Výsledky vyhledávání pro dotaz století

Výsledky vyhledávání v sekci: Cestopisy

Dánsko - Dánské království

Dánsko bylo od starověku osídleno Germány, kteří odtud v 6. a 7. století mohutně expandovali na území dnešní Velké Británie a Německa. Zhruba v 10. století se Dánsko stálo základnou pro Vikingy, kteří odtud podnikali významné výboje směrem na západ.O sto let později vznikla rozsáhlá a mocná říše (tzv. Imperium mari nordici), jejíž součástí byla kromě Dánska také Anglie a Norsko. V následujících staletích bylo Dánsko spojeno s okolními severskými státy, jednotlivá uskupení se ale různě měnila. Postavení velmoci si Dánsko nicméně uchovalo až do třicetileté války, která stála severské země mnoho sil.V krutých časech první světové války bylo Dánsko neutrální. Ve druhé světové válce ho obsadila armáda nacistického Německa. Během německé okupace, v roce 1944, se od Dánska definitivně odtrhl Island. Po vyhlášení míru v roce 1945 se Dánsko vydalo na cestu k prosperitě. V současné době patří k Dánsku také samosprávná území Faerské ostrovy a Grónsko. V obou však existují tendence k vyhlášení samostatnosti.PODNEBÍKlimatické podmínky: Dánsko má mírné klima bez extrémních teplot v létě a zimě. Během letních měsíců v červenci a srpnu, kdy je zároveň nejvyšší počet slunečních dnů, činí průměrná denní teplota okolo 19,5 °C. Naopak nejchladnějším měsícem je únor, kdy průměrná teplota klesá na 1,2 °C. Díky tomuto mírnému podnebí má metropole Kodaň obdobné klimatické podmínky jako například Londýn nebo Amsterodam.Aktuální předpověď počasí na pět dní dopředu najdete na adrese Dánského meteorologického ústavu www.dmi.dk/eng/index.html.Nejlepší doba návštěvy: Mnoho dánských turistických regionů ožívá už koncem dubna, kdy se začíná oteplovat a počet slunečných dnů se zvyšuje. Doba dovolených končí v říjnu, kdy se vše ukládá k zimnímu spánku. Období od dubna do října je proto pro návštěvu Dánska ideální.V květnu a červnu je v Dánsku velmi krásně, protože celá země je zelená a zaplavují ji květy nejrůznějších barev. Počasí je v této době příjemné, navíc se vyhnete hlavní turistické sezóně, která vrcholí v červenci a srpnu. V těchto letních měsících je v Dánsku nejtepleji a je nejvyšší počet slunečních dnů. Koná se celá řada festivalů a koncertů pod širým nebem, muzea a další památky mají delší otevírací hodiny. Tajným tipem na návštěvu je konec srpna, kdy je počasí stále velmi příjemné a davy turistů ze země pomalu mizí.NEBEZPEČÍCharakteristika: Dánsko je bezpečná země. Přesto na to doporučujeme nespoléhat, i tady dochází ke krádežím automobilů a jejich vykrádání, k drobnému zcizování osobních zavazadel, peněženek, dokladů a platebních karet. V noční Kodani je rozumné vyhýbat se Christianii a také drogovým uličkám kolem hlavního nádraží. Turisté by se také měli vyvarovat převážení stopařů přes německo-dánské hranice, protože jim může hrozit obvinění z pašování lidí.Drogová kriminalita: Nedovolená výroba, prodej, nákup, držení, vývoz a dovoz omamných a psychotropních látek jsou postihovány trestem odnětí svobody až 6 let. Pokud se jedná o zvláště nebezpečné látky, je možné uložit trest odnětí svobody až na 10 let.DOPRAVA DO ZEMĚLetecká: Je nejrychlejším a nejpohodlnějším způsobem dopravy do Dánska. Centrálním leteckým (a dopravním) uzlem je hlavní město Kodaň, u kterého se také nachází jedno ze tří dánských mezinárodních letišť.Kodaňské mezinárodní letiště (Kastrup) je situované necelých 10 kilometrů jihovýchodně od města. Moderní letiště je plné duty-free shopů, barů, restaurací (otevřených do půlnoci), směnáren a také půjčoven automobilů, které nabízejí své služby sedm dní v týdnu. Bližší informace o provozu kodaňského letiště a letových řádech najdete na internetových stránkách www.cph.dk.Kodaňské letiště má velmi dobré dopravní spojení s centrem metropole. Jezdí z něj rychlodráha do kodaňské centrální železniční stanice, odkud se koleje rozbíhají do všech koutů Dánska. Železniční stanice na letišti je situována vpravo od letištního terminálu, ve kterém si cestující vyzvedávají zavazadla. Jízdenku si můžete koupit u okénka DSB Travel Centre (DSB je dánská státní železniční společnost), které se nachází vpravo od východu.Jízda vlakem do centra Kodaně trvá se spojem Kystbanen přibližně 12 minut. Je možné využít i jiné spoje, například vlak Inter City, který jezdí přímo do regionů Funen a Jutsko s jedinou zastávkou v Kodani. O všech možnostech dopravy je dobré se informovat přímo na letišti nebo na internetových stránkách DSB www.dsb.dk.Z kodaňského letiště se do centra města dostanete i jinými způsoby dopravy, například autobusem. Jízda trvá přibližně 30 minut a autobusy odjíždějí každou čtvrthodinu. Před letištěm také stojí desítky taxíků.Druhé dánské mezinárodní letiště je u města Arhus (Aarhus). Letiště se nachází necelých 50 kilometrů od centra, dopravní spojení zajišťují pravidelné autobusové linky a taxíky. Na letišti se nachází duty-free shopy, banky, směnárny, pošty, restaurace a půjčovny automobilů. Bližší informace najdete na internetových stránkách www.aar.dk.Přiletět můžete i na mezinárodní letiště Billund. Jeho výhodou je, že se nachází necelé dva kilometry od známého Legolandu.Automobilová: Turisté potřebují řidičský průkaz ČR s textem také v cizím světovém jazyce (lepší je mezinárodní řidičský průkaz), zelenou kartu o pojištění pro zahraničí, doklady o vozidlu a mezinárodní označení CZ z vnějšku vozidla. U vypůjčených vozidel musí mít i notářsky ověřené potvrzení o zapůjčení, a to ve světovém jazyce.Po hlavních evropských silnicích se dostanete až do Kodaně (s pomocí nezbytných trajektů). Nejrychlejší cesta po silnici vede z České republiky do Dánska po komunikaci E 55 na trase Praha – Berlín – Rostock – Warnemünde, odkud jezdí několikrát denně trajekt do dánského přístavu Gedser. Jinou možností je zamířit do německého Lübecku a do přístavního města Puttgardenu, odtud pak trajektem do dánského Rodbyhavnu. Z tohoto přístavu vede až do Kodaně kvalitní dálnice. Bližší informace o trajektech do Dánska získáte na internetové adrese www.scandlines.de.Železniční: Kodaň spojuje s ostatním evropskými velkoměsty kvalitní železnice. Z České republiky je možné jet s přestupem v Německu. Nejrychlejší cesta vede podle některých informací přes Hamburk, kde je třeba přestoupit, dále přes Rostock, pak trajektem do dánského města Gedser a znovu vlakem až do Kodaně. Dánskou národní železniční společností je DSB (www.dsb.dk).Autobusová: Z České republiky jezdí do Dánska několik soukromých společností, většinou vyjíždějí několikrát týdně z Prahy.DOPRAVA V ZEMIAutomobilová doprava: Turisté potřebují řidičský průkaz České republiky s textem také v cizím světovém jazyce (lepší je mezinárodní řidičský průkaz), zelenou kartu o pojištění pro zahraničí, doklady o vozidlu a mezinárodní označení CZ z vnější strany vozu. U vypůjčených automobilů musí mít i notářsky ověřené potvrzení o zapůjčení ve světovém jazyce.V Dánsku je kvalitní silniční síť s perfektními dálnicemi. Transport mezi jednotlivými ostrovy zajišťují trajekty, které převážejí i automobily. Často je možné využít mosty. U dálnic jsou tísňové telefony, nebo je možné v případě nouze kontaktovat dánskou motoristickou organizaci Forenede Danske Motorejere (FDM), e-mail: fdm@fdm.dk. Podrobné informace je možné získat na adrese www.fdm.dk. FDM však nemá vlastní silniční službu, proto v případě tísně funguje non stop zhruba 200 pohotovostních center Falck a Dans Autohjaeopu.Pravidla silničního provozu a dopravní značení je mezinárodní. Jezdí se vpravo. Maximální povolené množství alkoholu v krvi je 0,8 promile. Všichni cestující v automobilu musí být připoutaní, malé děti musí sedět v autosedačce. V Dánsku je povinnost jezdit i během letního dne s rozsvícenými světly. Pokuty za nedodržení dopravních předpisů se pohybují většinou od 200 do 1500 DKK.S benzinovými stanicemi není v Dánsku žádný problém, jsou na každém rohu. Často bývají otevřené non-stop, platit je možné i hlavními kreditními kartami. V Dánsku se setkáte i s automatickými pumpami, u kterých platíte za pohonné hmoty bankovkami v hodnotě 100 DKK pomocí platebního automatu.Upozorňujeme na hustou dopravu v hlavním městě Kodani. Lepší, než se trmácet v zácpách, je zaparkovat automobil na bezplatném parkovišti (navedou vás k němu informační cedule) a do centra se vydat hromadnou dopravou. Také můžete od dubna do října využít městská kola. Jednoduše si je půjčíte u speciálního automatu za poplatek 20 DKK a když kolo vrátíte, je vám poplatek vrácen. Bicykl je ostatně častým dopravním prostředkem v Dánsku, někdy to vypadá, že je co do počtu na druhém místě hned za osobním automobilem. Na silnicích jsou speciální jízdní pruhy určené cyklistům, na venkově se zase nacházejí stovky kilometrů cyklostezek v čarokrásné přírodě. Kolo se dá přepravovat v autobusech, ve vlacích, na trajektech i v letadlech na vnitrostátních linkách.Půjčovny automobilů: Pokud si budete v Dánsku půjčovat automobil, můžete využít služeb renomovaných mezinárodních společností i tuzemských firem. Minimální věk pro vypůjčení vozu je 20 let, ale mnohé společnosti požadují věk 25 let. Platit je možné v hotovosti i platebními kartami. Některé autopůjčovny poskytují speciální slevy na pronájem vozu o víkendech.Chcete-li zajistit pronájem vozu už z České republiky, navštivte internetové stránky Dánského turistického úřadu (Danish Tourist Board) www.visitdenmark.com. Na příjemných stránkách i v anglické mutaci najdete pod odkazem Car Rental databázi několika set kanceláří, ve kterých si můžete pronájem vozu předjednat. Jednoduše zvolíte region, ve kterém si chcete automobil pronajmout, a databáze vám připraví přehled kanceláří s adresou, cenami, kontakty a případně i s internetovými stránkami, na nichž je možné vůz rezervovat.ZDRAVOTNICTVÍCharakteristika zdravotnictví: Zdravotní péče v Dánsku je na excelentní úrovni, lékaři jsou profesionálové každým coulem. Turistům z České republiky je nutná první pomoc včetně hospitalizace poskytována zdarma. V jiných případech jsou poplatky za lékařskou konzultaci nebo ošetření poměrně drahé (až 500 DKK za konzultaci). Proto se vyplatí kvalitní zdravotní pojištění sjednané před cestou.V případě nouze mohou turisté volat linku tísňového volání 112 (záchranná služba, policie i hasiči, zdarma i z veřejných telefonních automatů). V Kodani funguje na čísle 38 88 60 41 lékařská služba v noci mezi 16 a 8 hodinou ranní, a to ve všední dny, o víkendech a veřejných svátcích. V turistických kancelářích nebo v hotelu dostanete kontakt na nejbližšího zubaře. Lékaře rovněž můžete hledat v dánských Zlatých stránkách na adrese www.degulesider.dk.Léky a lékárny: Nacházejí se na každém rohu, ve větších městech jsou dokonce otevřené non stop. Najdete je podle označení Apotek. Většina léků je na předpis.Další rady: Voda je v Dánsku pitná i z vodovodního kohoutku, protože Dánsko má údajně nejčistší vodu v Evropské unii. Pokud však dánským vodovodům nevěříte, můžete si koupit balenou pitnou vodu, a to v každém obchodě.UBYTOVÁNÍCharakteristika ubytování: V Dánsku není problém sehnat přijatelné ubytování. K dispozici máte stovky hotelů, kempů, hostelů i hostinců, které mají staletou historii. Nocovat můžete na farmách i v prázdninových chatkách u moře. A dokonce si můžete zajistit pobyt v dánské rodině.Sháníte-li ubytování individuálně, navštivte internetové stránky Dánského turistického úřadu (Danish Tourist Board) www.visitdenmark.com. Na příjemných stránkách (i v angličtině) pod odkazem Accommodation najdete databázi asi tisícovky ubytovacích zařízení v Dánsku.Jednoduše zvolíte typ zařízení a region, ve kterém se chcete ubytovat, a databáze vám připraví přehled podniků s charakteristikou, počtem hvězdiček, adresou, cenami, kontakty a případně i s internetovými stránkami, na nichž je možné pokoj rezervovat.Najít ideální ubytovací zařízení můžete i prostřednictvím jiných stránek, například na adrese www.dkhotellist.dk nebo www.hotels-in-denmark.dk. Kusé informace o dánských hotelech si můžete obstarat i na adrese www.aeroe.byportalen.dk.Hotely: V Dánsku nabízejí své služby stovky hotelových zařízení, která se nacházejí ve všech hlavních přímořských regionech a městech. Dánské hotely jsou rozdělené do pěti kategorií, od jedné do pěti hvězdiček.Většina hotelů (a nejen jich) je sdružena v organizaci HORESTA (Asociace dánských hotelů, restaurací a dalších subjektů podnikajících v turistickém průmyslu). Bližší informace najdete na internetové adrese www.horesta.dk či www.danishhotels.dk. Pracovníky asociace můžete také kontaktovat na adrese Vodroffsvej 46, DK-1900 Frederiksberg C, tel.: 35 35 60 88, fax.: 35 35 93 76, e-mail: horesta@horesta.dk.Kempy: Kempování je v Dánsku velmi rozšířené. Tomu ostatně odpovídá také počet kempů. Registrovaných je přibližně 500. Zákazník potřebuje dánský karnet (v některých případech to není nutnost), který si může koupit přímo v kempu nebo v turistických kancelářích. V těch je také možné koupit brožuru s detailními informacemi o všech kempech v zemi, kterou vydává každý rok společnost Danish Camping Union. Bližší údaje o možnostech kempinku v Dánsku najdete na adrese www.dcu.dk.Ceny se odvíjejí od toho, kolik z maximálně možných pěti hvězdiček kempinkové zařízení má (dítě do čtyř let obvykle platí polovinu). Rozdělení kempů podle hvězdiček kontroluje dánská organizace kempinkových zařízení. Pětihvězdičkové kempy uspokojí i ty nejnáročnější hosty. Tříhvězdičková zařízení disponují sprchami, kuchyněmi a obchody. Jednohvězdičkové kempy většinou mají jen toalety a umývárny.Pozor na to, že v Dánsku je přísně zakázáno nocování pod širým nebem (volné kempování), a to na státní půdě, u silnic, na parkovištích, odpočívadlech u dálnic i na plážích. Pokud hodláte nocovat na soukromém pozemku, je to možné, ale až po svolení od majitele. Dánsko si rovněž chrání přírodu, a proto je zakázáno rozdělávat oheň mimo povolená místa.Hostely: Mladým turistům je v Dánsku k dispozici kolem 100 hostelů (vandrerhjem) po celé zemi, ve všech je nutná karta IYHF (ke koupi přímo v hostelech, je možné ji koupit i v Praze). Stejně jako v mnoha světových hostelech mají i v dánských ubytovacích zařízeních přednost studenti a lidé do 26 let.Hostely jsou rozdělené od jedné do pěti hvězdiček podle kvality služeb, které nabízejí. V zimě bývají často zavřené, během sezóny je lepší rezervace. Aktuální informace získáte v asociaci hostelů Danhostel na adrese Vesterbrogade 39, DK-1620 Copenhagen V. K dispozici máte i internetové stránky www.danhostel.dk.Hostince: Jsou velmi zajímavou možností ubytování. Hostinská zařízení (restauranty a hotely v jednom) byla vytvořena už na konci 13. století, kdy dánský král nařídil zprovoznit síť těchto podniků pod názvem kros. Dnes jsou rozseté po celé zemi.Setkat se můžete s tradičními hostinci, ve kterých se stále vaří a posluhuje podle starých zvyklostí (to ale neznamená, že špatně). V jiných hostincích vás zase překvapí moderní služby a vybavení včetně skvělé mezinárodní kuchyně. V sezóně se doporučuje rezervace.Prázdninové domy: Jsou obdobou našich rekreačních chat. Prázdninové domy stojí zejména na plážích (a vůbec v přímořských oblastech). Zpravidla si můžete pronajmout apartmán i pro deset lidí. V ceně pochopitelně nejsou žádné služby.Farmy: Ideální varianta pro milovníky ekoturistiky. Na klasických farmách je možné nocovat za poplatek jako v hotelu, ale obvyklejší je pronajmout si pokoj na delší dobu a začlenit se do běžného života na farmě (někde je to vyžadováno). Odměnou je nejen poznání života farmářů, ale možnosti jízdy na koni, rybaření ve vlastních rybářských revírech apod.Ubytování v soukromí: Zajímavá a v Dánsku velmi rozšířená možnost ubytování. Turisté si mohou pronajmout (většinou na noc) pokoj se sociálním zařízením, často se snídaní. Jedná se o levnější způsob ubytování. Na volné pokoje narazíte po celé zemi, obvykle je poznáte podle klasického označení Zimmer frei nebo dánsky Varelse. Informace o tomto způsobu ubytování můžete získat i v turistických kancelářích.Ubytování na oplátku: V Dánsku je velmi rozšířené bydlení na oplátku. V praxi to znamená, že se předem domluvíte s konkrétní rodinou, u které pak dohodnutou dobu bydlíte. Můžete se zapojit do jejího fungování, ale nemusíte. Záleží na domluvě. Na oplátku pak někdo z dánské rodiny přijede bydlet k vám. Mladí Dánové to praktikují převážně během letních prázdnin od konce června do srpna. Bližší informace i nabídky je možné získat na internetových stránkách www.bbdk.dk, které provozuje organizace HomeLink Denmark, Dansk Bolig Bytte, P.O. Box 53, Bernstorffsvej 71, DK-2900 Hellerup, tel: 39 61 04 05, fax: 39 61 05 25, e-mailová adresa bed@bbdk.dk.OBCHODY A SLUŽBYObchody: Jsou otevřené ve všední dny od 9 do 17.30 hodin, v pátek zůstávají otevřené až do 20 hodin. V sobotu zavírají kolem 14 hodin. V neděli bývají obchody zavřené. Řada obchodů v Kodani je otevřených dlouho po oficiální otevírací době.Supermarkety jsou otevřené od časného rána do pozdního večera, během turistické sezóny je navíc zavedena speciální otevírací doba dlouho do noci. Omezený sortiment potravin je možné koupit non stop v benzínových stanicích a v pouličních stáncích s občerstvením.Suvenýry: Turisté mají na výběr z mnoha suvenýrů. Typickou památkou na Kodaň je zdejší porcelán. Pro Bornholm je charakteristická keramika, pro Faerské ostrovy výrobky z přírodní vlny. Zapomenout nesmíme na krásné skleněné vázy, stříbrné šperky, kožešiny a samozřejmě na Lego.Pošty: Na budovu pošty narazíte v každém větším dánském městečku. Většinou jsou otevřené ve všední dny od 9 do 17 hodin, v sobotu do 12 hodin. Otevírací hodiny jsou ale stanovovány individuálně, proto se můžete setkat i s jinými časy. Pošta na hlavním nádraží v Kodani bývá otevřené ve všední dny od 9 do 21 hodin, v sobotu do 18 hodin, v neděli do 16 hodin. Dánské pošty jsou velmi kvalitní a poskytují precizní služby.Telefony: Telefonních automatů je mnoho, telefonovat je možné i z pošt a kanceláří Statens Teletjensete. V Dánsku se používají telefonní karty Telekort, které je možné koupit na poště, v prodejně s tiskem, na nádraží. Cena je 30, 50 a 100 DKK. Mezinárodní telefonní kód do Dánska z České republiky je 0045. Když voláte z Dánska domů, vytočte 00420 a předvolbu města bez nuly.Elektřina: Elektrické napětí je 220 V, 50 Hz. Používají se zásuvky našeho typu.AKTIVITYCharakteristika: Dánsko je od základu velice kulturní zemí s bohatou historií a nudit se tady rozhodně nebudete. Kromě klasických kulturních aktivit (návštěva festivalů, koncertů, muzeí, galerií a dalších zařízení) se můžete věnovat turistice, sportu nebo se pobavit v četných barech a diskotékách.Když navštívíte internetovou prezentaci Dánského turistického úřadu (Danish Tourist Board) na adrese www.visitdenmark.com (v angličtině) a zvolíte sekci Events, můžete si v přehledné databázi vybrat aktivitu, které se chcete v Dánsku věnovat – hudební koncert, sport, divadelní představení, kulturní festival, fotografickou výstavu. Jednoduše zvolíte požadovaný program, region nebo dokonce konkrétní město a datum. Databáze vám vyhledá konkrétní akci a pozor, někdy i na tři roky dopředu. A to i s internetovými adresami, na nichž se dozvíte více…Kultura: Centrem kulturního života Dánska je hlavní město Kodaň. Muzeum, divadlo, galerii či koncertní halu však najdete v každém větším městě. Během letních měsíců se navíc konají četné festivaly a kulturní akce pod širým nebem.Podrobné informace o možnostech kulturního vyžití najdete na adrese www.kulturdanmark.dk nebo www.kulturnet.dk. Na těchto stránkách jsou údaje o kulturních aktivitách, památkách a zajímavých projektech. V přehledné tabulce zvolíte požadovanou kulturní aktivitu a databáze vám vyhledá vše potřebné – muzea a odkazy na jejich stránky, knihovny, divadla, kina i vše o dánské televizi…Hudba: Pokud do Dánska míříte za hudbou, jste na správném místě. Koncertní haly najdete v Kodani a každém samosprávném městě. S hudební produkcí se setkáte také v kostelech, na zámcích nebo v měšťanských domech.Dánsko je bohaté na klasickou vážnou hudbu, kterou prezentuje celkem sedm symfonických orchestrů. Dánská opera sídlí ve městech Kodaň a Arthus. Pokud jste milovníky jazzu, můžete navštívit celou řadu klubů, stejně tak jste-li milovníky roku a popu. Rovněž folková hudba je velmi populární. Mísí se v ní vliv Skandinávie, ale také třeba irské a skotské hudby. Podrobné informace o dánské hudbě získáte na internetové adrese www.mic.dk. A pokud jste fandové moderní hudby, pak navštivte stránky momentálně nejznámější dánské popové skupiny Aqua (www.aqua.dk).Muzea: Stejně jako koncertních hal a galerií je v Dánsku i mnoho muzeí. Například v Kodani se nachází nejen proslulé botanické, geologické a technické muzeum, ale i další expozice. Při procházení dlouhého seznamu dánských muzeí máte pocit, že Dánsko má muzeum snad úplně na všechno. Jen namátkou jmenujme několik muzeí, které tu najdete: muzeum zvířat, muzeum zemědělství, muzeum Hanse Christiana Andersena, muzeum pekařství, muzeum hodin. Muzeí jsou zkrátka stovky a stovky. Podrobnosti najdete na adrese www.dmol.dk.Zábava: Stejně jako na kulturu je Dánsko bohaté i na zábavu. Turistům se nabízejí diskotéky, hudební kluby, restaurace, kina, prakticky vše, na co si vzpomenete. Největší počet zábavních podniků je samozřejmě v Kodani, ale ani další města nezůstávají stranou. Oblíbené jsou bary i pivnice, které nezřídka zavírají až k ránu. Nezapomeňme uvést noční kluby.Sport na souši: Dánsko je zemí sportu zaslíbenou. Mezi turisty je například velmi oblíbená cyklistika, protože v dánských městech i vesnicích jsou speciální jízdní pruhy pro cyklisty a v zemi je celá řada cyklistických tras. Podrobné mapy a průvodce koupíte v turistických informacích. Oblíbenou trasou je stezka nedaleko Kodaně, která je dlouhá necelých patnáct kilometrů a vede krásnou krajinou.Dánsko je také Mekkou fotbalu. Mnoho dánských fotbalistů hraje v renomovaných světových klubech a samotná dánská liga je velmi kvalitní. A když hraje národní tým, jedná se doslova o státní svátek. Snad nejznámějším domácím týmem je FC Kodaň (www.fck.dk).Významným dánským sportem je badminton, ve kterém dánští sportovci sklízejí úspěchy i na mezinárodní scéně. Badminton nabral vítr do plachet v roce 1987, kdy Dánové vyhráli turnaj All England Championship.Turisté se mohou věnovat i nenáročným sportům, například jízdě na koni. Na venkově je totiž více krav než koní, čemuž odpovídají poměrně mírné ceny za hodiny ježdění. Koně si můžete najmout za poplatek na farmách.Velmi rozšířeným sportem je golf, protože v Dánsku je téměř 130 golfových kurtů. Podrobné informace o golfu najdete na stránkách www.golfonline.dk (jsou i v angličtině).Rybaření: Stejně jako v celé Skandinávii je i v Dánsku velmi oblíbený rybolov. Ryby můžete chytat na moři, ale i na sladkovodních řekách a jezerech. Nutná je licence, kterou lze koupit na jednodenní, týdenní nebo roční rybaření. K dostání je v turistických informacích.Vodní sporty: Vodní radovánky mají v Dánsku výborné zázemí. Pláže jsou písčité, vybavené vším potřebným pro milovníky plavání, windsurfingu nebo třeba jachtingu. Rovněž je možné využívat vnitrozemské řeky a jezera a samozřejmě i četné vodní parky.Většina turistů se bude v dánských vodách hlavně koupat. Příznivé podmínky panují v letních měsících, kdy teplota vody vystoupá na 20 až 22 stupňů Celsia. Většina pláží se pyšní modrou vlajkou, která je důkazem kvality, čistoty a bezpečnosti. Nejkrásnější pláže najdete na severu Jutska a Sjaellandu. Obyvatelé Kodaně míří na jih na Ishoj strand.U dánského pobřeží se budete často setkávat s windsurfingem, který si Dánové velmi oblíbili. Vybavení se na plážích běžně půjčuje. Nejvíce půjčoven je na západě Jutska, právě tady vane příznivý vítr. Podrobnější informace najdete na stránkách Dánské windsurfingové organizace (www.dbo.dk). Bohužel ne všechny informace jsou v angličtině nebo jiné světové řeči.Jachting je možné provozovat na mnoha místech Dánska. Nejvíce jachet však uvidíte jižně od Sjaellandu, kde se nacházejí také četné půjčovny lodí. Jachtu si můžete zapůjčit s kapitánem i bez něj. Lodě se většinou půjčují na týden s veškerým vybavením.

