Výsledky vyhledávání pro dotaz zámku

Výsledky vyhledávání v sekci: Tipy

Větrný mlýn - Partutovice

Krajině, kterou na svém horním toku protéká řeka Odra, se kdysi říkalo „Moravské Holandsko“. Důvodem byl velký počet větrných mlýnů, jejichž koncentrace tu bývala tak vysoká, že průměrně připadal na každou vesnici jeden. Tak tomu ovšem bylo před 150 lety, následná průmyslová revoluce totiž nakonec sebrala práci i soukromým mlynářům. Část z těchto staveb, které měly štěstí a unikly zkáze, byla v poslední době změněna na rekreační objekty nebo upravena na historické expozice. Původní a dosud funkční větrné mlýny, jejichž lopatkami opravdu otáčí vítr, byste dnes spočítali na prstech jedné ruky. Jeden z nich můžete zblízka prozkoumat v Partutovicích nedaleko Hranic na Moravě. Jeho majitel Jan Kandler sice už obilí nemele, ale o unikátní připomínku mlynářského řemesla se stará vzorně. A pokud bude foukat vítr, budete se moci přesvědčit, co lopatky a soukolí jeho mlýna dokáží… Kdysi dávno lidé používali k drcení obilných zrn ruční mlýnky nebo žernovy poháněné zvířecí silou. Později se naučili využívat i další zdroje energie v podobě vody či větru. Vodní mlýny se rozšířily dříve než větrné a byly také efektivnější, protože vodní toky zpravidla nekolísají tolik jako větry, které často mění svůj směr a intenzitu. Ne nadarmo sestrojili první větrné mlýny lidé v persko-arabské oblasti, kde bývá nedostatek vody. Některé z těchto staveb jsou staré až tři tisíce let. Také do Evropy se větrné mlýny dostaly díky Arabům, kteří v 8. století ovládali část Pyrenejského poloostrova. K jejich rozšíření ale přispěly i zprávy vojáků vracejících se z křížových výprav v 11. a 12. století. V té době už vznikaly větrné mlýny ve Francii, Holandsku a Německu a ve 13. století pak i u nás – první z nich stál zřejmě na pražském Petříně nedaleko kostela sv. Vavřince. Na Moravě se „větřáky“ či „povětrňáky“ začaly budovat ve 2. čtvrtině 14. století a jejich rozmach přišel v 18. století, kdy zde rostly jako houby po dešti. Podle dobových záznamů jich v té době stálo na Moravě a ve Slezsku asi 700. Vybrat správné místo pro větřák ale nebylo jen tak. Zatímco pro vodní mlýn stačilo trochu místa u nějakého stálejšího toku, větrník měl větší nároky. Především potřeboval ideální větrné podmínky, neboli vítr, který „hučí hložcem, ale jedle neohýbá“. Nešlo tedy ani tak o jeho sílu, jako spíše o jeho pravidelné proudění bez větších výkyvů. V horských oblastech, kde hrozilo nebezpečí vichřice a zničení celé stavby, se větřáky nebudovaly vůbec, mnohem vhodnější byla rovinatá krajina. A druhým významným požadavkem byl právě nedostatek vodních toků, u nichž by hrozila konkurence vodních mlýnů. Tyto podmínky u nás nejlépe splňovala oblast Moravské brány, kterou po velkou část roku proudí pravidelné severovýchodní a jižní větry. Naopak v Čechách, uzavřených horskými oblastmi, vzniklo větrných mlýnů mnohem méně. Na hřebeni nad Partutovicemi kdysi stály tři větrné mlýny, dnes tu bohužel najdete jen jediný. Stojí v nadmořské výšce 555 m a je od něj krásný výhled. Mlýn postavil roku 1837 Antonín Mocek, ale jak ukazuje letopočet na jednom z trámů, použil k jeho stavbě materiál ze staršího větřáku. Koncem 19. století se majitelem mlýna stal Benedikt Maršálek, a proto se mu dodnes říká také „Maršálkův“. V mlýně se šrotovalo i mlelo obilí na mouku a krupici, ale jen do třicátých let 20. století, neboť cesta do Hranic vedla kopcovitým terénem a doprava zboží byla příliš drahá. Poslední mouku tu tehdejší majitel František Maršálek vyrobil roku 1940 a poté byl jeho mlýn jako většina ostatních zaplombován. A po 2. světové válce už doba větřákům nepřála, nahradily je šrotovníky a další moderní technika. Partutovický mlýn ale zůstal v rodině Maršálků a v padesátých letech se dočkal první rekonstrukce. Stavba má čtvercový půdorys o straně dlouhé necelých 6 m, šindelovou střechu, zastřešenou pavláčku a větrné kolo o průměru téměř 16 m. Sekerníci, kteří většinou mlýny stavěli, však metrické míry neužívali – měřili na sáhy, střevíce a cóly, tedy palce. Mlýn v Partutovicích je německého typu, což znamená, že se mohl otáčet, aby zachytil optimální směr větru. Základem stavby je dřevěný kříž, do jehož středu je zapuštěn nosný sloup, tzv. tatík nebo otec. Ten vlastně spolu se vzpěrami zvanými apoštolové nese tíhu celé stavby. Mlýn se otáčí za pomoci dlouhé voje zvané též ocas, zaklíněné mezi sedlové trámy. K jejímu vyčnívajícímu konci je přivázáno lano, jež se navíjí na přenosný rumpál. Technickým provedením se Maršálkův mlýn příliš neliší od jiných větřáků, zato však vyniká uměleckým ztvárněním svého interiéru. Za pozornost stojí zejména krásně vyřezávané čelo moučnice s vyobrazení srdce s iniciálami IHS, slunce, měsíce a hvězd, nebo vyřezávaná hlava brzdy větrného kola. Jan Kandler vám také rád vysvětlí, jak to v mlýně všechno fungovalo – kde je zanáška či násypka, kde se skrývají mlýnské kameny nebo k čemu sloužilo palečné kolo. Největším zážitkem při návštěvě Maršálkova mlýna je ale okamžik, kdy se jeho soukolí dá do pohybu. Tolik klapání, bouchání a vrzání jinde asi neuslyšíte. Ke zdejšímu větřáku ale samozřejmě patří, vždyť jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že přesně takhle se otáčí celých 170 let. Partutovice V obci si můžete prohlédnout kostel sv. Mikuláše, založený roku 1625 a do dnešní podoby přestavěný na konci 18. století. Přístup Partutovice jsou přístupné ze silnice č. 441 (Odry – silnice R 35) nebo ze silnice č. 440 (Hranice – Potštát). Nejbližší železniční stanice se nachází v Hranicích (cca 9 km). Partutovice a jejich okolí najdete na mapě KČT č. 60 Moravská brána a Oderské vrchy.  Zajímavá místa v okolí: Kyžlířov Nejcennější památkou obce je barokní kaple z 18. století, v níž je umístěna gotická Madona pocházející z 15. století. Lipná V obci, která se dříve nazývala Lindava, stojí dřevěný kostelík sv. Jana Křtitele se šindelovou střechou s malou zvoničkou uprostřed. Svůj současný barokní vzhled získal při rekonstrukci roku 1746. Potštát Historické centrum města se rozkládá v okolí čtvercového Bočkova náměstí. V jeho středu stojí původně renesanční hodinová věž, která pochází z konce 16. století a kolem roku 1660 byla barokně přestavěna. Prostor náměstí zdobí ještě morový sloup z roku 1715, polygonální kašna z roku 1881, barokní socha sv. Floriána a sousoší Kalvárie. Někdejší gotická tvrz byla přestavěna na renesanční zámek, později necitlivě empírově upravený. Z původní stavby se zachovaly jen zbytky renesančních sgrafit. Prostory zámku dnes slouží jako škola a archiv. Kostel sv. Bartoloměje, postavený v 16. století, byl několikrát přestavován a dnes má barokní vzhled. Nad městem stojí hřbitovní kostel Nanebevzetí Panny Marie ze začátku 2. poloviny 17. století; v interiéru se dochovaly barokní fresky. Potštátské skalní město Jihovýchodně od Potštátu si můžete prohlédnout Potštátské skalní město, nacházející se na strmých svazích nad potokem Velička. Tvoří ho zajímavé skalní útvary s romantickými jmény, např. Svatební kámen, Čertova kazatelna či Trpasličí domek. Střítež nad Ludinou Zdejší kostel sv. Matouše byl založen roku 1822 na místě starší stavby. Před ním stojí socha Panny Marie z roku 1874 a socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1773. Na návsi si můžete prohlédnout čtyři kaple z počátku 20. století obrácené do všech světových stran. Kaple Panny Marie Pomocné byla postavena roku 1816 a poté několikrát upravována. Hodnotnou památkou jsou dva vodní mlýny – Humplíkův (čp. 2), zmíněný již roku 1569, a Pečivův (čp. 10), založený kolem roku 1830. Puchart Nad údolím Veličky se nachází zřícenina hradu Puchart (Potštát), který býval jádrem potštátského panství. Vznikl na skalním ostrohu nad vsí Boňkov při cestě vedoucí ze Slezska k Hranicím. Hrad byl ze tří stran chráněn skalami a potoky, na čtvrté straně valem a příkopem. V polovině 14. století se majiteli potštátského panství stali páni z Kunštátu a z roku 1377 pochází první písemná zmínka o hradu. Počátkem 15. století bylo sídlo zřejmě za bojů mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem dobyto a rozbořeno. Do současnosti se dochovaly pouze příkopy, valy a zbytky hradeb a věže. Jindřichov Obec vznikla roku 1953 sloučením Pustých Žibřidovic a několika dalších osad. V Žibřidovicích si můžete prohlédnout hodnotný barokní kostel sv. Máří Magdalény z roku 1735 s oltářním obrazem od Ignáce Raaba. V místní části Nové Losiny stojí také barokní kostel sv. Isidora, vybudovaný v letech 1711–1714, a v jeho blízkosti sousoší Kalvárie z poloviny 19. století. Olšovec V obci stojí za pozornost bývalé fojtství (čp. 17), postavené kolem roku 1700 z tzv. „bochanců“, a kaplička Panny Marie, pocházející z 18. století.

Pokračovat na článek


Jižní Morava: Od Nebojsy až po gazpacho

Dnes jsem tu znovu, a odhalím vám další dva důvody, proč návštěvu jižní Moravy už dál neodkládat! Viděli jste ten horor z osmdesátých let, který se tváří jako pohádka? Jmenuje se Nebojsa. Dobro zde zvítězí nad zlem, ale ve vás nejspíš zvítězí zaječí pud a budete zděšeně utíkat a utíkat, dokud vám nedojde dech. Pohádkové a kouzelné výjevy vás pak budou pronásledovat v nočních můrách ještě celé měsíce. Snad už jen Herzova Panna a netvor je děsivější. Ale k věci!Nebojsa byl natočen v milotickém zámku, stejně jako několik dalších filmů. A pokud navštěvujete Moravu kvůli zámkům, Milotice nesmíte vynechat! Už jen kvůli zachovalému, krásnému nádvoří. Pokud vlastníte nějaké ty potomky, ti se tady nejspíš budou bavit nejvíc – po zahradách se totiž volně procházejí pávi! Není zas tak těžké je přesvědčit, aby vám zobali z ruky. A pokud budete mít štěstí, třeba pro vás upustí nějaké to okaté pírko z ocasu.Dalším lákadlem od „M“ je Mikulov. Zdejší zámek asi ze všech nejvíc připomíná ten prototyp z pohádek, které začínají „za sedmero horami“ – má kuželovitou věžičku, pěstěné zahrady, fontány, jen tu princeznu už bohužel ne. Zato je ale Mikulov – na rozdíl třeba od Milotic, kde prohlídkou krásného zámeckého areálu končí veškerá zábava – sexy městečkem s historickými zákoutími a slušným výběrem cukráren a restaurací. Můžete si tady klidně dát i gazpacho, pokud byste na tom trvali. Jen na okraj dlužno podotknout, že všechny čtyři jihomoravské destinace, o kterých jsem se zmínila, se nacházejí v okruhu asi padesáti kilometrů. Za den to zvládne jen Chuck Norris, ale za víkend to zvládnete i vy. A bude to víkend nezapomenutelně  krásný, na to vemte jed!

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Magazín

Jizerské hory + kousek do Krkonoš

V zimě jsou zde výborné podmínky pro běžkaře. Běžky můžete nazout přímo u domu. Sjezdovky v Zásadě (info), v Dobré Vodě (info), na Smržovce jsou vzdáleny 5 minut autem. Daleko není ani na Tanvaldský Špičák nebo Ještěd. V lokalitě jsou ideální podmínky také pro pěší turistiku a cykloturistiku. V kraji je mnoho rozhleden, které skýtají nádherné výhledy do okolí. Nejbližší je Černá Studnice, procházkou se na ní dostanete asi za 40 minut.  Dále máte možnost navštívit rozhledny Petřín nad Jabloncem nad Nisou, Terezinku, Kopaninu, Bramberk, Královku, Špičák, Ještěd. V okruhu 15 km je také celá řada hradů a zámků (Frýdlant, Frýdštejn, Valdštejn, Hrubý Rohozec, Hrubá Skála, Navarov, Sychrov). V okolí je celá řada zajímavých nabídek na výlety. Na nedaleké kozí farmě (info) se můžete podívat na výrobu sýrů a ochutnat místní speciality přímo v areálu. Dále se můžete projet po okolí vláčkem, navštívit rodný dům doktora Kitla, kterému se říkalo Doktor Faust, vyjet na rozhlednu Černá Studnice odkud je nádherný výhled do Českého Ráje, na blízky Ještěd, ale i na Krkonoše. Vykoupat se můžete v Jablonecké přehradě a pokud by vám počasí nepřálo, hned vedle přehrady je krytý bazén s 25metrovou plaveckou dráhou. Ve 20 km vzdáleném Liberci je možnost dalšího koupání v bazénu nebo v Aquaparku Babylon. Na podzim je zde přímo houbařský ráj. Les je vzdálen jen několik desítek metrů od domu.

