Výsledky vyhledávání pro dotaz zaplat�� korun d��ti

Výsledky vyhledávání v sekci: Cestopisy

Na portské do Porta aneb Usmrkanec v Orient Expressu

Vyrážíme s kamarádkou na vlako-čundr do Portugalska. Kamarádka je ta samá, kterou pomlouvám v reportáži Svítání na Stromboli. A stejně se mnou zase jela. Hrdinka. Jsou to naše jarní jízdy, kdy už se doma odmítáme podívat z okna na bílou barvu, kdy se venkovní teploměr stává naším úhlavním nepřítelem, kdy už nenávidím péřovku stejně tak jako rukavice, čepici i šálu... prostě kdy už nevěříme, že snad ještě někdy přijde JARO. A tak mu jedeme naproti. Letos bylo vydáno téma „Na portské do Porta,“ a jelikož zima byla opravdu dlouhá, chtěly jsme vlakovou cestu urychlit použitím letadla do Madridu. Zjištění, že inzerované levné letenky nejsou po připočtení poplatků vůbec levné, vedlo k návratu na koleje. A když od Věry přišel mail: „Čau, tak tady brouzdám po internetu a hledám vlakové spojení, co takhle svést se Orient Expressem?“ je rozhodnuto. Můj vysněný vlak! Když jsme za místenky z Vídně do Paříže zacálovaly 87 korun českých, byť za jednu a na sezení, pojala jsem podezření, že před námi nebudou rozrolovávat koberec, k jídlu budou zase paštiky v aluminiu bez stříbrných podnosů a na setkání s Hercule Poirotem jsem se taky přestala těšit. Ale kurňa, jednou se to jmenuje Orient Express, tak to je fuk. Pak už jen stačilo prokouknout zákeřnost, že Lisabon je Lisboa a nádraží s názvem Lisboa Oriente je opravdu v Portugalsku. Jako vždy získávám těsně před odjezdem informace z internetu a od kolegyně půjčeného průvodce z dob kvetoucího socialismu. Navíc získávám rýmu. V den odjezdu je přesně ve stadiu zvaném kapavka, kdy proud z nosu neustává ani na okamžik. Já vyrážím z Pardubic, v nichž je čerstvý poprašek sněhu, ale Věra přistupuje v České Třebové, kde ty bílý sračky leží od listopadu a snaží se tvářit, že jiný povrch už pod podrážkama nikdy v životě nenajdeme. Moji rodiče tamtéž přes sněhové bariéry nevidí z okna. Věra vysíleně dopadá do vlakové sedačky: „Ty brďo, to bylo o fous, jela jsem pro zásoby do obchodu a zapadla jsem s autem do závěje. Hodinu mě vytahovali a stihla jsem všechno do batohu jen naházet.“ První zjištění, že zapomněla průvodce Portugalskem, mě mrzí, protože má aktuální verzi. Druhé zjištění, že Věra zapomněla kudlu, mě nemrzí vůbec. Živě si vzpomínám na anabázi s jejím bajonetem vloni ve Vatikánu.  Do Vídně si Věra stíhá porovnat obsah Gemmy, zmateně ukázat průvodčímu svačinu místo jízdenky a vyfotit okolí tratě zasypané sněhem až po kolejnice. Prohlašujeme slovo sníh za sprosté a vulgární a zakazujeme jeho používání. Za Břeclaví český celník studuje můj pas asi půl hodiny, takže to komentuju: „Vy ten pas čtete jako detektivku.“ Celník odpoví: „Netušíte, co se z takovýho pasu všechno dozvím.“ No jo 25 razítek z loňské Afriky. Věra má nový pas a vyžaduje razítko, že ho chce pokřtít. Celník oplátkou vyžaduje na křest šampaňské. To nemáme, ale razítko s mašinkou ano. Ve Vídni musíme měnit bánhof Süd za West. Musíme ho měnit tramvají a v trafice mají jízdenky jen po čtyřech. S klidem je bereme, bude i na zpáteční cestu, ale s menším klidem koukáme na jeden lístek, v němž jsou jakýsi čtyři divný chlívky. Před nádražím je všude okolo sprostý slovo. Ať už jsme pryč z téhle zeměpisné šířky! V tramvaji Věra geniálně objevuje fígl použití jízdenek - přehne se na patřičný chlívek, orazítkuje a přehne se na další. Už to začíná, vesničanky ve světě. A je tady! Náš Orient Express EN 262. Vypadá jako trochu lepší rychlík, a tak si neustále opakujeme jeho jméno. Sugesce působí natolik, že se stydíme i rozdělat tlačenku v takovým nóbl cugu. Ale hlad je hlad. Já koukám hladově i na cedule s označením vlaku. To by byl důkaz! Věra jejich přemístění do našeho batohu moc nakloněna není. Odjíždíme s dvacetiminutovým zpožděním, Věra lítá s digitálem okolo okýnek a touží vyfotit informaci oznamující zpoždění tak známého vlaku. V devět večer konečně vyrážíme. Máme úžasnou kliku a za celou noc k nám do kupé nikdo nepřistoupil. Je to tím, že cestujeme v zimě a navíc v úterý. Budili nás jen celníci a průvodčí - rakouští, němečtí a francouzští. Ale víte, co to je, když vás někdy uprostřed noci někde uprostřed Evropy vzbudí uniforma? Na jednu jsem přitrouble civěla slepenýma očima s červeným frňákem a rozespale vznesla dotaz: „France?“ A německý průvodčí mně česky odpověděl: „Ahoj. Německo.“ Tím jeho znalost češtiny začínala i končila, ale bylo to milé. Ještě milejší byl pohled z okna, kde bílou barvu vystřídala hnědá. Ucpaný nos mě vzbudil asi tisíckrát a já vzpomínala na rčení nastydlého Petra Jahody: „Zlatá malárie.“ Při vystupování zanechávám v expressu tunu posmrkaných kapesníků a aby se jim váha vyrovnala, sundávám ceduli s označením vlaku. Takže když na nástupišti Věra pronese: „Jak to vyřešíme s těma cedulema?“ v klidu odpovím: „Nijak. Už ji mám v batohu.“  Zpoždění Orienťák nedocválal a tudíž jsme v Paříži místo 10:27 v jedenáct. Ale máme čas a opět měníme nádraží. Tentokrát Est za Montparnasse. Odjezd máme ve čtyři, takže s báglama procházíme pařížské bulváry. Před Notre Damem si symbolicky sníme Pařížskou paštiku, zakoupenou v českém Tescu. Ale je na ní Eiffelovka. A kus za Sienou taky. V Luxemburských zahradách to odnese chleba se salámem. Pozorujeme rojení policistů, vodních děl, černooděnců, zamřížovaných antonů a raděj pokračujeme. Zmrzlé docházíme na nádraží. V Paříži sice není sprostý slovo, ale vítr je studenej a jediný kvetoucí kytky jsme viděly na ptačím trhu. Jo a v trávníku krokusy. Bojím se, jestli je Portugalsko dostatečně na jihu a uvažuju, kolik by v nejhorším stál trajekt do Afriky. Dochází mi první balík papírových kapesníků.  Přesně podle jízdního řádu v 15:50 roztáčí kola francouzský vlak TGV. Kdo máte představu o vlaku TGV jako o komfortu, tak na to zapomeňte. Jede rychle, to jo, ale sedět by v něm mohl pohodlně člověk do výšky tak 130 cm. My jsme přerostlé a naproti sedící lidi taky, takže se neustále okopáváme. Zabírá na ně až moje rýma. Po desátém vysmrkání a dvacátém kejchnutí se kolegové domlouvají s průvodčím a přesunují se jinam. V deset večer končí naše trápení a na hranicích se Španělskem přestupujeme do dalšího vlaku. Teda měly bychom, jenže nás ve francouzském Hendaye naženou do autobusu a vezou přes hranice do španělského Irunu. Tím pádem si v Irunu nestíháme koupit místenky. Ale odjíždíme přesně v deset večer. Průvodčí ovšem místenky vyžaduje a já natvrdle vysvětluju, že ON nám říkal, že je nepotřebujeme. Průvodčí bouchne: „Kdo ON, tvůj přítel?“ Méně natvrdle ukazuju místenky z TGV a vysvětluju, že když jsem je v Paříži kupovala, ptala jsem se a tam mi ON řekl, že ve Španělsku nic nepotřebuju. Lžu, jak když tiskne, lžu anglicky a kašlu na minulý i předminulý časy. Ale zabralo to. Průvodčí se usmiřuje a jen nabádá, že když přijde někdo s místenkou, máme ho pustit. To víme taky. Sotva se zavrtám do spacáku a zaberu, sedá si na druhý konec mojí sedačky kluk. Výška ke dvou metrům. Dokud sedí, dá se to, ale jakmile lehne, je to děs. Vždycky usne a automaticky natáhne nohy, tím pádem mě kopne do nějaké části těla, která se jim zrovna připlete do cesty. Nejčastěji jsou to zuby. Asi tisíckrát za noc se opakuje situace, že odstrčím jeho nohy, přepočítám svoje zuby a zase usnu. Ani nově nastoupivší portugalský průvodčí nemá sílu zasahovat do našeho propletence. A nejvíc mě na tom štve Věra, která na protější sedačku vyfasovala takový nedochůdče a spokojeně chrupe. Vše se snažím dohnat nad ránem, kdy můj basketbalista odchází do jídeláku. Natáhnu se a usnu, jenže v tom vyspalá Věra začne z dlouhé chvíle hrát hry na mobilu. A se zvukama! Ze spánku vrčím: „Teda až to budu psát, já tě tak šíleně pomluvím.“ Jenže to už se rozednívá, Věra mě budí, neb viděla kvetoucí strom, dělám poslední dentistickou inventůru a vstáváme. HURÁ, za oknem je zeleno! Máme vystupovat v jakési Pampilhose, ze které chceme odjet nahoru do Porta, ale nenašly jsme ji na mapě. Pomáhá nám strejdula, který vystřídal Věřino nedochůdče a portugalsky nám vysvětluje, kde máme vystoupit. Je hodnej, ale když přistoupil a já uviděla jeho zimní bundu a šálu, chtěla jsem mu ublížit. Na oplátku za radu se kvůli němu z mého historického průvodce učím portugalsky nashledanou, takže když při odchodu vybafnu: „Até a vista!“ nejdřív se lekne a pak je nadšen a mává nám ještě z odjíždějícího vlaku. Jeho vlak pokračuje do Lisabonu. Tam se dá z Čech dojet na tři přestupy. To by mohl pan Havel jezdit na chalupu vlakem. Z Pampilhosy odjíždíme načas v 8:32, okolo tratě vidíme zrající pomeranče a pro větší rozradostnění si připomínáme, že je u nás doma metr sprostýho slova. V 10:30 přistáváme v Portu. Ale na špatném nádraží. Takže pětiminutový přejezd a jsme tady!!! Nádraží Svatého Benedikta je uvnitř vyzdobeno obkladačkami s historickými náměty. Pár metrů od něho začíná portský Václavák tedy Avenida dos Aliados a to notně rozkopanos a zaplotavanos. Místo Václava tu sedí na koni Pedro IV. Všude se dává nová dlažba, takže se prodíráme mezi ploty, řemeslníky, turisty, domorodci a hned asi na desátý pokus nacházíme turistické centrum, kde nám dávají typ na levné ubytování. Po dalším vymotání ho nacházíme, platíme 15 eurošu za osobu a hlavně shazujeme bágly. Bez nich už jako srnky vbíháme zpět do města.  Nechtějte po mě výčet všech katedrál, kostelů, věží a historických budov, ale je to nádhera. A hlavně... kvetou úžasné rudé magnólie, kytky, tráva je po kotníky, svítí slunce a teplota minimálně patnáct a ještě k tomu nad nulou. A další nádhera - keramické obklady! Fasády i interiéry paláců, kostelů, chrámů, nádraží, obchodů i obyčejných domů, starých i nových budov jsou obloženy keramickými kachlemi. Tady se jim říká azulejos, čteno azuležuš, velikosti 14 x 14 centimetrů. Podle zaručeného zdroje je slovo odvozeno z arabského al-zulaji, což v překladu znamená malý broušený kámen. Podle jiného zaručeného zdroje dostaly tyto dlaždice svůj název od slova azul, neboli modrý, což je převládající barva dekoru těchto obkládaček. Tož si vyberte. Ale rozhodující je, že jsou krásné. Nejkrásnější je okeramikovaný kostel Congregados, u kterého bydlíme a je to náš orientační bod a naše světlo, které uviděla Mařenka s Jeníčkem. V úzkých uličkách mě Věra poučuje, že to, o co si vyklepávám botu, je pračka. Je to takový betonový kvádr na nožičkách. Nevěřícně oddělávám příkrov a opravdu kvádr je nádoba a nahoře je beton ubetonován do tvaru valchy. No to sem vám to popsala, fuj. Ale stojí to před každým domkem, odvod z toho nikam nevede, voda stéká ulicí dolů a dolů, až se buďto vypaří nebo skončí v řece. Stejně tak dříve probíhala likvidace odpadků - v ulicích jsou roury s deklem, něco jako potrubní pošta a ta končí v řece. Dnes už snad ne. Tedy jako ekolog doufám.Věra si kupuje přívěšek na klíče s podobou galského kohouta a já mezitím čtu historku o poutníkovi, který kráčel ke hrobu sv. Jakuba v Santiago de Compostela. Jednou v noci ho na jeho pouti vytáhli z postele a obvinili z vraždy. Poutník se sice zapřísahal, že je nevinen, ale soudce ho odsoudil k trestu smrti garotou. Jelikož v Portugalském království existovalo poslední přání odsouzeného, bylo mu dovoleno, aby ho soudci sdělil. Ten se zrovna chystal k večeři a na stole před sebou měl v pekáči upečeného kohouta. Poutník prohlásil, že až ho nevinného budou škrtit, kohout zakokrhá. Odsouzence tedy odvedli na popraviště i s upečeným kohoutem. Když se smyčka garoty dotkla hrdla poutníka, pečený kohout vyskočil z pekáče a začal kokrhat. Od té doby má Portugalsko ve znaku kohouta, ale není pro ně nijak posvátný. V restauracích i domácnostech se připravuje na mnoho způsobů. Tak svět odplácí. Křivolakými uličkami scházíme k řece Douro, kde obdivujeme mosty. Celokovový železniční most královny Marie Zbožné stavěl v roce 1877 pan Gustave Eiffel a opravdu vypadá jako vlastní brácha Eiffelovky. Druhý most krále Ludvíka I. podle něj za deset let obšlehla jakási belgická společnost. Tento nevlastní brácha je pro auta a chodce. Nádherné jsou oba. Další dva jsou sice betonové, ale štíhlé a elegantní. Jenže to jsme pořád u řeky a já chci Atlantik. Vydáváme se po proudu Doura s tím, že dojdeme k jeho ústí. Ovšem i na mapě je to pořádný flák. Za chvíli nás bolí nohy, mně se vrací rýma a když si Věra zakopnutím o obrubník ustele, zamíříme k MHD. Ale abychom neklesly tak hluboko, použijeme historickou tramvaj. Má číslo 1 a je to krásná ukázka techniky. Sedačky jsou překlápěcí, takže můžete stále sedět po směru jízdy. Na konečné nám průvodčí něco vysvětluje a přestože jí angličtina jde líp než mně, nechápu. Vyleze tedy s námi a ukazuje mi, že musíme pokračovat další tramvají, jejíž číslo je škrtnutá jednička. Tak nejsem takovej blb, koho by napadlo, že po městě jezdí škrtnutá jednička, ovšem na ceduli je opravdu napsaná a za chvíli i přijíždí.  Na konečné škrtnuté jedničky už jsme u Atlantického oceánu. Věra jde fotit maják, já jdu po pláži zdravit oceán, pozorovat bouřící vlny a sbírat mušle. Z blízké stavby jsou na mě upřeny oči několika mužů, kteří kvůli tomu dokonce i přestali pracovat. Lichotí to mé dušičce ženy středního věku, ale jen do té doby než se zase sejdu s Věrou, a ta mě sjede: „Co tam lezeš! Četlas tu ceduli, že se tam od 14.30 do 15.30 nesmí?! A kolik je?“ Odpovídám na obě otázky: „Nečetla. Jsou tři.“ Naštěstí příliv byl zrovna milosrdný. Na cestu zpět už nemáme sil a na škrtnutou jedničku taky ne. Potřebujeme do města. Jediný autobus, který tu jede je číslo 500, vůbec nestudujeme jízdní řád, nalezeme do něj a při naší klice opravdu na kopci ve městě vystupujeme. Okolo našeho kachlíkového kostela se doplížíme do příbytku. Věra vyžaduje zprovoznit její nový vařič. Rozdělujeme funkce, já si beru brýle a čtu návod, Věra vykonává čtené instrukce, jenže se zadrhneme u textu „otáčejte kartuší ...“ Jó vědět tak, co je kartuš. Moje informace směrem k Věře, že se tak jmenoval francouzský Jánošík ve stejnojmenném filmu, který okrádal bohatý, dával chudejm a vždycky po sobě nechal napsané C, nepomáhá. Věra dál zápasí s mechanismem. Nepomáhá ani významná informace, že ho hrál Belmondo. Takže už bez návodu, který nás jen blbne, a naprosto intuitivně vítězíme nad technikou, vaříme kafe a těstoviny s kuřetem. Posilněné vyrážíme do večerního Porta za naším cílem - PORTSKÉ. Máme možnost navštívit sklepy na druhé straně řeky nebo si koupit láhev. Jo k té druhé straně řeky vám musím prozradit - ta se jmenovala Cale. Ta naše se jmenovala Portus. Takže v římské době ústí řeky ovládala dvě protilehlá města. Pak asi nějak zastupitelé vypili víc portského nebo co a spojili města i jména na Portocale. A od toho později vznikla celá země Portugalsko. Ještě na naší portské straně kupujeme láhev portského a po Ludvíkově mostě přecházíme na stranu Cale. Uznaly jsme, že ve sklípcích bychom sice dostaly poučení o zraní portského, o tom, jak podle starých zákonů musí lahodné víno pocházet pouze z Vila Nova de Gaia, protože jenom zde v podzemních sklepích a věkem poznamenaných obrovitých sudech dozrává pravé portské víno, jak všichni výrobci podléhají vinařské komoře v Regni, která je přísná, ale spravedlivá, jak ona rozhoduje o tom, kolik každému výrobci přidělí "agurdente", kořalky, prý brandy, která se míchá do vinného kvasu ve sklepě vinaře a jak nejdůležitější z těchto etap je ta první, která zásadním způsobem ovlivní proces kvašení a rozhodne o druhu portského vína, které potom může nést světoznámou značku "Vinho de Porto", ale neviděly bychom město. A tak si na calové straně řeky sedáme na schodech pro válení sudů z lodí do sklípků a zpět, otvíráme láhev portského a plníme náš cíl. Přitom pozorujeme osvícené historické budovy i korálkově svítící mosty. A zaparkované zvláštní lodičky, které dodnes převáží sudy s vínem. Portské je výborné, sladké a silné. S ubývající tekutinou přibývá světýlek. Když začínáme mít strach, abychom taky nekoulely sudy, zvedáme se a s nedopitou lahví v ruce se potácíme přes řeku, do kopce a okolo osvětleného kachláku domů. Díky portskému mně ani nevadí úpadek českých čundráků, kdy spíme v posteli, vaříme v koupelně na vařiči a Věra něco mele o přepírání. Alespoň nostalgicky vytahuji spacák, usínám současně s ulehnutím a do rána mě nebudí nic. Ani rýma, která ustoupila teplému podnebí. Ráno přejíždíme příměstským vláčkem na druhé nádraží. Jede s námi bláznivá černoška, která zřejmě trpí představou, že před sebou někoho má a neustále mu nahlas a procítěně něco vykládá. Brečí, směje se, křičí, šeptá. Celý vagón ji pozoruje. Včetně nás. A málem bychom kvůli ní prošvihly pohled na mosty. Když si jich všimnu, okamžitě na Věru zařvu: „Jéžíši, koukééééj, mostííííky.