Pokračovat na článek


Ukrajina

Na území dnešní Ukrajiny zasahovaly ve starověku výboje okolních kmenů, především Sarmatů a Skytů. Později bylo celé pobřeží kolonizováno Řeky. Přibližně v 5. století před naším letopočtem vznikla na pobřeží Azovského moře tzv. Bosporská říše, která se rozpadla až po dlouhých devíti stech letech. Následující staletí byla ve znamení bezvládí, kdy se po území Ukrajiny potloukaly stejně jako po území dnešního Ruska různé kočovné kmeny, mezi nimi i Slované.Právě Slovanům vyvstala velká hrozba, nájezdy vikingských kmenů. To byl hlavní důvod toho, proč se Slované v 9. století sjednotili, a tak vznikl první slovanský státní útvar, Kyjevská Rus, která se rozkládala na části dnešní Ukrajiny, Běloruska a Ruska. Centrem říše byl starověký Kyjev, v němž v té době vyrostla celá řada významných staveb.Po rozpadu Kyjevské Rusi se území rozdělilo na početná knížectví, mimo jiné na Haličské, Kyjevské a Vladimirské, ale ve 13. století se velké části země zmocnily kmeny Polovců a později Mongolů (Tatarů), kteří ho začlenili do tzv. Zlaté hordy, tedy do obrovské mongolské říše. Po rozpadu Zlaté hordy byla dnešní Ukrajina rozdělena mezi Uhry, Polsko, Litvu a Moskevské knížectví. Jižních regionů se zmocnili krymští Tataři a Turci, část území zůstala samostatná (Halič a Volyň).V roce 1654 vznikla dohoda o sjednocení Ukrajiny a Ruska, které proběhlo v roce 1667. Poslední velký ukrajinských region, tzv. pravobřežní Ukrajina, byl k Rusku připojen v letech 1793 až 1795. Rusové sice Ukrajinu zbavili Turků, ale země přišla o autonomii a v podstatě se stala pouhou kolonií Ruska. Nic na tom nezměnila ani občanská válka v letech 1918 až 1920 ani polsko-ruská válka v letech 1920 a 1921. Ukrajina stále fakticky patřila k Rusku, jen Zakarpatská Ukrajina (Podkarpatská Rus) byla v té době částí Československa. V roce 1922 se Ukrajina stala součástí SSSR, a to dokonce jako jeden ze zakládajících členů. Během 2. světové války byla okupována Německem. Po válce byly k Ukrajině na základě ruského nátlaku připojeny také části patřící Polsku a Československu (Podkarpatská Rus). Nezávislost vyhlásila Ukrajina po rozpadu SSSR v roce 1991. V roce 1997 byly vyřešeny poslední sporné záležitosti s Ruskem ohledně Krymu. Z toho se stala autonomní republika v rámci Ukrajiny a zdejší námořní základny byly propůjčeny Rusku.PODNEBÍKlimatické podmínky: Ukrajina má mírné kontinentální podnebí, z něhož vybočuje pouze typické středozemní klima na pobřeží Krymského moře. Srážky jsou na území Ukrajiny velmi nerovnoměrné, více prší na západě a severu, méně pak na východě a jihovýchodě. Zima bývá velmi chladná, zato léto je na většině území dosti teplé, na jihu dokonce horké. Nejvíce ukazuje rtuť teploměru v červnu, červenci a srpnu, kdy teploty dosahují až 25 °C. Naopak nejchladněji je v prosinci, lednu a únoru, kdy teploty klesají často pod – 10 °C. Velmi chladno je však i v březnu a listopadu. Aktuální počasí na Ukrajině společně s předpovědí na další dny naleznete na adrese http://ukrainian.wunderground.com/global/UR.html.Nejlepší doba návštěvy: Nejvhodnější dobou pro cestování po Ukrajině je jaro (od konce dubna do začátku června), kdy jsou všechny květiny a stromy v rozkvětu. V tomto období zde ještě není mnoho turistů a i počasí je celkem příznivé, protože neprší tolik jako v létě. Pokud milujete slunce, které dopadá na holé hřbety polonin na Podkarpatské Rusi, přicestujte sem ve žhavých letních měsících, tedy v červenci a srpnu. Letní měsíce jsou ideální i pro pobyt na plážích v Oděse a na Krymu, které však v tuto dobu bývají přelidněné.Zima, konkrétně měsíce prosinec a leden, je chladná s velkým množstvím sněhových srážek. Zasněžená Ukrajina je také velice krásná. Při cestování v zimním období však doporučujeme zajistit si odpovídající ubytování a vybavení na cestu. Místy extrémní mrazy mohou být pro nezvyklého našince nepřekonatelnou překážkou.VSTUPNÍ PODMÍNKYUpozornění: Vstupní podmínky na Ukrajinu jsou velmi složité a nepřehledné. Proto doporučujeme kontaktovat před cestou ministerstvo zahraničních věcí a vyžádat si aktuální předpisy.Doklady: Nutný je platný cestovní pas, k němuž je nutné přikládat pozvání ověřené pasovou službou Ukrajiny nebo turistický voucher. Pokud dotyčný nevlastní ověřené pozvání či turistický voucher, musí mít v cestovním dokladu razítko AB SLUŽBOVA. Držitelé diplomatických a služebních pasů mohou cestovat pouze na své pasy – bez dalších formalit. Minimální vyžadovaná doba platnosti cestovního dokladu je jeden měsíc.V případě cesty motorovým vozidlem je nutné, aby řidič vlastnil mezinárodní řidičský průkaz (ukrajinské orgány však akceptují také české řidičské průkazy) a technický průkaz. Vyžadována je i tzv. zelená karta. Upozorňujeme na to, že je nutné prokazovat vlastnický vztah k automobilu. Pokud se jedná o vozidlo zapůjčené od fyzické osoby, je nutno celním orgánům předložit plnou moc k užívání vozu opatřenou ukrajinským (případně ruským) překladem. Při použití vozidel z půjčoven či od leasingových společností je nutno předkládat příslušnou smlouvu (opětovně s překladem).Vízová povinnost: Je zavedena. Občané České republiky potřebují vízum, které vydává velvyslanectví Ukrajiny v Praze (viz. Důležité kontakty). Zde také zjistíte aktuální informace a podrobnosti ohledně procedury před vydáním víza.Základní celní předpisy: Celní předpisy Ukrajiny tvoří nepřehledný konglomerát zákonů, vyhlášek, předpisů a rozhodnutí prezidenta, z čehož vyplývá, že se cizinec může setkat na různých hraničních přechodech s jejich různou interpretací. Z tohoto důvodu doporučujeme, aby se cestovatel před cestou informoval na patřičných místech. Rozumné je mimo jiné deklarovat veškeré cennější přivážené věci, zejména šperky, umělecké předměty a peníze. Při výjezdu ze země se celní orgány zaměřují především na kontrolu vývozu uměleckých předmětů (zejména ikon).NEBEZPEČÍBezpečnostní situace: Na celém území Ukrajiny je vysoká úroveň kriminality. Oblíbenými objekty zájmu kriminálních živlů jsou především cizinci, u nichž lze předpokládat finanční hotovost a zboží zahraniční výroby. Ve velkých městech je nutné dodržovat pravidla obdobná bezpečnostním pravidlům megapolisů v USA. Oblíbený cíl českých turistů – Podkarpatská Rus – je relativně bezpečná, ale i tady doporučujeme dodržovat základní bezpečnostní opatření, tedy neukazovat hotovost, nenechávat věci bez dozoru a vyvarovat se cestování v noci.Riziková je i automobilová doprava na území Ukrajiny. Silnice jsou v převážné většině ve velmi špatném stavu. Upozorňujeme především na množství dosti hlubokých děr a jam, které nejsou označené. Pro Ukrajinu je typická také značná nekázeň řidičů a nerespektování základních pravidel silničního provozu. Velmi často platí právo silnějšího a rychlejšího – vítězí tedy silné terénní vozy. Na silnicích mimo Kyjev se velmi často vyskytuje volně se pohybující dobytek a povozy. Proto nedoporučujeme jezdit v noci a při řízení ve dne být velmi obezřetný.Drogová kriminalita: Na území Ukrajiny se stále rozšiřuje obchod s narkotiky. Ukrajina je tranzitní zemí pro několik pašeráckých cest (zakavkazská, turecká, afghánsko-středoasijská). Ukrajinské orgány se snaží obchod s narkotiky a jejich výrobu postihovat, trestní sazby jsou poměrně vysoké. Proto je nutno se vyvarovat jakéhokoliv dovozu nebo vývozu omamných a psychotropních látek. Za nedovolenou výrobu a držení, eventuálně užívání omamných a psychotropních látek a jedů a šíření toxikomanie hrozí trest odnětí svobody na 3 až 10 let s možností zabavení majetku. Při přitěžujících okolnostech (například při spáchání trestného činu v organizované skupině nebo prodej drog nezletilým osobám) hrozí trest odnětí svobody na 8 až 12 let a zabavení majetku. V případě držení a výroby omamných nebo psychotropních látek pro vlastní potřebu je možné uložit trest odnětí svobody do 2 let nebo peněžitý trest do výše 300 minimálních mezd.DOPRAVA DO ZEMĚLetecká doprava: Letecky lze na Ukrajinu přiletět přímou linkou ČSA či ukrajinské letecké společnosti Aerosveet Airlines (www.aerosvit.com), a to na pravidelní lince z Prahy do Kyjeva. Národní letecká společnost Ukraine International Airlines (www.ukraine-international.com) do České republiky podle našich informací nelétá. Cestovat, byť s přestupem většinou ve Vídni, je možné i do dalších ukrajinských měst, například do Oděsy nebo Dnepropetrovsku. Do dalších měst se zpravidla dostanete z Kyjeva.Mezinárodní letiště Kyjev-Borispol International (www.ts.kiev.ua/kiev/transpor/air/bore.htm) leží asi 35 kilometrů od centra metropole. Letiště prošlo rozsáhlou rekonstrukcí, takže je dnes vybaveno nonstop bankou, směnárnou, duty free obchody, restauracemi, poštou, úschovnou zavazadel a lékárnou. Hromadná doprava na letiště je poměrně spolehlivá, ale lepší je si vzít taxi, které by vás mělo vyjít asi na 20 USD.Železniční doprava: Cestovat lze pravidelnou železniční linkou, která jezdí denně po trase: Praha – Olomouc – Vsetín – Púchov (SVK) – Žilina (SVK) – Ružomberok (SVK) – Poprad (SVK) – Košice (SVK) – Chop (Čop, hraniční přechod) Mukačevo (UA) – Lvov (UA) – Kyjev. V ideálním případě by cesta z Prahy do Kyjeva neměla trvat déle než 32 hodin. Tento způsob dopravy je sice o něco pohodlnější než cesta autobusem, zato je dražší a výrazně pomalejší. Mezinárodní vlaky přijíždějí na Ukrajinu ze sedmi zemí. Většina ukrajinských měst má denní železniční spojení s Moskvou. Můžete také jet z Berlína do Kyjeva přes Varšavu a Brest. Lvov je spojen s většinou východoevropských a ruských měst, nádraží se nachází necelé tři kilometry západně od centra. Přímé spoje jezdí i do Polska (Varšava), Maďarska (Budapešť) a Rumunska (Bukurešť).Autobusová doprava: Autobus je častým dopravním prostředkem českých turistů, kteří míří na Podkarpatskou Rus. Pro cestovatele, kteří chtějí jet dále na východ, je ale cesta autobusem příliš dlouhá. Na Podkarpatskou Rus vás zaveze celá řada pravidelných linek, které provozují různí dopravci. Počet spojů sice po zavedení oboustranné vízové povinnosti poněkud poklesl, ale stále existuje dostatek linek do celé řady měst, například do Mukačeva, do Lvova nebo jen do pohraničního Užhorodu. Některé linky míří z Prahy, lepší spojení ale zajišťují autobusy vypravované z Brna. Také je možné cestovat pravidelnou linkou do slovenských Michalovců, odkud jezdí do ukrajinského Užhorodu několik linek denně. Do dalších ukrajinských měst se dostanete bez větších problémů pravidelnými linkami nebo návaznými spoji železnicí.Výhodou cestování autobusem je na rozdíl od cestování vlastním automobilem fakt, že autobusy mají na ukrajinsko-slovenských hranicích přednost. Sice vás pravděpodobně donutí vystoupit z autobusu a nechat zrentgenovat zavazadla, ale přesto je to rychlejší způsob překročení hranic.Automobilová doprava: Jízdu osobním vozem na území Ukrajiny nedoporučujeme, protože tomuto druhu dopravy nepřeje špatná bezpečnostní situace v zemi, katastrofální stav mnoha komunikací ani další okolnosti, mimo jiné komplikace na celnicích. Pokud se přesto rozhodnete pro cestu osobním vozem, budete potřebovat mezinárodní řidičský průkaz (podle některých informací však ukrajinské orgány akceptují také české řidičské průkazy), doklady od vozidla, označení CZ na vnějšku vozu a technický průkaz. Vyžadována je i tzv. zelená karta.Upozorňujeme na to, že je nutné prokazovat vlastnický vztah k automobilu. Pokud se jedná o vozidlo zapůjčené od fyzické osoby, je nutno celním orgánům předložit plnou moc k užívání vozu opatřenou ukrajinským (případně ruským) překladem. Při použití vozidel z půjčoven či od leasingových společností je nutno předkládat příslušnou smlouvu (opětovně s překladem). U západních značek automobilů často dochází ke zdlouhavým kontrolám na hraničních přechodech, zda nejde o kradené vozidlo. Počítejte s tím, že dopravní prostředek s cizí státní poznávací značkou se smí používat na území Ukrajiny maximálně 10 kalendářních dnů. Po uplynutí této doby musí být dopravní prostředek registrován celnicí, která vystavuje potvrzení o registraci dopravního prostředku k jeho dalšímu použití na území Ukrajiny. Vyřizování formalit k prodloužení používání dopravního prostředku s českou poznávací značkou nad 10 dnů je zdlouhavé, komplikované a rovněž finančně náročné.Při cestě automobilem je nutno počítat se značným zdržením při odbavování na hranici, téměř jisté je vymáhání různých úplatků ze strany pohraničníků a celníků – pod záminkou platby připojištění, různých cel, ekologických daní, pokut za neodpovídající stav vozidla. Vymáhány mohou být i naturální dávky (alkohol, cigarety nebo čokoláda). Stejná situace se pak většinou opakuje na všech kontrolních stanovištích DAI (Dopravní policie). Upozorňujeme na to, že předpisy se mohou měnit, a proto doporučujeme před cestou kontaktovat české ministerstvo zahraničních věcí nebo přímo ukrajinskou ambasádu, která vám sdělí právě platné předpisy ohledně vjezdu na území Ukrajiny osobním vozem.Pokud zvládnete všechna úskalí, můžete do země vstoupit mimo jiné hraničními přechody Užhorod a Chop (Čop), které čeští motoristé používají nejčastěji. Hned za přechodem se setkáte s katastrofální kvalitou místních silnic. Doporučujeme proto okamžitě zmírnit tlak ve vašich pneumatikách.Námořní a říční doprava: Hlavním přístavem na Dunaji a Oděse je Izmail, který zajišťuje spojení do ruských přístavů Novosibirsk a Soči a do gruzínských přístavů Batumi a Suchumi. Největší význam z hlediska vnitrostátní říční dopravy má řeka Dněpr. Snadno dostupné jsou plavby po Černém moři kolem Krymského poloostrova, které jsou doporučovány.Většina lodí vyplouvá z Turecka, Bulharska a Rumunska a končí v Jaltě, ale některé z Jalty i vyplouvají. Hlavní mezinárodní destinace, které mají několikrát do roka spojení s Ukrajinou, jsou Haifa (Izrael), Limassol (Kypr), Pireus (Řecko) a Port Said (Egypt). Nejfrekventovanější a nejspolehlivější je plavba z Oděsy do Istanbulu.DOPRAVA V ZEMIAutomobilová doprava: Jízdu osobním vozem po území Ukrajiny nedoporučujeme, protože tomuto druhu dopravy nepřeje špatná bezpečnostní situace v zemi, katastrofální stav mnoha komunikací ani další okolnosti, mimo jiné komplikace na celnicích. Pokud se přesto pro cestu osobním vozem rozhodnete, budete potřebovat mezinárodní řidičský průkaz (podle některých informací však ukrajinské orgány akceptují také české řidičské průkazy), doklady od vozidla, označení CZ na vnějšku vozu a technický průkaz. Vyžadována je tzv. zelená karta. Vzhledem k obstrukcím v případě přechodu ukrajinských hranic za volantem osobního vozu (informace najdete v kapitole Doprava do země) doporučujeme necestovat na Ukrajinu vlastním vozem, ale případně si pronajmout vůz až v zemi. Upozorňujeme však na to, že pronájem vozu není na Ukrajině příliš běžný. Na autopůjčovny narazíte jen ve velkých městech či na letištích.Na Ukrajině se jezdí vpravo, auta s volantem na pravé straně jsou dokonce podle některých informací zcela zakázaná. Nejvyšší povolená rychlost v obci je 60 km/h, mimo obec 90 km/h a na dálnici 110 km/h. Pokud je z řidiče cítit alkohol, hrozí mu velmi vysoká pokuta. V zemi je téměř 180 tisíc kilometrů silnic. Hlavní ukrajinské silnice v současné době začínají splňovat slušné podmínky k jízdě, mnoho komunikací je bohužel stále v katastrofálním stavu. Výhodu mají vozidla s náhonem na všechny čtyři kola. V zimních měsících jsou často i hlavní silnice neudržované a najdete na nich celé plochy ledu. Pro Ukrajinu je typická i značná nekázeň řidičů, kteří nerespektují ani základní pravidla silničního provozu. Je s podivem, jaká vozidla dokáží Ukrajinci dostat na silnici, protože se tu běžně setkáte s archaickými žigulíky, volhami a moskviči. Upozorňujeme na to, že na ukrajinských silnicích jsou kontrolní stanoviště Státní automobilové inspekce (DAI), na nichž musí řidiči zastavit. Mohou se tu setkat i s tím, že po nich podnapilí policisté budou vyžadovat úplatek. Podle některých informačních zdrojů trpí Ukrajina nedostatkem pohonných hmot, které jsou jinak poměrně levné. Proto doporučujeme nevyrážet bez naplněných kanystrů.Autobusová doprava: V zemi funguje síť dálkových autobusových linek, které jezdí mezi většími městy. Nasednout je možné i do lokálních spojů. Na dálkových trasách jezdí poměrně kvalitní autobusy, ale na lokálních linkách narazíte většinou na archaické, hlučné, nepohodlné a pomalé stroje, které jsou velmi často přeplněné a špinavé. Jejich výhodou je, že jízdné je velmi nízké. Jízdenky se kupují přímo u řidiče nebo na autobusových terminálech. Jízdní řády autobusy příliš nedodržují a některé autobusové zastávky vůbec nenajdete. Na přesné místo zastavení autobusu a na přibližný jízdní řád je nejjistější zeptat se místních lidí. Vhledem ke kvalitě místních silnic a nedostatku financí na odklízení sněhu jsou některé spoje v zimních měsících provozovány jen částečně nebo jsou úplně zrušené. Do některých částí země se tedy musíte dostat po svých.Při cestování po Ukrajině je možné využít rovněž služeb místních podnikavců, kteří disponují vlastními autobusy či dodávkami. Jízdné je sice o něco dražší, ale na místě budete o poznání rychleji.Železniční doprava: Železniční spojení mezi velkými ukrajinskými městy je v řadě případů lepší než autobusy. Vlaky jezdí poměrně často a jsou levné. Po celé Ukrajině vede téměř 23 tisíc kilometrů železničních tratí, které spojují většinu ukrajinských měst a pokračují dále za hranice. Ukrajinské vlaky jsou ale dosti pomalé, některá cesta vlakem může být příjemná, ale ve většině případů jde spíše o záležitost značně nepohodlnou. Ani bezpečnost není zaručena, vyskytlo se mnoho případů přepadení. Pokud cestujete v noci, nenechejte kupé bez dohledu.Letecká doprava: Nedostatek pohonných hmot způsobil omezení v letecké dopravě uvnitř Ukrajiny, ale v posledních letech se situace poněkud zlepšila. Přemalovaná letadla Aeroflotu ale mají ke komfortu daleko. Vnitrostátní linky provozuje letecká společnost Aerosveet Airlines (www.aerosvit.com) a rovněž národní letecká společnost Ukraine International Airlines (www.ukraine-international.com). Hlavní dopravním uzlem je tradičně Kyjev, ale letět lze i do Oděsy, Dnepropetrovsku, Donětsku nebo Charkova.Městská doprava: Městskou hromadnou dopravu většinou zajišťují autobusy, ale v Kyjevě je k dispozici i metro. Je čisté, levné a výkonné, ačkoliv v současnosti nejezdí tak často jako kdysi. Autobusy a trolejbusy jsou vždy velmi přeplněné, a tak je lepší se jim vyhnout. Taxíky jsou dostupné a poměrně levné.Velmi častým a levným způsobem dopravy ve městech i mimo ně je stopování, které se však nedoporučuje. Místní řidiči se po zastavení často změní v taxikáře a začnou smlouvat o ceně dopravy.ZDRAVOTNICTVÍCharakteristika zdravotnictví: Úroveň lékařské péče na Ukrajině je velmi nízká, naráží na absolutní nedostatek finančních prostředků. Technické vybavení nemocnic je silně zastaralé, vybavení lékařskými potřebami a léky zcela minimální. V některých nemocnicích je situace tak zoufalá, že si do ní pacienti musí přinést vlastní postel, ale to jsou samozřejmě extrémy. Běžnou samozřejmostí však je to, že si pacienti musí sami shánět a hradit léky, které lze volně zakoupit v lékárnách (jsou dosti rozšířené), ale nejsou k dispozici v nemocnicích. Stravování je v lékařských zařízeních absolutně nevyhovující. Vzhledem k těmto skutečnostem nemůžeme v žádném případě doporučit léčbu v ukrajinských státních zdravotnických zařízeních. Přípustné je pouze nezbytně nutné ošetření ve vážných případech, po němž doporučujeme okamžitý transport do lékařských zařízení na území České republiky.Druhou variantou je léčení v soukromých zdravotnických zařízeních, která se nacházejí především v Kyjevě (například firmy BORIS, MEDIKOM a další). Tyto instituce jsou schopny poskytnout komplexní služby včetně transportu nemocných. Ošetření v nich je však velmi drahé a je nutné u zaplatit v hotovosti ihned.Mezi Českou republikou a Ukrajinou stále platí smlouva o bezplatném poskytování lékařské péče. I přes existenci této smlouvy však ukrajinské orgány vyžadují, aby byli čeští občané připojištěni u ukrajinské pojišťovny. Cizinci tak mají povinnost zakoupit si při obdržení víza nebo při překročení státní hranice zdravotní pojistku vydávanou státní akciovou pojišťovací společností Ukrinmedstrach. Upozorňujeme na to, že ukrajinské pohraniční orgány nerespektují cestovní zdravotní pojištění sjednané občany České republiky s českými zdravotními pojišťovnami.Podle zkušeností zastupitelského úřadu České republiky v Kyjevě však na některých hraničních přechodech toto připojištění u ukrajinské pojišťovny prozatím nevyžadují (například na letišti Kyjev – Borispol). Na hraničním přechodu mezi Slovenskem a Ukrajinou u města Užhorod, přes který čeští turisté míří na Podkarpatskou Rus, celníci neuznávají pojišťění u české pojišťovny a turisté se musí pojistit na místě v malé kanceláři pojišťovny Ukrinmedstrach.Léky a lékárny: Počet lékáren na Ukrajině je dostatečný. Navzdory špatné situaci ve zdravotnictví jsou dobře vybavené a disponují kvalitním personálem. Mnoho léků, které tu můžete koupit, je ruské provenience. Platí se v hotovosti. Obvykle je otevřeno ve všední dny od 9 do 17 hodin. Mnohé lékárny však mají pohotovostní službu na zazvonění.Další zdravotnické rady: Upozorňujeme na výskyt některých infekčních onemocnění, která nejsou v České republice běžná. Pravidelně v letních měsících se v jižních oblastech Ukrajiny (Oděsa, Mariupol) vyskytuje cholera (omezený počet případů), běžný je záškrt, leptospiróza, TBC a TBC krav. Doporučujeme proto dodržovat zvláště v létě přísná hygienická opatření. Není bezpečné konzumovat mléko a mléčné výrobky zakoupené na trzích. Vzhledem k černobylské havárii nedoporučujeme konzumovat místní ryby, houby a dokonce ani vodu z vodovodů v okolí Kyjeva.V posledních letech se značně šíří také AIDS. Jeho výskyt je spojen s rozšířenou prostitucí a migrací námořníků (především Oděsa), ale také se stále stoupajícím počtem narkomanů. Podle některých odhadů se Ukrajina v této oblasti dostává na úroveň rozvojových afrických zemí.MĚNA A CENOVÝ KOŠCharakteristika: Měnovou jednotkou Ukrajiny je 1 hřivna (UHA) = 100 kopejek (kopiyka). Používají se bankovky v těchto nominálních hodnotách: 100, 50, 20, 10, 5, 2 a 1 hřivna. Mince jsou v oběhu v těchto hodnotách: 50, 25, 10, 5, 2 a 1 kopejka. Ukrajina je v drtivé většině případů zemí hotovosti. Místní obchodníci přijímají kromě ukrajinských hřiven také tvrdou západní měnu, eura a nejlépe americké dolary. Proto doporučujeme dovoz bankovek (nejlépe dolarů) v malých nominálech. Snadno se směňují a pokud nebudete mít hřivny, můžete s nimi klidně zaplatit. Bližší informace o ukrajinském bankovnictví a finančnictví získáte na stránkách Národní banky Ukrajiny (www.bank.gov.ua).Směna valut: Peníze lze vyměnit v pouličních stáncích, směnárnách nebo v bankách. Kurzy jsou různé, a proto je vhodné se na ně předem informovat. Některé banky a směnárny nechtějí přijímat poškozené (popsané, potištěné) bankovky nebo staré americké dolary. Rozumné je vyměnit vždy jen tolik peněz, kolik utratíte. Většina směnáren vám totiž vymění pouze dolary za hřivny, ale za hřivny od nich dolary ani eura nedostanete. Všichni směnárníci do jednoho unisono tvrdí, že jim tvrdá západní měna právě došla. V žádném případě nedoporučujeme směnu valut na černém trhu, protože to může být nebezpečné.Při výměně valut na Ukrajině máte k dispozici i tyto bankovní ústavy: United Commercial Bank (www.ucb.crimea.ua), Ukribank (www.ukrinbank.com) a Privatbank (www.privbank.com).Cestovní šeky, platební karty: Jsou akceptovány pouze v několika restauracích a hotelech, a to jen ve velkých městech. Ačkoliv počet zařízení, v nichž vám platební kartu nebo cestovní šek přijmou, stále stoupá, je jich stále velmi málo. Proto počítejte s tím, že v Kyjevě platební karty Visa, EuroCard, MasterCard a Diners Club uplatníte v nejluxusnějších podnicích, ale ve městečkách Podkarpatské Rusi vám je nepřijmou prakticky nikde.UBYTOVÁNÍCharakteristika ubytování: Ukrajina rozhodně není turistickou velmocí. Ze zájmu turistů se těší prakticky jen velká města a mořské pobřeží, kde najdete nejvíce ubytovacích možností. Třetím cílem je kouzelná příroda Zakarpatské Ukrajiny, ale tady cestovatelé vyhledávají spíše svobodné nocování po širákem. Pokud toužíte po noclehu pod střechou, můžete se ubytovat v hotelech, v soukromí nebo třeba v kempech. Někdy je však hledání velice těžké.Hotely: Kvalita ukrajinských hotelů je na mnohem nižší úrovni než v zemích s rozvinutějším cestovním ruchem. Nejlepší hotely jsou v Kyjevě, Oděse a přímořských oblastech Jalty. Tady seženete hotely srovnatelné s luxusními hotely v západoevropských zemích. Často však jde o obludné paneláky sovětského stylu. Mimo velká města kvalita hotelů rapidně klesá. V malých městech sice mohou být hotely neuvěřitelně levné, ale hygiena se v nich příliš nedodržuje. A navíc se v nich nevaří a hosté se ani nemohou vykoupat v teplé vodě. Hotel vyhovující vašim požadavkům můžete najít na adrese www.hotelsukraine.com.Ubytování v soukromí: Ubytování v soukromí je skvělým druhem nocování, protože zdejší lidé jsou přátelští a pohostinní a ceny jsou velmi rozumné. Bohužel tu neexistuje žádná organizace, která by tento druh ubytování zajišťovala. Návštěvníci se mohou poptávat po okolí, ale i zde je nutné dodržovat jistou obezřetnost. Ceny jsou pak spíše symbolické, záleží na dohodě. Lidé z České republiky využívají ubytování v soukromí především na Podkarpatské Rusi. Třeba ve vesnici Koločava, která je jejich častým cílem, lze nocleh pod střechou sehnat velmi snadno. Stačí se zeptat místních lidí, kteří vás nasměrují buď k učitelce Natálii Tumarecové, která je i dobrým průvodcem Koločavou, nebo k manželům Glebovým.Kempy: Na Ukrajině se kempy nacházejí na perifériích města a na pobřeží. Není jich mnoho, jejich kvalita navíc silně kolísá. Podle některých informací navíc mají absolutně nevyhovující hygienické podmínky. Stanování se kvůli vysoké kriminalitě nedoporučuje.STRAVOVÁNÍCharakteristika kuchyně: Ukrajinská kuchyně je známá pestrostí a kvalitou chutí a vůní. Snad v každé restauraci si můžete poručit polévku boršč z červené řepy nebo některou z jejích variant, které se připravují z masa, hub, fazolí a dokonce i sušených švestek. Neméně populární jsou i další druhy polévek, houbová, fazolová a hrachová, z nichž některé se podávají s noky. Tradičním jídlem Ukrajiny jsou holubci (plněná kapusta) a vareniky, což je něco jako škubánky s různými druhy náplně – s brambory, masem, sýrem nebo ovocem, například třešněmi nebo borůvkami. Vareniky jsou často zmiňované i v národních lidových písních, takže ochutnáním navíc poznáte i staré ukrajinské tradice.Ukrajinci mají rádi i mléčné výrobky, například chalupářský sýrový lívanec, rjazanku (zkvašené tuhé mléko) a nalysniky (plněné sýry). Žádné svátky se neobejdou bez pirohů, známé jsou také pampušky, baba a medové dorty. Ukrajinské omáčky jsou velice husté a syté a jejich druhy se liší region od regionu. Bližší podrobnosti o ukrajinské kuchyni se dozvíte na internetové adrese www.litech.lviv.ua/~guenon/cuisine.Nápoje: Oblíbeným nápojem ukrajinských rodin je víno, které v drtivé většině případů pochází z domácí produkce. Vynikající jsou krymská vína, zvláště potom dezertní víno Krasnyj Kamen (Rudý kámen). Pro cestovatele, kteří dávají přednost suchým vínům, doporučujeme Abrau nebo Mischako, což jsou skvělé značky kabernetu. Dalším skvělým nápojem je šampaňské Artjomov, které se vyrábí ve východní Ukrajině, nebo ochucená vína z Massandry, z nichž jedno nese velmi zajímavý název Černý doktor.Rozšířená je také domácí vodka, tzv. samohonka, která je velice silná a chuťově velmi zvláštní. Připravuje se podle zaběhlých receptů a její konzumace může pro neznalé cizince dopadnout katastrofálně. Na Ukrajině se také hojně pije pivo, a to místní i dovážené, které je dražší. Na Zakarpatské Ukrajině je to především pivo slovenské. Nealkoholickým nápojům pak kraluje čaj a silná káva. V létě jsou populární sladké limonády.Možnosti stravování: Především ve velkých městech naleznete kvalitní restaurace, které vám okamžitě připomenou restaurace u nás doma. I v menších městech kvalita stravovacích zařízení roste. V malých vesnicích vždy najdete alespoň jednu restauraci, výběr z jídel však budete mít velmi omezený. K dostání jsou zpravidla tradiční ukrajinská a ruská jídla. Ceny jsou nízké.OBCHODY A SLUŽBYObchody: Ekonomická krize se na Ukrajině projevila samozřejmě i v kupní síle obyvatelstva. Větší obchody najdete prakticky jen ve městech. V největších ukrajinských městech také vyrůstají supermarkety a výběr zboží je poměrně široký. Otevřeno mají ve všední dny od 8 do 19 hodin, v sobotu do 17 hodin. Nejlepší supermarkety mají otevřeno dlouho do noci.Ve venkovských vesničkách se většinou nachází pouze několik obchodů. Obvykle jsou všude k dostání základní potraviny, i když i u těch je dobré zkontrolovat datum spotřeby. Oblíbeným místem nákupů jsou trhy, které se pořádají alespoň jeden den v týdnu (většinou v sobotu) ve všech větších vesnicích. Nakoupit zde můžete levnou zeleninu a ovoce, mléko, víno a dále řadu věcí z dovozu, například sušenky, hygienické potřeby nebo oblečení. Někdy je možné nakoupit i léky. Cenová hladině je oproti České republice výrazně nižší.Pošty: Ukrajinské pošty nejsou na příliš vysoké úrovni. Často dochází k otevírání obálek, které slibují lákavý obsah. Proto doporučujeme nezasílat z Ukrajiny nic jiného než pohlednice a slabé dopisy. Na poštu narazíte ve větších městech, na vesnicích jsou maximálně poštovní schránky. Z pošty si většinou můžete i zatelefonovat.Telefony: Telekomunikační služby se na území Ukrajiny dynamicky rozvíjejí, takže ve větších městech jsou běžné digitální linky, pagery a mobilní telefony. Veřejné automaty ale bývají často rozbité a dovolat se z nich může být problém. Telefonní předvolba Ukrajiny je + 380.Suvenýry: Z Ukrajiny pochází celá řada hezkých suvenýrů. Fajnšmekři si odtud mohou přivézt umělecká díla, například obrazy vysoké kvality, keramiku nebo šperky, které můžete koupit o poznání levněji v galeriích nebo přímo od umělců na ulici. Vyhněte se státním obchodům, které prodávají nekvalitní zboží. Oblíbené jsou také tradiční výzdoby a zdobená vejce.Elektřina: 220 voltů, 50 Hz.AKTIVITYKultura: Ukrajina je zemí s bohatou kulturou, o čemž svědčí mimo jiné i to, že má kolem devadesáti profesionálních divadel, které zahrnují i operu, operetu, balet a loutková divadla. Na jevišti Národní opery se konala vynikající vystoupení ukrajinského a světového baletu, prvním byla v červnu 1994 Mezinárodní taneční soutěž Serge Lifara. Serge Lifar byl světově proslulý choreograf, který se narodil v Kyjevě. Přes 30 let vedl hereckou společnost legendární Velké opery v Paříži a Francouzskou taneční akademii v Paříži. Nejznámější ukrajinská hudební seskupení jsou Státní akademická skupina Dumka, Státní akademický chorál G. Verjovky a Státní akademický sbor lidového tance P. Virského.Opera se hraje v nádherně zdobených divadlech v Kyjevě, Lvově a Oděse. Ukrajinci mají hluboce zakořeněné muzikální tradice a zpívání je velmi populární. Většina měst má také výborná hudebně-komediální a baletní divadla. Postsovětská ekonomika bohužel způsobila, že mnoho divadelních a hudebních představení má velmi nízkou návštěvnost. Přední umělci vystupují především v obrovském kyjevském Ukrajinském divadle, kde je vyšší vstupné. A pokud jste milovníky galerií, máme pro vás jeden internetový tip: http://art.online.com.ua.Svátky a dny pracovního klidu: 1. leden – Nový rok, 7. leden – Pravoslavné Vánoce, 8. březen – Den žen, Velikonoční svátky, 1. a 2. květen – Svátek práce, 9. květen – Den vítězství ve 2. světové válce, poslední sobota a neděle v květnu – Kyjevské dny (platí jen pro Kyjev), Svátky svaté Trojice (červen), 28. červen – Den ústavy, 24. srpen – Den nezávislosti.Zábava: Kromě divadel, muzeí, baletu a hudebních představení jsou ve velkých městech i kina, diskotéky, hudební i noční kluby a pořádají se tu četné koncerty. Oblíbené jsou také tradiční poutě. Za zábavou lze zamířit i do restaurací nebo barů.Sport: Nejlepší podmínky pro turistiku, trekking a kempink jsou na Krymu a v Karpatech, u několika chráněných národních parků. Na jihozápadě Krymu vedou lehké turistické stezky k jeskynním městečkům Chuft-Kale a Manhup-Kale. Jiné turistické stezky vedou k 300 metrů hlubokému Velkému kaňonu a k vodopádům Dzhur-Dzhur a Uchansu. Pokud budete mít dobrou mapu, můžete se procházet kdekoliv v Karpatech, protože tu je neobydlená a velmi úchvatná krajina. Nejvhodnějším startovním bodem je Karpatský národní park vzdálený asi 55 kilometrů jihozápadně od Kolomyja a 500 kilometrů jihozápadně od Kyjeva. Cestovatelé z České republiky často míří i na Podkarpatsku Rus, bývalou součást naší vlasti. Vyhlášená je nejen příjemnými lidmi a odkazem Nikoly Šuhaje loupežníka, ale také krásnou přírodou. Vystoupat je možné na četné poloniny, tedy horské hřbety porostlé hustou trávou, na které si pochutnávají stáda koz a ovcí. Vyhlášenou poloninou je Krásná či Boržava, jejíž návštěvu je možné spojit s prohlídkou vesničky Koločava.Populárním sportem na Ukrajině je také lyžování. Ukrajinci lyžují v západní části Karpat, nejvyšší střediska jsou Jeremcha a Vorochta nedaleko rumunských hranic a Slavsko poblíž slovenských hranic. Podrobnosti naleznete mimo jiné na stránkách Karpatského lyžařského klubu (www.klk.lviv.ua).Nejoblíbenějším diváckým sportem je fotbal, ačkoliv mezinárodních úspěchů dosáhli rodáci z Ukrajiny i v jiných sportech, například Andrej Medveděv v tenise nebo Sergej Bubka v atletice. Ale co naplat, kopaná prostě vede. Možná je to i tím, že ve světové kopané září ukrajinská hvězda Andrej Ševčenko (www.andrishevchenko.com). Bližší informace o kopané naleznete na stránkách Ukrajinské fotbalové federace (www.ffu.org.ua).

