Výsledky vyhledávání pro dotaz silnici číslo

Výsledky vyhledávání v sekci: Cestopisy

Dánsko - Dánské království

Dánsko bylo od starověku osídleno Germány, kteří odtud v 6. a 7. století mohutně expandovali na území dnešní Velké Británie a Německa. Zhruba v 10. století se Dánsko stálo základnou pro Vikingy, kteří odtud podnikali významné výboje směrem na západ.O sto let později vznikla rozsáhlá a mocná říše (tzv. Imperium mari nordici), jejíž součástí byla kromě Dánska také Anglie a Norsko. V následujících staletích bylo Dánsko spojeno s okolními severskými státy, jednotlivá uskupení se ale různě měnila. Postavení velmoci si Dánsko nicméně uchovalo až do třicetileté války, která stála severské země mnoho sil.V krutých časech první světové války bylo Dánsko neutrální. Ve druhé světové válce ho obsadila armáda nacistického Německa. Během německé okupace, v roce 1944, se od Dánska definitivně odtrhl Island. Po vyhlášení míru v roce 1945 se Dánsko vydalo na cestu k prosperitě. V současné době patří k Dánsku také samosprávná území Faerské ostrovy a Grónsko. V obou však existují tendence k vyhlášení samostatnosti.PODNEBÍKlimatické podmínky: Dánsko má mírné klima bez extrémních teplot v létě a zimě. Během letních měsíců v červenci a srpnu, kdy je zároveň nejvyšší počet slunečních dnů, činí průměrná denní teplota okolo 19,5 °C. Naopak nejchladnějším měsícem je únor, kdy průměrná teplota klesá na 1,2 °C. Díky tomuto mírnému podnebí má metropole Kodaň obdobné klimatické podmínky jako například Londýn nebo Amsterodam.Aktuální předpověď počasí na pět dní dopředu najdete na adrese Dánského meteorologického ústavu www.dmi.dk/eng/index.html.Nejlepší doba návštěvy: Mnoho dánských turistických regionů ožívá už koncem dubna, kdy se začíná oteplovat a počet slunečných dnů se zvyšuje. Doba dovolených končí v říjnu, kdy se vše ukládá k zimnímu spánku. Období od dubna do října je proto pro návštěvu Dánska ideální.V květnu a červnu je v Dánsku velmi krásně, protože celá země je zelená a zaplavují ji květy nejrůznějších barev. Počasí je v této době příjemné, navíc se vyhnete hlavní turistické sezóně, která vrcholí v červenci a srpnu. V těchto letních měsících je v Dánsku nejtepleji a je nejvyšší počet slunečních dnů. Koná se celá řada festivalů a koncertů pod širým nebem, muzea a další památky mají delší otevírací hodiny. Tajným tipem na návštěvu je konec srpna, kdy je počasí stále velmi příjemné a davy turistů ze země pomalu mizí.NEBEZPEČÍCharakteristika: Dánsko je bezpečná země. Přesto na to doporučujeme nespoléhat, i tady dochází ke krádežím automobilů a jejich vykrádání, k drobnému zcizování osobních zavazadel, peněženek, dokladů a platebních karet. V noční Kodani je rozumné vyhýbat se Christianii a také drogovým uličkám kolem hlavního nádraží. Turisté by se také měli vyvarovat převážení stopařů přes německo-dánské hranice, protože jim může hrozit obvinění z pašování lidí.Drogová kriminalita: Nedovolená výroba, prodej, nákup, držení, vývoz a dovoz omamných a psychotropních látek jsou postihovány trestem odnětí svobody až 6 let. Pokud se jedná o zvláště nebezpečné látky, je možné uložit trest odnětí svobody až na 10 let.DOPRAVA DO ZEMĚLetecká: Je nejrychlejším a nejpohodlnějším způsobem dopravy do Dánska. Centrálním leteckým (a dopravním) uzlem je hlavní město Kodaň, u kterého se také nachází jedno ze tří dánských mezinárodních letišť.Kodaňské mezinárodní letiště (Kastrup) je situované necelých 10 kilometrů jihovýchodně od města. Moderní letiště je plné duty-free shopů, barů, restaurací (otevřených do půlnoci), směnáren a také půjčoven automobilů, které nabízejí své služby sedm dní v týdnu. Bližší informace o provozu kodaňského letiště a letových řádech najdete na internetových stránkách www.cph.dk.Kodaňské letiště má velmi dobré dopravní spojení s centrem metropole. Jezdí z něj rychlodráha do kodaňské centrální železniční stanice, odkud se koleje rozbíhají do všech koutů Dánska. Železniční stanice na letišti je situována vpravo od letištního terminálu, ve kterém si cestující vyzvedávají zavazadla. Jízdenku si můžete koupit u okénka DSB Travel Centre (DSB je dánská státní železniční společnost), které se nachází vpravo od východu.Jízda vlakem do centra Kodaně trvá se spojem Kystbanen přibližně 12 minut. Je možné využít i jiné spoje, například vlak Inter City, který jezdí přímo do regionů Funen a Jutsko s jedinou zastávkou v Kodani. O všech možnostech dopravy je dobré se informovat přímo na letišti nebo na internetových stránkách DSB www.dsb.dk.Z kodaňského letiště se do centra města dostanete i jinými způsoby dopravy, například autobusem. Jízda trvá přibližně 30 minut a autobusy odjíždějí každou čtvrthodinu. Před letištěm také stojí desítky taxíků.Druhé dánské mezinárodní letiště je u města Arhus (Aarhus). Letiště se nachází necelých 50 kilometrů od centra, dopravní spojení zajišťují pravidelné autobusové linky a taxíky. Na letišti se nachází duty-free shopy, banky, směnárny, pošty, restaurace a půjčovny automobilů. Bližší informace najdete na internetových stránkách www.aar.dk.Přiletět můžete i na mezinárodní letiště Billund. Jeho výhodou je, že se nachází necelé dva kilometry od známého Legolandu.Automobilová: Turisté potřebují řidičský průkaz ČR s textem také v cizím světovém jazyce (lepší je mezinárodní řidičský průkaz), zelenou kartu o pojištění pro zahraničí, doklady o vozidlu a mezinárodní označení CZ z vnějšku vozidla. U vypůjčených vozidel musí mít i notářsky ověřené potvrzení o zapůjčení, a to ve světovém jazyce.Po hlavních evropských silnicích se dostanete až do Kodaně (s pomocí nezbytných trajektů). Nejrychlejší cesta po silnici vede z České republiky do Dánska po komunikaci E 55 na trase Praha – Berlín – Rostock – Warnemünde, odkud jezdí několikrát denně trajekt do dánského přístavu Gedser. Jinou možností je zamířit do německého Lübecku a do přístavního města Puttgardenu, odtud pak trajektem do dánského Rodbyhavnu. Z tohoto přístavu vede až do Kodaně kvalitní dálnice. Bližší informace o trajektech do Dánska získáte na internetové adrese www.scandlines.de.Železniční: Kodaň spojuje s ostatním evropskými velkoměsty kvalitní železnice. Z České republiky je možné jet s přestupem v Německu. Nejrychlejší cesta vede podle některých informací přes Hamburk, kde je třeba přestoupit, dále přes Rostock, pak trajektem do dánského města Gedser a znovu vlakem až do Kodaně. Dánskou národní železniční společností je DSB (www.dsb.dk).Autobusová: Z České republiky jezdí do Dánska několik soukromých společností, většinou vyjíždějí několikrát týdně z Prahy.DOPRAVA V ZEMIAutomobilová doprava: Turisté potřebují řidičský průkaz České republiky s textem také v cizím světovém jazyce (lepší je mezinárodní řidičský průkaz), zelenou kartu o pojištění pro zahraničí, doklady o vozidlu a mezinárodní označení CZ z vnější strany vozu. U vypůjčených automobilů musí mít i notářsky ověřené potvrzení o zapůjčení ve světovém jazyce.V Dánsku je kvalitní silniční síť s perfektními dálnicemi. Transport mezi jednotlivými ostrovy zajišťují trajekty, které převážejí i automobily. Často je možné využít mosty. U dálnic jsou tísňové telefony, nebo je možné v případě nouze kontaktovat dánskou motoristickou organizaci Forenede Danske Motorejere (FDM), e-mail: fdm@fdm.dk. Podrobné informace je možné získat na adrese www.fdm.dk. FDM však nemá vlastní silniční službu, proto v případě tísně funguje non stop zhruba 200 pohotovostních center Falck a Dans Autohjaeopu.Pravidla silničního provozu a dopravní značení je mezinárodní. Jezdí se vpravo. Maximální povolené množství alkoholu v krvi je 0,8 promile. Všichni cestující v automobilu musí být připoutaní, malé děti musí sedět v autosedačce. V Dánsku je povinnost jezdit i během letního dne s rozsvícenými světly. Pokuty za nedodržení dopravních předpisů se pohybují většinou od 200 do 1500 DKK.S benzinovými stanicemi není v Dánsku žádný problém, jsou na každém rohu. Často bývají otevřené non-stop, platit je možné i hlavními kreditními kartami. V Dánsku se setkáte i s automatickými pumpami, u kterých platíte za pohonné hmoty bankovkami v hodnotě 100 DKK pomocí platebního automatu.Upozorňujeme na hustou dopravu v hlavním městě Kodani. Lepší, než se trmácet v zácpách, je zaparkovat automobil na bezplatném parkovišti (navedou vás k němu informační cedule) a do centra se vydat hromadnou dopravou. Také můžete od dubna do října využít městská kola. Jednoduše si je půjčíte u speciálního automatu za poplatek 20 DKK a když kolo vrátíte, je vám poplatek vrácen. Bicykl je ostatně častým dopravním prostředkem v Dánsku, někdy to vypadá, že je co do počtu na druhém místě hned za osobním automobilem. Na silnicích jsou speciální jízdní pruhy určené cyklistům, na venkově se zase nacházejí stovky kilometrů cyklostezek v čarokrásné přírodě. Kolo se dá přepravovat v autobusech, ve vlacích, na trajektech i v letadlech na vnitrostátních linkách.Půjčovny automobilů: Pokud si budete v Dánsku půjčovat automobil, můžete využít služeb renomovaných mezinárodních společností i tuzemských firem. Minimální věk pro vypůjčení vozu je 20 let, ale mnohé společnosti požadují věk 25 let. Platit je možné v hotovosti i platebními kartami. Některé autopůjčovny poskytují speciální slevy na pronájem vozu o víkendech.Chcete-li zajistit pronájem vozu už z České republiky, navštivte internetové stránky Dánského turistického úřadu (Danish Tourist Board) www.visitdenmark.com. Na příjemných stránkách i v anglické mutaci najdete pod odkazem Car Rental databázi několika set kanceláří, ve kterých si můžete pronájem vozu předjednat. Jednoduše zvolíte region, ve kterém si chcete automobil pronajmout, a databáze vám připraví přehled kanceláří s adresou, cenami, kontakty a případně i s internetovými stránkami, na nichž je možné vůz rezervovat.ZDRAVOTNICTVÍCharakteristika zdravotnictví: Zdravotní péče v Dánsku je na excelentní úrovni, lékaři jsou profesionálové každým coulem. Turistům z České republiky je nutná první pomoc včetně hospitalizace poskytována zdarma. V jiných případech jsou poplatky za lékařskou konzultaci nebo ošetření poměrně drahé (až 500 DKK za konzultaci). Proto se vyplatí kvalitní zdravotní pojištění sjednané před cestou.V případě nouze mohou turisté volat linku tísňového volání 112 (záchranná služba, policie i hasiči, zdarma i z veřejných telefonních automatů). V Kodani funguje na čísle 38 88 60 41 lékařská služba v noci mezi 16 a 8 hodinou ranní, a to ve všední dny, o víkendech a veřejných svátcích. V turistických kancelářích nebo v hotelu dostanete kontakt na nejbližšího zubaře. Lékaře rovněž můžete hledat v dánských Zlatých stránkách na adrese www.degulesider.dk.Léky a lékárny: Nacházejí se na každém rohu, ve větších městech jsou dokonce otevřené non stop. Najdete je podle označení Apotek. Většina léků je na předpis.Další rady: Voda je v Dánsku pitná i z vodovodního kohoutku, protože Dánsko má údajně nejčistší vodu v Evropské unii. Pokud však dánským vodovodům nevěříte, můžete si koupit balenou pitnou vodu, a to v každém obchodě.UBYTOVÁNÍCharakteristika ubytování: V Dánsku není problém sehnat přijatelné ubytování. K dispozici máte stovky hotelů, kempů, hostelů i hostinců, které mají staletou historii. Nocovat můžete na farmách i v prázdninových chatkách u moře. A dokonce si můžete zajistit pobyt v dánské rodině.Sháníte-li ubytování individuálně, navštivte internetové stránky Dánského turistického úřadu (Danish Tourist Board) www.visitdenmark.com. Na příjemných stránkách (i v angličtině) pod odkazem Accommodation najdete databázi asi tisícovky ubytovacích zařízení v Dánsku.Jednoduše zvolíte typ zařízení a region, ve kterém se chcete ubytovat, a databáze vám připraví přehled podniků s charakteristikou, počtem hvězdiček, adresou, cenami, kontakty a případně i s internetovými stránkami, na nichž je možné pokoj rezervovat.Najít ideální ubytovací zařízení můžete i prostřednictvím jiných stránek, například na adrese www.dkhotellist.dk nebo www.hotels-in-denmark.dk. Kusé informace o dánských hotelech si můžete obstarat i na adrese www.aeroe.byportalen.dk.Hotely: V Dánsku nabízejí své služby stovky hotelových zařízení, která se nacházejí ve všech hlavních přímořských regionech a městech. Dánské hotely jsou rozdělené do pěti kategorií, od jedné do pěti hvězdiček.Většina hotelů (a nejen jich) je sdružena v organizaci HORESTA (Asociace dánských hotelů, restaurací a dalších subjektů podnikajících v turistickém průmyslu). Bližší informace najdete na internetové adrese www.horesta.dk či www.danishhotels.dk. Pracovníky asociace můžete také kontaktovat na adrese Vodroffsvej 46, DK-1900 Frederiksberg C, tel.: 35 35 60 88, fax.: 35 35 93 76, e-mail: horesta@horesta.dk.Kempy: Kempování je v Dánsku velmi rozšířené. Tomu ostatně odpovídá také počet kempů. Registrovaných je přibližně 500. Zákazník potřebuje dánský karnet (v některých případech to není nutnost), který si může koupit přímo v kempu nebo v turistických kancelářích. V těch je také možné koupit brožuru s detailními informacemi o všech kempech v zemi, kterou vydává každý rok společnost Danish Camping Union. Bližší údaje o možnostech kempinku v Dánsku najdete na adrese www.dcu.dk.Ceny se odvíjejí od toho, kolik z maximálně možných pěti hvězdiček kempinkové zařízení má (dítě do čtyř let obvykle platí polovinu). Rozdělení kempů podle hvězdiček kontroluje dánská organizace kempinkových zařízení. Pětihvězdičkové kempy uspokojí i ty nejnáročnější hosty. Tříhvězdičková zařízení disponují sprchami, kuchyněmi a obchody. Jednohvězdičkové kempy většinou mají jen toalety a umývárny.Pozor na to, že v Dánsku je přísně zakázáno nocování pod širým nebem (volné kempování), a to na státní půdě, u silnic, na parkovištích, odpočívadlech u dálnic i na plážích. Pokud hodláte nocovat na soukromém pozemku, je to možné, ale až po svolení od majitele. Dánsko si rovněž chrání přírodu, a proto je zakázáno rozdělávat oheň mimo povolená místa.Hostely: Mladým turistům je v Dánsku k dispozici kolem 100 hostelů (vandrerhjem) po celé zemi, ve všech je nutná karta IYHF (ke koupi přímo v hostelech, je možné ji koupit i v Praze). Stejně jako v mnoha světových hostelech mají i v dánských ubytovacích zařízeních přednost studenti a lidé do 26 let.Hostely jsou rozdělené od jedné do pěti hvězdiček podle kvality služeb, které nabízejí. V zimě bývají často zavřené, během sezóny je lepší rezervace. Aktuální informace získáte v asociaci hostelů Danhostel na adrese Vesterbrogade 39, DK-1620 Copenhagen V. K dispozici máte i internetové stránky www.danhostel.dk.Hostince: Jsou velmi zajímavou možností ubytování. Hostinská zařízení (restauranty a hotely v jednom) byla vytvořena už na konci 13. století, kdy dánský král nařídil zprovoznit síť těchto podniků pod názvem kros. Dnes jsou rozseté po celé zemi.Setkat se můžete s tradičními hostinci, ve kterých se stále vaří a posluhuje podle starých zvyklostí (to ale neznamená, že špatně). V jiných hostincích vás zase překvapí moderní služby a vybavení včetně skvělé mezinárodní kuchyně. V sezóně se doporučuje rezervace.Prázdninové domy: Jsou obdobou našich rekreačních chat. Prázdninové domy stojí zejména na plážích (a vůbec v přímořských oblastech). Zpravidla si můžete pronajmout apartmán i pro deset lidí. V ceně pochopitelně nejsou žádné služby.Farmy: Ideální varianta pro milovníky ekoturistiky. Na klasických farmách je možné nocovat za poplatek jako v hotelu, ale obvyklejší je pronajmout si pokoj na delší dobu a začlenit se do běžného života na farmě (někde je to vyžadováno). Odměnou je nejen poznání života farmářů, ale možnosti jízdy na koni, rybaření ve vlastních rybářských revírech apod.Ubytování v soukromí: Zajímavá a v Dánsku velmi rozšířená možnost ubytování. Turisté si mohou pronajmout (většinou na noc) pokoj se sociálním zařízením, často se snídaní. Jedná se o levnější způsob ubytování. Na volné pokoje narazíte po celé zemi, obvykle je poznáte podle klasického označení Zimmer frei nebo dánsky Varelse. Informace o tomto způsobu ubytování můžete získat i v turistických kancelářích.Ubytování na oplátku: V Dánsku je velmi rozšířené bydlení na oplátku. V praxi to znamená, že se předem domluvíte s konkrétní rodinou, u které pak dohodnutou dobu bydlíte. Můžete se zapojit do jejího fungování, ale nemusíte. Záleží na domluvě. Na oplátku pak někdo z dánské rodiny přijede bydlet k vám. Mladí Dánové to praktikují převážně během letních prázdnin od konce června do srpna. Bližší informace i nabídky je možné získat na internetových stránkách www.bbdk.dk, které provozuje organizace HomeLink Denmark, Dansk Bolig Bytte, P.O. Box 53, Bernstorffsvej 71, DK-2900 Hellerup, tel: 39 61 04 05, fax: 39 61 05 25, e-mailová adresa bed@bbdk.dk.OBCHODY A SLUŽBYObchody: Jsou otevřené ve všední dny od 9 do 17.30 hodin, v pátek zůstávají otevřené až do 20 hodin. V sobotu zavírají kolem 14 hodin. V neděli bývají obchody zavřené. Řada obchodů v Kodani je otevřených dlouho po oficiální otevírací době.Supermarkety jsou otevřené od časného rána do pozdního večera, během turistické sezóny je navíc zavedena speciální otevírací doba dlouho do noci. Omezený sortiment potravin je možné koupit non stop v benzínových stanicích a v pouličních stáncích s občerstvením.Suvenýry: Turisté mají na výběr z mnoha suvenýrů. Typickou památkou na Kodaň je zdejší porcelán. Pro Bornholm je charakteristická keramika, pro Faerské ostrovy výrobky z přírodní vlny. Zapomenout nesmíme na krásné skleněné vázy, stříbrné šperky, kožešiny a samozřejmě na Lego.Pošty: Na budovu pošty narazíte v každém větším dánském městečku. Většinou jsou otevřené ve všední dny od 9 do 17 hodin, v sobotu do 12 hodin. Otevírací hodiny jsou ale stanovovány individuálně, proto se můžete setkat i s jinými časy. Pošta na hlavním nádraží v Kodani bývá otevřené ve všední dny od 9 do 21 hodin, v sobotu do 18 hodin, v neděli do 16 hodin. Dánské pošty jsou velmi kvalitní a poskytují precizní služby.Telefony: Telefonních automatů je mnoho, telefonovat je možné i z pošt a kanceláří Statens Teletjensete. V Dánsku se používají telefonní karty Telekort, které je možné koupit na poště, v prodejně s tiskem, na nádraží. Cena je 30, 50 a 100 DKK. Mezinárodní telefonní kód do Dánska z České republiky je 0045. Když voláte z Dánska domů, vytočte 00420 a předvolbu města bez nuly.Elektřina: Elektrické napětí je 220 V, 50 Hz. Používají se zásuvky našeho typu.AKTIVITYCharakteristika: Dánsko je od základu velice kulturní zemí s bohatou historií a nudit se tady rozhodně nebudete. Kromě klasických kulturních aktivit (návštěva festivalů, koncertů, muzeí, galerií a dalších zařízení) se můžete věnovat turistice, sportu nebo se pobavit v četných barech a diskotékách.Když navštívíte internetovou prezentaci Dánského turistického úřadu (Danish Tourist Board) na adrese www.visitdenmark.com (v angličtině) a zvolíte sekci Events, můžete si v přehledné databázi vybrat aktivitu, které se chcete v Dánsku věnovat – hudební koncert, sport, divadelní představení, kulturní festival, fotografickou výstavu. Jednoduše zvolíte požadovaný program, region nebo dokonce konkrétní město a datum. Databáze vám vyhledá konkrétní akci a pozor, někdy i na tři roky dopředu. A to i s internetovými adresami, na nichž se dozvíte více…Kultura: Centrem kulturního života Dánska je hlavní město Kodaň. Muzeum, divadlo, galerii či koncertní halu však najdete v každém větším městě. Během letních měsíců se navíc konají četné festivaly a kulturní akce pod širým nebem.Podrobné informace o možnostech kulturního vyžití najdete na adrese www.kulturdanmark.dk nebo www.kulturnet.dk. Na těchto stránkách jsou údaje o kulturních aktivitách, památkách a zajímavých projektech. V přehledné tabulce zvolíte požadovanou kulturní aktivitu a databáze vám vyhledá vše potřebné – muzea a odkazy na jejich stránky, knihovny, divadla, kina i vše o dánské televizi…Hudba: Pokud do Dánska míříte za hudbou, jste na správném místě. Koncertní haly najdete v Kodani a každém samosprávném městě. S hudební produkcí se setkáte také v kostelech, na zámcích nebo v měšťanských domech.Dánsko je bohaté na klasickou vážnou hudbu, kterou prezentuje celkem sedm symfonických orchestrů. Dánská opera sídlí ve městech Kodaň a Arthus. Pokud jste milovníky jazzu, můžete navštívit celou řadu klubů, stejně tak jste-li milovníky roku a popu. Rovněž folková hudba je velmi populární. Mísí se v ní vliv Skandinávie, ale také třeba irské a skotské hudby. Podrobné informace o dánské hudbě získáte na internetové adrese www.mic.dk. A pokud jste fandové moderní hudby, pak navštivte stránky momentálně nejznámější dánské popové skupiny Aqua (www.aqua.dk).Muzea: Stejně jako koncertních hal a galerií je v Dánsku i mnoho muzeí. Například v Kodani se nachází nejen proslulé botanické, geologické a technické muzeum, ale i další expozice. Při procházení dlouhého seznamu dánských muzeí máte pocit, že Dánsko má muzeum snad úplně na všechno. Jen namátkou jmenujme několik muzeí, které tu najdete: muzeum zvířat, muzeum zemědělství, muzeum Hanse Christiana Andersena, muzeum pekařství, muzeum hodin. Muzeí jsou zkrátka stovky a stovky. Podrobnosti najdete na adrese www.dmol.dk.Zábava: Stejně jako na kulturu je Dánsko bohaté i na zábavu. Turistům se nabízejí diskotéky, hudební kluby, restaurace, kina, prakticky vše, na co si vzpomenete. Největší počet zábavních podniků je samozřejmě v Kodani, ale ani další města nezůstávají stranou. Oblíbené jsou bary i pivnice, které nezřídka zavírají až k ránu. Nezapomeňme uvést noční kluby.Sport na souši: Dánsko je zemí sportu zaslíbenou. Mezi turisty je například velmi oblíbená cyklistika, protože v dánských městech i vesnicích jsou speciální jízdní pruhy pro cyklisty a v zemi je celá řada cyklistických tras. Podrobné mapy a průvodce koupíte v turistických informacích. Oblíbenou trasou je stezka nedaleko Kodaně, která je dlouhá necelých patnáct kilometrů a vede krásnou krajinou.Dánsko je také Mekkou fotbalu. Mnoho dánských fotbalistů hraje v renomovaných světových klubech a samotná dánská liga je velmi kvalitní. A když hraje národní tým, jedná se doslova o státní svátek. Snad nejznámějším domácím týmem je FC Kodaň (www.fck.dk).Významným dánským sportem je badminton, ve kterém dánští sportovci sklízejí úspěchy i na mezinárodní scéně. Badminton nabral vítr do plachet v roce 1987, kdy Dánové vyhráli turnaj All England Championship.Turisté se mohou věnovat i nenáročným sportům, například jízdě na koni. Na venkově je totiž více krav než koní, čemuž odpovídají poměrně mírné ceny za hodiny ježdění. Koně si můžete najmout za poplatek na farmách.Velmi rozšířeným sportem je golf, protože v Dánsku je téměř 130 golfových kurtů. Podrobné informace o golfu najdete na stránkách www.golfonline.dk (jsou i v angličtině).Rybaření: Stejně jako v celé Skandinávii je i v Dánsku velmi oblíbený rybolov. Ryby můžete chytat na moři, ale i na sladkovodních řekách a jezerech. Nutná je licence, kterou lze koupit na jednodenní, týdenní nebo roční rybaření. K dostání je v turistických informacích.Vodní sporty: Vodní radovánky mají v Dánsku výborné zázemí. Pláže jsou písčité, vybavené vším potřebným pro milovníky plavání, windsurfingu nebo třeba jachtingu. Rovněž je možné využívat vnitrozemské řeky a jezera a samozřejmě i četné vodní parky.Většina turistů se bude v dánských vodách hlavně koupat. Příznivé podmínky panují v letních měsících, kdy teplota vody vystoupá na 20 až 22 stupňů Celsia. Většina pláží se pyšní modrou vlajkou, která je důkazem kvality, čistoty a bezpečnosti. Nejkrásnější pláže najdete na severu Jutska a Sjaellandu. Obyvatelé Kodaně míří na jih na Ishoj strand.U dánského pobřeží se budete často setkávat s windsurfingem, který si Dánové velmi oblíbili. Vybavení se na plážích běžně půjčuje. Nejvíce půjčoven je na západě Jutska, právě tady vane příznivý vítr. Podrobnější informace najdete na stránkách Dánské windsurfingové organizace (www.dbo.dk). Bohužel ne všechny informace jsou v angličtině nebo jiné světové řeči.Jachting je možné provozovat na mnoha místech Dánska. Nejvíce jachet však uvidíte jižně od Sjaellandu, kde se nacházejí také četné půjčovny lodí. Jachtu si můžete zapůjčit s kapitánem i bez něj. Lodě se většinou půjčují na týden s veškerým vybavením.

