bude se vám v okolí Doks líbit. Podněty pro zajímavý výlet najdete v druhé části této kapitoly, ale to správné romantické rozpoložení si už budete muset navodit sami… Doksy Na náměstí Republiky stojí kostel sv. Bartoloměje a Nanebevzetí Panny Marie, založený roku 1638. V 18. století byl upraven v pozdně barokním slohu, později k němu přibyly postranní kaple sv. Barbory, Panny Marie a sv. Kříže. Zařízení interiéru je raně barokní s rokokovými doplňky. Soška Panny Marie Montserratské, tzv. Černé Madony, umístěná na hlavním oltáři z let 1670–1680, pochází z hradní kaple na Bezdězu. Ve středu náměstí uvidíte barokní mariánské sousoší z roku 1723. Radnice a některé domy na náměstí byly postaveny v empírovém slohu. V anglickém parku stojí renesanční zámek z 2. poloviny 16. století, jehož dnešní podoba je výsledkem úprav provedených kolem roku 1700; veřejnosti není přístupný. Zajímavou památkou je tzv. hraběcí čekárna, kterou najdete na železničním nádraží. Sloužila rodině Valdštejnů, jejichž zásluhou byly Doksy roku 1867 spojeny železnicí se světem. Na jižním okraji Doks se nad Čepelským rybníkem zdvíhá stejnojmenný vrch s kapličkou sv. Maří Magdalény. Máchovo jezero Již ve třetihorách bývalo v těchto místech jezero, které postupně zarůstalo a po poslední době ledové se proměnilo v obrovské rašeliniště. Ve 14. století nechal Karel IV. průrvu vytvořenou ledovcem zahradit, a tak roku 1367 vznikl Velký rybník, dnešní Máchovo jezero. Při jeho jihovýchodním břehu se nachází přírodní rezervace Swamp chránící zbytky zmíněného rašeliniště. Z vodní plochy vystupují Myší a Kachní ostrov, významné ornitologické lokality (vstup na ně je zakázán). Na Myším ostrově stojí zbytky tvrze z 15. století. Na severním břehu jezera se nachází tzv. Jarmilina skála, kde dřív stával pomník K. H. Máchy z roku 1936. O dva roky později ho nacisté shodili do jezera a dnes je umístěn na Hůrce v Bělé pod Bezdězem. V době K. H. Máchy mělo jezero rozlohu asi 350 ha a jeho jižní cíp sahal až k dnešnímu hotelu Grand (dnes má jen 280 ha). Jeho břehy lemují písečné pláže a můžete také využít nabídky okružní plavby po jezeře. Přístup Doksy a Staré Splavy leží na silnici č. 38 spojující Mladou Boleslav a silnici č. 9 (Česká Lípa – Mělník) a na železniční trati č. 080 (Bakov nad Jizerou – Jedlová). Oblast najdete na mapě KČT č. 15 Máchův kraj. DALŠÍ Zajímavá místa Máchova KRAJE Staré Splavy Z Doks vede červená turistická značka po břehu Máchova jezera do rekreační osady ležící u jeho severního okraje. V její blízkosti se tyčí výhledový kopec Šroubený (375 m), na který vede modrá značka. Braniborská jeskyně Západně od Splavů se můžete po zelené značce vydat k 44 m dlouhému skalnímu převisu, který v minulosti sloužil místním obyvatelům jako úkryt v době válek. Jestřebí Zdejší kostel sv. Ondřeje vznikl v letech 1780–1781 v rokokově-klasicistním stylu a o deset let později byl vyzdoben malbami Josefa Kramolína. Pozůstatkem staršího kostela je zvonice z 1. poloviny 16. století, do současné podoby upravená po roce 1768. Nad obcí se nachází zřícenina hradu, založeného na konci 14. století