Pokračovat na článek


Na portské do Porta aneb Usmrkanec v Orient Expressu

Vyrážíme s kamarádkou na vlako-čundr do Portugalska. Kamarádka je ta samá, kterou pomlouvám v reportáži Svítání na Stromboli. A stejně se mnou zase jela. Hrdinka. Jsou to naše jarní jízdy, kdy už se doma odmítáme podívat z okna na bílou barvu, kdy se venkovní teploměr stává naším úhlavním nepřítelem, kdy už nenávidím péřovku stejně tak jako rukavice, čepici i šálu... prostě kdy už nevěříme, že snad ještě někdy přijde JARO. A tak mu jedeme naproti. Letos bylo vydáno téma „Na portské do Porta,“ a jelikož zima byla opravdu dlouhá, chtěly jsme vlakovou cestu urychlit použitím letadla do Madridu. Zjištění, že inzerované levné letenky nejsou po připočtení poplatků vůbec levné, vedlo k návratu na koleje. A když od Věry přišel mail: „Čau, tak tady brouzdám po internetu a hledám vlakové spojení, co takhle svést se Orient Expressem?“ je rozhodnuto. Můj vysněný vlak! Když jsme za místenky z Vídně do Paříže zacálovaly 87 korun českých, byť za jednu a na sezení, pojala jsem podezření, že před námi nebudou rozrolovávat koberec, k jídlu budou zase paštiky v aluminiu bez stříbrných podnosů a na setkání s Hercule Poirotem jsem se taky přestala těšit. Ale kurňa, jednou se to jmenuje Orient Express, tak to je fuk. Pak už jen stačilo prokouknout zákeřnost, že Lisabon je Lisboa a nádraží s názvem Lisboa Oriente je opravdu v Portugalsku. Jako vždy získávám těsně před odjezdem informace z internetu a od kolegyně půjčeného průvodce z dob kvetoucího socialismu. Navíc získávám rýmu. V den odjezdu je přesně ve stadiu zvaném kapavka, kdy proud z nosu neustává ani na okamžik. Já vyrážím z Pardubic, v nichž je čerstvý poprašek sněhu, ale Věra přistupuje v České Třebové, kde ty bílý sračky leží od listopadu a snaží se tvářit, že jiný povrch už pod podrážkama nikdy v životě nenajdeme. Moji rodiče tamtéž přes sněhové bariéry nevidí z okna. Věra vysíleně dopadá do vlakové sedačky: „Ty brďo, to bylo o fous, jela jsem pro zásoby do obchodu a zapadla jsem s autem do závěje. Hodinu mě vytahovali a stihla jsem všechno do batohu jen naházet.“ První zjištění, že zapomněla průvodce Portugalskem, mě mrzí, protože má aktuální verzi. Druhé zjištění, že Věra zapomněla kudlu, mě nemrzí vůbec. Živě si vzpomínám na anabázi s jejím bajonetem vloni ve Vatikánu.  Do Vídně si Věra stíhá porovnat obsah Gemmy, zmateně ukázat průvodčímu svačinu místo jízdenky a vyfotit okolí tratě zasypané sněhem až po kolejnice. Prohlašujeme slovo sníh za sprosté a vulgární a zakazujeme jeho používání. Za Břeclaví český celník studuje můj pas asi půl hodiny, takže to komentuju: „Vy ten pas čtete jako detektivku.“ Celník odpoví: „Netušíte, co se z takovýho pasu všechno dozvím.“ No jo 25 razítek z loňské Afriky. Věra má nový pas a vyžaduje razítko, že ho chce pokřtít. Celník oplátkou vyžaduje na křest šampaňské. To nemáme, ale razítko s mašinkou ano. Ve Vídni musíme měnit bánhof Süd za West. Musíme ho měnit tramvají a v trafice mají jízdenky jen po čtyřech. S klidem je bereme, bude i na zpáteční cestu, ale s menším klidem koukáme na jeden lístek, v němž jsou jakýsi čtyři divný chlívky. Před nádražím je všude okolo sprostý slovo. Ať už jsme pryč z téhle zeměpisné šířky! V tramvaji Věra geniálně objevuje fígl použití jízdenek - přehne se na patřičný chlívek, orazítkuje a přehne se na další. Už to začíná, vesničanky ve světě. A je tady! Náš Orient Express EN 262. Vypadá jako trochu lepší rychlík, a tak si neustále opakujeme jeho jméno. Sugesce působí natolik, že se stydíme i rozdělat tlačenku v takovým nóbl cugu. Ale hlad je hlad. Já koukám hladově i na cedule s označením vlaku. To by byl důkaz! Věra jejich přemístění do našeho batohu moc nakloněna není. Odjíždíme s dvacetiminutovým zpožděním, Věra lítá s digitálem okolo okýnek a touží vyfotit informaci oznamující zpoždění tak známého vlaku. V devět večer konečně vyrážíme. Máme úžasnou kliku a za celou noc k nám do kupé nikdo nepřistoupil. Je to tím, že cestujeme v zimě a navíc v úterý. Budili nás jen celníci a průvodčí - rakouští, němečtí a francouzští. Ale víte, co to je, když vás někdy uprostřed noci někde uprostřed Evropy vzbudí uniforma? Na jednu jsem přitrouble civěla slepenýma očima s červeným frňákem a rozespale vznesla dotaz: „France?“ A německý průvodčí mně česky odpověděl: „Ahoj. Německo.“ Tím jeho znalost češtiny začínala i končila, ale bylo to milé. Ještě milejší byl pohled z okna, kde bílou barvu vystřídala hnědá. Ucpaný nos mě vzbudil asi tisíckrát a já vzpomínala na rčení nastydlého Petra Jahody: „Zlatá malárie.“ Při vystupování zanechávám v expressu tunu posmrkaných kapesníků a aby se jim váha vyrovnala, sundávám ceduli s označením vlaku. Takže když na nástupišti Věra pronese: „Jak to vyřešíme s těma cedulema?“ v klidu odpovím: „Nijak. Už ji mám v batohu.“  Zpoždění Orienťák nedocválal a tudíž jsme v Paříži místo 10:27 v jedenáct. Ale máme čas a opět měníme nádraží. Tentokrát Est za Montparnasse. Odjezd máme ve čtyři, takže s báglama procházíme pařížské bulváry. Před Notre Damem si symbolicky sníme Pařížskou paštiku, zakoupenou v českém Tescu. Ale je na ní Eiffelovka. A kus za Sienou taky. V Luxemburských zahradách to odnese chleba se salámem. Pozorujeme rojení policistů, vodních děl, černooděnců, zamřížovaných antonů a raděj pokračujeme. Zmrzlé docházíme na nádraží. V Paříži sice není sprostý slovo, ale vítr je studenej a jediný kvetoucí kytky jsme viděly na ptačím trhu. Jo a v trávníku krokusy. Bojím se, jestli je Portugalsko dostatečně na jihu a uvažuju, kolik by v nejhorším stál trajekt do Afriky. Dochází mi první balík papírových kapesníků.  Přesně podle jízdního řádu v 15:50 roztáčí kola francouzský vlak TGV. Kdo máte představu o vlaku TGV jako o komfortu, tak na to zapomeňte. Jede rychle, to jo, ale sedět by v něm mohl pohodlně člověk do výšky tak 130 cm. My jsme přerostlé a naproti sedící lidi taky, takže se neustále okopáváme. Zabírá na ně až moje rýma. Po desátém vysmrkání a dvacátém kejchnutí se kolegové domlouvají s průvodčím a přesunují se jinam. V deset večer končí naše trápení a na hranicích se Španělskem přestupujeme do dalšího vlaku. Teda měly bychom, jenže nás ve francouzském Hendaye naženou do autobusu a vezou přes hranice do španělského Irunu. Tím pádem si v Irunu nestíháme koupit místenky. Ale odjíždíme přesně v deset večer. Průvodčí ovšem místenky vyžaduje a já natvrdle vysvětluju, že ON nám říkal, že je nepotřebujeme. Průvodčí bouchne: „Kdo ON, tvůj přítel?“ Méně natvrdle ukazuju místenky z TGV a vysvětluju, že když jsem je v Paříži kupovala, ptala jsem se a tam mi ON řekl, že ve Španělsku nic nepotřebuju. Lžu, jak když tiskne, lžu anglicky a kašlu na minulý i předminulý časy. Ale zabralo to. Průvodčí se usmiřuje a jen nabádá, že když přijde někdo s místenkou, máme ho pustit. To víme taky. Sotva se zavrtám do spacáku a zaberu, sedá si na druhý konec mojí sedačky kluk. Výška ke dvou metrům. Dokud sedí, dá se to, ale jakmile lehne, je to děs. Vždycky usne a automaticky natáhne nohy, tím pádem mě kopne do nějaké části těla, která se jim zrovna připlete do cesty. Nejčastěji jsou to zuby. Asi tisíckrát za noc se opakuje situace, že odstrčím jeho nohy, přepočítám svoje zuby a zase usnu. Ani nově nastoupivší portugalský průvodčí nemá sílu zasahovat do našeho propletence. A nejvíc mě na tom štve Věra, která na protější sedačku vyfasovala takový nedochůdče a spokojeně chrupe. Vše se snažím dohnat nad ránem, kdy můj basketbalista odchází do jídeláku. Natáhnu se a usnu, jenže v tom vyspalá Věra začne z dlouhé chvíle hrát hry na mobilu. A se zvukama! Ze spánku vrčím: „Teda až to budu psát, já tě tak šíleně pomluvím.“ Jenže to už se rozednívá, Věra mě budí, neb viděla kvetoucí strom, dělám poslední dentistickou inventůru a vstáváme. HURÁ, za oknem je zeleno! Máme vystupovat v jakési Pampilhose, ze které chceme odjet nahoru do Porta, ale nenašly jsme ji na mapě. Pomáhá nám strejdula, který vystřídal Věřino nedochůdče a portugalsky nám vysvětluje, kde máme vystoupit. Je hodnej, ale když přistoupil a já uviděla jeho zimní bundu a šálu, chtěla jsem mu ublížit. Na oplátku za radu se kvůli němu z mého historického průvodce učím portugalsky nashledanou, takže když při odchodu vybafnu: „Até a vista!“ nejdřív se lekne a pak je nadšen a mává nám ještě z odjíždějícího vlaku. Jeho vlak pokračuje do Lisabonu. Tam se dá z Čech dojet na tři přestupy. To by mohl pan Havel jezdit na chalupu vlakem. Z Pampilhosy odjíždíme načas v 8:32, okolo tratě vidíme zrající pomeranče a pro větší rozradostnění si připomínáme, že je u nás doma metr sprostýho slova. V 10:30 přistáváme v Portu. Ale na špatném nádraží. Takže pětiminutový přejezd a jsme tady!!! Nádraží Svatého Benedikta je uvnitř vyzdobeno obkladačkami s historickými náměty. Pár metrů od něho začíná portský Václavák tedy Avenida dos Aliados a to notně rozkopanos a zaplotavanos. Místo Václava tu sedí na koni Pedro IV. Všude se dává nová dlažba, takže se prodíráme mezi ploty, řemeslníky, turisty, domorodci a hned asi na desátý pokus nacházíme turistické centrum, kde nám dávají typ na levné ubytování. Po dalším vymotání ho nacházíme, platíme 15 eurošu za osobu a hlavně shazujeme bágly. Bez nich už jako srnky vbíháme zpět do města.  Nechtějte po mě výčet všech katedrál, kostelů, věží a historických budov, ale je to nádhera. A hlavně... kvetou úžasné rudé magnólie, kytky, tráva je po kotníky, svítí slunce a teplota minimálně patnáct a ještě k tomu nad nulou. A další nádhera - keramické obklady! Fasády i interiéry paláců, kostelů, chrámů, nádraží, obchodů i obyčejných domů, starých i nových budov jsou obloženy keramickými kachlemi. Tady se jim říká azulejos, čteno azuležuš, velikosti 14 x 14 centimetrů. Podle zaručeného zdroje je slovo odvozeno z arabského al-zulaji, což v překladu znamená malý broušený kámen. Podle jiného zaručeného zdroje dostaly tyto dlaždice svůj název od slova azul, neboli modrý, což je převládající barva dekoru těchto obkládaček. Tož si vyberte. Ale rozhodující je, že jsou krásné. Nejkrásnější je okeramikovaný kostel Congregados, u kterého bydlíme a je to náš orientační bod a naše světlo, které uviděla Mařenka s Jeníčkem. V úzkých uličkách mě Věra poučuje, že to, o co si vyklepávám botu, je pračka. Je to takový betonový kvádr na nožičkách. Nevěřícně oddělávám příkrov a opravdu kvádr je nádoba a nahoře je beton ubetonován do tvaru valchy. No to sem vám to popsala, fuj. Ale stojí to před každým domkem, odvod z toho nikam nevede, voda stéká ulicí dolů a dolů, až se buďto vypaří nebo skončí v řece. Stejně tak dříve probíhala likvidace odpadků - v ulicích jsou roury s deklem, něco jako potrubní pošta a ta končí v řece. Dnes už snad ne. Tedy jako ekolog doufám.Věra si kupuje přívěšek na klíče s podobou galského kohouta a já mezitím čtu historku o poutníkovi, který kráčel ke hrobu sv. Jakuba v Santiago de Compostela. Jednou v noci ho na jeho pouti vytáhli z postele a obvinili z vraždy. Poutník se sice zapřísahal, že je nevinen, ale soudce ho odsoudil k trestu smrti garotou. Jelikož v Portugalském království existovalo poslední přání odsouzeného, bylo mu dovoleno, aby ho soudci sdělil. Ten se zrovna chystal k večeři a na stole před sebou měl v pekáči upečeného kohouta. Poutník prohlásil, že až ho nevinného budou škrtit, kohout zakokrhá. Odsouzence tedy odvedli na popraviště i s upečeným kohoutem. Když se smyčka garoty dotkla hrdla poutníka, pečený kohout vyskočil z pekáče a začal kokrhat. Od té doby má Portugalsko ve znaku kohouta, ale není pro ně nijak posvátný. V restauracích i domácnostech se připravuje na mnoho způsobů. Tak svět odplácí. Křivolakými uličkami scházíme k řece Douro, kde obdivujeme mosty. Celokovový železniční most královny Marie Zbožné stavěl v roce 1877 pan Gustave Eiffel a opravdu vypadá jako vlastní brácha Eiffelovky. Druhý most krále Ludvíka I. podle něj za deset let obšlehla jakási belgická společnost. Tento nevlastní brácha je pro auta a chodce. Nádherné jsou oba. Další dva jsou sice betonové, ale štíhlé a elegantní. Jenže to jsme pořád u řeky a já chci Atlantik. Vydáváme se po proudu Doura s tím, že dojdeme k jeho ústí. Ovšem i na mapě je to pořádný flák. Za chvíli nás bolí nohy, mně se vrací rýma a když si Věra zakopnutím o obrubník ustele, zamíříme k MHD. Ale abychom neklesly tak hluboko, použijeme historickou tramvaj. Má číslo 1 a je to krásná ukázka techniky. Sedačky jsou překlápěcí, takže můžete stále sedět po směru jízdy. Na konečné nám průvodčí něco vysvětluje a přestože jí angličtina jde líp než mně, nechápu. Vyleze tedy s námi a ukazuje mi, že musíme pokračovat další tramvají, jejíž číslo je škrtnutá jednička. Tak nejsem takovej blb, koho by napadlo, že po městě jezdí škrtnutá jednička, ovšem na ceduli je opravdu napsaná a za chvíli i přijíždí.  Na konečné škrtnuté jedničky už jsme u Atlantického oceánu. Věra jde fotit maják, já jdu po pláži zdravit oceán, pozorovat bouřící vlny a sbírat mušle. Z blízké stavby jsou na mě upřeny oči několika mužů, kteří kvůli tomu dokonce i přestali pracovat. Lichotí to mé dušičce ženy středního věku, ale jen do té doby než se zase sejdu s Věrou, a ta mě sjede: „Co tam lezeš! Četlas tu ceduli, že se tam od 14.30 do 15.30 nesmí?! A kolik je?“ Odpovídám na obě otázky: „Nečetla. Jsou tři.“ Naštěstí příliv byl zrovna milosrdný. Na cestu zpět už nemáme sil a na škrtnutou jedničku taky ne. Potřebujeme do města. Jediný autobus, který tu jede je číslo 500, vůbec nestudujeme jízdní řád, nalezeme do něj a při naší klice opravdu na kopci ve městě vystupujeme. Okolo našeho kachlíkového kostela se doplížíme do příbytku. Věra vyžaduje zprovoznit její nový vařič. Rozdělujeme funkce, já si beru brýle a čtu návod, Věra vykonává čtené instrukce, jenže se zadrhneme u textu „otáčejte kartuší ...“ Jó vědět tak, co je kartuš. Moje informace směrem k Věře, že se tak jmenoval francouzský Jánošík ve stejnojmenném filmu, který okrádal bohatý, dával chudejm a vždycky po sobě nechal napsané C, nepomáhá. Věra dál zápasí s mechanismem. Nepomáhá ani významná informace, že ho hrál Belmondo. Takže už bez návodu, který nás jen blbne, a naprosto intuitivně vítězíme nad technikou, vaříme kafe a těstoviny s kuřetem. Posilněné vyrážíme do večerního Porta za naším cílem - PORTSKÉ. Máme možnost navštívit sklepy na druhé straně řeky nebo si koupit láhev. Jo k té druhé straně řeky vám musím prozradit - ta se jmenovala Cale. Ta naše se jmenovala Portus. Takže v římské době ústí řeky ovládala dvě protilehlá města. Pak asi nějak zastupitelé vypili víc portského nebo co a spojili města i jména na Portocale. A od toho později vznikla celá země Portugalsko. Ještě na naší portské straně kupujeme láhev portského a po Ludvíkově mostě přecházíme na stranu Cale. Uznaly jsme, že ve sklípcích bychom sice dostaly poučení o zraní portského, o tom, jak podle starých zákonů musí lahodné víno pocházet pouze z Vila Nova de Gaia, protože jenom zde v podzemních sklepích a věkem poznamenaných obrovitých sudech dozrává pravé portské víno, jak všichni výrobci podléhají vinařské komoře v Regni, která je přísná, ale spravedlivá, jak ona rozhoduje o tom, kolik každému výrobci přidělí "agurdente", kořalky, prý brandy, která se míchá do vinného kvasu ve sklepě vinaře a jak nejdůležitější z těchto etap je ta první, která zásadním způsobem ovlivní proces kvašení a rozhodne o druhu portského vína, které potom může nést světoznámou značku "Vinho de Porto", ale neviděly bychom město. A tak si na calové straně řeky sedáme na schodech pro válení sudů z lodí do sklípků a zpět, otvíráme láhev portského a plníme náš cíl. Přitom pozorujeme osvícené historické budovy i korálkově svítící mosty. A zaparkované zvláštní lodičky, které dodnes převáží sudy s vínem. Portské je výborné, sladké a silné. S ubývající tekutinou přibývá světýlek. Když začínáme mít strach, abychom taky nekoulely sudy, zvedáme se a s nedopitou lahví v ruce se potácíme přes řeku, do kopce a okolo osvětleného kachláku domů. Díky portskému mně ani nevadí úpadek českých čundráků, kdy spíme v posteli, vaříme v koupelně na vařiči a Věra něco mele o přepírání. Alespoň nostalgicky vytahuji spacák, usínám současně s ulehnutím a do rána mě nebudí nic. Ani rýma, která ustoupila teplému podnebí. Ráno přejíždíme příměstským vláčkem na druhé nádraží. Jede s námi bláznivá černoška, která zřejmě trpí představou, že před sebou někoho má a neustále mu nahlas a procítěně něco vykládá. Brečí, směje se, křičí, šeptá. Celý vagón ji pozoruje. Včetně nás. A málem bychom kvůli ní prošvihly pohled na mosty. Když si jich všimnu, okamžitě na Věru zařvu: „Jéžíši, koukééééj, mostííííky.“ Všichni cestující uhnou pohledy od černošky a nasměrují je na mě. Zračí se v nich přesvědčení, že je šílenství nakažlivé. A proklatě rychle. Ale to už vystupujme na nádraží Porto Campanha a v 8:15 nastupujeme do portugalského pendolína jménem Alfa Pendular. Mimochodem Věra stále s lahví nedopitého portského v ruce, protože nejde zašpuntovat. Podél pobřeží jedeme směr hlavní město Lisabon. Co jedem, my si to svištíme okolo 200 km za hodinu. Když jsem na displeji tuto cifru uviděla poprvé, okamžitě jsem od Věry vyloudila digitál a nachystala se na focení. Bohužel přišla zastávka a nechápající cestující. Když jsme se opět rozjeli a rychlost se přibližovala k dvoustovce, cestující pochopili. Všichni se mnou sledovali ukazatel a fandili jak na fotbale. Nejdřív jsem zmáčkla dvě stě, ale rychlost lezla dál. Finálních 220 bylo nejvíc. A to byl příplatek jen 4 eura. Kam se hrabou České dráhy, a. s. se svým šnečím Pendolínem a palubním lístkem za dvě kila. Navíc jsme zdarma dostali sluchátka a v televizi jsou volitelné programy. Já jsem nevolitelně usnula a Věra chvíli po mně. Na nádraží v Lisabonu nás odchytl starší chlapík s nabídkou noclehu za pouhých deset euro. Je natolik postarší, že nemám ani strach, že bychom si levný nocleh musely odpracovat a navíc se k nám přidávají další tři kluci. Chlapík nás mikrobusem odváží do pensionu, z kluků se vyklubávají Australani a z ceny se v případě koupelny u pokoje vyklubává 12 euro. Ale nechť. Australani jsou fajn, chválí Českou republiku, líbila se jim prý Praha a Český Krumlov. Já jim na oplátku chválím Austrálii a rozesměju je názvem své knihy „Hi kangaroos.“ Ale jinej překlad názvu Ahoj klokani mě nenapad. Z pensionu seběhneme s kopce a procházíme historická náměstí krále Petra IV. (to je ten samej Pedro), náměstí zvané Terasa paláce, taky náměstí Obchodní, Chiado, Rossio a Restaurátorů až k řece Tejo. Řeka tady v jejím ústí tvoří obrovskou zátoku, přes kterou byl nedávno vystavěn nejdelší most v Evropě. Což je náš další cíl. Autobusem číslo 28 se proti proudu řeky, okolo doků, dostáváme do nové čtvrti, postavené u příležitosti Expa 98, tj. v mém průvodci vůbec není, ve Věřiným by asi byla, ale průvodce je v Čechách. Je to nová zástavba vybudovaná na tovární zóně, skládce a zrušených rafineriích. A teď zde stojí nádherné výškové domy ve tvaru lodí, věž ve tvaru plachty, komerční centrum, obchodní domy, byty i koncertní sály. Nad vším jezdí kabinková lanovka, které jsme odolaly. Ale do Oceánia mě Věra dotáhla. Argumentovala, že je tu ve třiceti nádržích se slanou vodou více než 10 000 živočichů. A to ve dvou patrech: zemském a podmořském. Největší centrální nádrž je viditelná v průběhu celé prohlídky. Představuje otevřené moře a soužití všech živočišných a rostlinných druhů v něm. Horní patro prezentuje 4 specifické oblasti: Atlantik, Severní ledový oceán, Pacifik a Indický oceán. Dolní patro představuje jednotlivé zástupce světové fauny a flory. Hezké to bylo, ale nejhezčí byly mořské vydry. No a hlavně ten most - most Vasco da Gamy dlouhý podle různých údajů 16 až 18 kilometrů. Nádherná stavba spojující oba břehy zátoky v této délce je něco úžasného. Po mnoha bezradných pokusech o nafocení sedáme opět do autobusu číslo 28. Tentokrát pojedeme na druhou konečnou. Výhoda této linky je, že jezdí v Lisabonu podél vody několik kilometrů. My jsme předtím nastoupily uprostřed tj. historické centrum a vystoupily jsme na jednom konci křivolaké přímky v nové čtvrti. Teď pojedeme na druhý konec - do čtvrti Belem. Já si lpím na památníku Objevitelů. Jenže dřív než objevíme památník, objevujeme nádherný klášter Svatého Jeronýma. Je ze 16. století a nechal ho postavit král Manuel I. z radosti nad objevem Indie. Je zdobený bohatě jako máslový svatební dort. Tedy klášter, král je mrtev. Na tomhle králi je zvláštní, že se podle něj jmenuje celý sloh v architektuře - manuelský. A taky je pohřben v tomto klášteře. Stejně jako Vasco da Gama a další portugalské osobnosti tehdejší doby zámořských objevů. Když už tak ty dva pomlouvám, tak ještě pár drbů - Z první cesty do Indie přivezl Vasco da Gama slony, které v Portugalsku nikdo neznal. Věděli, že slon existuje, ale nevěděli, jak vypadá. Král se tudíž přestal projíždět na koni a začal jezdit na slonovi, aby upoutal pozornost. Udělal z nich i královský symbol a dodnes jejich kamenná varianta nese Manuelův hrob. Je mi divný, proč si je nepřivezli už z blízké Afriky. Asi to budou kecy.  Pak už okolo Belémské věže (Torre de Belém, taky manuelská), která tvoří jakousi vstupní mořskou bránu do města, nacházíme obrovský památník Objevitelů (Padrao dos Descobrimentos). Monument z bílého vápence znázorňující lodní příď vznikl v roce 1960 u příležitosti pětistého výročí smrti Jindřicha Mořeplavce. Jeho jméno v portugalštině je kouzelné - Henrique Navegador. Ten stojí na špici, následuje Vasco da Gama, Diogo Caoe a Fern o Magalhaes. A další odborníci symbolizující své podíly na objevech - včetně vojáků, mnichů, jeptišek. Focení je otázkou odvahy, protože je tma. Ale pohled je úžasný a ještě ho znásobují dvě pro mě záhadné stavby, které tvoří pozadí. Most 25. dubna, který jako by vypadl z oka sanfranciské Zlaté bráně a na kopci za ním na druhé straně zátoky socha, která zase padala z oka Ježíšovi, jenž rozpíná ochranné paže nad Rio de Janeirem. Dočítáme se, že most byl postaven v letech 1962-1966 a původně se jmenoval Salazarův most. Na počest karafiátové revoluce v roce 1974, která vrátila zemi demokracii, byl přejmenován na most 25. dubna. Socha rozpaženého Ježíše byla postavena z vděčnosti za to, že Portugalsko bylo ušetřeno útrap druhé světové války. To se holt někdo má, objeví Indii, pak obsadí Brazíli a další kolonie, druhá světová ho mine, sameťák má o patnáct let dřív a hlavně je u moře a z toho kouká záplava mořeplavců, objevů, nových zemí a nových prachů. To se to pak staví monumenty. Nám už pro dnešek stačí návrat metrem do města a vyšlapání kopce k pensionu. Mám objevů plný brejle, takže je musím spláchnout poslední dávkou portského. Proti hluku z ulice sice zadělávám žaluzie i dřevěná balkónová vrátka, ale mám pocit, že by mě nerušilo, ani kdyby oživli všichni objevitelé z památníku. Důsledně vytahuji na bíle povlečenou postel svůj spacák. Jednou jsem na čundru, tak to muší bejt.Někdy v noci Věra začne štrachat. Hrubě nenadávám jenom proto, že by to znamenalo se úplně vzbudit. Pak pustí televizi a do tmy se míhají světýlka monitoru. To už se k hrubosti začínám přibližovat, ale zatím jen přikrývám hlavu polštářem. Když jde ovšem k balkónovým dveřím a bere za kličku otvírání žaluzií, riskuju probuzení a otvírám pusu napěchovanou velice silnými výrazy. Jenže včas mi ji zavře denní světlo z ulice a Věřina slova: „Už bys mohla vstávat. Je devět.“ Mankote, vždyť já večer zatemnila jak před náletem! A to jsem navíc lámanou angličtino-končetino-portugalštinou domluvila s domácím, že nás v deset zaveze na nádraží. Stíháme vše a ode dneška doporučuji portské víno místo prášků na spaní. Domácí s námi profrčí třídou Svobody (Avenida de Liberdade), nejširší a nejzelenější jakou jsem kdy viděla. Na nádraží pronikavě inteligentně pochopíme zákeřnost úschovny zavazadel, kterou zabouchnete, hodíte dvě aura a vypadne vám lísteček s kódem. Takže si ho nemusíte pamatovat, ale taky nesmíte ztratit. Informace pro šetřivé - vešly se nám oba batohy do jedné skříňky. I když se moje Gemma chabě bránila. Od nádraží jdeme přímo do kopců nejstarší čtvrti v Lisabonu Alfamou. Projdeme bleší trh zvaný Trh zlodějky, mineme několik kostelů a klášterů, nakoukneme do pantheonu Svaté Engrácie, kterému Věra zásadně říká Panthenol a snaží se ho vecpat do foťáku. Ostatně já taky. Je to nádherná bílá stavba a slouží jako panthen... zpět, jako pantheon významných osobností. Za maurů byla Alfama čtvrtí aristokracie, po zemětřesení čtvrtí námořníků a rybářů, pak zase hogo-fogo. Ale je stále kopcovitá, plná křivolakých uliček s kachlíkovými domy s balkóny, s nádhernými katedrálami, kostely. Doslova jako bonbónek na špičce dortu - kopce sedí hrad Svatého Jiří. Je z něho rozhled na celé město. Proto se asi hrady stavěly a proto má deset věží a děla. A mohutné opevnění. Vidíme všechny mosty, v dálce rozpíná paže socha Ježíše, pod námi sedí staré město, které jsme prochodily včera a nad vším je tak azulejová obloha, jako kdyby byla taky obložena keramickými kachlíky. Vlaje zde portugalská a lisabonská vlajka. Tu má Věra jakožto ornitoložka ráda, protože na ní jsou dva ptáci sedící na lodi. Když jsme u těch vlajek, nikde jsme neviděly vlajku EU. Na nádvoří roste korkový dub a ve věži se nabízí Camera Obscura. Dub prohlížíme, obskurní kameru ignorujeme. Možná kdyby byla obscénní a ne obskurní. Věra fotí všechno. Před odjezdem si koupila novou kartu do svého digitálu a rozhodla se ji Portugalskem zaplnit. Vždy hlásí, kolik stovek snímků ještě zbývá. Znám Věru, tak vím, že mě a můj kinofilmový foťák nechce naštvat. Ale naštve. Svítí slunce, opalujeme se na lavičce a nedá nám nevzpomenout sprostého slova, které jako bílý flór zahaluje naši rodnou zemi. Brrrr. Tady je tričková teplota a my vyrážíme s kopce na poslední úsek cesty. Věra loví na foťák tramvaje svištící a cinkající v kopcovitých uličkách. Já lovím v mapě poslední bod - Diamantový dům (Casa dos Bicos). Po několikerém zahnutí do slepých uliček ho nacházíme. Je to stavební kuriozita, někdy 1521 byl postaven pro syna guvernéra v Indii. Ten asi chtěl dokázat, že na potomkovi nešetří a fasádu domu nechal udělat z kamenů, který každý jeden vypadá jako pyramida a na jeho hrotu je diamant. Teda byl. To víte, prohlídly jsme stavební šutry hezky zblízka, čestné slovo, diamant žádnej. A to už nám začalo pršet portugalské štěstí a s deštěm docházíme k nádraží. Kód na lístku z půjčovny opravdu funguje, jen od nás požadovala další dvě eura, batohy tam jsou, za chvíli je tady i vlak a ve čtyři odpoledne se loučíme s Lisabonem. Lisabon se s námi loučí duhou, takže Věra svůj digitál trápí z vlakového okýnka. V té nové čtvrti, pro zapomnětlivce - postavené k Expu 98 - zastavujeme na nádraží Lisboa Oriente a Věra zachycuje elektronickou podobu nástupišť, nad kterými se klene palmová střecha. Je kovová, ale napodobení palem vytváří iluzi prostoru a vzdušnosti. A navíc je to hezký.  Procenzurování od průvodčího tentokrát dopadne bez úhony, protože rezervace jsme zakoupily už v Portu, co kdyby jel ten samej a naše lži už na něj neplatily. Upadám do něčeho mezi spánkem a bezvědomím. Občas se přinutím otevřít alespoň jedno oko k rozloučení s portugalskou přírodou. Já si vždycky myslela, že Portugalsko žije ve stínu velkého sousedního Španělska. Byl to jeden z mnoha mých životních omylů. Portugalsko je osobité. I tou přírodou, je zelené, rozmanité, milé a krásné. A stejně tak Portugalci. Jen nejsou zelení. Ale jinak ochotní, přívětiví, hezcí, usměvaví a zásadně mluvící portugalsky. Angličtinu v nouzi znásilňovali asi stejným způsobem jako já. Ovšem jakmile jsme se kdekoliv zastavily s mapou v ruce, okamžitě se nás kolemjdoucí ptali, co hledáme, jak nám mohou pomoci a sypali rady z rukávu. Sypali portugalsky. Ale když lidé chtějí, domluví se. A jen na úplné doplnění atmosféry - tentokrát jsme s Věrou netrpěly ponorkou. Vysvětlení je dvojí a prosté. Za prvé Věra propadla vášni luštění křížovek sudok, vzala si jich zásobu a při luštění zaměstnala mozek a propustila pusu. No a já jsem zdecimovaná rýmou pořád spala. Bohužel se opravdu budím až ráno po projetí nejen Portugalska, ale i celého Španělska a přestupujeme do francouzského TGV pro skrčence. Ten nás proveze krajinou připomínající lívanec a ve dvě odpoledne vyhodí v Paříži na Montparnasse a my opět s batohama procházíme centrem módy a bohémů. První moment v duchu sakruju, že mám zase šlapat po Paříži a pak se taky v duchu okřiknu: „Pelda zmlkni! Co bys za to před pár lety dala.“ Poslušně zmlknu a vybírám cestu tentokrát přes Louvre a královský palác. Z titulků novin se dovídáme, že tu probíhají bitvy mezi policií a studenty. Přidáváme do kroku, co kdyby mydlili i studenty university třetího věku. Na nádraží Est nás tentokrát nečeká Orient Express, ale vlak do Frankfurtu. Ovšem jede na čas a v 16:50 se loučíme i s Paříží. Naslepo sahám do batohu, aby ruka šátralka vytáhla nějakou ze zbývajících paštik. Je to vcelku jedno, řízek stejně nenahmátnu. Příjezd vlak dodržuje přesně ve čtvrt na dvanáct v noci, což je naše štěstí, protože tím pádem stíháme ve Frankfurtu vyměnit nástupiště i vlak za rychlík do Prahy. Rozdělávám spacák a dávám tělu příkaz k probuzení v osm ráno v Praze. Tělo neposlouchá a občas se mátožně hlásí k otočení nebo změně polohy. Pokaždé odolám pokušení pohlédnout z okna. Bojím se, co uvidím. Jenže tomu stejně neuniknu a před Plzní uvidím to, co nechci - sprostý slovo. Člověk třikrát přestoupí a místo zrajících pomerančů jsou okolo zase bílý sračky. Přemýšlím, kdy by to mohlo jet z Plzně zpátky do teplých krajin. V kupé mě udrží Věra plánováním další cesty. Za rok. Ovšem mezitím zase bude dva týdny léto a jedenáct a půl měsíce zima. Ach jo. Sčítám kilometry - ujely jsme jich vlakama přes 7000 a zbyly nám dvě jízdenky na tramvaj ve Vídni. V osm ráno v Praze vytahuju první papírový kapesník, házím batoh na záda a vyrážím přímo na pracoviště. Všichni mě mohutně vítají, ale dostávám zákaz příští dovolené. Pokaždé s mým odjezdem přijdou personální katastrofy. Minule vyměnili ředitele, takže jsme ten rok vyfasovali třetího, ne vždy k lepšímu. Tentokrát mimo jiné nechutné chuťovky dostala výpověď kolegyně, která je u firmy třicet let, je zkušená, znalá, pracovitá - zkrátka všechny vlastnosti, které se nenosí. A má pět let do důchodu.  Vytahuju další kapesníky, pouštím počítač a hledám v jízdních řádech, kdy odjíždí nejbližší vlak jižním směrem. Nebo západním, nebo východním. Nebo úplně jiným, hlavně pryč.

Pokračovat na článek


Rusko

Hustota zalidnění: 8.7 lidí na km2Časové Pásmo: GMT (3-13 ) hAdministrativní dělení: 7 federálních okruhů: 21 republik, 6 krajů, 49 oblastí, 1 autonomní oblast, 10 autonomních okruhů, 2 statutární městaNezávislost od: 24. srpna 1991Měna: rubl (Rub) =100 kopějekÚřední jazyk: ruština Největší město: Moskva (8.675.000 obyvatel)Přírodní nebezpečí: vulkanická aktivita, jarní záplavy, lesní požáryPřístaviště: Aleksandrovsk-Sakhalinsky, Arkhangelsk, Astrakhan, De-Kastri, Indigirskiy, Kaliningrad, Kandalaksha, Kazan, Khabarovsk, Kholmsk, Krasnoyarsk, Lazarev, Mago, Mezen, Moscow, Murmansk, Nakhodka, Nevelsk, Novorossiysk, Onega, Petropavlovsk-Kamchatskiy, RostovNáboženská příslušnost: Pravoslavní 80%, muslimové 0%, ostatní 0%Rusko je největším státem světa, zaujímajícím téměř 12% světové souše. Většina území leží v oblastech pro život krajně nepříznivých, a je tudíž velmi řídce osídlena. Rusko sousedí na západě s Norskem, Finskem, Estonskem, Lotyšskem a Běloruskem. Dlouhou hranici má na jihu s Ukrajinou, dále s Gruzií, Ázerbájdžánem. Nejdelší pak s Kazachstánem, Mongolskem a Čínou, jen několik kilometrů se Severní Koreou. Na severu ho obklopují okrajová moře Severního ledového oceánu - Barentsovo a Karské moře, moře Laptěvů a Východosibiřské moře, na východě pak Tichý oceán s mořem Ochotským a Beringovým a na jihovýchodě moře Japonské. Kratšími úseky má Rusko přístup k Baltskému moři (Finský záliv) na západě, Azovskému a Černému moři na jihozápadě a vnitrozemskému Kaspickému moři na jihu.Přírodní poměry Ruska Nejrozlehlejší země světa. Je 1,5-krát větší než Evropa. Rozkládá se na kontinentech Evropa a Asie. Evropskou část zabírá východoevropské nížina rozčleněná pahorkatina. Na jihu ji ohraničuje vrásová pohoří Kavkaz. Na východě ji zase kruhové horské pásmo Ural odděluje od Západosibiřské nížiny. Mezi Jenisejem a Lenou se zvedá říčními údolími protkaná Středosibiřská plošina, ke které se na jihu připojují pásma Altaj a Sajan. Na východ od Leny náhorní plošiny, pánve a nížiny oddělují jednotlivé východosibiřské pohoří. Kamčatka se svými činnými vulkány již patří k tichomořskými vrásová systému.Rusko je možno rozdělit na pět hlavních fyzicko-geografických oblastí: Východoevropskou rovinu, rozkládající se od západních hranic Ruska až k Uralu, samotné pohoří Ural, Západosibiřskou rovinu mezi Uralem a Jenisejem, Středosibiřskou vysočinu - území mezi řekami Jenisejem a Lenou - a horské oblasti jižní a východní Sibiře.Podnebí Podnebí Ruska není tak rozmanité, jak by napovídala jeho obrovská rozloha. V zásadě převažuje chladné kontinentální klima s velkými teplotními rozdíly. Výjimku představuje na jihozápadě oblast Severního Kavkazu a krátké pobřeží Černého moře, které má téměř středomořské klima. Mírnější oceánské podnebí je charakteristické pro jižní část Přímořského kraje kolem Vladivostoku na Dálném východě. Na severovýchodní Sibiři v oblasti Verchojanska dosahují zimní teploty nejnižších hodnot na Zemi s výjimkou Antarktidy (absolutní maxima -70 °C). Přitom v krátkém létě mohou teploty i zde vystoupit až na 30 °C. Prakticky celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčně zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě komunikací i sídlišť. Průměrné letní teploty se pohybují mezi 4-8 °C na arktickém pobřeží až k 25 °C kolem Kaspického moře. Povrch Východoevropská rovina zaujímá většinu evropského Ruska. Na jihu přechází do stepí Kubáňské nížiny ohraničené mohutnou bariérou Kavkazu, který zároveň tvoří hranici s Asií. Její pahorkatiny nikde nepřesahují výšku 500 m nad mořem. Na severozápadě ji omezuje Karelská jezerní plošina a hornatější poloostrov Kola, na severovýchodě Timanské vrchy. Na západ od Moskvy leží Valdajská vrchovina, kde pramení řada velkých řek včetně Volhy, Dněpru a Západní Dviny. Jihozápad vyplňuje rozsáhlá a nízká Středoruská vrchovina. Na východě vytváří přírodní hranici roviny pohoří Ural, které bylo odedávna předělem mezi Evropou a Asií. Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa - bažinatá Západosibiřská rovina (více než 3 mil. km2), protékaná veletoky Obu s Irtyšem a Jenisejem. Středosibiřská vysočina, tvořená soustavou rozsáhlých plošin a nevysokých pohoří rozčleněných četnými toky, je z hornin, které patří k nejstarším na světě. Na jihu se zvedá ve vyšší Angarskou plošinu a naopak na východ se sklání do Středojakutské roviny v povodí Leny a Viljuje. Náhorní plošina je na severu přerušena bažinatou Severosibiřskou nížinou, za níž se zvedá nevysoké pohoří Byrranga, prostupující poloostrov Tajmyr až k arktickému pobřeží. Prodloužení této soustavy až za 80° severní šířky představují zaledněné ostrovy Severní země. Na jihovýchodě Západosibiřské roviny se zvedají pásma vrásných pohoří. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ nižší Západní Sajan a po hranicích s Mongolském divoké pohoří Tannu-Ola. Na mongolské hranici vrcholí další rozsáhlé horské pásmo - Východní Sajan. Na severovýchod od něj vyplňuje velkou příkopovou propadlinu jezero Bajkal, které svojí unikátní hloubkou, 1620 m, představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a jedinečný ekosystém. Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Odtud na jih se rozkládá Burejské pohoří a podél pobřeží Japonského moře divoký Sichote-Aliň. Na severovýchodní Sibiři vyniká délkou téměř 2000 km Verchojanské pohoří. Výšku 3000 m překračuje ledovcové pohoří Čerského, od Ochotského moře za polární kruh se táhne Kolymské pohoří. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotka, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhne Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících pacifické pobřeží. Sopečné pohoří pokračuje dále k jihozápadu přes Kurilské ostrovy do severního Japonska. Téměř celá tato oblast včetně ostrovu Sachalin neblaze proslula nejtvrdšími trestaneckými tábory (GULAGy), zřízenými již za carské vlády a široce využívanými stalinským režimem. Celá zabajkalská a tichomořská oblast je také značně seismicky aktivní.Po celou dobu své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu. Ačkoli v dávných historických dobách bylo neustále ohrožováno nomádskými nájezdníky z Asie, vybudovalo v průběhu 16.-19. století obrovskou mnohonárodnostní říši.Dějiny Ruska Od 6. století si začali Chazaři (skupiny tureckých a íránských národů, které se stahovaly na sever) podmaňovat ugrofinské a slovanské obyvatelstvo, žijící v oblasti dnešního západního Ruska. Chazaři vytvořili prosperující říši, která zabírala většinu dnešní Ukrajiny a jižního Ruska, a roku 737 založili nové hlavní město Itil poblíž ústí Volhy do Kaspického moře. Mezitím si Vikingové, kteří dělali průzkumné výpravy ze Švédska, probojovali obchodní cestu od Baltského až po Černé moře a Konstantinopolis (dnešní Istanbul) s využitím řeky Dněpru (dněperská obchodní cesta). Nejdříve založili na severu Novgorod a pak postupovali na jih a zbudovali Kyjev. Kolem tohoto města se postupně sjednotilo množství slovanských kmenů, které vytvořily mocný stát Kyjevskou Rus. V roce 965 silný kyjevský kníže Svjatoslav (zemřel roku 972) konečné porazil Chazary. V roce 988 Svjatoslavův syn Vladimír (960-1015) přijal křesťanskou víru. Tato událost vytvořila pevné svazky s řeckou Byzantskou říší, jejíž civilizační vlivy sehrály základní roli při vytváření svébytné ruské kulturní identity. Vláda Vladimíra I. Svjatoslavoviče a jeho syna Jaroslava Moudrého (1019-1054) byla obdobím největšího rozkvetu Kyjevské Rusi. Časté nájezdy bojovných jižních sousedů jí však působily neustálé potíže. V roce 1235 se objevila nová hrozba z východu, když z asijských stepí začali postupovat tatarští a mongolští nájezdníci. Mongolský vpád do Ruska byl rozsáhlý a ničivý. Mongolové pálili města a vyháněli z nich obyvatelstvo, vraždili zajatce a vymáhali poplatky. Severozápadně ležící Novgorod unikl mongolským nájezdům, ale musel čelit útokům Švédů a Germánů ze západu. Legendární novgorodský kníže Alexandr Něvský (1220-1263) nakonec porazil své nepřátele ve dvou velkých bitvách; jednu svedl se Švédy na řece Něvě v roce 1240, druhou, proti Němcům, roku 1242 na zmrzlém Čudském jezeře. Tou dobou už ovšem Mongolové došli až do Evropy a založili říši Zlaté hordy, která měla své hlavní město v Sarajbatu (poblíž Kaspického moře). Zatímco východní oblasti Kyjevské Rusi zůstávaly pod vládou Mongolů, západní část zabraly Litva a Polsko. Avšak koncem 13. století začal růst nový mocný stát. Když se syn Alexandra Něvského Daniil Alexandrovič (1276-1304) stal knížetem moskevským, založil dynastii moskevských panovníků, kteří vládli následující tři století až do roku 1598. Během tohoto období se Moskva rychle rozpínala, zvláště za vlády Ivana III.(Ivan Veliký, 1440-1505), který nakonec v roce 1480 vymanil moskevskou oblast z mongolské poroby. V roce 1472 přijal titul "Vladař veškeré Rusi" a zavedl emblém dvouhlavého orla. V roce 1547 byl jeho vnuk Ivan IV. (Ivan Hrozný 1530-1584) korunován na prvního ruského cara. Mladý car přemohl Kazaňský chanát a zahájil velkou ruskou expanzi na východ. Během půl století byla ovládnuta Sibiř a v roce 1649 došli Jermakovi kozáci až k pobřeží Tichého oceánu. Po smrti Ivanova syna Fjodora I. (1557-1598) panoval ve funkci regenta tatarský šlechtic Boris Godunov. Jeho vláda byla v Rusku obdobím řady povstání a proslula pod názvem "doba těžkostí" (1595-1613); období hladomoru, celkem 18 občanských válek a povstání včetně polské invaze bylo ukončeno, když byl carem zvolen Michail Romanov (1596-1645), první zástupce dynastie, která pak v Rusku panovala nepřetržitě až do roku 1917. Petr. I. zvaný Veliký (1672-1725), veden snahou "otevřít se Západu" a poevropštit svou zemi, založil nové hlavní město Petěrburg při ústí řeky Něvy do Finského zálivu. Svými vojenskými úspěchy, zavedením západních technologií a tvrdými vládními reformami dokázal přeměnit Rusko ve velkou evropskou mocnost. Rozšíření vlivu země a její poevropšťování pokračovalo dále i za panování carevny německého původu Kateřiny II. Veliké (1729-1796). Kateřinin vnuk Alexandr I. (1777-1825) po většinu své vlády vedl válku s Napoleonovou Francií. Porážka Napoleona sice proslavila ruské hrdinství, ruská společnost však zůstala nadále feudální a v Krymské válce (1853-1856) vyšla najevo zaostalost jejího průmyslu. Alexandr II. (1818-1881) zrušil nevolnictví a snažil se o sociální a administrativní reformy. Avšak nespokojenost ruské inteligence stále rostla a vyvrcholila jeho zavražděním v roce 1881. Za vlády Alexandra II. si Rusko podrobilo Kavkaz a Kazachstán a proniklo hluboko do Střední Asie. Kolem roku 1900 vládlo obrovské mnohonárodnostní říši, která sahala až k hranicím Persie, Afghánistánu, Indie a Číny. Po katastrofální válce s Japonskem (1904-1905) přinutily domácí nepokoje cara Mikuláše II. (1868-1916), aby souhlasil se zřízením dumy neboli parlamentu. Jak se však ukázalo, tento ústupek nestačil a přišel pozdě. Situace se dále zhoršila po roce 1914, když se Rusko zapojilo do 1. světové války. V bojích padly miliony lidí, hospodářství se hroutilo a zásobování potravinami bylo vážně ohroženo. V březnu 1917, po povstání v Petrohradu, byl car přinucen k abdikaci ve prospěch Prozatímní vlády. V listopadu 1917 se převratem, který svrhl Prozatímní vládu, chopil moci vůdce bolševické strany Vladimír Iljič Lenin (původním jménem Uljanov, 1870-1924). Lenin okamžitě za cenu velkých ústupků ukončil účast Ruska ve válce a rozhodl o rozdělení půdy rolníkům. Následovalo období ničivé občanské války a intervencí (1918-1922), které skončilo v roce 1922 založením Svazu sovětských socialistických republik. Po Leninově smrti vyhrál boj o moc Josif Vissarionovič Džugašvili, zvaný Stalin (1879-1953), když nemilosrdně vyřadil ze hry své soupeře. V roce 1928 vyhlásil první pětiletý plán: etapu intenzivní industrializace a nucené kolektivizace ruského zemědělství. V jejím důsledku klesla zemědělská produkce a následný hladomor na Ukrajině v roce 1932 způsobil smrt milionů lidí. Mnoho těch, kteří se postavili proti Stalinově politice, bylo popraveno nebo deportováno do sibiřských pracovních táborů. V roce 1934 zahájil Stalin systematickou likvidaci všech svých politických odpůrců, včetně nejvyšších vojenských činitelů. Odhaduje se, že v rámci masového teroru let 1936-1938 zahynulo asi 8 milionů lidí. V roce 1941, po vypuknutí 2. světové války, která zastihla Sovětský svaz nepřipravený, byl okupován rozhodující díl evropské části nacistickým Německem. Jeho porážky bylo dosaženo za cenu obrovských obětí ruského lidu, které přesáhly 20 milionů životů. V prvních poválečných letech získal válkou poničený Sovětský svaz značný mezinárodní vliv vytvořením šesti satelitních komunistických režimů v sousedních státech střední a východní Evropy. Následující období studené války charakterizované vývojem atomových zbraní a závody ve zbrojení vedly k nastolení vojenské rovnováhy dvou hlavních světových velmocí, schopných se vzájemně zničit. V roce 1962, za vlády Nikity Chruščova, unikl svět jen o vlásek válce, když se Spojené státy a Sovětský svaz dohodly ve věci rozmístění sovětských nukleárních raket na Kubě. Chruščovovy pozdější snahy o zlepšení vztahů se Západem byly roku 1964 násilně ukončeny jeho odvoláním vedením Komunistické strany, v níž se moci brzy chopil Leonid Iljič Brežněv. Když se Brežněvovi nepodařilo urovnat rostoucí roztržku mezi Sovětským svazem a komunistickou Čínou, snažil se uzavřít mír se Západem. Avšak sílící brežněvovská náboženská i politická perzekuce, týkající se zvláště Židů, způsobila odliv sympatií Západu a sovětská invaze do Afghánistánu v roce 1980 vyvolala všeobecné mezinárodni odsouzení. Tato situace pokračovala až do března roku 1985, kdy se stal generálním tajemníkem Komunistické strany Michail Sergejevič Gorbačov. Zavedl nový, otevřenější styl vedení, zaměřený na přestavbu vlády a ekonomiky. V roce 1988 stáhl sovětská vojska z Afghánistánu a inicioval odzbrojovací rozhovory se Západem. Doma se však musel vyrovnávat se stagnující ekonomikou, zvětšujícími se rozdíly mezi jednotlivými republikami, sílícími snahami o dlouho potlačovanou národní suverenitu a s etnickými konflikty, které začaly vypukat na mnoha místech Ruska. Koncem 80. let, kdy se zhroutily komunistické režimy po celé Evropě, žádal Gorbačov vyšší prezidentské pravomoci ve snaze zabránit rozpadu Svazu. Boris Jelcin a další radikální reformátoři varovali před "novou diktaturou". Začátkem roku 1990 se však Komunistická strana prakticky vzdala mocenského monopolu a se ztrátou podpory většiny obyvatel ztratila i schopnost ovládat dění v zemi. V důsledku toho se v květnu 1990 Jelcin stal prvním svobodně zvoleným prezidentem Ruské federace. Mezitím Gorbačovovův politický úspěch ve Spojených státech a Velké Británii signalizoval skutečný konec studené války a další snižování zbrojení. Jakkoliv byl Gorbačov oblíbený v zahraničí, doma jeho popularita rychle klesala. Zatímco první svazové republiky vyhlašovaly svou nezávislost, Gorbačov usiloval o zachování určitého stupně centrální autority na základě nové svazové smlouvy. V srpnu 1991 se však skupina konzervativních zastánců tvrdé linie pokusila o uchopení moci. Následující masové demonstrace v Moskvě a Leningradě nedovolily skalním komunistům převrat dokončit. Gorbačov, který byl zadržen v domácím vězení na Krymu, se vrátil do hlavního města, kde však již jeho mocenskou pozicí otřásl Jelcin, který se zde rozhodně postavil proti puči. Neúspěch pučistů potvrdil, že autorita Komunistické strany je zlomena a obrovský monolit Sovětského svazu se začal hroutit. Formálně byl rozpuštěn v prosinci 1991 a 11 z 15 svazových republik s výjimkou pobaltských států a Gruzie vytvořilo Společenství nezávislých států (SNS). Gorbačov neměl jinou volbu než rezignovat. Od té doby vede Rusko zápas o transformaci své ekonomiky, reformu politického systému a o nalezení nové pozice ve světové politice. Přes nesmírné těžkosti, vyvolané Jelcinovými reformami, vyjádřil ruský národ v lidovém referendu v dubnu 1993 jeho vedení podporu. Pokračující rozvrat hospodářství a citelný pokles životní úrovně většiny obyvatel změnil opět politickou situaci. Po srážkách Jelcina s konzervativním parlamentem v říjnu 1993 vítězí v následujících prvních svobodných parlamentních volbách populistický Vladimír Žirinovskij, vůdce nacionálně fašistické orientace. Roku 1996 byl ve volbách zvolen Boris Jelcin, roku 2000 byl zvolen Vladimir Putin.Obyvatelstvo Ruská federace sdružuje na svém území obrovské množství národu, národností i nepočetných etnik. Žije tu více než 100 různých národností a etnických skupin (vedle dominantních Rusů však pouze 6 má více než 1 milion příslušníků a jen Tatarů je více než 5 milionů), které patří zhruba ke 4 hlavním jazykovým skupinám (větvím). Součástí indoevropské skupiny je více než 130 milionů převážně rusky mluvících slovanských obyvatel obývajících území od Baltu až k Pacifiku (vedle Rusů jde především o Ukrajince a Bělorusy). Ostatní tři jazykové skupiny jsou: ugrofinská, rozšířená v oblastech evropské tajgy a tundry (Karelové, Komijci) a v Povolží (Mordvini, Marijci a Udmurti); turkickými neboli turkotatarskými jazyky se hovoří místy na severním Kavkaze, a zejména v Povolží (Tataři, Baškirci, Čuvaši) a Asii, a konečně kavkazská skupina, kam patří jazyky, kterými se mluví na západním Kavkaze a v Dagcstánu. Relikt v této oblasti představuje mongolský jazyk Kalmyků. Ruská většina se od množství neslovanských etnik výrazně liší kulturou, náboženstvím i jazykem. Ve slovanské populací přežila silná pravoslavná tradice, je tu také mnoho baptistů a mnohé národnosti si zachovaly svá tradiční náboženství: islám u některých turkotatarských a kavkazských národů a buddhismus u mnohých Kalmyků a Burjatů. Migrací neustále ubývá židů. V posledních třech letech prodělává Rusko obrovský pokles porodnosti, který vyústil v takový úbytek obyvatel přirozenou měnou, jaký nemá na světě obdoby. Počínaje rokem 1993 ani rozsáhlá imigrace nedokáže zabránit snižování počtu obyvatel.Hospodářství Ruska Rusko soustřeďovalo rozhodující potenciál bývalého Sovětského svazu. Jeho obrovské energetické a další nerostné zdroje zajišťovaly přísun energie a surovin průmyslovým i jiným odvětvím všech ostatních svazových republik i východní Evropy. Ohromná rozloha země a nepříznivé přírodní podmínky však vždy představovaly velkou překážku rozvoje. Přes své ambiciózní a velkorysé zemědělské programy musí Rusko stále ještě dovážet potraviny a jeho zastaralý průmysl nemůže dobře soupeřit s pokrokovými technologiemi vyspělých průmyslových států.Průmysl Páteří ruského hospodářství je těžký průmysl, zpracovávající obrovské množství surovin, které země poskytuje. Nejdůležitější z hlediska fungování celého hospodářství je těžba energetických surovin, jejichž vývoz je rozhodujícím zdrojem příjmů. Severozápadní Sibiř má vedle oblasti Perského zálivu největší zásoby ropy a zemního plynu na světě. Ropa se dále těží mezi Volhou a Uralem (Tatarstán), na severním Kavkaze a ostrově Sachalin. Největší jsou také zásoby černého i hnědého uhlí na střední a východní Sibiři (Jakutsko), v Kuzněcké a Kansko-ačinské pánvi. Největší ložiska zemního plynu jsou na severu Západosibiřské roviny u polárního kruhu a na Jamalském poloostrově. Problémem je těžba paliv v extrémních podmínkách, místy za polárním kruhem, velké ztráty při těžbě a těžké poškozování životního prostředí. Obavy vyvolává velký pokles těžby ropy. Velké jsou i zásoby železných rud, zejména v oblasti Kurské magnetické anomálie při hranicích s Ukrajinou a na jižní Sibiři. Na Urale lze nalézt většinu rud barevných kovů, ale ložiska některých jsou již z velké části vyčerpána. Velmi významná je těžba zlata na východní Sibiři a Dálném východě, světově důležitá je produkce niklu (Norisk, poloostrov Kola), mědi (Ural), bauxitu (Ural, východní Sibiř), polymetalických rud (Kuzbas a Ural), wolframu (jižní Sibiř), cínu (Zabajkalsko) a platiny (Ural, Sibiř), z nerudných surovin pak azbestu, apatitů (poloostrov Kola), diamantů (Jakutsko), draselných solí, slídy a tuhy. Ohromné jsou zásoby vodní energie. Největší vodní elektrárny jsou na Jeniseji s Angarou a Volze. Na výstavbu dalších chybějí finanční prostředky. Program výstavby atomových elektráren byl pozastaven v roce 1986, když výbuch reaktoru v Černobylu na Ukrajině odhalil bezpečnostní slabiny řady zařízení. Za sovětského systému zabezpečovalo Rusko rozhodující část průmyslové produkce a potřeb celého svazu. Charakteristická byla převaha těžkých odvětví, materiálově a energeticky velmi náročných, zaměřených na produkci výrobních prostředků, výroba spotřebního zboží byla druhořadá. To je také jedním z důvodů velkého poklesu průmyslové produkce, po které není v současnosti poptávka. Jen nejvyspělejší technické výrobky jako letadla, některé druhy zbraní, případně další dopravní prostředky a strojní zařízení vybavené mikroprocesorovou technikou mohou být konkurenceschopné na světových trzích.Zemědělství Zemědělství Ruska má i přes obrovskou rozlohu relativně omezené agroklimatické zdroje. Orná půda zabírá pouze 8 %, louky a pastviny dalších 5 % plochy území. Naprostá většina orné půdy se nachází v jižních oblastech evropské části Ruska. Rostlinná výroba má menší význam a její produkce není schopna zajistit dostatek obilovin pro vlastní potřebu. Nejdůležitější plodinou je pšenice (4. místo na světě), významná je produkce ječmene, žita a ovsa, méně kukuřice. Rusko je stále největším světovým producentem brambor. Z technických plodin má největší význam pěstování slunečnice, cukrové řepy a lnu. Stavy hospodářského zvířectva (skotu, vepřů, drůbeže a ovcí) patří k nejvyšším na světě, ale produktivita je nízká a výroba v posledních letech upadá. I přes velké změny kolchozně sovchozní sektor stále hospodaří asi na polovině zemědělské půdy. Skutečně soukromá hospodářství (farmáři) obhospodařují asi 5 % zemědělské půdy. Ruské rybářské loďstvo, které operuje od polárních vod až po Tichý oceán, patří k největším na světě a také v produkci ryb patří Rusku jedno z předních míst. Rusko má také největší zásoby dřeva na světě. Jednoznačně dominují jehličnaté dřeviny, na prvním místě modřín.Doprava a komunikace Doprava v podmínkách Ruska, tj. především ohromných vzdáleností míst produkce (surovin a potravin) a spotřeby, hraje mimořádnou důležitost. Po destrukci centrálního plánování a rozpadu SSSR se stala doprava jedním z nejslabších míst, která ohrožují ekonomickou transformaci. Často se stává, že i potraviny, které je nutné ve značných objemech dovážet, se zkazí ve skladech či při transportu, dříve než se dostanou ke spotřebiteli. Základem ruské dopravy je železniční systém, který slouží přepravě nákladů na velké vzdálenosti a dociluje i přes její velký pokles stále největších výkonů na světě. Železniční doprava je rozvinuta především v evropské části s radiální sítí tratí směřujících z Moskvy do všech důležitých center Ruska i blízkého zahraničí. Ještě větší význam má železniční doprava pro spojení evropské části se Sibiří a Dálným východem, který zabezpečuje již po celé délce zdvojená sibiřská magistrála. Její severní větev - Bajkalsko-amurská magistrála (BAM), vybudovaná s obrovskými náklady, není plně využita. Automobilová doprava sice přepravuje mnohem více nákladů, ale jen na malé vzdálenosti, takže výkony jsou srovnatelné s přepravou po železnici. Silniční síť je rozsáhlá, skutečně kvalitních silnic je však relativně málo. Automobilizace je nízká, ale počet osobních aut se rychle zvyšuje (výroba osobních aut představuje jediné odvětví, které roste). Svůj význam si uchovává levná doprava nákladů po řekách, zejména na Volze a sibiřských veletocích. Velmi rozsáhlá je potrubní doprava, která přepravuje naprostou většinu ropy i zemního plynu, a to ze západní Sibiře až do střední Evropy. Zahraniční obchod je většinou uskutečňován osvědčeným obchodním loďstvem. Na dalekém severu a východě představuje námořní doprava často jediné spojení mezi komunitami roztroušenými po zhruba 50 000 km dlouhém pobřeží. Některé přístavy v zimě zamrzají, jiné, např. Murmansk, fungují celý rok. Největšími přístavy jsou Novorossijsk na Černém moři, St. Petěrburg na Baltu a Nachodka na Dálném východě. Síť leteckých linek byla nejdelší na světě. Se vzrůstem cen paliv a letenek doprava silně poklesla. Stále však pro četné oblasti představuje jediný druh spojení.Zdravotnictví, sociální péče a školství Za sovětského režimu byla v celé Ruské federaci lékařská péče zdarma a široce dostupná, přesto např. naděje dožití byla zejména u mužů velmi nízká. Životní úroveň obyvatel nebyla vysoká, velmi špatné byly podmínky bydlení. Na druhé straně prakticky neexistovala nezaměstnanost. Zhroucení sovětského systému způsobilo chaos ve staré síti sociální péče. Rusko se nyní potýká se stejnými problémy, jakými trpí řada rozvojových zemí: s vysokou inflací, nezaměstnaností a prudkým vzestupem kriminality. Hyperinflace na začátku 90. let způsobila prudké snížení životní úrovně a stále více Rusů se ocitá pod hranicí životního minima. Zastaralá mašinérie systému sociální péče se musí potýkat s obrovským nárůstem bezdomovců, uprchlíků a zbídačených lidí a v současnosti i nezaměstnaných. Roste i kojenecká úmrtnost, zhoršuje se zdravotní i psychický stav obyvatel, extrémní je nárůst alkoholismu a sebevražd.Informace o krásách, životě a kultuře Ruska nás za minulého režimu bombardovali na všech stupních škol. Všichni jsme se učili rusky, v prvopisech četli ruskou poezii a dopisovali jsme si s korespondenční kamarády ze Sovětského Svazu. Naše soužití s Ruskem však bylo nenáviděným ideologií a tak všechno, co přicházelo z východu, se nám příčilo. Svou negace jsme dali najevo v posledním desetiletí, kdy jsme se k Rusku otočili zády a otevřely se západnímu světu. Cestujeme po Evropě, vydáváme se na výpravy do zemí všech kontinentů a Rusko se nám rok od roku vzdaluje. Až nyní si začínáme uvědomovat, že se tento kdysi nesympatický region pro nás stává exotickou krajinou, jejíž přitažlivost nevyzvedl palmy nebo orientální nádech, ale naše školní znalosti a touha navštívit stát, kde zítra znamenalo včera. Objevte Rusko jako zemi čárů, spisovatelů, ledových jezer tonoucích v hlubokých lesích, ale také neuceleným venkově a nepovedených stavebním experimentů. Věříme, že nabídka poznání historických památek a duchovního bohatství Vás osloví stejně jako špičkových sportovců nalákali do Ruska cinkání zlaťáků novodobých ruských bohatýrů......... 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Tipy