Pokračovat na článek


Ukrajina

Na území dnešní Ukrajiny zasahovaly ve starověku výboje okolních kmenů, především Sarmatů a Skytů. Později bylo celé pobřeží kolonizováno Řeky. Přibližně v 5. století před naším letopočtem vznikla na pobřeží Azovského moře tzv. Bosporská říše, která se rozpadla až po dlouhých devíti stech letech. Následující staletí byla ve znamení bezvládí, kdy se po území Ukrajiny potloukaly stejně jako po území dnešního Ruska různé kočovné kmeny, mezi nimi i Slované.Právě Slovanům vyvstala velká hrozba, nájezdy vikingských kmenů. To byl hlavní důvod toho, proč se Slované v 9. století sjednotili, a tak vznikl první slovanský státní útvar, Kyjevská Rus, která se rozkládala na části dnešní Ukrajiny, Běloruska a Ruska. Centrem říše byl starověký Kyjev, v němž v té době vyrostla celá řada významných staveb.Po rozpadu Kyjevské Rusi se území rozdělilo na početná knížectví, mimo jiné na Haličské, Kyjevské a Vladimirské, ale ve 13. století se velké části země zmocnily kmeny Polovců a později Mongolů (Tatarů), kteří ho začlenili do tzv. Zlaté hordy, tedy do obrovské mongolské říše. Po rozpadu Zlaté hordy byla dnešní Ukrajina rozdělena mezi Uhry, Polsko, Litvu a Moskevské knížectví. Jižních regionů se zmocnili krymští Tataři a Turci, část území zůstala samostatná (Halič a Volyň).V roce 1654 vznikla dohoda o sjednocení Ukrajiny a Ruska, které proběhlo v roce 1667. Poslední velký ukrajinských region, tzv. pravobřežní Ukrajina, byl k Rusku připojen v letech 1793 až 1795. Rusové sice Ukrajinu zbavili Turků, ale země přišla o autonomii a v podstatě se stala pouhou kolonií Ruska. Nic na tom nezměnila ani občanská válka v letech 1918 až 1920 ani polsko-ruská válka v letech 1920 a 1921. Ukrajina stále fakticky patřila k Rusku, jen Zakarpatská Ukrajina (Podkarpatská Rus) byla v té době částí Československa. V roce 1922 se Ukrajina stala součástí SSSR, a to dokonce jako jeden ze zakládajících členů. Během 2. světové války byla okupována Německem. Po válce byly k Ukrajině na základě ruského nátlaku připojeny také části patřící Polsku a Československu (Podkarpatská Rus). Nezávislost vyhlásila Ukrajina po rozpadu SSSR v roce 1991. V roce 1997 byly vyřešeny poslední sporné záležitosti s Ruskem ohledně Krymu. Z toho se stala autonomní republika v rámci Ukrajiny a zdejší námořní základny byly propůjčeny Rusku.PODNEBÍKlimatické podmínky: Ukrajina má mírné kontinentální podnebí, z něhož vybočuje pouze typické středozemní klima na pobřeží Krymského moře. Srážky jsou na území Ukrajiny velmi nerovnoměrné, více prší na západě a severu, méně pak na východě a jihovýchodě. Zima bývá velmi chladná, zato léto je na většině území dosti teplé, na jihu dokonce horké. Nejvíce ukazuje rtuť teploměru v červnu, červenci a srpnu, kdy teploty dosahují až 25 °C. Naopak nejchladněji je v prosinci, lednu a únoru, kdy teploty klesají často pod – 10 °C. Velmi chladno je však i v březnu a listopadu. Aktuální počasí na Ukrajině společně s předpovědí na další dny naleznete na adrese http://ukrainian.wunderground.com/global/UR.html.Nejlepší doba návštěvy: Nejvhodnější dobou pro cestování po Ukrajině je jaro (od konce dubna do začátku června), kdy jsou všechny květiny a stromy v rozkvětu. V tomto období zde ještě není mnoho turistů a i počasí je celkem příznivé, protože neprší tolik jako v létě. Pokud milujete slunce, které dopadá na holé hřbety polonin na Podkarpatské Rusi, přicestujte sem ve žhavých letních měsících, tedy v červenci a srpnu. Letní měsíce jsou ideální i pro pobyt na plážích v Oděse a na Krymu, které však v tuto dobu bývají přelidněné.Zima, konkrétně měsíce prosinec a leden, je chladná s velkým množstvím sněhových srážek. Zasněžená Ukrajina je také velice krásná. Při cestování v zimním období však doporučujeme zajistit si odpovídající ubytování a vybavení na cestu. Místy extrémní mrazy mohou být pro nezvyklého našince nepřekonatelnou překážkou.VSTUPNÍ PODMÍNKYUpozornění: Vstupní podmínky na Ukrajinu jsou velmi složité a nepřehledné. Proto doporučujeme kontaktovat před cestou ministerstvo zahraničních věcí a vyžádat si aktuální předpisy.Doklady: Nutný je platný cestovní pas, k němuž je nutné přikládat pozvání ověřené pasovou službou Ukrajiny nebo turistický voucher. Pokud dotyčný nevlastní ověřené pozvání či turistický voucher, musí mít v cestovním dokladu razítko AB SLUŽBOVA. Držitelé diplomatických a služebních pasů mohou cestovat pouze na své pasy – bez dalších formalit. Minimální vyžadovaná doba platnosti cestovního dokladu je jeden měsíc.V případě cesty motorovým vozidlem je nutné, aby řidič vlastnil mezinárodní řidičský průkaz (ukrajinské orgány však akceptují také české řidičské průkazy) a technický průkaz. Vyžadována je i tzv. zelená karta. Upozorňujeme na to, že je nutné prokazovat vlastnický vztah k automobilu. Pokud se jedná o vozidlo zapůjčené od fyzické osoby, je nutno celním orgánům předložit plnou moc k užívání vozu opatřenou ukrajinským (případně ruským) překladem. Při použití vozidel z půjčoven či od leasingových společností je nutno předkládat příslušnou smlouvu (opětovně s překladem).Vízová povinnost: Je zavedena. Občané České republiky potřebují vízum, které vydává velvyslanectví Ukrajiny v Praze (viz. Důležité kontakty). Zde také zjistíte aktuální informace a podrobnosti ohledně procedury před vydáním víza.Základní celní předpisy: Celní předpisy Ukrajiny tvoří nepřehledný konglomerát zákonů, vyhlášek, předpisů a rozhodnutí prezidenta, z čehož vyplývá, že se cizinec může setkat na různých hraničních přechodech s jejich různou interpretací. Z tohoto důvodu doporučujeme, aby se cestovatel před cestou informoval na patřičných místech. Rozumné je mimo jiné deklarovat veškeré cennější přivážené věci, zejména šperky, umělecké předměty a peníze. Při výjezdu ze země se celní orgány zaměřují především na kontrolu vývozu uměleckých předmětů (zejména ikon).NEBEZPEČÍBezpečnostní situace: Na celém území Ukrajiny je vysoká úroveň kriminality. Oblíbenými objekty zájmu kriminálních živlů jsou především cizinci, u nichž lze předpokládat finanční hotovost a zboží zahraniční výroby. Ve velkých městech je nutné dodržovat pravidla obdobná bezpečnostním pravidlům megapolisů v USA. Oblíbený cíl českých turistů – Podkarpatská Rus – je relativně bezpečná, ale i tady doporučujeme dodržovat základní bezpečnostní opatření, tedy neukazovat hotovost, nenechávat věci bez dozoru a vyvarovat se cestování v noci.Riziková je i automobilová doprava na území Ukrajiny. Silnice jsou v převážné většině ve velmi špatném stavu. Upozorňujeme především na množství dosti hlubokých děr a jam, které nejsou označené. Pro Ukrajinu je typická také značná nekázeň řidičů a nerespektování základních pravidel silničního provozu. Velmi často platí právo silnějšího a rychlejšího – vítězí tedy silné terénní vozy. Na silnicích mimo Kyjev se velmi často vyskytuje volně se pohybující dobytek a povozy. Proto nedoporučujeme jezdit v noci a při řízení ve dne být velmi obezřetný.Drogová kriminalita: Na území Ukrajiny se stále rozšiřuje obchod s narkotiky. Ukrajina je tranzitní zemí pro několik pašeráckých cest (zakavkazská, turecká, afghánsko-středoasijská). Ukrajinské orgány se snaží obchod s narkotiky a jejich výrobu postihovat, trestní sazby jsou poměrně vysoké. Proto je nutno se vyvarovat jakéhokoliv dovozu nebo vývozu omamných a psychotropních látek. Za nedovolenou výrobu a držení, eventuálně užívání omamných a psychotropních látek a jedů a šíření toxikomanie hrozí trest odnětí svobody na 3 až 10 let s možností zabavení majetku. Při přitěžujících okolnostech (například při spáchání trestného činu v organizované skupině nebo prodej drog nezletilým osobám) hrozí trest odnětí svobody na 8 až 12 let a zabavení majetku. V případě držení a výroby omamných nebo psychotropních látek pro vlastní potřebu je možné uložit trest odnětí svobody do 2 let nebo peněžitý trest do výše 300 minimálních mezd.DOPRAVA DO ZEMĚLetecká doprava: Letecky lze na Ukrajinu přiletět přímou linkou ČSA či ukrajinské letecké společnosti Aerosveet Airlines (www.aerosvit.com), a to na pravidelní lince z Prahy do Kyjeva. Národní letecká společnost Ukraine International Airlines (www.ukraine-international.com) do České republiky podle našich informací nelétá. Cestovat, byť s přestupem většinou ve Vídni, je možné i do dalších ukrajinských měst, například do Oděsy nebo Dnepropetrovsku. Do dalších měst se zpravidla dostanete z Kyjeva.Mezinárodní letiště Kyjev-Borispol International (www.ts.kiev.ua/kiev/transpor/air/bore.htm) leží asi 35 kilometrů od centra metropole. Letiště prošlo rozsáhlou rekonstrukcí, takže je dnes vybaveno nonstop bankou, směnárnou, duty free obchody, restauracemi, poštou, úschovnou zavazadel a lékárnou. Hromadná doprava na letiště je poměrně spolehlivá, ale lepší je si vzít taxi, které by vás mělo vyjít asi na 20 USD.Železniční doprava: Cestovat lze pravidelnou železniční linkou, která jezdí denně po trase: Praha – Olomouc – Vsetín – Púchov (SVK) – Žilina (SVK) – Ružomberok (SVK) – Poprad (SVK) – Košice (SVK) – Chop (Čop, hraniční přechod) Mukačevo (UA) – Lvov (UA) – Kyjev. V ideálním případě by cesta z Prahy do Kyjeva neměla trvat déle než 32 hodin. Tento způsob dopravy je sice o něco pohodlnější než cesta autobusem, zato je dražší a výrazně pomalejší. Mezinárodní vlaky přijíždějí na Ukrajinu ze sedmi zemí. Většina ukrajinských měst má denní železniční spojení s Moskvou. Můžete také jet z Berlína do Kyjeva přes Varšavu a Brest. Lvov je spojen s většinou východoevropských a ruských měst, nádraží se nachází necelé tři kilometry západně od centra. Přímé spoje jezdí i do Polska (Varšava), Maďarska (Budapešť) a Rumunska (Bukurešť).Autobusová doprava: Autobus je častým dopravním prostředkem českých turistů, kteří míří na Podkarpatskou Rus. Pro cestovatele, kteří chtějí jet dále na východ, je ale cesta autobusem příliš dlouhá. Na Podkarpatskou Rus vás zaveze celá řada pravidelných linek, které provozují různí dopravci. Počet spojů sice po zavedení oboustranné vízové povinnosti poněkud poklesl, ale stále existuje dostatek linek do celé řady měst, například do Mukačeva, do Lvova nebo jen do pohraničního Užhorodu. Některé linky míří z Prahy, lepší spojení ale zajišťují autobusy vypravované z Brna. Také je možné cestovat pravidelnou linkou do slovenských Michalovců, odkud jezdí do ukrajinského Užhorodu několik linek denně. Do dalších ukrajinských měst se dostanete bez větších problémů pravidelnými linkami nebo návaznými spoji železnicí.Výhodou cestování autobusem je na rozdíl od cestování vlastním automobilem fakt, že autobusy mají na ukrajinsko-slovenských hranicích přednost. Sice vás pravděpodobně donutí vystoupit z autobusu a nechat zrentgenovat zavazadla, ale přesto je to rychlejší způsob překročení hranic.Automobilová doprava: Jízdu osobním vozem na území Ukrajiny nedoporučujeme, protože tomuto druhu dopravy nepřeje špatná bezpečnostní situace v zemi, katastrofální stav mnoha komunikací ani další okolnosti, mimo jiné komplikace na celnicích. Pokud se přesto rozhodnete pro cestu osobním vozem, budete potřebovat mezinárodní řidičský průkaz (podle některých informací však ukrajinské orgány akceptují také české řidičské průkazy), doklady od vozidla, označení CZ na vnějšku vozu a technický průkaz. Vyžadována je i tzv. zelená karta.Upozorňujeme na to, že je nutné prokazovat vlastnický vztah k automobilu. Pokud se jedná o vozidlo zapůjčené od fyzické osoby, je nutno celním orgánům předložit plnou moc k užívání vozu opatřenou ukrajinským (případně ruským) překladem. Při použití vozidel z půjčoven či od leasingových společností je nutno předkládat příslušnou smlouvu (opětovně s překladem). U západních značek automobilů často dochází ke zdlouhavým kontrolám na hraničních přechodech, zda nejde o kradené vozidlo. Počítejte s tím, že dopravní prostředek s cizí státní poznávací značkou se smí používat na území Ukrajiny maximálně 10 kalendářních dnů. Po uplynutí této doby musí být dopravní prostředek registrován celnicí, která vystavuje potvrzení o registraci dopravního prostředku k jeho dalšímu použití na území Ukrajiny. Vyřizování formalit k prodloužení používání dopravního prostředku s českou poznávací značkou nad 10 dnů je zdlouhavé, komplikované a rovněž finančně náročné.Při cestě automobilem je nutno počítat se značným zdržením při odbavování na hranici, téměř jisté je vymáhání různých úplatků ze strany pohraničníků a celníků – pod záminkou platby připojištění, různých cel, ekologických daní, pokut za neodpovídající stav vozidla. Vymáhány mohou být i naturální dávky (alkohol, cigarety nebo čokoláda). Stejná situace se pak většinou opakuje na všech kontrolních stanovištích DAI (Dopravní policie). Upozorňujeme na to, že předpisy se mohou měnit, a proto doporučujeme před cestou kontaktovat české ministerstvo zahraničních věcí nebo přímo ukrajinskou ambasádu, která vám sdělí právě platné předpisy ohledně vjezdu na území Ukrajiny osobním vozem.Pokud zvládnete všechna úskalí, můžete do země vstoupit mimo jiné hraničními přechody Užhorod a Chop (Čop), které čeští motoristé používají nejčastěji. Hned za přechodem se setkáte s katastrofální kvalitou místních silnic. Doporučujeme proto okamžitě zmírnit tlak ve vašich pneumatikách.Námořní a říční doprava: Hlavním přístavem na Dunaji a Oděse je Izmail, který zajišťuje spojení do ruských přístavů Novosibirsk a Soči a do gruzínských přístavů Batumi a Suchumi. Největší význam z hlediska vnitrostátní říční dopravy má řeka Dněpr. Snadno dostupné jsou plavby po Černém moři kolem Krymského poloostrova, které jsou doporučovány.Většina lodí vyplouvá z Turecka, Bulharska a Rumunska a končí v Jaltě, ale některé z Jalty i vyplouvají. Hlavní mezinárodní destinace, které mají několikrát do roka spojení s Ukrajinou, jsou Haifa (Izrael), Limassol (Kypr), Pireus (Řecko) a Port Said (Egypt). Nejfrekventovanější a nejspolehlivější je plavba z Oděsy do Istanbulu.DOPRAVA V ZEMIAutomobilová doprava: Jízdu osobním vozem po území Ukrajiny nedoporučujeme, protože tomuto druhu dopravy nepřeje špatná bezpečnostní situace v zemi, katastrofální stav mnoha komunikací ani další okolnosti, mimo jiné komplikace na celnicích. Pokud se přesto pro cestu osobním vozem rozhodnete, budete potřebovat mezinárodní řidičský průkaz (podle některých informací však ukrajinské orgány akceptují také české řidičské průkazy), doklady od vozidla, označení CZ na vnějšku vozu a technický průkaz. Vyžadována je tzv. zelená karta. Vzhledem k obstrukcím v případě přechodu ukrajinských hranic za volantem osobního vozu (informace najdete v kapitole Doprava do země) doporučujeme necestovat na Ukrajinu vlastním vozem, ale případně si pronajmout vůz až v zemi. Upozorňujeme však na to, že pronájem vozu není na Ukrajině příliš běžný. Na autopůjčovny narazíte jen ve velkých městech či na letištích.Na Ukrajině se jezdí vpravo, auta s volantem na pravé straně jsou dokonce podle některých informací zcela zakázaná. Nejvyšší povolená rychlost v obci je 60 km/h, mimo obec 90 km/h a na dálnici 110 km/h. Pokud je z řidiče cítit alkohol, hrozí mu velmi vysoká pokuta. V zemi je téměř 180 tisíc kilometrů silnic. Hlavní ukrajinské silnice v současné době začínají splňovat slušné podmínky k jízdě, mnoho komunikací je bohužel stále v katastrofálním stavu. Výhodu mají vozidla s náhonem na všechny čtyři kola. V zimních měsících jsou často i hlavní silnice neudržované a najdete na nich celé plochy ledu. Pro Ukrajinu je typická i značná nekázeň řidičů, kteří nerespektují ani základní pravidla silničního provozu. Je s podivem, jaká vozidla dokáží Ukrajinci dostat na silnici, protože se tu běžně setkáte s archaickými žigulíky, volhami a moskviči. Upozorňujeme na to, že na ukrajinských silnicích jsou kontrolní stanoviště Státní automobilové inspekce (DAI), na nichž musí řidiči zastavit. Mohou se tu setkat i s tím, že po nich podnapilí policisté budou vyžadovat úplatek. Podle některých informačních zdrojů trpí Ukrajina nedostatkem pohonných hmot, které jsou jinak poměrně levné. Proto doporučujeme nevyrážet bez naplněných kanystrů.Autobusová doprava: V zemi funguje síť dálkových autobusových linek, které jezdí mezi většími městy. Nasednout je možné i do lokálních spojů. Na dálkových trasách jezdí poměrně kvalitní autobusy, ale na lokálních linkách narazíte většinou na archaické, hlučné, nepohodlné a pomalé stroje, které jsou velmi často přeplněné a špinavé. Jejich výhodou je, že jízdné je velmi nízké. Jízdenky se kupují přímo u řidiče nebo na autobusových terminálech. Jízdní řády autobusy příliš nedodržují a některé autobusové zastávky vůbec nenajdete. Na přesné místo zastavení autobusu a na přibližný jízdní řád je nejjistější zeptat se místních lidí. Vhledem ke kvalitě místních silnic a nedostatku financí na odklízení sněhu jsou některé spoje v zimních měsících provozovány jen částečně nebo jsou úplně zrušené. Do některých částí země se tedy musíte dostat po svých.Při cestování po Ukrajině je možné využít rovněž služeb místních podnikavců, kteří disponují vlastními autobusy či dodávkami. Jízdné je sice o něco dražší, ale na místě budete o poznání rychleji.