“ Všichni cestující uhnou pohledy od černošky a nasměrují je na mě. Zračí se v nich přesvědčení, že je šílenství nakažlivé. A proklatě rychle. Ale to už vystupujme na nádraží Porto Campanha a v 8:15 nastupujeme do portugalského pendolína jménem Alfa Pendular. Mimochodem Věra stále s lahví nedopitého portského v ruce, protože nejde zašpuntovat. Podél pobřeží jedeme směr hlavní město Lisabon. Co jedem, my si to svištíme okolo 200 km za hodinu. Když jsem na displeji tuto cifru uviděla poprvé, okamžitě jsem od Věry vyloudila digitál a nachystala se na focení. Bohužel přišla zastávka a nechápající cestující. Když jsme se opět rozjeli a rychlost se přibližovala k dvoustovce, cestující pochopili. Všichni se mnou sledovali ukazatel a fandili jak na fotbale. Nejdřív jsem zmáčkla dvě stě, ale rychlost lezla dál. Finálních 220 bylo nejvíc. A to byl příplatek jen 4 eura. Kam se hrabou České dráhy, a. s. se svým šnečím Pendolínem a palubním lístkem za dvě kila. Navíc jsme zdarma dostali sluchátka a v televizi jsou volitelné programy. Já jsem nevolitelně usnula a Věra chvíli po mně. Na nádraží v Lisabonu nás odchytl starší chlapík s nabídkou noclehu za pouhých deset euro. Je natolik postarší, že nemám ani strach, že bychom si levný nocleh musely odpracovat a navíc se k nám přidávají další tři kluci. Chlapík nás mikrobusem odváží do pensionu, z kluků se vyklubávají Australani a z ceny se v případě koupelny u pokoje vyklubává 12 euro. Ale nechť. Australani jsou fajn, chválí Českou republiku, líbila se jim prý Praha a Český Krumlov. Já jim na oplátku chválím Austrálii a rozesměju je názvem své knihy „Hi kangaroos.“ Ale jinej překlad názvu Ahoj klokani mě nenapad. Z pensionu seběhneme s kopce a procházíme historická náměstí krále Petra IV. (to je ten samej Pedro), náměstí zvané Terasa paláce, taky náměstí Obchodní, Chiado, Rossio a Restaurátorů až k řece Tejo. Řeka tady v jejím ústí tvoří obrovskou zátoku, přes kterou byl nedávno vystavěn nejdelší most v Evropě. Což je náš další cíl. Autobusem číslo 28 se proti proudu řeky, okolo doků, dostáváme do nové čtvrti, postavené u příležitosti Expa 98, tj. v mém průvodci vůbec není, ve Věřiným by asi byla, ale průvodce je v Čechách. Je to nová zástavba vybudovaná na tovární zóně, skládce a zrušených rafineriích. A teď zde stojí nádherné výškové domy ve tvaru lodí, věž ve tvaru plachty, komerční centrum, obchodní domy, byty i koncertní sály. Nad vším jezdí kabinková lanovka, které jsme odolaly. Ale do Oceánia mě Věra dotáhla. Argumentovala, že je tu ve třiceti nádržích se slanou vodou více než 10 000 živočichů. A to ve dvou patrech: zemském a podmořském. Největší centrální nádrž je viditelná v průběhu celé prohlídky. Představuje otevřené moře a soužití všech živočišných a rostlinných druhů v něm. Horní patro prezentuje 4 specifické oblasti: Atlantik, Severní ledový oceán, Pacifik a Indický oceán. Dolní patro představuje jednotlivé zástupce světové fauny a flory. Hezké to bylo, ale nejhezčí byly mořské vydry. No a hlavně ten most - most Vasco da Gamy dlouhý podle různých údajů 16 až 18 kilometrů. Nádherná stavba spojující oba břehy zátoky v této délce je něco úžasného. Po mnoha bezradných pokusech o nafocení sedáme opět do autobusu číslo 28. Tentokrát pojedeme na druhou konečnou. Výhoda této linky je, že jezdí v Lisabonu podél vody několik kilometrů. My jsme předtím nastoupily uprostřed tj. historické centrum a vystoupily jsme na jednom konci křivolaké přímky v nové čtvrti. Teď pojedeme na druhý konec - do čtvrti Belem. Já si lpím na památníku Objevitelů. Jenže dřív než objevíme památník, objevujeme nádherný klášter Svatého Jeronýma. Je ze 16. století a nechal ho postavit král Manuel I. z radosti nad objevem Indie. Je zdobený bohatě jako máslový svatební dort. Tedy klášter, král je mrtev. Na tomhle králi je zvláštní, že se podle něj jmenuje celý sloh v architektuře - manuelský. A taky je pohřben v tomto klášteře. Stejně jako Vasco da Gama a další portugalské osobnosti tehdejší doby zámořských objevů. Když už tak ty dva pomlouvám, tak ještě pár drbů - Z první cesty do Indie přivezl Vasco da Gama slony, které v Portugalsku nikdo neznal. Věděli, že slon existuje, ale nevěděli, jak vypadá. Král se tudíž přestal projíždět na koni a začal jezdit na slonovi, aby upoutal pozornost. Udělal z nich i královský symbol a dodnes jejich kamenná varianta nese Manuelův hrob. Je mi divný, proč si je nepřivezli už z blízké Afriky. Asi to budou kecy.  Pak už okolo Belémské věže (Torre de Belém, taky manuelská), která tvoří jakousi vstupní mořskou bránu do města, nacházíme obrovský památník Objevitelů (Padrao dos Descobrimentos). Monument z bílého vápence znázorňující lodní příď vznikl v roce 1960 u příležitosti pětistého výročí smrti Jindřicha Mořeplavce. Jeho jméno v portugalštině je kouzelné - Henrique Navegador. Ten stojí na špici, následuje Vasco da Gama, Diogo Caoe a Fern o Magalhaes. A další odborníci symbolizující své podíly na objevech - včetně vojáků, mnichů, jeptišek. Focení je otázkou odvahy, protože je tma. Ale pohled je úžasný a ještě ho znásobují dvě pro mě záhadné stavby, které tvoří pozadí. Most 25. dubna, který jako by vypadl z oka sanfranciské Zlaté bráně a na kopci za ním na druhé straně zátoky socha, která zase padala z oka Ježíšovi, jenž rozpíná ochranné paže nad Rio de Janeirem. Dočítáme se, že most byl postaven v letech 1962-1966 a původně se jmenoval Salazarův most. Na počest karafiátové revoluce v roce 1974, která vrátila zemi demokracii, byl přejmenován na most 25. dubna. Socha rozpaženého Ježíše byla postavena z vděčnosti za to, že Portugalsko bylo ušetřeno útrap druhé světové války. To se holt někdo má, objeví Indii, pak obsadí Brazíli a další kolonie, druhá světová ho mine, sameťák má o patnáct let dřív a hlavně je u moře a z toho kouká záplava mořeplavců, objevů, nových zemí a nových prachů. To se to pak staví monumenty. Nám už pro dnešek stačí návrat metrem do města a vyšlapání kopce k pensionu. Mám objevů plný brejle, takže je musím spláchnout poslední dávkou portského. Proti hluku z ulice sice zadělávám žaluzie i dřevěná balkónová vrátka, ale mám pocit, že by mě nerušilo, ani kdyby oživli všichni objevitelé z památníku. Důsledně vytahuji na bíle povlečenou postel svůj spacák. Jednou jsem na čundru, tak to muší bejt.Někdy v noci Věra začne štrachat. Hrubě nenadávám jenom proto, že by to znamenalo se úplně vzbudit. Pak pustí televizi a do tmy se míhají světýlka monitoru. To už se k hrubosti začínám přibližovat, ale zatím jen přikrývám hlavu polštářem. Když jde ovšem k balkónovým dveřím a bere za kličku otvírání žaluzií, riskuju probuzení a otvírám pusu napěchovanou velice silnými výrazy. Jenže včas mi ji zavře denní světlo z ulice a Věřina slova: „Už bys mohla vstávat. Je devět.“ Mankote, vždyť já večer zatemnila jak před náletem! A to jsem navíc lámanou angličtino-končetino-portugalštinou domluvila s domácím, že nás v deset zaveze na nádraží. Stíháme vše a ode dneška doporučuji portské víno místo prášků na spaní. Domácí s námi profrčí třídou Svobody (Avenida de Liberdade), nejširší a nejzelenější jakou jsem kdy viděla. Na nádraží pronikavě inteligentně pochopíme zákeřnost úschovny zavazadel, kterou zabouchnete, hodíte dvě aura a vypadne vám lísteček s kódem. Takže si ho nemusíte pamatovat, ale taky nesmíte ztratit. Informace pro šetřivé - vešly se nám oba batohy do jedné skříňky. I když se moje Gemma chabě bránila. Od nádraží jdeme přímo do kopců nejstarší čtvrti v Lisabonu Alfamou. Projdeme bleší trh zvaný Trh zlodějky, mineme několik kostelů a klášterů, nakoukneme do pantheonu Svaté Engrácie, kterému Věra zásadně říká Panthenol a snaží se ho vecpat do foťáku. Ostatně já taky. Je to nádherná bílá stavba a slouží jako panthen... zpět, jako pantheon významných osobností. Za maurů byla Alfama čtvrtí aristokracie, po zemětřesení čtvrtí námořníků a rybářů, pak zase hogo-fogo. Ale je stále kopcovitá, plná křivolakých uliček s kachlíkovými domy s balkóny, s nádhernými katedrálami, kostely. Doslova jako bonbónek na špičce dortu - kopce sedí hrad Svatého Jiří. Je z něho rozhled na celé město. Proto se asi hrady stavěly a proto má deset věží a děla. A mohutné opevnění. Vidíme všechny mosty, v dálce rozpíná paže socha Ježíše, pod námi sedí staré město, které jsme prochodily včera a nad vším je tak azulejová obloha, jako kdyby byla taky obložena keramickými kachlíky. Vlaje zde portugalská a lisabonská vlajka. Tu má Věra jakožto ornitoložka ráda, protože na ní jsou dva ptáci sedící na lodi. Když jsme u těch vlajek, nikde jsme neviděly vlajku EU. Na nádvoří roste korkový dub a ve věži se nabízí Camera Obscura. Dub prohlížíme, obskurní kameru ignorujeme. Možná kdyby byla obscénní a ne obskurní. Věra fotí všechno. Před odjezdem si koupila novou kartu do svého digitálu a rozhodla se ji Portugalskem zaplnit. Vždy hlásí, kolik stovek snímků ještě zbývá. Znám Věru, tak vím, že mě a můj kinofilmový foťák nechce naštvat. Ale naštve. Svítí slunce, opalujeme se na lavičce a nedá nám nevzpomenout sprostého slova, které jako bílý flór zahaluje naši rodnou zemi. Brrrr. Tady je tričková teplota a my vyrážíme s kopce na poslední úsek cesty. Věra loví na foťák tramvaje svištící a cinkající v kopcovitých uličkách. Já lovím v mapě poslední bod - Diamantový dům (Casa dos Bicos). Po několikerém zahnutí do slepých uliček ho nacházíme. Je to stavební kuriozita, někdy 1521 byl postaven pro syna guvernéra v Indii. Ten asi chtěl dokázat, že na potomkovi nešetří a fasádu domu nechal udělat z kamenů, který každý jeden vypadá jako pyramida a na jeho hrotu je diamant. Teda byl. To víte, prohlídly jsme stavební šutry hezky zblízka, čestné slovo, diamant žádnej. A to už nám začalo pršet portugalské štěstí a s deštěm docházíme k nádraží. Kód na lístku z půjčovny opravdu funguje, jen od nás požadovala další dvě eura, batohy tam jsou, za chvíli je tady i vlak a ve čtyři odpoledne se loučíme s Lisabonem. Lisabon se s námi loučí duhou, takže Věra svůj digitál trápí z vlakového okýnka. V té nové čtvrti, pro zapomnětlivce - postavené k Expu 98 - zastavujeme na nádraží Lisboa Oriente a Věra zachycuje elektronickou podobu nástupišť, nad kterými se klene palmová střecha. Je kovová, ale napodobení palem vytváří iluzi prostoru a vzdušnosti. A navíc je to hezký.  Procenzurování od průvodčího tentokrát dopadne bez úhony, protože rezervace jsme zakoupily už v Portu, co kdyby jel ten samej a naše lži už na něj neplatily. Upadám do něčeho mezi spánkem a bezvědomím. Občas se přinutím otevřít alespoň jedno oko k rozloučení s portugalskou přírodou. Já si vždycky myslela, že Portugalsko žije ve stínu velkého sousedního Španělska. Byl to jeden z mnoha mých životních omylů. Portugalsko je osobité. I tou přírodou, je zelené, rozmanité, milé a krásné. A stejně tak Portugalci. Jen nejsou zelení. Ale jinak ochotní, přívětiví, hezcí, usměvaví a zásadně mluvící portugalsky. Angličtinu v nouzi znásilňovali asi stejným způsobem jako já. Ovšem jakmile jsme se kdekoliv zastavily s mapou v ruce, okamžitě se nás kolemjdoucí ptali, co hledáme, jak nám mohou pomoci a sypali rady z rukávu. Sypali portugalsky. Ale když lidé chtějí, domluví se. A jen na úplné doplnění atmosféry - tentokrát jsme s Věrou netrpěly ponorkou. Vysvětlení je dvojí a prosté. Za prvé Věra propadla vášni luštění křížovek sudok, vzala si jich zásobu a při luštění zaměstnala mozek a propustila pusu. No a já jsem zdecimovaná rýmou pořád spala. Bohužel se opravdu budím až ráno po projetí nejen Portugalska, ale i celého Španělska a přestupujeme do francouzského TGV pro skrčence. Ten nás proveze krajinou připomínající lívanec a ve dvě odpoledne vyhodí v Paříži na Montparnasse a my opět s batohama procházíme centrem módy a bohémů. První moment v duchu sakruju, že mám zase šlapat po Paříži a pak se taky v duchu okřiknu: „Pelda zmlkni! Co bys za to před pár lety dala.“ Poslušně zmlknu a vybírám cestu tentokrát přes Louvre a královský palác. Z titulků novin se dovídáme, že tu probíhají bitvy mezi policií a studenty. Přidáváme do kroku, co kdyby mydlili i studenty university třetího věku. Na nádraží Est nás tentokrát nečeká Orient Express, ale vlak do Frankfurtu. Ovšem jede na čas a v 16:50 se loučíme i s Paříží. Naslepo sahám do batohu, aby ruka šátralka vytáhla nějakou ze zbývajících paštik. Je to vcelku jedno, řízek stejně nenahmátnu. Příjezd vlak dodržuje přesně ve čtvrt na dvanáct v noci, což je naše štěstí, protože tím pádem stíháme ve Frankfurtu vyměnit nástupiště i vlak za rychlík do Prahy. Rozdělávám spacák a dávám tělu příkaz k probuzení v osm ráno v Praze. Tělo neposlouchá a občas se mátožně hlásí k otočení nebo změně polohy. Pokaždé odolám pokušení pohlédnout z okna. Bojím se, co uvidím. Jenže tomu stejně neuniknu a před Plzní uvidím to, co nechci - sprostý slovo. Člověk třikrát přestoupí a místo zrajících pomerančů jsou okolo zase bílý sračky. Přemýšlím, kdy by to mohlo jet z Plzně zpátky do teplých krajin. V kupé mě udrží Věra plánováním další cesty. Za rok. Ovšem mezitím zase bude dva týdny léto a jedenáct a půl měsíce zima. Ach jo. Sčítám kilometry - ujely jsme jich vlakama přes 7000 a zbyly nám dvě jízdenky na tramvaj ve Vídni. V osm ráno v Praze vytahuju první papírový kapesník, házím batoh na záda a vyrážím přímo na pracoviště. Všichni mě mohutně vítají, ale dostávám zákaz příští dovolené. Pokaždé s mým odjezdem přijdou personální katastrofy. Minule vyměnili ředitele, takže jsme ten rok vyfasovali třetího, ne vždy k lepšímu. Tentokrát mimo jiné nechutné chuťovky dostala výpověď kolegyně, která je u firmy třicet let, je zkušená, znalá, pracovitá - zkrátka všechny vlastnosti, které se nenosí. A má pět let do důchodu.  Vytahuju další kapesníky, pouštím počítač a hledám v jízdních řádech, kdy odjíždí nejbližší vlak jižním směrem. Nebo západním, nebo východním. Nebo úplně jiným, hlavně pryč.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Tipy