Peru - Peruánská republika

AREQUIPABílé město, takovou přezdívkou se pyšní Arequipa obklopená okázalými horami, ke kterým patří i sopka El Misti. Město je charakteristické množstvím krásných budov ze světlého sopečného kamene. Nejvíce fascinující náboženskou stavbou v zemi je Convento de Sanyta Catalina, která byla až donedávna domovem 450 jeptišek. Mnoho krásných městských domů, jako například Casa Ricketts, je nyní využíváno jako galerie či muzeum. Oblíbeným cílem výletů z Arequipy je Kaňon Colca, prokazatelně nejhlubší kaňon na světě.Východně od města leží ve výšce téměř 4000 metrů jezero Titicaca, nejvýše položené splavné jezero na světě. S délkou 170 kilometrů je také největším jezerem v Jižní Americe. Vzhledem k jeho nadmořské výšce je tu neobvykle čisté ovzduší a azurově modrá voda. Z Puna, nejvýznamnějšího přístavu na jezeře, se dají podnikat zajímavé výlety na loďkách.CUZCOArcheologické město je nejstarší souvisle obydlené město na kontinentu a tvoří důležitou část v dopravní síti Jižní Ameriky. Většina ulic ve městě je lemována kamennými zdmi, které stavěli Inkové. Město má velkolepou sbírku koloniálního umění, což dokládá například Katedrála z konce 16. století a Chrám La Merced.Východně od centra města se nachází zřícenina Coricancha, která byla kdysi pozlacená, a Museo de Arqueologia, jehož interiér je vyplněn zařízením z kovu a zlata, hrnčířskými a textilními předměty a najdete tu i několik mumií. Nedaleko odtud leží další čtyři zříceniny: Sacsayhuamán, Qenko, Puca Pucara a Tambo Machay. Největší renomé mezi cestovateli však má jednoznačně Machu Picchu ležící severně od Cuzca.Machu Picchu je tajemstvím opředené město nad řekou Urumbambou. Jeho objevitelem je archeolog Hiram Bingham, který měl tu čest poprvé spatřit zarostlé sídlo Inků vysoko v Peruánských Andách. Předpokládá se, že Machu Picchu bylo postaveno někdy v 15. století, tedy v době, kdy Incká říše zažívala doby největší slávy a rozmachu. Žilo v něm několik tisíc lidí a počet žen byl desetkrát vyšší než počet mužů. Sloužilo nejen jako dokonalý úkryt, ale také jako místo uctívání Slunce. Důkazem je i Sluneční kámen, na němž se vždy při slunečním slunovratu konaly sluneční obřady. Impozantní Machu Picchu dodnes udivuje svou přesností, s jakou tu byly jednotlivé mohutné kameny kladeny na sebe. Mezery mezi díly jsou totiž nepatrné. Stejně je tomu u obyčejných domů i chrámů zasvěcených Slunci, které tvořily velkolepý komplex plný zeleně, paláců i důmyslných vodních kanálů. Ty jsou dodnes skvěle zachovány, protože Machu Picchu zůstalo španělským dobyvatelům navždy utajeno. Záhadou však zůstává, proč ho původní obyvatelstvo v poklidu opustilo a nechalo zarůst neprostupnou džunglí, aby Machu Picchu zůstalo zachováno pro příští generace.CHAN CHANKdysi hlavní město tajemné a mocné říše Chinú leží poblíž pobřežního města Trujillo. Ve své době měl Chan Chan impozantní rozměry, rozkládal se na osmnácti kilometrech čtverečních. Na této ploše stálo několik stovek staveb, postavených z cihel adobe, které původní obyvatelstvo uplácalo ze zdejší žlutavé hlíny. Díky dokonalému systému zásobování vodou tady mohly žít tisíce lidí, v obydlích, z nichž mnohé možná byly pokryty bohatě zdobenými zlatými deskami. Dnes už je samozřejmě Chan Chan bez jediné cennosti, pokud ovšem nepočítáme historickou hodnotu města, kterou nelze vyčíslit. Založení města kolem 12. století se samozřejmě neobejde bez poutavých pověstí. První říká, že Chan Chan založil stvořitel slunce a měsíce. Druhá zase tvrdí, že Chan Chan založil tajemný muž Naymlap, který přišel odkudsi od moře, aby hned po vzniku města zase odešel.Dnes je jisté jen to, že město mělo obdélníkový tvar a jeho centrem byl chrámový hrad Čudi. V okolí byl jeden z nejbohatších okrsků města, obehnaný vysokou, asi devítimetrovou zdí. Dodnes se tu zachovalo velké množství staveb, jejichž střechy ale dávno odnesl zub času. Obzvláště vyhledávanou stavbou je Hala čtyřiadvaceti výklenků se stejným počtem sedadel. Podle odborníků jde o bývalý diskusní sál, v němž se možná rozhodovalo o osudech celé říše. Budova stále udivuje neuvěřitelnou akustikou. Mezi další zachovalé stavby patří okolní chaty, chatrče, vodní zásobníky i speciální plac, na němž se konaly náboženské obřady. Smaragdový chrám byl objeven teprve v roce 1923. Je proslulý zejména svou pyramidovou podobou a také desítkami poutavých reliéfů, které se zachovaly do současnosti. Za zmínku stojí i Chrám duhy nebo Chrám draka, oba bohatě zdobené.V okolí Trujilla je možné vidět i další zajímavosti, například Chrám slunce a Chrám měsíce poblíž řeky Moche. Oba jsou zřejmě starší než Chan Chan, archeologové je datují do 6. století a přičítají je příslušníkům kmene Mochiků. Chrám slunce má impozantní rozměry, leží vysoko nad řekou na plošině téměř 230 krát 140 metrů. V Chrámu měsíce jsou zase krásné fresky se zbraněmi, které mají lidské rysy. Poblíž byl nalezen prastarý hřbitov a mnoho dalších staveb.IQUITOSNedaleko od tohoto města se vody obrovské řeky Ucayali spojují s řekou Maranon, aby vytvořily působivou Amazonku. Tato pověstná řeka je dlouhá více než 3500 kilometrů a teče přes džungli do Atlantického oceánu. Největší řeka na světě je tak široká, že je někdy obtížné dohlédnout na opačný břeh.Iquitos je ideálním místem, odkud se vydat na průzkum této impozantní síly přírody. Z města je několik způsobů, jak spatřit mohutný vodní tok i džungli. Můžete plout po řece do typických chatek hluboko ve vegetaci nebo můžete navštívit vesnice Yagna a Bora, které si přísně chrání své původní zvyky. Rovněž můžete prozkoumat fascinující přítoky a ostrovy Amazonky nebo rybařit v řekách a jezerech. Tady v amazonské džungli je přírodní rezervace Pacaya-Samlrla, která oplývá panenskou florou a faunou.Město Iquitos nejvíce rozkvétalo během 19. století, což se projevilo v architektuře zdejších panství. Dnes nabízí bohatý noční život a typická jídla, která se skládají z množství ryb a exotického ovoce. Turisté by neměli vynechat Národní turistickou rezervaci Quistococha, aby si zaplavali v jezeře nebo si užívali klidu v izolovaných amazonských chatkách.LIMAHlavní město Peru je přeplněné, znečištěné, hlučné a často je zde špatné počasí. Přesto jsou jeho obyvatelé přátelští a pohostinní. V Limě je mnoho příležitostí k posezení nad dobrým jídlem, stejně jako k nočnímu životu. Lima má také velký výběr muzeí. V současnosti je v plánu obnova městského koloniálního centra, takže se metropole v blízké budoucnosti možná stane lákavějším cílem cestovatelů.Mezi hlavní památky patří Museo de Oro del Peru, které nabízí množství předmětů ze zlata, stříbra a drahých kamenů a Museo Nacional de Antropología y Arquelogía, známé výstavou Prehistorické Peru. Chrámy San Francisco a Santo Domingo poskytují vítaný odpočinek od venkovního ruchu. Většina obchodů v Limě, mezi nimiž stojí za zmínku Polvos Azules, je zaplavena množstvím řemeslnických výrobků. Je zde spousta náměstí, nádherné koloniální budovy a zoologická zahrada.NAZCATéměř mystické místo, které skrývá velké tajemství a které už zamotalo hlavu mnoha badatelům. Po nehostinné pouštní ploše o rozloze 500 kilometrů čtverečních je rozmístěno několik set geometricky dokonalých čar, které tvoří známé obrazce. K vidění tu je například pavouk dlouhý asi 45 metrů. Je z rodu Ricinulei, jednoho z nejvzácnějších druhů na světě, jehož příslušníci žijí pouze v nepřístupných místech v amazonské džungli. Je význačný tím, že má jednu nohu prodlouženou s pohlavním orgánem, což je vidět pouze pod mikroskopem. V peruánské Nazce je však zaznamenána s neskutečnou přesností i tato odchylka.Obří kolibřík udivuje přesností jednotlivých čar, která skládají fantastický obraz. Neuvěřitelně přesné spirály zase vytvářejí obraz obrovské opice, vysoké přesně sto metrů. Kondor má rozpětí křídel neskutečných 120 metrů, ještěrka měří ještě o šedesát metrů více. Ztvárněná tu jsou i další zvířata, například velryba, had, lama a dokonce i člověk se svatozáří. Nechybí tu desítky přesných čar, trojúhelníků i jiných geometrických obrazců. Nejpůsobivější pohled na umění dávných civilizací je buď z malých letadel, která startují z okolních letišť, nebo ze speciálně postavené vyhlídkové věže, odkud je výhled na tři obrazy.Vznik mystických kreseb nelze přesně určit, podle archeologů vznikaly průběžně po dlouhá staletí. Nejstarší však vznikly zhruba kolem přelomu letopočtu, nejmladší o šest set let později. Na svědomí je mají původní obyvatelé nehostinné krajiny, kteří za pomoci holých rukou odstranili tuny horniny, aby na tmavé poušti vytvořili světlejší čáry. Učinili to tak důkladně, že obrazy z povrchu země nikdy nezmizí. První písemné zmínky o zdejší podivuhodnosti jsou datovány do 16. století, podrobně je však spatřili až piloti prvních letadel na začátku 20. století. Okamžitě vznikla řada mýtů, k čemu mohly mistrně ztvárněné obrazce sloužit. Podle některých názorů jde o největší astronomickou knihu světa, kdy jednotlivé čáry znázorňují polohu a cesty jednotlivých planet. Podle nejbláznivějších představ jde o obrovský přistávací areál pro lodě mimozemšťanů. Otazník visí i nad tím, jak mohli starověcí obyvatelé nehostinné plochy načrtnout tak dokonale přesné obrazce, když jsou viditelné jen ze vzduchu. Podle některých teorií disponovali horkovzdušnými balóny, ale to se zdá nepravděpodobné.Rozloha: 1 285 221 km2Počet obyvatel: 23 milionů

Pokračovat na článek


Soutěsky na Kamenici - Hřensko

Pokud hledáte pro svůj výlet či dovolenou opravdovou divočinu a nechcete se trmácet do vzdálených zemí, měli byste zamířit na sever do našeho nejmladšího národního parku České Švýcarsko. Tajemná a rozervaná krajina pískovcových skal, rozkládající se na pomezí Čech a Saska, přitahuje lidi svou romantickou krásou odpradávna. K jejím nejzajímavějším částem patří hustě zalesněný kaňon řeky Kamenice, která na dvou místech vytváří soutěsky s klidnou vodní hladinou; pohled na ně představuje neobyčejný zážitek. Zdejší pískovce vznikly v druhohorách asi před sto milióny lety, kdy se z písečných usazenin na dně moře vytvořily až několik set metrů silné vrstvy. Později moře ustoupilo a sopečná činnost v třetihorách způsobila rozlámání pískovcových vrstev na mnoho částí. Vše dokonala větrná a vodní eroze, díky níž zde na mnoha místech vznikly útvary, které jinde nespatříte. Po dlouhou dobu byla oblast kolem Kamenice jen těžko přístupná a byla opředená tajemstvím. Místu, kde končila stezka a dál už pokračovaly jen skály a voda, se dokonce říkalo Konec světa. Pokusy proniknout dál považovali zdejší lidé za bláznovství či dokonce za bezbožnost. Soutěsky na Kamenici představovaly dlouhou dobu velkou překážku, kterou museli obyvatelé pravobřežních obcí Mezná a Vysoká Lípa každou neděli překonávat na cestě do kostela v Růžové. Řeka však sloužila také jako zdroj obživy; rybáři v ní chytali pstruhy a lososy a dřevaři jejího proudu využívali pro plavení dříví. Teprve koncem 19. století byla Kamenice lépe prozkoumána a zanedlouho sem přišli první turisté. Tomu však předcházela zajímavá příhoda – roku 1877 došlo v hřenské hospodě U Zeleného stromu k odvážné sázce, při níž se pět dobrodruhů rozhodlo, že Kamenici a její soutěsky zdolají na voru. Tři plavidla je skutečně bez větších problémů dopravila od Dolského mlýna až do Hřenska a tak vlastně vznikla tradice využití soutěsek pro turistické účely. O to, aby se sem lidé vůbec dostali a mohli si zdejší krásy užít komfortnějším způsobem než na voru, se zasloužil kníže Edmund Clary-Aldringen. Od osmdesátých let 19. století totiž vynakládal nemalé prostředky na zpřístupnění oblasti. Jako majitel zdejšího panství se snažil turistům jejich toulky zpříjemnit a obě soutěsky zpřístupnil. Povolal italské odborníky a pod jejich vedením pak na dvě stě dělníků – barabů – budovalo chodníčky, můstky, tunely, lávky a jezy. Barabové, jejichž jméno je odvozeno od jména biblického lotra Barabáše, byli původně železniční dělníci, kteří vykonávali nejtěžší práce při budování tunelů, například v Alpách. Byla to zajímavá komunita, proslulá svým kočovným životem, nebezpečnou prací a svéráznou tradicí. Tunely pro pěší v oblasti kaňonu Kamenice vykutali během několika zimních měsíců tak, že pískovcovou skálu nejprve zahřívali ohněm a pak ji prudce zchlazovali vodou, takže kámen popraskal a bylo možné ho vylámat. Na zpřístupnění soutěsek se podílel i Horský spolek pro České Švýcarsko. Jako první úsek byla roku 1890 otevřena asi 500  m dlouhá Edmundova neboli Tichá soutěska a v návaznosti vznikla i restaurace. Vody soutěsky tehdy brázdilo pět lodiček, které řídili převozníci s bidly, oblečení v námořnických stejnokrojích. O osm let později skončily úpravy i 250  m dlouhé Divoké soutěsky. Obliba této lokality i nadále stoupala, což dokládají i písemné prameny z dvacátých let 20. století. V té době zde turisty vozilo celkem 21 lodiček od brzkého rána až do tmy a ročně sem zavítalo asi 160 000 návštěvníků. Platily zde přísné předpisy, nesměly se tu pořizovat fotografie ke komerčním účelům, provozovat podomní obchod, vylepovat politické plakáty a přístup byl zakázán i žebrákům. Roku 1964 byly obě soutěsky s pomocí československé armády zrekonstruovány. Pokud se k soutěskám vydáte od parkoviště nedaleko hotelu Klepáč, musíte nejdříve po lávce překonat tok Kamenice a pak pokračujete dál proti proudu řeky. Asi po půlhodině chůze dojdete k přístavišti člunů v Edmundově soutěsce. Setkáte se i s označením „Tichá“, to ovšem pochází z doby socialismu, kdy jméno hraběte, zakladatele zdejší plavby, nebylo žádoucí. Plavba na pramici dlouhá necelý kilometr trvá asi 20 minut. Nečekejte žádné technické vymoženosti, vše je jako za starých časů. Převozník pohání i kormidluje loď bidlem a během projížďky vás upozorní na neobyčejné skalní útvary. Jejich jména pocházejí z období romantismu a zrodila se v hlavách prvních návštěvníků. Najdete tu třeba Vodníkovo křeslo, Lva, Sloní rodinu, Opici či Španělské balkónky. Záleží samozřejmě na vaší fantazii, zda objevíte a pojmenujete sami pro sebe nějaké další. Největší zdejší atrakcí je „provázková Niagára“, umělý vodopád, který obsluhuje a spouští sám převozník. Tím nejcennějším, co na vás v soutěskách čeká, je vzácná fauna a flóra. Díky klimatickým inverzím se zde projevuje tzv. zvrat vegetačních stupňů, kdy do chladného kaňonu Kamenice i přes nízkou nadmořskou výšku kolem 150  m sestupují horské a podhorské druhy. Na břeh vystoupíte na dalším přístavišti a dál pokračujete k Meznímu můstku. Odtud byste se mohli po některé z turistických značek vrátit zpět do Hřenska, ale nepochybně si nebudete chtít nechat ujít pokračování plavby Divokou soutěskou. Tady uvidíte další zajímavost, rybí přechod pro lososy, kteří se v Kamenici od roku 1998 znovu vysazují. Losos se zde zdrží rok či dva, poté Labem odpluje do moře a odtud se po dvou či třech letech vrací zpět, aby se ve svých rodných vodách vytřel. Od konce Divoké soutěsky vede cesta do obce Mezní Louka, odkud se lze vydat po červené turistické značce zpět k hotelu Klepáč nebo do Hřenska. Před výstupem z rokle ještě minete kapli vytesanou do skály na paměť obchodníka se dřívím Johanna Clara. Kromě nádherné procházky a projížďky, na kterou můžete navázat další túrou do Českého Švýcarska, je možné v soutěskách zažít i leccos jiného. Ke dni dětí se tu každoročně pořádá Pochod pohádkovou soutěskou a roku 2006 soutěsky zažily i první svatbu na lodičkách. Záleží zkrátka jen na vás, jak se svůj výlet do této podivuhodné krajiny rozhodnete pojmout. Hřensko Zdejší barokní kostel sv. Jana Nepomuckého vznikl v letech 1786–1787, údajně z podnětu budoucího císaře Josefa II., který tudy roku 1779 cestoval. Při silnici do Janova stojí pseudogotická kaple a poblíž uvidíte kapličku vytesanou ve skále. Zdejší socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1756. Labe u Hřenska protéká na hranicích nejníže položeným místem v České republice s nadmořskou výškou 115 m. Přístup Z Hřenska (silnice č. 62 Děčín – Hřensko) se vydejte krátkou odbočkou k parkovišti vzdálenému asi 300  m od začátku soutěsek. Oblast soutěsek a jejich okolí najdete na mapě KČT č. 12 Národní parky České a Saské Švýcarsko. Zajímavá místa v okolí  Labská vyhlídka Jižně od Hřenska, u soutoku Labe a Kamenice, můžete vystoupat na Labskou vyhlídku, odkud je nejkrásnější výhled na Hřensko. Národní park České Švýcarsko Krajinu známou také pod názvem Českosaské Švýcarsko vyhledávají turisté již od přelomu 18. a 19. století. Na jejím území se nacházejí dva národní parky, jeden na české a druhý na německé straně hranice. Národní park České Švýcarsko, vyhlášený roku 2000, má rozlohu 79 km2. Najdete zde pískovcová města, hluboká kaňonovitá údolí a divoké rokle se svislými skalními stěnami a věžemi. Zdejší flóra je značně rozmanitá, na suchých vrcholech skal a plošin se zachovaly řídké reliktní porosty a teplomilné druhy, zatímco ve vlhkých a chladných roklích rostou hlavně jedlové a smrkové porosty s mechy a lišejníky. Z větších savců tu žije rys ostrovid, jelen, srnec, divoké prase a vydra říční. Stříbrné stěny Přibližně 2  km severovýchodně od Hřenska se nachází strmý pískovcový masiv, jehož součástí je asi 400  m dlouhá kolmá stěna s pískovcovými věžemi na obou koncích. Místo je přístupné po neznačené cestě údolím potoka Suchá Bělá. Růžová V obci stojí kostel sv. Petra a Pavla se zvonicí s bedněným patrem a řada lidových staveb s podstávkami. Pravčická brána Největší přírodní skalní brána v Evropě, která se nachází v blízkosti státní hranice s Německem, je z Hřenska dostupná po červené turistické značce. Její šířka u dna je 26,5  m a výška otvoru je 16 m. Od roku 1980 není dovoleno vystupovat na vlastní oblouk brány, protože hrozí jeho zřícení, přístupné jsou ale vyhlídky v těsném okolí. Mezní Louka V 2. polovině 19. století zde byly lázně, později proměněné na hotel. Osada je v současnosti střediskem cestovního ruchu a východištěm do Českého Švýcarska. Sokolí hnízdo V blízkosti Pravčické brány vznikla kolem roku 1826 chatrč pokrytá dubovou kůrou, která fungovala jako výčep pro turisty. Roku 1881 byl na jejím místě vystavěn zámeček v alpském stylu, v němž Clary-Aldringenové ubytovávali své významné hosty. Dnes tu najdete stylovou restauraci a muzeum Národního parku České Švýcarsko. Šaunštejn Od Pravčické brány vede červená značka ke zbytkům skalního hradu, nazývaného také Loupežnický hrad. Byl založen zřejmě ve 14. století jako pevnůstka ochraňující Českou stezku, významnou komunikaci spojující v raném středověku Čechy a Sasko. V 15. století byl hrad opuštěn a po třicetileté válce se stal sídlem lupičů. Ze skalní plošiny, přístupné po železných žebřících, je pěkný výhled do okolí.

Pokračovat na článek


Větrný mlýn - Partutovice

Krajině, kterou na svém horním toku protéká řeka Odra, se kdysi říkalo „Moravské Holandsko“. Důvodem byl velký počet větrných mlýnů, jejichž koncentrace tu bývala tak vysoká, že průměrně připadal na každou vesnici jeden. Tak tomu ovšem bylo před 150 lety, následná průmyslová revoluce totiž nakonec sebrala práci i soukromým mlynářům. Část z těchto staveb, které měly štěstí a unikly zkáze, byla v poslední době změněna na rekreační objekty nebo upravena na historické expozice. Původní a dosud funkční větrné mlýny, jejichž lopatkami opravdu otáčí vítr, byste dnes spočítali na prstech jedné ruky. Jeden z nich můžete zblízka prozkoumat v Partutovicích nedaleko Hranic na Moravě. Jeho majitel Jan Kandler sice už obilí nemele, ale o unikátní připomínku mlynářského řemesla se stará vzorně. A pokud bude foukat vítr, budete se moci přesvědčit, co lopatky a soukolí jeho mlýna dokáží… Kdysi dávno lidé používali k drcení obilných zrn ruční mlýnky nebo žernovy poháněné zvířecí silou. Později se naučili využívat i další zdroje energie v podobě vody či větru. Vodní mlýny se rozšířily dříve než větrné a byly také efektivnější, protože vodní toky zpravidla nekolísají tolik jako větry, které často mění svůj směr a intenzitu. Ne nadarmo sestrojili první větrné mlýny lidé v persko-arabské oblasti, kde bývá nedostatek vody. Některé z těchto staveb jsou staré až tři tisíce let. Také do Evropy se větrné mlýny dostaly díky Arabům, kteří v 8. století ovládali část Pyrenejského poloostrova. K jejich rozšíření ale přispěly i zprávy vojáků vracejících se z křížových výprav v 11. a 12. století. V té době už vznikaly větrné mlýny ve Francii, Holandsku a Německu a ve 13. století pak i u nás – první z nich stál zřejmě na pražském Petříně nedaleko kostela sv. Vavřince. Na Moravě se „větřáky“ či „povětrňáky“ začaly budovat ve 2. čtvrtině 14. století a jejich rozmach přišel v 18. století, kdy zde rostly jako houby po dešti. Podle dobových záznamů jich v té době stálo na Moravě a ve Slezsku asi 700. Vybrat správné místo pro větřák ale nebylo jen tak. Zatímco pro vodní mlýn stačilo trochu místa u nějakého stálejšího toku, větrník měl větší nároky. Především potřeboval ideální větrné podmínky, neboli vítr, který „hučí hložcem, ale jedle neohýbá“. Nešlo tedy ani tak o jeho sílu, jako spíše o jeho pravidelné proudění bez větších výkyvů. V horských oblastech, kde hrozilo nebezpečí vichřice a zničení celé stavby, se větřáky nebudovaly vůbec, mnohem vhodnější byla rovinatá krajina. A druhým významným požadavkem byl právě nedostatek vodních toků, u nichž by hrozila konkurence vodních mlýnů. Tyto podmínky u nás nejlépe splňovala oblast Moravské brány, kterou po velkou část roku proudí pravidelné severovýchodní a jižní větry. Naopak v Čechách, uzavřených horskými oblastmi, vzniklo větrných mlýnů mnohem méně. Na hřebeni nad Partutovicemi kdysi stály tři větrné mlýny, dnes tu bohužel najdete jen jediný. Stojí v nadmořské výšce 555 m a je od něj krásný výhled. Mlýn postavil roku 1837 Antonín Mocek, ale jak ukazuje letopočet na jednom z trámů, použil k jeho stavbě materiál ze staršího větřáku. Koncem 19. století se majitelem mlýna stal Benedikt Maršálek, a proto se mu dodnes říká také „Maršálkův“. V mlýně se šrotovalo i mlelo obilí na mouku a krupici, ale jen do třicátých let 20. století, neboť cesta do Hranic vedla kopcovitým terénem a doprava zboží byla příliš drahá. Poslední mouku tu tehdejší majitel František Maršálek vyrobil roku 1940 a poté byl jeho mlýn jako většina ostatních zaplombován. A po 2. světové válce už doba větřákům nepřála, nahradily je šrotovníky a další moderní technika. Partutovický mlýn ale zůstal v rodině Maršálků a v padesátých letech se dočkal první rekonstrukce. Stavba má čtvercový půdorys o straně dlouhé necelých 6 m, šindelovou střechu, zastřešenou pavláčku a větrné kolo o průměru téměř 16 m. Sekerníci, kteří většinou mlýny stavěli, však metrické míry neužívali – měřili na sáhy, střevíce a cóly, tedy palce. Mlýn v Partutovicích je německého typu, což znamená, že se mohl otáčet, aby zachytil optimální směr větru. Základem stavby je dřevěný kříž, do jehož středu je zapuštěn nosný sloup, tzv. tatík nebo otec. Ten vlastně spolu se vzpěrami zvanými apoštolové nese tíhu celé stavby. Mlýn se otáčí za pomoci dlouhé voje zvané též ocas, zaklíněné mezi sedlové trámy. K jejímu vyčnívajícímu konci je přivázáno lano, jež se navíjí na přenosný rumpál. Technickým provedením se Maršálkův mlýn příliš neliší od jiných větřáků, zato však vyniká uměleckým ztvárněním svého interiéru. Za pozornost stojí zejména krásně vyřezávané čelo moučnice s vyobrazení srdce s iniciálami IHS, slunce, měsíce a hvězd, nebo vyřezávaná hlava brzdy větrného kola. Jan Kandler vám také rád vysvětlí, jak to v mlýně všechno fungovalo – kde je zanáška či násypka, kde se skrývají mlýnské kameny nebo k čemu sloužilo palečné kolo. Největším zážitkem při návštěvě Maršálkova mlýna je ale okamžik, kdy se jeho soukolí dá do pohybu. Tolik klapání, bouchání a vrzání jinde asi neuslyšíte. Ke zdejšímu větřáku ale samozřejmě patří, vždyť jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že přesně takhle se otáčí celých 170 let. Partutovice V obci si můžete prohlédnout kostel sv. Mikuláše, založený roku 1625 a do dnešní podoby přestavěný na konci 18. století. Přístup Partutovice jsou přístupné ze silnice č. 441 (Odry – silnice R 35) nebo ze silnice č. 440 (Hranice – Potštát). Nejbližší železniční stanice se nachází v Hranicích (cca 9 km). Partutovice a jejich okolí najdete na mapě KČT č. 60 Moravská brána a Oderské vrchy.  Zajímavá místa v okolí: Kyžlířov Nejcennější památkou obce je barokní kaple z 18. století, v níž je umístěna gotická Madona pocházející z 15. století. Lipná V obci, která se dříve nazývala Lindava, stojí dřevěný kostelík sv. Jana Křtitele se šindelovou střechou s malou zvoničkou uprostřed. Svůj současný barokní vzhled získal při rekonstrukci roku 1746. Potštát Historické centrum města se rozkládá v okolí čtvercového Bočkova náměstí. V jeho středu stojí původně renesanční hodinová věž, která pochází z konce 16. století a kolem roku 1660 byla barokně přestavěna. Prostor náměstí zdobí ještě morový sloup z roku 1715, polygonální kašna z roku 1881, barokní socha sv. Floriána a sousoší Kalvárie. Někdejší gotická tvrz byla přestavěna na renesanční zámek, později necitlivě empírově upravený. Z původní stavby se zachovaly jen zbytky renesančních sgrafit. Prostory zámku dnes slouží jako škola a archiv. Kostel sv. Bartoloměje, postavený v 16. století, byl několikrát přestavován a dnes má barokní vzhled. Nad městem stojí hřbitovní kostel Nanebevzetí Panny Marie ze začátku 2. poloviny 17. století; v interiéru se dochovaly barokní fresky. Potštátské skalní město Jihovýchodně od Potštátu si můžete prohlédnout Potštátské skalní město, nacházející se na strmých svazích nad potokem Velička. Tvoří ho zajímavé skalní útvary s romantickými jmény, např. Svatební kámen, Čertova kazatelna či Trpasličí domek. Střítež nad Ludinou Zdejší kostel sv. Matouše byl založen roku 1822 na místě starší stavby. Před ním stojí socha Panny Marie z roku 1874 a socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1773. Na návsi si můžete prohlédnout čtyři kaple z počátku 20. století obrácené do všech světových stran. Kaple Panny Marie Pomocné byla postavena roku 1816 a poté několikrát upravována. Hodnotnou památkou jsou dva vodní mlýny – Humplíkův (čp. 2), zmíněný již roku 1569, a Pečivův (čp. 10), založený kolem roku 1830. Puchart Nad údolím Veličky se nachází zřícenina hradu Puchart (Potštát), který býval jádrem potštátského panství. Vznikl na skalním ostrohu nad vsí Boňkov při cestě vedoucí ze Slezska k Hranicím. Hrad byl ze tří stran chráněn skalami a potoky, na čtvrté straně valem a příkopem. V polovině 14. století se majiteli potštátského panství stali páni z Kunštátu a z roku 1377 pochází první písemná zmínka o hradu. Počátkem 15. století bylo sídlo zřejmě za bojů mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem dobyto a rozbořeno. Do současnosti se dochovaly pouze příkopy, valy a zbytky hradeb a věže. Jindřichov Obec vznikla roku 1953 sloučením Pustých Žibřidovic a několika dalších osad. V Žibřidovicích si můžete prohlédnout hodnotný barokní kostel sv. Máří Magdalény z roku 1735 s oltářním obrazem od Ignáce Raaba. V místní části Nové Losiny stojí také barokní kostel sv. Isidora, vybudovaný v letech 1711–1714, a v jeho blízkosti sousoší Kalvárie z poloviny 19. století. Olšovec V obci stojí za pozornost bývalé fojtství (čp. 17), postavené kolem roku 1700 z tzv. „bochanců“, a kaplička Panny Marie, pocházející z 18. století.