Pokračovat na článek


Smírčí kříže - Náchodsko

Obvyklým cílem rodinných výletů bývají hrady, zámky, jejich zříceniny, nebo místa známá svými přírodními krásami. Při putování krajinou si povšimneme osamělého kostelíka, kapličky nebo roubenky, zkrátka nějaké stavby, která připoutá naši pozornost svými rozměry nebo zajímavým vzhledem. Existuje však skupina drobných památek, kolem nichž často procházíme téměř bez zájmu. Jsou nenápadné, někdy stojí přímo u cesty či silnice, jindy bývají skryté hluboko v lesích. Říká se jim smírčí kříže, a i když nepatří mezi turistické atrakce, jsou zajímavou připomínkou dávné historie místa, kde stojí. Smírčí kříže udivují svou mohutností, umístěním, zpracováním nebo nápisem, který nesou. Zpravidla se jedná o hrubě tesané nepravidelné kameny ve tvaru kříže a někdy jim část chybí. Na první pohled působí starobylým dojmem a nesou těžko rozeznatelný nápis, letopočet nebo rytinu. Patří mezi ně i kameny, do nichž je kříž pouze vyrytý, a také křížová kola s křížem vytesaným v kruhu. Díky svému tajuplnému vzhledu lákají snad od nepaměti amatérské i profesionální badatele, kteří se pokoušeli najít odpověď na otázky, kdo a proč je vlastně vytvořil. S řadou těchto pozoruhodných památek je navíc svázána nějaká pověst či legenda. Podle nich bývají připomínkou dávné tragické události – přepadení, loupeže, chladnokrevné vraždy nebo smrti za nešťastných okolností. Tomu v mnoha případech odpovídá symbol vyrytý na kříži v podobě meče, sekery, nože, ale také srpu nebo nůžek, to když si do vlasů vjeli sedláci nebo mistr krejčí se svým tovaryšem. Lidové pověsti se však často liší, a tak se na ně badatelé při pátrání po původu křížů nemohou spolehnout. Průlom v jejich práci znamenal až překvapivý objev profesora Wilhelma z Lokte, který ve starých archivech našel smírčí listiny. V nich je popsáno, kdo, kdy a co spáchal a jaký trest mu byl za to vyměřen. Třeba právě povinnost vyrobit smírčí kříž, u něhož pak někdy hříšník musel také odprosit pozůstalé; odtud pochází název kříže. Jednalo se totiž o jakési přiznání viny a pokus o smíření s obětí a jejími příbuznými. Jen zhotovení smírčího kříže ale k odčinění hříchu nestačilo, provinilci bývali odsuzováni i k řadě dalších těžkých trestů. Pěknou ukázkou je například dochovaná smírčí listina, nalezená roku 1950 v sokolovském archivu profesorem Heinrichem Zimmermanem. Týká se smírčího kříže u Horního Slavkova: „V pondělí na sv. Vavřince ve zkráceném 13. roce bylo s vědomím urozeného pána Jana Pluha z Rabštejna a na Bečově učiněno narovnání pro Jorga ze Sandtu (Týn u Sokolova), toho času hejtmana na Bečově, pro Wolfa Spora z Klingenu (Hlínová u Nebanic) a též purkmistra a radní v Bečově ve věci zabití, jež se událo v Horním Slavkově na Hansu Hajerovi, jemuž buď Bůh milostiv. Pachatelem je Wilhelm Zeidler z Altenburgsteinu. Narovnání bylo sjednáno, jak jest následovně psáno: Za prvé budiž pachatel zbaven všech duchovních a světských úřadů. Také ať vystrojí pohřeb se šesti kněžími a dá k tomu 4 libry vosku a nechť dá 1 libru vosku na obětní svíčky. Za další ať pachatel vykoná pouť do Říma v nejbližší možné době. Rovněž nechť vykoná pouť do Cách vlastním tělem. Za další musí dát sloužit 30 zádušních mší v nejkratším čase. Za další ať nechá sloužit pamětní mše v místě, kde leží zesnulý. Rovněž budiž pachatelem postaven kamenný kříž vysoký 6 stop a 3 stopy široký na místě podle přání příbuzných zabitého.“ Většina smírčích křížů pochází ze 13. až 16. století. Mnoho z nich však nemá letopočet ani příslušnou smírčí listinu, a tak se můžeme jen dohadovat, kdy vznikly. Naštěstí se dochoval dopis z roku 1556, v němž páter Usmarus napsal Ignáci z Loyoly: „…na cestách lesy, které se kdysi nazývaly Hercynský les, jsem spatřoval četné kamenokříže s vytesanými meči, sekyrami, dýkami…“ Hercynský les byl kdysi název pro oblast mezi dnešním Magdeburgem a Bratislavou, a tak víme alespoň to, že přinejmenším část smírčích křížů na našem území je nejméně 400 let starých. Změnu této smírčí tradice znamenal rok 1532, kdy císař Karel V. vydal nařízení, kterým byl na území římsko-německé říše za zabití člověka stanoven trest smrti. V českých zemích byl zaveden po bitvě na Bílé hoře, kdy městské právo nově zavedené Koldínovým zákoníkem dávalo vrchnosti možnost libovolně trestat nebo promíjet zločiny poddaných. Odčinit zločin smírem už tedy nebylo možné. Od té doby vznikaly kříže spíše jen jako symbol uctění památky. Pro ilustraci toho, jak rozmanitá je historie smírčích křížů, se vydejme za několika příklady na Náchodsko. Na kopci Libiny západně od Jaroměře se tyčí jeden z největších smírčích křížů u nás – měří 163 cm. Pověst praví, že až na jeho ramena usedne panna Liběna a zahlédne v dálce věže královéhradeckého biskupského chrámu, přijde soudný den. U obce Běluň stojí další kříž, už značně ohlodaný zubem času. Označuje místo, kde při sporu o hranice pozemků zabil rolník svého souseda. Do Dolního Adršpachu byly zase přeneseny dva kříže ze zaniklé obce Libná, přičemž jeden z nich stál původně na místě, na němž roku 1790 došlo ke smrti dřevorubce. V Heřmánkovicích můžete pro změnu spatřit dva kříže zazděné do ohradní zdi hřbitova při kostele Všech svatých. Podle pověsti se tu za třicetileté války utkali dva vojáci a bitka se stala osudnou pro oba. Zatímco jeden z nich zemřel přímo u kostela, druhý skonal jen o několik desítek metrů dál. Jiný kříž u České Metuje je z jedné strany ozdoben rytinou sekery a z druhé strany poměrně dlouhým nápisem. Kříž údajně připomíná událost, která se zde stala; je však podvrhem z 19. století. I v tomto případě se nám však zachovala lidová pověst, podle níž zde zemřel švédský voják. Na závěr přiznejme, že tajemství smírčích křížů, těchto němých svědků zapomenutých událostí, není ještě zdaleka odhaleno. K většině z nich se nedochovaly smírčí listiny ani žádné legendy, a co si například počít s výkladem těch, na nichž je zobrazen preclík nebo chléb? Na vražedný nástroj to nevypadá… A tak, až nějaký podobný kříž uvidíte, můžete popustit uzdu své fantazii a zkusit si k němu nějaký příběh vymyslet. (Použity informace z textu Richarda Švandrlíka „Záhadné památníky“ a Stanislava Burachoviče „Smírčí smlouva z Horního Slavkova 1513“.) Východiska ke smírčím křížům na Náchodsku Police nad Metují Centrem historické části města je čtvercové Masarykovo náměstí. Roku 1595 zde byla dokončena stavba nové radnice, počátkem 18. století barokně upravené a roku 1876 vybavené novou osmibokou věží ve stylu tudorské gotiky. Nejvýznamnější městskou památkou je klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, raně gotická trojlodní bazilika, založená ve 13. století a později barokně přestavěná K. I. Dientzenhoferem. Ke kostelu přiléhá budova kláštera. Dnes je zde umístěno Městské muzeum s expozicí věnovanou historii Policka a se sbírkami porcelánu, skla, keramiky a nábytku. Obec Česká Metuje leží asi 5 km západně od Police nad Metují. Smírčí kříž najdete v blízkosti silnice vedoucí do Žďáru nad Metují, asi 500 m za obcí. Jaroměř Historické centrum se nachází v okolí protáhlého náměstí ČSA, které obklopují domy se zachovalými gotickými a renesančními jádry. Mezi nimi vyniká původně renesanční radnice v současné empírové podobě. Dominantou náměstí je barokní mariánský sloup postavený v letech 1723–1727, dílo Matyáše Brauna a Řehoře Thényho. Cihlový, původně gotický kostel sv. Mikuláše, vznikl v průběhu 15. století. Později prošel barokními úpravami, přesto zůstal cennou památkou lucemburské a jagellonské gotiky. Hlavním zástupcem secese ve městě je Fügnerova sokolovna, postavená v letech 1901–1903 (dnes Městské divadlo na náměstí Dukelských hrdinů). V někdejším obchodním domě firmy Wenke, který vznikl v letech 1910–1911 podle projektu architekta Josefa Gočára, je dnes umístěno Městské muzeum s galerií (Husova 295). V areálu nádraží ČD můžete navštívit železniční muzeum s historickými lokomotivami a vagóny. V letech 1780–1785 v bezprostřední blízkosti města vznikla pevnost Josefov, vrcholné dílo evropského fortifikačního stavitelství. Pevnost se skládala z několika vzájemně nezávislých celků; jejím centrem byla tzv. Horní pevnost s obytnými budovami. Součástí areálu je i klasicistní kostel Nanebevstoupení Páně. Strategický význam měl systém podzemních chodeb, jejichž celková délka dosahovala 45 km; dnes je zhruba kilometrový úsek přístupný veřejnosti. Ke kopci Libiny vede z Jaroměře západním směrem žlutá turistická značka (asi 3 km z centra). Do obce Běluň se z města dostanete po modré značce (4 km). Pokračujte až k lesu, na jehož okraji se v blízkosti velkého posedu nachází kříž. Broumov V polovině 14. století zde byl založen benediktinský klášter sv. Václava, jehož dnešní podoba je výsledkem barokní přestavby v letech 1728–1733 podle projektu architekta K. I. Dientzenhofera. V klášteře je od roku 1980 umístěno Muzeum Broumovska, zaměřené na kulturní historii kláštera, měst a vesnic zdejšího kraje. Na Mírovém náměstí si můžete prohlédnout budovu staré radnice z roku 1419. Při dolní bráně stojí kostel sv. Václava, postavený podle plánů K. I. Dientzenhofera roku 1729. Mnohem starší je kostel sv. Petra a Pavla na Kostelním náměstí, založený v polovině 13. století a později barokně přestavěný. Cennou památkou je i hřbitovní kostel Panny Marie, údajně nejstarší dřevěný kostel v Čechách. Byl založen zřejmě již ve 12. století a poté, co jej vypálili husité, byl roku 1459 obnoven. Z Broumova vede severním směrem žlutá turistická značka do obce Heřmánkovice. Zdejší dominantou je barokní kostel Všech Svatých, postavený roku 1723 podle projektu K. I. Dientzenhofera. Adršpach Obec leží v údolí Metuje při severním okraji Adršpašsko-teplických skal. V 15. století Berkové z Dubé v Dolním Adršpachu založili tvrz, která byla později přestavěna na renesanční zámek. Prohlédnout si můžete také kostel Povýšení svatého kříže, postavený v letech 1827–1831. Smírčí kříže stojí na soukromém pozemku na konci polní cesty, která vede od zámku kolem rybníka směrem k trati. Zmíněné lokality najdete na mapách KČT č. 23 Podkrkonoší a č. 26 Broumovsko, Góry Kamienne a Stołowe.