Železniční doprava: Železniční spojení mezi velkými ukrajinskými městy je v řadě případů lepší než autobusy. Vlaky jezdí poměrně často a jsou levné. Po celé Ukrajině vede téměř 23 tisíc kilometrů železničních tratí, které spojují většinu ukrajinských měst a pokračují dále za hranice. Ukrajinské vlaky jsou ale dosti pomalé, některá cesta vlakem může být příjemná, ale ve většině případů jde spíše o záležitost značně nepohodlnou. Ani bezpečnost není zaručena, vyskytlo se mnoho případů přepadení. Pokud cestujete v noci, nenechejte kupé bez dohledu.Letecká doprava: Nedostatek pohonných hmot způsobil omezení v letecké dopravě uvnitř Ukrajiny, ale v posledních letech se situace poněkud zlepšila. Přemalovaná letadla Aeroflotu ale mají ke komfortu daleko. Vnitrostátní linky provozuje letecká společnost Aerosveet Airlines (www.aerosvit.com) a rovněž národní letecká společnost Ukraine International Airlines (www.ukraine-international.com). Hlavní dopravním uzlem je tradičně Kyjev, ale letět lze i do Oděsy, Dnepropetrovsku, Donětsku nebo Charkova.Městská doprava: Městskou hromadnou dopravu většinou zajišťují autobusy, ale v Kyjevě je k dispozici i metro. Je čisté, levné a výkonné, ačkoliv v současnosti nejezdí tak často jako kdysi. Autobusy a trolejbusy jsou vždy velmi přeplněné, a tak je lepší se jim vyhnout. Taxíky jsou dostupné a poměrně levné.Velmi častým a levným způsobem dopravy ve městech i mimo ně je stopování, které se však nedoporučuje. Místní řidiči se po zastavení často změní v taxikáře a začnou smlouvat o ceně dopravy.ZDRAVOTNICTVÍCharakteristika zdravotnictví: Úroveň lékařské péče na Ukrajině je velmi nízká, naráží na absolutní nedostatek finančních prostředků. Technické vybavení nemocnic je silně zastaralé, vybavení lékařskými potřebami a léky zcela minimální. V některých nemocnicích je situace tak zoufalá, že si do ní pacienti musí přinést vlastní postel, ale to jsou samozřejmě extrémy. Běžnou samozřejmostí však je to, že si pacienti musí sami shánět a hradit léky, které lze volně zakoupit v lékárnách (jsou dosti rozšířené), ale nejsou k dispozici v nemocnicích. Stravování je v lékařských zařízeních absolutně nevyhovující. Vzhledem k těmto skutečnostem nemůžeme v žádném případě doporučit léčbu v ukrajinských státních zdravotnických zařízeních. Přípustné je pouze nezbytně nutné ošetření ve vážných případech, po němž doporučujeme okamžitý transport do lékařských zařízení na území České republiky.Druhou variantou je léčení v soukromých zdravotnických zařízeních, která se nacházejí především v Kyjevě (například firmy BORIS, MEDIKOM a další). Tyto instituce jsou schopny poskytnout komplexní služby včetně transportu nemocných. Ošetření v nich je však velmi drahé a je nutné u zaplatit v hotovosti ihned.Mezi Českou republikou a Ukrajinou stále platí smlouva o bezplatném poskytování lékařské péče. I přes existenci této smlouvy však ukrajinské orgány vyžadují, aby byli čeští občané připojištěni u ukrajinské pojišťovny. Cizinci tak mají povinnost zakoupit si při obdržení víza nebo při překročení státní hranice zdravotní pojistku vydávanou státní akciovou pojišťovací společností Ukrinmedstrach. Upozorňujeme na to, že ukrajinské pohraniční orgány nerespektují cestovní zdravotní pojištění sjednané občany České republiky s českými zdravotními pojišťovnami.Podle zkušeností zastupitelského úřadu České republiky v Kyjevě však na některých hraničních přechodech toto připojištění u ukrajinské pojišťovny prozatím nevyžadují (například na letišti Kyjev – Borispol). Na hraničním přechodu mezi Slovenskem a Ukrajinou u města Užhorod, přes který čeští turisté míří na Podkarpatskou Rus, celníci neuznávají pojišťění u české pojišťovny a turisté se musí pojistit na místě v malé kanceláři pojišťovny Ukrinmedstrach.Léky a lékárny: Počet lékáren na Ukrajině je dostatečný. Navzdory špatné situaci ve zdravotnictví jsou dobře vybavené a disponují kvalitním personálem. Mnoho léků, které tu můžete koupit, je ruské provenience. Platí se v hotovosti. Obvykle je otevřeno ve všední dny od 9 do 17 hodin. Mnohé lékárny však mají pohotovostní službu na zazvonění.Další zdravotnické rady: Upozorňujeme na výskyt některých infekčních onemocnění, která nejsou v České republice běžná. Pravidelně v letních měsících se v jižních oblastech Ukrajiny (Oděsa, Mariupol) vyskytuje cholera (omezený počet případů), běžný je záškrt, leptospiróza, TBC a TBC krav. Doporučujeme proto dodržovat zvláště v létě přísná hygienická opatření. Není bezpečné konzumovat mléko a mléčné výrobky zakoupené na trzích. Vzhledem k černobylské havárii nedoporučujeme konzumovat místní ryby, houby a dokonce ani vodu z vodovodů v okolí Kyjeva.V posledních letech se značně šíří také AIDS. Jeho výskyt je spojen s rozšířenou prostitucí a migrací námořníků (především Oděsa), ale také se stále stoupajícím počtem narkomanů. Podle některých odhadů se Ukrajina v této oblasti dostává na úroveň rozvojových afrických zemí.MĚNA A CENOVÝ KOŠCharakteristika: Měnovou jednotkou Ukrajiny je 1 hřivna (UHA) = 100 kopejek (kopiyka). Používají se bankovky v těchto nominálních hodnotách: 100, 50, 20, 10, 5, 2 a 1 hřivna. Mince jsou v oběhu v těchto hodnotách: 50, 25, 10, 5, 2 a 1 kopejka. Ukrajina je v drtivé většině případů zemí hotovosti. Místní obchodníci přijímají kromě ukrajinských hřiven také tvrdou západní měnu, eura a nejlépe americké dolary. Proto doporučujeme dovoz bankovek (nejlépe dolarů) v malých nominálech. Snadno se směňují a pokud nebudete mít hřivny, můžete s nimi klidně zaplatit. Bližší informace o ukrajinském bankovnictví a finančnictví získáte na stránkách Národní banky Ukrajiny (www.bank.gov.ua).Směna valut: Peníze lze vyměnit v pouličních stáncích, směnárnách nebo v bankách. Kurzy jsou různé, a proto je vhodné se na ně předem informovat. Některé banky a směnárny nechtějí přijímat poškozené (popsané, potištěné) bankovky nebo staré americké dolary. Rozumné je vyměnit vždy jen tolik peněz, kolik utratíte. Většina směnáren vám totiž vymění pouze dolary za hřivny, ale za hřivny od nich dolary ani eura nedostanete. Všichni směnárníci do jednoho unisono tvrdí, že jim tvrdá západní měna právě došla. V žádném případě nedoporučujeme směnu valut na černém trhu, protože to může být nebezpečné.Při výměně valut na Ukrajině máte k dispozici i tyto bankovní ústavy: United Commercial Bank (www.ucb.crimea.ua), Ukribank (www.ukrinbank.com) a Privatbank (www.privbank.com).Cestovní šeky, platební karty: Jsou akceptovány pouze v několika restauracích a hotelech, a to jen ve velkých městech. Ačkoliv počet zařízení, v nichž vám platební kartu nebo cestovní šek přijmou, stále stoupá, je jich stále velmi málo. Proto počítejte s tím, že v Kyjevě platební karty Visa, EuroCard, MasterCard a Diners Club uplatníte v nejluxusnějších podnicích, ale ve městečkách Podkarpatské Rusi vám je nepřijmou prakticky nikde.UBYTOVÁNÍCharakteristika ubytování: Ukrajina rozhodně není turistickou velmocí. Ze zájmu turistů se těší prakticky jen velká města a mořské pobřeží, kde najdete nejvíce ubytovacích možností. Třetím cílem je kouzelná příroda Zakarpatské Ukrajiny, ale tady cestovatelé vyhledávají spíše svobodné nocování po širákem. Pokud toužíte po noclehu pod střechou, můžete se ubytovat v hotelech, v soukromí nebo třeba v kempech. Někdy je však hledání velice těžké.Hotely: Kvalita ukrajinských hotelů je na mnohem nižší úrovni než v zemích s rozvinutějším cestovním ruchem. Nejlepší hotely jsou v Kyjevě, Oděse a přímořských oblastech Jalty. Tady seženete hotely srovnatelné s luxusními hotely v západoevropských zemích. Často však jde o obludné paneláky sovětského stylu. Mimo velká města kvalita hotelů rapidně klesá. V malých městech sice mohou být hotely neuvěřitelně levné, ale hygiena se v nich příliš nedodržuje. A navíc se v nich nevaří a hosté se ani nemohou vykoupat v teplé vodě. Hotel vyhovující vašim požadavkům můžete najít na adrese www.hotelsukraine.com.Ubytování v soukromí: Ubytování v soukromí je skvělým druhem nocování, protože zdejší lidé jsou přátelští a pohostinní a ceny jsou velmi rozumné. Bohužel tu neexistuje žádná organizace, která by tento druh ubytování zajišťovala. Návštěvníci se mohou poptávat po okolí, ale i zde je nutné dodržovat jistou obezřetnost. Ceny jsou pak spíše symbolické, záleží na dohodě. Lidé z České republiky využívají ubytování v soukromí především na Podkarpatské Rusi. Třeba ve vesnici Koločava, která je jejich častým cílem, lze nocleh pod střechou sehnat velmi snadno. Stačí se zeptat místních lidí, kteří vás nasměrují buď k učitelce Natálii Tumarecové, která je i dobrým průvodcem Koločavou, nebo k manželům Glebovým.Kempy: Na Ukrajině se kempy nacházejí na perifériích města a na pobřeží. Není jich mnoho, jejich kvalita navíc silně kolísá. Podle některých informací navíc mají absolutně nevyhovující hygienické podmínky. Stanování se kvůli vysoké kriminalitě nedoporučuje.STRAVOVÁNÍCharakteristika kuchyně: Ukrajinská kuchyně je známá pestrostí a kvalitou chutí a vůní. Snad v každé restauraci si můžete poručit polévku boršč z červené řepy nebo některou z jejích variant, které se připravují z masa, hub, fazolí a dokonce i sušených švestek. Neméně populární jsou i další druhy polévek, houbová, fazolová a hrachová, z nichž některé se podávají s noky. Tradičním jídlem Ukrajiny jsou holubci (plněná kapusta) a vareniky, což je něco jako škubánky s různými druhy náplně – s brambory, masem, sýrem nebo ovocem, například třešněmi nebo borůvkami. Vareniky jsou často zmiňované i v národních lidových písních, takže ochutnáním navíc poznáte i staré ukrajinské tradice.Ukrajinci mají rádi i mléčné výrobky, například chalupářský sýrový lívanec, rjazanku (zkvašené tuhé mléko) a nalysniky (plněné sýry). Žádné svátky se neobejdou bez pirohů, známé jsou také pampušky, baba a medové dorty. Ukrajinské omáčky jsou velice husté a syté a jejich druhy se liší region od regionu. Bližší podrobnosti o ukrajinské kuchyni se dozvíte na internetové adrese www.litech.lviv.ua/~guenon/cuisine.Nápoje: Oblíbeným nápojem ukrajinských rodin je víno, které v drtivé většině případů pochází z domácí produkce. Vynikající jsou krymská vína, zvláště potom dezertní víno Krasnyj Kamen (Rudý kámen). Pro cestovatele, kteří dávají přednost suchým vínům, doporučujeme Abrau nebo Mischako, což jsou skvělé značky kabernetu. Dalším skvělým nápojem je šampaňské Artjomov, které se vyrábí ve východní Ukrajině, nebo ochucená vína z Massandry, z nichž jedno nese velmi zajímavý název Černý doktor.Rozšířená je také domácí vodka, tzv. samohonka, která je velice silná a chuťově velmi zvláštní. Připravuje se podle zaběhlých receptů a její konzumace může pro neznalé cizince dopadnout katastrofálně. Na Ukrajině se také hojně pije pivo, a to místní i dovážené, které je dražší. Na Zakarpatské Ukrajině je to především pivo slovenské. Nealkoholickým nápojům pak kraluje čaj a silná káva. V létě jsou populární sladké limonády.Možnosti stravování: Především ve velkých městech naleznete kvalitní restaurace, které vám okamžitě připomenou restaurace u nás doma. I v menších městech kvalita stravovacích zařízení roste. V malých vesnicích vždy najdete alespoň jednu restauraci, výběr z jídel však budete mít velmi omezený. K dostání jsou zpravidla tradiční ukrajinská a ruská jídla. Ceny jsou nízké.OBCHODY A SLUŽBYObchody: Ekonomická krize se na Ukrajině projevila samozřejmě i v kupní síle obyvatelstva. Větší obchody najdete prakticky jen ve městech. V největších ukrajinských městech také vyrůstají supermarkety a výběr zboží je poměrně široký. Otevřeno mají ve všední dny od 8 do 19 hodin, v sobotu do 17 hodin. Nejlepší supermarkety mají otevřeno dlouho do noci.Ve venkovských vesničkách se většinou nachází pouze několik obchodů. Obvykle jsou všude k dostání základní potraviny, i když i u těch je dobré zkontrolovat datum spotřeby. Oblíbeným místem nákupů jsou trhy, které se pořádají alespoň jeden den v týdnu (většinou v sobotu) ve všech větších vesnicích. Nakoupit zde můžete levnou zeleninu a ovoce, mléko, víno a dále řadu věcí z dovozu, například sušenky, hygienické potřeby nebo oblečení. Někdy je možné nakoupit i léky. Cenová hladině je oproti České republice výrazně nižší.Pošty: Ukrajinské pošty nejsou na příliš vysoké úrovni. Často dochází k otevírání obálek, které slibují lákavý obsah. Proto doporučujeme nezasílat z Ukrajiny nic jiného než pohlednice a slabé dopisy. Na poštu narazíte ve větších městech, na vesnicích jsou maximálně poštovní schránky. Z pošty si většinou můžete i zatelefonovat.Telefony: Telekomunikační služby se na území Ukrajiny dynamicky rozvíjejí, takže ve větších městech jsou běžné digitální linky, pagery a mobilní telefony. Veřejné automaty ale bývají často rozbité a dovolat se z nich může být problém. Telefonní předvolba Ukrajiny je + 380.Suvenýry: Z Ukrajiny pochází celá řada hezkých suvenýrů. Fajnšmekři si odtud mohou přivézt umělecká díla, například obrazy vysoké kvality, keramiku nebo šperky, které můžete koupit o poznání levněji v galeriích nebo přímo od umělců na ulici. Vyhněte se státním obchodům, které prodávají nekvalitní zboží. Oblíbené jsou také tradiční výzdoby a zdobená vejce.Elektřina: 220 voltů, 50 Hz.AKTIVITYKultura: Ukrajina je zemí s bohatou kulturou, o čemž svědčí mimo jiné i to, že má kolem devadesáti profesionálních divadel, které zahrnují i operu, operetu, balet a loutková divadla. Na jevišti Národní opery se konala vynikající vystoupení ukrajinského a světového baletu, prvním byla v červnu 1994 Mezinárodní taneční soutěž Serge Lifara. Serge Lifar byl světově proslulý choreograf, který se narodil v Kyjevě. Přes 30 let vedl hereckou společnost legendární Velké opery v Paříži a Francouzskou taneční akademii v Paříži. Nejznámější ukrajinská hudební seskupení jsou Státní akademická skupina Dumka, Státní akademický chorál G. Verjovky a Státní akademický sbor lidového tance P. Virského.Opera se hraje v nádherně zdobených divadlech v Kyjevě, Lvově a Oděse. Ukrajinci mají hluboce zakořeněné muzikální tradice a zpívání je velmi populární. Většina měst má také výborná hudebně-komediální a baletní divadla. Postsovětská ekonomika bohužel způsobila, že mnoho divadelních a hudebních představení má velmi nízkou návštěvnost. Přední umělci vystupují především v obrovském kyjevském Ukrajinském divadle, kde je vyšší vstupné. A pokud jste milovníky galerií, máme pro vás jeden internetový tip: http://art.online.com.ua.Svátky a dny pracovního klidu: 1. leden – Nový rok, 7. leden – Pravoslavné Vánoce, 8. březen – Den žen, Velikonoční svátky, 1. a 2. květen – Svátek práce, 9. květen – Den vítězství ve 2. světové válce, poslední sobota a neděle v květnu – Kyjevské dny (platí jen pro Kyjev), Svátky svaté Trojice (červen), 28. červen – Den ústavy, 24. srpen – Den nezávislosti.Zábava: Kromě divadel, muzeí, baletu a hudebních představení jsou ve velkých městech i kina, diskotéky, hudební i noční kluby a pořádají se tu četné koncerty. Oblíbené jsou také tradiční poutě. Za zábavou lze zamířit i do restaurací nebo barů.Sport: Nejlepší podmínky pro turistiku, trekking a kempink jsou na Krymu a v Karpatech, u několika chráněných národních parků. Na jihozápadě Krymu vedou lehké turistické stezky k jeskynním městečkům Chuft-Kale a Manhup-Kale. Jiné turistické stezky vedou k 300 metrů hlubokému Velkému kaňonu a k vodopádům Dzhur-Dzhur a Uchansu. Pokud budete mít dobrou mapu, můžete se procházet kdekoliv v Karpatech, protože tu je neobydlená a velmi úchvatná krajina. Nejvhodnějším startovním bodem je Karpatský národní park vzdálený asi 55 kilometrů jihozápadně od Kolomyja a 500 kilometrů jihozápadně od Kyjeva. Cestovatelé z České republiky často míří i na Podkarpatsku Rus, bývalou součást naší vlasti. Vyhlášená je nejen příjemnými lidmi a odkazem Nikoly Šuhaje loupežníka, ale také krásnou přírodou. Vystoupat je možné na četné poloniny, tedy horské hřbety porostlé hustou trávou, na které si pochutnávají stáda koz a ovcí. Vyhlášenou poloninou je Krásná či Boržava, jejíž návštěvu je možné spojit s prohlídkou vesničky Koločava.Populárním sportem na Ukrajině je také lyžování. Ukrajinci lyžují v západní části Karpat, nejvyšší střediska jsou Jeremcha a Vorochta nedaleko rumunských hranic a Slavsko poblíž slovenských hranic. Podrobnosti naleznete mimo jiné na stránkách Karpatského lyžařského klubu (www.klk.lviv.ua).Nejoblíbenějším diváckým sportem je fotbal, ačkoliv mezinárodních úspěchů dosáhli rodáci z Ukrajiny i v jiných sportech, například Andrej Medveděv v tenise nebo Sergej Bubka v atletice. Ale co naplat, kopaná prostě vede. Možná je to i tím, že ve světové kopané září ukrajinská hvězda Andrej Ševčenko (www.andrishevchenko.com). Bližší informace o kopané naleznete na stránkách Ukrajinské fotbalové federace (www.ffu.org.ua).