zřejmě Berky z Dubé. V 16. století hrad sloužil již jen hospodářským účelům a postupně chátral. Zachovaly se zbytky zdiva a schodiště ve skále; přístupná je vyhlídková plošina. Hradčanské bučiny Po modré značce se ze Starých Splavů můžete vydat do Hradčanských bučin, nazývaných někdy Prolomené hory. Jejich součástí jsou Hradčanské stěny se zajímavými skalními útvary a tajemnými roklemi a turistům nepřístupná obora s vysokou a mufloní zvěří. Břehyně-Pecopala Hlavním přítokem Máchova jezera je Břehyňský potok vytékající ze stejnojmenného rybníka. Ten je součástí přírodní rezervace Břehyně-Pecopala chránící vodní ptáky a vzácné rostliny. Bezděz Jedním ze symbolů Máchova kraje je zřícenina hradu, který v letech 1250–1280 nechal vybudovat král Přemysl Otakar II. Po roce 1621 patřil Albrechtu z Valdštejna, který zde založil klášter Panny Marie Montserratské, jenž se stal významným poutním místem. Císař Josef II. klášter roku 1785 zrušil a poté byl hrad opuštěn. Nejvýznamnější budovou areálu je raně gotická hradní kaple. Z Velké věže je nádherný kruhový výhled do okolí. Od Velkého Bezdězu je hlubokým sedlem oddělen Malý Bezděz, na němž se nacházejí zbytky předsunutého opevnění, tzv. Švédské šance. Bezděz je z Doks dostupný po červené značce. Králův stolec

Pokračovat na článek


Rebelantské zvony - Rovensko pod Troskami

Zvony odpradávna odbíjejí čas, svolávají ke mši, vyzývají k modlitbám či rozjímání a kdysi také varovaly před nebezpečím, ať už to byl oheň, bouře nebo nepřítel. Známe je především z kostelních věží a zvonic. Jsou to vlastně hudební nástroje „naladěné“ na určitý tón, a pokud jich je ve zvonici více, musejí být sladěny do libého souzvuku. Většinou jsou zavěšeny v klasické poloze za tzv. korunu s oušky a rozeznívají se buď úderem srdce volně zavěšeného uvnitř nebo pomocí kladiva narážejícího na vnější stranu zvonu. Najdou se i výjimky, například v Rovensku pod Troskami, kde se mohou pochlubit takzvanými „rebelantskými“ zvony, obrácenými srdcem vzhůru. Jejich historie se začala psát v 17. století. Dřevěná zvonice stála u zdejšího kostela sv. Václava už mnohem dříve, ale shořela při požáru roku 1629. Tehdy žili v Rovensku vesměs protestanti a tvrdošíjně se bránili rekatolizaci. K obrácení je měl po dobrém či po zlém dovést misionář Matěj Burnatius z Jičína, který si vzal na pomoc císařské rejtary. Ani ti však nezmohli nic proti přesile lidu, který své vyznání nechtěl změnit, a proto na ústupu ze msty zapálili zvonici, v níž zdejší rebelanti zvonili na poplach. Vzbouřenci poté vnikli do Libuně, kde Burnatia i jeho průvodce, studenta Jana Rokytu, chytili a zavraždili. Jak tomu ale při selských bouřích obvykle bývá, vrchnosti se nakonec podařilo sedmnáct vzbouřenců pochytat. Až na jednoho však všichni šibenici unikli, protože po „domluvách“ jezuitů přestoupili ke katolické víře. Hned následujícího roku byla zvonice znovu postavena. Dřevěná stavba spočívá na osmiboké kamenné podezdívce. Na první pohled to asi nepoznáte, ale skládá se ze dvou stavebních koster. Jedna nese plášť a střechu samotné zvonice a druhá váhu zvonů. Uvnitř je ochoz