Pokračovat na článek


Rebelantské zvony - Rovensko pod Troskami

Zvony odpradávna odbíjejí čas, svolávají ke mši, vyzývají k modlitbám či rozjímání a kdysi také varovaly před nebezpečím, ať už to byl oheň, bouře nebo nepřítel. Známe je především z kostelních věží a zvonic. Jsou to vlastně hudební nástroje „naladěné“ na určitý tón, a pokud jich je ve zvonici více, musejí být sladěny do libého souzvuku. Většinou jsou zavěšeny v klasické poloze za tzv. korunu s oušky a rozeznívají se buď úderem srdce volně zavěšeného uvnitř nebo pomocí kladiva narážejícího na vnější stranu zvonu. Najdou se i výjimky, například v Rovensku pod Troskami, kde se mohou pochlubit takzvanými „rebelantskými“ zvony, obrácenými srdcem vzhůru. Jejich historie se začala psát v 17. století. Dřevěná zvonice stála u zdejšího kostela sv. Václava už mnohem dříve, ale shořela při požáru roku 1629. Tehdy žili v Rovensku vesměs protestanti a tvrdošíjně se bránili rekatolizaci. K obrácení je měl po dobrém či po zlém dovést misionář Matěj Burnatius z Jičína, který si vzal na pomoc císařské rejtary. Ani ti však nezmohli nic proti přesile lidu, který své vyznání nechtěl změnit, a proto na ústupu ze msty zapálili zvonici, v níž zdejší rebelanti zvonili na poplach. Vzbouřenci poté vnikli do Libuně, kde Burnatia i jeho průvodce, studenta Jana Rokytu, chytili a zavraždili. Jak tomu ale při selských bouřích obvykle bývá, vrchnosti se nakonec podařilo sedmnáct vzbouřenců pochytat. Až na jednoho však všichni šibenici unikli, protože po „domluvách“ jezuitů přestoupili ke katolické víře. Hned následujícího roku byla zvonice znovu postavena. Dřevěná stavba spočívá na osmiboké kamenné podezdívce. Na první pohled to asi nepoznáte, ale skládá se ze dvou stavebních koster. Jedna nese plášť a střechu samotné zvonice a druhá váhu zvonů. Uvnitř je ochoz pro návštěvníky. Ke zvonům vede 33 schodů, což symbolizuje život Ježíše Krista dlouhý 33 let. Až při pohledu na zvony pochopíte, čím je rovenská zvonice zvláštní a jedinečná. Jak už bylo předesláno, její zvony jsou upevněny obráceně, než je obvyklé, tedy srdcem vzhůru. Přesný důvod nikdo nezná, ale podle jedné z legend za to může vrchnost, která tak chtěla rovenským znemožnit svolávat se pomocí zvonů k rebeliím. Podle jiné verze je to nápad samotných obyvatel městečka – obrácené zvony totiž připomínaly husitský kalich a symbolizovaly jejich příslušnost k protestantské víře. Pravda bude nejspíš někde jinde. Je možné, že zvony získaly svůj přívlastek „rebelantské“ právě proto, že je kdosi naschvál připevnil obráceně, a legendy se objevily až dodatečně. Zvony odlil Martin Schrötter z Hostinného nad Labem. První dva roku 1630 a třetí menší o devět let později. Koruny zvonů zdobí latinsky psané citáty z biblických žalmů. Největší z nich, uprostřed umístěný svatý Václav, váží 24 q, blíže ke kostelu je připevněn Svatý Jan Křtitel o váze 15 q a třetí zvon, Svatý Jiří, má hmotnost pouhých 6 q. Zvony jsou připevněny na dřevěném hřebenu uloženém na kovových ložiskách, která se kvůli hladkému chodu mažou husím sádlem. Největším zážitkem při návštěvě zvonice je samotné zvonění, jehož tradici tu obnovili roku 1990. Sedm rovenských zvoníků pochází z řad dobrovolníků a pravidelně se tu sjíždějí každou neděli. Všichni se však museli nejprve naučit se zvony zacházet, což prý nebylo vůbec jednoduché. Zprvu ani nevěděli, jak se ke zvonům postavit; pomohl jim starý film, který zachytil jejich předchůdce při práci. Každý nový zvoník začínal na nejmenším „Jiříkovi“: zpočátku sledoval ostatní, aby odkoukal techniku, a poté to začal zkoušet sám. Napoprvé to prý ale nejde nikomu, trénink trvá několik měsíců, a teprve když zvoník zvládne nejmenší zvon, může svůj um zkusit na větším. A jak tedy na to? Zvoník se nejprve chytne za držadlo v trámu, aby měl lepší stabilitu, a pak druhou rukou odstraní tyč, která drží zvon v poloze vzhůru. Ten se zhoupne, na druhé straně pokračuje nahoru a pak zase padá zpět… Aby se nezastavil, šlape zvoník na dřevěný hřeben a tím zvon stále více rozhoupává. Důležitá je samozřejmě trocha odvahy, ale hlavně cit pro rytmus – rozhoupat takový kolos není legrace. Kupodivu nejtěžší je jeho zastavení. To musí zvoník trochu přitlačit, aby se zvon zhoupl téměř kolem své osy, a ve chvíli, kdy ten dosáhne horní úvratě, může ho zachytit a zajistit. O významu rovenských zvonů vypovídá fakt, že nebyly za žádné z řady válek zrekvírovány. Za socialismu se na ně zvonit nesmělo, byly to přeci jen zvony „rebelantské“. V dnešní době si pro výlet do Rovenska vyberte nejlépe neděli: vidět a slyšet zdejší „rebely“ je totiž skutečný zážitek, který vám žádná jiná zvonice u nás nenabídne. Rovensko pod Troskami Zvonice s obrácenými zvony stojí v blízkosti kostela sv. Václava na Týně, založeného již v polovině 14. století. V jeho interiéru si můžete prohlédnout oltářní obraz světce od Václava Vavřince Reinera, cínovou křtitelnici z roku 1575 a renesanční kazatelnu. Nejstarší kostelní památkou je renesanční pískovcový náhrobek Jindřicha Smiřického ze Smiřic z roku 1569. Pod kazatelnou je pochován zdejší rodák a vynikající hudebník Václav Karel Holan Rovenský, někdejší vyšehradský varhaník. Hlavní oltář z roku 1900 je dílem bratří Bušků z Husy u Sychrova. Ve středu města se nalézá rozlehlé náměstí s empírovou radnicí, naposledy upravovanou roku 1906. Barokní mariánský sloup vznikl roku 1744 a jeho výzdobu asi o 100 let později doplnila díla lidového sochaře Jana Zemana ze Žernova. Ten je autorem i dalších dvou městských plastik, sochy sv. Václava a sochy sv. Jana Nepomuckého. Střed náměstí zdobí sousoší Rozhovor, dílo sochaře Josefa Drahoňovského z roku 1937. Přístup Do Rovenska vede silnice č. 282, odbočující ze silnice E442 (Turnov – Jičín), a železniční trať č. 041 (Hradec Králové – Jičín – Turnov). Obec a její okolí najdete na mapě KČT č. 19 Český ráj. Zajímavá místa v okolí Trosky Symbolem Českého ráje je zřícenina hradu, který kolem roku 1380 nechal postavit Čeněk z Vartenberka na strmé čedičové vyvřelině rozdělené na dvě homole. Mezi nimi se nacházel vnitřní hrad, z jihu chráněný strmým svahem a ze severu předhradím. Na obou homolích stály věže, na nižší pětiboká Baba a na vyšší a štíhlejší homoli čtyřboká Panna. Obranu hradu zajišťovaly tři pásy hradeb, vysoké přes 10  m a široké místy až 2 m. Strategické bylo i rozdílné výškové rozložení jednotlivých staveb, které umožňovalo dokonalý přehled o okolí. Roku 1452 se Trosky staly majetkem Jana Zajíce z Hazmburka. Ten byl stoupencem Matyáše Korvína, a proto byly Trosky roku 1469 dobyty vojskem krále Jiřího z Poděbrad. Koncem třicetileté války byl hrad vypálen a nadále zůstal pustý. Roku 1820 ho od Valdštejnů získal Jan Lexa z Aehrentalu, jehož syn Alois začal na vrchol Panny stavět točité schodiště. Roku 2000 byla otevřena vyhlídka na věži Baba, z níž je nádherný výhled do dalekého okolí. Z Rovenska vede k Troskám modrá turistická značka. Hrubá Skála Hrad vystavěný kolem roku 1300 na pískovcových věžích spojených mosty byl v 16. století rodem Smiřických přestavěn na renesanční zámek, později rozšířen a roku 1859 regotizován v duchu romantismu. K zámku vede kamenný most se sochami sv. Floriána a sv. Vavřince. Zámek slouží jako hotel a veřejnosti je přístupné jen nádvoří a vyhlídková věž. Nedaleko Hrubé Skály se v Dračích skalách nachází Mariánská vyhlídka, z níž se nabízí krásný výhled na zámek, Trosky a okolí. Borecké skály Z Rovenska pod Troskami vede západním směrem modrá turistická značka, která vás dovede k přírodní památce Borecké skály. Jsou pojmenovány podle výšiny Bor a poskytují pěkné výhledy do okolní krajiny s Troskami. Nejkrásnější je pohled z vyhlídky Svatopluka Čecha. Sedmihorky Lázně Sedmihorky založil roku 1841 Antonín Šlechta a zavedl zde systém léčení založený na ozdravných účincích studené vody, které v 1. polovině 19. století objevil Vincenz Priessnitz. V době největšího rozmachu lázní zde pobývalo až 500 pacientů ročně. Mezi návštěvníky byly i slavné osobnosti české kultury, například Jan Neruda nebo Eliška Krásnohorská.

Pokračovat na článek


Slatíňanská procházka - Slatiňany

Na rozhraní Železných hor a úrodného Polabí leží město Slatiňany, které díky svým památkám a okolní přírodě patří k oblíbeným a vyhledávaným výletním místům. Pokud máte rádi historii, koně a procházky nádhernými parky, o cíli svého dalšího výletu nemusíte přemýšlet. Ve městě i v jeho blízkém okolí najdete vše zmíněné a na své si určitě přijdou i děti. První písemné doklady o existenci Slatiňan pocházejí z konce 13. století, kdy zde stála dřevěná gotická tvrz vladyky Františka. Na sklonku 16. století ji koupil pražský měšťan Bohuslav Mazanec z Frymburka, který nechal na místě tvrze vystavět renesanční zámek. Z dalších vlastníků panství byli důležití zejména Auerspergové, za jejichž správy se Slatiňany proměnily v hospodářsky i kulturně významné místo. V 19. století zde vznikla řada průmyslových podniků a roku 1971 byly Slatiňany povýšeny na město. Zámek je dodnes jednou ze zdejších dominant. Základní podobu mu v 2. polovině 16. století vtiskl císařský stavitel Ulric Aostallis de Sala, současný vzhled však získal až v 19. století za Auerspergů. V téže době v jeho blízkosti vznikl anglický park, v němž se nachází druhá nejbohatší sbírka dřevin ve východních Čechách. Uvidíte zde sochu koně, která byla jedním z návrhů sochaře Bohumila Kafky pro pomník Jana Žižky z Trocnova na pražském Vítkově. Není tu náhodou, neboť po druhé světové válce bylo v prostorách zámku zřízeno Hippologické muzeum. Vzniklo zásluhou univerzitního profesora PhDr. MUDr. Františka Bílka, Dr.Sc., světově uznávaného genetika, který roku 1921 zakoupil tři koně Převalského. Dva z nich stáli na počátku chovu tohoto posledního druhu divokého koně, který je spjat zejména s pražskou zoologickou zahradou. Profesor Bílek rovněž realizoval projekt záchrany starokladrubského vraníka, jehož stádo bylo roku 1945 přemístěno právě do Slatiňan, do bývalých knížecích stájí, a navrhl zřízení koňského muzea ve zdejším zkonfiskovaném zámku. V následujícím období sem byly svezeny sbírkové předměty z více než 120 českých hradů, vysokých škol a výzkumných ústavů. Vzniklo ojedinělé muzeum, kde si dnes můžete ve 34 zámeckých místnostech prohlédnout největší evropskou sbírku exponátů a obrazů s koňskou tematikou. A poté máte samozřejmě ještě možnost potěšit se krásou živých koní v zámeckém parku. Zajímavé jsou však i samotné prostory zámku, zejména stará kuchyně, jídelna a knihovna s bohatě intarzovanými knihovními skříněmi. Jen ve dvou z nich jsou ale uloženy knihy z původní auersperské knihovny, ostatní díla se týkají koní. Po prohlídce zámku a hřebčína si nenechte ujít ani procházku po zámeckém parku a nedalekém lesoparku. Najdete zde romantickou stavbu Švýcárny a potěšeny budou i děti, kterým se zalíbí Kočičí hrádek, miniatura středověkého hradu, stojící na malé skalce. Pro své vlastní děti ho původně nechala vystavět kněžna Vilemína z Auerspergu, a v té době jistě netušila, že se stane pohádkovým královstvím pro mnoho dalších pokolení malých návštěvníků. Parkem vede okružní naučná stezka věnovaná ochraně přírody a koním. Druhou slatiňanskou dominantou je kostel sv. Martina. O jeho vzniku toho moc nevíme, snad jen, že byl založen v dobách Přemyslovců. V 15. století jej, stejně jako celé město, zničilo vojsko uherského krále Matyáše a až roku 1881 původní stavbu nahradil novogotický kostel vystavěný podle plánů Františka Schmoranze. Tento významný architekt, stavitel a restaurátor památek, známý svou zálibou v novogotickém stylu, žil od roku 1834 ve Slatiňanech. V blízkosti kostela se nachází socha sv. Jana Nepomuckého a morový sloup, postavený k uctění sv. Salvátora a připomínající krutou epidemii z konce 17. století. Vycházkou za historickými pamětihodnostmi poznávání tohoto kouzelného města zdaleka nekončí. Z jeho jihozápadního okraje se můžete vydat na Vrchlického návrší, zdvihající se nad zámeckým parkem. Známý básník zde na přelomu 19. a 20. století rád pobýval, a proto tu najdete jeho pamětní desku, kterou zhotovil sochař Otakar Španiel. Prohlédnout si můžete také obraz Panny Marie, umístěný v kamenném podstavci na křemencové skále. Pochází z roku 1444 a ze zbořeného kláštera v Dolních Rakousích ho přivezla kněžna Gabriela z Auerspergu. Místo je opředeno legendami o zázračné moci Panny Marie. Kněžna se tu prý jednou modlila tak usilovně, že zachránila panství před vzpourou sedláků. Jihovýchodně od návrší se nachází slatiňanská místní část Škrovád. Uprostřed obce stojí památník obětem obou světových válek. Do poloviny 20. století se v okolí Škrovádu těžil pískovec, dnes už opuštěné lomy slouží jen jako cvičné horolezecké terény. Ze zdejšího pískovce byla například vytvořena socha sv. Jana Nepomuckého stojící před slatiňanským kostelem a posloužil i při výstavbě zámku. Můžete se odtud vydat k nedalekým Kochánovickým rybníkům. Spolu s okolními mokřadními loukami, na nichž se vyskytuje mnoho vzácných rostlin a živočichů, tvoří součást Chráněné krajinné oblasti Železné hory. Podle zdejších slatin také vzniklo jméno města. Místem prochází naučná stezka Krajem Chrudimky, která začíná u Filipovského pramene Chrudimky a vede přes nejdůležitější historické a přírodní zajímavosti v okolí řeky až do Chrudimi. Její celková délka přesahuje 80  km, a proto poskytuje ideální příležitost pro poznávání kouzelné krajiny Železných hor a jejich okolí. Přístup Slatiňany leží na silnici č. 37 (Chrudim–Žďár nad Sázavou) a na železniční trati č. 238 (Pardubice–Havlíčkův Brod). Slatiňany najdete na mapě KČT č. 45 Železné hory. Zajímavá místa v okolí Chrudim Centrum historické části města tvoří Resselovo náměstí s chrámem Nanebevzetí Panny Marie z roku 1291. Presbytář kostela vznikl zřejmě ještě před založením města a původně sloužil jako kaple zeměpanského hradu. Dříve měl kostel dvě věže různých velikostí a tvarů. Levá Černá věž i pravá věž Trubačka roku 1702 vyhořely po zásahu bleskem a při rekonstrukci obě získaly dnešní vzhled. Sakristie, presbytář i lodě kostela jsou zaklenuty původními gotickými klenbami. Mezi nejcennější části interiéru patří křídlový oltář Panny Marie ze 16. století v severní lodi kostela a kamenná gotická kazatelna z poloviny 15. století. Uprostřed náměstí byl v letech 1719–1732 vztyčen monumentální morový sloup Proměnění Páně. Socha Nanebevzetí Panny Marie je dílem známého sochaře Františka Pacáka. Na jižní straně náměstí stojí nová radnice, původně dva domy, spojené roku 1883. Na opačné straně náměstí si můžete prohlédnou renesančně-barokní budovu staré radnice s vížkou (č. 1). Současný vzhled získala při přestavbě roku 1721. Na nádvoří se dochovaly renesanční arkády. Na náměstí najdete i několik dalších měšťanských domů s goticko-renesančními jádry, z nichž stojí za zmínku zejména Rozvodovský dům (č. 76) s empírovým průčelím na jižní straně. Nedaleko chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Břetislavově ulici upoutá pozornost nádherný renesanční Mydlářovský dům (č. 74), pojmenovaný po chrudimském měšťanovi Matěji Mydlářovi. Třípatrový dům směrem do ulice zdobí ve dvou patrech lodžie s pěti oblouky s bohatou figurální výzdobou v prvním poschodí; třetí patro tvoří dřevěná pavlač. Zadní fronta domu je opatřena arkádami a vystupuje z ní vyšší válcová věž v podobě minaretu nazývaná hvězdárna a nižší šestiboká věž. V budově je umístěno Muzeum loutkářských kultur založené roku 1972; expozice obsahuje přes 7 000 loutek z celého světa. Východně od Resselova náměstí si na Školním náměstí prohlédněte také bývalý kostel sv. Josefa s kapucínským klášterem, postavený roku 1665. Po 2. světové válce byl odsvěcen a v současné době v něm sídlí úřady města. Pod kostelem se nachází tzv. Boží hrob, který býval cílem poutníků při chrudimské pouti a při významných církevních svátcích. Jihovýchodně od kostela sv. Josefa můžete ve Sladkovského ulici navštívit novogoticky upravený kostel sv. Michala. Na křižovatce Husovy a Havlíčkovy ulice se nachází pozdně gotický kostel sv. Kateřiny z 2. poloviny 15. století. Na hřbitově ležícím jižně od historického centra na druhém břehu Chrudimky stojí v ulici Nejedlého kostel sv. Kříže. Jeho současná podoba je výsledkem novogotické úpravy z roku 1874. Severozápadně od Resselova náměstí se nachází Regionální muzeum, jehož dvě budovy vznikly na přelomu 19. a 20. století. Zatímco pseudorenesanční budova slouží muzejním účelům, v pseudobarokní budově s restaurací a vinárnou se konají různé společenské akce. V nedaleké ulici Čs. partyzánů poutá pozornost konstruktivistická budova divadla Karla Pippicha, pojmenovaná podle významného hudebníka, režiséra a divadelníka. Byla postavena v letech 1931–1934 podle projektu Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma. Dalším zástupcem moderní architektury je tzv. Sýkorova vila, nacházející se v jihozápadní části města ve Fibichově ulici (č. 27). Secesní stavba s prvky lidové architektury vznikla roku 1907 podle návrhu architekta Jana Kotěry. Kočí Nejcennější památkou v obci je původně gotický kostel sv. Bartoloměje postavený roku 1397, později novogoticky upravený. V jeho interiéru si můžete prohlédnout nástěnné malby ze 16. a 18. století, malovaný kazetový strop pocházející z roku 1678, kazatelnu z roku 1681 a tabulový obraz Korunování Panny Marie vytvořený na počátku 16. století. Kostel byl v 17. století rozšířen o dřevěnou zvonici jehlancovitého tvaru, krytou šindelem. Do ní ústí dřevěný krytý most s arkádami a valbovou šindelovou střechou, který překonává malý vodní příkop. Tři Bubny Zdejší kostel sv. Jiří byl postaven ve 14. století a v jeho interiéru se dochovaly nástěnné malby z 1. poloviny 15. století. Dva presbytáře kostela jsou zaklenuty křížovými klenbami. V okolí se nacházejí zbytky hvězdicovitého opevnění z prusko-rakouské války z roku 1778 s pětibokými bastiony. Zaječice V obci stojí socha sv. Jana Nepomuckého zhotovená roku 1737 a bývalá tvrz (čp. 64) se zbytky pozdně gotických okenních ostění.