Pokračovat na článek


Na portské do Porta aneb Usmrkanec v Orient Expressu

Vyrážíme s kamarádkou na vlako-čundr do Portugalska. Kamarádka je ta samá, kterou pomlouvám v reportáži Svítání na Stromboli. A stejně se mnou zase jela. Hrdinka. Jsou to naše jarní jízdy, kdy už se doma odmítáme podívat z okna na bílou barvu, kdy se venkovní teploměr stává naším úhlavním nepřítelem, kdy už nenávidím péřovku stejně tak jako rukavice, čepici i šálu... prostě kdy už nevěříme, že snad ještě někdy přijde JARO. A tak mu jedeme naproti. Letos bylo vydáno téma „Na portské do Porta,“ a jelikož zima byla opravdu dlouhá, chtěly jsme vlakovou cestu urychlit použitím letadla do Madridu. Zjištění, že inzerované levné letenky nejsou po připočtení poplatků vůbec levné, vedlo k návratu na koleje. A když od Věry přišel mail: „Čau, tak tady brouzdám po internetu a hledám vlakové spojení, co takhle svést se Orient Expressem?“ je rozhodnuto. Můj vysněný vlak! Když jsme za místenky z Vídně do Paříže zacálovaly 87 korun českých, byť za jednu a na sezení, pojala jsem podezření, že před námi nebudou rozrolovávat koberec, k jídlu budou zase paštiky v aluminiu bez stříbrných podnosů a na setkání s Hercule Poirotem jsem se taky přestala těšit. Ale kurňa, jednou se to jmenuje Orient Express, tak to je fuk. Pak už jen stačilo prokouknout zákeřnost, že Lisabon je Lisboa a nádraží s názvem Lisboa Oriente je opravdu v Portugalsku. Jako vždy získávám těsně před odjezdem informace z internetu a od kolegyně půjčeného průvodce z dob kvetoucího socialismu. Navíc získávám rýmu. V den odjezdu je přesně ve stadiu zvaném kapavka, kdy proud z nosu neustává ani na okamžik. Já vyrážím z Pardubic, v nichž je čerstvý poprašek sněhu, ale Věra přistupuje v České Třebové, kde ty bílý sračky leží od listopadu a snaží se tvářit, že jiný povrch už pod podrážkama nikdy v životě nenajdeme. Moji rodiče tamtéž přes sněhové bariéry nevidí z okna. Věra vysíleně dopadá do vlakové sedačky: „Ty brďo, to bylo o fous, jela jsem pro zásoby do obchodu a zapadla jsem s autem do závěje. Hodinu mě vytahovali a stihla jsem všechno do batohu jen naházet.“ První zjištění, že zapomněla průvodce Portugalskem, mě mrzí, protože má aktuální verzi. Druhé zjištění, že Věra zapomněla kudlu, mě nemrzí vůbec. Živě si vzpomínám na anabázi s jejím bajonetem vloni ve Vatikánu.  Do Vídně si Věra stíhá porovnat obsah Gemmy, zmateně ukázat průvodčímu svačinu místo jízdenky a vyfotit okolí tratě zasypané sněhem až po kolejnice. Prohlašujeme slovo sníh za sprosté a vulgární a zakazujeme jeho používání. Za Břeclaví český celník studuje můj pas asi půl hodiny, takže to komentuju: „Vy ten pas čtete jako detektivku.“ Celník odpoví: „Netušíte, co se z takovýho pasu všechno dozvím.“ No jo 25 razítek z loňské Afriky. Věra má nový pas a vyžaduje razítko, že ho chce pokřtít. Celník oplátkou vyžaduje na křest šampaňské. To nemáme, ale razítko s mašinkou ano. Ve Vídni musíme měnit bánhof Süd za West. Musíme ho měnit tramvají a v trafice mají jízdenky jen po čtyřech. S klidem je bereme, bude i na zpáteční cestu, ale s menším klidem koukáme na jeden lístek, v němž jsou jakýsi čtyři divný chlívky. Před nádražím je všude okolo sprostý slovo. Ať už jsme pryč z téhle zeměpisné šířky! V tramvaji Věra geniálně objevuje fígl použití jízdenek - přehne se na patřičný chlívek, orazítkuje a přehne se na další. Už to začíná, vesničanky ve světě. A je tady! Náš Orient Express EN 262. Vypadá jako trochu lepší rychlík, a tak si neustále opakujeme jeho jméno. Sugesce působí natolik, že se stydíme i rozdělat tlačenku v takovým nóbl cugu. Ale hlad je hlad. Já koukám hladově i na cedule s označením vlaku. To by byl důkaz! Věra jejich přemístění do našeho batohu moc nakloněna není. Odjíždíme s dvacetiminutovým zpožděním, Věra lítá s digitálem okolo okýnek a touží vyfotit informaci oznamující zpoždění tak známého vlaku. V devět večer konečně vyrážíme. Máme úžasnou kliku a za celou noc k nám do kupé nikdo nepřistoupil. Je to tím, že cestujeme v zimě a navíc v úterý. Budili nás jen celníci a průvodčí - rakouští, němečtí a francouzští. Ale víte, co to je, když vás někdy uprostřed noci někde uprostřed Evropy vzbudí uniforma? Na jednu jsem přitrouble civěla slepenýma očima s červeným frňákem a rozespale vznesla dotaz: „France?“ A německý průvodčí mně česky odpověděl: „Ahoj. Německo.“ Tím jeho znalost češtiny začínala i končila, ale bylo to milé. Ještě milejší byl pohled z okna, kde bílou barvu vystřídala hnědá. Ucpaný nos mě vzbudil asi tisíckrát a já vzpomínala na rčení nastydlého Petra Jahody: „Zlatá malárie.“ Při vystupování zanechávám v expressu tunu posmrkaných kapesníků a aby se jim váha vyrovnala, sundávám ceduli s označením vlaku. Takže když na nástupišti Věra pronese: „Jak to vyřešíme s těma cedulema?“ v klidu odpovím: „Nijak. Už ji mám v batohu.“  Zpoždění Orienťák nedocválal a tudíž jsme v Paříži místo 10:27 v jedenáct. Ale máme čas a opět měníme nádraží. Tentokrát Est za Montparnasse. Odjezd máme ve čtyři, takže s báglama procházíme pařížské bulváry. Před Notre Damem si symbolicky sníme Pařížskou paštiku, zakoupenou v českém Tescu. Ale je na ní Eiffelovka. A kus za Sienou taky. V Luxemburských zahradách to odnese chleba se salámem. Pozorujeme rojení policistů, vodních děl, černooděnců, zamřížovaných antonů a raděj pokračujeme. Zmrzlé docházíme na nádraží. V Paříži sice není sprostý slovo, ale vítr je studenej a jediný kvetoucí kytky jsme viděly na ptačím trhu. Jo a v trávníku krokusy. Bojím se, jestli je Portugalsko dostatečně na jihu a uvažuju, kolik by v nejhorším stál trajekt do Afriky. Dochází mi první balík papírových kapesníků.  Přesně podle jízdního řádu v 15:50 roztáčí kola francouzský vlak TGV. Kdo máte představu o vlaku TGV jako o komfortu, tak na to zapomeňte. Jede rychle, to jo, ale sedět by v něm mohl pohodlně člověk do výšky tak 130 cm. My jsme přerostlé a naproti sedící lidi taky, takže se neustále okopáváme. Zabírá na ně až moje rýma. Po desátém vysmrkání a dvacátém kejchnutí se kolegové domlouvají s průvodčím a přesunují se jinam. V deset večer končí naše trápení a na hranicích se Španělskem přestupujeme do dalšího vlaku. Teda měly bychom, jenže nás ve francouzském Hendaye naženou do autobusu a vezou přes hranice do španělského Irunu. Tím pádem si v Irunu nestíháme koupit místenky. Ale odjíždíme přesně v deset večer. Průvodčí ovšem místenky vyžaduje a já natvrdle vysvětluju, že ON nám říkal, že je nepotřebujeme. Průvodčí bouchne: „Kdo ON, tvůj přítel?“ Méně natvrdle ukazuju místenky z TGV a vysvětluju, že když jsem je v Paříži kupovala, ptala jsem se a tam mi ON řekl, že ve Španělsku nic nepotřebuju. Lžu, jak když tiskne, lžu anglicky a kašlu na minulý i předminulý časy. Ale zabralo to. Průvodčí se usmiřuje a jen nabádá, že když přijde někdo s místenkou, máme ho pustit. To víme taky. Sotva se zavrtám do spacáku a zaberu, sedá si na druhý konec mojí sedačky kluk. Výška ke dvou metrům. Dokud sedí, dá se to, ale jakmile lehne, je to děs. Vždycky usne a automaticky natáhne nohy, tím pádem mě kopne do nějaké části těla, která se jim zrovna připlete do cesty. Nejčastěji jsou to zuby. Asi tisíckrát za noc se opakuje situace, že odstrčím jeho nohy, přepočítám svoje zuby a zase usnu. Ani nově nastoupivší portugalský průvodčí nemá sílu zasahovat do našeho propletence. A nejvíc mě na tom štve Věra, která na protější sedačku vyfasovala takový nedochůdče a spokojeně chrupe. Vše se snažím dohnat nad ránem, kdy můj basketbalista odchází do jídeláku. Natáhnu se a usnu, jenže v tom vyspalá Věra začne z dlouhé chvíle hrát hry na mobilu. A se zvukama! Ze spánku vrčím: „Teda až to budu psát, já tě tak šíleně pomluvím.“ Jenže to už se rozednívá, Věra mě budí, neb viděla kvetoucí strom, dělám poslední dentistickou inventůru a vstáváme. HURÁ, za oknem je zeleno! Máme vystupovat v jakési Pampilhose, ze které chceme odjet nahoru do Porta, ale nenašly jsme ji na mapě. Pomáhá nám strejdula, který vystřídal Věřino nedochůdče a portugalsky nám vysvětluje, kde máme vystoupit. Je hodnej, ale když přistoupil a já uviděla jeho zimní bundu a šálu, chtěla jsem mu ublížit. Na oplátku za radu se kvůli němu z mého historického průvodce učím portugalsky nashledanou, takže když při odchodu vybafnu: „Até a vista!“ nejdřív se lekne a pak je nadšen a mává nám ještě z odjíždějícího vlaku. Jeho vlak pokračuje do Lisabonu. Tam se dá z Čech dojet na tři přestupy. To by mohl pan Havel jezdit na chalupu vlakem. Z Pampilhosy odjíždíme načas v 8:32, okolo tratě vidíme zrající pomeranče a pro větší rozradostnění si připomínáme, že je u nás doma metr sprostýho slova. V 10:30 přistáváme v Portu. Ale na špatném nádraží. Takže pětiminutový přejezd a jsme tady!!! Nádraží Svatého Benedikta je uvnitř vyzdobeno obkladačkami s historickými náměty. Pár metrů od něho začíná portský Václavák tedy Avenida dos Aliados a to notně rozkopanos a zaplotavanos. Místo Václava tu sedí na koni Pedro IV. Všude se dává nová dlažba, takže se prodíráme mezi ploty, řemeslníky, turisty, domorodci a hned asi na desátý pokus nacházíme turistické centrum, kde nám dávají typ na levné ubytování. Po dalším vymotání ho nacházíme, platíme 15 eurošu za osobu a hlavně shazujeme bágly. Bez nich už jako srnky vbíháme zpět do města.  Nechtějte po mě výčet všech katedrál, kostelů, věží a historických budov, ale je to nádhera. A hlavně... kvetou úžasné rudé magnólie, kytky, tráva je po kotníky, svítí slunce a teplota minimálně patnáct a ještě k tomu nad nulou. A další nádhera - keramické obklady! Fasády i interiéry paláců, kostelů, chrámů, nádraží, obchodů i obyčejných domů, starých i nových budov jsou obloženy keramickými kachlemi. Tady se jim říká azulejos, čteno azuležuš, velikosti 14 x 14 centimetrů. Podle zaručeného zdroje je slovo odvozeno z arabského al-zulaji, což v překladu znamená malý broušený kámen. Podle jiného zaručeného zdroje dostaly tyto dlaždice svůj název od slova azul, neboli modrý, což je převládající barva dekoru těchto obkládaček. Tož si vyberte. Ale rozhodující je, že jsou krásné. Nejkrásnější je okeramikovaný kostel Congregados, u kterého bydlíme a je to náš orientační bod a naše světlo, které uviděla Mařenka s Jeníčkem. V úzkých uličkách mě Věra poučuje, že to, o co si vyklepávám botu, je pračka. Je to takový betonový kvádr na nožičkách. Nevěřícně oddělávám příkrov a opravdu kvádr je nádoba a nahoře je beton ubetonován do tvaru valchy. No to sem vám to popsala, fuj. Ale stojí to před každým domkem, odvod z toho nikam nevede, voda stéká ulicí dolů a dolů, až se buďto vypaří nebo skončí v řece. Stejně tak dříve probíhala likvidace odpadků - v ulicích jsou roury s deklem, něco jako potrubní pošta a ta končí v řece. Dnes už snad ne. Tedy jako ekolog doufám.Věra si kupuje přívěšek na klíče s podobou galského kohouta a já mezitím čtu historku o poutníkovi, který kráčel ke hrobu sv. Jakuba v Santiago de Compostela. Jednou v noci ho na jeho pouti vytáhli z postele a obvinili z vraždy. Poutník se sice zapřísahal, že je nevinen, ale soudce ho odsoudil k trestu smrti garotou. Jelikož v Portugalském království existovalo poslední přání odsouzeného, bylo mu dovoleno, aby ho soudci sdělil. Ten se zrovna chystal k večeři a na stole před sebou měl v pekáči upečeného kohouta. Poutník prohlásil, že až ho nevinného budou škrtit, kohout zakokrhá. Odsouzence tedy odvedli na popraviště i s upečeným kohoutem. Když se smyčka garoty dotkla hrdla poutníka, pečený kohout vyskočil z pekáče a začal kokrhat. Od té doby má Portugalsko ve znaku kohouta, ale není pro ně nijak posvátný. V restauracích i domácnostech se připravuje na mnoho způsobů. Tak svět odplácí. Křivolakými uličkami scházíme k řece Douro, kde obdivujeme mosty. Celokovový železniční most královny Marie Zbožné stavěl v roce 1877 pan Gustave Eiffel a opravdu vypadá jako vlastní brácha Eiffelovky. Druhý most krále Ludvíka I. podle něj za deset let obšlehla jakási belgická společnost. Tento nevlastní brácha je pro auta a chodce. Nádherné jsou oba. Další dva jsou sice betonové, ale štíhlé a elegantní. Jenže to jsme pořád u řeky a já chci Atlantik. Vydáváme se po proudu Doura s tím, že dojdeme k jeho ústí. Ovšem i na mapě je to pořádný flák. Za chvíli nás bolí nohy, mně se vrací rýma a když si Věra zakopnutím o obrubník ustele, zamíříme k MHD. Ale abychom neklesly tak hluboko, použijeme historickou tramvaj. Má číslo 1 a je to krásná ukázka techniky. Sedačky jsou překlápěcí, takže můžete stále sedět po směru jízdy. Na konečné nám průvodčí něco vysvětluje a přestože jí angličtina jde líp než mně, nechápu. Vyleze tedy s námi a ukazuje mi, že musíme pokračovat další tramvají, jejíž číslo je škrtnutá jednička. Tak nejsem takovej blb, koho by napadlo, že po městě jezdí škrtnutá jednička, ovšem na ceduli je opravdu napsaná a za chvíli i přijíždí.  Na konečné škrtnuté jedničky už jsme u Atlantického oceánu. Věra jde fotit maják, já jdu po pláži zdravit oceán, pozorovat bouřící vlny a sbírat mušle. Z blízké stavby jsou na mě upřeny oči několika mužů, kteří kvůli tomu dokonce i přestali pracovat. Lichotí to mé dušičce ženy středního věku, ale jen do té doby než se zase sejdu s Věrou, a ta mě sjede: „Co tam lezeš! Četlas tu ceduli, že se tam od 14.30 do 15.30 nesmí?! A kolik je?“ Odpovídám na obě otázky: „Nečetla. Jsou tři.“ Naštěstí příliv byl zrovna milosrdný. Na cestu zpět už nemáme sil a na škrtnutou jedničku taky ne. Potřebujeme do města. Jediný autobus, který tu jede je číslo 500, vůbec nestudujeme jízdní řád, nalezeme do něj a při naší klice opravdu na kopci ve městě vystupujeme. Okolo našeho kachlíkového kostela se doplížíme do příbytku. Věra vyžaduje zprovoznit její nový vařič. Rozdělujeme funkce, já si beru brýle a čtu návod, Věra vykonává čtené instrukce, jenže se zadrhneme u textu „otáčejte kartuší ...“ Jó vědět tak, co je kartuš. Moje informace směrem k Věře, že se tak jmenoval francouzský Jánošík ve stejnojmenném filmu, který okrádal bohatý, dával chudejm a vždycky po sobě nechal napsané C, nepomáhá. Věra dál zápasí s mechanismem. Nepomáhá ani významná informace, že ho hrál Belmondo. Takže už bez návodu, který nás jen blbne, a naprosto intuitivně vítězíme nad technikou, vaříme kafe a těstoviny s kuřetem. Posilněné vyrážíme do večerního Porta za naším cílem - PORTSKÉ. Máme možnost navštívit sklepy na druhé straně řeky nebo si koupit láhev. Jo k té druhé straně řeky vám musím prozradit - ta se jmenovala Cale. Ta naše se jmenovala Portus. Takže v římské době ústí řeky ovládala dvě protilehlá města. Pak asi nějak zastupitelé vypili víc portského nebo co a spojili města i jména na Portocale. A od toho později vznikla celá země Portugalsko. Ještě na naší portské straně kupujeme láhev portského a po Ludvíkově mostě přecházíme na stranu Cale. Uznaly jsme, že ve sklípcích bychom sice dostaly poučení o zraní portského, o tom, jak podle starých zákonů musí lahodné víno pocházet pouze z Vila Nova de Gaia, protože jenom zde v podzemních sklepích a věkem poznamenaných obrovitých sudech dozrává pravé portské víno, jak všichni výrobci podléhají vinařské komoře v Regni, která je přísná, ale spravedlivá, jak ona rozhoduje o tom, kolik každému výrobci přidělí "agurdente", kořalky, prý brandy, která se míchá do vinného kvasu ve sklepě vinaře a jak nejdůležitější z těchto etap je ta první, která zásadním způsobem ovlivní proces kvašení a rozhodne o druhu portského vína, které potom může nést světoznámou značku "Vinho de Porto", ale neviděly bychom město. A tak si na calové straně řeky sedáme na schodech pro válení sudů z lodí do sklípků a zpět, otvíráme láhev portského a plníme náš cíl. Přitom pozorujeme osvícené historické budovy i korálkově svítící mosty. A zaparkované zvláštní lodičky, které dodnes převáží sudy s vínem. Portské je výborné, sladké a silné. S ubývající tekutinou přibývá světýlek. Když začínáme mít strach, abychom taky nekoulely sudy, zvedáme se a s nedopitou lahví v ruce se potácíme přes řeku, do kopce a okolo osvětleného kachláku domů. Díky portskému mně ani nevadí úpadek českých čundráků, kdy spíme v posteli, vaříme v koupelně na vařiči a Věra něco mele o přepírání. Alespoň nostalgicky vytahuji spacák, usínám současně s ulehnutím a do rána mě nebudí nic. Ani rýma, která ustoupila teplému podnebí. Ráno přejíždíme příměstským vláčkem na druhé nádraží. Jede s námi bláznivá černoška, která zřejmě trpí představou, že před sebou někoho má a neustále mu nahlas a procítěně něco vykládá. Brečí, směje se, křičí, šeptá. Celý vagón ji pozoruje. Včetně nás. A málem bychom kvůli ní prošvihly pohled na mosty. Když si jich všimnu, okamžitě na Věru zařvu: „Jéžíši, koukééééj, mostííííky.“ Všichni cestující uhnou pohledy od černošky a nasměrují je na mě. Zračí se v nich přesvědčení, že je šílenství nakažlivé. A proklatě rychle. Ale to už vystupujme na nádraží Porto Campanha a v 8:15 nastupujeme do portugalského pendolína jménem Alfa Pendular. Mimochodem Věra stále s lahví nedopitého portského v ruce, protože nejde zašpuntovat. Podél pobřeží jedeme směr hlavní město Lisabon. Co jedem, my si to svištíme okolo 200 km za hodinu. Když jsem na displeji tuto cifru uviděla poprvé, okamžitě jsem od Věry vyloudila digitál a nachystala se na focení. Bohužel přišla zastávka a nechápající cestující. Když jsme se opět rozjeli a rychlost se přibližovala k dvoustovce, cestující pochopili. Všichni se mnou sledovali ukazatel a fandili jak na fotbale. Nejdřív jsem zmáčkla dvě stě, ale rychlost lezla dál. Finálních 220 bylo nejvíc. A to byl příplatek jen 4 eura. Kam se hrabou České dráhy, a. s. se svým šnečím Pendolínem a palubním lístkem za dvě kila. Navíc jsme zdarma dostali sluchátka a v televizi jsou volitelné programy. Já jsem nevolitelně usnula a Věra chvíli po mně. Na nádraží v Lisabonu nás odchytl starší chlapík s nabídkou noclehu za pouhých deset euro. Je natolik postarší, že nemám ani strach, že bychom si levný nocleh musely odpracovat a navíc se k nám přidávají další tři kluci. Chlapík nás mikrobusem odváží do pensionu, z kluků se vyklubávají Australani a z ceny se v případě koupelny u pokoje vyklubává 12 euro. Ale nechť. Australani jsou fajn, chválí Českou republiku, líbila se jim prý Praha a Český Krumlov. Já jim na oplátku chválím Austrálii a rozesměju je názvem své knihy „Hi kangaroos.“ Ale jinej překlad názvu Ahoj klokani mě nenapad. Z pensionu seběhneme s kopce a procházíme historická náměstí krále Petra IV. (to je ten samej Pedro), náměstí zvané Terasa paláce, taky náměstí Obchodní, Chiado, Rossio a Restaurátorů až k řece Tejo. Řeka tady v jejím ústí tvoří obrovskou zátoku, přes kterou byl nedávno vystavěn nejdelší most v Evropě. Což je náš další cíl. Autobusem číslo 28 se proti proudu řeky, okolo doků, dostáváme do nové čtvrti, postavené u příležitosti Expa 98, tj. v mém průvodci vůbec není, ve Věřiným by asi byla, ale průvodce je v Čechách. Je to nová zástavba vybudovaná na tovární zóně, skládce a zrušených rafineriích. A teď zde stojí nádherné výškové domy ve tvaru lodí, věž ve tvaru plachty, komerční centrum, obchodní domy, byty i koncertní sály. Nad vším jezdí kabinková lanovka, které jsme odolaly. Ale do Oceánia mě Věra dotáhla. Argumentovala, že je tu ve třiceti nádržích se slanou vodou více než 10 000 živočichů. A to ve dvou patrech: zemském a podmořském. Největší centrální nádrž je viditelná v průběhu celé prohlídky. Představuje otevřené moře a soužití všech živočišných a rostlinných druhů v něm. Horní patro prezentuje 4 specifické oblasti: Atlantik, Severní ledový oceán, Pacifik a Indický oceán. Dolní patro představuje jednotlivé zástupce světové fauny a flory. Hezké to bylo, ale nejhezčí byly mořské vydry. No a hlavně ten most - most Vasco da Gamy dlouhý podle různých údajů 16 až 18 kilometrů. Nádherná stavba spojující oba břehy zátoky v této délce je něco úžasného. Po mnoha bezradných pokusech o nafocení sedáme opět do autobusu číslo 28. Tentokrát pojedeme na druhou konečnou. Výhoda této linky je, že jezdí v Lisabonu podél vody několik kilometrů. My jsme předtím nastoupily uprostřed tj. historické centrum a vystoupily jsme na jednom konci křivolaké přímky v nové čtvrti. Teď pojedeme na druhý konec - do čtvrti Belem. Já si lpím na památníku Objevitelů. Jenže dřív než objevíme památník, objevujeme nádherný klášter Svatého Jeronýma. Je ze 16. století a nechal ho postavit král Manuel I. z radosti nad objevem Indie. Je zdobený bohatě jako máslový svatební dort. Tedy klášter, král je mrtev. Na tomhle králi je zvláštní, že se podle něj jmenuje celý sloh v architektuře - manuelský. A taky je pohřben v tomto klášteře. Stejně jako Vasco da Gama a další portugalské osobnosti tehdejší doby zámořských objevů. Když už tak ty dva pomlouvám, tak ještě pár drbů - Z první cesty do Indie přivezl Vasco da Gama slony, které v Portugalsku nikdo neznal. Věděli, že slon existuje, ale nevěděli, jak vypadá. Král se tudíž přestal projíždět na koni a začal jezdit na slonovi, aby upoutal pozornost. Udělal z nich i královský symbol a dodnes jejich kamenná varianta nese Manuelův hrob. Je mi divný, proč si je nepřivezli už z blízké Afriky. Asi to budou kecy.  Pak už okolo Belémské věže (Torre de Belém, taky manuelská), která tvoří jakousi vstupní mořskou bránu do města, nacházíme obrovský památník Objevitelů (Padrao dos Descobrimentos). Monument z bílého vápence znázorňující lodní příď vznikl v roce 1960 u příležitosti pětistého výročí smrti Jindřicha Mořeplavce. Jeho jméno v portugalštině je kouzelné - Henrique Navegador. Ten stojí na špici, následuje Vasco da Gama, Diogo Caoe a Fern o Magalhaes. A další odborníci symbolizující své podíly na objevech - včetně vojáků, mnichů, jeptišek. Focení je otázkou odvahy, protože je tma. Ale pohled je úžasný a ještě ho znásobují dvě pro mě záhadné stavby, které tvoří pozadí. Most 25. dubna, který jako by vypadl z oka sanfranciské Zlaté bráně a na kopci za ním na druhé straně zátoky socha, která zase padala z oka Ježíšovi, jenž rozpíná ochranné paže nad Rio de Janeirem. Dočítáme se, že most byl postaven v letech 1962-1966 a původně se jmenoval Salazarův most. Na počest karafiátové revoluce v roce 1974, která vrátila zemi demokracii, byl přejmenován na most 25. dubna. Socha rozpaženého Ježíše byla postavena z vděčnosti za to, že Portugalsko bylo ušetřeno útrap druhé světové války. To se holt někdo má, objeví Indii, pak obsadí Brazíli a další kolonie, druhá světová ho mine, sameťák má o patnáct let dřív a hlavně je u moře a z toho kouká záplava mořeplavců, objevů, nových zemí a nových prachů. To se to pak staví monumenty. Nám už pro dnešek stačí návrat metrem do města a vyšlapání kopce k pensionu. Mám objevů plný brejle, takže je musím spláchnout poslední dávkou portského. Proti hluku z ulice sice zadělávám žaluzie i dřevěná balkónová vrátka, ale mám pocit, že by mě nerušilo, ani kdyby oživli všichni objevitelé z památníku. Důsledně vytahuji na bíle povlečenou postel svůj spacák. Jednou jsem na čundru, tak to muší bejt.Někdy v noci Věra začne štrachat. Hrubě nenadávám jenom proto, že by to znamenalo se úplně vzbudit. Pak pustí televizi a do tmy se míhají světýlka monitoru. To už se k hrubosti začínám přibližovat, ale zatím jen přikrývám hlavu polštářem. Když jde ovšem k balkónovým dveřím a bere za kličku otvírání žaluzií, riskuju probuzení a otvírám pusu napěchovanou velice silnými výrazy. Jenže včas mi ji zavře denní světlo z ulice a Věřina slova: „Už bys mohla vstávat. Je devět.“ Mankote, vždyť já večer zatemnila jak před náletem! A to jsem navíc lámanou angličtino-končetino-portugalštinou domluvila s domácím, že nás v deset zaveze na nádraží. Stíháme vše a ode dneška doporučuji portské víno místo prášků na spaní. Domácí s námi profrčí třídou Svobody (Avenida de Liberdade), nejširší a nejzelenější jakou jsem kdy viděla. Na nádraží pronikavě inteligentně pochopíme zákeřnost úschovny zavazadel, kterou zabouchnete, hodíte dvě aura a vypadne vám lísteček s kódem. Takže si ho nemusíte pamatovat, ale taky nesmíte ztratit. Informace pro šetřivé - vešly se nám oba batohy do jedné skříňky. I když se moje Gemma chabě bránila. Od nádraží jdeme přímo do kopců nejstarší čtvrti v Lisabonu Alfamou. Projdeme bleší trh zvaný Trh zlodějky, mineme několik kostelů a klášterů, nakoukneme do pantheonu Svaté Engrácie, kterému Věra zásadně říká Panthenol a snaží se ho vecpat do foťáku. Ostatně já taky. Je to nádherná bílá stavba a slouží jako panthen... zpět, jako pantheon významných osobností. Za maurů byla Alfama čtvrtí aristokracie, po zemětřesení čtvrtí námořníků a rybářů, pak zase hogo-fogo. Ale je stále kopcovitá, plná křivolakých uliček s kachlíkovými domy s balkóny, s nádhernými katedrálami, kostely. Doslova jako bonbónek na špičce dortu - kopce sedí hrad Svatého Jiří. Je z něho rozhled na celé město. Proto se asi hrady stavěly a proto má deset věží a děla. A mohutné opevnění. Vidíme všechny mosty, v dálce rozpíná paže socha Ježíše, pod námi sedí staré město, které jsme prochodily včera a nad vším je tak azulejová obloha, jako kdyby byla taky obložena keramickými kachlíky. Vlaje zde portugalská a lisabonská vlajka. Tu má Věra jakožto ornitoložka ráda, protože na ní jsou dva ptáci sedící na lodi. Když jsme u těch vlajek, nikde jsme neviděly vlajku EU. Na nádvoří roste korkový dub a ve věži se nabízí Camera Obscura. Dub prohlížíme, obskurní kameru ignorujeme. Možná kdyby byla obscénní a ne obskurní. Věra fotí všechno. Před odjezdem si koupila novou kartu do svého digitálu a rozhodla se ji Portugalskem zaplnit. Vždy hlásí, kolik stovek snímků ještě zbývá. Znám Věru, tak vím, že mě a můj kinofilmový foťák nechce naštvat. Ale naštve. Svítí slunce, opalujeme se na lavičce a nedá nám nevzpomenout sprostého slova, které jako bílý flór zahaluje naši rodnou zemi. Brrrr. Tady je tričková teplota a my vyrážíme s kopce na poslední úsek cesty. Věra loví na foťák tramvaje svištící a cinkající v kopcovitých uličkách. Já lovím v mapě poslední bod - Diamantový dům (Casa dos Bicos). Po několikerém zahnutí do slepých uliček ho nacházíme. Je to stavební kuriozita, někdy 1521 byl postaven pro syna guvernéra v Indii. Ten asi chtěl dokázat, že na potomkovi nešetří a fasádu domu nechal udělat z kamenů, který každý jeden vypadá jako pyramida a na jeho hrotu je diamant. Teda byl. To víte, prohlídly jsme stavební šutry hezky zblízka, čestné slovo, diamant žádnej. A to už nám začalo pršet portugalské štěstí a s deštěm docházíme k nádraží. Kód na lístku z půjčovny opravdu funguje, jen od nás požadovala další dvě eura, batohy tam jsou, za chvíli je tady i vlak a ve čtyři odpoledne se loučíme s Lisabonem. Lisabon se s námi loučí duhou, takže Věra svůj digitál trápí z vlakového okýnka. V té nové čtvrti, pro zapomnětlivce - postavené k Expu 98 - zastavujeme na nádraží Lisboa Oriente a Věra zachycuje elektronickou podobu nástupišť, nad kterými se klene palmová střecha. Je kovová, ale napodobení palem vytváří iluzi prostoru a vzdušnosti. A navíc je to hezký.  Procenzurování od průvodčího tentokrát dopadne bez úhony, protože rezervace jsme zakoupily už v Portu, co kdyby jel ten samej a naše lži už na něj neplatily. Upadám do něčeho mezi spánkem a bezvědomím. Občas se přinutím otevřít alespoň jedno oko k rozloučení s portugalskou přírodou. Já si vždycky myslela, že Portugalsko žije ve stínu velkého sousedního Španělska. Byl to jeden z mnoha mých životních omylů. Portugalsko je osobité. I tou přírodou, je zelené, rozmanité, milé a krásné. A stejně tak Portugalci. Jen nejsou zelení. Ale jinak ochotní, přívětiví, hezcí, usměvaví a zásadně mluvící portugalsky. Angličtinu v nouzi znásilňovali asi stejným způsobem jako já. Ovšem jakmile jsme se kdekoliv zastavily s mapou v ruce, okamžitě se nás kolemjdoucí ptali, co hledáme, jak nám mohou pomoci a sypali rady z rukávu. Sypali portugalsky. Ale když lidé chtějí, domluví se. A jen na úplné doplnění atmosféry - tentokrát jsme s Věrou netrpěly ponorkou. Vysvětlení je dvojí a prosté. Za prvé Věra propadla vášni luštění křížovek sudok, vzala si jich zásobu a při luštění zaměstnala mozek a propustila pusu. No a já jsem zdecimovaná rýmou pořád spala. Bohužel se opravdu budím až ráno po projetí nejen Portugalska, ale i celého Španělska a přestupujeme do francouzského TGV pro skrčence. Ten nás proveze krajinou připomínající lívanec a ve dvě odpoledne vyhodí v Paříži na Montparnasse a my opět s batohama procházíme centrem módy a bohémů. První moment v duchu sakruju, že mám zase šlapat po Paříži a pak se taky v duchu okřiknu: „Pelda zmlkni! Co bys za to před pár lety dala.“ Poslušně zmlknu a vybírám cestu tentokrát přes Louvre a královský palác. Z titulků novin se dovídáme, že tu probíhají bitvy mezi policií a studenty. Přidáváme do kroku, co kdyby mydlili i studenty university třetího věku. Na nádraží Est nás tentokrát nečeká Orient Express, ale vlak do Frankfurtu. Ovšem jede na čas a v 16:50 se loučíme i s Paříží. Naslepo sahám do batohu, aby ruka šátralka vytáhla nějakou ze zbývajících paštik. Je to vcelku jedno, řízek stejně nenahmátnu. Příjezd vlak dodržuje přesně ve čtvrt na dvanáct v noci, což je naše štěstí, protože tím pádem stíháme ve Frankfurtu vyměnit nástupiště i vlak za rychlík do Prahy. Rozdělávám spacák a dávám tělu příkaz k probuzení v osm ráno v Praze. Tělo neposlouchá a občas se mátožně hlásí k otočení nebo změně polohy. Pokaždé odolám pokušení pohlédnout z okna. Bojím se, co uvidím. Jenže tomu stejně neuniknu a před Plzní uvidím to, co nechci - sprostý slovo. Člověk třikrát přestoupí a místo zrajících pomerančů jsou okolo zase bílý sračky. Přemýšlím, kdy by to mohlo jet z Plzně zpátky do teplých krajin. V kupé mě udrží Věra plánováním další cesty. Za rok. Ovšem mezitím zase bude dva týdny léto a jedenáct a půl měsíce zima. Ach jo. Sčítám kilometry - ujely jsme jich vlakama přes 7000 a zbyly nám dvě jízdenky na tramvaj ve Vídni. V osm ráno v Praze vytahuju první papírový kapesník, házím batoh na záda a vyrážím přímo na pracoviště. Všichni mě mohutně vítají, ale dostávám zákaz příští dovolené. Pokaždé s mým odjezdem přijdou personální katastrofy. Minule vyměnili ředitele, takže jsme ten rok vyfasovali třetího, ne vždy k lepšímu. Tentokrát mimo jiné nechutné chuťovky dostala výpověď kolegyně, která je u firmy třicet let, je zkušená, znalá, pracovitá - zkrátka všechny vlastnosti, které se nenosí. A má pět let do důchodu.  Vytahuju další kapesníky, pouštím počítač a hledám v jízdních řádech, kdy odjíždí nejbližší vlak jižním směrem. Nebo západním, nebo východním. Nebo úplně jiným, hlavně pryč.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Tipy