Kempování v České republice

Málo co se vyrovná pocitu tepla slunečních paprsků na tváři brzy ráno, kdy ještě v polospánku vaříme kávu, která provoňuje celý kemp, a připravujeme svačinu na výlet za poznáním přírodních krás. Je to spojení nekonečného dobrodružství, pocitu svobody, odpočinku a romantiky. Pobyty v přírodě se často zcela vyrovnají lázeňským procedurám a kde lépe si vyčistit hlavu od každodenních starostí, než právě zde. Pokud toužíme po klidném prostředí, nebo aktivním odpočinku, je využití možnosti kempů opravdu dobrý nápad.Kempování v České republice se stává rok od roku stále atraktivnějším. Tomu se také přizpůsobují kempy a místa učená lidem vyhledávajícím aktivity s kempováním spojené. U těchto můžeme nalézt propracovanější kvalitní zázemí, ať už z hlediska sociálních, stravovacích zařízení, co do kapacity nabídky, tak velmi dobrý lidský přístup k zákazníkovi.Výhody kempování v České RepubliceVýhodou kempování všeobecně, je fakt, že pokud s sebou na dovolenou plánujeme vzít domácí mazlíčky, v mnoha kempech je to možné! Další výhody kempovaní v České republice, se dají shrnout jedním slovem. Tím slovem je- levné. Na místo se dá snadno dostat za pár korun, autem, autobusem, vlakem, nebo na kole, což samo o sobě bývá často velmi dobrodružné. Také pak samotné ubytování v kempech, vychází v poměru s jinými destinacemi o dost levněji.Pokud se rozhodnete pro dovolenou plnou romantických večerů u ohně, v pohodovém tempu v nízké cenové relaci, mohou pro vás být slevy na kempování v České republice, často velmi příjemným způsobem cestování. Při hledání vhodného ubytování v kempu, vám pomůže slevový portál Newgo.cz, na němž se dočtete o výhodných slevách pro pobyty v kempech v České republice. Nenechte si ujít aktuální nabídku slev na pobyty a dopřejte si zajímavou dovolenou za exkluzivní cenu!

Pokračovat na článek


Mexiko: Bez Becherovky ani ránu!

Když se vysloví Mexiko, mnoho z vás si nejspíš cynicky vybaví zdvižený šéfův prst a jeho ďábelský úšklebek, když vám posílá výplatu, která vám sotva koupí kafe na nádraží. Mexiko přitom zdaleka není tak drahou destinací, jak jej prezentují cestovky. Je zde jediná položka, na kterou si asi budete muset naspořit, a to je letenka. I na té ale lze ušetřit!Kdybych to neměla zažité, asi bych tomu ani nevěřila, ale Mexiko je opravdu velmi levná země (a ne, není to kvůli nepřítomným úsměvům a rozšířeným očím). Protože je ale docela nákladné a zdlouhavé se tam dostat, vyplatí se vám pořádně nacpat batohy a kufry a vyrazit na cesty aspoň na tři týdny.Plánujte dopředu! Letenky si můžete koupit klidně půl roku předem, a když se vyhnete červenci, zpáteční lístek vás vyjde mezi osmnácti – dvaceti tisíci (pokud narazíte na akci, možná i méně).Dorazíte do Mexico City a já vám doporučuji se tam nějaký ten den zdržet. Pokud vůbec nevládnete španělštinou, je fajn si sehnat nějakého parťáka, který španělsky mluví, protože Mexičané nejsou zrovna odborníky na angličtinu. Ubytujte se! Vyhýbejte se ale centru, je tam příšerně aut i lidí. Doporučuji čtvrť Coyoacán – je bezpečná a krásná, je zde mnoho muzeí i malých kaváren, a metrem se do centra k památkám dostanete rychle. Ubytujete se v pohodě do tří set pesos (cca 450 Kč) za noc. Přibalte si Becherovku nebo Iberogast a jezte pouliční jídlo! Ty chutě jsou jedinečné a nezapomenutelné, ale váš evropský žaludek zpočátku nejspíš dostane zabrat, tak je fajn mít kapky na trávení. ;) Ale věřte tomu nebo ne, velká porce jídla na ulici vás vyjde v přepočtu do padesáti korun.Cestujte s „VivaAerobus“ – legendární mexickou leteckou společností, která vás za hubičku dopraví do Cancúnu (jo, tam jsou ty pohádkové pláže) i do Guadalajary (tam je zase kolébka Tequily). Pokud budete toužit po plážích, chytněte si v Cancúnu autobus do Tulumu a koupejte a sluňte se přímo v místní archeologické oblasti pod pyramidami! Pokud preferujete tradičnější turismus, zvolte Guadalajaru, nebo třeba pohádkové Guanajuato s uličkami tak úzkými, že jsou pojmenovány po polibcích.Podstatné je také si uvědomit, že v Mexiku od června do listopadu prší. Bohužel. Nejteplejší měsíce jsou březen až květen, ale kdykoliv mimo období dešťů vám místní klima jistě přijde k chuti.Ať už budete v Mexiku kdekoliv a kdykoliv, všude vás bude pronásledovat vůně kukuřičné mouky (na tohle pronikavé aroma v životě nezapomenete). Nejspíš vám nevleze do hlavy, jak někdo na té samé budově může zkombinovat tyrkysovou a oranžovou barvu. A taky nepochopíte, jak se do jednoho taxíku vejde patnáct lidí. Ale, věřte mi, zážitků si odnesete tolik, že je budete přátelům vyprávět ještě po několika letech.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Magazín

Francie

Francie je rozlohou 643.427 km2 největší zemí západní Evropy. V mnoha ohledech, zejména však v kultuře, ovlivnovala celý kontinent, adíky postavení koloniální velmoci, také celý svět. Francie má 60,2 mil. obyvatel a úředním jazykem je francouzština. Leží ve výhodné poloze omývána na západě Atlantským oceánem, severozápadě průlivem La Manche a na druhé straně, na jihu, mořem Středozemním. Hranici se Španělskem na jihozápadě tvoří Pyreneje, na jihovýchodě s Itálií Alpy a na východě se Švýcarskem pohoří Jura. Část hranice s Německem tvoří řeka Rýn. Pouze na severu a severovýchodě, kde nížiny a vrchoviny přecházejí do Belgie a Německa nelze hovořit o přírodní hranici. Francie po staletí představovala kulturní a vojenskou velmoc a v současnosti je druhým nejvýznamnějším členem Evropské unie. Na území Francie žili přibližně od 8.st. př. K. keltští Galové. Kolem roku 50 př. K. se však strategicky významné země zmocnili Římané. Jejich nadvláda trvala až do 5 st., kdy se říše Západořímská rozpadla, a tak vznikla Franská říše. Jedním z jeho nejvýznamnějších panovníků byl císař Karel I. Veliký (8. st.). Francie se musela v nadcházející stoleté válce potýkat s invazí Anglie, ale nakonec se z jejich nadvlády dokázala vymanit. Po dlouhou dobu byla Francie absolutistickou monarchií, nejznámnějším panovníkem je výstřední "král Slunce" Ludvík XIV. (17.st.), který si nechal zbudovat obdivuhodná honosná sídla. Občanské nepokoje vyvrcholily ve Velké francouzské revoluci (1789-99), která ve svém důsledku znamenala konec monarchie a nástup vojevůdce Napoleona Bonaparte. Po jeho porážce u Waterloo (1815) však došlo k obnovení království. I 19. a 20. století byla ve znamení překotných změn, o čemž svědčí vyhlášení několika republik - v pořadí Druhé (1848), Třetí (1875), Čtvrté (1946) a Páté (1958). Hlavním městem Francie je s více než 9,2 mil. obyvatel Paříž. Francouzská metropole , přezdívaná "město světla", byla osídlena už před 6,5 tisíci lety. Významnouetapou v historii Francie byl příchod Galů (300 př. K.) a zejména dobytí Římany v roce 52 př. K. Od nich dostalo město název Lutetia Parisiorum (tedy bažinaté místo). K Paříži neodlučitelně patří Eiffelova věž - 324 m vysoká dominanta (postavena roku 1889), Vítězný oblouk (druhý největší na světě, zbudovaný Napoleonem na počest vítězství u Slavkova, a to na bulváru Champs Elysées) i románsko-gotická katedrála Notre-Dame. Stejně jako by měl každý muslim alespon 1x za život navštívit Mekku, tak by si každý milovník umění a historie neměl nechat ujít rozsáhlé muzeum LouvreL´Arche de la Défense (expozice obrazů, soch, uměleckých předmětů zaměřených na antiku, středověk, renesanci,..) umístěné v nádherném palacovém komplexu. Zatoužíte-li po moderně, navštivte - novodobý "vítězný oblouk" pravoúhlých linií, vysoký 110 m, navržený Dánem von Spreckelsenem. Sídlí zde například ministerstvo dopravy a řada mezinárodních společností. Pestrá elegantní Paříž si získá každého na první pohled. Haute cotoure - aneb "vysoká krejčovina", se ve světě stala okřídlenou frází. Ano, řeč je o francouzském hlavním městě a uznávaném městě mody. O tom, že moda je pařížskou doménou, svědčí už úctyhodný počet modních salonů - v jediném městě jich najdeme více než 20! Chanel, Nina Ricci, Yves Saint Laurent, Christian Dior,.. Originální kousky jsou bohužel k mání za horentní sumy se spodní hranicí okolo 1 milionu korun :-) Pokud ochutnáte některou ze zdravých a přesto lahodných specialit, poznáte, že fakt, že francouzská kuchyně patří k nejlepším na světě, rozhodně není klišé. Základem je zdravá úprava pokrmů a používání množství zeleniny a bylinek (někdy se utvoří svazek tzv. bouquet garni, který se po tepelné úpravě z jídla vyjme). Hlavní chod nejčastěji tvoří telecí, králičí nebo skopové maso. Většinou se jako příloha podává nejrůzněji připravená zelenina (oblíbené jsou artyčoky, čekanka, chřest, baklažán,..). Každé menu nabízí speciality z plodů moře. Francouzi se nebojí experimentovat, a to rozhodně neplatí jen pro žabí stehýnka. Za ochutnání stojí například vydatné fondue z tučného rozehřátého sýra. O tom, že Francie je přední vinařskou velmocí, není pochyb, a tak nezbývá než se o tom přesvědčit. Hlavní vinařské oblasti jsou Bordeaux, Burgundsko, Champagne, Rhona. Mezi další typické nápoje se řadí calvados (dlouhozrající jablečná pálenka) a pastis (anýzovka).  