Pokračovat na článek


Bobři - Svatá Kateřina

Pád železné opony po roce 1989 neznamenal větší svobodu jen pro obyvatele tehdejšího Československa, ale „těží“ z něho i některé druhy zvířat. Týká se to třeba bobrů, které byste dříve v oblasti Českého lesa či Šumavy hledali marně. Dnes se jim v západních Čechách výborně daří hned na několika místech, zejména v povodí Kateřinského a Farského potoka, jež se pomalu, ale jistě mění v bobří ráj. Jsou to tvorové velmi plaší a představit vám je můžeme jen díky fotografovi Ladislavu Vogeltanzovi, který se jejich „lovu beze zbraní“ věnuje už několik let. Bobři obývali české země od nepaměti, vždyť většinu našeho území kdysi pokrývaly husté lesy protkané tehdy ještě neregulovanými potoky a řekami. Mnoho přirozených nepřátel neměli, ostatně není nijak jednoduché ulovit zvířata, která velkou část života tráví ve vodě či v její blízkosti. Tak tomu ale bylo jen do chvíle, kdy se o bobry začali zajímat lidé. Nejvíce je lákala kvalitní kožešina a také aromatický výměšek žlázy u kořene ocasu, jenž se používal v lékařství a kosmetice. Zvýšená poptávka po těchto artiklech znamenala pro krásná zvířata ohrožení a asi od 12. století jich u nás začalo ubývat. V 18. století pak nastal „soumrak bobrů“ a přibližně v jeho polovině byli vyhubeni. Následovalo několik pokusů o jejich opětovné vysazení a kolem roku 1830 se prý vyskytovali dokonce i na pražských vltavských ostrovech. Jenže za nějaký čas bobři znovu zcela vymizeli. Co nedokázali napravit lidé, o to se nakonec museli postarat bobři sami. Koncem osmdesátých let 20. století byli na některých našich tocích spatřeni první jedinci, kteří k nám podél vody dorazili z Polska, Německa a Rakouska. A dnes je situace ještě lepší, nastálo obývají asi šest oblastí v Čechách a na Moravě. Kateřinský potok pramení nedaleko Lesné a pak teče směrem k jihu. Kousek od Rozvadova podtéká dálnici D5 a za Svatou Kateřinou se noří do hlubokých lesů. Tady se kolem roku 1990 objevili první bobři. Pronikli sem proti proudu potoka, který jen o několik kilometrů dál vtéká na území Bavorska. Prozradily je čerstvé i starší okusy a o několik let později, když se zde natrvalo usadilo několik párů, tu vyrostly i bobří stavby. Při procházce podél potoka určitě narazíte na nakousané či zporážené stromy a větve, a pokud budete mít štěstí, objevíte možná i bobří hrad. Na první pohled vypadá jako neforemná hromada roští, ale je to domov těchto přičinlivých zvířátek. Ovšem spatřit ohryzané dřeviny je něco jiného než vidět samotné bobry, kteří se při každém neznámém zvuku ihned ponoří do bezpečí pod vodní hladinu. Šanci můžete mít jen v případě, že zůstanete zcela v klidu a budete opravdu velmi trpělivě čekat. Musíte si však také vybrat ten pravý okamžik, v poledne byste číhali marně. Ve dne bobři spí a aktivní jsou jen v noci a brzy po ránu, takže jedinou možností, jak je spatřit, je vypravit se na místo už večer a strávit tu celou noc. Podobně to musel dělat i fotograf Ladislav Vogeltanz, díky jehož snímkům si můžete udělat představu, jak bobři tráví svou pracovní dobu i volný čas. Podívaná je to rozhodně zajímavá. Když vydržíte, ukáží vám bobříci mnoho ze svých zvyků. Nejvíce času věnují získávání potravy, případně stavebního materiálu. Ačkoliv jsou výhradně býložravci, jejich jídelníček je velmi pestrý. Patří do něj různé byliny, lýko a drobné větvičky, přičemž nejvíc jim chutná topol, vrba, olše, jasan a bříza. A dokonce si vytvářejí zásoby v podobě větviček, zapíchaných do dna tůněk. Nepohrdnou však ani zemědělskými plodinami a rádi si občas smlsnou na řepě nebo obilí. Jejich loupeživé výpravy na pole většinou prozrazují vyšlapané cestičky. Aby se dostali k tenkým větvičkám nebo mladé kůře, neváhají občas nějaký ten strom porazit; v tom jsou skutečnými mistry. Většinou se zajímají o dřeviny o průměru do 20 cm, ale v případě potřeby si poradí i s mnohem silnějším kmenem. Dokáží strom porazit tak, aby padl do vody, kde k němu mají lepší a bezpečnější přístup. Místo překousané bobry má typický tvar přesýpacích hodin a při bližším průzkumu na něm najdete otisky zubů ostřejších než dláto. Kácení křovin a stromů však bobrům neslouží jen k získávání potravy, opatřují si tak zároveň i stavební materiál pro své hrady a hráze. Stavějí je společně „tlapkou nerozdílnou“ členové celé kolonie a jsou nesmírně pracovití. Pokud o příbytek přijdou, během několika dní si dokáží vystavět nový. Budování hrází ve volné přírodě je spíše užitečné. Mění sice často charakter vodního toku, ale vznikající jezera zabraňují odplavování půdy a podílejí se na usazování důležitých sedimentů. V hrázích bobři spí a pečují o mláďata, která přicházejí na svět na jaře. Může jich být až pět a v mateřské kolonii zůstávají dva roky. Bobr evropský je po jihoamerické kapybaře druhým největším hlodavcem na světě. V dospělosti váží až 30 kg a jeho tělo pokrývá hustá černohnědá srst, impregnovaná tukovou hmotou ze žlázy v blízkosti ocasu. S pomocí výměšku z jiné žlázy si označuje své teritorium, které dokáže tvrdě bránit před vetřelci. Stejně jako některým dalším hlodavcům mu dala příroda do vínku částečně protistojný prst na předních končetinách, což mu umožňuje obratnou manipulaci s větvemi. Mezi prsty má plovací blány, takže se může výborně pohybovat pod vodou i na hladině. Pokud se vám někdy podaří pozorovat bobry zblízka, určitě si povšimnete jejich nejtypičtějšího znaku, kterým je široký ocas. Kromě toho, že slouží jako kormidlo, hodí se i v případě nebezpečí. Vyplašený bobr jím plácne o hladinu, čímž varuje všechny členy své rodiny před možným nepřítelem, a ponoří se do vody. Pak vám nezbude, než se znovu na dlouhou chvíli obrnit trpělivostí. Ovšem i dnes se najdou lidé, kteří vodní osadníky příliš nemilují. Obvyklou námitkou jsou škody, jichž se prý bobři dopouštějí na břehových porostech nebo zemědělských plochách, často se také argumentuje jejich přemnožením. Ve skutečnosti je však zatím bobrů tak málo, že o nějaké hrozbě pro přírodu nemůže být ani řeč. Spíše bychom měli být rádi, že u nás opět žijí – koneckonců, zdejší krajina jim kdysi patřila možná více než nám, prostě se jen vrátili domů. Svatá Kateřina Místo je prvně zmíněno už roku 1306, kdy zde stávala poustevna. Koncem 16. století tu Švamberkové založili sklárny a z domků sklářů se později vyvinula zemědělská osada. Své jméno získala podle kostela sv. Kateřiny, který vznikl přestavbou kaple založené ve 14. století benediktiny z Kladrub. Kolem roku 1792 získal kostel barokní vzhled. Bohatý interiér pochází z 18. a 19. století. V podlaze kostela jsou zasazeny náhrobky císařských výběrčích cla z Rozvadova. Na místním hřbitově si můžete prohlédnout řadu kovaných křížů. O necelý kilometr jižněji se zachovaly zbytky opevnění z třicetileté války. Svatá Kateřina je dnes místní částí obce Rozvadov. Přístup Svatá Kateřina je přístupná odbočkou z dálnice D5 (exit 145 Kateřina) vedoucí z Plzně na hraniční přechod Rozvadov/Waidhaus. Oblast najdete na mapách KČT č. 28 Český les-sever a č. 29 Český les-jih. Zajímavá místa v okolí  Český les Český les je horský masív, který v délce asi 80 km tvoří přirozenou hranici mezi Českou republikou a Německem. Dělí se na několik částí: Dyleňský les, Přimdský les, Kateřinskou kotlinu a Čerchovský les. Jeho nejvyšší horou je Čerchov (1 042 m), do roku 1990 nepřístupný. Na vrcholu stojí 24 m vysoká kamenná rozhledna z roku 1905 s výhledem až k Alpám. Na pravěké osídlení Českého lesa odkazují drobné nálezy učiněné například na úpatí vrchu Přimda. Ve středověku jeho územím procházela důležitá obchodní stezka spojující Prahu a Norimberk. Od 13. století zde Chodové střežili hranice státu a za to měli četná privilegia. Až do 2. světové války bylo asi 90 % zdejších obyvatel německé národnosti. Po válce se velká část území stala součástí nepřístupného pohraničního pásma a více než 20 vesnic zaniklo. Díky četným rašeliništím je Český les významnou zásobárnou vody. Jeho převážnou část odvodňuje Mže, významnými toky jsou také Hamerský, Bezděkovský a Kateřinský potok. Původní porosty tvořily bukové lesy se silnou příměsí jedle, většina z nich však byla vykácena a z 80 % je nahradily smrkové monokultury. Hojně se zde vyskytuje vysoká a černá zvěř, ojediněle rys ostrovid. Roku 2005 byla v části území o rozloze 473 km2 vyhlášena CHKO Český les. Přibližně středem masivu prochází dálnice D5, která ho rozděluje na dvě samostatné části, neboť blízké okolí dálnice je z CHKO vyčleněno. Předmětem ochrany je zachovalá krajina, která paradoxně díky vyhlášení pohraničního pásma unikla větší devastaci. Součástí CHKO je 18 přírodních rezervací. Lesná Zdejší kostel sv. Mikuláše, založený ve 14. století, získal svou současnou podobu roku 1774, kdy sloužil jako rodinná hrobka rodu Schirndingerů, tehdejších majitelů obce. Uvnitř si můžete prohlédnout jejich náhrobky. V současné době je kostel využíván pravoslavnou církví. V zámku, roku 1787 barokně upraveném, dnes sídlí obecní úřad a konají se tu společenské akce. Socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1752. Jihozápadně od obce si můžete projít okružní naučnou stezku Sklářství v okolí Lesné, která začíná u bývalé Staré Knížecí Huti; má 13 zastavení a měří asi 10 km. Hošťka Obec se pod názvem Hosskowo prvně připomíná roku 1482 jako ves přimdských Chodů, kteří střežili zdejší část hranice. Dominantou obce je kostel sv. Margarety, přestavěný z kapličky založené na počátku 18. století. Zařízení kostela je převážně rokokové z doby kolem roku 1744. V obci stojí dvě sochy sv. Jana Nepomuckého. Rozvadov Obec je známá hlavně díky blízkému hraničnímu přechodu do Německa. Už roku 1115 je v historických pramenech zmíněna obchodní stezka vedoucí těmito místy do Bavorska, existence osady je však doložena až k roku 1581. Od roku 1613 tu fungovala císařská celnice. Zdejší kostel sv. Vavřince, založený roku 1816, je dnes neudržovaný. Milíře Na kopci (550 m) u obce Milíře najdete radiokomunikační věž z roku 2001 s vyhlídkovou plošinou ve výšce 25 m. Je celoročně přístupná. Diana Jihovýchodně od Přimdy byla již roku 1933 vyhlášena přírodní rezervace Diana, která ochraňuje původní bučiny a bažiny Kateřinského potoka. Zdejší porost je stářím asi 260 let údajně nejstarším na území Českého lesa. Roste zde také mnoho vzácných teplomilných i podhorských bylinných druhů a v mokřadech hnízdí chráněné vodní druhy ptáků. Při jihozápadním okraji rezervace stojí lovecký zámeček Diana, který nechal v 1. polovině 18. století postavit hrabě František Kolowrat podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Zámeček má půdorys rovnoramenného kříže a jeho střed tvoří pavilon zakončený kupolí s kovovým sedícím jelenem. Největší síň zámečku zdobí fresky znázorňující mytologické výjevy s bohyní Dianou. K zámku přiléhá rozsáhlý anglický park s běžnými listnáči i exotickými jehličnany; celkem zde roste přes 80 druhů dřevin. Dřevěnou kapli nechal roku 1939 postavit Jindřich Kolowrat, jehož potomkům dnes patří zdejší pozemky. Zámeček není využíván.