Pokračovat na článek


Pěnčínské perle (Pěnčín)

Na rozhraní tří oblíbených turistických regionů – Jizerských hor, Krkonoš a Českého ráje – leží obec Pěnčín. Zdejší krajina jako by si vzala to nejlepší ze všech tří zmíněných oblastí. Najdete tu místa s nádhernými výhledy, historické zajímavosti i dosud živou tradici sklářské výroby. Přirozeným centrem turistického ruchu v obci je Výletní areál Pěnčín, který svým návštěvníkům nabízí řadu zajímavostí. Můžete si prohlédnout tradiční výrobu skleněných perlí, navštívit kozí farmu, pochutnat si na místních specialitách nebo se po starých formanských cestách projet vozem taženým koňmi. A pokud by vám to nestačilo, vyhlídkový vláček vás vyveze až k rozhledně na Černé Studnici (869??m n. m.). Zdejší sklářská tradice sahá do roku 1558, kdy byla v obci později nazvané Huť založena třetí nejstarší huť na Jablonecku. Tavilo se v ní především křemenné sklo, ale v průběhu následujících staletí se charakter výroby změnil a od 19. století byla hlavním produktem bižuterie. V této době vznikla bižuterní manufaktura i v prostorách dnešního Výletního areálu, který tehdy patřil rodině Poseltů. Výrobnu posléze zdědili Fischerové, avšak po druhé světové válce byli odsunuti. Sklářská výroba zanikla a na místě sklárny vznikl velkokapacitní teletník. Roku 1997 areál získala firma Fipobex, která obnovuje zašlou slávu výroby skleněných perlí a pouští se i do řady dalších aktivit. Přestože se kvůli utajení přesný postup bižuterní výroby v rodinách se sklářskou tradicí předává z generace na generaci osobním sdělením, můžeme pár detailů prozradit. Základní materiál tvoří různobarevné skleněné tyče o průměru 3??cm, které se vyrábějí ve sklářské huti. Při teplotě až 1 400 °C se v peci roztaví směs sklářského kmene a skleněných střepů a po nočním tavení se odlévají skleněné tyče. Svůj přesný tvar dostávají v licím pásu a délku v sekacím zařízení. Poté se pomalu chladí, aby nedošlo k jejich popraskání. V další fázi se tyče dostávají do mačkadla, lisu, v němž se ze zahřátých tyčí předmačkají polotovary skleněných perlí. Mačkací mechanismus lisuje perle a propichuje je, zatímco uražeč rozděluje vznikající proužek perlí na jednotlivé kusy. Ty padají do tepelně izolované nádoby, kde pomalu chladnou do dalšího dne. To však není všechno, neboť předlisované perle zdaleka nemají podobu budoucí krásné lesklé kuličky. Z lisování zůstává na perli skleněný lem zvaný brok, který se odstraňuje v tzv. šitlovacích sudech, v nichž omíláním dojde k jeho oddělení. Poté brok putuje zpět do tavicí pece, zatímco perle pokračují do rumplovny. Tady se v dřevěných sudech omílají spolu se sklářským pískem a vodou a získávají matně hedvábný povrch, který se může dál brousit. Pokud se nechají omílat déle, stanou se z nich lesklé kuličky. Matné perle, které broušením získaly požadovaný vzor, se nakonec leští v elektrické kontinuální peci. Zde při teplotě zhruba 700 °C dochází k natavení povrchové vrstvy, jejímu slinutí a tím i k vytvoření lesklého povrchu. Poslední zastávka perlí je v třídírně, kde se ručně odstraňují všechny špatné kusy. Ač to tak na první pohled může vypadat, není výroba perlí čistě strojovou záležitostí. Vše nakonec záleží na šikovnosti tavičů, mačkářů či brusičů. Dříve to ovšem měli ještě těžší, protože používaná technika nebyla tak dokonalá jako dnes. Můžete se o tom přesvědčit při prohlídce asi osmdesát let starého mechanismu mačkacího zařízení. Také elektrická leštící pec dříve neexistovala, perle se nahřívaly na otevřeném ohni v peci vytápěné tvrdým dřevem, a proto se jim říkalo ohňové perle. I přes vysokou oblibu bižuterie se v minulosti sklářům nežilo vždy dobře. Bývala období, kdy se téměř nevyrábělo a neprodávalo, a proto ke každé sklářské dílně patřilo hospodářství, které jeho majitelům pomáhalo přežít dobu nouze. Každý vlastnil nějaké domácí zvíře a i dnes v Pěnčíně najdete například kozy, které představují oblíbenou atrakci zejména pro dětské návštěvníky. Zdejší kozí farma je druhou největší u nás a část zvířat patří do genetické rezervy České republiky. Uvidíte tu známé české kozí plemeno v barvě bílé a hnědé, ale i raritu v podobě africké kozy bůrské. A nechybí ani další domácí zvířata – ovce, slepice, králíci, prasata či koně plemene český chladnokrevník a českomoravský belgik. Farma produkuje především kozí mléko, které, jak říká majitel farmy, posiluje tělo a omlazuje ducha. Vyrábí se tu z něj vynikající sýr a tvaroh. Není divu, vždyť zdejší zvířata se od jara do podzimu pasou na pastvinách, k jejichž ošetřování se nepoužívají žádné chemikálie ani průmyslová hnojiva. Pokud se po prohlídce areálu budete chtít posilnit, můžete tak učinit v místní stylové restauraci a ochutnat některou ze specialit z kozího či jehněčího masa nebo jídlo s kozím sýrem. Potom se nabízí odpočinková projížďka kočárem taženým koňmi po starých, často již zapomenutých formanských cestách, které dříve vytvářely důležité spojnice mezi vesnicemi. Nemusíte mít strach, řídit za vás bude kočí, nerovnosti cesty alespoň částečně vyrovnají měkké balonové pneumatiky, a dokonce se i dozvíte něco o zajímavostech na trase. Druhou možností relaxace je projížďka motorovým vyhlídkovým vláčkem, který vás vyveze k oblíbené rozhledně na Černé Studnici. Cestou zpět zastavuje v obci Krásná, kde si účastníci vyjížďky mohou prohlédnout tzv. Kittlův areál s domem známého lékaře Johanna Josefa Kittela, kostelem sv. Josefa, morovým sloupem a léčivou studánkou. Krajina kolem Pěnčína nabízí i řadu dalších příležitostí pro zajímavé vycházky do přírody nebo za historickými památkami. Nejzajímavější z nich jsou popsány v druhé části této kapitoly. A pokud všechno nestihnete za jediný den, nevadí, určitě se sem rádi vrátíte. PěnčínV místní části Bratříkov stojí za zhlédnutí bývalá roubená rychta (čp. 30) s bohatě členěnou lomenicí a sochami sv. Petra a Pavla. V místní části Krásná si můžete prohlédnout kostel sv. Josefa postavený v 18. století. Šest malovaných oken zhotovila v letech 1892–1923 firma Fritz Lucke Gablonz. Zvláštností kostela jsou tzv. Svaté schody, celkem 28 stupňů s ostatky svatých. Součástí kostelního areálu je bývalá fara pocházející z 2. poloviny 18. století. Mezi farou a kostelem se tyčí morový sloup Nejsvětější Trojice z roku 1772 se sochami sv. Jana Nepomuckého, sv. Václava a sv. Vojtěcha. Pod kostelem stojí roubený dům zvaný „Burk“ (čp. 10), který v polovině 18. století nechal pro svou rodinu postavit lékař Johann Josef Kittel. Ten byl nazýván Faustem Jizerských hor a považován za zázračného léčitele. Vedle svého domu měl i malou botanickou zahradu, kde pěstoval léčivé rostliny. V místní částí Huť se nachází barokní kaple sv. Vojtěcha postavená v letech 1746–1749. Nad kdysi sklářskou osadou se při zelené turistické značce vedoucí na Černou Studnici nachází památník připomínající dnes již zaniklou sklářskou huť. PřístupDo Pěnčína vede silnice č. 287, odbočující ze silnice E65 (Železný Brod–Tanvald) do Jablonce nad Nisou. Obec a okolí najdete na mapě KČT č. 20–21 Jizerské hory a Frýdlantsko. Zajímavá místa v okolí: Železný BrodNavzdory četným požárům se zde dochovalo několik rázovitých roubených domků, které dodnes nesou název původních obyvatel, např. Klemencovsko, Rezlerovsko apod. Průčelí Klemencovska, které najdete na náměstí 3. května, se zachovalo v podobě z konce 18. století. Roku 1936 bylo zakomponováno do moderní budovy spořitelny (č. 37) postavené podle návrhu architekta Jindřicha Freiwalda. Uvnitř roubeného stavení s podloubím se dnes nachází sklářská expozice Městského muzea, zatímco národopisné sbírky si můžete prohlédnout v největší zachované roubené budově zvané Běliště. Severovýchodně od náměstí se mezi Malým náměstím a Železnou ulicí rozkládá městská památková zóna Trávníky, kterou tvoří jednoposchoďové domečky s podkrovím, nízkými stropy a malými okénky. Díky citlivé rekonstrukci provedené majiteli si zachovaly svůj původní styl. Vedle roubených domků tu uvidíte i mladší kamenné příbytky postavené v empírovém slohu – Knopovsko a Jechovsko. Nejstarší zděnou stavbou ve městě je barokní fara z roku 1723. Na vršku nad Jizerou stojí barokní kostel sv. Jakuba Většího, který nahradil původně dřevěnou stavbu ze 14. století zničenou v průběhu třicetileté války Švédy. Hlavní oltář současného kostela je ze skla a mramoru. Samostatná osmiboká dřevěná zvonice pochází z roku 1761. Cennou památkou je barokní kostelík sv. Jana Nepomuckého „Na Poušti“, který nad městem nechal postavit roku 1769 hrabě Karel Josef Desfours. Rychnov u Jablonce nad Nisou Nejstarší rychnovskou památkou je morový sloup sv. Prokopa postavený roku 1702 na připomínku morové epidemie. Barokní kostel sv. Václava vznikl v letech 1704–1712. V jeho věži je umístěn zvon Karl, který roku 1648 vyrobili pražští zvonaři. Zajímavý je obraz ukřižovaného Krista malovaný na plechu, který se nachází na zábradlí kůru a je typickou ukázkou tvorby místní malířské školy. Pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1780. Za zhlédnutí stojí i několik zdejších barokních křížů. BzíNeobvyklé jméno obce je údajně odvozeno od bezového hájku. Zdejší dominantou je raně barokní farní kostel Nejsvětější Trojice postavený v letech 1692–1697 na místě starší dřevěné stavby. V jeho západní části se tyčí hranolová věž. Jablonec nad NisouDominantou Horního náměstí je funkcionalistický kostel Nejsvětějšího Srdce Páně postavený ve třicátých letech 20. století podle projektu architekta Josefa Zascheho. V nedaleké Opletalově ulici stojí za povšimnutí funkcionalistická vila Friedricha Schmelowského (č. 29). Vznikla v letech 1931–1932 podle projektu architekta Heinricha Lauterbacha a její hodnota spočívá především v unikátní komplexnosti původního vybavení. Mezi Horním a Mírovým náměstím je v Kubálkově ulici nově zrestaurován staniční sloupek a pás kolejnic připomínající někdejší městskou elektrickou dráhu, která sloužila v letech 1900–1965. Na Mírovém náměstí poutá pozornost konstruktivistická Nová radnice vybudovaná v letech 1931–1933 podle návrhu architekta Karla Wintera. Její součástí je veřejnosti přístupná vyhlídková věž. Prostor náměstí zdobí alegorická socha Průmyslu, klasicistní socha ženy z roku 1870. Z Mírového náměstí si můžete udělat malou odbočku na náměstí Dr. Farského, kde stojí novogotický evangelický kostel se 60??m vysokou věží dokončený roku 1833. Na Dolním náměstí se nachází Stará radnice, třípatrová budova se čtyřbokou věží z let 1867–1869. V současnosti zde sídlí městská Městská knihovna. V secesní budově v nedaleké ulici U muzea, která vznikla roku 1904 pod vedením stavitele Emiliana Herbiga a patřila exportní firmě Zimmer & Schmidt, je dnes umístěno Muzeum skla a bižuterie (č. 398). Západně od Dolního náměstí leží v Kostelní ulici areál kostela sv. Anny, jehož součástí je i bývalá fara z 18. století, sousoší Getsemanské zahrady z roku 1829, socha Panny Marie a smírčí kříž. Původně renesanční kostel byl roku 1685 barokně přestavěn a jeho fasáda byla koncem 19. století obnovena v novorenesančním duchu. Kostelní, Jehlářskou a Poštovní ulicí můžete dále projít k Městskému divadlu vystavěnému v letech 1906–1907 podle projektu vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Jednou z nejvýznamnějších městských památek evropského významu je secesní starokatolický kostel Povýšení sv. Kříže nacházející se východně od centra na náměstí B. Němcové. Vznikl v letech 1900–1902 podle plánů architekta Josefa Zascheho a veřejnosti je přístupný pouze v neděli v době konání mší. V jeho okolí se rozkládá příjemná čtvrť secesních domů, které se stavěly na počátku 20. století. V nedaleké Mlýnské ulici se v jednom z nejstarších městských domů s původní barokní dispozicí z 18. století nachází Galerie Belveder (č. 27). Na severovýchodním okraji města stojí v Průběžné ulici Háskova vila z roku 1931 (č. 10), další jablonecké dílo Heinricha Lauterbacha. V severní části Jablonce vznikla v Palackého ulici v letech 1933–1934 Kantorova vila, kterou podle zásad svého učitele Adolfa Loose navrhoval architekt Heinrich Kulka (č. 26). V blízké místní části Rýnovice stojí za zhlédnutí kostel svatého Ducha, který v letech 1697–1698 postavil pražský stavitel Marco Antonio Canevalle. Roku 1882 byl přestavěn a jeho věž zvýšena a roku 1931 přibyla nástěnná freska Čtrnácti svatých pomocníků zpodobňující tehdejší významné občany. Jižně od centra se nachází místní část Vrkoslavice s výletní restaurací Petřín, jejíž součástí je i 20??m vysoká rozhledna z roku 1906. Černá StudniceNa nejvyšším vrchu Černostudničního hřbetu (869??m) se tyčí kamenná rozhledna s turistickou chatou a restaurací. Zdi 26??m vysoké rozhledny, postavené roku 1903, dosahují šířky až 160 cm. Za dobré viditelnosti spatříte z vyhlídkové plošiny kromě vrcholů Jizerských hor a Krkonoš i krajinu Českého ráje, České středohoří, Ještědský hřeben a Lužické hory. Černostudniční hřeben se táhne mezi jižním okrajem měst Jablonec nad Nisou a Tanvald a tvoří jakýsi předěl mezi pohraničními Jizerskými horami a vnitrozemím Čech. Je z větší části zalesněný smrkovým porostem, v němž je roztroušeno množství skalnatých bloků a mohutných balvanů, místy seskupených v kamenná moře. ZásadaDominantou obce je kaple sv. Prokopa založená roku 1749. Socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1823.

Pokračovat na článek


Výlety s dětmi: Za žralokem do nalžovských hor

Výlety s dětmi: Za žralokem do nalžovských horUmělé zříceniny se v Čechách stavěly v první polovině devatenáctého století, kdy chtěli naši obrozenci udělat krajinu romantičtější. Kamenný hrad v lesíku u Nalžovských Hor byl postaven z podobných důvodů. Majitel zdejšího panství pocházel z Irska a stýskalo se mu po zřícenině "rodného" hradu. Tak si ho nechal postavit na nízkém vrchu nad městečkem a jezdil k němu dlouhou alejí na pikniky. Holé návrší od té doby zarostlo lesem a krovy a střechy některých věží se rozpadají. Od hradu už do krajiny vidět není, ale najdete ho snadno, vede k němu turistická značka, byť na mapě tahle odbočka uvedena není. Prolézáním hradeb a věží stráví děti docela příjemné odpoledne. Umělá zřícenina ale není jedinou místní atrakcí. Pokud je chcete objevit, nesmíte spoléhat jen na turistické značky. Les je malý, v průměru má jen něco přes kilometr a terén je ideální, pokud si chcete vyzkoušet hru na stopaře, při stopování určitě objevíte nejrůznější zajímavosti. Naznačená cesta vás vyvede například i na samotný vrchol kopce, který se jmenuje Prašivice. Z malé skalky je dobrý výhled severovýchodním směrem. Ještě větší překvapení čeká vaše děti, když při pátrání narazí na obrovitého žraloka se zuby velkými jak školní trojúhelník. Nebojte se, žralok je kamenný, zuby dřevěné. To jen lidé z Nalžovských Hor pokračují v zavedené tradici a vyrábějí v lese nejrůznější atrakce. O kousek dál najdete ještě podobně vyvedenou želvu, žábu a navíc lesní jezírko. Tenhle tip podle nás není vhodný pro větší děti. Nemusíte se tím řídit, ale menší děti si tu asi přece jen užijí víc.Bezprostřední okolí městečka už žádné další příležitosti k výletům nenabízí, ale když vyrazíte po modré značce opačným směrem na jihozápad, dovede vás přes Kolínec až na hrad Velhartice (z Nalžovských Hor cca 16 km). A ten, spolu s romantickým údolím pod ním, kde nedaleko hradu minete u silnice chalupu, která patřívala herci Janu Werichovi, rozhodně za pozornost stojí. Pokud byste se chtěli vykoupat, docela slušná příležitost je u nedalekého rybníku Valcha (z Nalžovských Hor po silnici Č. 22 cca 5 km).

Pokračovat na článek


Výlet na Slaný ostrov - Sandön

Sandhamn,místo přírodní krásy, je obklopené ze tří stran vodou a ze čtvrtémořem", píše August Strindberg už v roce 1873 – a platí to dodnes.Právě moře dává švédskému městečku Sandhamn na ostrově Sandön(Slaný ostrov) typický charakter. Stejně tak moře písku na pobřeží.Stále živý záliv plný lodí a loděk, mořský vzduch, severskápříroda – a navíc cesta lodí ze švédské metropole. Takový je výletdo vesnice Sandhamn, kde uvidíte místní architekturu včetně dřevěnýchminidomečků, starých letních vil z přelomu 19. a 20. století a domů napilotech. Najíst se dobře můžete ve zdejších restauracích, hospůdkách aklubech. Jedna z vůbec nejstarších švédských hospod je Värdshuset,nepřetržitě otevřená od roku 1672. Zajímavostí je to, že nyní sloužítaké jako školní jídelna pro děti z ostrova.Outdoor aktivity jsou zde rozmanité – vybratsi můžete dlouhou procházku po pobřeží tichými lesy severských borovic,stejně jako si zaplavat nebo zaplachtit v zálivu, čímž je právě Sandhamnslavný. Pláže s jemným bílým pískem jsou přitažlivé pro děti,nejznámější je pláž Trouville. Co ještě stojí za vidění? DůmTullhuset (celnice) z roku 1752, Dance Hill, kaple, muzeum.....

Pokračovat na článek


KUTNÁ HORA - CHRÁM SV. BARBORY

Unikátní dílo vrcholně a pozdně gotické architekturyChrám založený v roce 1388 byl z velŹké části zbudován pod patronací horníků. Jeho velkolepá stavba, která měla podle některých historických pramenů dosahovat dvojnásobku dnešní délky, probíhala v několika etapách a do značné míry souvisela s prosperitou kutnohorských dolů. Vlivem nejrůznějších událostí byly práce několikrát přerušeny a od jejich zahájení do definitivního ukončení v roce 1905 uběhlo více jak 500 let. Kutná Hora se vždy snažila vyrovnat Praze a není náhodou, že se na stavbě podíleli i pražští stavitelé. Prvním projektantem chrámu se stal Jan Parléř, syn Petra Parléře - stavitele Svatovítské katedrály. Shoda architektury chrámu s pražským Svatovítským dómem není tedy náhodná. Nejstarší část s věncem ochozových kaplí napodobuje rozvržení francouzských katedrál. Původně budované trojlodí bylo však poměrně rychle rozšířeno o široké vnější lodi. S příchodem husitských válek je stavba přerušena na více než šedesát let, avšak ještě před jejich vypuknutím se projevovaly značné finanční obtíže a začínalo být zřejmé, že původní záměr nebude možné splnit. Od roku 1482 stavba znovu ožívá, pracují zde místní stavitelé, kteří víceméně plní stavební program svých předchůdců. Opravdovým zlomem bylo působení pražských mistrů - zprvu stavitele Matyáše Rejska a po něm královského architekta Benedikta Rejta. Matyáš Rejsek - původním povoláním učitel rýsování na pražské Týnské škole, později člen kamenického cechu proslul nejen jako vynikající stavitel, ale i jako dekoratér. Jeho jméno je spojeno se stavbou Prašné brány v Praze a své umění uplatnil i zde. Zaklenul chór, dostavěl triforium a stavbu doplnil množstvím zdobných kamenických prací. Příchod jeho nástupce Benedikta Rejta (Ried) znamenal pro stavbu řadu radikálních změn. Rejt odvážně změnil zamýšlené pětilodí znovu na trojlodí, které uzavřel monumentální klenbou s krouženými žebry, již předtím použil ve Vladislavském sále Pražského hradu. Podle Rejtova projektu se stavělo i po jeho smrti. Existuje podnes nikoliv neopodstatněný názor, že se jednalo o nepoužitý projekt vypracovaný původně pro pražskou katedrálu. Spolu s poklesem těžby stříbra pozvolna vysychaly i finanční zdroje a tak byl v r. 1558 chrám uzavřen provizorní zdí. Stalo se tak v době zatopení nejbohatšího, tzv. oselského rudního pásma. V roce 1626 byl chrám předán do spráŹy jezuitům a do značné míry zbarokiŹzován. Více jak třista let zůstává tato jedinečná stavební památka nedokončena. V roce 1884 přistupuje město na podnět místního archeologického spolku Vocel k další stavbě, ukončené definitivně v roce 1905. Architektura chrámu sv. Barbory je podnes vynikající učebnicí vývoje gotického stavitelství v Čechách. Do zařízení chrámu patří vedle barokních uměleckých děl sanktuarium z roku kolem 1510 pocházející z dílny MatyᏚe Rejska (umístěno v kněžišti) a pozdně gotické chórové lavice zdobené řezbami mistra Jakuba Nymburského z let 1480 - 1490 aj. Pozoruhodné a zcela ojedinělé ve středověkém umění jsou zde i pozdně gotické fresky s báňskou tematikou v některých kaplích. Nejhodnotnější z nich se nacházejí v hrobní kapli místního podnikatele Michala Smíška z Vrchovišt' (Příchod královny ze Sáby, Trajánův soud, Kumská Sibyla aj). Malby zde provedené patří k nejlepším nástěnným malbám pozdní gotiky. Je tu patrná souvislost maleb s nizozemským okruhem malířů D. Boutse a R. Weydena. Autorem byl tedy umělec, který se v Nizozemí vyškolil. V Hašplířské kapli jsou tématem náŹstěnných maleb práce u rumpálu - hašplu, výkup rud apod. Umělec zdobící Hašplířskou kapli přímo čerpal ze znalosti prostředí. V Mincířské kapli je malbami znázorněna technika středověké ražby mincí. Je zde patrný pokus o znázornění konkrétní osoby pregéře, jehož jméno se ve zlomcích zachovalo. Ve svahu u chrámu je zachován pozůstatek gotické kaple Božího Těla, postavené někdy v druhé pol. 14. století. Kaple Božího Těla prošla rekonstrukcí a je otevřená i pro veřejnost. Z bývalých hradeb u chrámu se nám otevírá panoramatický pohled do údolí říčky Vrchlice, i na město směrem k Sedleckému klášteru.

Pokračovat na článek


Harrachov

Zimní sporty se v Harrachově začaly provozovat brzy poté, co hrabě Harrach přivezl do Čech první lyže (v 19. století). V roce 1908 byl založen „Spolek zimních sportů“. První skokanské můstky, které Harrachov tolik proslavily, vznikly v roce 1920. V roce 1923 se v Harrachově konaly první mezinárodní lyžařské závody, kterých se zúčastnili nejlepší lyžaři z mnoha zemí Evropy, i z USA. Od roku 1954 se konají Mezinárodní lyžařské závody již pravidelněji.V roce 1980 byl skokanský a běžecký areál zrekonstruován, přičemž byl postaven nejvyšší lyžarský můstek na světě - mamutí můstek K-185. V 90. letech byla zrekonstruována lanovka na Čertovu horu. Mezi nejnovější turistické atrakce patří například bobová dráha.Vzdálenosti 34 km východně od Liberce (kraj)86 km severně od Hradce Králové33 km severně od Semil (okres)123 km severovýchodně od PrahyDopravaHarrachovskou částí Nový Svět prochází významná a frekventovaná silnice I. třídy č. 10 Praha-Turnov-Harrachov , která je z Prahy do Turnova rychlostní komunikací R10. V lesích, 3 km severně nad Harrachovem najdeme důležitý hraniční přechod Harrachov-Jakuszyce. V lokalitě „Na Mýtě“ při soutoku Jizery a Mumlavy se tato silnice křižuje se silnicí I. třídy č. 14 v trase Liberec - Jablonec nad Nisou - Tanvald - Rokytnice nad Jizerou - Vrchlabí - Trutnov - Úpice - Náchod - Nové Město nad Metují - Dobruška - Rychnov nad Kněžnou - Vamberk - Ústí nad Orlicí - Česká Třebová - Anenská Studánka. Železniční dopravu reprezentuje ozubnicová železnice Tanvald-Harrachov, které v 90. letech vážně hrozilo zrušení. Tato trať dříve ještě pokračovala do Polska. Dnes všechny vlaky končí v Harrachově, ale trať do Polska fyzicky ještě stále existuje a je pro vlaky zatím i sjízdná. Existují velkorysé plány SŽDC, s.o. na přestavbu této tratě s vybudováním odbočky až do města a dále vedením mnoha podhorskými tunely do Rokytnice nad Jizerou. V současné době (listopad 2008) byla podána žádost o spolufinancování projektu Revitalizace železniční tratě Szklarska Poręba - Harrachov z Operačního programu evropské přes hraniční spolupráce Hromadnou dopravu zajišťují především autobusy. Na harrachovském autobusovém nádraží je ukončeno mnoho dálkových i místních linek. Od nádraží (které je se nachází v lesích, skoro 4 km od centra města), přes Nový Svět a centrum Harrachova do Rýžoviště jezdí autobusová linka, která by se s trochou nadsázky dala nazvat „městskou hromadnou dopravou“.

Pokračovat na článek


Karlštejn

Hrad, jehož postavení mezi českými hrady je výjimečné, a to nejen historickým významem, ale i jeho mohutností a architekturou. Založil jej roku 1348 český a římský král Karel IV. a přisoudil mu úlohu schránky korunovačních insignií a nejcennějších relikvií římské říše.Hrubá stavba Karlštejna trvala přes sedm let, vnitřní úpravy kaple svatého Kříže se protáhly až do roku 1365. Hradní opevnění mělo ve své době odolat jakýmkoli útokům a to se skutečně potvrdilo v roce 1422, kdy Karlštejn marně obléhali Pražané. Na konci 16. století ještě byly z příkazu císaře Rudolfa II. opraveny poškozené hradní budovy, ale přesto v té době již počínal postupný úpadek Karlštejna. Roku 1619 byly odvezeny korunovační klenoty i s archivem do Prahy, v roce 1620 posádka vydala hrad vojsku Ferdinanda II. bez boje a roku 1648 dobyli hrad Švédové. Třebaže chátrání hradu v 18. století pokračovalo, uvědomovali si i habsburští panovníci historický význam Karlštejna. Císař František II. i jeho syn Ferdinand proto nechali nejvíce postižené části opravit. Po roce 1853 dozor nad těmito pracemi převzala nově založená Centrální komise na ochranu památek se sídlem ve Vídni. Dnešní podobu získal Karlštejn při puristické úpravě v letech 1887-1899 prováděné podle návrhů profesora Friedricha Schmidta architektem Josefem Mockerem. Jednotlivé části hradu jsou umístěny do různých výškových úrovní, které vyjadřují jejich význam. Hradu dominuje masivní hranolová věž zvaná Velká, jejíž půdorys má strany 25 a 17 metrů. Průměrná síla zdiva je 4 metry, na severní straně dokonce přes 6 metrů. Hlavním prostorem této věže a celého hradu je kaple sv. Kříže. Její stěny obíhá ve spodní části pás s polodrahokamy, vsazených do pozlaceného štuku. Čela kleneb vyplňují deskové obrazy, převážně od Mistra Theodorika, které jsou gotickými malbami světového významu. Unikátní soubor asi 127 maleb, představuje "veškeré vojsko nebeské", ideální nebo přibližné podobizny světců, svatých papežů a biskupů, rytířů thébské legie, svatých vládců a církevních učitelů. Tyto díla navrhnul a většinu z nich namaloval Mistr Theodorik, "císařský malíř" Karla IV. Výzdobu kaple doplňují nástěnné malby. Klenba je celá pozlacena a pokryta sklíčky, představujícími hvězdnou oblohu. Prohlídková trasa číslo 1: Zpřístupněné interiéry Císařského paláce (Dvořenínská a Rytířská síň s kaplí sv. Mikuláše, Ložnice, Audienční a Hodovní síň, Sál předků s největší portrétní galerií českých panovníků v ČR), přibližují dnes soukromé i reprezentační sály s částečně dochovaným zařízením ze 14.-19. století. Mariánská věž představuje v Pokladnici a Klenotnici nejcennější předměty z karlštejnských sbírek, včetně repliky Svatováclavské koruny českých králů. Součástí prohlídky je i Studniční věž a bývalé hradní vězení zv. Červenka. Prohlídková trasa číslo 2: Zahrnuje Mariánskou a Velkou věž s nejhodnotnějšími interiéry hradu. Součástí této trasy je kaple Panny Marie a kaple sv. Kateřiny s unikátními nástěnnými malbami ze 14. století, dále pak Sakristie, visutý věžní most, Lapidárium, Hradní obrazárna a Knihovna s expozicí Mockerovy přestavby hradu a kaple sv. Kříže, jejíž interiéry s vynikajícími malbami Mistra Theodorika jsme již zmínili. Hrad Karlštejn je zpřístupněn denně kromě pondělí od 1. března do 25. listopadu a ve dnech 25. až 31. prosince. 

Pokračovat na článek


Cestujeme na sever – kde je to nej?

 Severské země patří u nás mezi čím dál oblíbenější destinace.Lákají především na nádherné přírodní scenérie. Každá ze severských zemí má navíc svá specifika – Norsko láká na rybolov,Dánsko na památky a zajímavosti, Švédové na svou srdečnost a kultivovanost. Vyhledáváte-li romantiku, najdete ji určitě v Irsku nebo na Islandu.Do Norska za sportemi turistikouNorsko ohromí každého návštěvníka svou neposkvrněnou přírodou –strmá skaliska zde lemují Atlantik. K vidění jsou stovky vodopádů, kouzelné fjordy se svými zákoutími až zdesetinásobují délku pevninského pobřeží Norska azarývají se až do vnitrozemí. K vidění jsou tisíce ostrovů různých velikostí a především to, co si tolik přejeme spatřit – polární záře. Ta je vidět jenv zimě, v létě tu totiž slunce téměř nezapadá. Norsko je právem kolébkou lyžování, podmínky jsou tu skvělé i pro rybolov a rafting. Kam v Norsku za poznánímChcete-li v Norsku shlédnout vše podstatné, zvolte některý z poznávacích zájezdů do Norska.Můžete jej také zkombinovat s návštěvou zbytku severní Skandinávie.Cestou zkusíte plavbu trajektem po Baltském moři, navštívíte Laponsko, nejseverněji položený prales světa NPStabburdalen nebo „Paříž severu“ – město Tromsø a mnohé další.Island – „exotika severu“Díky své geografické poloze není Island zrovna zemí pro milovníky rozpálených pláží a noční zábavy. Island láká dobrodruhy na nespoutanou přírodu – sopky a gejzíry lávy, ledovce,vodopády, kilometry větrných černých pouští, dlouhéholé planiny a v neposlední řadě také polární záři. Při dovolené na Islandu zažijete dokonalý soulad s přírodou, poznáte co je to absolutní klid. Také proto patří Island dlouhodobě mezi země umísťující se v čele anket o nejvhodnější místo k životu. Irsko – smaragdový ostrov KeltůIrsko láká na nekonečné plochy zeleně doplněné jezery s křišťálovou vodou a strmými útesy. Místní obyvatelé jsou potomky Keltů a mají v sobě jejich životní pokoru. Irsko bylo léta jen chudou kolonií Anglie, ale díky cílevědomosti místních obyvatel se ke konci 20. století vypracovalo najednu z nejvyspělejších zemí Evropy. Na zájezdech v Irsku na vás dýchne bohatá historie země na každém rohu. Mimochodem, místní menhiry,dolmeny a megalitické památky jsou starší než pyramidy v Egyptě.Nepochybně podlehnete typické hudbě a tancům v místních hospůdkách, ke kterým vás kromě partnera vyzve také místní whiskey a pivo Guinness. 

Pokračovat na článek


Rümunsko

Hustota zalidnění: 94 lidí na km2Časové Pásmo: GMT 2 h ( 3 h v létě)Administrativní dělení: 40 žup a hlavní městoMěna: leu =100 bani Průmyslová odvětví: chemický, dřevozpracující, textilní, potravinářský prům.Zemědělství: pěst. kukuřice, pšenice, brambor, slunečnice, cukrovky, ovoce, vinné révy, chov ovcí, prasat, skotu, koníPřírodní zdroje: ropa, zemní plyn, zinek, olovo, měď, stříbro, zlatoNejvyšší hora: Moldoveanu - 543 m n. mNejnižší bod: Černé moře - 0 m n. mNejdelší řeka: Dunarea (v zemi 1.065 km)Největší město: Bukuresti (2.060.000 obyvatel)Přírodní nebezpečí: zemětřesení, sesuvy půdyPřístaviště: Braila, Constanta, Galati, Mangalia, Sulina, TulceaNáboženská příslušnost: římští katolíci 5%, pravoslavení 91% Rumunsko je 3. největší evropskou zemí. Rumunsko leží na pobřeží Černého moře. Nejvýznamnějším rumunským pohořím jsou Karpaty, jejichž oblouk vstupuje na rumunské území ze severu a postupně se stáčí k západu. Karpaty pokrývají asi třetinu povrchu země. Pásmo Karpat ohraničuje Transylvánii ležící na náhorní plošině na severozápadě Rumunska. Karpaty se dále v Rumunsku člení na Východní Karpaty, Jižní Karpaty (tzv. Transylvánské Alpy) a Západní Karpaty. Jejich geologická stavba je příčinou zemětřesení.Jižně od Transylvánských Alp až po řeku Dunaj se rozkládá relativně rovinatý region Valašska. Dunaj je nejvýznamnější rumunskou řekou. Velmi pestré je také zastoupení divoké zvěře. V Rumunsku žije neustále obrovské množství vysoké i černé, v horách můžete potkat medvědy (v Rumunských Karpatech žije 60% populace evropských medvědů) nebo rysy.V Rumunsku jsou i krásná jezera a pokud jedete po vlastní ose, tak se jistě u nich zastavíte. Uděláte si krásné snímky na památku stejně jak já s mojí Květinkou ...... Leží na rozhraní střední a východní Evropy a řadí se mezi balkánské krajiny. Je to známá, ale přece za poslední roky pro nás trochu zapomenutá krajina. Na její území kralují rozsáhlé hřebeny a kotliny Východních a Jižních Karpat. Překvapí Vás krásnou přírodou a vybudovanými horskými středisky. Významnou roli hraje řeka Dunaj, která protéká zemí v délce 1075 km a do Černého moře se vlévá deltou o rozloze 4340 km čtverečních.Většina obyvatel se hlásí k rumunskému pravoslavné víře.Pobřeží země je 245 km dlouhé, přičemž pro cestovní ruch je čerpaných necelých 45 km od města Constance směrem na jih.Po obnovení turistických středisek na černomořském pobřeží a vybudování infrastruktury by se mohlo stát turisticky vyhledávanou krajinou. Od města Constance směrem na jih jsou úzce propojeny letoviska - Neptun, Jupiter, Venus, Saturn a Mangalia. Jsou to letoviska s písečnými plážemi, dobrými hotely, včetně množství barů a restaurací, které nabízejí rybí speciality, ale i tradiční pokrmy.MangaliaJe nejjižnější oblast černohorského pobřeží Rumunska. Jeho název pochází ze staré řečtiny a znamená,, nejkrásnější ". Písčité a dostatečně velké pláže zaručují soukromí během pobytu v tomto středisku. Množstvo obchodů se širokým sortimentem zboží, obchůdků se suvenýry, restaurací a bufetů umožňuje zpříjemnit chvíle během večerních procházek. Delta Dunaje - za městem Tulcea mohutný tok Dunaje dělí svou sílu do tří ramen. Medzi nimi vznikl vodní ráj, který působí jako nedotčený ráj. Počas mnoha století příroda vytvořila desítky kanálů, ostrovů a ostrůvků, které neustále mění svou velikost i tvar. Všechno určuje výška hladiny vody v této známé řece, stejně jako množství nánosů, které přináší. Územie, velké více než 4 000 km čtverečních, se stalo domovem pro mnohé vzácné druhy ptáků i vodních živočichů. Nachádzame zde asi 1 200 druhů stromů a rostlin. Jak deltu navštívíte, zapomenete na auto. Je zde zbytečné, neboť většina zařízení je dostupná pouze na člunech a parníkem.MěstaAlba, Arges, Bihor, Brasov, Bucharest, Caras-Severin, Cluj, Constanta, Harghita, Hunedoara, Iasi, Maramures, Mehedinti, Mures, Neamt, Prahova, Sibiu, Suceava, Tulcea, Vâlcea, Vrancea, Arad, Bacau, Bistrita-Nasaud, Botosani, Braila, Buzau, Calarasi, Covasna, Dâmbovita, Dolj, Galati, Giurgiu, Gorj, Ialomita, Olt, Salaj, Satu Mare, Teleorman, Timis, Vaslui