Pokračovat na článek


ZÁMEK DOLNÍ KOUNICE

Velmi zajímavá obec, jejíž dominantou je premonstrátský ženský klášter Rosa coeli. Církevní stavba byla založena na konci 12. století, její obyvatelky pocházely z českých Louňovic. Během husitských válek byl klášter vypálen, ale církev ho rychle obnovila. Největší doba slávy komplexu však definitivně pominula. Chudý klášter byl obýván ještě na začátku 16. století, ale pak byl premonstrátkami opuštěn. Místo jeptišek se sem nastěhovali příslušníci různých sekt - novokřtěnců, valdenských, českých bratří apod. Dnes klášter opět slouží svému účelu.Dolní Kounice stojí za návštěvu i kvůli ostatním historickým stavbám. Přímo nad obcí se například nachází malý gotický hrádek přestavěný na renesanční zámek. Ve městě zase stojí zříceniny bývalého klášterního kostela z konce 14. století. Krásná stavba na začátku 18. století totálně vyhořela a byla opuštěna. Dolní Kounice byly domovem mnoha Židů, proto tu najdete i krásnou synagogu.  Jaké je tajemství kláštera? Areál kláštera je prakticky celý přístupný, a tak jeho návštěvníci dnes mohou obdivovat rajský dvůr, křížovou chodbu, sakristii, kapli i věž. Oči turistů přitahuje také bohatě zdobený vstupní portál. Střecha hlavní lodi kostela už nebyla po požáru v roce 1703 obnovena, a tak chybí. Asi právě proto působí klášter na návštěvníky pocitem splynutí s přírodou a okolí. Pokud se vám poštěstí navštívit klášter v době konání některého z příležitostných koncertů, nebudete litovat. Jedná se famózní zážitek.  O papežské klatbě Založení kláštera je opředené zajímavou pověstí. Krutý rytíř, pan Vilém z Kounic, byl slavný voják, který mnohá vítězství zaznamenal a desítky soubojů vyhrál. Mezi jeho nejslavnější činy patří dobytí Vídně, kdy porazil mnohem silnější vojsko Rakušanů a poražené vojáky hnal až k branám rakouské metropole. Zajal tehdy i následníka trůnu knížete Lipolta a jeho dvě sestry.O mnoho let později se vydal opět na válečnou výpravu do Rakous. Postupoval vítězně a nebyl, kdo by ho zastavil. Jeho vojsko však vypálilo mnoho klášterů a jejich opati ho zato pomluvili u papeže. Ten se velmi rozzlobil, dal Viléma do klatby a nařídil všem věřícím, aby zprávu o klatbě šířili dál. To bylo velmi zlé, protože Vilém už nemohl do žádného kostela a žádný kněz se neodvážil k němu na hrad.Dlouho Vilém vzdoroval, ale nakonec vykonal pouť do Říma a požádal papeže o odpuštění. Hlava církve dlouze rozmýšlela, ale nakonec z něj klatbu sňala. Vilém však za to musel na Moravě zřídit klášter pro sto zbožných panen. Tak vznikla Rosa coeli.VSTUPNÉDospělý zaplatí 20 korun, děti mohou do útrob kláštera za 15 korun.JAK K ZÁMKUPřímo do Dolní Kounice vlak nejezdí, přiveze vás alespoň do tři kilometry vzdálené vesničky Moravské Bránice. Naopak autobusem se dostanete pouhých tři sta metrů od kláštera, stačí si jen najít vhodné spojení, například na www.jizdnirady.cz. Motorizovaní návštěvníci Dolní Kounice zpravidla volí cestu po dálnici D1, poté sjezd na Rosice/Ivančice (EXIT 182), dále do Ivančic po komunikaci číslo 394 a pak po silnici číslo 152 přímo do Dolní Kounice.

Pokračovat na článek


Březno

Unikátní zajímavost v České republice. Právě v Březně se totiž nachází vzácné archeologické naleziště z pravěku, v němž archeologové nalezli krásné památky z dob únětické a knovízské kultury, stěhování národů a slovanské epochy.Vzhledem k bohatosti lokality na historické památky tu vyrostl experimentální archeologický skanzen vybudovaný jako součást výzkumného programu. Jeho návštěvníci si mohou vytvořit jasnou představu toho, jak vypadal život v dávnověku.  Jak se žilo u předků? Archeologická lokalita Březno nabízí návštěvníkům především ukázky různých typu obydlí a hospodářských staveb ze 4. tisíciletí před naším letopočtem, ze 6. a 9. století našeho letopočtu. Kromě unikátních rekonstrukcí objektů mohou lidé vidět i názorné ukázky toho, jak se kdysi stavěly domy, jak se tkaly látky a vyráběly zbraně.  S jízdenkou, nebo s řidičákem? Autobus a vlak jezdí do kilometr vzdáleného Března u Postoloprt, odkud už musíte po svých. Přesné jízdní řády najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se do Března dostanou z nedalekých Loun po silnici číslo 7 mezi Louny a Chomutovem. Parkoviště pro osobní vozy a autobusy je v těsné blízkosti archeologického skanzenu.OTVÍRACÍ DOBA V. až IX. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. Návštěva v jiném termínu je možná, ale musí být sjednána předem pro telefonu. To samé platí i v případě hromadných návštěv.VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 10 korun, děti mohou za dědictvím předků za polovinu.

Pokračovat na článek


Zámek Krásný Dvůr

Jeden z nejpůvabnějších českých zámků s rozlehlým anglickým parkem. Původně renesanční dům postavil ve druhé polovině 16. století Jan Mašťovský z Kolovrat, jehož erb můžete vidět na obrázku. Ve polovině 17. století se panství stalo državou Černínů, kteří však neprojevovali přílišný zájem stavbu upravovat a rozšiřovat. V roce 1684 proběhly na domě jen malé stavební úpravy pod taktovkou Francesco Ceresolla. Zásadní přestavby se Krásný Dvůr dočkal s příchodem Františka Josefa Černína, který v roce 1719 pověřil architekta Františka Maxmilána Kaňku k přebudování domu na majestátní lovecký zámek. Základní přestavba v tomto duchu se uskutečnila v letech 1720 až 1724, další dílčí přestavby se pak uskutečnily koncem 18. století. Požár v roce 1870 silně poničil řadu hospodářských staveb v okolí zámku, většina z nich už nebyla nikdy obnovena.Chloubou zámku je jeho anglický park, kdysi zámecká obora. Za změnou obory v park stál Jan Rudolf Černín respektive zahradník Födische, který byl za tímto účelem poslán do Anglie na studia. Park samotný vznikl v letech 1783 až 1793 na pravém břehu Leskovského potoka. V následujících letech byl doplněn o řadu romantických a empírových staveb. Jde o jeden z prvních a zároveň největších anglických parků v Čechách.  Co najdete na zámku? Historické interiéry zámku se mohou pochlubit celou řadou dobře zachovalého dobového nábytku. Najdete zde vzácné sbírky skla a kameniny. Stěny jednotlivých pokojů a komnat vás zase formou obrazů seznámí s bývalými majiteli zámku, jejich předky i příbuznými. Krásný Dvůr je také známý knihovnou ukrývající mnohé cenné svazky.Proslulý zámecký park je skvělým místem pro trochu oddychu. Dobrým způsobem k jeho poznání je procházka po naučné stezce, která jím vede. Ta vás seznámí se všemi kouty parku, systémem zavlažování i jeho romantickými stavbami.  Jak do Krásného Dvora? Vlakem se dostanete do stejnojmenné obce, od železniční stanice je to přibližně půl kilometru k zámku. Autobus vás sveze také do vesnice, ale o přibližně dvě stě metrů blíže zámku. Jízdní řády najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Pokud nechcete učinit pěšky ani krok, nezbývá než jet automobilem. Do vesnice Krásný Dvůr je zapotřebí zabočit vlevo z komunikace číslo 224 směrem od Podbořan. Placené parkování je přímo u zámku.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. v sobotu a neděli od 9 do 16 hodin, V. a IX. denně mimo pondělí a pátku od 9 do 16 hodin, VI. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 40 korun, děti mohou za dědictvím předků za 30 korun.

Pokračovat na článek


Zámek Líčkov

Zámek Líčkov stojí na základech gotického hrádku ze 14. století. O změnu hradu na zámek se s největší pravděpodobností postaral Bohuslav Hrobčický, jehož erb můžete vidět na obrázku. Dnešní podobu však zámek získal až v roce 1765 s příchodem nového majitele Josefa Vonibalda z Ebenu. Ten vybudoval mimo jiné vstupní bránu a interiéry stavby vyzdobil rokokovými detaily.V roce 1807 se zámek stal vlastnictvím řezníka Thadeuse André ze Žatce, který začal areál využívat jako palírnu lihu. Po první světové válce se majitelem krásného objektu stal umělec Oskar Brázda, jeho ženě byl zámek vrácen v restituci.  Čím se chlubí Líčkov? Dnešní zámek nezapře původ gotického hrádku. Důkazem je zachovaná válcová věž, která je stále jeho součástí. Místní interiéry nabízejí velmi zajímavou historickou výzdobu a galerii někdejšího majitele zámku, malíře Oskara Brázdy. Jehož žena dokázala dílo na zámku Líčkov uchovat i během temné doby socialismu, a to přes veškerý útlak tehdejších mocipánů.Důležitou památkou je také kaple sv. Anny se zařízením z druhé poloviny 18. století. Trochu odpočinku a klidu pak najdete v původní zámecké zahradě.  Kudy do zámku? Vlakem se dostanete neblíže do pět kilometrů vzdálených Velenic. Autobus vás zaveze přímo do vesnice Líčkov, zastávka je necelých dvě stě metrů od zámku. Podrobné jízdní řády najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Cesta automobilem je poněkud komplikovanější, protože Líčkov stojí mimo hlavní silniční trasy. Vhodná cesta je přes Louny po silnici číslo 225 až do obce Drahomyšl, kde je nutné zabočit doleva na Dubčany a v Dubčanech doprava na Liběšice. Z Liběšic pak pokračujete přímo do Líčkova. Neplacené parkoviště pro osobní vozy a autobusy je dvě stě metrů od zámku.OTVÍRACÍ DOBA IV. až IX. v sobotu a neděli od 10 do 17 hodin. Návštěva v jiném termínu je možná po předchozí telefonické dohodě. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 20 korun, děti mohou na Líčkov za 10 korun.

Pokračovat na článek


Záměk Lešná

Impozantní zámek je postavený na základech zámeckého objektu ze začátku 18. století, ve kterém působil jako vychovatel slavný rakouský básník Franz Grillparzer. Tento objekt však byl stržen, aby ho v letech 1887 až 1893 nahradil moderní areál, jeden z nejmodernějších u nás. Nejenže byl opatřen rozvodem elektřiny, ale disponoval vlastní vodárnou a vodovodem, domácím telefonem i ústředním topením. Jaké je kouzlo zámku? Vzhled zámku je tím prvním, co návštěvníky okouzlí. Důmyslná romantická architektura a rozlehlý anglický park působí až pohádkovým dojmem. Krásou však oplývají i zámecké interiéry. Ty jsou bohatě zdobené, zařízené unikátní dobovým zařízením. Nechybí ani celá řada sbírek. Mezi ty nejcennější patří sbírky porcelánu a archeologické vzácnosti.Po náročné prohlídce nezbývá než zamířit do malebného zámeckého parku s malou zoologickou zahradou. Jedná se o jeden z dendrologicky nejcennějších parků u nás.  O rusalčině pomstě Povídá se, že velmi dávno stál na místě dnešního zámku malý vodní hrádek. Pán lešenského majetku Dětřich zaslechl jednoho rána krásný zpěv od řeky. Píseň tak lahodila jeho sluchu, že nemeškal a vydal se k vodě. U staré vrby spatřil dívku tak krásnou, až mu zrak přecházel. Sotva ho však kráska zahlédla, zmizela. Tak to chodilo několik dlouhých týdnů, až jednou se Dětřichovi přece jen podařilo s dívkou promluvit. "Jsi tak krásná, že musíš být mou ženou. Vezmi si mě za muže a pojď se mnou na Lešnou. Nikdy tě neopustím a vždy tě budu věrně milovat," pronesl všechen oblouzněn.Dívčina odpověď mu naplnila srdce radostí. "I já na tě už dlouho myslím a přijímám. Jen mi musíš slíbit, že se nikdo nezeptá na můj původ," řekla krásná neznámá. Dětřich slíbil a přivedl dívku na Lešnou.Všem se líbila, ale sotva se ztratila v měsíčním třpytu, přitočil se k Dětřichovi jeho bratr Záviš a povídá: "Nic za to nedám, ale je to rusalka ze zámecké studny, o které mi kdysi vyprávěla chůva. Lem šatů měla kráska podivně lesklý, jakoby od vody." Také Závišova choť Dětřichovi lásku rozmlouvala a starý štolba Barnabáš jakbysmet.Dětřich přestal dívku navštěvovat a časem na ní zapomněl úplně. Když Záviš zemřel, musel Dětřich zachovat rod. Vybral si bohatou nevěstu, Hildegundu z nedalekého říkovského zámku. Svatba byla krásná, stoly se prohýbaly pod váhou skvělého jídla a vína. Ale manželství si Dětřich dlouho neužil. Když se ráno po svatební noci Hildegunda probudila, byl Dětřich na onom světě. Rusalka se pomstila za Dětřichovu zpronevěru.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. v sobotu, neděli a o svátcích od 9 do 16 hodin, V. úterý až pátek od 9 do 16 hodin, víkendy od 9 do 17 hodin. VI. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin, IX. denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin.VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 45 korun, děti zaplatí 25 korun.JAK K ZÁMKUVlakové spojení k zámku nebo do jeho blízkého okolí neexistuje, a tak nezbývá než vzít zavděk cestování autobusem. Ten staví necelého půl kilometru od zámecké brány. Vhodné spojení naleznete například na www.jizdnirady.cz. Po vlastní ose se k zámku dostanete po silnici 490 ze Zlína nebo Holešova do Fryštáku, kde je zapotřebí zabočit na silnici 489 a ve vesnici Lukov znovu zabočit k zámku Lešná.