Soutěsky na Kamenici - Hřensko

Pokud hledáte pro svůj výlet či dovolenou opravdovou divočinu a nechcete se trmácet do vzdálených zemí, měli byste zamířit na sever do našeho nejmladšího národního parku České Švýcarsko. Tajemná a rozervaná krajina pískovcových skal, rozkládající se na pomezí Čech a Saska, přitahuje lidi svou romantickou krásou odpradávna. K jejím nejzajímavějším částem patří hustě zalesněný kaňon řeky Kamenice, která na dvou místech vytváří soutěsky s klidnou vodní hladinou; pohled na ně představuje neobyčejný zážitek. Zdejší pískovce vznikly v druhohorách asi před sto milióny lety, kdy se z písečných usazenin na dně moře vytvořily až několik set metrů silné vrstvy. Později moře ustoupilo a sopečná činnost v třetihorách způsobila rozlámání pískovcových vrstev na mnoho částí. Vše dokonala větrná a vodní eroze, díky níž zde na mnoha místech vznikly útvary, které jinde nespatříte. Po dlouhou dobu byla oblast kolem Kamenice jen těžko přístupná a byla opředená tajemstvím. Místu, kde končila stezka a dál už pokračovaly jen skály a voda, se dokonce říkalo Konec světa. Pokusy proniknout dál považovali zdejší lidé za bláznovství či dokonce za bezbožnost. Soutěsky na Kamenici představovaly dlouhou dobu velkou překážku, kterou museli obyvatelé pravobřežních obcí Mezná a Vysoká Lípa každou neděli překonávat na cestě do kostela v Růžové. Řeka však sloužila také jako zdroj obživy; rybáři v ní chytali pstruhy a lososy a dřevaři jejího proudu využívali pro plavení dříví. Teprve koncem 19. století byla Kamenice lépe prozkoumána a zanedlouho sem přišli první turisté. Tomu však předcházela zajímavá příhoda – roku 1877 došlo v hřenské hospodě U Zeleného stromu k odvážné sázce, při níž se pět dobrodruhů rozhodlo, že Kamenici a její soutěsky zdolají na voru. Tři plavidla je skutečně bez větších problémů dopravila od Dolského mlýna až do Hřenska a tak vlastně vznikla tradice využití soutěsek pro turistické účely. O to, aby se sem lidé vůbec dostali a mohli si zdejší krásy užít komfortnějším způsobem než na voru, se zasloužil kníže Edmund Clary-Aldringen. Od osmdesátých let 19. století totiž vynakládal nemalé prostředky na zpřístupnění oblasti. Jako majitel zdejšího panství se snažil turistům jejich toulky zpříjemnit a obě soutěsky zpřístupnil. Povolal italské odborníky a pod jejich vedením pak na dvě stě dělníků – barabů – budovalo chodníčky, můstky, tunely, lávky a jezy. Barabové, jejichž jméno je odvozeno od jména biblického lotra Barabáše, byli původně železniční dělníci, kteří vykonávali nejtěžší práce při budování tunelů, například v Alpách. Byla to zajímavá komunita, proslulá svým kočovným životem, nebezpečnou prací a svéráznou tradicí. Tunely pro pěší v oblasti kaňonu Kamenice vykutali během několika zimních měsíců tak, že pískovcovou skálu nejprve zahřívali ohněm a pak ji prudce zchlazovali vodou, takže kámen popraskal a bylo možné ho vylámat. Na zpřístupnění soutěsek se podílel i Horský spolek pro České Švýcarsko. Jako první úsek byla roku 1890 otevřena asi 500  m dlouhá Edmundova neboli Tichá soutěska a v návaznosti vznikla i restaurace. Vody soutěsky tehdy brázdilo pět lodiček, které řídili převozníci s bidly, oblečení v námořnických stejnokrojích. O osm let později skončily úpravy i 250  m dlouhé Divoké soutěsky. Obliba této lokality i nadále stoupala, což dokládají i písemné prameny z dvacátých let 20. století. V té době zde turisty vozilo celkem 21 lodiček od brzkého rána až do tmy a ročně sem zavítalo asi 160 000 návštěvníků. Platily zde přísné předpisy, nesměly se tu pořizovat fotografie ke komerčním účelům, provozovat podomní obchod, vylepovat politické plakáty a přístup byl zakázán i žebrákům. Roku 1964 byly obě soutěsky s pomocí československé armády zrekonstruovány. Pokud se k soutěskám vydáte od parkoviště nedaleko hotelu Klepáč, musíte nejdříve po lávce překonat tok Kamenice a pak pokračujete dál proti proudu řeky. Asi po půlhodině chůze dojdete k přístavišti člunů v Edmundově soutěsce. Setkáte se i s označením „Tichá“, to ovšem pochází z doby socialismu, kdy jméno hraběte, zakladatele zdejší plavby, nebylo žádoucí. Plavba na pramici dlouhá necelý kilometr trvá asi 20 minut. Nečekejte žádné technické vymoženosti, vše je jako za starých časů. Převozník pohání i kormidluje loď bidlem a během projížďky vás upozorní na neobyčejné skalní útvary. Jejich jména pocházejí z období romantismu a zrodila se v hlavách prvních návštěvníků. Najdete tu třeba Vodníkovo křeslo, Lva, Sloní rodinu, Opici či Španělské balkónky. Záleží samozřejmě na vaší fantazii, zda objevíte a pojmenujete sami pro sebe nějaké další. Největší zdejší atrakcí je „provázková Niagára“, umělý vodopád, který obsluhuje a spouští sám převozník. Tím nejcennějším, co na vás v soutěskách čeká, je vzácná fauna a flóra. Díky klimatickým inverzím se zde projevuje tzv. zvrat vegetačních stupňů, kdy do chladného kaňonu Kamenice i přes nízkou nadmořskou výšku kolem 150  m sestupují horské a podhorské druhy. Na břeh vystoupíte na dalším přístavišti a dál pokračujete k Meznímu můstku. Odtud byste se mohli po některé z turistických značek vrátit zpět do Hřenska, ale nepochybně si nebudete chtít nechat ujít pokračování plavby Divokou soutěskou. Tady uvidíte další zajímavost, rybí přechod pro lososy, kteří se v Kamenici od roku 1998 znovu vysazují. Losos se zde zdrží rok či dva, poté Labem odpluje do moře a odtud se po dvou či třech letech vrací zpět, aby se ve svých rodných vodách vytřel. Od konce Divoké soutěsky vede cesta do obce Mezní Louka, odkud se lze vydat po červené turistické značce zpět k hotelu Klepáč nebo do Hřenska. Před výstupem z rokle ještě minete kapli vytesanou do skály na paměť obchodníka se dřívím Johanna Clara. Kromě nádherné procházky a projížďky, na kterou můžete navázat další túrou do Českého Švýcarska, je možné v soutěskách zažít i leccos jiného. Ke dni dětí se tu každoročně pořádá Pochod pohádkovou soutěskou a roku 2006 soutěsky zažily i první svatbu na lodičkách. Záleží zkrátka jen na vás, jak se svůj výlet do této podivuhodné krajiny rozhodnete pojmout. Hřensko Zdejší barokní kostel sv. Jana Nepomuckého vznikl v letech 1786–1787, údajně z podnětu budoucího císaře Josefa II., který tudy roku 1779 cestoval. Při silnici do Janova stojí pseudogotická kaple a poblíž uvidíte kapličku vytesanou ve skále. Zdejší socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1756. Labe u Hřenska protéká na hranicích nejníže položeným místem v České republice s nadmořskou výškou 115 m. Přístup Z Hřenska (silnice č. 62 Děčín – Hřensko) se vydejte krátkou odbočkou k parkovišti vzdálenému asi 300  m od začátku soutěsek. Oblast soutěsek a jejich okolí najdete na mapě KČT č. 12 Národní parky České a Saské Švýcarsko. Zajímavá místa v okolí  Labská vyhlídka Jižně od Hřenska, u soutoku Labe a Kamenice, můžete vystoupat na Labskou vyhlídku, odkud je nejkrásnější výhled na Hřensko. Národní park České Švýcarsko Krajinu známou také pod názvem Českosaské Švýcarsko vyhledávají turisté již od přelomu 18. a 19. století. Na jejím území se nacházejí dva národní parky, jeden na české a druhý na německé straně hranice. Národní park České Švýcarsko, vyhlášený roku 2000, má rozlohu 79 km2. Najdete zde pískovcová města, hluboká kaňonovitá údolí a divoké rokle se svislými skalními stěnami a věžemi. Zdejší flóra je značně rozmanitá, na suchých vrcholech skal a plošin se zachovaly řídké reliktní porosty a teplomilné druhy, zatímco ve vlhkých a chladných roklích rostou hlavně jedlové a smrkové porosty s mechy a lišejníky. Z větších savců tu žije rys ostrovid, jelen, srnec, divoké prase a vydra říční. Stříbrné stěny Přibližně 2  km severovýchodně od Hřenska se nachází strmý pískovcový masiv, jehož součástí je asi 400  m dlouhá kolmá stěna s pískovcovými věžemi na obou koncích. Místo je přístupné po neznačené cestě údolím potoka Suchá Bělá. Růžová V obci stojí kostel sv. Petra a Pavla se zvonicí s bedněným patrem a řada lidových staveb s podstávkami. Pravčická brána Největší přírodní skalní brána v Evropě, která se nachází v blízkosti státní hranice s Německem, je z Hřenska dostupná po červené turistické značce. Její šířka u dna je 26,5  m a výška otvoru je 16 m. Od roku 1980 není dovoleno vystupovat na vlastní oblouk brány, protože hrozí jeho zřícení, přístupné jsou ale vyhlídky v těsném okolí. Mezní Louka V 2. polovině 19. století zde byly lázně, později proměněné na hotel. Osada je v současnosti střediskem cestovního ruchu a východištěm do Českého Švýcarska. Sokolí hnízdo V blízkosti Pravčické brány vznikla kolem roku 1826 chatrč pokrytá dubovou kůrou, která fungovala jako výčep pro turisty. Roku 1881 byl na jejím místě vystavěn zámeček v alpském stylu, v němž Clary-Aldringenové ubytovávali své významné hosty. Dnes tu najdete stylovou restauraci a muzeum Národního parku České Švýcarsko. Šaunštejn Od Pravčické brány vede červená značka ke zbytkům skalního hradu, nazývaného také Loupežnický hrad. Byl založen zřejmě ve 14. století jako pevnůstka ochraňující Českou stezku, významnou komunikaci spojující v raném středověku Čechy a Sasko. V 15. století byl hrad opuštěn a po třicetileté válce se stal sídlem lupičů. Ze skalní plošiny, přístupné po železných žebřících, je pěkný výhled do okolí.