Pokračovat na článek


Olomoucké parky - Olomouc

Hanácká metropole Olomouc zaujímá mezi městy České republiky přední místo v pomyslném žebříčku turisticky atraktivních míst. Její náměstí zdobí největší barokní sloup u nás, zapsaný také do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, a historické jádro města tvoří druhou nejrozsáhlejší památkovou rezervaci v zemi. Olomouc je také městem zeleně; ta tvoří v místech, kde se dříve nacházely městské hradby, jakýsi prstenec obepínající centrum. A dokonce i první botanická zahrada na Moravě byla kolem roku 1787 zřízena právě v tomto městě. Patřila a dodnes patří ke zdejší univerzitě, jejíž rok založení – 1566 – nám napovídá, že se jedná o druhou nejstarší univerzitu v českých zemích. Původně sloužila botanická zahrada k výuce na medicínsko-chirurgickém učilišti, které bylo součástí olomoucké univerzity, a roku 1874 spolu s ním také načas zanikla. Dva roky před koncem 19. století byl ale založen olomoucký Spolek botanické zahrady (Botanischer Verein in Olmütz) a z jeho iniciativy se už roku 1901 začala stavět nová zahrada v místech, kde se nachází dnes. První rostliny do nových skleníků darovali správci zahrad v Schönbrunnu a v Lednici na Moravě. Spolek měl v té době již přes 600 členů, pořádal časté přednášky, a vydal dokonce i průvodce po zahradě. Její tvář se až do 2. světové války nezměnila, ale po odsunu Němců zájem o spolkový život poklesl a majitelem zahrady se stalo město. V roce 1959 se zahrada stala součástí katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého. Ačkoliv mezi její základní poslání patří rozšiřování znalostí studentů, má do ní přístup i veřejnost. Je na co se zde dívat, na poměrně malé ploše roste asi 2 000 rostlin. Areál zahrady se skládá ze tří částí. Parková část představuje stinnou partii, v níž rostou hlavně jarní cibuloviny a hajní květena. V centrální části zahrady poutá pozornost návštěvníků v kteroukoliv roční dobu vzrostlý strom pavlovnie plstnaté. Tady také najdete nejvíce rostlin. Na téměř 60 záhonech roste převážně teplomilná květena z jižních oblastí mírného pásma a ze sušších stanovišť. Třetí, doplňkovou část, pak tvoří okrajové lokality, v nichž si můžete prohlédnout zejména cizokrajné rostliny. Zajímavé jsou dvě umělé bažiny, z nichž v jedné se daří rostlinstvu pocházejícímu z Litovelského Pomoraví. V zahradě také uvidíte kolekce rostlin, které shromáždili v rámci vědecké činnosti pracovníci katedry botaniky. Mezi nimi má výsadní postavení kolekce pažitky. Byla totiž získána v lokalitě u Vltavy, kde původní populace rostlin zničila v roce 2002 povodeň. Olomoucké pažitky tak mohou v budoucnu přispět k obnově zdejší květeny. Prohlídkou univerzitní botanické zahrady však procházka olomouckou zelení zdaleka nekončí. Její přirozené pokračování nabízejí rozsáhlé městské sady, jejichž plocha dnes dosahuje téměř 50 ha. Délka hlavních alejí je asi 2,5 km, a kdybyste se chtěli projít po všech jejich cestách, potřebovali byste na to více než 4 hodiny. Předchůdcem sadů byla Rudolfova alej, první městský parkový prostor, o jehož založení se zasloužil olomoucký arcibiskup, arcikníže Rudolf Jan Habsburský. Od dvacátých let 19. století se stala oblíbeným místem vycházek obyvatel města. Na jaře ji zdobí desetitisíce tulipánů, na něž nabízí nejkrásnější výhled lávka v ústřední části sadů. Olomouc se díky ní stala jediným místem u nás, kde můžete bezpečně i s nohama „na zemi“ chodit mezi korunami stromů. Ve Smetanových sadech na vás také čekají zajímavé památky z 2. poloviny 19. století, kdy zde vznikla například novorenesanční Lázeňská budova s fontánou, velká dřevěná oranžérie, přenesená sem z parku ve Velké Bystřici, nebo hudební pavilon. V prostoru Smetanových sadů se nachází areál výstaviště Flora Olomouc, který znají především naši zahrádkáři jako dějiště nejznámější tuzemské květinové výstavy. Jeho chloubou je skleník Palmárium určený k pěstování cizokrajné a tropické flóry. Patří k největším svého druhu u nás. Na ploše 1500 m2 tu můžete obdivovat desítky druhů palem, z nichž mnohým, přesazeným ještě z původní oranžérie vybudované v roce 1866, je dnes už téměř 150 let. Exotickou flóru doplňuje také cizokrajná fauna, ptáci a ryby, dotvářející nevšední atmosféru palmária. V roce 2003 přibyla v palmovém skleníku další zajímavost – akvaterárium připomínající zákoutí řeky Amazonky. Jejím prvním obyvatelem se stal potomek jihoamerických predátorů kajman brýlový nazývaný Fany, maskot výstaviště. Jemu a jeho partnerce se během dvou let narodilo několik desítek potomků, což je úspěch, kterým se může pochlubit málokterá zoologická zahrada. Za vidění stojí i kaktusový skleník s 3 000 kaktusů a sukulentů, z nichž nejcennější údajně pocházejí od Alberta Vojtěcha Friče, proslulého českého botanika a cestovatele. Rozmanitými barvami a tvary hýří tropický skleník s orchidejemi a s lekníny pěstovanými v pěti bazénech. Mezi nimi poutá pozornost největší z nich – Victoria regia – vyznačující se velkými plovoucími listy, které unesou i pětileté dítě. V jednom z přítoků jihoamerické Amazonky jej v roce 1801 objevil náš krajan Tadeáš Haenke. Ve čtvrtém subtropickém skleníku převažují rostliny z oblasti Středomoří a Malé Asie, jako například různé druhy citrusů, fíkovníků či olivovníků. Za krásnými květinami se můžete vydat i do Bezručových sadů za Mlýnským potokem (ramenem řeky Moravy), v nichž se nachází botanická zahrada, která je rovněž součástí výstaviště. Může se pochlubit unikátním rozáriem s 670 odrůdami růží o celkovém počtu 10 000 keřů. Cenným exemplářem je exotická davidie listenová, vysazená zde v sedmdesátých letech minulého století. Je zajímavá tím, že její květy tvoří krémově zbarvené listeny, jako je tomu třeba i u květiny známé pod lidovým názvem „vánoční hvězda“. Největší událostí na výstavišti je tradičně pořádaná přehlídka výpěstků květin, okrasných dřevin, zahradní architektury a vazačství květin, už zmiňovaná Flora Olomouc. Její historie sahá do roku 1958, kdy se v areálu výstaviště konala první regionální „Výstava květin podniků místního hospodářství“ za účasti firem z několika moravských měst. Její obrovský úspěch si vynutil opakování i v dalších letech a od roku 2000 je rozdělena na jarní a letní část. Na podzim můžete navštívit výstavu ovoce, zeleniny a školkařských výpěstků Hortikomplex. Ale i když nepřijedete v termínu některé z mnoha pořádaných akcí, stojí procházka olomouckou zelení za to. Zajímavá místa v okolí Litovelské Pomoraví Mezi Olomoucí a Mohelnicí se podél řeky Moravy rozkládá pruh lužních lesů, luk a mokřadů, který vyniká druhovou bohatostí flóry a fauny. Hlavním fenoménem oblasti je tzv. vnitrozemská říční delta, kterou vytváří velké množství stálých i dočasných říčních ramen meandrující řeky. Roku 1990 zde byla vyhlášena Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví o rozloze 92 km2. Na území CHKO roste mnoho ohrožených rostlinných druhů a pravidelně zde hnízdí asi 100 druhů ptáků. Žije zde například vydra říční, rak říční či užovka obojková; nově sem byl vysazen bobr. Bohatá je rovněž populace ryb a obojživelníků. Mezi nejdůležitější maloplošná zvláště chráněná území patří NPR Ramena Moravy, zahrnující hlavní a dva vedlejší říční toky, NPR Vrapač ochraňující komplex lužního lesa s říčním ramenem a NPR Třesín. Oblast je dobře přístupná díky dostatečné síti značených turistických cest a cyklostezek. Územím vede i naučná stezka Luhy Litovelského Pomoraví, která začíná v Horce nad Moravou a končí v Šargounu u Litovle. V obci Mladeč začíná okružní naučná stezka Třesín; stejnojmenný vrch je významnou krajinnou dominantou Mladečského krasu se zachovalými zbytky původních lesů a krasovými povrchovými i podzemními jevy. Třetí naučná stezka Romantický areál Nové Zámky začíná u nádraží v Litovli a nabízí návštěvníkům seznámení s krajinou v okolí Nových Zámků. Svatý Kopeček Vznik významného poutního místa s bazilikou minor Navštívení Panny Marie je spojen se jménem olomouckého měšťana a obchodníka s vínem Jana Andrýska. Podle legendy přislíbil postavit v blízkosti Olomouce kapli podobnou jiné, kterou poznal na svých obchodních cestách. Roku 1633 byla dokončena a neznámí poutníci do ní údajně donesli votivní obraz Panny Marie, díky němuž kapli začalo navštěvovat stále více lidí. Na jejím místě proto v letech 1669–1679 vznikl nový kostel s neobvyklou orientací podle plánů G. B. Tencally. Na výzdobě jeho interiéru se podíleli naši přední umělci. Titul bazilika minor získal chrám roku 1995 od papeže Jana Pavla II. Slavonín V obci ležící v těsné blízkosti Olomouce najdete hodnotný kostel sv. Floriána s atikovou renesanční věží. Prohlédnout si tu můžete také smírčí kříž s reliéfem latinského kříže a se dvěma šipkami. V lokalitě Horní lán byla roku 2001 odkryta sídliště a pohřebiště z období neolitu, z doby bronzové a z raného středověku, celkem asi 2 700 sídlištních objektů a 12 hrobů. Dosud zde probíhá archeologický výzkum. Hněvotín Obec má dlouhou tradici ve výrobě vyhlášených olomouckých tvarůžků, které se odtud vyvážely až do Vídně a Terstu. Barokní kostel sv. Leonarda vznikl roku 1774 na místě starší stavby ze 14. století a je ohrazen zdí se vstupní branou. Nedaleko stojí barokní fara pocházející z roku 1757 

Pokračovat na článek


KOŠUMBERK

Zřícenina hradu se zajímavou historií. Základní kámen hradu byl položen na konci 13. století, ale první zmínky o Košumberku pocházejí z roku 1318. V roce 1372 se sem nastěhovali páni z Chlumu, později známí jako Slavatové z Chlumu a Košumberka. Právě jim patřil erb, který můžete vidět na obrázku. Příslušníkem rodu byl později také nechvalně známý Vilém Slavata, vášnivý zastánce protireformační politiky, jehož čeští stavové v roce 1618 svrhli z okna české dvorské kanceláře do hradního příkopu. Slavata byl sice raněn, ale vyléčil se a uprchnul ze země ke svým zahraničním přátelům. Po návratu bojoval proti stavům tak, že si vysloužil pochvalu u vídeňského dvora a tak si otevřel dveře k bohatství. Ale zpátky na Košumberk.Páni z Chlumu a Košumberka hrad přestavěli ve stylu pozdní gotiky. V roce 1573 však hrad poškodil silný požár a stavitelé museli na Košumberk znovu. Tentokráte tu vystavěli zámecké budovy. Na konci 17. století se Košumberk dostal do majetku řádu jezuitů, který však byl za císaře Josefa II. zrušen. Od té doby objekt chátral.  Co uvidíme při prohlídce? Většina návštěvníků míří do muzea v budově purkrabství, které skvěle mapuje historii hradu, zámku a blízkého okolí. Sklepení paláce zase ukrývá unikátní lapidárium, jehož součástí jsou desítky kamenných plastik, většinou z Chrudimska. Zajímavá je i prohlídka zříceniny hradu, která v dnešní době už jen nesměle naznačuje bývalou majestátnost a krásu Košumberka.  S jízdenkou, nebo s řidičským průkazem? Vlakové spojení přímo do městečka Luže v těsné blízkosti neexistuje. Jedinou přijatelnou variantou tak je cestovat vlakem do vesničky Skuteč, která je vzdálená asi sedm kilometrů. Autobus vás zaveze pět set metrů od zámku a hradu. Vhodné dopravní spojení najdete například na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé mohou přijet do Luže po komunikaci číslo 17 z Chrudimi nebo ze směru od Vysokého mýta a odbočit na silnici číslo 305, která vede až do městečka. Parkoviště pro osobní automobily i autobusy je jen pár kroků od Košumberka.