Pokračovat na článek


Zámek Zlín

Krásný zámek v historické části města Zlína. Na jeho místě původně stávala malá gotická tvrz, která byla později přestavěna na renesanční zámek. Jeho majitelem byl Jan Cedlar z Hofu. V roce 1605 byl zámek dobyt vojskem uherských povstalců, poté se mu dostalo barokní přestavby. Nákladné stavební práce financoval hrabě F. A. Khevenhüller.Středověké městečko Zlín bylo připomínáno už na začátku 14. století. V roce 1427 ho dobyli husité, nájezdníci Zlín zpustošili i v roce 1600. Město se však rychle vzmohlo, ale třicetiletá válka mu přidělala mnohé šrámy na krásné tváři. V roce 1894 tu založil Tomáš Baťa továrnu na výrobu obuvi, v pozdějších letech se značka rozšířila do celého světa. Během druhé světové války byl Zlín velmi poničen. V roce 1949 ho komunistická vláda přejmenovala na Gottwaldov, tento název vydržel do roku 1989. Pak se z Gottwaldova stal opět Zlín.  Co ukrývají zámecké zdi? Zlínský zámek je v současnosti domovem Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně a Státní galerie ve Zlíně. V muzeu najdeme hned několik zajímavých expozic, například přírodovědnou a pravěkou expozici. Velkému zájmu se těší také expozice Pěti světadíly, která je věnovaná cestám známých cestovatelů M. Zikmunda a J. Hanzelky. Kromě toho tu najdete i pamětní síň věnovanou životu a dílu etnografa Františka Bartoše. Ve Státní galerii se ukrývá jedinečná expozice českého sochařství a malířství 20. století. Pod obrazy a sochami jsou podepsáni takoví velikáni, jako například J. Čapek, J. Zrzavý, B. Kubišta a další. Kromě stálých expozic zde máte příležitost navštívit celou řadu výstav, které jsou pořádány v průběhu roku. Pokud hledáte trochu odpočinku po náročné prohlídce, navštivte malebný zámecký park.  O kouzelné masti Kousek od Zlína stával kdysi hrad. Mladý hradní pán Miloš se rád toulal po rozlehlém panství, které mu patřilo. Jednou zabloudil k chudé chýši a u ohniště spatřil nádhernou dívku. "Kde ses tu vzala, růžičko krásná," otázal se. Liduška, tak se kráska jmenovala, mu po pravdě vyprávěla, že je sirotek a vychovala ji stará hodná chůva. Miloš byl tak okouzlen dívčiným zjevem, že ji začal často navštěvovat. Liduška však nebyla ráda, ale odporovat vrchnosti se neodvážila. Její srdce totiž patřilo chudému, ale hodnému Slávkovi.Jednoho dne přišel Miloš ve svých nejlepších šatech a požádal Lidušku o ruku. Dívka sebou trhla a zbledla. "Dávám ti tři dny na rozmyšlenou. Ale věz, žes mou poddanou." Pak odešel. Liduška se rozeštkala. Myslela jen na Slávka a teď si musela vzít muže nemilovaného.Uplynuly tři dny a Miloš tu byl jako na koni. Spatřil Lidušku u kamen, jak míchá podivný lektvar. "Co dobrého chystá moje líbezná růžička," zeptal se."Divotvornou mast vařím. Má takovou moc, že zahojí každou ránu. A já tě, můj pane, prosím, abys mi mečem setnul hlavu. Pak pomazej ránu mastí a já opět obživnu. Dala jsem slovo jinému a nechci zradit."Rytíř Miloš se zarazil, ale nakonec souhlasil. Vzal meč a jednou ranou srazil Lidušce hlavu. Pak vzal mast, ale ať mazal, jak mazal, nic se nedělo. Vytřeštil Miloš oči a s hrozivým řevem uháněl zpátky na hrad. Už nikdy se na jeho tváři neobjevil úsměv a nakonec se proklál mečem. Tím samým mečem, kterým zahubil krásnou Lidušku. Ani po smrti však nemá klid. Jeho duch se prý dodnes zjevuje u zlínského hřbitova. Sedí na ohnivém koni, veze bezhlavé dívčí tělo a v ruce má hlavu s vlajícími vlasy.OTVÍRACÍ DOBA Celoročně denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. VSTUPNÉMuzeum - dospělý zaplatí 20 korun, děti 10 korun, rodinné vstupné je 50 korun. Galerie - dospělý zaplatí 10 korun, děti 5 korun.KUDY DO ZLÍNA?Zlín má dobrou dopravní dosažitelnost vlakem i autobusem. Stačí najít odpovídající spojení na www.jizdnirady.cz. Železniční zastávka je přibližně tři sta metrů od zámku, autobus staví dvě stě metrů od zámecké brány. Motoristé mají při cestě do Zlína hned několik možností. Z Přerova mohou jet po silnici číslo 55 do Otrokovic a odtud po silnici číslo 49 do Zlína. Stejným způsobem, jen z opačné strany, lze do Zlína dojet z Uherského Hradiště. Ze směru od Vsetína lze cestovat po silnici číslo 69 do Vizovic a dále po komunikaci číslo 49 až do Zlína. Parkoviště pro osobní automobily je přibližně dvě stě metrů od zámku. 

Pokračovat na článek


Chebský hrad

Zříceniny hradu ve městě Cheb nad řekou Ohří. Kamenný hrad Cheb byl postaven v první polovině 12. století na základech slovanského hradiště z 9. století. Zakladateli byli páni z Vohnburgu, v jejichž době se Chebsko stalo součástí bavorské marky. Na příkaz císaře Fridricha Barbarossy doznal hrad mnoha přestaveb. V roce 1322, po připojení k Českému království, se stal královským hradem a za vlády Václava II. se dočkal souseda v podobě Václavského hradu na druhém břehu řeky. V 17. století byl hrad přestavěn na barokní citadelu s hradbami a kasematy. Od roku 1742 je vedený jako pustý.Město Cheb bylo založeno na místě starší osady v první polovině 13. století. V dobách husitských válek stálo na straně Zikmunda a sloužilo jako nástupiště křižáckých výprav. Ve městě se konala řada důležitých diplomatických schůzek, mezi nejvýznamnější patřilo setkání basilejského koncilu a Čechů. Významným místem jednání byl Cheb i za vlády Jiřího z Poděbrad.Město bylo postupně dobyto Sasy i Švédy za třicetileté války, později Francouzy za války o rakouské dědictví. V 17. století doznalo přestavby na barokní pevnost, která byla zrušena počátkem 19. století. Téměř do poloviny stejného století se Cheb řadil mezi pětici největších českých měst, později se stal jedním z prvních českých měst propojených s ostatními významnými sídly železnicí. Dnes je městskou památkovou rezervací s řadou výjimečných historických památek.  Co ukrývají hradby? V areálu hradu zaujme návštěvníky unikátní pozdně románská dvoupodlažní kaple a zbytky románského paláce se sdruženými okny. Zajímavé je i torzo Gordonova domu. Dominantou hradu i celého města je zdálky dobře viditelná věž zvaná Černá. Je upravena jako vyhlídka a nabízí skvostný pohled do okolí.Zajímavé jsou také hradní expozice, především výstava dokumentující archeologické nálezy. Poodkrývá roušku tajemství nad historií hradu i slovanského hradiště, na jehož základech bylo kamenné sídlo postaveno. Expozice o vývoji chebského kamnářství v barokních kasematech je dalším místem, které stojí za to navštívit.Pokud vám zbude trochu času, navštivte místní muzeum v Pachelbelově domě. Mimochodem, ve stejném domě byl roku 1635 zavražděn Albrecht z Valdštejna. Jeho krásný erb můžete vidět na obrázku.  O bláhovém koláři Chebský hrad je opředený poutavou pověstí, která se mezi lidmi začala šířit v 17. století poté, co tu zahynuli generálové věrní Albrechtu z Valdštejna. Podle obyvatel města na hradě straší duchové mrtvých.To se takhle jednou bavila místní chasa v krčmě pod hradem. Když došlo slovo na strašení, začal se mistr kolář mluvkům smát. "Vy jste chasa vystrašená. Kdože by to v noci na hradě strašil, když může klidně spát. Chcete-li, půjdu se o půlnoci sám na hrad podívat. Snad tam nějakého ducha potkám, popovídám si s ním a zítra vám převyprávím, jaké to tam je," smál se vychloubačně."Rouháš se a to se ti nevyplatí," říkali ostatní měšťané. Ale marně koláře zrazovali, marně ho prosili, jeho tvrdá makovice zvítězila. Když se ručička přiblížila dvanácté, dopil poslední korbel piva a vyrazil. Všude byla tma, ani hlásku. Co naplat! V koláři sice byla malá dušička, ale nechtěl ráno poslouchat výsměch chasy, jaký je zbabělec. A tak došel až k hradbám. Aby si dodal odvahy, vykřikl: "Nu, vzácní pánové. Dost bylo strašení."Ještě ani nedomluvil, když se brána hradu otevřela a vyjel z ní kočár tažený čtyřmi vraníky. Koním z nozder šlehaly plameny a podél kočáru jeli ozbrojení rytíři s tasenými meči. Za kočárem pak jel zajatec. Mistr kolář v něm s hrůzou poznal sám sebe. Jeho druhé já mělo oči podlité krví a tvář poznamenanou utrpením.Z hrozného zážitku se kolář probral až ráno a jen stěží došel domů. Ulehl do postele s horečkou a bolestí na prsou. Zima jím třásla a neměl na nic chuť. Tak to trvalo tři dny a tělu se stále přitěžovalo. Kolář nakonec pozval chasu z hospody, otřesný zážitek jim převyprávěl a zemřel. Od těch dob už o strašidlech nikdo nepochyboval. Cheb patří mezi největší česká města, a proto není žádný problém cestovat do něj autobusem či vlakem, stačí jen najít správný spoj. Ten hledejte na adrese www.jizdnirady.cz. Pokud jste se rozhodli cestovat vozem, dojedete do Chebu po silnici E 48 od Karlových Varů nebo po komunikaci číslo 21 od Plzně. Parkovat můžete na chebském náměstí i přímo pod hradem.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin, V. a IX. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin, VI. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 18 hodin. Mimo tyto termíny je návštěva možná po předchozí telefonické domluvě. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 30 korun, děti mohou do hradu za 15 korun. Existuje speciální rodinné vstupné ve výši 40 korun.KUDY DO CHEBU?Cheb patří mezi největší česká města, a proto není žádný problém cestovat do něj autobusem či vlakem, stačí jen najít správný spoj. Ten hledejte na adrese www.jizdnirady.cz. Pokud jste se rozhodli cestovat vozem, dojedete do Chebu po silnici E 48 od Karlových Varů nebo po komunikaci číslo 21 od Plzně. Parkovat můžete na chebském náměstí i přímo pod hradem.

Pokračovat na článek


Hrad OSTROH

Ostroh (Seeberg) Původně románský hrad Seeberg byl založen na počátku 12. století. V roce 1322 ho získal král Jan Lucemburský, v 15. století se ocitl v rukou šlechty. V 15. a 16. století hrad doznal mnohých přestaveb, včetně přestavby renesanční. V roce 1635, v době třicetileté války, byl dobyt vojsky generála Königsmarka a poté opuštěn. Formálně ale patřil do panství Albrechta z Valdštejna, jehož erb můžete obdivovat na obrázku. Začátek 20. století se nesl v duchu rozsáhlých rekonstrukčních prací. V současnosti je opevněná stavba komplexně zrekonstruována a návštěvníkům nabízí mimo jiné i příjemné posezení ve stylové restauraci.  Za vůní černé kuchyně Areál hradu je tvořen dvěma částmi, předním a zadním hradem. Obě části odděluje hluboký příkop s mostem. Interiéry hradu se pyšní rytířským sálem a pro středověké hrady typickou černou kuchyní, ve které nechybí ani dobové vybavení. Zajímavý zážitek nabízí i vstup do sklepních prostor hradu.V prostorách bývalého Seebergu najdete i několik poutavých expozic. Výstava karlovarského porcelánu je doplněna národopisnou expozicí severozápadních Čech umístěnou v hradní stodole. Před samotným hradem jsou navíc soustředěny lidové stavby z blízkého okolí.Zbude-li vám ještě trocha času, navštivte původně gotický kostel sv. Wolfganga z 15. století. Krásná církevní stavba prošla barokní přestavbou, její chloubou jsou mramorové náhrobní desky ze 16. a 17. století.  Po silnici, či po kolejích? Vlakem se dostanete do tři kilometry vzdálené vesnice Hazlov, autobus vás zaveze do dva kilometry vzdálené vesničky Poustky. Podrobné informace najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Pokud jste motoristy, zamiřte po silnici číslo 64 z Františkových Lázní směrem na Aš a zabočte směrem na Poustky a Ostroh. Jen pár kroků od hradu je neplacené parkoviště pro automobily i autobusy.OTVÍRACÍ DOBA 15.III. až IV. a X. až 15.XI. denně 10-16, V. a IX. denně 10-17, VI. denně 9-17, VII. a VIII. denně 9-18.Mimo tyto termíny je návštěva možná jen po telefonické domluvě.VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 40 korun, děti mohou do hradu za 20 korun.