pro návštěvníky. Ke zvonům vede 33 schodů, což symbolizuje život Ježíše Krista dlouhý 33 let. Až při pohledu na zvony pochopíte, čím je rovenská zvonice zvláštní a jedinečná. Jak už bylo předesláno, její zvony jsou upevněny obráceně, než je obvyklé, tedy srdcem vzhůru. Přesný důvod nikdo nezná, ale podle jedné z legend za to může vrchnost, která tak chtěla rovenským znemožnit svolávat se pomocí zvonů k rebeliím. Podle jiné verze je to nápad samotných obyvatel městečka – obrácené zvony totiž připomínaly husitský kalich a symbolizovaly jejich příslušnost k protestantské víře. Pravda bude nejspíš někde jinde. Je možné, že zvony získaly svůj přívlastek „rebelantské“ právě proto, že je kdosi naschvál připevnil obráceně, a legendy se objevily až dodatečně. Zvony odlil Martin Schrötter z Hostinného nad Labem. První dva roku 1630 a třetí menší o devět let později. Koruny zvonů zdobí latinsky psané citáty z biblických žalmů. Největší z nich, uprostřed umístěný svatý Václav, váží 24 q, blíže ke kostelu je připevněn Svatý Jan Křtitel o váze 15 q a třetí zvon, Svatý Jiří, má hmotnost pouhých 6 q. Zvony jsou připevněny na dřevěném hřebenu uloženém na kovových ložiskách, která se kvůli hladkému chodu mažou husím sádlem. Největším zážitkem při návštěvě zvonice je samotné zvonění, jehož tradici tu obnovili roku 1990. Sedm rovenských zvoníků pochází z řad dobrovolníků a pravidelně se tu sjíždějí každou neděli. Všichni se však museli nejprve naučit se zvony zacházet, což prý nebylo vůbec jednoduché. Zprvu ani nevěděli, jak se ke zvonům postavit; pomohl jim starý film, který zachytil jejich předchůdce při práci. Každý nový zvoník začínal na nejmenším „Jiříkovi“: zpočátku sledoval ostatní, aby odkoukal techniku, a poté to začal zkoušet sám. Napoprvé to prý ale nejde nikomu, trénink trvá několik měsíců, a teprve když zvoník zvládne nejmenší zvon, může svůj um zkusit na větším. A jak tedy na to? Zvoník se nejprve chytne za držadlo v trámu, aby měl lepší stabilitu, a pak druhou rukou odstraní tyč, která drží zvon v poloze vzhůru. Ten se zhoupne, na druhé straně pokračuje nahoru a pak zase padá zpět… Aby se nezastavil, šlape zvoník na dřevěný hřeben a tím zvon stále více rozhoupává. Důležitá je samozřejmě trocha odvahy, ale hlavně cit pro rytmus – rozhoupat takový kolos není legrace. Kupodivu nejtěžší je jeho zastavení. To musí zvoník trochu přitlačit, aby se zvon zhoupl téměř kolem své osy, a ve chvíli, kdy ten dosáhne horní úvratě, může ho zachytit a zajistit. O významu rovenských zvonů vypovídá fakt, že nebyly za žádné z řady válek zrekvírovány. Za socialismu se na ně zvonit nesmělo, byly to přeci jen zvony „rebelantské“. V dnešní době si pro výlet do Rovenska vyberte nejlépe neděli: vidět a slyšet zdejší „rebely“ je totiž skutečný zážitek, který vám žádná jiná zvonice u nás nenabídne. Rovensko pod Troskami Zvonice s obrácenými zvony stojí v blízkosti kostela sv. Václava na Týně, založeného již v polovině 14. století. V jeho interiéru si můžete prohlédnout oltářní obraz světce od Václava Vavřince Reinera, cínovou křtitelnici z roku 1575 a renesanční