Pokračovat na článek


Výlety s dětmi: Za žralokem do nalžovských hor

Výlety s dětmi: Za žralokem do nalžovských horUmělé zříceniny se v Čechách stavěly v první polovině devatenáctého století, kdy chtěli naši obrozenci udělat krajinu romantičtější. Kamenný hrad v lesíku u Nalžovských Hor byl postaven z podobných důvodů. Majitel zdejšího panství pocházel z Irska a stýskalo se mu po zřícenině "rodného" hradu. Tak si ho nechal postavit na nízkém vrchu nad městečkem a jezdil k němu dlouhou alejí na pikniky. Holé návrší od té doby zarostlo lesem a krovy a střechy některých věží se rozpadají. Od hradu už do krajiny vidět není, ale najdete ho snadno, vede k němu turistická značka, byť na mapě tahle odbočka uvedena není. Prolézáním hradeb a věží stráví děti docela příjemné odpoledne. Umělá zřícenina ale není jedinou místní atrakcí. Pokud je chcete objevit, nesmíte spoléhat jen na turistické značky. Les je malý, v průměru má jen něco přes kilometr a terén je ideální, pokud si chcete vyzkoušet hru na stopaře, při stopování určitě objevíte nejrůznější zajímavosti. Naznačená cesta vás vyvede například i na samotný vrchol kopce, který se jmenuje Prašivice. Z malé skalky je dobrý výhled severovýchodním směrem. Ještě větší překvapení čeká vaše děti, když při pátrání narazí na obrovitého žraloka se zuby velkými jak školní trojúhelník. Nebojte se, žralok je kamenný, zuby dřevěné. To jen lidé z Nalžovských Hor pokračují v zavedené tradici a vyrábějí v lese nejrůznější atrakce. O kousek dál najdete ještě podobně vyvedenou želvu, žábu a navíc lesní jezírko. Tenhle tip podle nás není vhodný pro větší děti. Nemusíte se tím řídit, ale menší děti si tu asi přece jen užijí víc.Bezprostřední okolí městečka už žádné další příležitosti k výletům nenabízí, ale když vyrazíte po modré značce opačným směrem na jihozápad, dovede vás přes Kolínec až na hrad Velhartice (z Nalžovských Hor cca 16 km). A ten, spolu s romantickým údolím pod ním, kde nedaleko hradu minete u silnice chalupu, která patřívala herci Janu Werichovi, rozhodně za pozornost stojí. Pokud byste se chtěli vykoupat, docela slušná příležitost je u nedalekého rybníku Valcha (z Nalžovských Hor po silnici Č. 22 cca 5 km).

Pokračovat na článek


PŘÍRODA VALAŠSKA- Milulůvka

Mikulůvka leží v severovýchodní části Hostýnských vrchů v nadmořské výšce 310 m (Bečva na východním okraji katastru) až 665 m (vrchol Háje). Rozlohou 1 317 ha patří ke středně velkým a počtem 671 obyvatel (1999) k menším obcím okresu. Většina zástavby leží v hlavním údolí, mimo centrum je rozptýleno několik osad a jsou přítomny četné pasekářské usedlosti. Dřevěné domky v tradičním stylu se v obci nacházejí již výjimečně (např. okolí hájenky).Lesy pokrývají 61,1 % plochy. Rozlehlejší lesní porosty se nacházejí v západní části území. Výrazné zastoupení mají i lesy s bukem, i když tyto byly v minulých desetiletích při nových výsadbách po skácení starých stromů často nahrazovány smrky. Rozlehlejší smrkové porosty jsou v Porubě na jihu, v Kamenité na západě a v okolí Dlouhé hory na severu. Ve východním cípu katastru nad silnicí se nachází menší, ale přírodně pěkně zachovalý dubový les s příměsí dalších listnáčů. Zemědělská krajina je negativně poznamenána intenzivnějším hospodařením v minulých desetiletích od bývalého JZD. Louky byly zrekultivovány, na svazích byla často i velká pole, mnoho mezí bylo zlikvidováno.Největším tokem je Vsetínská Bečva, která tvoří hranici katastru na jeho východním okraji. Obcí protéká potok Mikulůvka, má jen pomístní úpravy koryta, místy je meandrující a s dobře vyvinutým břehovým porostem (hlavně obsahuje olši a jasan, méně klen, vrbu a lípu). Pěkné meandry s hustým břehovým porostem (hlavně olše) má dolní tok potoku Oznička.Flóra obce je v důsledku zemědělského hospodaření dřívějšího JZD poměrně chudá na ochranářsky hodnotné druhy. V zemědělské krajině se zachovalo jen několik lokalit s pestřejší květenou, a to hlavně na západní části v okolí Horních Zemanů. Vyskytuje se 5 druhů orchidejí, např. kruštík Greuterův (roste na jediné lokalitě za hájenkou), okrotice dlouholistá (les za hájenkou), prstnatec májový (2 lokality, pod Porubou u Horních Zemanů a Čarabovská), vemeník dvoulistý (1 lokalita tamtéž) a prstnatec Fuchsův (ojediněle podél okrajů lesa - např. u točny busu za hájenkou). Z dalších vzácnějších druhů se vyskytuje pavinec modrý (okraj lesa na jižním svahu Dlouhé hory), nepatrnec rolní (Čarabovská) a hrachor černý (v listnatém lese nad silnicí, východně od obce). Na východním okraji katastru se v zahradě u dubového lesa nachází drobná populace ladoňky karpatské, bude se zřejmě jednat o rostliny přenesené sem z protějšího svahu údolí Bečvy z lokality U Vaňků (k. ú. Bystřička).Pozoruhodně velké stromy se nacházejí na horním konci obce u samot, jedná se celkem o dvě lípy srdčité. Předpokládáme, že velkých stromů bude v obci více, což ukáže podrobnější průzkum.Ze savců se vyskytují např. liška, jezevec, zajíc, srnec, kuna lesní, méně veverka, u sídel lze v noci často spatřit kunu skalní, ježka aj. Z velkých savců se ojediněle v západní části vyskytuje jelen a pravidelněji daněk. Z větších šelem se do lesů v západní části ojediněle zatoulá rys (např. tomu tak bylo v zimě 1985/1986).Z ptáků se vyskytuje kolem 105 druhů, z toho 88 je hnízdících. Ze vzácnějších lesních druhů se vyskytují: čáp černý (1 pár lesy v západní části, jinde často na přeletu), holub doupňák (2 až 5 párů v bučinách pod Chladnou), datel černý (1 pár tamtéž, občas na přeletu i jinde), žluna šedá (1 pár tamtéž), kos horský (několik párů v západní části, smrkové lesy pod Lázy). Ze vzácnějších druhů zemědělské krajiny se vyskytují: pěnice vlašská (1 až 2 páry u Horních Zemanů, 1 pár na západní hranici katastru), krutihlav obecný (1 pár u Horních Zemanů), ťuhýk obecný (křoviny, roztroušeně celý katastr, celkem 30 až 40 párů), chřástal polní (louky v západní polovině a zejména v údolí Čarabovská, v 90. letech někdy bylo 4 až 7 volajících samečků, populace je výrazněji vyšší než v okolních obcích), křepelka polní (v okolí Čarabovské a Horních Zemanů, ročně 1 až 2 volající samečci), bramborníček hnědý (ojedinělé páry hnízdí na větších loukách). Z dalších vzácnějších druhů se vyskytují cvrčilka říční (břehové porosty u toků, Čarabovská 2 až 4 páry a Oznička u Dolních Zemanů 1 až 2 páry), cvrčilka zelená (Čarabovská - sedlo, 1 pár), rehek zahradní (celkem 2 až 4 páry v zahradách) a žluva hajní (v některých letech hnízdí 1 pár v dubině na západním okraji katastru, nad Bečvou), ledňáček říční (1 pár v některých letech hnízdí na Bečvě na břehu s narušenou regulací, při přeletu je na všech tocích, na potoku Mikulůvka až po rybníček u hájenky), skorec vodní (hnízdí 1 pár).Z plazů se vyskytují např. užovka obojková, slepýš křehký, ještěrky živorodá a obecná.Z obojživelníků se často vyskytuje skokan hnědý, dále ropucha obecná, kuňka žlutobřichá a v bučinách mlok skvrnitý, vzácněji jsou zde rosnička zelená, ropucha zelená, čolek horský a čolek obecný. Největší refugium obojživelníků se nachází v rybníčku u točny pod hájenkou.V Bečvě žije kolem 10 druhů ryb, zejména jsou početně jelec tloušť, parma obecná a někdy i ouklejka pruhovaná, dále se vyskytují mřenka mramorovaná, ostroretka stěhovavá, pstruh obecný, pstruh duhový a hrouzek obecný. V 60. letech se tam vyskytovala i štika obecná.Ze zajímavějších bezobratlých se na kvetoucích loukách vzácněji vyskytuje otakárek fenyklový, u lesních cest batolec duhový a řada dalších motýlů vázaných na květnaté louky a pestré okraje lesů.Z geomorfologických jevů se v obci vyskytují sesuvy, velký sesuv se oživil po deštích v červenci 1997 (spolu se sesuvem v Růžďce patří k největším v ČR).V obci v současnosti není žádné zvláště chráněné území. U několika lokalit se zvažuje zvýšený stupeň ochrany (nejčastěji VKP) - např. meandry Ozničky, křoviny u Horních Zemanů, květnatá stráň u Horních Zemanů aj. 

Pokračovat na článek


Harrachov

Zimní sporty se v Harrachově začaly provozovat brzy poté, co hrabě Harrach přivezl do Čech první lyže (v 19. století). V roce 1908 byl založen „Spolek zimních sportů“. První skokanské můstky, které Harrachov tolik proslavily, vznikly v roce 1920. V roce 1923 se v Harrachově konaly první mezinárodní lyžařské závody, kterých se zúčastnili nejlepší lyžaři z mnoha zemí Evropy, i z USA. Od roku 1954 se konají Mezinárodní lyžařské závody již pravidelněji.V roce 1980 byl skokanský a běžecký areál zrekonstruován, přičemž byl postaven nejvyšší lyžarský můstek na světě - mamutí můstek K-185. V 90. letech byla zrekonstruována lanovka na Čertovu horu. Mezi nejnovější turistické atrakce patří například bobová dráha.Vzdálenosti 34 km východně od Liberce (kraj)86 km severně od Hradce Králové33 km severně od Semil (okres)123 km severovýchodně od PrahyDopravaHarrachovskou částí Nový Svět prochází významná a frekventovaná silnice I. třídy č. 10 Praha-Turnov-Harrachov , která je z Prahy do Turnova rychlostní komunikací R10. V lesích, 3 km severně nad Harrachovem najdeme důležitý hraniční přechod Harrachov-Jakuszyce. V lokalitě „Na Mýtě“ při soutoku Jizery a Mumlavy se tato silnice křižuje se silnicí I. třídy č. 14 v trase Liberec - Jablonec nad Nisou - Tanvald - Rokytnice nad Jizerou - Vrchlabí - Trutnov - Úpice - Náchod - Nové Město nad Metují - Dobruška - Rychnov nad Kněžnou - Vamberk - Ústí nad Orlicí - Česká Třebová - Anenská Studánka. Železniční dopravu reprezentuje ozubnicová železnice Tanvald-Harrachov, které v 90. letech vážně hrozilo zrušení. Tato trať dříve ještě pokračovala do Polska. Dnes všechny vlaky končí v Harrachově, ale trať do Polska fyzicky ještě stále existuje a je pro vlaky zatím i sjízdná. Existují velkorysé plány SŽDC, s.o. na přestavbu této tratě s vybudováním odbočky až do města a dále vedením mnoha podhorskými tunely do Rokytnice nad Jizerou. V současné době (listopad 2008) byla podána žádost o spolufinancování projektu Revitalizace železniční tratě Szklarska Poręba - Harrachov z Operačního programu evropské přes hraniční spolupráce Hromadnou dopravu zajišťují především autobusy. Na harrachovském autobusovém nádraží je ukončeno mnoho dálkových i místních linek. Od nádraží (které je se nachází v lesích, skoro 4 km od centra města), přes Nový Svět a centrum Harrachova do Rýžoviště jezdí autobusová linka, která by se s trochou nadsázky dala nazvat „městskou hromadnou dopravou“.

Pokračovat na článek


Tip na výlet – Bludné skály – Polsko

Bludné skály (Błędne Skały) jsou malé skalní město, které se nachází na území Polska jen pár kilometrů za hraničním přechodem v Náchodě v nadmořské výšce 852 m.Je to krásné pískovcové bludiště plné různě širokých (či spíše úzkých) cest a cestiček, přičemž hlavní trasa je většinou zpevněna. Celková plocha skalního města je cca 21 hektarů a kromě dobrodružství v podobě několika úzkých průchodů nabízí úchvatné pohledy na různé skalní útvary, z nich ty nejzajímavější jsou pojmenované podle svého tvaru (Kuchnia, Stolowy Glaz, Okret, Kasa, Dwunozny Grzyb, Kurzi Stopka).Jak se tam dostanete:Zdatní turisté mohou využít turistické trasy (některé vedou i z České republiky), pohodlnější je však cesta autem. Po překročení státní hranice v Náchodě přijedete do malebného městečka Kudowa-Zdroj, z hlavní silnice odbočíte vlevo na Karlow, pojedete po silnici číslo 387 (Zdrojowa, 1.Maja). Asi po 6 km je po pravé straně parkoviště a vlevo je odbočka k Bludným skalám. Jsou dvě možnosti, jak se dostat ke vstupní bráně skalního města – buď autem, nebo pěšky. Pokud se rozhodnete pro cestu autem, najedete k závoře nebo se zařadíte do fronty aut, která dorazila před vámi. Silnice ke vstupní bráně je úzká, proto se jezdí kyvadlově 1x za hodinu (v každou celou hodinu směrem dolů a vždy „v půl“ směrem nahoru). Za vjezd se platí 10 Zlotých. Chcete-li jít pěšky, necháte auto na parkovišti – je zdarma, a vydáte se po modré značce. Cesta trvá přibližně hodinu (asi 4 km), ze začátku mírně stoupá, ale na konci je asi 1 km prudkého stoupání po cestě plné kamenů, proto dobře zvažte, kterou možnost zvolíte.Vlastní skalní město projdete cca za 0,5 – 1 hodinu, podle toho, jak moc se budete kochat krásnými skalními útvary a vyhlídkou, jak moc budete fotit a kolikrát se zaseknete v úzkých průlezech mezi skalami :-). Tipy a doporučení:V okolí hranic lze zpravidla platit jak polskými zlotými, tak i českými korunami.Na dolním parkovišti i nahoře pár desítek metrů od vstupní brány jsou WC – nám dobře známé zelené plastové budky. Překvapilo nás, že byly udržované v čistotě.Procházka skalním městem po vyznačené trase je bezpečná. Dejte ale pozor, pokud se rozhodnete jít i mimo vyznačené trasy – v lepším případě můžete zapadnout do bahna, v horším případě do úzké skalní průrvy, takže dejte pozor hlavně na děti.Mimo sezónu prý nelze vyjet nahoru autem – závora je zavřená a obsluha tam není. A pozor – stává se, že platba za vjezd je vyžadována jedině ve zlotých a české koruny neberou. Je to zvláštní, když vstupné do skalního města v korunách platit lze. Takže jistější je mít pro tento případ u sebe nejen naše koruny, ale i zloté.Pokud vám při bloudění ve skalách vyhládne, vřele doporučuji zajít na pstruhy. Je to taková polská specialita, která zaujme dospělé i děti. A určitě se nejen zabavíte, ale také si dobře pochutnáte :-). Podrobnosti napíši v dalším článku.Hodnocení:Výlet je v pohodovém tempu asi na půl dne, zbyde čas i na prohlídku městečka Kudowa-Zdroj. Pokud je příznivé počasí, je to opravdu moc hezký zážitek. Do skalního města si neberte žádné velké předměty (batoh ano, krosnu raději ne), některé průchody jsou opravdu úzké. Pokud s vámi budou i menší děti, rozhodně je dobře pobavíte, až budete s obtížemi prolézat tam, kde ony bez problémů prošly :-). Výlet do Bludných skal rozhodně doporučuji.