Pokračovat na článek


Klášter TEPLÁ

Klášter řádu premonstrátů v Teplé založil v roce 1193 blahoslavený Hroznata, který se později stal převorem kláštera. Osazenstvo kláštera tvořili řeholní kanovníci z pražského Strahovského kláštera. Klášter se krátce po svém založení dočkal nebývalého rozkvětu, stal se důležitým střediskem kolonizace okolního kraje.V roce 1467 byl vydrancován za věrnost králi Jiřímu z Poděbrad. Stejný osud čekal klášter několikrát i v 17. století, kdy byl silně poničen mimo také švédskou armádou. V polovině 16. století byla v klášteře založena latinská škola, která tu vydržela více než 200 let. Poté byla přesunuta do Plzně.Další armádou, která se postarala o dnešní žalostný stav jedné z nejvýznamnějších památek regionu, byla Československá lidová armáda. Ta ve své nekonečné moudrosti udělala v 50. letech z kláštera kasárny. V polovině devadesátých let dvacátého století byl klášter obnoven a dnes má dokonce stálé obyvatele.  Co nás čeká v klášteře? Areál kláštera je opevněný, dovnitř se dostanete branou z druhé poloviny 17. století. Nejvýznamnější památkou komplexu je původně románský Kostel zvěstování P. Marie z let 1197 až 1232 s gotickým chórem. Kostel byl na počátku 18. století barokně upraven, v polovině stejného století o výzdobu E. Dollhopfema. Další zajímavostí je barokní konvent, který vznikl v letech 1685 až 1721.Největší vzácností však je zdejší knihovna, která je údajně druhou největší klášterní knihovnou u nás s bezmála sto tisíci svazky. Na jedné z chodeb kláštera najdete vyobrazení komplexu v letech jeho největšího rozkvětu. Při pohledu na tento obraz zjistíte, že klášter byl téměř soběstačný. Jeho součástí byla také nemocnice a pivovar.Budovy včetně vlastního kláštera však nejsou v příliš dobrém stavu. Některé části jeho interiérů jsou poničené a pomalované vojáky, kteří tu trávili vojenskou službu. Příjemným zpestřením prohlídky kláštera je procházka rozlehlým parkem, který skýtá dostatek místa pro relaxaci a zamyšlení.  Vlakem, autobusem nebo automobilem? Vlakem přijedete nejblíže dva kilometry do Teplé, zbytek musíte dojít po svých. Autobusem se dostanete až ke klášteru, ale musíte počítat s tím, že spojení není příliš časté. Podrobné řády autobusů najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Vlastním vozem se do Teplé dostanete po silnici číslo 198 směrem z Plané. Ke klášteru je zapotřebí ihned na hranicích Teplé odbočit za železniční tratí vpravo. Parkování pro vozidla i autobusy je přímo před klášterem.OTVÍRACÍ DOBA II. až IV. denně od 9 do 15.30 hodin, V. až IX. denně od 9 do 17.00 hodin, X. až XII. denně od 9 do 15.30 hodin (v neděli jen do 11.00). Návštěva v jiných termínech je možná po předchozí dohodě. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 40 korun, děti mohou do kláštera za 20 korun. 

Pokračovat na článek


Zámek HORŠOVSKÝ TÝN

Zámek je nejvýznamnější památkou stejnojmenného města, Horšovského Týna. Předchůdcem nynějšího zámku bylo obyčejné dřevěné tvrziště, respektive opevněný biskupský dvorec. Ve druhé polovině 13. století tady stál kamenný hrad, který dále upravovali arcibiskupové Arnošt z Pardubic a Jan z Jenštejna. Právě jemu patřil erb na obrázku.Jan z Jenštejna byl zvláštní postavou naší historie. Studoval v Římě a připravoval se na dráhu duchovního. Záhy dosáhl titulu míšeňského biskupa a pražského arcibiskupa, ale spíše než na duchovní záležitosti se zaměřoval na zájmy světské. Trávil mnoho času na honech, účastnil se divokých pitek a otáčel se za každou sukní. Navíc byl nesnesitelný, často a rád vyvolával pře. Postupem času zabředl do svárů s králem Václavem IV. Dokonce na něj žaloval papeži, ale marně. Nakonec se musel před královým hněvem ukrýt v Římě, kde zemřel a s ním i celý rod. Ale zpátky do Horšovského Týna.Hrad v roce 1547 vyhořel a musel být přestavěn, tentokráte renesančně. Další úpravy, jenž mu vtiskly definitivní zámecký ráz, přišly v 17. století. Po stavovském povstání se Horšovského Týna zmocnil levně Maxmilián Trautsmansdorf, který stál celý život věrně při Habsburcích. Poslední přestavba zámek čekala v 19. století, kdy Horšovský Týn získal novorenesanční háv.  Kudy půjdeme s průvodcem? Návštěvníci mají možnost prohlédnout si areál zámku a hradu v Horšovském Týně celkem v pěti placených trasách. Návštěvníci proházejí raně gotickou biskupskou kaplí, renesančními interiéry, zbrojnicí i gotickým sklepením. V dalších trasách se věnují zámku a nahlížejí do života a způsobu bydlení šlechty od 16. do počátku 20. století. Za návštěvu stojí i kuchyně, která hostí stálou výstavu historického nádobí a porcelánu, osvětlovacích těles, osobních i cestovních potřeb a textilu. V jiné trase se turisté seznámí s historickými interiéry purkrabského paláce, jízdárnou a ochozovou chodbou.Kromě placených tras můžete navštívit zámecký park v krajinářském stylu nebo jižní parkán, který obývá roztomilý mýval Ronýš. Po náročné prohlídce se nabízí možnost dát si kávu nebo něco na zub v zámecké restauraci.  O bílém jelenovi Na zámku býval starý hrabě Trautsmandorf. Byl vdovec a jeho jedinou láskou byl lov. Chodil jen v loveckém oblečení a celý den se dokázal kochat pohledem na trofeje vystavené v zámeckých chodbách. Jednoho dne mu přivezli vzácného bílého jelena, kterému hrabě věnoval veškerý čas a péči. Chodil ho krmit a osobně dohlížel na to, jakou stravu mu sluhové připravují.Mezi lidmi se však začaly šířit zvláštní povídačky. Stará kuchařka v krčmě například říkala, že v jelenovi je zakletý duch hraběte. A opravdu to tak vypadalo. Od té doby, co se hrabě staral o jelena, jen chřadl. Tváře mu zbělely, záda rozbolela a zrak už mu tak nesloužil.Když si jelen na nové prostředí zvykl, rozhodl se hrabě, že ho pustí do zámecké obory. Každý den pak z okna vyhlížel, jestli se jelen nevrací. A skutečně, čas od času se u zámeckých zdí mihl bílý stín.Jednoho rána se hraběti udělalo opravdu zle. Ulehl do postele a věrný sluha Johan rychle volal pro doktora. Marně mu lékaři pouštěli žilou, marně ho obkládali poduškami, marně mu vařili bylinkové čaje. Bylo vidět, že přichází zubatá. "Johane, celý život jsi mi věrně sloužil. Teď tě požádám o poslední službu. Přines mi tu nejlepší brokovnici, ale nabitou," řekl hrabě.Pak se i s puškou přestěhoval k oknu a čekal. Už se setmělo, když k zámecké hradě přiběhl bílý jelen. Podíval se směrem k hraběti, ozval se výstřel. Vystrašený Johan přiběhl k hraběti, ale ten už byl mrtev. Druhý den ráno našli bílého jelena, v jeho srdci zela krvavá rána. "Já to povídala, že v jelenovi je zaklet zámecký duch. Kdyby hrabě jelena nezastřelil, nemohl by z tohoto světa," říkala pak stará kuchařka.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. v sobotu a neděli od 9 do 15 hodin, V. a IX. denně mimo pondělí od 9 do16 hodin, VI. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. 25. XII. až 1. I. denně od 10 do 15 hodin. Jindy je možné objednat pouze prohlídku pro skupinu nad 10 osob.VSTUPNÉPrvní trasa: dospělí 30 korun, děti 20 a 5 korun. Druhá trasa: dospělí 40 korun, děti 30 a 10 korun. Třetí trasa: dospělí 25 korun, děti 15 a 5 korun. Čtvrtá trasa: dospělí 30 korun a děti 20 a 5 korun. Pátá trasa: dospělí 20 a děti 10 a 1 korunu.CESTOU NECESTOUDo Horšovského Týna se dostanete vlakem i autobusem. Stačí jen najít vhodné spojení. To naleznete například na www.jizdnirady.cz. Vhodná cesta pro motoristy vede z Plzně po silnici číslo 26 vedoucí až do městečka. Osobní automobily mohou parkovat na parkovišti v těsné blízkosti areálu  

Pokračovat na článek


TACHOVSKÝ Klášter

Půvabná církevní stavba na dřívějším Špitálském předměstí. Františkánský klášter tu byl postaven už v roce 1466, ale hlavních úprav se dočkal až v letech 1686 až 1690. V temných časech druhé světové války byl silně poškozen bombardováním. Obnova byla sice možná, ale klášter navždy přišel o věž.Druhou krásnou památkou Tachova je hrad přestavěný na zámek. První opevněná stavba se tu nacházela už za knížete Soběslava v polovině 12. století. Hrad v pravém slova smyslu tady však vyrostl až o sto let později. V časech, kdy na českém trůnu seděl Přemysl Otakar II., se tachovský hrad dočkal prvních stavebních úprav. Největší období slávy však objekt čekalo až za vlády Karla IV., který si Tachov obzvláště oblíbil. Naopak temná stránka minulosti hradu přišla v roce 1427, kdy byl po desetidenním obléhání dobyt.V polovině 16. století byl hrad přestavěn na renesanční zámek, práce zaplatil tehdejší majitel Hanuš Pluh z Rabštejna. Jeho erb vidíte na obrázku. Zdá se, že přeměna na zámek nepřinesla Tachovu mnoho štěstí - roku 1536 ho totiž postihl katastrofální požár. Objektu se tehdy ujali Lobkovicové, kteří zámek opravili a vtiskli mu novou barokní podobu, ale ani k nim se štěstí neobrátilo čelem. V roce 1770 Tachov vyhořel podruhé.Novým majitelem zpustošeného zámku se stal J. M. Windischgrätz, který ho nechal přestavět klasicistně. K zemi se přitom poroučela vysoká věž i ostatní památky na doby, kdy hrad patřil mezi pevná obranná sídla.  Klášter, nebo muzeum? Tachovský klášter je v současné době domovem Okresního muzea Tachov. Návštěvníci si tak mohou prohlédnout nejen prostory kláštera, ale také zajímavé expozice muzea. Mezi nejpůvabnější části prohlídky klášterního areálu patří bezesporu křížová chodba, kostel sv. Maří Magdaleny a jídelna s hodnotnými nástěnnými malbami.Chloubou tachovského kláštera je píšťalový orchestrion s měchy ve funkčním stavu a sousoší Poslední večeře páně provedené v životní velikosti. V prostorách muzea najdeme expozici věnovanou historii regionu, četné přírodopisné a řemeslné sbírky, expozici věnovanou přírodě Českého lesa nebo sbírku kamenných plastik a zbytků stavebních památek.  Kudy do Tachova? Vlakem i autobusem se do Tachova dopravíte bez problémů. Vhodné spojení najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Železniční stanice je od kláštera vzdálená přibližně jeden kilometr, z autobusové zastávky vás čeká cesta o polovinu kratší. Motoristé mohou do Tachova zamířit po silnici 198 z Plané nebo po silnici číslo 199 ze Stříbra. Z Prahy je cesta nejrychlejší po dálnici E 50 směr Plzeň-Rozvadov, tady sjet na silnici číslo 199 do Tachova (EXIT 128). Zaparkovat automobil nebo autobus můžete v těsné blízkosti kláštera.OTVÍRACÍ DOBA I. až VI. a IX. až XII. od pondělí do pátku od 9 do16 hodin, VII. a VIII. od pondělí do pátku od 9 do 17 hodin, v neděli od 10 do 16 hodin. Jindy po předchozí dohodě.VSTUPNÉDospělý zaplatí 10 korun, děti 5 korun. Cizinci zaplatí za dospělého i za dítě 20 korun.

Pokračovat na článek


Hrad CHOUSTNÍK

Dominanta kraje, zříceniny mohutného středověkého hradu. Choustník založil po roce 1262 šlechtic Beneš, poté psaný z Choustníka. Právě jemu patřil erb na obrázku. Mimochodem, jde zřejmě o jeden z nejstarších šlechtických erbů v Evropě, protože podle kronikáře Dalimila erb získal prapředek rodu při dobývání Milána už v roce 1158. Ale zpátky k Choustníku.V roce 1322 přešel hrad do rukou Rožmberků a pánové z Choustníka se odstěhovali do jiných hradů. Rožmberkové pevnost v roce 1430 přestavěli a využívali jí až do roku 1579. O padesát let později je Choustník pustý a neobydlený. Začíná chátrat.   Tajemství, jež jsou skrytá v hradu Rozlehlá zřícenina Choustníku se do dnešních dob dochovala v celkem dobrém stavu. Turisté tak mohou obdivovat například krásnou čtverhrannou zeď vysokou osmnáct metrů, ze které je skvostný rozhled do kraje. Dobře zachovaná studna překvapuje svou hloubkou. Na hradě však nejsou žádné zvláštní expozice, jde jen o dobře opravené ruiny.  Jakpak na Choustník? Autobusem nebo pěšky? Do Choustníku se dostanete autobusem i vlakem, zastávky jsou necelý kilometr od zříceniny. Vhodné spojení najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se do Choustníku dostanou nejlépe z Tábora po silnici E 55 na České Budějovice. V Plané nad Lužnicí je třeba zabočit na okresní cestu do vesnice Košice, odtud vede k hradu dobře značená komunikace. Dobré značení je i na silnici z Chýnova. Parkoviště pro vozidla a autobusy je několik set metrů pod hradem.OTVÍRACÍ DOBA V., VI. a IX. v sobotu, neděli a o svátcích od 9 do 17 hodin, VII. a VIII. denně od 9 do 17 hodin. Počítejte s tím, že pokud budou padat trakaře, jak se říká, najdete hradní brány zavřené. Hromadné skupiny mohou Choustník navštívit i mimo otvírací dobu, ale musí se předem objednat.VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 15 korun, děti mohou do hradu za 5 korun.