kazatelnu. Nejstarší kostelní památkou je renesanční pískovcový náhrobek Jindřicha Smiřického ze Smiřic z roku 1569. Pod kazatelnou je pochován zdejší rodák a vynikající hudebník Václav Karel Holan Rovenský, někdejší vyšehradský varhaník. Hlavní oltář z roku 1900 je dílem bratří Bušků z Husy u Sychrova. Ve středu města se nalézá rozlehlé náměstí s empírovou radnicí, naposledy upravovanou roku 1906. Barokní mariánský sloup vznikl roku 1744 a jeho výzdobu asi o 100 let později doplnila díla lidového sochaře Jana Zemana ze Žernova. Ten je autorem i dalších dvou městských plastik, sochy sv. Václava a sochy sv. Jana Nepomuckého. Střed náměstí zdobí sousoší Rozhovor, dílo sochaře Josefa Drahoňovského z roku 1937. Přístup Do Rovenska vede silnice č. 282, odbočující ze silnice E442 (Turnov – Jičín), a železniční trať č. 041 (Hradec Králové – Jičín – Turnov). Obec a její okolí najdete na mapě KČT č. 19 Český ráj. Zajímavá místa v okolí Trosky Symbolem Českého ráje je zřícenina hradu, který kolem roku 1380 nechal postavit Čeněk z Vartenberka na strmé čedičové vyvřelině rozdělené na dvě homole. Mezi nimi se nacházel vnitřní hrad, z jihu chráněný strmým svahem a ze severu předhradím. Na obou homolích stály věže, na nižší pětiboká Baba a na vyšší a štíhlejší homoli čtyřboká Panna. Obranu hradu zajišťovaly tři pásy hradeb, vysoké přes 10  m a široké místy až 2 m. Strategické bylo i rozdílné výškové rozložení jednotlivých staveb, které umožňovalo dokonalý přehled o okolí. Roku 1452 se Trosky staly majetkem Jana Zajíce z Hazmburka. Ten byl stoupencem Matyáše Korvína, a proto byly Trosky roku 1469 dobyty vojskem krále Jiřího z Poděbrad. Koncem třicetileté války byl hrad vypálen a nadále zůstal pustý. Roku 1820 ho od Valdštejnů získal Jan Lexa z Aehrentalu, jehož syn Alois začal na vrchol Panny stavět točité schodiště. Roku 2000 byla otevřena vyhlídka na věži Baba, z níž je nádherný výhled do dalekého okolí. Z Rovenska vede k Troskám modrá turistická značka. Hrubá Skála Hrad vystavěný kolem roku 1300 na pískovcových věžích spojených mosty byl v 16. století rodem Smiřických přestavěn na renesanční zámek, později rozšířen a roku 1859 regotizován v duchu romantismu. K zámku vede kamenný most se sochami sv. Floriána a sv. Vavřince. Zámek slouží jako hotel a veřejnosti je přístupné jen nádvoří a vyhlídková věž. Nedaleko Hrubé Skály se v Dračích skalách nachází Mariánská vyhlídka, z níž se nabízí krásný výhled na zámek, Trosky a okolí. Borecké skály Z Rovenska pod Troskami vede západním směrem modrá turistická značka, která vás dovede k přírodní památce Borecké skály. Jsou pojmenovány podle výšiny Bor a poskytují pěkné výhledy do okolní krajiny s Troskami. Nejkrásnější je pohled z vyhlídky Svatopluka Čecha. Sedmihorky Lázně Sedmihorky založil roku 1841 Antonín Šlechta a zavedl zde systém léčení založený na ozdravných účincích studené vody, které v 1. polovině 19. století objevil Vincenz Priessnitz. V době největšího rozmachu lázní zde pobývalo až 500 pacientů ročně. Mezi návštěvníky byly i slavné osobnosti české kultury, například Jan Neruda nebo Eliška Krásnohorská.