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Magazín

Horizont na VIRTU

Dubrovník Celodenní výlet autokarem Výlet zahrnuje návštěvu historického města Dubrovníku, které je vedeno na seznamu světového dědictví UNESCO a patří z historického hlediska k jednomu z nejzajímavějších měst Evropy. Prohlídka města s odborným průvodce začíná na hlavní třídě Stradum. Navštívíte velkou a malou Onofriovu kašnu, Palác Sponza ze 16. století, dále pak na jižní straně náměstí Luža s Orlandovým sloupem a kostelem sv. Blažeje, Františkánský klášter a další pamětihodnosti. Po skončení prohlídky je individuální volno, které většina turistů využívá k prohlídce středověkých hradeb, které vedou kolem celého města. Určitě si nenechte ujít i posezení v některé ze stylových konob, které jsou rozmístěny v úzkých přilehlých uličkách a podávají se zde místní gastronomické speciality. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 40,- € Korčula Celodenní výlet autokarem a lodí Při celodenním výletu navštívíte jeden z nejzajímavějších ostrovů v Jaderském moři. Prohlídku hlavního města s bohatou historií, které nese stejné jméno jako ostrov – tedy Korčula, budete absolvovat s místním průvodcem. Město Korčula je též nazýváno „Malým Dubrovníkem“ a patří k nejcennějším památkovým rezervacím Chorvatska. Historické centrum s pravidelně vybudovanými ulicemi obklopují mohutné středověké hradby. Dle místně dochovaných informací pochází z tohoto města legendární cestovatel Marco Polo, jehož údajný rodný dům můžete navštívit. Uvidíte zde i katedrálu sv. Marka, která je vyzdobena obrazem Zvěstování Panny Marie od Tintoretta. Dále je zde k vidění historická radnice, dóžecí palác a kostel sv. Marka. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 45,- € Korčula, Mljet Celodenní výlet autokarem a lodí Spojení prohlídky historické Korčuly (podrobný popis ve výletě Korčula) a prohlídkou národního parku Mljet – přírodní rezervace. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 90,- € Rybí piknik Celodenní výlet lodí Toto je typický dalmatinský výlet lodí, který je spojený především s koupáním, sluněním, hudbou, dobrou zábavou na lodi (ochutnávka místních nápojů) a tradičně dobrou kuchyní z produktů moře. Tento výlet Vám budou nabízet naši delegáti v jednotlivých střediscích. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 25,- € Omiš a řeka Cetina Celodenní výlet autobusem Odjez do města Omiš - individuální prohlídka historické části města a místní tržnice. Projížďka po řece Cetina romantickým kaňonem dlouhým cca 7 km k Radvanovým Mlýnům. Tento kaňon se proslavil natáčením filmů o Vinnetouovi. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: 30,-€ Jako samostatný výlet lze na řece Cetina u místního průvodce objednat rafting. Medžugorje Celodenní výlet autokarem Cesta do tohoto poutního místa s mariánským kultem vede přes údolí řeky Neretvy, jejíž delta je přirovnávána k deltě řeky Nilu. Po překročení hranic do Bosny-Hercegoviny vede cesta do horské vesničky Medžugorje, které se od r. 1981 stalo jedním z nejznámějších poutních míst v Evropě a to na základě zjevení Panny Marie. Toto místo již navštívilo několik milionů poutníků z celého světa a modlí se zde. Během výletu se navštíví místní kostel a kopec zjevení. V místních obchodech lze zakoupit předměty s náboženskou tématikou. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 25,- € Split, Trogir Celodenní výlet autokarem Během tohoto výletu navštívíte centra dvou historických měst. Split – nejkrásnější přístavní město Chorvatska je známe především Diokleciánovým palácem, který si dal vybudovat v roce 295 římský císař Dioklecián. Tento palác tvoří jádro města a je velmi zachovalý. Je zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO. V rámci prohlídky rozhodně stojí za návštěvu katedrála sv. Domnia, dále pak Peristyl - malé náměstíčko s kolonádami. Severně od Diokleciánova paláce je zlatá brána, za kterou stojí známá socha biskupa Grgura z Ninu. Pokud se dotknete jeho palce u nohy – splní se vám přání. Trogir je od r. 1997 zapsán do listiny světového kulturního dědictví UNESCO. Staré jádro je obklopeno zbytkem opevnění z 13. – 16. století jehož součástí je obranná věž sv. Marka. Hlavní památkou je románská katedrála sv. Vavřince, dále pak soudní dvůr, městská hodinová věž, románský kostel sv. Barbory, Knížecí palác a další pamětihodnosti. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 85,- € Vodopády Krka Celodenní výlet autokarem Hlavní náplní tohoto výletu je návštěva národního parku Krka. Jedná se o přírodní ráj vodopádů a soutěsek. Tento přírodní úkaz je stejně zajímavý jako Plitvická jezera. Navíc zde bývá většinou méně turistů, takže pobyt v tomto parku je velice příjemný. Cestou k vodopádům Krka budou realizovány krátké zastávky v historicky zajímavých městech Primošten, Šibenik a Trogir. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 50,- € Ostrov Vis a Modrá jeskyně Celodenní výletů organizovaný z ostrovů Hvar a Brač Návštěva exotického ostrova Vis, který je situovaný uprostřed otevřeného moře. Zastávka v přístavu Komiža s rázovitou architekturou a překrásnou pláží. Pokračování lodí na ostrůvek Biševo s prohlídkou podmořské jeskyně, která je pro svou krásu srovnávána s jeskyní na ostrově Capri v Itálii. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 45,- € Rent a car Orientační cena za pronájem auta: 1.500,- až 2.000,- CZK Orientační cena za pronájem skútru: cca 450,- CZK/hod., cca 1.200,- CZK/ den

Pokračovat na článek


Katar - Katarský stát

V 7. století byl součástí Arabské říše, pak o něj soupeřily sousední státy, Persie a Osmanská říše. V 18. století došlo ke vzniku emirátu, který byl až do první poloviny 20. století součástí Osmanské říše. Poté byl Katar pod britskou správou. V roce 1971 byla vyhlášena nezávislost, když Katar odmítl stát se součástí Spojených arabských emirátů.KDY A JAKZima dokáže být v Kataru neuvěřitelně studená, na jaře tu zase vládnou časté písečné bouře. V létě se teploty šplhají až ke 45 °C. Nejvhodnější dobou návštěvy proto zůstává podzim, kdy jsou teploty snesitelné a nepříjemný vítr minimální, přitom si však můžete pořádně vychutnat zdejší úžasné moře.Cesta do Kataru je poměrně komplikovanější, protože na mezinárodní letiště u hlavního města Dauhá létají jen některé společnosti. Využít můžete například přesedání v Londýně, odkud let trvá zhruba sedm hodin. Pozemní cesta vede přes Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty, což se však kvůli časové náročnosti nedoporučuje.NEMOCNICE, SLUŽBYZdravotnická péče je na dobré úrovni. Základní ošetření i náročnější zákroky se provádějí ve státní nemocnici Hamad (Hamad Medical Corporation 392222, Hamad Medical Corporation Emergency 393507). Provedené úkony jsou však drahé a lékaři očekávají platbu v hotovosti. Proto nezapomeňte na kvalitní pojištění, počítejte však s tím, že náklady na léčbu vám budou proplaceny až po návratu do vlasti.Katar není zrovna levnou zemí pro cestovatele. I při maximální úspoře peněz a stravování ze svých zásob budete potřebovat kolem 40 USD denně. Reálnější denní útrata ovšem bude činit spíše kolem 80 USD. Pro náročného cestovatele není problém utratit i 300 USD denně. Měnit peníze můžete v Kataru bez problémů v husté síti bank, oficiálních směnáren i na černém trhu na ulici. Platební karty i cestovní šeky jsou akceptovány ve většině podniků.Ubytování v Kataru si můžete zajistit bez nejmenších starostí, protože slušné hotely fungují i v malých městečkách. Většina ubytovacích zařízení vás plně uspokojí, jejich ceny však trochu podráždí vaši peněženky. Naštěstí tu existují i tříhvězdičkové, cenově příznivější hotely.V Kataru existuje hojnost restaurací, která servírují jídla mnoha národních kuchyní – západní, čínská, indická, thajská i syrská. V hotelích mají kvalitní podniky, v nichž podávají výborné pokrmy. Využít však můžete i desítky stravovacích zařízení mimo hotely – bary, restaurace i pouliční občerstvení. Jejich počet však klesá úměrně ke vzdálenosti od metropole. Alkohol je v Kataru zakázaný a nesmí se pít na veřejnosti. Lepší hotely ale mají k prodeji alkoholických nápojů oprávnění. Elektrické napětí je 230 V, 50 Hz.DOPRAVA, ČASPro řízení osobního vozu na území Kataru potřebujete mezinárodní řidičský průkaz, ale měli byste zažádat o místní licenci, kterou vám úřady vystaví po předvedení řidičského průkazu. Tuzemské i mezinárodní půjčovny nabízejí své služby ve větších městech a na letištích. Jezdí se vpravo. Stav silniční sítě je všeobecně dobrý, ale během dešťů se rapidně zhoršuje. Silnice v Dauhá a katarský dálniční systém je dobře plánovaný, ale nezvyklé místní zvyklosti mohou návštěvníky těžce potrápit. Ve venkovských územích je navíc chudé osvětlení a po silnicích se neustále prohání velbloudi a koně.Klasická autobusová doprava v Kataru neexistuje, proto je dobré využívat k cestování vozidla taxislužby. Řidiči používají taxametry, ale můžete si je najmout i na celou hodinu za paušální poplatek. Železniční doprava v Kataru nefunguje. Čas je plus dvě hodin.NEBEZPEČÍKatar je zemí s velmi nízkou mírou kriminality. Cestovatelům tady proto hrozí pouze drobné krádeže, ani s těmi se ovšem prakticky nesetkají. Násilná trestná činnost je v Kataru událostí, která plní titulní stránky novin.OSOBNÍ ZKUŠENOSTIPokud do Kataru míříte během horkého léta, zabalte si jen lehké letní bavlněné prádlo. Na nepromokavé oděvy nezapomeňte, pokud sem jedete v zimě.

Pokračovat na článek


Hrad BOUZOV

Romanticky přestavěný hradV mírně zvlněné lesnaté krajině na ostrohu nad potokem Špránkem se tyčí hrad Bouzov. V pramenech je doložen na počátku 14. století, kdy se po něm psal rod pánů z Bouzova, z nichž Búz byl v l. 1317 - 1339 prvním známým držitelem hradu. Ještě v průběhu 14. století změnil hrad několikrát majitele. Od poloviny 14. století jej drželi páni z Vildenberka, kteří v r. 1382 prodali panství markraběti Joštovi; ten je v r. 1396 postoupil svému přívrženci Heraltovi z Kunštátu. V rukou pánů z Kunštátu zůstal hrad Bouzov s kratšími přestávkami téměř až do konce 15. století, i když se v jeho držení vystřídali příslušníci dvou větví tohoto rodu. V r. 1408 postoupili synové Heralta z Kunštátu bouzovské panství svému strýci Bočkovi z poděbradské větve. Je možné, že na hradě Bouzově se narodil Jiří z Poděbrad, jehož otec Viktorín zde prokazatelně sídlil. Jiří z Poděbrad postoupil panství někdy před r. 1442 svému věrnému stoupenci Zdeňkovi Kostkovi z Postupic. V l. 1472 - 1481 byl pánem na Bouzově Jan ze Šelmberka a poté se hrad opět vrátil do rukou pánů z Kunštátu. V r. 1494 zapsal Boček Kuna z Kunštátu bouzovské zboží Hanušovi Haugvicovi z Biskupic. Panství se do té doby značně rozrostlo, v zápise jsou uváděny hrad a městečko Bouzov, městečko Líšnice a 27 okolních vsí nebo jejich částí. V r. 1547 přešlo bouzovské zboží na Prokopa Podstatského z Prusinovic. Po jeho smrti bylo rozděleno na dvě části. Větší část s hradem převzal Jindřich Podstatský, menší část Jetřich Podstatský; v r. 1583 prodal Jindřich větší část panství s hradem Nakserovi z Chotějovic, ten však ještě téhož roku postoupil majetek Janovi Bergerovi z Bergu. Dalším majitelem hradu byl od r. 1617 Fridrich z Oppersdorfu; jeho syn prodal panství v r. 1655 Eusebii Sabině Podstatské, která je odkázala svému třetímu manželovi Juliu Leopoldovi z Hodic. Jejích syn František Josef z Hodic spojil obě části panství, ale již v r. 1696 je prodal řádu německých rytířů, v jehož majetku hrad zůstal až do r. 1939. Smutný úděl měl Bouzov zejména v období nacistické okupace v l. 1939 - 1945. Hitler jej daroval Himmlerovi a hrad se stal sídlem přepadového oddílu SS, který 5. května 1945 vypálil obec Javoříčko. Tak jak se na Bouzově střídaly jednotlivé šlechtické rody, měnila se i jeho podoba. Zatímco v době pánů z Bouzova měl hrad především strážní a obrannou funkci a skládal se zřejmě z věže, hradby a dřevěných obytných budov, Vildenberkové již vybudovali na jižní straně kamenný obytný palác, převyšující hradbu. Ve 14. století byl hrad podstatně rozšířen; vybudován byl předhradní prostor obehnaný příkopem a valem a v něm byly umístěny hospodářské budovy. Markrabě Jošt vylepšil hrad z hlediska jeho vojenské funkce; opatřil předhradní prostor kamennou hradbou s vysokou věží a kolem vlastního hradu dal postavil nižší parkánovou zeď. Také v počátečním období vlády pánů z Kunštátu byla zvyšována především obranyschopnost hradu. Sídlo dostalo novou souvislou hradbu zpevněnou dvěma kruhovými baštami a prostřední hranatou baštu s bránou, nově byla postavena parkánová zeď kolem vlastního hradu a opatřena pěti kulatými baštami. Kolem poloviny 15. století došlo ke stavbě obytného paláce na severní straně. Zdeněk Kostka z Postupic zpevnil parkánovou zeď silnou hranatou věží, do hradeb byla zasazena kruhová dělová bašta a zřejmě byla opravena hláska. V r. 1499 začali Haugvicové se stavbou paláce na východní straně hradního objektu a propojili severní a jižní obytnou budovu. Koncem 16. století postihl hrad požár, při němž byla zničena hláska. Od té doby přestal být obýván. Až v r. 1617 začala výstavba jižního křídla. To již hrad postupně ztrácel svou obrannou funkci a stával se výhradně obytným objektem. S příchodem německých rytířů pozbyl však Bouzov během 18. století i tuto funkci, neboť řádová správa byla postupně centralizována do Bruntálu a vrchnostenský úřad bouzovského panství se přestěhoval do tzv. předního hradu a nově postavených budov na předhradí. Mezi nimi a vlastním hradem byl tehdy také založen menší park. Hrad sám nezadržitelně chátral. Dnešní podobu získal po rozsáhlé přestavbě, jež byla zahájena na přelomu 19. a 20. století. Arcivévodovi Evženovi, pozdějšímu řádovému velmistrovi, se totiž při návštěvě Bouzova v r. 1888 poloha hradu zalíbila a rozhodl se přestavět jej na letní šlechtické sídlo pro sebe a svou matku Alžbětu. Rekonstrukce byla svěřena profesoru mnichovské techniky Georgu Hauberisserovi. Po rozsáhlých přípravných pracích, zejména po pečlivě provedeném průzkumu, byly v r. 1895 strženy zříceniny severního křídla. Nový dvoupatrový objekt byl dokončen v r. 1897. Nepříliš bohatá fasáda byla oživena freskou Panny Marie s dětátkem v nadživotní velikosti, jež je dílem malíře Manna z Mnichova. V severním paláci, v místě původního pozdně gotického sálu, byla situována rytířská síň. Pro malířskou výzdobu, v níž se vedle postav rytířů a rostlinných motivů uplatňují především znaky držitelů Bouzova - Vildenberků, markraběte Jošta, pánů z Kunštátu, Kostků z Postupic, Haugviců z Biskupic, Podstatských z Prusinovic, Nakserů z Chotějovic, pánů z Hodic a znak řádový, je sál nazýván také erbovním. Původně byl určen pro zasedání řádu a významné akty ustanovení velmistra a zemských komturů. Nejcennější složkou jeho interiéru jsou řezbářské práce místních lidových umělců. Řezby na sedadlech představitelů řádu, nad trůnem velmistra, na stěnách najdeme i v sousední zasedací síni s kazetovým stropem a hodnotnými pracemi kovářskými a zámečnickými. Také palác na jižní straně, vybudovaný počátkem 17. století Fridrichem z Oppersdorfu, byl v r. 1897 stržen a znovu od základů postaven na původním půdorysu; stal se letním sídlem velmistra a jeho pobočníka. V jeho středu v podstřeší jsou umístěny velké barokní sluneční hodiny. V l. 1897 - 1899 byla postavena mohutná hlavní věž - hláska, zakončená korouhvičkou s vytepaným obrazem patrona řádu německých rytířů sv. Jiří ve zbroji. V její dolní části je původní hladomorna z druhé poloviny 15. století. Zachovalejší hradní objekty nebyly při rekonstrukci strženy, ale jen opraveny. V r. 1898 byl opraven nejstarší hradní palác se zbrojnicí a vybudováno tzv. Alžbětino křídlo, jež tvoří komplex místností obývaných po rekonstrukci matkou velmistra Evžena Alžbětou. Zatímco pracovna je zařízena původním pozdně barokním nábytkem s bohatými intarziemi, nábytek v ložnici pochází ze Španělska; řádu jej darovala královna Marie Kristina. Východní palác s knížecími pokoji, zachovanými v původní podobě, byl opravován v r. 1899. V jeho zdi je zasazeno několik původních znakových desek - Zdeňka Kostky z Postupic z r. 1464, Beneše Haugvice z Biskupic z r. 1499, řádu německých rytířů z r. 1802. Restaurovány byly desky Bergerů z Bergu a Hodiců. Velmistrova ložnice, tapetovaná rudým brokátem, je zařízena stylovým nábytkem vrcholného baroka, jemuž dominuje nádherné lůžko. Plochy stěn jeho příjímacího pokoje jsou vyzdobeny znaky jednotlivých velmistrů, počínaje Františkem Ludvíkem, který hrad získal, a konče arcivévodou Evženem. Komplex knížecích pokojů doplňuje pracovna, pokoj sluhy, ohřívárna jídel a lovecká síň. Nejvýraznějším architektonickým dílem hradního nádvoří je novogotická kaple. S její výstavbou bylo započato v r. 1900 na místě staré kuchyně. Vedle portálu je umístěna cenná socha sv. Jiří z 15. století, přenesená na Bouzov z řádového domu v Benátkách. Šest náhrobních kamenů uvnitř kaple pochází z německého hradu Hornecku na řece Neckaru ve Württembersku; jde o náhrobky řádových mistrů zemřelých v l. 1395 - 1515. Na čelní stěně kaple je umístěn pozdně gotický deskový oltář z 15. století. Ústřední místností spojovacího křídla mezi severním a východním palácem je přijímací sál. Mohutný střední sloup, podle něhož je síň nazývána také Sloupová, je zdoben citáty význačných řádových představitelů. Sál, zdobený renesančními obrazy, sloužil rovněž jako jídelna. Je teplovzdušně vytápěn a výtahem spojen s kuchyní, umístěnou v přízemí. V sousedství sloupového sálu je velmistrova jídelna, zdobená renesančními obrazy a drobnými dřevěnými plastikami. Do spojovacího paláce se vstupuje slavnostním schodištěm uzavřeným v šestiboké věži. V poschodí paláce ústí schodiště do jídelny s pozdně gotickým nábytkem, třemi obrazy Dürerovy školy a dřevěnými reliéfy s biblickými náměty ze 16. století. Pozoruhodným prvkem hradního nádvoří je novorenesanční kašna, zakrývající studnu vytesanou ve skále do hloubky 52 m. Po opravě hlavních hradních budov byly rekonstruovány hradby a bašty. Vysoká okrajová hradba, uzavírající západní stranu nádvoří, je zdobena reliéfem, v jehož středu je vyobrazena patronka řádu Alžběta Durynská s kyticemi růží. Nákladná rekonstrukce byla provedena neobyčejně citlivě z hlediska historické věrohodnosti a slohového souladu. Vzory pro rekonstruované objekty však nebyly hledány v českých zenmích a hrad proto působí v našem prostředí cize. Romantickou přestavbou vznikla téměř dokonalá iluze mohutného středověkého feudálního sídla, v jehož objektech se prolíná několik stavebních slohů, zejména gotika a renesance. Historickou a uměleckou hodnotu objektu umocňuje množství významných starých uměleckých děl. V r. 1945 se celý rozsáhlý hradní objekt stal majetkem státu. Na tomto pohádkovém hradu se točilo několik filmů a pohádek. K nejznámějším patří pohádka "O princezně Jasněnce a létajícím ševci".

Pokračovat na článek


Japonsko

Japonsko je Vážení ostrovním státem v Asii. Skládá se z mnoha různých ostrovů rozkládajících se na jihovýchod od Číny, celkem je těch ostrovù kolem 4000. Japonsko, kvůli tomu, žže nemělo veliké styky s ostatními civilizacemi, rozvíjelo hodně vlastní kulturu, která je velmi specifická. Ve 20. století se vššak z Japonska stala jedna z nejvyspělejšších zemí na světì. Pokud byste chtěli procestovat napříč vššemi Japonskými ostrovy, jako já, museli byste překonat 2500 km. Vššak to taky dalo pěkné práce, abych si vydělal na cestu a zaplatil převozníkùm. Japonsko jako ostrov je celé obklopené mořem. Na západě je Japonské moře. To je velmi mělké (mělkým mořím do 200 m hloubky se říká šelfová) a proto se v něm loví mnoho ryb. Na východ je potom Tichý oceán, přes který se lze dostat až do Ameriky. Hlavním městěm Japonska je Tokio. Rozloha Japonska je přibližně 380 000 km2. Japonsko má 124 900 000 obyvatel. V Japonsku se platí v jenech. Japonsko má bohatou historii. Civilizace zde byla velmi vyspělá. Shrnutí aneb co byste si měli zapamatovat:GASTRONOMIEZÁBAVAKULTURAŠINTOISMUSPočet obyvatel: 124 900 000Hlavní město: Tokio

Pokračovat na článek


Vodní turistika v tuzemsku

Jedním z největších turistických lákadel Moravy je Baťův kanál. Tato vodní cesta již měří desítky kilometrů, nabízí kanálové i říční úseky, prochází Hanou i Slováckem. Podél trasy jsou přístavy s hospůdkami, loďky je možné si půjčit takřka kdekoliv. Připadá vám to atraktivní? Tak to vyzkoušejte. Nebude zklamáni. Otázkou je, zda se vám bude chtít na Baťův kanál vrátit.Čím vlastně můžete po Baťově kanálu plout? Když pomineme vlastní plavidlo, tak máte čtyři možnosti – půjčit si loďku bez motoru, loďku s motorem či hausbót, nebo se stát pasažérem na některé z větších výletních lodí. Poslední varianta má jednu zásadní nevýhodu. Loď neřídíte sami, pro někoho navíc může být cestování s cizími lidmi opakem toho, čemu se říká příjemný zážitek. Hausbót je fajn, ale musí se rezervovat dlouho dopředu a na delší dobu. A loďka bez motoru? Dřina. Zbývá tedy loďka s motorem. To je ta pravá volba. Laminátová skořepina je údajně nepotopitelná, spalovací motor s nízkým výkonem vás nepotahá a loďka má plátěnou stříšku, pod kterou se vleze až pět lidí. Spíše ale čtyři. Nepotřebujete navíc žádný průkaz vůdce malého plavidla – stačí jen plnoletost a absolvování čtvrthodinové praktické školení. Pak už můžete vyrazit. Takovou loďku vám přitom půjčí na mnoha místech kanálu a ceny nejsou vůbec přemrštěné. Za půjčení motokáry v cart centru zaplatíte více. A co samotná vodní cesta? Úctyhodných 80 kilometrů není tak zcela souvislých. Horní úsek u Kroměříže je uzavřen Bělovským jezem u Otrokovic. Součástí vodní cesty jsou tak tyto kilometry jen na papíře. Gumový člun možná ještě přenesete, se vším ostatním se ale musíte vrátit zpět. U Otrokovic to již začíná být zajímavé. Jedinou možností je vydat se na jih po řece Moravě. U Spytihněvi vás pak jez s vodní elektrárnou donutí opustit řeku a vydat se po kanálovém úseku – tedy umělým korytem, který vybudoval ve 30. letech minulého století stát za finanční spoluúčasti Baťova impéria. Kanál není hluboký, průměrně vzrostlý člověk dosáhne na dno, ani široký – tak akorát, aby se dva větší čluny dokázaly bezpečně vyhnout. Zato je ale jakoby v zářezu. Břehy jsou tak vysoké, že při plavbě vidíte jen rákos a břehový porost. Vzhledem k tomu, že maximálně povolená rychlost je v kanálových úsecích pět kilometrů v hodině, budete mít dost času sledovat, co to vlastně na březích roste. Pro toho, kdo není botanik, to ale asi moc velký zážitek není. V kanálovém úseku je navíc celkem 13 komor, lépe řečeno zdymadel, která vyrovnávají výškové rozdíly. První dvě či tři projetí vás doslova nadchnout. Vjedete do kamenem vyzděné komory, za vámi se zavřou vrata a začne vřít voda. Jakmile se hladiny srovnají, vyjíždíte druhými vraty. Jakmile tohle zažijete popáté, dojem už tak pozitivní nebude – čekání před komorou, čekání v komoře. Je tohle ještě dovolená?Pak ovšem pookřejete. U Starého Města se opět vracíte na řeku Moravu a můžete plout až do Veselí nad Moravou. Závěsný motor vašeho vypůjčeného člunu se může rozběhnout do vyšších otáček, příď se mírně zvedá a za vámi zůstává trojúhelník zvířených vlnek. Řeka je široká, okolí docela zajímavé – výsledkem je hezký zážitek. Ve Veselí nad Moravou se pak dostáváte opět do kanálového úseku, který vás provází až dokonce (Ředitelství vodních cest ČR ale slibuje prodloužení až do Hodonína, kterého se dočkáme zřejmě ještě letos). Tak a co tedy z toho všeho plyne? Baťův kanál vás určitě nadchne. Ať už se vydáte na cestu odkudkoliv kamkoliv, ať už zvolíte člun či hausboat, určitě nebudete litovat. Je tu ale jedno velké ale. Baťův kanál vás za srdce nechytí. Určitě to není místo, kam se budete chtít stále znovu a znovu vracet. Pod nálepkou unikátní turistické atrakce se totiž neskrývá zásobník emocí či paleta pestrých zážitků. Spíše jde o věc, kterou si prostě musíte vyzkoušet. Záhy ale pochopíte, že právě to, co je unikátní, tedy ony kanálové úseky se zdymadly, jsou to nejnudnější na celém výletu. A co zbývá? Řeka Morava. Ale více či méně podobné zážitky vám nabídne i řeka Labe, řeka Vltava a další.

Pokračovat na článek


Francie

Francie je rozlohou 643.427 km2 největší zemí západní Evropy. V mnoha ohledech, zejména však v kultuře, ovlivnovala celý kontinent, adíky postavení koloniální velmoci, také celý svět. Francie má 60,2 mil. obyvatel a úředním jazykem je francouzština. Leží ve výhodné poloze omývána na západě Atlantským oceánem, severozápadě průlivem La Manche a na druhé straně, na jihu, mořem Středozemním. Hranici se Španělskem na jihozápadě tvoří Pyreneje, na jihovýchodě s Itálií Alpy a na východě se Švýcarskem pohoří Jura. Část hranice s Německem tvoří řeka Rýn. Pouze na severu a severovýchodě, kde nížiny a vrchoviny přecházejí do Belgie a Německa nelze hovořit o přírodní hranici. Francie po staletí představovala kulturní a vojenskou velmoc a v současnosti je druhým nejvýznamnějším členem Evropské unie. Na území Francie žili přibližně od 8.st. př. K. keltští Galové. Kolem roku 50 př. K. se však strategicky významné země zmocnili Římané. Jejich nadvláda trvala až do 5 st., kdy se říše Západořímská rozpadla, a tak vznikla Franská říše. Jedním z jeho nejvýznamnějších panovníků byl císař Karel I. Veliký (8. st.). Francie se musela v nadcházející stoleté válce potýkat s invazí Anglie, ale nakonec se z jejich nadvlády dokázala vymanit. Po dlouhou dobu byla Francie absolutistickou monarchií, nejznámnějším panovníkem je výstřední "král Slunce" Ludvík XIV. (17.st.), který si nechal zbudovat obdivuhodná honosná sídla. Občanské nepokoje vyvrcholily ve Velké francouzské revoluci (1789-99), která ve svém důsledku znamenala konec monarchie a nástup vojevůdce Napoleona Bonaparte. Po jeho porážce u Waterloo (1815) však došlo k obnovení království. I 19. a 20. století byla ve znamení překotných změn, o čemž svědčí vyhlášení několika republik - v pořadí Druhé (1848), Třetí (1875), Čtvrté (1946) a Páté (1958). Hlavním městem Francie je s více než 9,2 mil. obyvatel Paříž. Francouzská metropole , přezdívaná "město světla", byla osídlena už před 6,5 tisíci lety. Významnouetapou v historii Francie byl příchod Galů (300 př. K.) a zejména dobytí Římany v roce 52 př. K. Od nich dostalo město název Lutetia Parisiorum (tedy bažinaté místo). K Paříži neodlučitelně patří Eiffelova věž - 324 m vysoká dominanta (postavena roku 1889), Vítězný oblouk (druhý největší na světě, zbudovaný Napoleonem na počest vítězství u Slavkova, a to na bulváru Champs Elysées) i románsko-gotická katedrála Notre-Dame. Stejně jako by měl každý muslim alespon 1x za život navštívit Mekku, tak by si každý milovník umění a historie neměl nechat ujít rozsáhlé muzeum LouvreL´Arche de la Défense (expozice obrazů, soch, uměleckých předmětů zaměřených na antiku, středověk, renesanci,..) umístěné v nádherném palacovém komplexu. Zatoužíte-li po moderně, navštivte - novodobý "vítězný oblouk" pravoúhlých linií, vysoký 110 m, navržený Dánem von Spreckelsenem. Sídlí zde například ministerstvo dopravy a řada mezinárodních společností. Pestrá elegantní Paříž si získá každého na první pohled. Haute cotoure - aneb "vysoká krejčovina", se ve světě stala okřídlenou frází. Ano, řeč je o francouzském hlavním městě a uznávaném městě mody. O tom, že moda je pařížskou doménou, svědčí už úctyhodný počet modních salonů - v jediném městě jich najdeme více než 20! Chanel, Nina Ricci, Yves Saint Laurent, Christian Dior,.. Originální kousky jsou bohužel k mání za horentní sumy se spodní hranicí okolo 1 milionu korun :-) Pokud ochutnáte některou ze zdravých a přesto lahodných specialit, poznáte, že fakt, že francouzská kuchyně patří k nejlepším na světě, rozhodně není klišé. Základem je zdravá úprava pokrmů a používání množství zeleniny a bylinek (někdy se utvoří svazek tzv. bouquet garni, který se po tepelné úpravě z jídla vyjme). Hlavní chod nejčastěji tvoří telecí, králičí nebo skopové maso. Většinou se jako příloha podává nejrůzněji připravená zelenina (oblíbené jsou artyčoky, čekanka, chřest, baklažán,..). Každé menu nabízí speciality z plodů moře. Francouzi se nebojí experimentovat, a to rozhodně neplatí jen pro žabí stehýnka. Za ochutnání stojí například vydatné fondue z tučného rozehřátého sýra. O tom, že Francie je přední vinařskou velmocí, není pochyb, a tak nezbývá než se o tom přesvědčit. Hlavní vinařské oblasti jsou Bordeaux, Burgundsko, Champagne, Rhona. Mezi další typické nápoje se řadí calvados (dlouhozrající jablečná pálenka) a pastis (anýzovka).  

Pokračovat na článek


Španělsko

Španělsko má 40.500.000 obyvatel, kteří hovoří španělštinou, katalánštinou, galicijštinou nebo baskičtinou. Hlavním městem Španělského království je s více než 3 mil. obyvatel město Madrid, které se nachází ve střední části země. Centrum města se vyznačuje širokými třídami se zelenými pruhy, velkými kruhovými náměstími a velkým počtem pompézních staveb, nejen renesančního stylu, ale i zcela hypermoderně vypadajících  mrakodrapů. Na západním okraji historického centra se nachází královský palác Palacio Real. Roku 852 zde arabský emír Muhammad I nechal postavit tzv. Alcázar – pevnostní palác, nazývaný Mayrit. V 11. století používal ipalác křesťanští panovníci jako lovecký zámek, z jeho jména Mayrit se posléze vyvinulo jméno města Madrid. Roku 1561 se Madrid stal hlavním městem Španělska a maurský palác sloužil až do roku 1734 jako královské sídlo. Po jeho vyhoření byla stavba nahrazena novým zámkem Palacioreal, který je přibližně desetkrát větší než londýnský Buckingham Palace Řada jeho sálů s nástropními freskami, zlaceným štukováním a lustry o hmotnosti téměř 100kg působí se zdá být až nekonečná. Ke skvostům paláce patří sály Trůnní, Gaspariniho a Porcelánový. Současný král Juan Carlos I používá tuto monumentální stavbu již jen k reprezentačním účelům. Královský palác patří k nejmonumentálnějším a nejhezčím stavbám města. Palác je obklopen parky jako je Casa de Campo, Jardin. de Sabatini nebo parkatrakcí Parque Atracciónes. Naproti paláci stojí jeden z největšíchkostelů města Virgen de la Almudena. Blízko centra se nachází obrazárna Muzeo del Prado, kde je nejen možné shlédnout některé habsburské panovníky, ale také jedinečnou sbírku šesti tisíc malířských děl mistrůz celé Evropy. Plaza de Espańa je obdélníkové náměstí s parčíkem a pomníkem Miguela de Cervantese a jeho románových postav Dona Quijota a Sancho Panzy. V parku se nacházejí různé vodní plochy. Na náměstí Plaza Mayor, které patří k nejkrásnějším náměstím v Madridu, přihlížela dříve vrchnost ze svého balkónu popravám, býčím zápasům a upalování kacířů.  V museu Museo Arqueológico Nacional je možno shlédnout velký počet exponátů od začátků lidstva přes dobu bronzovou, staré Egypťany, Řeky a Římany až po středověk. Zajímavá je hlavně egyptská mumie kněžky v sarkofágu a také kopiecelé jeskyně Altamira, která stála v zahradě.Při Středozemním moři leží druhé největší město Barcelona (2 000 000 obyvatel ). Je největším obchodním a průmyslovým městem Španělska a kulturním centrem Katalánska a v roce 1992 se zde konaly letní olympijské hry. Hlavním střediskem hospodářsky nerozvinuté Andalusie najihu země je Sevilla (přes 500 000 obyvatel ) s nádhernými paláci a jinými kulturními památkami. Západně odtud při písečném pobřeží leží vývozní přístav mědi a rtuti Huelva. Střediskem pěstováni ovoce a vinné révy je třeti největší město Valencia (přes 500 000 obyvatel ) s dobře zavlažovaným a hustě obydleným okolím a s přístavem při pobřeží Středozemního moře. Jižněji leží přístav Alicante, odkud se vyváží jižní ovoce. Dalším velkým městem je Zaragoza (přes 450 000 obyvatel), středisko obilnářského kraje. Bilbao (400 000 obyvatel ) je přístav a průmyslové město při Biskajském zálivu. Na východ odtud při francouzských hranicích je lázeňské město San Sebastian (150 000 obyvatel ). Obě tato města jsou středisky Basku. Ve Španělsku je řada dalších velkých měst,ve kterých žije více než 100 000 obyvatel, jsou to: Malaga - přístav na španělské riviéře uprostřed subtropické přírody, známý vývozem těžkých vín, dále Murcia, Las Palmas na Kanárských ostrovech, Cordoba s četnými památkami na dobu Mauru (nádherná mešita) a s potravinářským průmyslem, La Coruna v hornaté Galicii přiatlantském pobřeží, Valladolid, kde zemřel Kryštof Kolumbus. Pod Mulhacenem leží Granada s maurským zámkem Alhambrou, přístav Cadiz je důležitý pro zaoceánské linky, nedaleko něho leží Jerez de La Frontera, v jehož okolí se vyrabí známé vínosherry, atd. Hlavním městem Baleár je Parma de Malorca, pro krásnou přírodu a příjemné podnebí jsou tyto ostrovy vyhledávaným cílem zahraničních turistů.   