Pokračovat na článek


ČESKÝ KRUMLOV

Hrad přestavěný na honosný zámek je dominantou stejnojmenného města Českého Krumlova. První zmínky o zdejším hradu pocházejí z roku 1253 a hovoří o tom, že mohutnou stavbu tady nechali postavit Vítkovci.Na začátku 14. století se hrad stal sídlem Rožmberků, za Petra z Rožmberka se stavba dočkala první velké renovace. Další úpravy hrad čekaly v 15. a 16. století. Přestavbu vedli stavitelé Antonio Ericer a později Baltasaare Maggi. V roce 1555 byla založena obora, malý letohrádek a rozsáhlé stavby v bývalém podhradí. Během doby, kdy Českým Krumlovem kráčely šlépěje Rožmberků, se objekty dočkaly mnoha stavebních úprav. Rožmberský erb, který můžete vidět na obrázku, je proto právem vetkán do dějin zámku jako tlustá červená niť.Do historie Českého Krumlova se zapsali i Eggenbergové, pro které tady letech 1682 až 1687 pracoval stavitel Giacomo de Maggi. V roce 1675 tu bylo zřízeno první divadlo, které bavilo zámecké majitele i hosty mnoho dlouhých let.Poslední majitelé zámku Schwarzenberkové nechali v letech 1719 a 1720 přestavět mincovnu na dolním nádvoří. Zaplatili i další stavební práce, mimo jiné si objednali rokokovou výzdobu ve skvostném Maškarním sále. V letech 1766 a 1767 bylo vystavěno nové divadlo, tentokráte zděné. Díky své monumentální kráse bylo město Český Krumlov včetně zámku zařazeno do seznamu UNESCO.  O co pečuje kastelán? Hrad a zámek Český Krumlov si můžete prohlédnout ve dvou prohlídkových okruzích. První trasa vám představí zdejší historické interiéry, které se chlubí bohatou renesanční, rokokovou a barokní výzdobou. Je to zejména Maškarní sál a Eggenberský sál se Zlatým kočárem. Druhá prohlídková trasa vás provede schwarzenberskými apartmá z 19. století.Kromě klasických prohlídkových tras se můžete podívat po zaplacení samostatného vstupné také do zámeckého divadla s unikátním otáčecím pódiem, do 74 metrů vysoké zámecké věže, máselnice a mincovny. Dále můžete navštívit Václavské sklepy s výstavou keramické tvorby. Další expozice je v zámecké konírně.A pokud vás prohlídka zámku zmůže, můžete zamířit do příjemného zámeckého parku a jeho zahrad nebo se potěšit pohledem na medvědy, kteří jsou chováni v zámeckém příkopu.  O bílé paní krumlovské Dlouhá staletí vládli na Krumlově mocní páni z Růže - Rožmberkové. Posledním potomkem rodu byl pan Petr Vok. Pověst vypráví, že když byl malý, pečovala o něj bílá paní. Byla z rodu Rožmberků a o malého Petříčka se přicházela starat vždy o půlnoci. Když nějaká chůva u kolébky usnula, bílá paní ji zastoupila a sama děcko chovala a utěšovala. Chůvy už ji znaly, a tak se žádná nebála.Až jednou přišla na Krumlov nová chůva. O Petříčka se starala pečlivě, darmo mluvit, ale jednou v noci přece jen usnula. V tu chvíli vešla do komnaty bílá paní, vzala děcko do náručí a začala mu zpívat pěknou ukolébavku. Chůva se však probudila a když viděla cizí ženu, kterak o dítě pečuje, začala křičet a Petříčka jí rychle vzala. Bílá paní se rozzlobila: "Proč bych se nemohla i dítě starat, když je z mého rodu? Ale ty mi překážíš, už se o něj starat nebudu. Ale až bude velký, řekněte mu, kdo ho po nocích choval," řekla. Pak ukázala na místo ve zdi a zmizela.Po letech, když byl z Petra statný muž, poprvé slyšel o bílé paní. Celou příhodu si pečlivě vyslechl a pak nechal prozkoumat místo, na které paní ukázala. Shledal, že je tam duté místo, ve kterém našel cenný zlatý poklad.Jak k zámku Do Českého Krumlova se dostanete vlakem i autobusem. Vhodné spojení můžete vyhledat například na www.jizdnirady.cz. Železniční stanice je vzdálená přibližně dva kilometry od zámku, z autobusové zastávky je cesta o kilometr kratší. Motoristé se do Českého Krumlova dostanou po komunikaci E 55 směrem z Prahy přes České Budějovice a dále po silnici číslo 39 na Český Krumlov. Placené parkování pro osobní automobily i autobusy je necelý kilometr od areálu. Zaparkovat můžete na záchytných parkovištích na okraji města. Ty jsou pochopitelně placené.

Pokračovat na článek


HLUBOKÁ NAD VLTAVOU

Romantický zámek na severu českobudějovické kotliny. Hluboká nad Vltavou byla postavena na základech královského hradu Frohnburgu založeného už ve 13. století. Vítkovci, do jejichž rukou hrad nakrátko padl po smrti krále Přemysla Otakara, se z jeho vlastnictví netěšili dlouho. Po obléhání v roce 1290 a následné popravě Záviše z Falkenštejna pod hradbami se Hluboká stala znovu královským majetkem.Dalšími majiteli byli Jan Lucemburský, který hrad zastavil, a Karel IV., za něhož se Hluboká vrátila zpátky do majetku království. Po mnoha majitelích se vlastníky hradu stali v roce 1562 páni z Hradce. A právě Adam z Hradce začal koncem 16. století přeměňovat hrad na zámek. Další hradečtí páni, Jáchym I. a Adam II., zámek nakonec zcela přestavěli.Dalších úpravy, tentokráte barokní, vykonali Schwarzenberkové, v jejichž rukou se Hluboká ocitla roku 1661 a jimž patřil hezký erb na obrázku. Dnešní podobu zámek získal po radikální přestavbě ve stylu windsorské gotiky na renesanční sídlo. V současné době patří Hluboká nad Vltavou českému státu.  Co vám ukáže sličná průvodkyně? Zámek Hluboká nad Vltavou patří mezi naše nejpopulárnější historické památky a není divu. Srdce návštěvníků si zámek získá už vnější podobou, jakoby vystřiženou z pohádky. Interiéry jsou plné přepychového zařízení, které se jen blyští bohatstvím a dýchá noblesou. Jednotlivé sály, pokoje a salóny pak představují unikátní sbírky dobového vybavení a dokumentují život jeho majitelů.Velké oblibě turistů se těší především zámecká kaple a zbrojnice. V zámeckých prostorách jsou také umístěny mnohé sbírky. V jízdárně najdete expozici Alšovy galerie. Do té je třeba zaplatit vstupné zvlášť. Unikátní je i zasklená zimní zahrada. Pro trochu oddychu po náročné prohlídce zámku se nabízí příjemný anglický park. Rozloha zeleně je úctyhodná, zahrnuje rovných 190 hektarů.  S jízdenkou, nebo s řidičským průkazem? Přímo do Hluboké nad Vltavou vlak nejezdí. Nejbližší železniční stanice je až v obci Zámostí, která je vzdálená asi pět kilometrů od zámku. Autobus vás zaveze do městečka, k zámeckým skvostem je třeba dojít asi sedm set metrů. Optimální spojení si můžete vyhledat například na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se k zámku dostanou po silnici E 55 od Prahy. Před Českými Budějovicemi je třeba zabočit doleva na silnici číslo 146, která vede až do Hluboké nad Vltavou. Další možností je cesta po komunikaci číslo 20 od Písku a na začátku jihočeské metropole zahnout na silnici číslo 105, která vede do Hluboké nad Vltavou. Placené parkoviště pro automobily i autobusy je necelý jeden kilometr od zámecké brány.

Pokračovat na článek


KRAVAŘE

Krásný barokní zámek je dominantou obce Kravaře. Impozantní stavba byla postavena pro Jana Rudolfa z Eichendorfu v letech 1721 až 1728 na místě starého renesančního zámku. Na začátku 20. století byl zámek opraven, ale v roce 1937 ho čekala zkáza - celý vyhořel. Proto musel být v letech 1955 až 1970 zrekonstruován.V okolí zámku se ve druhé světové válce odehrávala významná bitva, Ostravská operace. Během sedmapadesáti dnů se v ní střetlo přes šedesát divizí. Vojenskou důležitost oblasti dokládají také četné pevnůstky v okolí.  Co se skrývá na zámku? Malebný zámek v Kravařích postihl v roce 1937 rozsáhlý požár, který zničil velkou část jeho vybavení a zařízení. Dnes je objekt domovem Zámeckého muzea a místního Kulturního střediska. Muzeum nabízí návštěvníkům v expozicích možnost nahlédnout do života obyvatel Kravař a Hlučínska v průběhu staletí. Mimo to zde najdete mnohé sbírky včetně sbírek řemeslných. Detailně se můžete seznámit také se způsobem bydlení rodiny Eichendorfů. Za pozornost stojí zámecká kaple, která jakoby zázrakem unikla řádění červeného kohouta.Po náročné prohlídce můžete zamířit za trochou klidu a odpočinku do zámeckého parku, který se rozkládá na rozloze 22 hektarů. Jen si dejte pozor, abyste nedostali zásah golfovým míčkem! Součástí parku je totiž i golfové hřiště. Kudy k zámku? Kravaře mají dobrou dopravní dosažitelnost vlakem i autobusem. Vhodné spojení najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Železniční zastávka je vzdálená půl kilometru od zámku, autobus staví kousek od zámecké brány. Motoristé mohou cestovat po silnici číslo 56 z Olomouce nebo Ostravy. Parkoviště pro automobily i autobusy je přibližně sto metrů od zámku.

Pokračovat na článek


HRAD LEMBERK

Hrad přestavěný na zámek nad malou vsí Lvová. Hrad založili Markvartici ve 13. století, ale v dalších staletích získal Lemberk novou renesanční zámeckou podobu. Majitelem zámku se stal i slavný Albrecht z Valdštejna, jehož erb můžete vidět na obrázku. Právě on nechal zámek znovu přestavět, pracemi byl pověřen známý stavitel Niccola Sebregondi. Jeho odkaz byl ten úplně poslední, protože Lemberk se nám dochoval v prakticky stejné podobě, jakou mu vtiskl italský mistr.Samostatnou kapitolou Lemberka byla přítomnost Zdislavy z Lemberka, která tu dlouhá léta žila. Odkazu této ochránkyně trpících a nemocných je také v zámku věnována samostatná expozice.  Co se skrývá za branou? Návštěvníkům je přístupný prakticky celý areál stavby. Na pozůstatky hradu je možné narazit jen zřídka, protože Lemberk je dnes téměř čistokrevným zámkem. Turisté v něm mohou vidět mnoho zajímavostí. Prohlídka zámku je rozdělena dvou okruhů. V rámci první trasy je možné obdivovat historické expozice, především renesanční a barokní interiéry, kapli nebo kuchyni. Druhá trasa vede do muzea Zdislavy z Lemberka včetně jejích místnůstek. Zapomenout však nesmíme ani na výstavu moderního uměleckého sklářství.  Jak dobýt Lemberk? Na Lemberk se dostanete poměrně snadno, protože autobus i vlak jezdí do nedaleké Lvové. Zastávky jsou necelý jeden kilometr od zámku. Přesné spojení zjistíte na internetové adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se k zámku dostanou po silnici číslo 13 z Jablonného v Podještědí, od kterého je Lemberk vzdálený asi tři kilometry.