Pokračovat na článek


Zřícenina hradu TROSKY

Vysoko nad Českým rájem se klene jeho dominanta, tajemná zřícenina hradu Trosky na 488 vysoké čedičové vyvřelině. První zmínky o Troskách pocházejí z roku 1396. Hrad nechal vystavět tehdejší majitel Čeněk z Vartemberka, nositel tohoto krásného erbu.Na dvou sopečných sopouších vyrostly dvě mohutné věže, vyšší čtverhranná Panna a nižší rozložitější Baba. Na začátku 15. století byly Trosky majetkem Oty z Bergova. V roce 1424 se ho marně snažili dobýt Husité, ale zlatý věk Trosek už končil. V roce 1467 ho zničila vojska Jiřího z Poděbrad. Poslední obyvatelé hrad definitivně opustili v 17. století, ještě před tím byl obýván loupežníky. Noví návštěvníci sem začali mířit v období romantismu v 19. století. V roce 1840 byla při věži Panna vybudována vyhlídková terasa, jedna z prvních známek šířícího se zájmu o historické a přírodní památky.  Co najdete u věže? Milovníky památek Trosky lákají především svou polohou v srdci Českého ráje. V areálu hradu mohou obdivovat charakteristické věže Pannu a Babu. Pod Pannou stával mohutný palác s hlavními obytnými prostory. Interiéry třípatrové budovy osvětlovaly obrovská okna. Obytný palác zčásti vystavěný ze dřeva stával také pod věží Babou. Pozůstatky všech částí hradu jsou v ruinách stále patrné. Pod věží Pannou je navíc vyhlídka, ze které je krásný rozhled do všech koutů Českého ráje.V nedalekém Rovensku pod Troskami je další zajímavost - zvonice z poloviny 17. století, ve které jsou tři tzv. rebelantské zvony obrácené srdcem vzhůru. Do pohybu je uvádělo šlapání a jsou přístupné.  O věčných půtkách Kdysi prý na hradě bydlely dvě urozené šlechtičny z rodu pánů z Bergova. Letitá paní Markéta a mladá panna Barbora, která na hradě čekala, až se její milý vrátí z války proti Turkům. Každá bydlela v jedné hradní věži. Jak se ty dvě ženy nesnášely! Když mohly, hned hleděly tu druhou nějak potrápit. Dělaly si zle, jak jen to šlo. Když se paní Markéta rozhodla, že v nedalekých Troskovicích postaví kostelík, panna Barbora hned uháněla za dělníky, aby jí postavily kostel, a to rychleji. Když si panna Barbora usmyslela, že si pořídí novou výbavu do šatníku, paní Markéta hned nechala zapřahat do kočáru, aby si nové prádélko koupila první. "Paní bábo, jste čertova děvečka. Jak já se nemůžu dočkat, až vás odtud vynesou nohama ze dveří," křičela panna Barbora na paní Markétu. Když byly v dalším sváru, přijel na hrad posel z daleka. Nesl dopis pro pannu Barboru. Paní Markéta hned otevřela okno ve své věži a čekala, copak to je za novinku. Jak tak vyhlížela, viděla, že se naproti otevřelo okno a panna Barbora se z něj zřítila na holou skálu. Vyšlo najevo, že dopis od milého byl poslední, protože umíral po líté bitvě. Panna Barbora dobrovolně odešla ze světa. Paní Markéta jí vystrojila slavný pohřeb. Ale jen pannu pochovala, vše se změnilo. Stala se jedinou paní na hradě, nic ji to však netěšilo. A po několika týdnech umřela žalem. Tak odešly obě paní ze světa brzy za sebou. Od té doby se věži, kde bydlela Markéta, říká Baba. A věži, která byla sídlem Barbory, zase Panna.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. sobota, neděle a svátky od 8.30 do 16 hodin, V. až IX. denně mimo pondělí od 8 do 18 hodin, jindy po předchozí telefonické domluvě.VSTUPNÉDospělí při vstupu na Trosky zaplatí 25 korun, dětští návštěvníci 15 korun.JAK NA TROSKYPřímo na Trosky nejezdí autobus ani vlak. Autobusová zastávka je necelý jeden kilometr odsud v Troskovicích, železniční stanice dva kilometry ve Ktové. Jízdní řády najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé volí nejčastěji silnici E 442 z Jičína do Turnova. Značená odbočka vede přes Troskovice až na parkoviště pod hradem, kde končí.

Pokračovat na článek