Pokračovat na článek


Hrad KÁMEN

Krásně zachovalý hrad nedaleko Pacova. První zmínky o objektu pocházejí z roku 1316, ale největší doba slávy čekala Kámen až za časů Karla IV. To se hrad skvěl jako královské léno v plné kráse. Ve druhé polovině 14. století patřil Jindřichu z Ziegelheinu, který ho v letech 1356 až 1366 podrobil rozsáhlé přestavbě. Nový háv v té době dostal především hlavní palác.Od roku 1523 patřil Kámen Malovcům z Malovic, kteří se pyšnili erbem na obrázku. V jejich rukou získal hrad novou podobu, v letech 1640 až 1677 ho totiž nechali přestavět na honosný barokní zámek. Ani to však nebyla poslední přestavba, která zámek čekala. V letech 1860 až 1870 ho totiž majitelé nechali upravit tak, aby získal poněkud romantičtější vzezření.  Co to duní v Kameni? Jak už bylo řečeno, hrad-zámek Kámen je dnes ve skvělé formě. Je krásně opravený a kromě nádherných exteriérů návštěvníkům nabízí také zajímavé expozice. První pojednává o historii hradu. Mnohem zajímavější však je druhá sbírka, která se skládá z desítek starých motocyklů s temně dunivými motory. Největší cenností je motocykl Laurin & Klement z roku 1898.  O třech sestrách Na hradu Kámen žil kdysi bohatý a vlivný muž. Měl tři dcery, o které se velmi dobře staral. Když zemřel, zbyl po něm rozsáhlý majetek. Tři dcery se ale ne a ne shodnout, kdo bude mít na Kameni hlavní slovo."Já jsem tu nejrozumnější, já budu na Kameni vládnout," křičela ta nejstarší, ošklivá stará panna. "Já mám nejlepší vzdělání," oponovala prostřední, taktéž bez muže i nápadníků. Jen ta nejmladší mlčela. Byla to hodná dívka, milá a usměvavá. Už za otcova života za ní jezdil krásný rytíř, kterého jí sestry záviděly.Ostré hádky mezi sestrami nebraly konce, až jednou tu nejmladší napadlo: "Zasadíme každá pod hradem tři lípy. Které z nás bude lípa vzrostlejší a košatější, té bude Kámen patřit." Obě sestry na okamžik zmlkly. "Dobře, necháme lípy růst po tři léta a pak se uvidí. Ale do té doby se žádná z nás nesmí vdát," povídá nakonec ta nejstarší.Nejmladší nemohla oponovat, a tak se boj o lípy rozhořel silou nebývalou. Každá chodila ráno lípu zalévat. Dvě nejstarší z touhy po majetku, ta nejmladší z lásky k přírodě. Po třech letech rostly pod hradem tři krásné stromy, ale nejkrásnější lípu vypěstovala nejmladší sestra. Jak jí ty dvě záviděly. Nakonec se rozhodly, že to tak nenechají. Vsadily nejmladší do hradní věže a utrápily ji k smrti. A aby se to nikdo nedozvěděl, nechaly její tělo zazdít v nejtemnější částí Kamene.Po čase je však stihly výčitky svědomí. "Ty a tvoje lakota jste zabily naši hodnou sestřičku," plakala prostřední. "Ne, to ty a tvoje hamižnost to byla," pokřikovala na ni nejstarší. Hradní čeládka Kámen opouštěla po tuctech, nikdo už nemohl snášet věčné hádky. Sestry nakonec na hradě zůstaly samy, dočista pomatené. Až po dlouhých letech našli dělníci při opravách hradu zazděnou lidskou kostru, ale o už byly vražednice dávno po smrti.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. v sobotu, neděli a o svátcích od 9 do 16 hodin. V. až IX. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. Návštěva v jiném termínu je možná po předchozí domluvě.VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 40 korun, děti mohou do hradu za 20 korun.JAK KE KAMENIK hradu se dostanete poměrně jednoduše autobusem, protože stanice je sto metrů od hradních bran. Železniční stanice je proti tomu daleko, až v pět kilometrů vzdálené obci Obrataň. Jízdní řády najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se k lokalitě dostanou nejlépe po trase Praha - Humpolec - Pelhřimov. Nesmí však minout odbočku na silnici číslo 19, která je spolehlivě dovede až ke Kameni.    

Pokračovat na článek


Hrad KOZÍ HRÁDEK

Zříceniny středověkého hradu nad potokem, který se zve Kozí. První zmínky o hradu pocházejí z roku 1377, kdy patřil šlechtici Vlčkovi z Kozího. V letech 1412 až 1414 na hradě pobýval i mistr Jan Hus. Právě tady napsal mnoho známých spisů, mimo jiné proslulou Postillu.Už o necelých dvacet let později se však Kozího hrádku zmocnili vojáci, hrad vypálili a tak ho zcela zničili. První archeologické práce tu začaly v letech 1899 a přehouply se i do dalšího století.   Tajemství Kozího hrádku Návštěvníci hradu se musí připravit na to, že tu nenajdou žádné expozice ani výraznější části opevněného objektu. Uvidí tu však pozůstatky hospodářských staveb, palisádové hradby nebo mohutného hradního příkopu.  Za volantem, nebo za sklem autobusu? Přímo ke Kozímu hrádku nejezdí autobus ani vlak, nejbližší zastávka je asi tři kilometry odtud v Sezimově Ústí. Podrobné informace najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se sem dostanou nejlépe z Tábora po silnici na Turovec. Po pravé straně je odbočka na Červený dvůr a dále na Kozí hrádek. Parkoviště je hned po hradem.OTVÍRACÍ DOBA V. až IX. denně mimo pondělí od 9.30 do 16 hodin. Návštěva v jiném termínu je možná pouze po předchozí domluvě.VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 20 korun, děti mohou do hradu za 10 korun.

Pokračovat na článek


Hrad KAŠPERK

Zřícenina hradu na vysoké skalní ostrožně, ze které je skvostný pohled na centrální Šumavu. Kašperk založil roku 1346 král Karel IV. Hrad měl chránit nedaleké obchodní stezky a doly. Panovník, jehož erb můžete vidět na obrázku, se však ke Kašperku choval poněkud macešsky, protože ho často zastavoval a hrad pomalu, ale jistě pustl. Na začátku 17. století získalo Kašperk město Kašperské Hory, ale v té doby byl hrad už opuštěný a polorozpadlý. Poslední rána objekt čekala v roce 1655, kdy vydal Fedinand III. příkaz k boření hradů, tedy i Kašperku. Částečná oprava přišla až v 19. století. Co se skrývá za hradbami? Hradní areál je celý otevřený turistům, kteří tu mohou vidět skutečně mnoho. Kašperk má totiž zajímavou podobu. Vlastně se jedná o palácovou budovu sevřenou dvěma mohutnými věžemi. V jedné z nich byla zřízena vyhlídka, ze které je možné obdivovat široké okolí.Na Kašperku jsou však také zajímavé expozice. V paláci purkrabství sídlí výstava dějin a postupného vývoje hradu. Hradní správci nezapomněli ani dobu Lucemburků, k nimž patřil zakladatel hradu Karel IV., ani na těžbu zlata, kvůli jejíž ochraně byl Kašperk postaven.  O nelítostném purkmistrovi Býval kdysi na Kašperku zlý purkmistr. Každého kupce, který mýtné nezaplatit, vsadil do vězení. Každému zloději nechal ruku useknout a každého pytláka bez milosti popravil. Kašperský kat měl stále spoustu práce. Lidé se purkmistra báli a i pánové z nedalekých měst říkali, že by měl v sobě objevit alespoň kapku soucitu. Marně, purkmistr dbal na svěřené statky rukou tvrdou a nemilosrdnou.Jednoho dne osedlal koně a vyjel do hustého lesa poblíž řeky Vydry, kde se měly nacházet ještě neobjevené zlaté doly. Krokem procházeli les, pod nohy se jim motal věrný pes, až dojeli ke skále. V tu chvíli se kůň zastavil a odpíral poslušnost. Purkmistr na to nedal a zaryl koni ostruhy hluboko do slabil. Vraník zaržál a vyrazil vpřed tak rychle, až oba zmizeli ve skále a slehla se po nich zem. Na Kašperk se vrátil jen kňučící pes.Paní purkmistrová propadla zoufalství. Na její příkaz se manžela vydaly hledat desítky jinochů, statných mužů i vetchých kmetů. Všichni se ale vraceli s nepořízenou. Marně nabízela peníze, marně příslib bohatství. Až jednou v noci se jí zdal zvláštní sen. V místnosti stanul purkmistr s krvavým šrámem na čele a povídá: "Nehledej mě. Za své zlé skutky musím navěky hlídat zlaté poklady uvnitř kašperských hor. Zachránit mě může jen čistá duše. Člověk, který nikdy nikomu neublížil. Když v pravé poledne chytne za uzdu mého koně před skálou, ve které jsem navždy zmizel, budu spasen."Mnoho lidí koně vidělo a pěkná řádka z nich se pokusila oře chytnout za uzdu. Všichni však měli špatné svědomí a uzda je šeredně popálila, jako by v ní byl zakletý samotný ďábel. Zlý purkmistr tak stále čeká na vysvobození. Jak na Kašperk? Přímo na Kašperk nejezdí autobus ani vlak. Nejbližší autobusová zastávka je v kilometr vzdálené vesničce České domky nebo v Kašperských Horách, nejbližší železniční stanice je v Sušici. Podrobné informace najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé mohou přijet od Sušice po úzké silnici přes Albertice a Nezdice na Šumavě až do Českých domků, odkud vede na Kašperk uzoučká polní cesta. Příjezd je možný i přes město Kašperské Hory, a to nejlépe z Vimperka po silnici číslo 145. V Kašperských horách je třeba odbočit doprava do Českých domků. Parkuje se na polní cestě pod hradem.OTVÍRACÍ DOBA IV., V. a IX., X. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. VI. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 18 hodin. Návštěva v jiných termínech je možná po předchozí telefonické domluvě.VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 30 korun, děti mohou na hrad za 20 korun.

Pokračovat na článek


Zámek VIMPEK

Hrad, který byl později přestavěn na dnešní zámek, vyrostl na návrší u stejnojmenného města ve druhé polovině 13. století. Zakladatelem byl zvíkovský purkrabí Purkart z Janovic, jehož erb můžete vidět na obrázku.Ve 14. století hrad několikrát změnil majitele. Mezi jeho vlastníky patřil mimo jiné i slavný vojevůdce Václav Vlček z Čenova nebo Kaplíř ze Sulevic. V letech 1530 až 1560, během éry Rožmberků, se hrad dočkal důkladné renesanční přestavby v zámek. Středověkou minulost zámku tak dnes připomíná jen Vlčkova věž, která nepochybně pochází z 13. století.V roce 1611 nechal pravděpodobně Volf Novohradský z Kolovrat zřídit evangelickou kapli. Na konci dvacátých let 17. století byl zámek dobyt a zpustošen, v letech 1622 až 1624 byl znovu obnoven a dokonce rozšířen.O další úpravy zámku se postarali jeho budoucí majitelé, například Adam František Schwarzenberg v polovině 18. století. V roce 1857 postihl zámek rozsáhlý požár, který zasáhl především divadlo a velký sál. Po požáru byl zámek obnoven do podoby, v jaké ho můžete vidět dnes.  Co najdete na zámku? Zajímavá je už samotná architektura zámku, která je jakousi mozaikou stavebních stylů a představ jednotlivých majitelů. Interiéry zámku zase skrývají celou řadu zajímavých expozicí. Najdete tu například výstavu šumavská přírody, dějin města, sklářství a knihtisku. Dalšími expozicemi, které stojí za návštěvu, jsou technické památky a historie řemesel.  O nešťastném havíři Jáchymovi V dobách, kdy měl Vimperk ještě podobu čistokrevného hradu, byli hradní páni jedna ruka s králem. Však mu také z nedalekých zlatých hor přiváděli cenné bohatství. Hluboko v zemi však na pány dřeli havíři. V dusných prostorách, bez jídla, jen s nejnutnější výbavou. Neustále hrozilo, že je zahubí zával. Mezi horníky byl i chudý Jáchym, který se staral o sebe a nemocnou matku.Jednou se král rozhodl, že Vimperk navštíví. Dostalo se mu vřelého uvítání, skvělého jídla a příjemného lože. Ráno král pravil, že navštíví i doly. Marně ho hradní pánové varovali, že tam je špatné ovzduší a mohl by ochořet. "Na cestu si vezmu zkušeného horníka, třeba tebe," a ukázal na Jáchyma.Mladík ho provedl pečlivě všemi štolami, ukázal mu mnoho zajímavého a nakonec ho ve zdraví dostal ven. Za to dostal od krále váček se zlatým prachem, velké to bohatství. Večer vyprávěl ostatním horníkům všechny podrobnosti, jen o odměně se raději nezmínil. Bylo tehdy mezi hornickou chasou mnoho závistivců.Už pozdě v noci přišel s velkou radostí domů. "Podívej matko, co jsem dostal od krále za odměnu," ukazoval váček se zlatem. Oba dlouho přemýšleli, jak s bohatstvím naloží. Nakonec se rozhodli, že Jáchym zlato ukryje, dokud ho nebudou opravdu potřebovat.Mladík se hned odebral do opuštěné štoly a ukryl váček pod velkým kamenem. Co čert nechtěl, uviděl ho přitom jeden z horních pánů. Druhý den byl Jáchym povolán, aby vysvětlil, co pohledával ve staré štole. Mladík nelhal a popravdě vše pánům vylíčil. Vyslaní poslové opravdu na určeném místě zlato nalezli. Horní pány však lesk zlata omámil a nařkli Jakuba z toho, že zlato ukradl. "Kdo to kdy viděl, aby král odměnil takového chuďase. Za trest budeš svržen do nejhlubší štoly, kde bídně zahyneš," řekli a zlato si rozdělili.Marně se Jáchym bránil, nikdo mu neuvěřil a kat ho bez milosti shodil dolů. Když se to dozvěděla Jáchymova nemocná matka, rychle se přibelhala na místo neštěstí. "Proklínám vás, horní páni, protože jste zabili nevinného. Ode dneška vám hory nepřinesou ani smítko zlata."A opravdu. Doly přestaly jako mávnutím kouzelného proutku plodit zlato, horníci odešli za lepším a horní páni zchudli. Jáchymovi však život nikdo nevrátil.OTVÍRACÍ DOBA V. až X. denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 20 korun, děti mohou do zámku za 5 korun.KUDY NA VIMPERK?Do Vimperku se dostanete autobusem i vlakem. Vhodné spojení najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Železniční i autobusová zastávka je vzdálená přibližně půl druhého kilometru od zámku. Motoristé by měli do Vimperku zamířit po komunikaci číslo 4 ze směru Praha - Dobříš - Strakonice - Volyně. Druhou možností je příjezd od Českých Budějovice po silnici E 49, ve vesnici Češnovice zahrnout na silnici 145, která vede do Vimperka. Parkování pro osobní vozy je půl kilometru od zámku.   