Pokračovat na článek


Karlštejn

Hrad, jehož postavení mezi českými hrady je výjimečné, a to nejen historickým významem, ale i jeho mohutností a architekturou. Založil jej roku 1348 český a římský král Karel IV. a přisoudil mu úlohu schránky korunovačních insignií a nejcennějších relikvií římské říše.Hrubá stavba Karlštejna trvala přes sedm let, vnitřní úpravy kaple svatého Kříže se protáhly až do roku 1365. Hradní opevnění mělo ve své době odolat jakýmkoli útokům a to se skutečně potvrdilo v roce 1422, kdy Karlštejn marně obléhali Pražané. Na konci 16. století ještě byly z příkazu císaře Rudolfa II. opraveny poškozené hradní budovy, ale přesto v té době již počínal postupný úpadek Karlštejna. Roku 1619 byly odvezeny korunovační klenoty i s archivem do Prahy, v roce 1620 posádka vydala hrad vojsku Ferdinanda II. bez boje a roku 1648 dobyli hrad Švédové. Třebaže chátrání hradu v 18. století pokračovalo, uvědomovali si i habsburští panovníci historický význam Karlštejna. Císař František II. i jeho syn Ferdinand proto nechali nejvíce postižené části opravit. Po roce 1853 dozor nad těmito pracemi převzala nově založená Centrální komise na ochranu památek se sídlem ve Vídni. Dnešní podobu získal Karlštejn při puristické úpravě v letech 1887-1899 prováděné podle návrhů profesora Friedricha Schmidta architektem Josefem Mockerem. Jednotlivé části hradu jsou umístěny do různých výškových úrovní, které vyjadřují jejich význam. Hradu dominuje masivní hranolová věž zvaná Velká, jejíž půdorys má strany 25 a 17 metrů. Průměrná síla zdiva je 4 metry, na severní straně dokonce přes 6 metrů. Hlavním prostorem této věže a celého hradu je kaple sv. Kříže. Její stěny obíhá ve spodní části pás s polodrahokamy, vsazených do pozlaceného štuku. Čela kleneb vyplňují deskové obrazy, převážně od Mistra Theodorika, které jsou gotickými malbami světového významu. Unikátní soubor asi 127 maleb, představuje "veškeré vojsko nebeské", ideální nebo přibližné podobizny světců, svatých papežů a biskupů, rytířů thébské legie, svatých vládců a církevních učitelů. Tyto díla navrhnul a většinu z nich namaloval Mistr Theodorik, "císařský malíř" Karla IV. Výzdobu kaple doplňují nástěnné malby. Klenba je celá pozlacena a pokryta sklíčky, představujícími hvězdnou oblohu. Prohlídková trasa číslo 1: Zpřístupněné interiéry Císařského paláce (Dvořenínská a Rytířská síň s kaplí sv. Mikuláše, Ložnice, Audienční a Hodovní síň, Sál předků s největší portrétní galerií českých panovníků v ČR), přibližují dnes soukromé i reprezentační sály s částečně dochovaným zařízením ze 14.-19. století. Mariánská věž představuje v Pokladnici a Klenotnici nejcennější předměty z karlštejnských sbírek, včetně repliky Svatováclavské koruny českých králů. Součástí prohlídky je i Studniční věž a bývalé hradní vězení zv. Červenka. Prohlídková trasa číslo 2: Zahrnuje Mariánskou a Velkou věž s nejhodnotnějšími interiéry hradu. Součástí této trasy je kaple Panny Marie a kaple sv. Kateřiny s unikátními nástěnnými malbami ze 14. století, dále pak Sakristie, visutý věžní most, Lapidárium, Hradní obrazárna a Knihovna s expozicí Mockerovy přestavby hradu a kaple sv. Kříže, jejíž interiéry s vynikajícími malbami Mistra Theodorika jsme již zmínili. Hrad Karlštejn je zpřístupněn denně kromě pondělí od 1. března do 25. listopadu a ve dnech 25. až 31. prosince. 

Pokračovat na článek


Djerba

Tuniský ostrov Djerba leží blízko pobřeží na jihu Tuniska. Má kolem 120tis. obyvatel, rozloha je 520 km2. Celý ostrov Djerba je mimořádně plochý. Návštěvníkům přijíždějícím po silnici z pevniny se může Djerba jevit, že jde vlastně skoro jen o písečnou dunu vystrčenou kousek do moře. Djerba je spojená s pevninou 6,5 km dlouhou hrází, po které vede silnice. Dostanete se sem dvěma způsoby: po silnici (tzv. Římské cestě) a nebo trajektem. Zbytek ostrova pak tvoří suchá pole a pustiny, případně také sady s olivovníky a datlovými palmami. Dovolená Djerba počasíDjerba Vám nabízí stále slunné počasí, tedy teplo po celý rok, čisté moře a nespočet pěkných pláží s palmami. Nejkrásnější jsou zde severní pláže. Djerba je také velice známá svojí historickou vážeností a to v oblasti židovské kultury. Ve vesnici Riadh najdete synagogu La Ghriba, ve které je uchováván exemplář Starého Zákona. Nejvýznamnější města DjerbyHoumt Souk, Guellala, Midoun 

Pokračovat na článek


Madeira

Madeira – „Ostrov květin“také „perla Atlantiku“, „zelený ráj“ tedy přírodní ráj… je to portugalský malý ostrov (na šířku měří pouhých 22 km a na délku 57 km). Madeira patří pod Portugalko, ačkoli leží hluboko v Atlantském oceánu. Je to ostrov sopečného původu je velký jen jako polovina Českého Středohoří. Pro své hornaté vnitrozemí budí Madeira dojem rozlehlého divokého ostrova. Na Madeiře je po celý rok příjemné subtropické podnebí, proto se zde daří jak květinám, zeleni, tak turistům. Jedinými obydlenými ostrovy zde - je přijíždějící na dovolenou sem - hojně navštěvovaná Madeira a menší Porto Santo.  Dovolená Madeira turisté si svou dovolenou právě sem vybírají také z důvodu velmi teplého a rozmanitého počasí po celý rok - mírné léto a mírná zima. Na ostrově nalezneme 2 písečné a několik oblázkových pláží, ale se vstupem do moře přes mola. Koupání v oceánu ocení turisté, kteří mají rádi vlny. Pokud chcete zažít opravdovou raritu, pak vyzkoušejte při Vaší dovolené koupel ve zdejších lávových jezírcích ležících na severozápadě ostrova, která jsou známa svými blahodárnými účinky na pleť. Jako v ráji se na Madeiře budou cítit milovníci pěší turistiky - celé vnitrozemí zaplňují dosti vysoké zelené kopce a hory, jenž jsou stejně příkré jako některé známé Kanárské ostrovy. Zajímavosti na dovolené Funchal - vilová čtvrť nad městem, zdejší botanické zahrady, jízda v proutěných saních po silnici do Funchalu za plného provozu. Porto Moniz – možnost koupat se v bazénu s mořskou vodou, vybudovaný ve skalách. Pico Ruivo - trek na nejvyšší vrchol ostrova Pico Ruivo. Santana - městečko známé tradičními domky se střechou ze slámy. Levady – možné procházky podél zavlažovacích kanálů. 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Magazín

Máchův kraj - Doksy

Když se řekne Máchovo jezero, každému se vybaví písčité pláže, koupání a rekreace. Okolí Doks na Českolipsku ale nenabízí jen vodní radovánky a atrakce. Příznivci historie tu najdou gotické hrady i renesanční zámky, muzea a lidovou architekturu v rázovitých vesničkách. Sportovněji založení návštěvníci mohou dát pro změnu přednost zdejším cyklistickým i turistickým stezkám, vystoupit na některý z blízkých vrcholů vulkanického původu nebo se ponořit do ticha přírodních rezervací. Kdo se někdy toulal zdejší krajinou, jistě si alespoň jednou vzpomněl na našeho nejvýznamnějšího romantického básníka. Aby ne, vždyť jeho jméno nese nejen jezero, ale i celá oblast. Ovšem v době, kdy Karel Hynek tvořil slavný Máj, se největší vodní plocha severních Čech nazývala jinak.Tehdy se jí říkalo Velký rybník a vzhledem k početnému německému obyvatelstvu ještě častěji Grosser Teich. Byl to přesnější název, protože se opravdu jedná o rybník, který už roku 1367 nechal vybudovat Karel IV. Básníkovo jméno do názvu navrhl až těsně před 2. světovou válkou turistický spolek z Doks, ovšem příslušná jazyková komise tento nápad odmítla. Ani po osvobození, kdy už německý název nepřipadal v úvahu, nebylo nové pojmenování „jezera“ nijak oficiálně vyhlášeno, ale tak nějak potichu a postupně se vplížilo do map a turistických průvodců a dnes už je zcela zažité. Více než 80 let míří k jezeru na pohodovou dovolenou turisté, kterým vyhovuje pobyt na poněkud lidnatějších plážích a březích. Už roku 1920 tu byl na vodu spuštěn parník Greif, který tehdejším rekreantům nabízel jedinečnou možnost romantické plavby, a o deset let později se ve zdejších hotelech během jednoho roku ubytovalo více než 100 000 hostů. A co má nejnavštěvovanější rybník u nás společného s Karlem Hynkem Máchou? Nejspíš jen to, že leží v krajině, kterou měl básník rád. Podle historických pramenů tu byl za svůj krátký život celkem šestkrát; poprvé roku 1832 na pozvání spolužáka ze studií Eduarda Hindla. Máchově zasmušilé a rozervané duši zdejší krajina doslova učarovala. Její dominanta, hrad Bezděz, byl tehdy zcela opuštěný a Máchu inspiroval k napsání povídky Večer na Bezdězu. „Nade mnou se koupala veliká kulatá věž v čistém paprsku nového měsíce; okna zříceného kláštera v polosvětle míhala se pod ní; a vždy se mi zdálo, jako by vyhlídaly šedé hlavy zemřelých mnichů ze zřícené kobky své v tichou noc…,“ píše romantický poeta a z jeho slov je patrné, jak citlivě vnímal vše, co ho na cestách potkalo. I ke svému největšímu dílu, lyricko-epické básni Máj, čerpal inspiraci tady. Při jedné ze svých cest do okolí Doks vyslechl příběh otcovraždy a různé pověsti o loupežnících, které se v básni odrážejí. Známé a nesčetněkrát vydané dílo ale nemělo tak jednoduchý osud, jak by se dnes mohlo zdát. Mácha vydal Máj roku 1836 vlastním nákladem a musel si kvůli tomu vypůjčit značnou sumu peněz. Literární kritika dílo nepřijala a kvality této balady i dalších Máchových děl ocenila až další generace básníků v čele s Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem. O samotném Máchovi, který zemřel před sto sedmdesáti lety, toho moc nevíme. Velkou záhadou je i jeho podoba. Známá je pouze skutečnost, z níž vycházejí všechny portréty, že měl tmavé vlasy, plnovous, modré oči a křivý nos. Pověstná je také jeho rozervaná, marnivá, ješitná a nesnášenlivá povaha. Koneckonců vrstevníky byl považován za podivína a své milé Lori ztropil řadu nepěkných žárlivých scén. O to zajímavější může být návštěva nejstaršího domu v Doksech (čp. 150), roubené stavby se šindelovou věžičkou, kterou roku 1669 nechala postavit hraběnka Marie Františka Heissenštejnská pro staré a osiřelé. Dnes v něm najdete památník věnovaný životu a dílu onoho slavného rozervance. Kromě několika ukázek dobového oblečení a nábytku se tu vše točí kolem Máje. Nejznámější Máchovo dílo vyšlo v desítkách jazyků a v různých úpravách; mezi nejzajímavější exponáty patří třeba jeho překlad do esperanta nebo bibliofilské vydání vyzdobené grafickými listy předních výtvarníků. Nově otevřenou součástí památníku, která ovšem s Máchou příliš nesouvisí, je expozice Rybářství a rybníkářství na Českolipsku. Karel Hynek Mácha byl tulák s vnímavou duší. Pokud i vy dokážete vychutnat krásy přírody či tajemno hradních zřícenin, bude se vám v okolí Doks líbit. Podněty pro zajímavý výlet najdete v druhé části této kapitoly, ale to správné romantické rozpoložení si už budete muset navodit sami… Doksy Na náměstí Republiky stojí kostel sv. Bartoloměje a Nanebevzetí Panny Marie, založený roku 1638. V 18. století byl upraven v pozdně barokním slohu, později k němu přibyly postranní kaple sv. Barbory, Panny Marie a sv. Kříže. Zařízení interiéru je raně barokní s rokokovými doplňky. Soška Panny Marie Montserratské, tzv. Černé Madony, umístěná na hlavním oltáři z let 1670–1680, pochází z hradní kaple na Bezdězu. Ve středu náměstí uvidíte barokní mariánské sousoší z roku 1723. Radnice a některé domy na náměstí byly postaveny v empírovém slohu. V anglickém parku stojí renesanční zámek z 2. poloviny 16. století, jehož dnešní podoba je výsledkem úprav provedených kolem roku 1700; veřejnosti není přístupný. Zajímavou památkou je tzv. hraběcí čekárna, kterou najdete na železničním nádraží. Sloužila rodině Valdštejnů, jejichž zásluhou byly Doksy roku 1867 spojeny železnicí se světem. Na jižním okraji Doks se nad Čepelským rybníkem zdvíhá stejnojmenný vrch s kapličkou sv. Maří Magdalény. Máchovo jezero Již ve třetihorách bývalo v těchto místech jezero, které postupně zarůstalo a po poslední době ledové se proměnilo v obrovské rašeliniště. Ve 14. století nechal Karel IV. průrvu vytvořenou ledovcem zahradit, a tak roku 1367 vznikl Velký rybník, dnešní Máchovo jezero. Při jeho jihovýchodním břehu se nachází přírodní rezervace Swamp chránící zbytky zmíněného rašeliniště. Z vodní plochy vystupují Myší a Kachní ostrov, významné ornitologické lokality (vstup na ně je zakázán). Na Myším ostrově stojí zbytky tvrze z 15. století. Na severním břehu jezera se nachází tzv. Jarmilina skála, kde dřív stával pomník K. H. Máchy z roku 1936. O dva roky později ho nacisté shodili do jezera a dnes je umístěn na Hůrce v Bělé pod Bezdězem. V době K. H. Máchy mělo jezero rozlohu asi 350 ha a jeho jižní cíp sahal až k dnešnímu hotelu Grand (dnes má jen 280 ha). Jeho břehy lemují písečné pláže a můžete také využít nabídky okružní plavby po jezeře. Přístup Doksy a Staré Splavy leží na silnici č. 38 spojující Mladou Boleslav a silnici č. 9 (Česká Lípa – Mělník) a na železniční trati č. 080 (Bakov nad Jizerou – Jedlová). Oblast najdete na mapě KČT č. 15 Máchův kraj. DALŠÍ Zajímavá místa Máchova KRAJE Staré Splavy Z Doks vede červená turistická značka po břehu Máchova jezera do rekreační osady ležící u jeho severního okraje. V její blízkosti se tyčí výhledový kopec Šroubený (375 m), na který vede modrá značka. Braniborská jeskyně Západně od Splavů se můžete po zelené značce vydat k 44 m dlouhému skalnímu převisu, který v minulosti sloužil místním obyvatelům jako úkryt v době válek. Jestřebí Zdejší kostel sv. Ondřeje vznikl v letech 1780–1781 v rokokově-klasicistním stylu a o deset let později byl vyzdoben malbami Josefa Kramolína. Pozůstatkem staršího kostela je zvonice z 1. poloviny 16. století, do současné podoby upravená po roce 1768. Nad obcí se nachází zřícenina hradu, založeného na konci 14. století zřejmě Berky z Dubé. V 16. století hrad sloužil již jen hospodářským účelům a postupně chátral. Zachovaly se zbytky zdiva a schodiště ve skále; přístupná je vyhlídková plošina. Hradčanské bučiny Po modré značce se ze Starých Splavů můžete vydat do Hradčanských bučin, nazývaných někdy Prolomené hory. Jejich součástí jsou Hradčanské stěny se zajímavými skalními útvary a tajemnými roklemi a turistům nepřístupná obora s vysokou a mufloní zvěří. Břehyně-Pecopala Hlavním přítokem Máchova jezera je Břehyňský potok vytékající ze stejnojmenného rybníka. Ten je součástí přírodní rezervace Břehyně-Pecopala chránící vodní ptáky a vzácné rostliny. Bezděz Jedním ze symbolů Máchova kraje je zřícenina hradu, který v letech 1250–1280 nechal vybudovat král Přemysl Otakar II. Po roce 1621 patřil Albrechtu z Valdštejna, který zde založil klášter Panny Marie Montserratské, jenž se stal významným poutním místem. Císař Josef II. klášter roku 1785 zrušil a poté byl hrad opuštěn. Nejvýznamnější budovou areálu je raně gotická hradní kaple. Z Velké věže je nádherný kruhový výhled do okolí. Od Velkého Bezdězu je hlubokým sedlem oddělen Malý Bezděz, na němž se nacházejí zbytky předsunutého opevnění, tzv. Švédské šance. Bezděz je z Doks dostupný po červené značce. Králův stolec

Pokračovat na článek


Slatíňanská procházka - Slatiňany

Na rozhraní Železných hor a úrodného Polabí leží město Slatiňany, které díky svým památkám a okolní přírodě patří k oblíbeným a vyhledávaným výletním místům. Pokud máte rádi historii, koně a procházky nádhernými parky, o cíli svého dalšího výletu nemusíte přemýšlet. Ve městě i v jeho blízkém okolí najdete vše zmíněné a na své si určitě přijdou i děti. První písemné doklady o existenci Slatiňan pocházejí z konce 13. století, kdy zde stála dřevěná gotická tvrz vladyky Františka. Na sklonku 16. století ji koupil pražský měšťan Bohuslav Mazanec z Frymburka, který nechal na místě tvrze vystavět renesanční zámek. Z dalších vlastníků panství byli důležití zejména Auerspergové, za jejichž správy se Slatiňany proměnily v hospodářsky i kulturně významné místo. V 19. století zde vznikla řada průmyslových podniků a roku 1971 byly Slatiňany povýšeny na město. Zámek je dodnes jednou ze zdejších dominant. Základní podobu mu v 2. polovině 16. století vtiskl císařský stavitel Ulric Aostallis de Sala, současný vzhled však získal až v 19. století za Auerspergů. V téže době v jeho blízkosti vznikl anglický park, v němž se nachází druhá nejbohatší sbírka dřevin ve východních Čechách. Uvidíte zde sochu koně, která byla jedním z návrhů sochaře Bohumila Kafky pro pomník Jana Žižky z Trocnova na pražském Vítkově. Není tu náhodou, neboť po druhé světové válce bylo v prostorách zámku zřízeno Hippologické muzeum. Vzniklo zásluhou univerzitního profesora PhDr. MUDr. Františka Bílka, Dr.Sc., světově uznávaného genetika, který roku 1921 zakoupil tři koně Převalského. Dva z nich stáli na počátku chovu tohoto posledního druhu divokého koně, který je spjat zejména s pražskou zoologickou zahradou. Profesor Bílek rovněž realizoval projekt záchrany starokladrubského vraníka, jehož stádo bylo roku 1945 přemístěno právě do Slatiňan, do bývalých knížecích stájí, a navrhl zřízení koňského muzea ve zdejším zkonfiskovaném zámku. V následujícím období sem byly svezeny sbírkové předměty z více než 120 českých hradů, vysokých škol a výzkumných ústavů. Vzniklo ojedinělé muzeum, kde si dnes můžete ve 34 zámeckých místnostech prohlédnout největší evropskou sbírku exponátů a obrazů s koňskou tematikou. A poté máte samozřejmě ještě možnost potěšit se krásou živých koní v zámeckém parku. Zajímavé jsou však i samotné prostory zámku, zejména stará kuchyně, jídelna a knihovna s bohatě intarzovanými knihovními skříněmi. Jen ve dvou z nich jsou ale uloženy knihy z původní auersperské knihovny, ostatní díla se týkají koní. Po prohlídce zámku a hřebčína si nenechte ujít ani procházku po zámeckém parku a nedalekém lesoparku. Najdete zde romantickou stavbu Švýcárny a potěšeny budou i děti, kterým se zalíbí Kočičí hrádek, miniatura středověkého hradu, stojící na malé skalce. Pro své vlastní děti ho původně nechala vystavět kněžna Vilemína z Auerspergu, a v té době jistě netušila, že se stane pohádkovým královstvím pro mnoho dalších pokolení malých návštěvníků. Parkem vede okružní naučná stezka věnovaná ochraně přírody a koním. Druhou slatiňanskou dominantou je kostel sv. Martina. O jeho vzniku toho moc nevíme, snad jen, že byl založen v dobách Přemyslovců. V 15. století jej, stejně jako celé město, zničilo vojsko uherského krále Matyáše a až roku 1881 původní stavbu nahradil novogotický kostel vystavěný podle plánů Františka Schmoranze. Tento významný architekt, stavitel a restaurátor památek, známý svou zálibou v novogotickém stylu, žil od roku 1834 ve Slatiňanech. V blízkosti kostela se nachází socha sv. Jana Nepomuckého a morový sloup, postavený k uctění sv. Salvátora a připomínající krutou epidemii z konce 17. století. Vycházkou za historickými pamětihodnostmi poznávání tohoto kouzelného města zdaleka nekončí. Z jeho jihozápadního okraje se můžete vydat na Vrchlického návrší, zdvihající se nad zámeckým parkem. Známý básník zde na přelomu 19. a 20. století rád pobýval, a proto tu najdete jeho pamětní desku, kterou zhotovil sochař Otakar Španiel. Prohlédnout si můžete také obraz Panny Marie, umístěný v kamenném podstavci na křemencové skále. Pochází z roku 1444 a ze zbořeného kláštera v Dolních Rakousích ho přivezla kněžna Gabriela z Auerspergu. Místo je opředeno legendami o zázračné moci Panny Marie. Kněžna se tu prý jednou modlila tak usilovně, že zachránila panství před vzpourou sedláků. Jihovýchodně od návrší se nachází slatiňanská místní část Škrovád. Uprostřed obce stojí památník obětem obou světových válek. Do poloviny 20. století se v okolí Škrovádu těžil pískovec, dnes už opuštěné lomy slouží jen jako cvičné horolezecké terény. Ze zdejšího pískovce byla například vytvořena socha sv. Jana Nepomuckého stojící před slatiňanským kostelem a posloužil i při výstavbě zámku. Můžete se odtud vydat k nedalekým Kochánovickým rybníkům. Spolu s okolními mokřadními loukami, na nichž se vyskytuje mnoho vzácných rostlin a živočichů, tvoří součást Chráněné krajinné oblasti Železné hory. Podle zdejších slatin také vzniklo jméno města. Místem prochází naučná stezka Krajem Chrudimky, která začíná u Filipovského pramene Chrudimky a vede přes nejdůležitější historické a přírodní zajímavosti v okolí řeky až do Chrudimi. Její celková délka přesahuje 80  km, a proto poskytuje ideální příležitost pro poznávání kouzelné krajiny Železných hor a jejich okolí. Přístup Slatiňany leží na silnici č. 37 (Chrudim–Žďár nad Sázavou) a na železniční trati č. 238 (Pardubice–Havlíčkův Brod). Slatiňany najdete na mapě KČT č. 45 Železné hory. Zajímavá místa v okolí Chrudim Centrum historické části města tvoří Resselovo náměstí s chrámem Nanebevzetí Panny Marie z roku 1291. Presbytář kostela vznikl zřejmě ještě před založením města a původně sloužil jako kaple zeměpanského hradu. Dříve měl kostel dvě věže různých velikostí a tvarů. Levá Černá věž i pravá věž Trubačka roku 1702 vyhořely po zásahu bleskem a při rekonstrukci obě získaly dnešní vzhled. Sakristie, presbytář i lodě kostela jsou zaklenuty původními gotickými klenbami. Mezi nejcennější části interiéru patří křídlový oltář Panny Marie ze 16. století v severní lodi kostela a kamenná gotická kazatelna z poloviny 15. století. Uprostřed náměstí byl v letech 1719–1732 vztyčen monumentální morový sloup Proměnění Páně. Socha Nanebevzetí Panny Marie je dílem známého sochaře Františka Pacáka. Na jižní straně náměstí stojí nová radnice, původně dva domy, spojené roku 1883. Na opačné straně náměstí si můžete prohlédnou renesančně-barokní budovu staré radnice s vížkou (č. 1). Současný vzhled získala při přestavbě roku 1721. Na nádvoří se dochovaly renesanční arkády. Na náměstí najdete i několik dalších měšťanských domů s goticko-renesančními jádry, z nichž stojí za zmínku zejména Rozvodovský dům (č. 76) s empírovým průčelím na jižní straně. Nedaleko chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Břetislavově ulici upoutá pozornost nádherný renesanční Mydlářovský dům (č. 74), pojmenovaný po chrudimském měšťanovi Matěji Mydlářovi. Třípatrový dům směrem do ulice zdobí ve dvou patrech lodžie s pěti oblouky s bohatou figurální výzdobou v prvním poschodí; třetí patro tvoří dřevěná pavlač. Zadní fronta domu je opatřena arkádami a vystupuje z ní vyšší válcová věž v podobě minaretu nazývaná hvězdárna a nižší šestiboká věž. V budově je umístěno Muzeum loutkářských kultur založené roku 1972; expozice obsahuje přes 7 000 loutek z celého světa. Východně od Resselova náměstí si na Školním náměstí prohlédněte také bývalý kostel sv. Josefa s kapucínským klášterem, postavený roku 1665. Po 2. světové válce byl odsvěcen a v současné době v něm sídlí úřady města. Pod kostelem se nachází tzv. Boží hrob, který býval cílem poutníků při chrudimské pouti a při významných církevních svátcích. Jihovýchodně od kostela sv. Josefa můžete ve Sladkovského ulici navštívit novogoticky upravený kostel sv. Michala. Na křižovatce Husovy a Havlíčkovy ulice se nachází pozdně gotický kostel sv. Kateřiny z 2. poloviny 15. století. Na hřbitově ležícím jižně od historického centra na druhém břehu Chrudimky stojí v ulici Nejedlého kostel sv. Kříže. Jeho současná podoba je výsledkem novogotické úpravy z roku 1874. Severozápadně od Resselova náměstí se nachází Regionální muzeum, jehož dvě budovy vznikly na přelomu 19. a 20. století. Zatímco pseudorenesanční budova slouží muzejním účelům, v pseudobarokní budově s restaurací a vinárnou se konají různé společenské akce. V nedaleké ulici Čs. partyzánů poutá pozornost konstruktivistická budova divadla Karla Pippicha, pojmenovaná podle významného hudebníka, režiséra a divadelníka. Byla postavena v letech 1931–1934 podle projektu Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma. Dalším zástupcem moderní architektury je tzv. Sýkorova vila, nacházející se v jihozápadní části města ve Fibichově ulici (č. 27). Secesní stavba s prvky lidové architektury vznikla roku 1907 podle návrhu architekta Jana Kotěry. Kočí Nejcennější památkou v obci je původně gotický kostel sv. Bartoloměje postavený roku 1397, později novogoticky upravený. V jeho interiéru si můžete prohlédnout nástěnné malby ze 16. a 18. století, malovaný kazetový strop pocházející z roku 1678, kazatelnu z roku 1681 a tabulový obraz Korunování Panny Marie vytvořený na počátku 16. století. Kostel byl v 17. století rozšířen o dřevěnou zvonici jehlancovitého tvaru, krytou šindelem. Do ní ústí dřevěný krytý most s arkádami a valbovou šindelovou střechou, který překonává malý vodní příkop. Tři Bubny Zdejší kostel sv. Jiří byl postaven ve 14. století a v jeho interiéru se dochovaly nástěnné malby z 1. poloviny 15. století. Dva presbytáře kostela jsou zaklenuty křížovými klenbami. V okolí se nacházejí zbytky hvězdicovitého opevnění z prusko-rakouské války z roku 1778 s pětibokými bastiony. Zaječice V obci stojí socha sv. Jana Nepomuckého zhotovená roku 1737 a bývalá tvrz (čp. 64) se zbytky pozdně gotických okenních ostění.