Pokračovat na článek


ZÁMEK FRÝDEK

Zámek má velmi staré kořeny. Na jeho místě totiž původně stával gotický hrad, který byl postaven v první polovině 14. století. V letech 1636 až 1651 byla opevněná stavba přestavěna na raně barokní zámek. Poslední přestavba přišla na konci 18. století.Město Frýdek-Místek má zajímavou historii. Malé město Místek stál u brodu na obchodní stezce už ve 13. století. Ve druhé polovině 14. století bylo na druhé straně břehu založeno město Frýdek. Za třicetileté války byla obě města dobyta Dány a později i Švédy. V roce 1943 byly obě části sloučeny a vznikl Frýdek-Místek. Kromě zámku dnes ve městě můžete vidět mnoho krásných staveb. Především hlavní náměstí je plné pozdně renesančních domů. V jednom z nich se v roce 1781 sešli císař Josef II. a pruský král Fridrich II.  Čím se chlubí Frýdek? Malebný zámek Frýdek nabízí návštěvníkům hned několik prohlídkových tras. První z nich je věnována zámku samotnému a jeho majitelům. Prochází obytnými pokoji a salóny. Nabízí nahlédnutí do života šlechty v rozmezí 18. a 20. století, seznámí vás s dobovým zařízením. Jednou z nejpozoruhodnějších zastávek na této trase je Rytířský sál.Druhá trasa je muzejní. Okresní muzeum je tématicky věnováno především Beskydám, přírodě a lidem, lidovým řemeslům i samotným řemeslníkům. Třetí a poslední trasou je expozice v sakristii kaple sv. Barbory představující Frýdek jako poutní místo. V průběhu celého roku jsou na zámku organizovány početné kulturní a společenské akce, například jarmarky.  O zrádném Jurášovi Pánem Beskyd byl dlouhá léta zbojník Ondráš. Okrádal bohaté, ale chudým naopak dával. Asi nejvíce měl počíháno na frýdeckého vrchního. Právě on dal Ondrášovu otci vysázet pětadvacet lískovkou a Ondráše ta pohana velmi mrzela.Jednou jel frýdecký hrabě Pražma s chotí lesem, když ho přepadli zbojníci vedení Ondrášem. Pražmu si ponechali jako rukojmí a samotný Ondráš nasedl k hraběnce za kozlík a přijel na zámek. Tam si nechal zavolat vrchního. Vojáci chtěli nejdříve zbojníky zastřelit, ale hraběnka to zakázala. Vždyť v lese čekal její choť.Vrchnímu nezbylo, než nasednout do kočáru, který se vydal zpátky do houští. Už v bezpečí zbojníci vrchního přivázali na lavici a nasázeli mu přesně pětadvacet lískovkou. To bylo řevu, až se stromy třásly. Když bylo pomstě učiněno zadost, pustili zbojníci Pražmu i vrchního a utekli.Dlouhého života se ale Ondráš nedočkal. Když vrchnost poznala, že je v úzkých a že Ondráše nechytí, vypsali na jeho hlavu odměnu sto zlatých. Jednou seděl Ondráš s nejlepším přítelem zbojníkem Jurášem v krčmě a popíjeli. Juráš se ptá: "Poslyš, Ondráši. Čím to je, že tě ještě nikdo nedokázal chytit.""To máš tak," povídá Ondráš. "Ten, kdo by mě chtěl zabít, musel by nejdříve vzít můj čakan, omočit ho v mých slinách a pak mě třikrát praštit do hlavy." Později v noci, když byl Ondráš už úplně namol, vzal Juráš jeho čakan, omočil ho v Ondrášových slinách a pak buch, buch, buch. Slavný zbojník byl mrtev.

Pokračovat na článek


ZÁMEK DOLNÍ KOUNICE

Velmi zajímavá obec, jejíž dominantou je premonstrátský ženský klášter Rosa coeli. Církevní stavba byla založena na konci 12. století, její obyvatelky pocházely z českých Louňovic. Během husitských válek byl klášter vypálen, ale církev ho rychle obnovila. Největší doba slávy komplexu však definitivně pominula. Chudý klášter byl obýván ještě na začátku 16. století, ale pak byl premonstrátkami opuštěn. Místo jeptišek se sem nastěhovali příslušníci různých sekt - novokřtěnců, valdenských, českých bratří apod. Dnes klášter opět slouží svému účelu.Dolní Kounice stojí za návštěvu i kvůli ostatním historickým stavbám. Přímo nad obcí se například nachází malý gotický hrádek přestavěný na renesanční zámek. Ve městě zase stojí zříceniny bývalého klášterního kostela z konce 14. století. Krásná stavba na začátku 18. století totálně vyhořela a byla opuštěna. Dolní Kounice byly domovem mnoha Židů, proto tu najdete i krásnou synagogu.  Jaké je tajemství kláštera? Areál kláštera je prakticky celý přístupný, a tak jeho návštěvníci dnes mohou obdivovat rajský dvůr, křížovou chodbu, sakristii, kapli i věž. Oči turistů přitahuje také bohatě zdobený vstupní portál. Střecha hlavní lodi kostela už nebyla po požáru v roce 1703 obnovena, a tak chybí. Asi právě proto působí klášter na návštěvníky pocitem splynutí s přírodou a okolí. Pokud se vám poštěstí navštívit klášter v době konání některého z příležitostných koncertů, nebudete litovat. Jedná se famózní zážitek.  O papežské klatbě Založení kláštera je opředené zajímavou pověstí. Krutý rytíř, pan Vilém z Kounic, byl slavný voják, který mnohá vítězství zaznamenal a desítky soubojů vyhrál. Mezi jeho nejslavnější činy patří dobytí Vídně, kdy porazil mnohem silnější vojsko Rakušanů a poražené vojáky hnal až k branám rakouské metropole. Zajal tehdy i následníka trůnu knížete Lipolta a jeho dvě sestry.O mnoho let později se vydal opět na válečnou výpravu do Rakous. Postupoval vítězně a nebyl, kdo by ho zastavil. Jeho vojsko však vypálilo mnoho klášterů a jejich opati ho zato pomluvili u papeže. Ten se velmi rozzlobil, dal Viléma do klatby a nařídil všem věřícím, aby zprávu o klatbě šířili dál. To bylo velmi zlé, protože Vilém už nemohl do žádného kostela a žádný kněz se neodvážil k němu na hrad.Dlouho Vilém vzdoroval, ale nakonec vykonal pouť do Říma a požádal papeže o odpuštění. Hlava církve dlouze rozmýšlela, ale nakonec z něj klatbu sňala. Vilém však za to musel na Moravě zřídit klášter pro sto zbožných panen. Tak vznikla Rosa coeli.VSTUPNÉDospělý zaplatí 20 korun, děti mohou do útrob kláštera za 15 korun.JAK K ZÁMKUPřímo do Dolní Kounice vlak nejezdí, přiveze vás alespoň do tři kilometry vzdálené vesničky Moravské Bránice. Naopak autobusem se dostanete pouhých tři sta metrů od kláštera, stačí si jen najít vhodné spojení, například na www.jizdnirady.cz. Motorizovaní návštěvníci Dolní Kounice zpravidla volí cestu po dálnici D1, poté sjezd na Rosice/Ivančice (EXIT 182), dále do Ivančic po komunikaci číslo 394 a pak po silnici číslo 152 přímo do Dolní Kounice.

Pokračovat na článek


Hrad Rychmburk

Krásně zachovalý hrad nedaleko Skutče, jehož zakladatelem byl muž se zajímavým jménem Tas z Mrdic. Na konci 14. století Rychmburk patřil pánům z Pardubic, jejich erb můžete vidět na obrázku.V drsných časech husitských válek hrad dobyli v roce 1425 Husité. Od 16. do 18. století byl Rychmburk v držení dvou významných šlechtických rodů, Valdštejnů a Kinských. Každý rod hrad přestavěl podle svého vkusu, Kinští vtiskli Rychmburku typický barokní ráz. Ten můžete obdivovat dodnes. V současné době hrad slouží jako dům seniorů.  Co tají hradní strašidla? Dominantou hradu je vysoká válcová věž, z níž je krásný výhled do okolí. Na ochozech věže jsou vystavovány umělecká díla. V gotickém přízemí s původními klenbami je expozice, která dokumentuje historii Rychmburka. Pro trochu odpočinku můžete zamířit do půvabné zahrady s altánkem.  O ukradeném nebožtíkovi  Skon bohatého pana Zdeňka Berky z Dubé a Lipého, který pobýval na Rychmburku, provázejí všelijaké zkazky. Jedna povídá o tom, že pan Berka měl dceru Markétu, která se zamilovala do chudého šlechtice. Její otec však nechtěl o sňatku ani slyšet. "Žádného zemana z Nemanic a na Chudobíně si nevezmeš, o to se postarám," říkal.A jak řekl, tak se také stalo. Pochopové odvezli vzpurnou Markétu do kláštera. Dcera však tropila taková alotria, že jí matka představená štandopéde odvezla zpátky na Rychmburk. Pan Berka zuřil, ale pak ho napadlo jiné řešení. Nechal dceru zazdít do výklenku kostela v Janovicích. Jídlo jí dovnitř dávali lidé malým otvorem. Ani pak však trápení pana Berky neskončilo. Dcera totiž prohlásila, že církvi daruje většinu majetku. Když se to dozvěděli mamoniví faráři, pelášili na Rychmburk žádat o peníze a o to, co jim prý náleží. "Čeho je moc, toho je příliš," rozběsnil se pan Berka a v pominutí smyslů nechal Markétu odvézt z kostela a navždy zazdít v hradní věži Rychmburka.To se mu ale stalo osudným. Lidé vyprávějí, že nedlouho poté utrápily pana Berku výčitky svědomí a zemřel. Stalo se tak v Olomouci, kde ho hrobníci rovnou i pohřbili a poslali na Rychmburk účet za spálené svíčky a pohřební věnce. Na hradě z toho bylo velké pozdvižení, protože pan Berka nechal před časem vystavět rodinnou hrobku v Lažanech. Za to měli Lažanští velké výhody, protože slíbili, že na pohřbení členů rodu řádně dohlédnout. Když byl pan Berka pochován v Olomouci, hrozilo, že o výhody přijdou. A tak dali hlavy dohromady. Nakonec se rozhodli, že nebožtíka Berku ukradnou. Vypravili do Olomouce dva šikovné sedláky, kteří pozvali hrobníka do šenku na žejdlík piva. O půlnoci už stála před hrobníkem celá řada žejdlíků a když samou opilostí usnul, vzali mu sedláci hřbitovní klíče a pana Berku naložili do připraveného povozu. A tak se nakonec nebožtík dostal tam, kam patřil, a Lažanští mohli klidně spát.VSTUPNÉV Rychmburku není stanoveno vstupné, jeho výše je dobrovolná.KUDY VEDE CESTA NA HRADVlakem se dostanete nejblíže do dva a půl kilometru vzdálené vesničky Dolívka. Autobusová zastávka je od hradu pouze půl kilometru. Optimální dopravní spojení najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé mohou k zámku cestovat po komunikaci číslo 37 směrem z Chrudimi do Ždírce nad Doubravou a ve Slatiňanech zabočit na silnici číslo 358, která vede až do vesnice Předhradí. Další možností je sjet ze silnice číslo 34 spojující Hlinsko a Poličku na silnici číslo 354, která vede taktéž do Předhradí.  

Pokračovat na článek


Zámek Nové Hrady

Krásný zámek postavený v letech 1774 až 1778. Nové Hrady si nechal vystavět první majitel Jan Antonín Harbuval de Chamaré, většinu prací řídil Josef Jäger. Okolní budovy ale vznikaly ještě v dalších letech, to platí i pro četné hospodářské budovy. Poslední stavební úpravy Nové Hrady čekaly ještě v letech 1936 a 1937, iniciátorem byl Cyril Bartoň z Dobení Co najdete za branou? Čerstvě opravené zámecké interiéry nabízejí návštěvníkům možnost nahlédnout do pokojů a sálu v rokokovém stylu s řadou dobového zařízení. Kromě prohlídky samotných zámeckých prostor může být zajímavé i poznávání dalších budov v zámeckém areálu, například návštěva správní budovy. Klasickým rokokovým prvkem je také vstupní brána a špejchar. Příjemnou procházkou může být návštěva zámeckého parku.  Autobusem nebo vozem? Do Nových Hradů a blízkého okolí vlaky nejezdí, a tak nezbývá než cestovat autobusem nebo po vlastní ose. Autobus vás zaveze přibližně dvě stě metrů od zámku. Spojení, které ale není příliš časté, můžete vyhledat na adrese www.jizdnirady.cz. Autem se k zámku dostanete například z Litomyšle po silnici číslo 358 nebo po silnici číslo 357, když předtím odbočíte z komunikace číslo 34 mezi Hlinskem a Poličkou. Parkoviště pro osobní vozy i autobusy je v bezprostřední blízkostí zámku.OTVÍRACÍ DOBA Celoročně denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin po předchozí domluvě.VSTUPNÉNení stanoveno pevné vstupné, výše příspěvku je dobrovolná.

Pokračovat na článek


Zámek Krásný Dvůr

Jeden z nejpůvabnějších českých zámků s rozlehlým anglickým parkem. Původně renesanční dům postavil ve druhé polovině 16. století Jan Mašťovský z Kolovrat, jehož erb můžete vidět na obrázku. Ve polovině 17. století se panství stalo državou Černínů, kteří však neprojevovali přílišný zájem stavbu upravovat a rozšiřovat. V roce 1684 proběhly na domě jen malé stavební úpravy pod taktovkou Francesco Ceresolla. Zásadní přestavby se Krásný Dvůr dočkal s příchodem Františka Josefa Černína, který v roce 1719 pověřil architekta Františka Maxmilána Kaňku k přebudování domu na majestátní lovecký zámek. Základní přestavba v tomto duchu se uskutečnila v letech 1720 až 1724, další dílčí přestavby se pak uskutečnily koncem 18. století. Požár v roce 1870 silně poničil řadu hospodářských staveb v okolí zámku, většina z nich už nebyla nikdy obnovena.Chloubou zámku je jeho anglický park, kdysi zámecká obora. Za změnou obory v park stál Jan Rudolf Černín respektive zahradník Födische, který byl za tímto účelem poslán do Anglie na studia. Park samotný vznikl v letech 1783 až 1793 na pravém břehu Leskovského potoka. V následujících letech byl doplněn o řadu romantických a empírových staveb. Jde o jeden z prvních a zároveň největších anglických parků v Čechách.  Co najdete na zámku? Historické interiéry zámku se mohou pochlubit celou řadou dobře zachovalého dobového nábytku. Najdete zde vzácné sbírky skla a kameniny. Stěny jednotlivých pokojů a komnat vás zase formou obrazů seznámí s bývalými majiteli zámku, jejich předky i příbuznými. Krásný Dvůr je také známý knihovnou ukrývající mnohé cenné svazky.Proslulý zámecký park je skvělým místem pro trochu oddychu. Dobrým způsobem k jeho poznání je procházka po naučné stezce, která jím vede. Ta vás seznámí se všemi kouty parku, systémem zavlažování i jeho romantickými stavbami.  Jak do Krásného Dvora? Vlakem se dostanete do stejnojmenné obce, od železniční stanice je to přibližně půl kilometru k zámku. Autobus vás sveze také do vesnice, ale o přibližně dvě stě metrů blíže zámku. Jízdní řády najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Pokud nechcete učinit pěšky ani krok, nezbývá než jet automobilem. Do vesnice Krásný Dvůr je zapotřebí zabočit vlevo z komunikace číslo 224 směrem od Podbořan. Placené parkování je přímo u zámku.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. v sobotu a neděli od 9 do 16 hodin, V. a IX. denně mimo pondělí a pátku od 9 do 16 hodin, VI. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 40 korun, děti mohou za dědictvím předků za 30 korun.