Pokračovat na článek


Máchův kraj - Doksy

Když se řekne Máchovo jezero, každému se vybaví písčité pláže, koupání a rekreace. Okolí Doks na Českolipsku ale nenabízí jen vodní radovánky a atrakce. Příznivci historie tu najdou gotické hrady i renesanční zámky, muzea a lidovou architekturu v rázovitých vesničkách. Sportovněji založení návštěvníci mohou dát pro změnu přednost zdejším cyklistickým i turistickým stezkám, vystoupit na některý z blízkých vrcholů vulkanického původu nebo se ponořit do ticha přírodních rezervací. Kdo se někdy toulal zdejší krajinou, jistě si alespoň jednou vzpomněl na našeho nejvýznamnějšího romantického básníka. Aby ne, vždyť jeho jméno nese nejen jezero, ale i celá oblast. Ovšem v době, kdy Karel Hynek tvořil slavný Máj, se největší vodní plocha severních Čech nazývala jinak.Tehdy se jí říkalo Velký rybník a vzhledem k početnému německému obyvatelstvu ještě častěji Grosser Teich. Byl to přesnější název, protože se opravdu jedná o rybník, který už roku 1367 nechal vybudovat Karel IV. Básníkovo jméno do názvu navrhl až těsně před 2. světovou válkou turistický spolek z Doks, ovšem příslušná jazyková komise tento nápad odmítla. Ani po osvobození, kdy už německý název nepřipadal v úvahu, nebylo nové pojmenování „jezera“ nijak oficiálně vyhlášeno, ale tak nějak potichu a postupně se vplížilo do map a turistických průvodců a dnes už je zcela zažité. Více než 80 let míří k jezeru na pohodovou dovolenou turisté, kterým vyhovuje pobyt na poněkud lidnatějších plážích a březích. Už roku 1920 tu byl na vodu spuštěn parník Greif, který tehdejším rekreantům nabízel jedinečnou možnost romantické plavby, a o deset let později se ve zdejších hotelech během jednoho roku ubytovalo více než 100 000 hostů. A co má nejnavštěvovanější rybník u nás společného s Karlem Hynkem Máchou? Nejspíš jen to, že leží v krajině, kterou měl básník rád. Podle historických pramenů tu byl za svůj krátký život celkem šestkrát; poprvé roku 1832 na pozvání spolužáka ze studií Eduarda Hindla. Máchově zasmušilé a rozervané duši zdejší krajina doslova učarovala. Její dominanta, hrad Bezděz, byl tehdy zcela opuštěný a Máchu inspiroval k napsání povídky Večer na Bezdězu. „Nade mnou se koupala veliká kulatá věž v čistém paprsku nového měsíce; okna zříceného kláštera v polosvětle míhala se pod ní; a vždy se mi zdálo, jako by vyhlídaly šedé hlavy zemřelých mnichů ze zřícené kobky své v tichou noc…,“ píše romantický poeta a z jeho slov je patrné, jak citlivě vnímal vše, co ho na cestách potkalo. I ke svému největšímu dílu, lyricko-epické básni Máj, čerpal inspiraci tady. Při jedné ze svých cest do okolí Doks vyslechl příběh otcovraždy a různé pověsti o loupežnících, které se v básni odrážejí. Známé a nesčetněkrát vydané dílo ale nemělo tak jednoduchý osud, jak by se dnes mohlo zdát. Mácha vydal Máj roku 1836 vlastním nákladem a musel si kvůli tomu vypůjčit značnou sumu peněz. Literární kritika dílo nepřijala a kvality této balady i dalších Máchových děl ocenila až další generace básníků v čele s Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem. O samotném Máchovi, který zemřel před sto sedmdesáti lety, toho moc nevíme. Velkou záhadou je i jeho podoba. Známá je pouze skutečnost, z níž vycházejí všechny portréty, že měl tmavé vlasy, plnovous, modré oči a křivý nos. Pověstná je také jeho rozervaná, marnivá, ješitná a nesnášenlivá povaha. Koneckonců vrstevníky byl považován za podivína a své milé Lori ztropil řadu nepěkných žárlivých scén. O to zajímavější může být návštěva nejstaršího domu v Doksech (čp. 150), roubené stavby se šindelovou věžičkou, kterou roku 1669 nechala postavit hraběnka Marie Františka Heissenštejnská pro staré a osiřelé. Dnes v něm najdete památník věnovaný životu a dílu onoho slavného rozervance. Kromě několika ukázek dobového oblečení a nábytku se tu vše točí kolem Máje. Nejznámější Máchovo dílo vyšlo v desítkách jazyků a v různých úpravách; mezi nejzajímavější exponáty patří třeba jeho překlad do esperanta nebo bibliofilské vydání vyzdobené grafickými listy předních výtvarníků. Nově otevřenou součástí památníku, která ovšem s Máchou příliš nesouvisí, je expozice Rybářství a rybníkářství na Českolipsku. Karel Hynek Mácha byl tulák s vnímavou duší. Pokud i vy dokážete vychutnat krásy přírody či tajemno hradních zřícenin, bude se vám v okolí Doks líbit. Podněty pro zajímavý výlet najdete v druhé části této kapitoly, ale to správné romantické rozpoložení si už budete muset navodit sami… Doksy Na náměstí Republiky stojí kostel sv. Bartoloměje a Nanebevzetí Panny Marie, založený roku 1638. V 18. století byl upraven v pozdně barokním slohu, později k němu přibyly postranní kaple sv. Barbory, Panny Marie a sv. Kříže. Zařízení interiéru je raně barokní s rokokovými doplňky. Soška Panny Marie Montserratské, tzv. Černé Madony, umístěná na hlavním oltáři z let 1670–1680, pochází z hradní kaple na Bezdězu. Ve středu náměstí uvidíte barokní mariánské sousoší z roku 1723. Radnice a některé domy na náměstí byly postaveny v empírovém slohu. V anglickém parku stojí renesanční zámek z 2. poloviny 16. století, jehož dnešní podoba je výsledkem úprav provedených kolem roku 1700; veřejnosti není přístupný. Zajímavou památkou je tzv. hraběcí čekárna, kterou najdete na železničním nádraží. Sloužila rodině Valdštejnů, jejichž zásluhou byly Doksy roku 1867 spojeny železnicí se světem. Na jižním okraji Doks se nad Čepelským rybníkem zdvíhá stejnojmenný vrch s kapličkou sv. Maří Magdalény. Máchovo jezero Již ve třetihorách bývalo v těchto místech jezero, které postupně zarůstalo a po poslední době ledové se proměnilo v obrovské rašeliniště. Ve 14. století nechal Karel IV. průrvu vytvořenou ledovcem zahradit, a tak roku 1367 vznikl Velký rybník, dnešní Máchovo jezero. Při jeho jihovýchodním břehu se nachází přírodní rezervace Swamp chránící zbytky zmíněného rašeliniště. Z vodní plochy vystupují Myší a Kachní ostrov, významné ornitologické lokality (vstup na ně je zakázán). Na Myším ostrově stojí zbytky tvrze z 15. století. Na severním břehu jezera se nachází tzv. Jarmilina skála, kde dřív stával pomník K. H. Máchy z roku 1936. O dva roky později ho nacisté shodili do jezera a dnes je umístěn na Hůrce v Bělé pod Bezdězem. V době K. H. Máchy mělo jezero rozlohu asi 350 ha a jeho jižní cíp sahal až k dnešnímu hotelu Grand (dnes má jen 280 ha). Jeho břehy lemují písečné pláže a můžete také využít nabídky okružní plavby po jezeře. Přístup Doksy a Staré Splavy leží na silnici č. 38 spojující Mladou Boleslav a silnici č. 9 (Česká Lípa – Mělník) a na železniční trati č. 080 (Bakov nad Jizerou – Jedlová). Oblast najdete na mapě KČT č. 15 Máchův kraj. DALŠÍ Zajímavá místa Máchova KRAJE Staré Splavy Z Doks vede červená turistická značka po břehu Máchova jezera do rekreační osady ležící u jeho severního okraje. V její blízkosti se tyčí výhledový kopec Šroubený (375 m), na který vede modrá značka. Braniborská jeskyně Západně od Splavů se můžete po zelené značce vydat k 44 m dlouhému skalnímu převisu, který v minulosti sloužil místním obyvatelům jako úkryt v době válek. Jestřebí Zdejší kostel sv. Ondřeje vznikl v letech 1780–1781 v rokokově-klasicistním stylu a o deset let později byl vyzdoben malbami Josefa Kramolína. Pozůstatkem staršího kostela je zvonice z 1. poloviny 16. století, do současné podoby upravená po roce 1768. Nad obcí se nachází zřícenina hradu, založeného na konci 14. století zřejmě Berky z Dubé. V 16. století hrad sloužil již jen hospodářským účelům a postupně chátral. Zachovaly se zbytky zdiva a schodiště ve skále; přístupná je vyhlídková plošina. Hradčanské bučiny Po modré značce se ze Starých Splavů můžete vydat do Hradčanských bučin, nazývaných někdy Prolomené hory. Jejich součástí jsou Hradčanské stěny se zajímavými skalními útvary a tajemnými roklemi a turistům nepřístupná obora s vysokou a mufloní zvěří. Břehyně-Pecopala Hlavním přítokem Máchova jezera je Břehyňský potok vytékající ze stejnojmenného rybníka. Ten je součástí přírodní rezervace Břehyně-Pecopala chránící vodní ptáky a vzácné rostliny. Bezděz Jedním ze symbolů Máchova kraje je zřícenina hradu, který v letech 1250–1280 nechal vybudovat král Přemysl Otakar II. Po roce 1621 patřil Albrechtu z Valdštejna, který zde založil klášter Panny Marie Montserratské, jenž se stal významným poutním místem. Císař Josef II. klášter roku 1785 zrušil a poté byl hrad opuštěn. Nejvýznamnější budovou areálu je raně gotická hradní kaple. Z Velké věže je nádherný kruhový výhled do okolí. Od Velkého Bezdězu je hlubokým sedlem oddělen Malý Bezděz, na němž se nacházejí zbytky předsunutého opevnění, tzv. Švédské šance. Bezděz je z Doks dostupný po červené značce. Králův stolec

Pokračovat na článek


Smírčí kříže - Náchodsko

Obvyklým cílem rodinných výletů bývají hrady, zámky, jejich zříceniny, nebo místa známá svými přírodními krásami. Při putování krajinou si povšimneme osamělého kostelíka, kapličky nebo roubenky, zkrátka nějaké stavby, která připoutá naši pozornost svými rozměry nebo zajímavým vzhledem. Existuje však skupina drobných památek, kolem nichž často procházíme téměř bez zájmu. Jsou nenápadné, někdy stojí přímo u cesty či silnice, jindy bývají skryté hluboko v lesích. Říká se jim smírčí kříže, a i když nepatří mezi turistické atrakce, jsou zajímavou připomínkou dávné historie místa, kde stojí. Smírčí kříže udivují svou mohutností, umístěním, zpracováním nebo nápisem, který nesou. Zpravidla se jedná o hrubě tesané nepravidelné kameny ve tvaru kříže a někdy jim část chybí. Na první pohled působí starobylým dojmem a nesou těžko rozeznatelný nápis, letopočet nebo rytinu. Patří mezi ně i kameny, do nichž je kříž pouze vyrytý, a také křížová kola s křížem vytesaným v kruhu. Díky svému tajuplnému vzhledu lákají snad od nepaměti amatérské i profesionální badatele, kteří se pokoušeli najít odpověď na otázky, kdo a proč je vlastně vytvořil. S řadou těchto pozoruhodných památek je navíc svázána nějaká pověst či legenda. Podle nich bývají připomínkou dávné tragické události – přepadení, loupeže, chladnokrevné vraždy nebo smrti za nešťastných okolností. Tomu v mnoha případech odpovídá symbol vyrytý na kříži v podobě meče, sekery, nože, ale také srpu nebo nůžek, to když si do vlasů vjeli sedláci nebo mistr krejčí se svým tovaryšem. Lidové pověsti se však často liší, a tak se na ně badatelé při pátrání po původu křížů nemohou spolehnout. Průlom v jejich práci znamenal až překvapivý objev profesora Wilhelma z Lokte, který ve starých archivech našel smírčí listiny. V nich je popsáno, kdo, kdy a co spáchal a jaký trest mu byl za to vyměřen. Třeba právě povinnost vyrobit smírčí kříž, u něhož pak někdy hříšník musel také odprosit pozůstalé; odtud pochází název kříže. Jednalo se totiž o jakési přiznání viny a pokus o smíření s obětí a jejími příbuznými. Jen zhotovení smírčího kříže ale k odčinění hříchu nestačilo, provinilci bývali odsuzováni i k řadě dalších těžkých trestů. Pěknou ukázkou je například dochovaná smírčí listina, nalezená roku 1950 v sokolovském archivu profesorem Heinrichem Zimmermanem. Týká se smírčího kříže u Horního Slavkova: „V pondělí na sv. Vavřince ve zkráceném 13. roce bylo s vědomím urozeného pána Jana Pluha z Rabštejna a na Bečově učiněno narovnání pro Jorga ze Sandtu (Týn u Sokolova), toho času hejtmana na Bečově, pro Wolfa Spora z Klingenu (Hlínová u Nebanic) a též purkmistra a radní v Bečově ve věci zabití, jež se událo v Horním Slavkově na Hansu Hajerovi, jemuž buď Bůh milostiv. Pachatelem je Wilhelm Zeidler z Altenburgsteinu. Narovnání bylo sjednáno, jak jest následovně psáno: Za prvé budiž pachatel zbaven všech duchovních a světských úřadů. Také ať vystrojí pohřeb se šesti kněžími a dá k tomu 4 libry vosku a nechť dá 1 libru vosku na obětní svíčky. Za další ať pachatel vykoná pouť do Říma v nejbližší možné době. Rovněž nechť vykoná pouť do Cách vlastním tělem. Za další musí dát sloužit 30 zádušních mší v nejkratším čase. Za další ať nechá sloužit pamětní mše v místě, kde leží zesnulý. Rovněž budiž pachatelem postaven kamenný kříž vysoký 6 stop a 3 stopy široký na místě podle přání příbuzných zabitého.“ Většina smírčích křížů pochází ze 13. až 16. století. Mnoho z nich však nemá letopočet ani příslušnou smírčí listinu, a tak se můžeme jen dohadovat, kdy vznikly. Naštěstí se dochoval dopis z roku 1556, v němž páter Usmarus napsal Ignáci z Loyoly: „…na cestách lesy, které se kdysi nazývaly Hercynský les, jsem spatřoval četné kamenokříže s vytesanými meči, sekyrami, dýkami…“ Hercynský les byl kdysi název pro oblast mezi dnešním Magdeburgem a Bratislavou, a tak víme alespoň to, že přinejmenším část smírčích křížů na našem území je nejméně 400 let starých. Změnu této smírčí tradice znamenal rok 1532, kdy císař Karel V. vydal nařízení, kterým byl na území římsko-německé říše za zabití člověka stanoven trest smrti. V českých zemích byl zaveden po bitvě na Bílé hoře, kdy městské právo nově zavedené Koldínovým zákoníkem dávalo vrchnosti možnost libovolně trestat nebo promíjet zločiny poddaných. Odčinit zločin smírem už tedy nebylo možné. Od té doby vznikaly kříže spíše jen jako symbol uctění památky. Pro ilustraci toho, jak rozmanitá je historie smírčích křížů, se vydejme za několika příklady na Náchodsko. Na kopci Libiny západně od Jaroměře se tyčí jeden z největších smírčích křížů u nás – měří 163 cm. Pověst praví, že až na jeho ramena usedne panna Liběna a zahlédne v dálce věže královéhradeckého biskupského chrámu, přijde soudný den. U obce Běluň stojí další kříž, už značně ohlodaný zubem času. Označuje místo, kde při sporu o hranice pozemků zabil rolník svého souseda. Do Dolního Adršpachu byly zase přeneseny dva kříže ze zaniklé obce Libná, přičemž jeden z nich stál původně na místě, na němž roku 1790 došlo ke smrti dřevorubce. V Heřmánkovicích můžete pro změnu spatřit dva kříže zazděné do ohradní zdi hřbitova při kostele Všech svatých. Podle pověsti se tu za třicetileté války utkali dva vojáci a bitka se stala osudnou pro oba. Zatímco jeden z nich zemřel přímo u kostela, druhý skonal jen o několik desítek metrů dál. Jiný kříž u České Metuje je z jedné strany ozdoben rytinou sekery a z druhé strany poměrně dlouhým nápisem. Kříž údajně připomíná událost, která se zde stala; je však podvrhem z 19. století. I v tomto případě se nám však zachovala lidová pověst, podle níž zde zemřel švédský voják. Na závěr přiznejme, že tajemství smírčích křížů, těchto němých svědků zapomenutých událostí, není ještě zdaleka odhaleno. K většině z nich se nedochovaly smírčí listiny ani žádné legendy, a co si například počít s výkladem těch, na nichž je zobrazen preclík nebo chléb? Na vražedný nástroj to nevypadá… A tak, až nějaký podobný kříž uvidíte, můžete popustit uzdu své fantazii a zkusit si k němu nějaký příběh vymyslet. (Použity informace z textu Richarda Švandrlíka „Záhadné památníky“ a Stanislava Burachoviče „Smírčí smlouva z Horního Slavkova 1513“.) Východiska ke smírčím křížům na Náchodsku Police nad Metují Centrem historické části města je čtvercové Masarykovo náměstí. Roku 1595 zde byla dokončena stavba nové radnice, počátkem 18. století barokně upravené a roku 1876 vybavené novou osmibokou věží ve stylu tudorské gotiky. Nejvýznamnější městskou památkou je klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, raně gotická trojlodní bazilika, založená ve 13. století a později barokně přestavěná K. I. Dientzenhoferem. Ke kostelu přiléhá budova kláštera. Dnes je zde umístěno Městské muzeum s expozicí věnovanou historii Policka a se sbírkami porcelánu, skla, keramiky a nábytku. Obec Česká Metuje leží asi 5 km západně od Police nad Metují. Smírčí kříž najdete v blízkosti silnice vedoucí do Žďáru nad Metují, asi 500 m za obcí. Jaroměř Historické centrum se nachází v okolí protáhlého náměstí ČSA, které obklopují domy se zachovalými gotickými a renesančními jádry. Mezi nimi vyniká původně renesanční radnice v současné empírové podobě. Dominantou náměstí je barokní mariánský sloup postavený v letech 1723–1727, dílo Matyáše Brauna a Řehoře Thényho. Cihlový, původně gotický kostel sv. Mikuláše, vznikl v průběhu 15. století. Později prošel barokními úpravami, přesto zůstal cennou památkou lucemburské a jagellonské gotiky. Hlavním zástupcem secese ve městě je Fügnerova sokolovna, postavená v letech 1901–1903 (dnes Městské divadlo na náměstí Dukelských hrdinů). V někdejším obchodním domě firmy Wenke, který vznikl v letech 1910–1911 podle projektu architekta Josefa Gočára, je dnes umístěno Městské muzeum s galerií (Husova 295). V areálu nádraží ČD můžete navštívit železniční muzeum s historickými lokomotivami a vagóny. V letech 1780–1785 v bezprostřední blízkosti města vznikla pevnost Josefov, vrcholné dílo evropského fortifikačního stavitelství. Pevnost se skládala z několika vzájemně nezávislých celků; jejím centrem byla tzv. Horní pevnost s obytnými budovami. Součástí areálu je i klasicistní kostel Nanebevstoupení Páně. Strategický význam měl systém podzemních chodeb, jejichž celková délka dosahovala 45 km; dnes je zhruba kilometrový úsek přístupný veřejnosti. Ke kopci Libiny vede z Jaroměře západním směrem žlutá turistická značka (asi 3 km z centra). Do obce Běluň se z města dostanete po modré značce (4 km). Pokračujte až k lesu, na jehož okraji se v blízkosti velkého posedu nachází kříž. Broumov V polovině 14. století zde byl založen benediktinský klášter sv. Václava, jehož dnešní podoba je výsledkem barokní přestavby v letech 1728–1733 podle projektu architekta K. I. Dientzenhofera. V klášteře je od roku 1980 umístěno Muzeum Broumovska, zaměřené na kulturní historii kláštera, měst a vesnic zdejšího kraje. Na Mírovém náměstí si můžete prohlédnout budovu staré radnice z roku 1419. Při dolní bráně stojí kostel sv. Václava, postavený podle plánů K. I. Dientzenhofera roku 1729. Mnohem starší je kostel sv. Petra a Pavla na Kostelním náměstí, založený v polovině 13. století a později barokně přestavěný. Cennou památkou je i hřbitovní kostel Panny Marie, údajně nejstarší dřevěný kostel v Čechách. Byl založen zřejmě již ve 12. století a poté, co jej vypálili husité, byl roku 1459 obnoven. Z Broumova vede severním směrem žlutá turistická značka do obce Heřmánkovice. Zdejší dominantou je barokní kostel Všech Svatých, postavený roku 1723 podle projektu K. I. Dientzenhofera. Adršpach Obec leží v údolí Metuje při severním okraji Adršpašsko-teplických skal. V 15. století Berkové z Dubé v Dolním Adršpachu založili tvrz, která byla později přestavěna na renesanční zámek. Prohlédnout si můžete také kostel Povýšení svatého kříže, postavený v letech 1827–1831. Smírčí kříže stojí na soukromém pozemku na konci polní cesty, která vede od zámku kolem rybníka směrem k trati. Zmíněné lokality najdete na mapách KČT č. 23 Podkrkonoší a č. 26 Broumovsko, Góry Kamienne a Stołowe.

Pokračovat na článek


Rebelantské zvony - Rovensko pod Troskami

Zvony odpradávna odbíjejí čas, svolávají ke mši, vyzývají k modlitbám či rozjímání a kdysi také varovaly před nebezpečím, ať už to byl oheň, bouře nebo nepřítel. Známe je především z kostelních věží a zvonic. Jsou to vlastně hudební nástroje „naladěné“ na určitý tón, a pokud jich je ve zvonici více, musejí být sladěny do libého souzvuku. Většinou jsou zavěšeny v klasické poloze za tzv. korunu s oušky a rozeznívají se buď úderem srdce volně zavěšeného uvnitř nebo pomocí kladiva narážejícího na vnější stranu zvonu. Najdou se i výjimky, například v Rovensku pod Troskami, kde se mohou pochlubit takzvanými „rebelantskými“ zvony, obrácenými srdcem vzhůru. Jejich historie se začala psát v 17. století. Dřevěná zvonice stála u zdejšího kostela sv. Václava už mnohem dříve, ale shořela při požáru roku 1629. Tehdy žili v Rovensku vesměs protestanti a tvrdošíjně se bránili rekatolizaci. K obrácení je měl po dobrém či po zlém dovést misionář Matěj Burnatius z Jičína, který si vzal na pomoc císařské rejtary. Ani ti však nezmohli nic proti přesile lidu, který své vyznání nechtěl změnit, a proto na ústupu ze msty zapálili zvonici, v níž zdejší rebelanti zvonili na poplach. Vzbouřenci poté vnikli do Libuně, kde Burnatia i jeho průvodce, studenta Jana Rokytu, chytili a zavraždili. Jak tomu ale při selských bouřích obvykle bývá, vrchnosti se nakonec podařilo sedmnáct vzbouřenců pochytat. Až na jednoho však všichni šibenici unikli, protože po „domluvách“ jezuitů přestoupili ke katolické víře. Hned následujícího roku byla zvonice znovu postavena. Dřevěná stavba spočívá na osmiboké kamenné podezdívce. Na první pohled to asi nepoznáte, ale skládá se ze dvou stavebních koster. Jedna nese plášť a střechu samotné zvonice a druhá váhu zvonů. Uvnitř je ochoz pro návštěvníky. Ke zvonům vede 33 schodů, což symbolizuje život Ježíše Krista dlouhý 33 let. Až při pohledu na zvony pochopíte, čím je rovenská zvonice zvláštní a jedinečná. Jak už bylo předesláno, její zvony jsou upevněny obráceně, než je obvyklé, tedy srdcem vzhůru. Přesný důvod nikdo nezná, ale podle jedné z legend za to může vrchnost, která tak chtěla rovenským znemožnit svolávat se pomocí zvonů k rebeliím. Podle jiné verze je to nápad samotných obyvatel městečka – obrácené zvony totiž připomínaly husitský kalich a symbolizovaly jejich příslušnost k protestantské víře. Pravda bude nejspíš někde jinde. Je možné, že zvony získaly svůj přívlastek „rebelantské“ právě proto, že je kdosi naschvál připevnil obráceně, a legendy se objevily až dodatečně. Zvony odlil Martin Schrötter z Hostinného nad Labem. První dva roku 1630 a třetí menší o devět let později. Koruny zvonů zdobí latinsky psané citáty z biblických žalmů. Největší z nich, uprostřed umístěný svatý Václav, váží 24 q, blíže ke kostelu je připevněn Svatý Jan Křtitel o váze 15 q a třetí zvon, Svatý Jiří, má hmotnost pouhých 6 q. Zvony jsou připevněny na dřevěném hřebenu uloženém na kovových ložiskách, která se kvůli hladkému chodu mažou husím sádlem. Největším zážitkem při návštěvě zvonice je samotné zvonění, jehož tradici tu obnovili roku 1990. Sedm rovenských zvoníků pochází z řad dobrovolníků a pravidelně se tu sjíždějí každou neděli. Všichni se však museli nejprve naučit se zvony zacházet, což prý nebylo vůbec jednoduché. Zprvu ani nevěděli, jak se ke zvonům postavit; pomohl jim starý film, který zachytil jejich předchůdce při práci. Každý nový zvoník začínal na nejmenším „Jiříkovi“: zpočátku sledoval ostatní, aby odkoukal techniku, a poté to začal zkoušet sám. Napoprvé to prý ale nejde nikomu, trénink trvá několik měsíců, a teprve když zvoník zvládne nejmenší zvon, může svůj um zkusit na větším. A jak tedy na to? Zvoník se nejprve chytne za držadlo v trámu, aby měl lepší stabilitu, a pak druhou rukou odstraní tyč, která drží zvon v poloze vzhůru. Ten se zhoupne, na druhé straně pokračuje nahoru a pak zase padá zpět… Aby se nezastavil, šlape zvoník na dřevěný hřeben a tím zvon stále více rozhoupává. Důležitá je samozřejmě trocha odvahy, ale hlavně cit pro rytmus – rozhoupat takový kolos není legrace. Kupodivu nejtěžší je jeho zastavení. To musí zvoník trochu přitlačit, aby se zvon zhoupl téměř kolem své osy, a ve chvíli, kdy ten dosáhne horní úvratě, může ho zachytit a zajistit. O významu rovenských zvonů vypovídá fakt, že nebyly za žádné z řady válek zrekvírovány. Za socialismu se na ně zvonit nesmělo, byly to přeci jen zvony „rebelantské“. V dnešní době si pro výlet do Rovenska vyberte nejlépe neděli: vidět a slyšet zdejší „rebely“ je totiž skutečný zážitek, který vám žádná jiná zvonice u nás nenabídne. Rovensko pod Troskami Zvonice s obrácenými zvony stojí v blízkosti kostela sv. Václava na Týně, založeného již v polovině 14. století. V jeho interiéru si můžete prohlédnout oltářní obraz světce od Václava Vavřince Reinera, cínovou křtitelnici z roku 1575 a renesanční kazatelnu. Nejstarší kostelní památkou je renesanční pískovcový náhrobek Jindřicha Smiřického ze Smiřic z roku 1569. Pod kazatelnou je pochován zdejší rodák a vynikající hudebník Václav Karel Holan Rovenský, někdejší vyšehradský varhaník. Hlavní oltář z roku 1900 je dílem bratří Bušků z Husy u Sychrova. Ve středu města se nalézá rozlehlé náměstí s empírovou radnicí, naposledy upravovanou roku 1906. Barokní mariánský sloup vznikl roku 1744 a jeho výzdobu asi o 100 let později doplnila díla lidového sochaře Jana Zemana ze Žernova. Ten je autorem i dalších dvou městských plastik, sochy sv. Václava a sochy sv. Jana Nepomuckého. Střed náměstí zdobí sousoší Rozhovor, dílo sochaře Josefa Drahoňovského z roku 1937. Přístup Do Rovenska vede silnice č. 282, odbočující ze silnice E442 (Turnov – Jičín), a železniční trať č. 041 (Hradec Králové – Jičín – Turnov). Obec a její okolí najdete na mapě KČT č. 19 Český ráj. Zajímavá místa v okolí Trosky Symbolem Českého ráje je zřícenina hradu, který kolem roku 1380 nechal postavit Čeněk z Vartenberka na strmé čedičové vyvřelině rozdělené na dvě homole. Mezi nimi se nacházel vnitřní hrad, z jihu chráněný strmým svahem a ze severu předhradím. Na obou homolích stály věže, na nižší pětiboká Baba a na vyšší a štíhlejší homoli čtyřboká Panna. Obranu hradu zajišťovaly tři pásy hradeb, vysoké přes 10  m a široké místy až 2 m. Strategické bylo i rozdílné výškové rozložení jednotlivých staveb, které umožňovalo dokonalý přehled o okolí. Roku 1452 se Trosky staly majetkem Jana Zajíce z Hazmburka. Ten byl stoupencem Matyáše Korvína, a proto byly Trosky roku 1469 dobyty vojskem krále Jiřího z Poděbrad. Koncem třicetileté války byl hrad vypálen a nadále zůstal pustý. Roku 1820 ho od Valdštejnů získal Jan Lexa z Aehrentalu, jehož syn Alois začal na vrchol Panny stavět točité schodiště. Roku 2000 byla otevřena vyhlídka na věži Baba, z níž je nádherný výhled do dalekého okolí. Z Rovenska vede k Troskám modrá turistická značka. Hrubá Skála Hrad vystavěný kolem roku 1300 na pískovcových věžích spojených mosty byl v 16. století rodem Smiřických přestavěn na renesanční zámek, později rozšířen a roku 1859 regotizován v duchu romantismu. K zámku vede kamenný most se sochami sv. Floriána a sv. Vavřince. Zámek slouží jako hotel a veřejnosti je přístupné jen nádvoří a vyhlídková věž. Nedaleko Hrubé Skály se v Dračích skalách nachází Mariánská vyhlídka, z níž se nabízí krásný výhled na zámek, Trosky a okolí. Borecké skály Z Rovenska pod Troskami vede západním směrem modrá turistická značka, která vás dovede k přírodní památce Borecké skály. Jsou pojmenovány podle výšiny Bor a poskytují pěkné výhledy do okolní krajiny s Troskami. Nejkrásnější je pohled z vyhlídky Svatopluka Čecha. Sedmihorky Lázně Sedmihorky založil roku 1841 Antonín Šlechta a zavedl zde systém léčení založený na ozdravných účincích studené vody, které v 1. polovině 19. století objevil Vincenz Priessnitz. V době největšího rozmachu lázní zde pobývalo až 500 pacientů ročně. Mezi návštěvníky byly i slavné osobnosti české kultury, například Jan Neruda nebo Eliška Krásnohorská.

Pokračovat na článek


Slatíňanská procházka - Slatiňany

Na rozhraní Železných hor a úrodného Polabí leží město Slatiňany, které díky svým památkám a okolní přírodě patří k oblíbeným a vyhledávaným výletním místům. Pokud máte rádi historii, koně a procházky nádhernými parky, o cíli svého dalšího výletu nemusíte přemýšlet. Ve městě i v jeho blízkém okolí najdete vše zmíněné a na své si určitě přijdou i děti. První písemné doklady o existenci Slatiňan pocházejí z konce 13. století, kdy zde stála dřevěná gotická tvrz vladyky Františka. Na sklonku 16. století ji koupil pražský měšťan Bohuslav Mazanec z Frymburka, který nechal na místě tvrze vystavět renesanční zámek. Z dalších vlastníků panství byli důležití zejména Auerspergové, za jejichž správy se Slatiňany proměnily v hospodářsky i kulturně významné místo. V 19. století zde vznikla řada průmyslových podniků a roku 1971 byly Slatiňany povýšeny na město. Zámek je dodnes jednou ze zdejších dominant. Základní podobu mu v 2. polovině 16. století vtiskl císařský stavitel Ulric Aostallis de Sala, současný vzhled však získal až v 19. století za Auerspergů. V téže době v jeho blízkosti vznikl anglický park, v němž se nachází druhá nejbohatší sbírka dřevin ve východních Čechách. Uvidíte zde sochu koně, která byla jedním z návrhů sochaře Bohumila Kafky pro pomník Jana Žižky z Trocnova na pražském Vítkově. Není tu náhodou, neboť po druhé světové válce bylo v prostorách zámku zřízeno Hippologické muzeum. Vzniklo zásluhou univerzitního profesora PhDr. MUDr. Františka Bílka, Dr.Sc., světově uznávaného genetika, který roku 1921 zakoupil tři koně Převalského. Dva z nich stáli na počátku chovu tohoto posledního druhu divokého koně, který je spjat zejména s pražskou zoologickou zahradou. Profesor Bílek rovněž realizoval projekt záchrany starokladrubského vraníka, jehož stádo bylo roku 1945 přemístěno právě do Slatiňan, do bývalých knížecích stájí, a navrhl zřízení koňského muzea ve zdejším zkonfiskovaném zámku. V následujícím období sem byly svezeny sbírkové předměty z více než 120 českých hradů, vysokých škol a výzkumných ústavů. Vzniklo ojedinělé muzeum, kde si dnes můžete ve 34 zámeckých místnostech prohlédnout největší evropskou sbírku exponátů a obrazů s koňskou tematikou. A poté máte samozřejmě ještě možnost potěšit se krásou živých koní v zámeckém parku. Zajímavé jsou však i samotné prostory zámku, zejména stará kuchyně, jídelna a knihovna s bohatě intarzovanými knihovními skříněmi. Jen ve dvou z nich jsou ale uloženy knihy z původní auersperské knihovny, ostatní díla se týkají koní. Po prohlídce zámku a hřebčína si nenechte ujít ani procházku po zámeckém parku a nedalekém lesoparku. Najdete zde romantickou stavbu Švýcárny a potěšeny budou i děti, kterým se zalíbí Kočičí hrádek, miniatura středověkého hradu, stojící na malé skalce. Pro své vlastní děti ho původně nechala vystavět kněžna Vilemína z Auerspergu, a v té době jistě netušila, že se stane pohádkovým královstvím pro mnoho dalších pokolení malých návštěvníků. Parkem vede okružní naučná stezka věnovaná ochraně přírody a koním. Druhou slatiňanskou dominantou je kostel sv. Martina. O jeho vzniku toho moc nevíme, snad jen, že byl založen v dobách Přemyslovců. V 15. století jej, stejně jako celé město, zničilo vojsko uherského krále Matyáše a až roku 1881 původní stavbu nahradil novogotický kostel vystavěný podle plánů Františka Schmoranze. Tento významný architekt, stavitel a restaurátor památek, známý svou zálibou v novogotickém stylu, žil od roku 1834 ve Slatiňanech. V blízkosti kostela se nachází socha sv. Jana Nepomuckého a morový sloup, postavený k uctění sv. Salvátora a připomínající krutou epidemii z konce 17. století. Vycházkou za historickými pamětihodnostmi poznávání tohoto kouzelného města zdaleka nekončí. Z jeho jihozápadního okraje se můžete vydat na Vrchlického návrší, zdvihající se nad zámeckým parkem. Známý básník zde na přelomu 19. a 20. století rád pobýval, a proto tu najdete jeho pamětní desku, kterou zhotovil sochař Otakar Španiel. Prohlédnout si můžete také obraz Panny Marie, umístěný v kamenném podstavci na křemencové skále. Pochází z roku 1444 a ze zbořeného kláštera v Dolních Rakousích ho přivezla kněžna Gabriela z Auerspergu. Místo je opředeno legendami o zázračné moci Panny Marie. Kněžna se tu prý jednou modlila tak usilovně, že zachránila panství před vzpourou sedláků. Jihovýchodně od návrší se nachází slatiňanská místní část Škrovád. Uprostřed obce stojí památník obětem obou světových válek. Do poloviny 20. století se v okolí Škrovádu těžil pískovec, dnes už opuštěné lomy slouží jen jako cvičné horolezecké terény. Ze zdejšího pískovce byla například vytvořena socha sv. Jana Nepomuckého stojící před slatiňanským kostelem a posloužil i při výstavbě zámku. Můžete se odtud vydat k nedalekým Kochánovickým rybníkům. Spolu s okolními mokřadními loukami, na nichž se vyskytuje mnoho vzácných rostlin a živočichů, tvoří součást Chráněné krajinné oblasti Železné hory. Podle zdejších slatin také vzniklo jméno města. Místem prochází naučná stezka Krajem Chrudimky, která začíná u Filipovského pramene Chrudimky a vede přes nejdůležitější historické a přírodní zajímavosti v okolí řeky až do Chrudimi. Její celková délka přesahuje 80  km, a proto poskytuje ideální příležitost pro poznávání kouzelné krajiny Železných hor a jejich okolí. Přístup Slatiňany leží na silnici č. 37 (Chrudim–Žďár nad Sázavou) a na železniční trati č. 238 (Pardubice–Havlíčkův Brod). Slatiňany najdete na mapě KČT č. 45 Železné hory. Zajímavá místa v okolí Chrudim Centrum historické části města tvoří Resselovo náměstí s chrámem Nanebevzetí Panny Marie z roku 1291. Presbytář kostela vznikl zřejmě ještě před založením města a původně sloužil jako kaple zeměpanského hradu. Dříve měl kostel dvě věže různých velikostí a tvarů. Levá Černá věž i pravá věž Trubačka roku 1702 vyhořely po zásahu bleskem a při rekonstrukci obě získaly dnešní vzhled. Sakristie, presbytář i lodě kostela jsou zaklenuty původními gotickými klenbami. Mezi nejcennější části interiéru patří křídlový oltář Panny Marie ze 16. století v severní lodi kostela a kamenná gotická kazatelna z poloviny 15. století. Uprostřed náměstí byl v letech 1719–1732 vztyčen monumentální morový sloup Proměnění Páně. Socha Nanebevzetí Panny Marie je dílem známého sochaře Františka Pacáka. Na jižní straně náměstí stojí nová radnice, původně dva domy, spojené roku 1883. Na opačné straně náměstí si můžete prohlédnou renesančně-barokní budovu staré radnice s vížkou (č. 1). Současný vzhled získala při přestavbě roku 1721. Na nádvoří se dochovaly renesanční arkády. Na náměstí najdete i několik dalších měšťanských domů s goticko-renesančními jádry, z nichž stojí za zmínku zejména Rozvodovský dům (č. 76) s empírovým průčelím na jižní straně. Nedaleko chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Břetislavově ulici upoutá pozornost nádherný renesanční Mydlářovský dům (č. 74), pojmenovaný po chrudimském měšťanovi Matěji Mydlářovi. Třípatrový dům směrem do ulice zdobí ve dvou patrech lodžie s pěti oblouky s bohatou figurální výzdobou v prvním poschodí; třetí patro tvoří dřevěná pavlač. Zadní fronta domu je opatřena arkádami a vystupuje z ní vyšší válcová věž v podobě minaretu nazývaná hvězdárna a nižší šestiboká věž. V budově je umístěno Muzeum loutkářských kultur založené roku 1972; expozice obsahuje přes 7 000 loutek z celého světa. Východně od Resselova náměstí si na Školním náměstí prohlédněte také bývalý kostel sv. Josefa s kapucínským klášterem, postavený roku 1665. Po 2. světové válce byl odsvěcen a v současné době v něm sídlí úřady města. Pod kostelem se nachází tzv. Boží hrob, který býval cílem poutníků při chrudimské pouti a při významných církevních svátcích. Jihovýchodně od kostela sv. Josefa můžete ve Sladkovského ulici navštívit novogoticky upravený kostel sv. Michala. Na křižovatce Husovy a Havlíčkovy ulice se nachází pozdně gotický kostel sv. Kateřiny z 2. poloviny 15. století. Na hřbitově ležícím jižně od historického centra na druhém břehu Chrudimky stojí v ulici Nejedlého kostel sv. Kříže. Jeho současná podoba je výsledkem novogotické úpravy z roku 1874. Severozápadně od Resselova náměstí se nachází Regionální muzeum, jehož dvě budovy vznikly na přelomu 19. a 20. století. Zatímco pseudorenesanční budova slouží muzejním účelům, v pseudobarokní budově s restaurací a vinárnou se konají různé společenské akce. V nedaleké ulici Čs. partyzánů poutá pozornost konstruktivistická budova divadla Karla Pippicha, pojmenovaná podle významného hudebníka, režiséra a divadelníka. Byla postavena v letech 1931–1934 podle projektu Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma. Dalším zástupcem moderní architektury je tzv. Sýkorova vila, nacházející se v jihozápadní části města ve Fibichově ulici (č. 27). Secesní stavba s prvky lidové architektury vznikla roku 1907 podle návrhu architekta Jana Kotěry. Kočí Nejcennější památkou v obci je původně gotický kostel sv. Bartoloměje postavený roku 1397, později novogoticky upravený. V jeho interiéru si můžete prohlédnout nástěnné malby ze 16. a 18. století, malovaný kazetový strop pocházející z roku 1678, kazatelnu z roku 1681 a tabulový obraz Korunování Panny Marie vytvořený na počátku 16. století. Kostel byl v 17. století rozšířen o dřevěnou zvonici jehlancovitého tvaru, krytou šindelem. Do ní ústí dřevěný krytý most s arkádami a valbovou šindelovou střechou, který překonává malý vodní příkop. Tři Bubny Zdejší kostel sv. Jiří byl postaven ve 14. století a v jeho interiéru se dochovaly nástěnné malby z 1. poloviny 15. století. Dva presbytáře kostela jsou zaklenuty křížovými klenbami. V okolí se nacházejí zbytky hvězdicovitého opevnění z prusko-rakouské války z roku 1778 s pětibokými bastiony. Zaječice V obci stojí socha sv. Jana Nepomuckého zhotovená roku 1737 a bývalá tvrz (čp. 64) se zbytky pozdně gotických okenních ostění.