Pokračovat na článek


Klášter VYŠŠÍ BROD

Klášter cisterciáků založený v roce 1259 na stezce do Horních Rakous. Zakladatelem nebyl nikdo jiný než Vok z Rožmberka, jehož erb můžete obdivovat na obrázku.Výstavba se protáhla téměř do konce 14. století. Klášter se během relativně krátké doby stal duchovním centrem jižních Čech. Jeho význam rostl i v oblasti kultury a hospodářství. Zdejší mniši se starali o chod samotného kláštera a také o rozvoj rozličných řemesel. V 15. století klášter obklopilo mohutné opevnění a klášterní areál se tak stal zcela uzavřeným. V 17. a 18. století byl klášter znovu rozšířen o některé stavby. V roce 1941 vyhnali mnichy z kláštera nacisté, v roce 1950 zase komunisté. Po roce 1989 se duchovní opět do kláštera vrátili a dnes se věnují mimo jiné i jeho opravám.  Co se skrývá za opevněním kláštera? Jedním z nejcennějších míst kláštera je kostel Nanebevzetí Panny Marie dokončený v roce 1326, kapitulní síň z konce 13. století a křížová chodba. Zajímavá je také obrazová galerie evropského malířství 17. a 18. století.Klášterním klenotem je knihovna čítající na 70 tisíc svazků. Je třetí největší sbírkou knih u nás. Opomenout byste neměli ani Rožmberskou hrobku. Krásné jsou také varhanní koncerty, které jsou v klášteru příležitostně pořádány. O datech konání je dobré se předem informovat telefonicky.  Kudy a jak? Do Vyššího Brodu se dostanete bez problémů vlakem i autobusem, stačí najít vhodné spojení například na adrese www.jizdnirady.cz. Ze železniční i autobusové zastávky je zapotřebí ujít asi pět set metrů pěšky. Vhodná cesta pro motorizované návštěvníky vede po mezinárodní komunikaci E 55 až do pohraničního městečka Dolní Dvořiště a odtud po silnici číslo 163 do Vyššího Brodu. Další možností je cesta z Českého Krumlova po silnici číslo 160, pak odbočit doleva na silnici číslo 163 vedoucí do Vyššího brodu. Z Českého Krumlova můžete jet i po silnici číslo 39 do vesnice Černá v Pošumaví a odtud pokračovat po silnici číslo 163 až do Vyššího Brodu. Placené parkoviště pro osobní automobily je nedaleko kláštera.OTVÍRACÍ DOBA V. až IX. út-so od 9 do 17 hodin. V neděli od 13 do 16 hodin. Návštěva v jiných termínech je možná po předchozí telefonické dohodě.VSTUPNÉDospělý zaplatí 50 korun, dítě 25 korun. Děti v rámci školní prohlídky zaplatí 20 korun. Dospělý cizinec zaplatí 100 korun za sebe a 50 korun za dítě.

Pokračovat na článek


Hrad ZVÍKOV

Hrad nad soutokem Vltavy a Otavy, severně od Písku v těsném sousedství obce Zvíkovské Podhradí. Královský hrad na skalním ostrohu byl založen pravděpodobně už Přemyslem Otakarem I. První písemné zmínky o hradu se však váží až k roku 1234. Přemysl Otakar II. nechal hrad podstatně rozšířit. Důmyslné opevnění společně se strategicky výhodnou polohou činily hrad takřka nedobytným, o čemž se přesvědčili mimo jiné husité.Později se hrad stal majetkem Rožmberků a ještě poději Švamberků, jejichž erb můžete vidět na obrázku. V 16. století se hrad dočkal rozsáhlé renesanční přestavby, která jej přiblížila zámku. V roce 1618, za povstání českých stavů, se posádka hradu čítající 140 mužů úspěšně bránila čtyřtisícové přesile. Na počátku třicetileté války, v roce 1622, byl hrad znovu obléhán. Tentokráte ho ale vojáci dobyli a vyrabovali. Kníže Jan Oldřich z Eggenberga ho proto musel nákladně obnovovat.Další pohromou byl požár v roce 1751, po kterém následovaly rozsáhlé opravy. Strategicky výhodnou polohu Zvíkov ztratil vybudováním Orlické přehradní nádrže. Začátkem 19. století postupně pustl a chátral, čemuž částečně zabránily až úpravy provedené Schwarzenberky. I ve 20. století se Zvíkov dočkal renovací a dnes je majetkem českého státu.  Co ukrývají hradby? Návštěvníkům je přístupný prakticky celý areál hradu. Už zdálky vás zaujme věž Hláska. Má typický válcový tvar. Dominantou hradu je královský palác s arkádovým ochozem. Další věže nesou jména Hlízová a Červená. Zajímavé jsou i hospodářské prostory a Železná brána.Interiéry hradu jsou zdobené malbami, často zobrazující život svatých. Z tohoto pohledu jsou nejimpozantnějšími místnostmi kaple sv. Václava a svatební, erbovní a korunní síně. V hradu najdete i poutavou expozici o historii Zvíkova a výstavu archeologických nálezů.Z dobového zařízení hradu toho příliš mnoho nezbylo, ale i to málo stojí za pozornost. Před opuštěním hradu se nezapomeňte pokochat výhledem na soutok Otavy a Vltavy, je skutečně krásný.  O ševci Matějovi Dlouhá léta stojí nad soutokem Vltavy a Otavy mohutný hrad Zvíkov. V krutých časech třicetileté války se do něj nastěhovali císařští vojáci, aby odtud střežili široké okolí. A protože během patrolování poničili mnohé boty, najali si chudého ševce Matěje a nastěhovali ho do malého domku na hradě. Matěj byl starý mládenec, ale za práci vzít uměl, jen co je pravda. Zlaťáky se k němu hrnuly, ale on byl spořivý a šetřil si na stará kolena. Mnohokráte se mu v hospodě smáli.Jednoho dne se chasa v krčmě rozhodla, že Matějovi něco provedou. "Nechejte to na mě. Schovám se v peci a až bude půlnoc, tuze ho vystraším," holedbal se kominík. Posilnil se ještě několika žejdlíky piva a vyrazil k hradu. Proklouzl kolem stráží, potichu vešel do světničky a zalezl do kamen. Matěj byl tak zabrán do práce, že si ničeho nevšiml.Odbyla půlnoc, kominík se nadechl a vyrazil z pece s takovým řevem, že se Matějovi postavily vlasy hrůzou. Odhodil boty a upaloval z hradu, až se mu za patami prášilo.Doběhl až na nedaleký palouk, kde se samou únavou složil k zemi. Jaké však bylo jeho překvapení, když zaslechl hudbu a zpěv. Ze Zvíkova vyšel průvod vzácných pánů a dam, dorazil až na palouk a všichni začali tancovat. Matěj měl oči navrch hlavy.Zábavu pokazila až nehoda, jedné paní se zlomil střevíček. Matěj sebral veškerou odvahu, která v něm zbývala, a nabídl dámě pomoc. "Opravím vám střevíček, vzácná paní, jsem totiž švec." Kde se vzal, tu se vzal, objevil se před ním verpánek a Matěj se dal do díla. Za chvíli měl střevíček spravený. "Je to hotové, střevíček vám vydrží dalších sto let."Vzácná paní se usmála a povídá: "Děkuji ti, ševče Matěji. Střevíček opravdu musí vydržet takovou dobu, protože tu musíme každých sto let tancovat za to, že jsme kdysi o Štědrém dnu na Zvíkově tančili a tak propadli peklu." A odměnila Matěje plnou zástěrou zlatých.Říká se, že panský průvod by měl dodnes tančit za své provinění. Od té doby, co byla louka zaplavena vodou, však už nemá kde.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. v sobotu, neděli a o svátcích od 9.30 do 15.30 hodin, V. a IX. denně mimo pondělí od 9.30 do 16 hodin, VI. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. VSTUPNÉKaždý dospělý zaplatí 40 korun, děti 20 korun.JAK NA ZVÍKOVPokud nehodláte cestovat autobusem, který vás zaveze půl druhého kilometru od hradu, nezbývá než dojet vlakem do vesničky Dolní Ostrovec, odkud je to k hradu přibližně sedm kilometrů. Vlakové i autobusové spojení můžete vyhledat například na www.jizdnirady.cz. Motoristé mohou k hradu zamířit po silnici číslo 4 směrem z Prahy a ve vesničce Rakovické Chalupy zabočit doprava na silnici číslo 121, která je dovede až do vesnice Zvíkovské podhradí. Druhou z možností je cesta z Tábora po silnici číslo 19 a odbočit na silnici číslo 29 směrem na Písek. V obci Dolní Záhoří je pak nutné zabočit vlevo na komunikaci číslo 138, která vede až k hradu.

Pokračovat na článek


Hrad KARLŠTEJN

Nejslavnější a nejznámější český hrad. Karlštejn je dílo jediného muže, krále Karla IV. Hrad byl založen roku 1348, aby sloužil jako místo královského odpočinku. Nakonec se stal místem uložení českých i říšských korunovačních klenotů a symbolem Českého království. Poslední tečkou za výstavbou hradu se stalo vysvěcení kaple sv. Kříže v roce 1365, byť podstatná část hradu byla dokončena už o deset let dříve.První pokus o dobytí hradu přišel v roce 1422, kdy na Karlštejn zaútočila husitská vojska. Po delším obléhání ovšem od marné snahy upustila. Stopy po obléhání jsou na okolních kopcích dodnes patrné.V následujících staletích hrad prošel mnoha přestavbami. Jedna z nejdůležitějších se odehrála v letech 1578 až 1597, kdy Karlštejn dostal renesanční háv stavitele Oldřicha Avostallisa da Sala. Roku 1646 byl hrad vyloupen Švédy a začal upadat. Stihl ho podobný osud jako mnoho jiných českých hradů, chátral. Návrat ke slávě nastal v období romantismu v 19. století, kdy si hradu začali všímat umělci. V letech 1888 až 1897 prošel Karlštejn necitlivou přestavbou pod taktovkou architektů F. Schmidta a J. Mockera. Byly zbořeny četné historicky cenné součásti hradu, obě hlavní brány byly postaveny znovu a Karlštejn dostal podobu romantického hradu, jakým měl být údajně ve středověku. Jeho podoba však byla úplně jiná. Romantická přestavba byla kritizována už během prací a také současní odborníci ji hodnotí kriticky.  Co ukrývají karlštejnské hradby? Turisticky přístupná je většina karlštejnských interiérů včetně skvostného Císařského paláce a Mariánské věže. Návštěvníci mohou dále vidět královské ložnice, audienční síň, sál předků, klenotnice a pokladnice, Studniční věž a mnohé další památky. Pod Karlštejnem je městečko plné zajímavých suvenýrů a restaurací. Mnohé jsou však orientovány na zahraniční klientelu, čemuž odpovídají ceny.  O statečném ovčákovi Karlštejn byl právem chloubou krále Karla IV. Hrad byl dobře stavěný, se silnými zdmi a na místě, odkud bylo možné přehlédnout velký kus krajiny. Jednoho dne ho však potkalo neštěstí. Na nedaleké cestě, kde královi urození páni vybírali mýtné, se usídlili dva skřeti. Každého pocestného přepadli a pořádně vystrašili. Hodně obchodníků tehdy neušlo smrti. Není divu, že se lidé začali bát po cestě jezdit a přísun mýta do královské pokladnice se zastavil. K tomu všemu se přidalo ještě velmi suché léto, potok vyschl a v karlštejnské studni bylo vody pomálu.Když přijel král na hrad, aby práci svých poddaných zkontrolovat, stáli urození páni v řadě. Vítali krále a hovořili jen o samých úspěších, o strašidlech se nikomu mluvit nechtělo a o vodě také ne.Druhý den ráno začal král se státnickými povinnosti a audiencemi. Vyslechl každého, kdo k němu přišel s prosbou nebo s návrhem. Náhle vtrhl do místnosti odrbaný ovčák. Byl statné figury, ale šaty měl špinavé a umazané. "Můj králi, přicházím ti pomoci. Na mýtné cestě řádí už drahnou dobu dva ďáblové a lidé se bojí vystrčit z domovů nos. Já tě skřetů zbavím."Král se velmi rozzlobil. Ne však na ovčáka a jeho opovážlivost, ale na urozené hradní pány. "Proč se takovou věc dovídám od ovčáka a ne od vás. Karlštejn je moje chlouba a nestrpím, aby jeho pověst kazila nějaká strašidla." Marně se urození páni bránili, král se velmi hněval.Na ovčáka se však obrátil v dobrém. "Věřím ti. Pokud Karlštejn ďáblů zbavíš, dostaneš ode mne velikou odměnu a všude budu vyprávět o tvém hrdinství. Purkrabí ti dá vše potřebné."Ovčák si vzal dva koně a tři prázdné pytle. Do dvou dal hrachovinu a do jednoho si vlezl sám. Obtěžkaní oři jeli pomalu po prokleté cestě, když je přepadly dvě ošklivé stvůry. Hnáty měly samý dráp a kůži samou bradavici. Hned se vrhly na pytle s hrachovinou a žraly a žraly. Když ovčák viděl, že přecpáním jen sípou, vylezl z posledního pytle a začal ďábly mlátit hlava nehlava. "Já vám dám přepadat a děsit pocestné," křičel.Když skřeti viděli, že se jich ovčák nebojí, dostali strach. "Pusť nás, my ti škodu nahradíme," prosili. "Dobrá, ale nejdřív mi povězte, proč se ztratila všechna voda z Karlštejna," povídá ovčák.Ďáblové byli rádi, když viděli, že už je ovčák nechce bít. Vedli ho do lesa ke skále, o kterou byl opřený veliký balvan. Společnými silami balvan odvalili a ze země vytryskl silný vodní proud, který za chvíli přivedl životodárnou vodu až na Karlštejn. A skřeti? Ti se vrhli na vodu a pili, protože měli po výprasku pořádně sucho v ústech. To však neměli dělat, protože hrachovina jim v žaludku nabobtnala tak, až praskli. Král splnil svůj slib a ovčáka odměnil tak, že mu mnozí urození páni dlouho záviděli. Jak na Karlštejn Na Karlštejn se dostanete autobusem i vlakem, železniční stanice je přibližně dva kilometry od hradu. Správný spoj hledejte na adrese www.jizdnirady.cz. Pokud se na Karlštejn chystáte automobilem, máte na výběr několik tras. Nejpoužívanější vede od Berouna po silnici číslo 116, která navazuje na dálnici E 50 mezi Prahou a Plzní. Upozorňujeme na to, že u Karlštejna je nutné dodržovat správné parkování, protože policisté hříšníky často pokutují. Velká plocha pro parking je v podhradí, poplatky jsou přijatelné.OTVÍRACÍ DOBA IV. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin (kromě 17. dubna), V. a VI. denně mimo pondělí od 9 do 18 hodin, VII. a VIII. denně mimo pondělí od 9 do 19 hodin, IX. denně mimo pondělí od 9 do 18 hodin, X. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin, XI. denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin.VSTUPNÉJe různé podle jednotlivých hradních okruhů. První trasa: dospělí 120 korun, děti 60 a 20 korun, rodinné vstupné 300 korun. Druhá trasa včetně kaple sv. Kříže: dospělí 300 korun, děti 100 korun.

Pokračovat na článek