Pokračovat na článek


Zámek Líčkov

Zámek Líčkov stojí na základech gotického hrádku ze 14. století. O změnu hradu na zámek se s největší pravděpodobností postaral Bohuslav Hrobčický, jehož erb můžete vidět na obrázku. Dnešní podobu však zámek získal až v roce 1765 s příchodem nového majitele Josefa Vonibalda z Ebenu. Ten vybudoval mimo jiné vstupní bránu a interiéry stavby vyzdobil rokokovými detaily.V roce 1807 se zámek stal vlastnictvím řezníka Thadeuse André ze Žatce, který začal areál využívat jako palírnu lihu. Po první světové válce se majitelem krásného objektu stal umělec Oskar Brázda, jeho ženě byl zámek vrácen v restituci.  Čím se chlubí Líčkov? Dnešní zámek nezapře původ gotického hrádku. Důkazem je zachovaná válcová věž, která je stále jeho součástí. Místní interiéry nabízejí velmi zajímavou historickou výzdobu a galerii někdejšího majitele zámku, malíře Oskara Brázdy. Jehož žena dokázala dílo na zámku Líčkov uchovat i během temné doby socialismu, a to přes veškerý útlak tehdejších mocipánů.Důležitou památkou je také kaple sv. Anny se zařízením z druhé poloviny 18. století. Trochu odpočinku a klidu pak najdete v původní zámecké zahradě.  Kudy do zámku? Vlakem se dostanete neblíže do pět kilometrů vzdálených Velenic. Autobus vás zaveze přímo do vesnice Líčkov, zastávka je necelých dvě stě metrů od zámku. Podrobné jízdní řády najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Cesta automobilem je poněkud komplikovanější, protože Líčkov stojí mimo hlavní silniční trasy. Vhodná cesta je přes Louny po silnici číslo 225 až do obce Drahomyšl, kde je nutné zabočit doleva na Dubčany a v Dubčanech doprava na Liběšice. Z Liběšic pak pokračujete přímo do Líčkova. Neplacené parkoviště pro osobní vozy a autobusy je dvě stě metrů od zámku.OTVÍRACÍ DOBA IV. až IX. v sobotu a neděli od 10 do 17 hodin. Návštěva v jiném termínu je možná po předchozí telefonické dohodě. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 20 korun, děti mohou na Líčkov za 10 korun.

Pokračovat na článek


Záměk Lešná

Impozantní zámek je postavený na základech zámeckého objektu ze začátku 18. století, ve kterém působil jako vychovatel slavný rakouský básník Franz Grillparzer. Tento objekt však byl stržen, aby ho v letech 1887 až 1893 nahradil moderní areál, jeden z nejmodernějších u nás. Nejenže byl opatřen rozvodem elektřiny, ale disponoval vlastní vodárnou a vodovodem, domácím telefonem i ústředním topením. Jaké je kouzlo zámku? Vzhled zámku je tím prvním, co návštěvníky okouzlí. Důmyslná romantická architektura a rozlehlý anglický park působí až pohádkovým dojmem. Krásou však oplývají i zámecké interiéry. Ty jsou bohatě zdobené, zařízené unikátní dobovým zařízením. Nechybí ani celá řada sbírek. Mezi ty nejcennější patří sbírky porcelánu a archeologické vzácnosti.Po náročné prohlídce nezbývá než zamířit do malebného zámeckého parku s malou zoologickou zahradou. Jedná se o jeden z dendrologicky nejcennějších parků u nás.  O rusalčině pomstě Povídá se, že velmi dávno stál na místě dnešního zámku malý vodní hrádek. Pán lešenského majetku Dětřich zaslechl jednoho rána krásný zpěv od řeky. Píseň tak lahodila jeho sluchu, že nemeškal a vydal se k vodě. U staré vrby spatřil dívku tak krásnou, až mu zrak přecházel. Sotva ho však kráska zahlédla, zmizela. Tak to chodilo několik dlouhých týdnů, až jednou se Dětřichovi přece jen podařilo s dívkou promluvit. "Jsi tak krásná, že musíš být mou ženou. Vezmi si mě za muže a pojď se mnou na Lešnou. Nikdy tě neopustím a vždy tě budu věrně milovat," pronesl všechen oblouzněn.Dívčina odpověď mu naplnila srdce radostí. "I já na tě už dlouho myslím a přijímám. Jen mi musíš slíbit, že se nikdo nezeptá na můj původ," řekla krásná neznámá. Dětřich slíbil a přivedl dívku na Lešnou.Všem se líbila, ale sotva se ztratila v měsíčním třpytu, přitočil se k Dětřichovi jeho bratr Záviš a povídá: "Nic za to nedám, ale je to rusalka ze zámecké studny, o které mi kdysi vyprávěla chůva. Lem šatů měla kráska podivně lesklý, jakoby od vody." Také Závišova choť Dětřichovi lásku rozmlouvala a starý štolba Barnabáš jakbysmet.Dětřich přestal dívku navštěvovat a časem na ní zapomněl úplně. Když Záviš zemřel, musel Dětřich zachovat rod. Vybral si bohatou nevěstu, Hildegundu z nedalekého říkovského zámku. Svatba byla krásná, stoly se prohýbaly pod váhou skvělého jídla a vína. Ale manželství si Dětřich dlouho neužil. Když se ráno po svatební noci Hildegunda probudila, byl Dětřich na onom světě. Rusalka se pomstila za Dětřichovu zpronevěru.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. v sobotu, neděli a o svátcích od 9 do 16 hodin, V. úterý až pátek od 9 do 16 hodin, víkendy od 9 do 17 hodin. VI. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin, IX. denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin.VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 45 korun, děti zaplatí 25 korun.JAK K ZÁMKUVlakové spojení k zámku nebo do jeho blízkého okolí neexistuje, a tak nezbývá než vzít zavděk cestování autobusem. Ten staví necelého půl kilometru od zámecké brány. Vhodné spojení naleznete například na www.jizdnirady.cz. Po vlastní ose se k zámku dostanete po silnici 490 ze Zlína nebo Holešova do Fryštáku, kde je zapotřebí zabočit na silnici 489 a ve vesnici Lukov znovu zabočit k zámku Lešná.

Pokračovat na článek


Zámek Vizovice

Městečko bylo sídlem cisterciáckého kláštera Smilheimu založeného roku 1261 rytířem Smilem ze Střílek. V dobách husitských válek byl klášter poničen, ale církev ho po čase obnovila. Po roce 1500 však klášter definitivně zanikl a místo něj byl po roce 1570 vystavěn renesanční zámek. Tato podoba mu zůstala pouhých dvě stě let, pak dostal barokní háv s rysy francouzského klasicismu.Město Vizovice utrpělo velké škody během valašského povstání a také ho v roce 1663 poničili Turci. Za druhé světové války se ve Vizovicích usídlily jednotky SS, které odtud podnikaly útoky na vsi podílející se na odboji.  Co skrývá zámek? Barokní zámek Vizovice nabízí návštěvníkům pozoruhodné interiéry s unikátní výzdobou. Mezi nejzajímavější prostory zámku patří hlavní sál, knihovna a zámecká kaple. Tyto místnosti se stejně jako některé další mohou pochlubit zajímavou malbou. Samotné pokoje a salónky jsou vybaveny z velké části ve stylu Ludvíka XVI. Najdete v nich hned několik zajímavých sbírek včetně starého nábytku a porcelánu nebo rozsáhlou obrazovou galerii s díly A. Dürera, L. Cranacha a dalších. Zámek obklopuje malebný anglický park se sochařskou výzdobou z dílny O. Schweigla. Pokud se tedy po náročné prohlídce budete cítit znaveni, lepší místo nelze doporučit.  Kudy vede cesta? Vizovice mají dobré dopravní spojení vlakem i autobusem. Stačí najít odpovídající spojení na www.jizdnirady.cz, koupit jízdenku a nastoupit. Z železniční stanice vás čeká půl kilometru pěšky k zámecké bráně. Autobus vás zaveze o dvě stě metrů blíže. Motoristé by měli do Vizovic zamířit po silnici číslo 49 ze Zlína směrem na Vsetín. Parkoviště pro osobní automobily i autobusy je jen pár kroků od zámecké brány. 

Pokračovat na článek


Zámek Zlín

Krásný zámek v historické části města Zlína. Na jeho místě původně stávala malá gotická tvrz, která byla později přestavěna na renesanční zámek. Jeho majitelem byl Jan Cedlar z Hofu. V roce 1605 byl zámek dobyt vojskem uherských povstalců, poté se mu dostalo barokní přestavby. Nákladné stavební práce financoval hrabě F. A. Khevenhüller.Středověké městečko Zlín bylo připomínáno už na začátku 14. století. V roce 1427 ho dobyli husité, nájezdníci Zlín zpustošili i v roce 1600. Město se však rychle vzmohlo, ale třicetiletá válka mu přidělala mnohé šrámy na krásné tváři. V roce 1894 tu založil Tomáš Baťa továrnu na výrobu obuvi, v pozdějších letech se značka rozšířila do celého světa. Během druhé světové války byl Zlín velmi poničen. V roce 1949 ho komunistická vláda přejmenovala na Gottwaldov, tento název vydržel do roku 1989. Pak se z Gottwaldova stal opět Zlín.  Co ukrývají zámecké zdi? Zlínský zámek je v současnosti domovem Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně a Státní galerie ve Zlíně. V muzeu najdeme hned několik zajímavých expozic, například přírodovědnou a pravěkou expozici. Velkému zájmu se těší také expozice Pěti světadíly, která je věnovaná cestám známých cestovatelů M. Zikmunda a J. Hanzelky. Kromě toho tu najdete i pamětní síň věnovanou životu a dílu etnografa Františka Bartoše. Ve Státní galerii se ukrývá jedinečná expozice českého sochařství a malířství 20. století. Pod obrazy a sochami jsou podepsáni takoví velikáni, jako například J. Čapek, J. Zrzavý, B. Kubišta a další. Kromě stálých expozic zde máte příležitost navštívit celou řadu výstav, které jsou pořádány v průběhu roku. Pokud hledáte trochu odpočinku po náročné prohlídce, navštivte malebný zámecký park.  O kouzelné masti Kousek od Zlína stával kdysi hrad. Mladý hradní pán Miloš se rád toulal po rozlehlém panství, které mu patřilo. Jednou zabloudil k chudé chýši a u ohniště spatřil nádhernou dívku. "Kde ses tu vzala, růžičko krásná," otázal se. Liduška, tak se kráska jmenovala, mu po pravdě vyprávěla, že je sirotek a vychovala ji stará hodná chůva. Miloš byl tak okouzlen dívčiným zjevem, že ji začal často navštěvovat. Liduška však nebyla ráda, ale odporovat vrchnosti se neodvážila. Její srdce totiž patřilo chudému, ale hodnému Slávkovi.Jednoho dne přišel Miloš ve svých nejlepších šatech a požádal Lidušku o ruku. Dívka sebou trhla a zbledla. "Dávám ti tři dny na rozmyšlenou. Ale věz, žes mou poddanou." Pak odešel. Liduška se rozeštkala. Myslela jen na Slávka a teď si musela vzít muže nemilovaného.Uplynuly tři dny a Miloš tu byl jako na koni. Spatřil Lidušku u kamen, jak míchá podivný lektvar. "Co dobrého chystá moje líbezná růžička," zeptal se."Divotvornou mast vařím. Má takovou moc, že zahojí každou ránu. A já tě, můj pane, prosím, abys mi mečem setnul hlavu. Pak pomazej ránu mastí a já opět obživnu. Dala jsem slovo jinému a nechci zradit."Rytíř Miloš se zarazil, ale nakonec souhlasil. Vzal meč a jednou ranou srazil Lidušce hlavu. Pak vzal mast, ale ať mazal, jak mazal, nic se nedělo. Vytřeštil Miloš oči a s hrozivým řevem uháněl zpátky na hrad. Už nikdy se na jeho tváři neobjevil úsměv a nakonec se proklál mečem. Tím samým mečem, kterým zahubil krásnou Lidušku. Ani po smrti však nemá klid. Jeho duch se prý dodnes zjevuje u zlínského hřbitova. Sedí na ohnivém koni, veze bezhlavé dívčí tělo a v ruce má hlavu s vlajícími vlasy.OTVÍRACÍ DOBA Celoročně denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. VSTUPNÉMuzeum - dospělý zaplatí 20 korun, děti 10 korun, rodinné vstupné je 50 korun. Galerie - dospělý zaplatí 10 korun, děti 5 korun.KUDY DO ZLÍNA?Zlín má dobrou dopravní dosažitelnost vlakem i autobusem. Stačí najít odpovídající spojení na www.jizdnirady.cz. Železniční zastávka je přibližně tři sta metrů od zámku, autobus staví dvě stě metrů od zámecké brány. Motoristé mají při cestě do Zlína hned několik možností. Z Přerova mohou jet po silnici číslo 55 do Otrokovic a odtud po silnici číslo 49 do Zlína. Stejným způsobem, jen z opačné strany, lze do Zlína dojet z Uherského Hradiště. Ze směru od Vsetína lze cestovat po silnici číslo 69 do Vizovic a dále po komunikaci číslo 49 až do Zlína. Parkoviště pro osobní automobily je přibližně dvě stě metrů od zámku

Pokračovat na článek