Pokračovat na článek


Bobři - Svatá Kateřina

Pád železné opony po roce 1989 neznamenal větší svobodu jen pro obyvatele tehdejšího Československa, ale „těží“ z něho i některé druhy zvířat. Týká se to třeba bobrů, které byste dříve v oblasti Českého lesa či Šumavy hledali marně. Dnes se jim v západních Čechách výborně daří hned na několika místech, zejména v povodí Kateřinského a Farského potoka, jež se pomalu, ale jistě mění v bobří ráj. Jsou to tvorové velmi plaší a představit vám je můžeme jen díky fotografovi Ladislavu Vogeltanzovi, který se jejich „lovu beze zbraní“ věnuje už několik let. Bobři obývali české země od nepaměti, vždyť většinu našeho území kdysi pokrývaly husté lesy protkané tehdy ještě neregulovanými potoky a řekami. Mnoho přirozených nepřátel neměli, ostatně není nijak jednoduché ulovit zvířata, která velkou část života tráví ve vodě či v její blízkosti. Tak tomu ale bylo jen do chvíle, kdy se o bobry začali zajímat lidé. Nejvíce je lákala kvalitní kožešina a také aromatický výměšek žlázy u kořene ocasu, jenž se používal v lékařství a kosmetice. Zvýšená poptávka po těchto artiklech znamenala pro krásná zvířata ohrožení a asi od 12. století jich u nás začalo ubývat. V 18. století pak nastal „soumrak bobrů“ a přibližně v jeho polovině byli vyhubeni. Následovalo několik pokusů o jejich opětovné vysazení a kolem roku 1830 se prý vyskytovali dokonce i na pražských vltavských ostrovech. Jenže za nějaký čas bobři znovu zcela vymizeli. Co nedokázali napravit lidé, o to se nakonec museli postarat bobři sami. Koncem osmdesátých let 20. století byli na některých našich tocích spatřeni první jedinci, kteří k nám podél vody dorazili z Polska, Německa a Rakouska. A dnes je situace ještě lepší, nastálo obývají asi šest oblastí v Čechách a na Moravě. Kateřinský potok pramení nedaleko Lesné a pak teče směrem k jihu. Kousek od Rozvadova podtéká dálnici D5 a za Svatou Kateřinou se noří do hlubokých lesů. Tady se kolem roku 1990 objevili první bobři. Pronikli sem proti proudu potoka, který jen o několik kilometrů dál vtéká na území Bavorska. Prozradily je čerstvé i starší okusy a o několik let později, když se zde natrvalo usadilo několik párů, tu vyrostly i bobří stavby. Při procházce podél potoka určitě narazíte na nakousané či zporážené stromy a větve, a pokud budete mít štěstí, objevíte možná i bobří hrad. Na první pohled vypadá jako neforemná hromada roští, ale je to domov těchto přičinlivých zvířátek. Ovšem spatřit ohryzané dřeviny je něco jiného než vidět samotné bobry, kteří se při každém neznámém zvuku ihned ponoří do bezpečí pod vodní hladinu. Šanci můžete mít jen v případě, že zůstanete zcela v klidu a budete opravdu velmi trpělivě čekat. Musíte si však také vybrat ten pravý okamžik, v poledne byste číhali marně. Ve dne bobři spí a aktivní jsou jen v noci a brzy po ránu, takže jedinou možností, jak je spatřit, je vypravit se na místo už večer a strávit tu celou noc. Podobně to musel dělat i fotograf Ladislav Vogeltanz, díky jehož snímkům si můžete udělat představu, jak bobři tráví svou pracovní dobu i volný čas. Podívaná je to rozhodně zajímavá. Když vydržíte, ukáží vám bobříci mnoho ze svých zvyků. Nejvíce času věnují získávání potravy, případně stavebního materiálu. Ačkoliv jsou výhradně býložravci, jejich jídelníček je velmi pestrý. Patří do něj různé byliny, lýko a drobné větvičky, přičemž nejvíc jim chutná topol, vrba, olše, jasan a bříza. A dokonce si vytvářejí zásoby v podobě větviček, zapíchaných do dna tůněk. Nepohrdnou však ani zemědělskými plodinami a rádi si občas smlsnou na řepě nebo obilí. Jejich loupeživé výpravy na pole většinou prozrazují vyšlapané cestičky. Aby se dostali k tenkým větvičkám nebo mladé kůře, neváhají občas nějaký ten strom porazit; v tom jsou skutečnými mistry. Většinou se zajímají o dřeviny o průměru do 20 cm, ale v případě potřeby si poradí i s mnohem silnějším kmenem. Dokáží strom porazit tak, aby padl do vody, kde k němu mají lepší a bezpečnější přístup. Místo překousané bobry má typický tvar přesýpacích hodin a při bližším průzkumu na něm najdete otisky zubů ostřejších než dláto. Kácení křovin a stromů však bobrům neslouží jen k získávání potravy, opatřují si tak zároveň i stavební materiál pro své hrady a hráze. Stavějí je společně „tlapkou nerozdílnou“ členové celé kolonie a jsou nesmírně pracovití. Pokud o příbytek přijdou, během několika dní si dokáží vystavět nový. Budování hrází ve volné přírodě je spíše užitečné. Mění sice často charakter vodního toku, ale vznikající jezera zabraňují odplavování půdy a podílejí se na usazování důležitých sedimentů. V hrázích bobři spí a pečují o mláďata, která přicházejí na svět na jaře. Může jich být až pět a v mateřské kolonii zůstávají dva roky. Bobr evropský je po jihoamerické kapybaře druhým největším hlodavcem na světě. V dospělosti váží až 30 kg a jeho tělo pokrývá hustá černohnědá srst, impregnovaná tukovou hmotou ze žlázy v blízkosti ocasu. S pomocí výměšku z jiné žlázy si označuje své teritorium, které dokáže tvrdě bránit před vetřelci. Stejně jako některým dalším hlodavcům mu dala příroda do vínku částečně protistojný prst na předních končetinách, což mu umožňuje obratnou manipulaci s větvemi. Mezi prsty má plovací blány, takže se může výborně pohybovat pod vodou i na hladině. Pokud se vám někdy podaří pozorovat bobry zblízka, určitě si povšimnete jejich nejtypičtějšího znaku, kterým je široký ocas. Kromě toho, že slouží jako kormidlo, hodí se i v případě nebezpečí. Vyplašený bobr jím plácne o hladinu, čímž varuje všechny členy své rodiny před možným nepřítelem, a ponoří se do vody. Pak vám nezbude, než se znovu na dlouhou chvíli obrnit trpělivostí. Ovšem i dnes se najdou lidé, kteří vodní osadníky příliš nemilují. Obvyklou námitkou jsou škody, jichž se prý bobři dopouštějí na břehových porostech nebo zemědělských plochách, často se také argumentuje jejich přemnožením. Ve skutečnosti je však zatím bobrů tak málo, že o nějaké hrozbě pro přírodu nemůže být ani řeč. Spíše bychom měli být rádi, že u nás opět žijí – koneckonců, zdejší krajina jim kdysi patřila možná více než nám, prostě se jen vrátili domů. Svatá Kateřina Místo je prvně zmíněno už roku 1306, kdy zde stávala poustevna. Koncem 16. století tu Švamberkové založili sklárny a z domků sklářů se později vyvinula zemědělská osada. Své jméno získala podle kostela sv. Kateřiny, který vznikl přestavbou kaple založené ve 14. století benediktiny z Kladrub. Kolem roku 1792 získal kostel barokní vzhled. Bohatý interiér pochází z 18. a 19. století. V podlaze kostela jsou zasazeny náhrobky císařských výběrčích cla z Rozvadova. Na místním hřbitově si můžete prohlédnout řadu kovaných křížů. O necelý kilometr jižněji se zachovaly zbytky opevnění z třicetileté války. Svatá Kateřina je dnes místní částí obce Rozvadov. Přístup Svatá Kateřina je přístupná odbočkou z dálnice D5 (exit 145 Kateřina) vedoucí z Plzně na hraniční přechod Rozvadov/Waidhaus. Oblast najdete na mapách KČT č. 28 Český les-sever a č. 29 Český les-jih. Zajímavá místa v okolí  Český les Český les je horský masív, který v délce asi 80 km tvoří přirozenou hranici mezi Českou republikou a Německem. Dělí se na několik částí: Dyleňský les, Přimdský les, Kateřinskou kotlinu a Čerchovský les. Jeho nejvyšší horou je Čerchov (1 042 m), do roku 1990 nepřístupný. Na vrcholu stojí 24 m vysoká kamenná rozhledna z roku 1905 s výhledem až k Alpám. Na pravěké osídlení Českého lesa odkazují drobné nálezy učiněné například na úpatí vrchu Přimda. Ve středověku jeho územím procházela důležitá obchodní stezka spojující Prahu a Norimberk. Od 13. století zde Chodové střežili hranice státu a za to měli četná privilegia. Až do 2. světové války bylo asi 90 % zdejších obyvatel německé národnosti. Po válce se velká část území stala součástí nepřístupného pohraničního pásma a více než 20 vesnic zaniklo. Díky četným rašeliništím je Český les významnou zásobárnou vody. Jeho převážnou část odvodňuje Mže, významnými toky jsou také Hamerský, Bezděkovský a Kateřinský potok. Původní porosty tvořily bukové lesy se silnou příměsí jedle, většina z nich však byla vykácena a z 80 % je nahradily smrkové monokultury. Hojně se zde vyskytuje vysoká a černá zvěř, ojediněle rys ostrovid. Roku 2005 byla v části území o rozloze 473 km2 vyhlášena CHKO Český les. Přibližně středem masivu prochází dálnice D5, která ho rozděluje na dvě samostatné části, neboť blízké okolí dálnice je z CHKO vyčleněno. Předmětem ochrany je zachovalá krajina, která paradoxně díky vyhlášení pohraničního pásma unikla větší devastaci. Součástí CHKO je 18 přírodních rezervací. Lesná Zdejší kostel sv. Mikuláše, založený ve 14. století, získal svou současnou podobu roku 1774, kdy sloužil jako rodinná hrobka rodu Schirndingerů, tehdejších majitelů obce. Uvnitř si můžete prohlédnout jejich náhrobky. V současné době je kostel využíván pravoslavnou církví. V zámku, roku 1787 barokně upraveném, dnes sídlí obecní úřad a konají se tu společenské akce. Socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1752. Jihozápadně od obce si můžete projít okružní naučnou stezku Sklářství v okolí Lesné, která začíná u bývalé Staré Knížecí Huti; má 13 zastavení a měří asi 10 km. Hošťka Obec se pod názvem Hosskowo prvně připomíná roku 1482 jako ves přimdských Chodů, kteří střežili zdejší část hranice. Dominantou obce je kostel sv. Margarety, přestavěný z kapličky založené na počátku 18. století. Zařízení kostela je převážně rokokové z doby kolem roku 1744. V obci stojí dvě sochy sv. Jana Nepomuckého. Rozvadov Obec je známá hlavně díky blízkému hraničnímu přechodu do Německa. Už roku 1115 je v historických pramenech zmíněna obchodní stezka vedoucí těmito místy do Bavorska, existence osady je však doložena až k roku 1581. Od roku 1613 tu fungovala císařská celnice. Zdejší kostel sv. Vavřince, založený roku 1816, je dnes neudržovaný. Milíře Na kopci (550 m) u obce Milíře najdete radiokomunikační věž z roku 2001 s vyhlídkovou plošinou ve výšce 25 m. Je celoročně přístupná. Diana Jihovýchodně od Přimdy byla již roku 1933 vyhlášena přírodní rezervace Diana, která ochraňuje původní bučiny a bažiny Kateřinského potoka. Zdejší porost je stářím asi 260 let údajně nejstarším na území Českého lesa. Roste zde také mnoho vzácných teplomilných i podhorských bylinných druhů a v mokřadech hnízdí chráněné vodní druhy ptáků. Při jihozápadním okraji rezervace stojí lovecký zámeček Diana, který nechal v 1. polovině 18. století postavit hrabě František Kolowrat podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Zámeček má půdorys rovnoramenného kříže a jeho střed tvoří pavilon zakončený kupolí s kovovým sedícím jelenem. Největší síň zámečku zdobí fresky znázorňující mytologické výjevy s bohyní Dianou. K zámku přiléhá rozsáhlý anglický park s běžnými listnáči i exotickými jehličnany; celkem zde roste přes 80 druhů dřevin. Dřevěnou kapli nechal roku 1939 postavit Jindřich Kolowrat, jehož potomkům dnes patří zdejší pozemky. Zámeček není využíván.

Pokračovat na článek


Olomoucké parky - Olomouc

Hanácká metropole Olomouc zaujímá mezi městy České republiky přední místo v pomyslném žebříčku turisticky atraktivních míst. Její náměstí zdobí největší barokní sloup u nás, zapsaný také do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, a historické jádro města tvoří druhou nejrozsáhlejší památkovou rezervaci v zemi. Olomouc je také městem zeleně; ta tvoří v místech, kde se dříve nacházely městské hradby, jakýsi prstenec obepínající centrum. A dokonce i první botanická zahrada na Moravě byla kolem roku 1787 zřízena právě v tomto městě. Patřila a dodnes patří ke zdejší univerzitě, jejíž rok založení – 1566 – nám napovídá, že se jedná o druhou nejstarší univerzitu v českých zemích. Původně sloužila botanická zahrada k výuce na medicínsko-chirurgickém učilišti, které bylo součástí olomoucké univerzity, a roku 1874 spolu s ním také načas zanikla. Dva roky před koncem 19. století byl ale založen olomoucký Spolek botanické zahrady (Botanischer Verein in Olmütz) a z jeho iniciativy se už roku 1901 začala stavět nová zahrada v místech, kde se nachází dnes. První rostliny do nových skleníků darovali správci zahrad v Schönbrunnu a v Lednici na Moravě. Spolek měl v té době již přes 600 členů, pořádal časté přednášky, a vydal dokonce i průvodce po zahradě. Její tvář se až do 2. světové války nezměnila, ale po odsunu Němců zájem o spolkový život poklesl a majitelem zahrady se stalo město. V roce 1959 se zahrada stala součástí katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého. Ačkoliv mezi její základní poslání patří rozšiřování znalostí studentů, má do ní přístup i veřejnost. Je na co se zde dívat, na poměrně malé ploše roste asi 2 000 rostlin. Areál zahrady se skládá ze tří částí. Parková část představuje stinnou partii, v níž rostou hlavně jarní cibuloviny a hajní květena. V centrální části zahrady poutá pozornost návštěvníků v kteroukoliv roční dobu vzrostlý strom pavlovnie plstnaté. Tady také najdete nejvíce rostlin. Na téměř 60 záhonech roste převážně teplomilná květena z jižních oblastí mírného pásma a ze sušších stanovišť. Třetí, doplňkovou část, pak tvoří okrajové lokality, v nichž si můžete prohlédnout zejména cizokrajné rostliny. Zajímavé jsou dvě umělé bažiny, z nichž v jedné se daří rostlinstvu pocházejícímu z Litovelského Pomoraví. V zahradě také uvidíte kolekce rostlin, které shromáždili v rámci vědecké činnosti pracovníci katedry botaniky. Mezi nimi má výsadní postavení kolekce pažitky. Byla totiž získána v lokalitě u Vltavy, kde původní populace rostlin zničila v roce 2002 povodeň. Olomoucké pažitky tak mohou v budoucnu přispět k obnově zdejší květeny. Prohlídkou univerzitní botanické zahrady však procházka olomouckou zelení zdaleka nekončí. Její přirozené pokračování nabízejí rozsáhlé městské sady, jejichž plocha dnes dosahuje téměř 50 ha. Délka hlavních alejí je asi 2,5 km, a kdybyste se chtěli projít po všech jejich cestách, potřebovali byste na to více než 4 hodiny. Předchůdcem sadů byla Rudolfova alej, první městský parkový prostor, o jehož založení se zasloužil olomoucký arcibiskup, arcikníže Rudolf Jan Habsburský. Od dvacátých let 19. století se stala oblíbeným místem vycházek obyvatel města. Na jaře ji zdobí desetitisíce tulipánů, na něž nabízí nejkrásnější výhled lávka v ústřední části sadů. Olomouc se díky ní stala jediným místem u nás, kde můžete bezpečně i s nohama „na zemi“ chodit mezi korunami stromů. Ve Smetanových sadech na vás také čekají zajímavé památky z 2. poloviny 19. století, kdy zde vznikla například novorenesanční Lázeňská budova s fontánou, velká dřevěná oranžérie, přenesená sem z parku ve Velké Bystřici, nebo hudební pavilon. V prostoru Smetanových sadů se nachází areál výstaviště Flora Olomouc, který znají především naši zahrádkáři jako dějiště nejznámější tuzemské květinové výstavy. Jeho chloubou je skleník Palmárium určený k pěstování cizokrajné a tropické flóry. Patří k největším svého druhu u nás. Na ploše 1500 m2 tu můžete obdivovat desítky druhů palem, z nichž mnohým, přesazeným ještě z původní oranžérie vybudované v roce 1866, je dnes už téměř 150 let. Exotickou flóru doplňuje také cizokrajná fauna, ptáci a ryby, dotvářející nevšední atmosféru palmária. V roce 2003 přibyla v palmovém skleníku další zajímavost – akvaterárium připomínající zákoutí řeky Amazonky. Jejím prvním obyvatelem se stal potomek jihoamerických predátorů kajman brýlový nazývaný Fany, maskot výstaviště. Jemu a jeho partnerce se během dvou let narodilo několik desítek potomků, což je úspěch, kterým se může pochlubit málokterá zoologická zahrada. Za vidění stojí i kaktusový skleník s 3 000 kaktusů a sukulentů, z nichž nejcennější údajně pocházejí od Alberta Vojtěcha Friče, proslulého českého botanika a cestovatele. Rozmanitými barvami a tvary hýří tropický skleník s orchidejemi a s lekníny pěstovanými v pěti bazénech. Mezi nimi poutá pozornost největší z nich – Victoria regia – vyznačující se velkými plovoucími listy, které unesou i pětileté dítě. V jednom z přítoků jihoamerické Amazonky jej v roce 1801 objevil náš krajan Tadeáš Haenke. Ve čtvrtém subtropickém skleníku převažují rostliny z oblasti Středomoří a Malé Asie, jako například různé druhy citrusů, fíkovníků či olivovníků. Za krásnými květinami se můžete vydat i do Bezručových sadů za Mlýnským potokem (ramenem řeky Moravy), v nichž se nachází botanická zahrada, která je rovněž součástí výstaviště. Může se pochlubit unikátním rozáriem s 670 odrůdami růží o celkovém počtu 10 000 keřů. Cenným exemplářem je exotická davidie listenová, vysazená zde v sedmdesátých letech minulého století. Je zajímavá tím, že její květy tvoří krémově zbarvené listeny, jako je tomu třeba i u květiny známé pod lidovým názvem „vánoční hvězda“. Největší událostí na výstavišti je tradičně pořádaná přehlídka výpěstků květin, okrasných dřevin, zahradní architektury a vazačství květin, už zmiňovaná Flora Olomouc. Její historie sahá do roku 1958, kdy se v areálu výstaviště konala první regionální „Výstava květin podniků místního hospodářství“ za účasti firem z několika moravských měst. Její obrovský úspěch si vynutil opakování i v dalších letech a od roku 2000 je rozdělena na jarní a letní část. Na podzim můžete navštívit výstavu ovoce, zeleniny a školkařských výpěstků Hortikomplex. Ale i když nepřijedete v termínu některé z mnoha pořádaných akcí, stojí procházka olomouckou zelení za to. Zajímavá místa v okolí Litovelské Pomoraví Mezi Olomoucí a Mohelnicí se podél řeky Moravy rozkládá pruh lužních lesů, luk a mokřadů, který vyniká druhovou bohatostí flóry a fauny. Hlavním fenoménem oblasti je tzv. vnitrozemská říční delta, kterou vytváří velké množství stálých i dočasných říčních ramen meandrující řeky. Roku 1990 zde byla vyhlášena Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví o rozloze 92 km2. Na území CHKO roste mnoho ohrožených rostlinných druhů a pravidelně zde hnízdí asi 100 druhů ptáků. Žije zde například vydra říční, rak říční či užovka obojková; nově sem byl vysazen bobr. Bohatá je rovněž populace ryb a obojživelníků. Mezi nejdůležitější maloplošná zvláště chráněná území patří NPR Ramena Moravy, zahrnující hlavní a dva vedlejší říční toky, NPR Vrapač ochraňující komplex lužního lesa s říčním ramenem a NPR Třesín. Oblast je dobře přístupná díky dostatečné síti značených turistických cest a cyklostezek. Územím vede i naučná stezka Luhy Litovelského Pomoraví, která začíná v Horce nad Moravou a končí v Šargounu u Litovle. V obci Mladeč začíná okružní naučná stezka Třesín; stejnojmenný vrch je významnou krajinnou dominantou Mladečského krasu se zachovalými zbytky původních lesů a krasovými povrchovými i podzemními jevy. Třetí naučná stezka Romantický areál Nové Zámky začíná u nádraží v Litovli a nabízí návštěvníkům seznámení s krajinou v okolí Nových Zámků. Svatý Kopeček Vznik významného poutního místa s bazilikou minor Navštívení Panny Marie je spojen se jménem olomouckého měšťana a obchodníka s vínem Jana Andrýska. Podle legendy přislíbil postavit v blízkosti Olomouce kapli podobnou jiné, kterou poznal na svých obchodních cestách. Roku 1633 byla dokončena a neznámí poutníci do ní údajně donesli votivní obraz Panny Marie, díky němuž kapli začalo navštěvovat stále více lidí. Na jejím místě proto v letech 1669–1679 vznikl nový kostel s neobvyklou orientací podle plánů G. B. Tencally. Na výzdobě jeho interiéru se podíleli naši přední umělci. Titul bazilika minor získal chrám roku 1995 od papeže Jana Pavla II. Slavonín V obci ležící v těsné blízkosti Olomouce najdete hodnotný kostel sv. Floriána s atikovou renesanční věží. Prohlédnout si tu můžete také smírčí kříž s reliéfem latinského kříže a se dvěma šipkami. V lokalitě Horní lán byla roku 2001 odkryta sídliště a pohřebiště z období neolitu, z doby bronzové a z raného středověku, celkem asi 2 700 sídlištních objektů a 12 hrobů. Dosud zde probíhá archeologický výzkum. Hněvotín Obec má dlouhou tradici ve výrobě vyhlášených olomouckých tvarůžků, které se odtud vyvážely až do Vídně a Terstu. Barokní kostel sv. Leonarda vznikl roku 1774 na místě starší stavby ze 14. století a je ohrazen zdí se vstupní branou. Nedaleko stojí barokní fara pocházející z roku 1757 

Pokračovat na článek


Rožnov pod Radhoštěm

Náš nejslavnější skanzen byl založen už v roce 1925, kdy se tu z popudu malíře B. Jaroňka konala celonárodní slavnost a Valašské muzeum v přírodě bylo slavnostně otevřeno. V roce 1971 byla zpřístupněna první kolekce staveb.Městečko Rožnov pod Radhoštěm stálo už na začátku 15. století. V první polovině 18. století se obyvatelé Rožnova a širokého okolí několikrát vzbouřili proti vrchnosti. V roce 1751 bylo největší povstání potlačeno vojensky. V roce 1820 tu byly založeny lázně, ve kterých se léčilo ovčím mlékem.  Kudy nás provede Radegast? Největší skanzen v České republice a jeden z nejpopulárnějších evropských skanzenů toho nenabízí málo. Přístupné jsou celkem tři prohlídkové trasy: Dřevěné městečko, Valašská dědina a Mlýnská dolina. Všechny trasy můžete absolvovat s průvodcem nebo samostatně.V areálu skanzenu se v současné době nachází více než 60 lidových staveb z celého Valašska. Prohlídka skanzenu je jedinečnou možností k nahlédnutí do života na Valašsku v minulosti. Seznámíte se s historií a stavební technikou jednotlivých objektů i lidovými obyčeji regionu. Mnohé objekty jsou navíc vybavené zcela unikátním dobovým zařízením. Během letní sezóny v některých domcích potkáte stařečky a stařenky v lidových krojích, kteří vám rádi vysvětlí, k čemu to které zařízení sloužilo a někdy závdavkem přidají i zajímavou příhodu nebo pověst. Prohlídka rožnovského skanzenu ale není jen přehlídkou lidových staveb, ale také návratem do romantiky moravských vesnic minulých staletí a procházkou krásnou valašskou přírodou.V průběhu celého roku se v areálu skanzenu konají četné kulturní akce jako jsou různé folklórní festivaly nebo lidové slavnosti. Po náročné prohlídce si pak můžete dát trochu vínka nebo kávu ve stylové restauraci.  Kudy pod Radhošť? Do Rožnova pod Radhoštěm se dostanete vlakem i autobusem. Stačí najít vhodné spojení, například na www.jizdnirady.cz. Železniční i autobusová stanice je přitom shodně jeden kilometr od skanzenu. Po vlastní ose můžete do Rožnova pod Radhoštěm přijet z Ostravy po silnici číslo 58 nebo po komunikaci E 442 od Valašského Meziříčí. Placené parkoviště pro automobily i autobusy je nedaleko vstupu do areálu skanzenu.

Pokračovat na článek


KOŠUMBERK

Zřícenina hradu se zajímavou historií. Základní kámen hradu byl položen na konci 13. století, ale první zmínky o Košumberku pocházejí z roku 1318. V roce 1372 se sem nastěhovali páni z Chlumu, později známí jako Slavatové z Chlumu a Košumberka. Právě jim patřil erb, který můžete vidět na obrázku. Příslušníkem rodu byl později také nechvalně známý Vilém Slavata, vášnivý zastánce protireformační politiky, jehož čeští stavové v roce 1618 svrhli z okna české dvorské kanceláře do hradního příkopu. Slavata byl sice raněn, ale vyléčil se a uprchnul ze země ke svým zahraničním přátelům. Po návratu bojoval proti stavům tak, že si vysloužil pochvalu u vídeňského dvora a tak si otevřel dveře k bohatství. Ale zpátky na Košumberk.Páni z Chlumu a Košumberka hrad přestavěli ve stylu pozdní gotiky. V roce 1573 však hrad poškodil silný požár a stavitelé museli na Košumberk znovu. Tentokráte tu vystavěli zámecké budovy. Na konci 17. století se Košumberk dostal do majetku řádu jezuitů, který však byl za císaře Josefa II. zrušen. Od té doby objekt chátral.  Co uvidíme při prohlídce? Většina návštěvníků míří do muzea v budově purkrabství, které skvěle mapuje historii hradu, zámku a blízkého okolí. Sklepení paláce zase ukrývá unikátní lapidárium, jehož součástí jsou desítky kamenných plastik, většinou z Chrudimska. Zajímavá je i prohlídka zříceniny hradu, která v dnešní době už jen nesměle naznačuje bývalou majestátnost a krásu Košumberka.  S jízdenkou, nebo s řidičským průkazem? Vlakové spojení přímo do městečka Luže v těsné blízkosti neexistuje. Jedinou přijatelnou variantou tak je cestovat vlakem do vesničky Skuteč, která je vzdálená asi sedm kilometrů. Autobus vás zaveze pět set metrů od zámku a hradu. Vhodné dopravní spojení najdete například na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé mohou přijet do Luže po komunikaci číslo 17 z Chrudimi nebo ze směru od Vysokého mýta a odbočit na silnici číslo 305, která vede až do městečka. Parkoviště pro osobní automobily i autobusy je jen pár kroků od Košumberka.

Pokračovat na článek


ČESKÝ KRUMLOV

Hrad přestavěný na honosný zámek je dominantou stejnojmenného města Českého Krumlova. První zmínky o zdejším hradu pocházejí z roku 1253 a hovoří o tom, že mohutnou stavbu tady nechali postavit Vítkovci.Na začátku 14. století se hrad stal sídlem Rožmberků, za Petra z Rožmberka se stavba dočkala první velké renovace. Další úpravy hrad čekaly v 15. a 16. století. Přestavbu vedli stavitelé Antonio Ericer a později Baltasaare Maggi. V roce 1555 byla založena obora, malý letohrádek a rozsáhlé stavby v bývalém podhradí. Během doby, kdy Českým Krumlovem kráčely šlépěje Rožmberků, se objekty dočkaly mnoha stavebních úprav. Rožmberský erb, který můžete vidět na obrázku, je proto právem vetkán do dějin zámku jako tlustá červená niť.Do historie Českého Krumlova se zapsali i Eggenbergové, pro které tady letech 1682 až 1687 pracoval stavitel Giacomo de Maggi. V roce 1675 tu bylo zřízeno první divadlo, které bavilo zámecké majitele i hosty mnoho dlouhých let.Poslední majitelé zámku Schwarzenberkové nechali v letech 1719 a 1720 přestavět mincovnu na dolním nádvoří. Zaplatili i další stavební práce, mimo jiné si objednali rokokovou výzdobu ve skvostném Maškarním sále. V letech 1766 a 1767 bylo vystavěno nové divadlo, tentokráte zděné. Díky své monumentální kráse bylo město Český Krumlov včetně zámku zařazeno do seznamu UNESCO.  O co pečuje kastelán? Hrad a zámek Český Krumlov si můžete prohlédnout ve dvou prohlídkových okruzích. První trasa vám představí zdejší historické interiéry, které se chlubí bohatou renesanční, rokokovou a barokní výzdobou. Je to zejména Maškarní sál a Eggenberský sál se Zlatým kočárem. Druhá prohlídková trasa vás provede schwarzenberskými apartmá z 19. století.Kromě klasických prohlídkových tras se můžete podívat po zaplacení samostatného vstupné také do zámeckého divadla s unikátním otáčecím pódiem, do 74 metrů vysoké zámecké věže, máselnice a mincovny. Dále můžete navštívit Václavské sklepy s výstavou keramické tvorby. Další expozice je v zámecké konírně.A pokud vás prohlídka zámku zmůže, můžete zamířit do příjemného zámeckého parku a jeho zahrad nebo se potěšit pohledem na medvědy, kteří jsou chováni v zámeckém příkopu.  O bílé paní krumlovské Dlouhá staletí vládli na Krumlově mocní páni z Růže - Rožmberkové. Posledním potomkem rodu byl pan Petr Vok. Pověst vypráví, že když byl malý, pečovala o něj bílá paní. Byla z rodu Rožmberků a o malého Petříčka se přicházela starat vždy o půlnoci. Když nějaká chůva u kolébky usnula, bílá paní ji zastoupila a sama děcko chovala a utěšovala. Chůvy už ji znaly, a tak se žádná nebála.Až jednou přišla na Krumlov nová chůva. O Petříčka se starala pečlivě, darmo mluvit, ale jednou v noci přece jen usnula. V tu chvíli vešla do komnaty bílá paní, vzala děcko do náručí a začala mu zpívat pěknou ukolébavku. Chůva se však probudila a když viděla cizí ženu, kterak o dítě pečuje, začala křičet a Petříčka jí rychle vzala. Bílá paní se rozzlobila: "Proč bych se nemohla i dítě starat, když je z mého rodu? Ale ty mi překážíš, už se o něj starat nebudu. Ale až bude velký, řekněte mu, kdo ho po nocích choval," řekla. Pak ukázala na místo ve zdi a zmizela.Po letech, když byl z Petra statný muž, poprvé slyšel o bílé paní. Celou příhodu si pečlivě vyslechl a pak nechal prozkoumat místo, na které paní ukázala. Shledal, že je tam duté místo, ve kterém našel cenný zlatý poklad.Jak k zámku Do Českého Krumlova se dostanete vlakem i autobusem. Vhodné spojení můžete vyhledat například na www.jizdnirady.cz. Železniční stanice je vzdálená přibližně dva kilometry od zámku, z autobusové zastávky je cesta o kilometr kratší. Motoristé se do Českého Krumlova dostanou po komunikaci E 55 směrem z Prahy přes České Budějovice a dále po silnici číslo 39 na Český Krumlov. Placené parkování pro osobní automobily i autobusy je necelý kilometr od areálu. Zaparkovat můžete na záchytných parkovištích na okraji města. Ty jsou pochopitelně placené.

Pokračovat na článek


HLUBOKÁ NAD VLTAVOU

Romantický zámek na severu českobudějovické kotliny. Hluboká nad Vltavou byla postavena na základech královského hradu Frohnburgu založeného už ve 13. století. Vítkovci, do jejichž rukou hrad nakrátko padl po smrti krále Přemysla Otakara, se z jeho vlastnictví netěšili dlouho. Po obléhání v roce 1290 a následné popravě Záviše z Falkenštejna pod hradbami se Hluboká stala znovu královským majetkem.Dalšími majiteli byli Jan Lucemburský, který hrad zastavil, a Karel IV., za něhož se Hluboká vrátila zpátky do majetku království. Po mnoha majitelích se vlastníky hradu stali v roce 1562 páni z Hradce. A právě Adam z Hradce začal koncem 16. století přeměňovat hrad na zámek. Další hradečtí páni, Jáchym I. a Adam II., zámek nakonec zcela přestavěli.Dalších úpravy, tentokráte barokní, vykonali Schwarzenberkové, v jejichž rukou se Hluboká ocitla roku 1661 a jimž patřil hezký erb na obrázku. Dnešní podobu zámek získal po radikální přestavbě ve stylu windsorské gotiky na renesanční sídlo. V současné době patří Hluboká nad Vltavou českému státu.  Co vám ukáže sličná průvodkyně? Zámek Hluboká nad Vltavou patří mezi naše nejpopulárnější historické památky a není divu. Srdce návštěvníků si zámek získá už vnější podobou, jakoby vystřiženou z pohádky. Interiéry jsou plné přepychového zařízení, které se jen blyští bohatstvím a dýchá noblesou. Jednotlivé sály, pokoje a salóny pak představují unikátní sbírky dobového vybavení a dokumentují život jeho majitelů.Velké oblibě turistů se těší především zámecká kaple a zbrojnice. V zámeckých prostorách jsou také umístěny mnohé sbírky. V jízdárně najdete expozici Alšovy galerie. Do té je třeba zaplatit vstupné zvlášť. Unikátní je i zasklená zimní zahrada. Pro trochu oddychu po náročné prohlídce zámku se nabízí příjemný anglický park. Rozloha zeleně je úctyhodná, zahrnuje rovných 190 hektarů.  S jízdenkou, nebo s řidičským průkazem? Přímo do Hluboké nad Vltavou vlak nejezdí. Nejbližší železniční stanice je až v obci Zámostí, která je vzdálená asi pět kilometrů od zámku. Autobus vás zaveze do městečka, k zámeckým skvostem je třeba dojít asi sedm set metrů. Optimální spojení si můžete vyhledat například na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se k zámku dostanou po silnici E 55 od Prahy. Před Českými Budějovicemi je třeba zabočit doleva na silnici číslo 146, která vede až do Hluboké nad Vltavou. Další možností je cesta po komunikaci číslo 20 od Písku a na začátku jihočeské metropole zahnout na silnici číslo 105, která vede do Hluboké nad Vltavou. Placené parkoviště pro automobily i autobusy je necelý jeden kilometr od zámecké brány.

Pokračovat na článek


KRAVAŘE

Krásný barokní zámek je dominantou obce Kravaře. Impozantní stavba byla postavena pro Jana Rudolfa z Eichendorfu v letech 1721 až 1728 na místě starého renesančního zámku. Na začátku 20. století byl zámek opraven, ale v roce 1937 ho čekala zkáza - celý vyhořel. Proto musel být v letech 1955 až 1970 zrekonstruován.V okolí zámku se ve druhé světové válce odehrávala významná bitva, Ostravská operace. Během sedmapadesáti dnů se v ní střetlo přes šedesát divizí. Vojenskou důležitost oblasti dokládají také četné pevnůstky v okolí.  Co se skrývá na zámku? Malebný zámek v Kravařích postihl v roce 1937 rozsáhlý požár, který zničil velkou část jeho vybavení a zařízení. Dnes je objekt domovem Zámeckého muzea a místního Kulturního střediska. Muzeum nabízí návštěvníkům v expozicích možnost nahlédnout do života obyvatel Kravař a Hlučínska v průběhu staletí. Mimo to zde najdete mnohé sbírky včetně sbírek řemeslných. Detailně se můžete seznámit také se způsobem bydlení rodiny Eichendorfů. Za pozornost stojí zámecká kaple, která jakoby zázrakem unikla řádění červeného kohouta.Po náročné prohlídce můžete zamířit za trochou klidu a odpočinku do zámeckého parku, který se rozkládá na rozloze 22 hektarů. Jen si dejte pozor, abyste nedostali zásah golfovým míčkem! Součástí parku je totiž i golfové hřiště. Kudy k zámku? Kravaře mají dobrou dopravní dosažitelnost vlakem i autobusem. Vhodné spojení najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Železniční zastávka je vzdálená půl kilometru od zámku, autobus staví kousek od zámecké brány. Motoristé mohou cestovat po silnici číslo 56 z Olomouce nebo Ostravy. Parkoviště pro automobily i autobusy je přibližně sto metrů od zámku.

Pokračovat na článek


ŠPILBERK

To, co je pro naši metropoli Pražský hrad, je pro Brno Špilberk. Dominantní, nově opravený hrad, je velmi starý, protože první obranné stavby tu vznikly už v období Velkomoravské říše. První kamenné budovy však začaly na místě dnešního Špilberku vyrůstat zřejmě až ve 13. století. Na začátku 17. století byl Špilberk přestavěn na mohutnou barokní pevnost, která od konce 17. století do roku 1858 sloužila jako státní vězení smutně známé od doby Velké francouzské revoluce. V první polovině 19. století tu nuceně pobývalo mnoho evropských revolucionářů. Vězni se na Špilberk nastěhovali i v období první a druhé světové války. Dnes už je Špilberk jen připomínkou temných časů, kdy v jeho útrobách zvonily okovy a trestanci ve špinavých mundůrech čekali na milost.Město Brno leží v místech, které byly osídleny už za Velkomoravské říše. Postupem času se stalo důležitým obchodním centrem, o němž hovoří písemné prameny už v 11. století. O dvě staletí později už bylo Brno obehnané hradbami a na konci 14. století se stalo hlavním městem Moravy.Během třicetileté války se ho Švédové snažili dobýt, což se jim nepovedlo. Brno však bylo těžce poškozeno. Stratégové si ve druhé polovině 17. století dobře uvědomovali, že Brno je důležitým městem, a proto ho nechali přestavět na mohutnou pevnost zrušenou až v roce 1861. Později byl v Brně nastartován velký rozvoj řemesel, především textilního průmyslu. Za druhé světové války bylo Brno silně poničeno, ale obyvatelé ho rychle obnovili. Dnes je druhým nejdůležitějším městem země.Turisté mohou v Brně vidět mnoho zajímavostí, jejichž výčet by si vyžádal mnoho a mnoho stránek textu. Jmenujme například dóm svatého Petra a Pavla, gotickou Měnínskou bránu nebo dům pánů z Lipé, jejichž erb můžete vidět na obrázku. Za zmínku stojí také bývalý kapucínský kostel známý hrobkou s mumifikovanými pohřbenými. Mezi nimi leží i známý velitel pandurů baron Fr. Trenck.  Co chrání pevnost Špilberk? Prohlídka hradu je možná několika trasami. První vás provede světem barokního pevnostního stavitelství a vězeňstvím josefské doby. Druhá trase je procházkou temnou dobou v historii hradu, kdy byl neblaze proslulý jako žalář národů. Dále na hradě najdete expozici Brno na Špilberku, která dokumentuje historii pevnosti i celého města. Další z výstav pojednává o současné tváři města. Pokud si Špilberk důkladně prohlédnete a zbude vám trochu a času a elánu, pak neváhejte zamířit do vnitřního města. Rozhodně má co nabídnout.  Kudy do Brna? Do Brna se dostanete vlakem i autobusem. Stačí vybrat z desítek spojení to pravé, například na www.jizdnirady.cz. Motoristé směřující do Brna od Prahy využijí dálnici D1, stejně tak motoristé z Olomouce. S parkováním je to jako v každém velkém městě složité. Možností je parkování na náměstích. To bývá zpravidla zpoplatněné formou parkovacích automatů.

Pokračovat na článek


HRAD KOST

Jeden z nejzachovalejších českých gotických hradů postavený na pískovcové skále u romantického údolí. Hrad založil zřejmě Beneš z Vartemberka, a to už před rokem 1349. V původní podobě ovšem nevydržel dlouho, protože byl po roce 1370 zcela přestavěn Petrem z Vartemberka. V následujících staletích se na Kosti střídali majitelé. Hrad vlastnili pánové z Házmburka, pánové ze Šelmberka a pánové z Biberštejna, kteří hrad opět přestavěli, tentokráte renesančně. Jejich erb můžete vidět na obrázku.Za Lobkoviců byly ve druhé polovině 16. století přistavěny četné hospodářské budovy, mimo jiné také pivovar, v němž se začalo vařit skutečně skvělé pivo. Údajně se za ním sjížděli pivaři ze širokého okolí.Roku 1635 Kost z větší části vyhořela a už nebyla obývána. Ušla nicméně rozkazu o boření hradů v roce 1658. Koncem 17. století ji tehdejší vlastníci Černínové přeměnili na sýpku. Slavnější časy hradu přišly až v padesátých letech 20. století, kdy začala celková rekonstrukce hradu. Dnešní anály ji hodnotí jako jeden z nejzdařilejších zásahů na českých hradech v poválečném období.  Co se skrývá v Kosti? Hradní areál je téměř celý otevřený turistům a ti toho mohou vidět skutečně mnoho. Mezi nejpoutavější patří renesanční černá kuchyně v Bibrštejnském paláci, jejíž součástí je dobové nádobí a předměty, které v žádné středověké kuchyni nesměly chybět. Milovníky historických zbraní zase potěší sbírky Okresního muzea v Mladé Boleslavi a Vojenského muzea v Praze, které jsou doplněné o mnoho unikátních exponátů ze sbírek rodiny Kinských.  Autobusem nebo jak? Přímo na Kost nejezdí autobus ani vlak. Autobusová i železniční stanice je dva kilometry odtud v Libošovicích. Podrobné informace najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé mohou přijet od Sobotky přes Vesec u Sobotky až ke Kosti. Pod hradem je placené parkoviště pro osobní vozy i autobusy.  Kost pro psa Hrad Kost byl vždy velkým lákadlem pro dobyvatele. Podlehl mu i slavný Jan Žižka z Trocnova, který se mohutné sídlo pokusil dobýt v tvrdých časech husitských válek. Hrad však obléhal neúspěšně a nakonec ustoupil se slovy, že Kost je dobrá leda pro psa.Úkol pro rozvědkuOd požáru v 16. století ležela Kost ladem a kromě sýpky tu nefungovalo vůbec nic. Přesto měli vojevůdci z hradu strach. Důkazem je fakt, že speciálně vyslaní pruští špióni roku 1866 pořídili v noční akci fotografie Kosti jako důležitého vojenského objektu. Podle historiků se jedná o vůbec nejstarší dochované fotografie českého hradu.

Pokračovat na článek