Pokračovat na článek


Rožnov pod Radhoštěm

Náš nejslavnější skanzen byl založen už v roce 1925, kdy se tu z popudu malíře B. Jaroňka konala celonárodní slavnost a Valašské muzeum v přírodě bylo slavnostně otevřeno. V roce 1971 byla zpřístupněna první kolekce staveb.Městečko Rožnov pod Radhoštěm stálo už na začátku 15. století. V první polovině 18. století se obyvatelé Rožnova a širokého okolí několikrát vzbouřili proti vrchnosti. V roce 1751 bylo největší povstání potlačeno vojensky. V roce 1820 tu byly založeny lázně, ve kterých se léčilo ovčím mlékem.  Kudy nás provede Radegast? Největší skanzen v České republice a jeden z nejpopulárnějších evropských skanzenů toho nenabízí málo. Přístupné jsou celkem tři prohlídkové trasy: Dřevěné městečko, Valašská dědina a Mlýnská dolina. Všechny trasy můžete absolvovat s průvodcem nebo samostatně.V areálu skanzenu se v současné době nachází více než 60 lidových staveb z celého Valašska. Prohlídka skanzenu je jedinečnou možností k nahlédnutí do života na Valašsku v minulosti. Seznámíte se s historií a stavební technikou jednotlivých objektů i lidovými obyčeji regionu. Mnohé objekty jsou navíc vybavené zcela unikátním dobovým zařízením. Během letní sezóny v některých domcích potkáte stařečky a stařenky v lidových krojích, kteří vám rádi vysvětlí, k čemu to které zařízení sloužilo a někdy závdavkem přidají i zajímavou příhodu nebo pověst. Prohlídka rožnovského skanzenu ale není jen přehlídkou lidových staveb, ale také návratem do romantiky moravských vesnic minulých staletí a procházkou krásnou valašskou přírodou.V průběhu celého roku se v areálu skanzenu konají četné kulturní akce jako jsou různé folklórní festivaly nebo lidové slavnosti. Po náročné prohlídce si pak můžete dát trochu vínka nebo kávu ve stylové restauraci.  Kudy pod Radhošť? Do Rožnova pod Radhoštěm se dostanete vlakem i autobusem. Stačí najít vhodné spojení, například na www.jizdnirady.cz. Železniční i autobusová stanice je přitom shodně jeden kilometr od skanzenu. Po vlastní ose můžete do Rožnova pod Radhoštěm přijet z Ostravy po silnici číslo 58 nebo po komunikaci E 442 od Valašského Meziříčí. Placené parkoviště pro automobily i autobusy je nedaleko vstupu do areálu skanzenu.

Pokračovat na článek


KOŠUMBERK

Zřícenina hradu se zajímavou historií. Základní kámen hradu byl položen na konci 13. století, ale první zmínky o Košumberku pocházejí z roku 1318. V roce 1372 se sem nastěhovali páni z Chlumu, později známí jako Slavatové z Chlumu a Košumberka. Právě jim patřil erb, který můžete vidět na obrázku. Příslušníkem rodu byl později také nechvalně známý Vilém Slavata, vášnivý zastánce protireformační politiky, jehož čeští stavové v roce 1618 svrhli z okna české dvorské kanceláře do hradního příkopu. Slavata byl sice raněn, ale vyléčil se a uprchnul ze země ke svým zahraničním přátelům. Po návratu bojoval proti stavům tak, že si vysloužil pochvalu u vídeňského dvora a tak si otevřel dveře k bohatství. Ale zpátky na Košumberk.Páni z Chlumu a Košumberka hrad přestavěli ve stylu pozdní gotiky. V roce 1573 však hrad poškodil silný požár a stavitelé museli na Košumberk znovu. Tentokráte tu vystavěli zámecké budovy. Na konci 17. století se Košumberk dostal do majetku řádu jezuitů, který však byl za císaře Josefa II. zrušen. Od té doby objekt chátral.  Co uvidíme při prohlídce? Většina návštěvníků míří do muzea v budově purkrabství, které skvěle mapuje historii hradu, zámku a blízkého okolí. Sklepení paláce zase ukrývá unikátní lapidárium, jehož součástí jsou desítky kamenných plastik, většinou z Chrudimska. Zajímavá je i prohlídka zříceniny hradu, která v dnešní době už jen nesměle naznačuje bývalou majestátnost a krásu Košumberka.  S jízdenkou, nebo s řidičským průkazem? Vlakové spojení přímo do městečka Luže v těsné blízkosti neexistuje. Jedinou přijatelnou variantou tak je cestovat vlakem do vesničky Skuteč, která je vzdálená asi sedm kilometrů. Autobus vás zaveze pět set metrů od zámku a hradu. Vhodné dopravní spojení najdete například na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé mohou přijet do Luže po komunikaci číslo 17 z Chrudimi nebo ze směru od Vysokého mýta a odbočit na silnici číslo 305, která vede až do městečka. Parkoviště pro osobní automobily i autobusy je jen pár kroků od Košumberka.

Pokračovat na článek


ČESKÝ KRUMLOV

Hrad přestavěný na honosný zámek je dominantou stejnojmenného města Českého Krumlova. První zmínky o zdejším hradu pocházejí z roku 1253 a hovoří o tom, že mohutnou stavbu tady nechali postavit Vítkovci.Na začátku 14. století se hrad stal sídlem Rožmberků, za Petra z Rožmberka se stavba dočkala první velké renovace. Další úpravy hrad čekaly v 15. a 16. století. Přestavbu vedli stavitelé Antonio Ericer a později Baltasaare Maggi. V roce 1555 byla založena obora, malý letohrádek a rozsáhlé stavby v bývalém podhradí. Během doby, kdy Českým Krumlovem kráčely šlépěje Rožmberků, se objekty dočkaly mnoha stavebních úprav. Rožmberský erb, který můžete vidět na obrázku, je proto právem vetkán do dějin zámku jako tlustá červená niť.Do historie Českého Krumlova se zapsali i Eggenbergové, pro které tady letech 1682 až 1687 pracoval stavitel Giacomo de Maggi. V roce 1675 tu bylo zřízeno první divadlo, které bavilo zámecké majitele i hosty mnoho dlouhých let.Poslední majitelé zámku Schwarzenberkové nechali v letech 1719 a 1720 přestavět mincovnu na dolním nádvoří. Zaplatili i další stavební práce, mimo jiné si objednali rokokovou výzdobu ve skvostném Maškarním sále. V letech 1766 a 1767 bylo vystavěno nové divadlo, tentokráte zděné. Díky své monumentální kráse bylo město Český Krumlov včetně zámku zařazeno do seznamu UNESCO.  O co pečuje kastelán? Hrad a zámek Český Krumlov si můžete prohlédnout ve dvou prohlídkových okruzích. První trasa vám představí zdejší historické interiéry, které se chlubí bohatou renesanční, rokokovou a barokní výzdobou. Je to zejména Maškarní sál a Eggenberský sál se Zlatým kočárem. Druhá prohlídková trasa vás provede schwarzenberskými apartmá z 19. století.Kromě klasických prohlídkových tras se můžete podívat po zaplacení samostatného vstupné také do zámeckého divadla s unikátním otáčecím pódiem, do 74 metrů vysoké zámecké věže, máselnice a mincovny. Dále můžete navštívit Václavské sklepy s výstavou keramické tvorby. Další expozice je v zámecké konírně.A pokud vás prohlídka zámku zmůže, můžete zamířit do příjemného zámeckého parku a jeho zahrad nebo se potěšit pohledem na medvědy, kteří jsou chováni v zámeckém příkopu.  O bílé paní krumlovské Dlouhá staletí vládli na Krumlově mocní páni z Růže - Rožmberkové. Posledním potomkem rodu byl pan Petr Vok. Pověst vypráví, že když byl malý, pečovala o něj bílá paní. Byla z rodu Rožmberků a o malého Petříčka se přicházela starat vždy o půlnoci. Když nějaká chůva u kolébky usnula, bílá paní ji zastoupila a sama děcko chovala a utěšovala. Chůvy už ji znaly, a tak se žádná nebála.Až jednou přišla na Krumlov nová chůva. O Petříčka se starala pečlivě, darmo mluvit, ale jednou v noci přece jen usnula. V tu chvíli vešla do komnaty bílá paní, vzala děcko do náručí a začala mu zpívat pěknou ukolébavku. Chůva se však probudila a když viděla cizí ženu, kterak o dítě pečuje, začala křičet a Petříčka jí rychle vzala. Bílá paní se rozzlobila: "Proč bych se nemohla i dítě starat, když je z mého rodu? Ale ty mi překážíš, už se o něj starat nebudu. Ale až bude velký, řekněte mu, kdo ho po nocích choval," řekla. Pak ukázala na místo ve zdi a zmizela.Po letech, když byl z Petra statný muž, poprvé slyšel o bílé paní. Celou příhodu si pečlivě vyslechl a pak nechal prozkoumat místo, na které paní ukázala. Shledal, že je tam duté místo, ve kterém našel cenný zlatý poklad.Jak k zámku Do Českého Krumlova se dostanete vlakem i autobusem. Vhodné spojení můžete vyhledat například na www.jizdnirady.cz. Železniční stanice je vzdálená přibližně dva kilometry od zámku, z autobusové zastávky je cesta o kilometr kratší. Motoristé se do Českého Krumlova dostanou po komunikaci E 55 směrem z Prahy přes České Budějovice a dále po silnici číslo 39 na Český Krumlov. Placené parkování pro osobní automobily i autobusy je necelý kilometr od areálu. Zaparkovat můžete na záchytných parkovištích na okraji města. Ty jsou pochopitelně placené.

Pokračovat na článek


HLUBOKÁ NAD VLTAVOU

Romantický zámek na severu českobudějovické kotliny. Hluboká nad Vltavou byla postavena na základech královského hradu Frohnburgu založeného už ve 13. století. Vítkovci, do jejichž rukou hrad nakrátko padl po smrti krále Přemysla Otakara, se z jeho vlastnictví netěšili dlouho. Po obléhání v roce 1290 a následné popravě Záviše z Falkenštejna pod hradbami se Hluboká stala znovu královským majetkem.Dalšími majiteli byli Jan Lucemburský, který hrad zastavil, a Karel IV., za něhož se Hluboká vrátila zpátky do majetku království. Po mnoha majitelích se vlastníky hradu stali v roce 1562 páni z Hradce. A právě Adam z Hradce začal koncem 16. století přeměňovat hrad na zámek. Další hradečtí páni, Jáchym I. a Adam II., zámek nakonec zcela přestavěli.Dalších úpravy, tentokráte barokní, vykonali Schwarzenberkové, v jejichž rukou se Hluboká ocitla roku 1661 a jimž patřil hezký erb na obrázku. Dnešní podobu zámek získal po radikální přestavbě ve stylu windsorské gotiky na renesanční sídlo. V současné době patří Hluboká nad Vltavou českému státu.  Co vám ukáže sličná průvodkyně? Zámek Hluboká nad Vltavou patří mezi naše nejpopulárnější historické památky a není divu. Srdce návštěvníků si zámek získá už vnější podobou, jakoby vystřiženou z pohádky. Interiéry jsou plné přepychového zařízení, které se jen blyští bohatstvím a dýchá noblesou. Jednotlivé sály, pokoje a salóny pak představují unikátní sbírky dobového vybavení a dokumentují život jeho majitelů.Velké oblibě turistů se těší především zámecká kaple a zbrojnice. V zámeckých prostorách jsou také umístěny mnohé sbírky. V jízdárně najdete expozici Alšovy galerie. Do té je třeba zaplatit vstupné zvlášť. Unikátní je i zasklená zimní zahrada. Pro trochu oddychu po náročné prohlídce zámku se nabízí příjemný anglický park. Rozloha zeleně je úctyhodná, zahrnuje rovných 190 hektarů.  S jízdenkou, nebo s řidičským průkazem? Přímo do Hluboké nad Vltavou vlak nejezdí. Nejbližší železniční stanice je až v obci Zámostí, která je vzdálená asi pět kilometrů od zámku. Autobus vás zaveze do městečka, k zámeckým skvostem je třeba dojít asi sedm set metrů. Optimální spojení si můžete vyhledat například na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se k zámku dostanou po silnici E 55 od Prahy. Před Českými Budějovicemi je třeba zabočit doleva na silnici číslo 146, která vede až do Hluboké nad Vltavou. Další možností je cesta po komunikaci číslo 20 od Písku a na začátku jihočeské metropole zahnout na silnici číslo 105, která vede do Hluboké nad Vltavou. Placené parkoviště pro automobily i autobusy je necelý jeden kilometr od zámecké brány.

Pokračovat na článek


KRAVAŘE

Krásný barokní zámek je dominantou obce Kravaře. Impozantní stavba byla postavena pro Jana Rudolfa z Eichendorfu v letech 1721 až 1728 na místě starého renesančního zámku. Na začátku 20. století byl zámek opraven, ale v roce 1937 ho čekala zkáza - celý vyhořel. Proto musel být v letech 1955 až 1970 zrekonstruován.V okolí zámku se ve druhé světové válce odehrávala významná bitva, Ostravská operace. Během sedmapadesáti dnů se v ní střetlo přes šedesát divizí. Vojenskou důležitost oblasti dokládají také četné pevnůstky v okolí.  Co se skrývá na zámku? Malebný zámek v Kravařích postihl v roce 1937 rozsáhlý požár, který zničil velkou část jeho vybavení a zařízení. Dnes je objekt domovem Zámeckého muzea a místního Kulturního střediska. Muzeum nabízí návštěvníkům v expozicích možnost nahlédnout do života obyvatel Kravař a Hlučínska v průběhu staletí. Mimo to zde najdete mnohé sbírky včetně sbírek řemeslných. Detailně se můžete seznámit také se způsobem bydlení rodiny Eichendorfů. Za pozornost stojí zámecká kaple, která jakoby zázrakem unikla řádění červeného kohouta.Po náročné prohlídce můžete zamířit za trochou klidu a odpočinku do zámeckého parku, který se rozkládá na rozloze 22 hektarů. Jen si dejte pozor, abyste nedostali zásah golfovým míčkem! Součástí parku je totiž i golfové hřiště. Kudy k zámku? Kravaře mají dobrou dopravní dosažitelnost vlakem i autobusem. Vhodné spojení najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Železniční zastávka je vzdálená půl kilometru od zámku, autobus staví kousek od zámecké brány. Motoristé mohou cestovat po silnici číslo 56 z Olomouce nebo Ostravy. Parkoviště pro automobily i autobusy je přibližně sto metrů od zámku.

Pokračovat na článek


HRAD LEMBERK

Hrad přestavěný na zámek nad malou vsí Lvová. Hrad založili Markvartici ve 13. století, ale v dalších staletích získal Lemberk novou renesanční zámeckou podobu. Majitelem zámku se stal i slavný Albrecht z Valdštejna, jehož erb můžete vidět na obrázku. Právě on nechal zámek znovu přestavět, pracemi byl pověřen známý stavitel Niccola Sebregondi. Jeho odkaz byl ten úplně poslední, protože Lemberk se nám dochoval v prakticky stejné podobě, jakou mu vtiskl italský mistr.Samostatnou kapitolou Lemberka byla přítomnost Zdislavy z Lemberka, která tu dlouhá léta žila. Odkazu této ochránkyně trpících a nemocných je také v zámku věnována samostatná expozice.  Co se skrývá za branou? Návštěvníkům je přístupný prakticky celý areál stavby. Na pozůstatky hradu je možné narazit jen zřídka, protože Lemberk je dnes téměř čistokrevným zámkem. Turisté v něm mohou vidět mnoho zajímavostí. Prohlídka zámku je rozdělena dvou okruhů. V rámci první trasy je možné obdivovat historické expozice, především renesanční a barokní interiéry, kapli nebo kuchyni. Druhá trasa vede do muzea Zdislavy z Lemberka včetně jejích místnůstek. Zapomenout však nesmíme ani na výstavu moderního uměleckého sklářství.  Jak dobýt Lemberk? Na Lemberk se dostanete poměrně snadno, protože autobus i vlak jezdí do nedaleké Lvové. Zastávky jsou necelý jeden kilometr od zámku. Přesné spojení zjistíte na internetové adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se k zámku dostanou po silnici číslo 13 z Jablonného v Podještědí, od kterého je Lemberk vzdálený asi tři kilometry.

Pokračovat na článek


HUKVALDY

Mohutný hrad v hustých lesích mezi Frýdkem-Místkem a Frenštátem. Základní kámen hradu byl položen kolem roku 1230. Prvními obyvateli byli pánové z Hückeswagenu. Později Hukvaldy přešly do majetku olomouckých biskupů, kteří hrad velkoryse přestavovali. Pozdně gotická část přibyla kolem roku 1530, renesanční o padesát let později a později ještě barokní část. Po nezdařeném povstání v roce 1695 bylo na hradě vězněno mnoho poddaných. Právě z Hukvald osvobodil legendární zbojník Ondráš svého otce fojta Šebestu. V roce 1762 Hukvaldy vyhořely a opustil je poslední obyvatel.Víska pod hradem se jmenuje také Hukvaldy. Je významná tím, že se v ní nachází krásný zámek s oborou. Slavným rodákem je hudební skladatel Leoš Janáček, jehož pracovnu můžete vidět v rodném domě číslo 79, bývalé škole.  Co chrání hradby? Hukvaldy jsou dnes zříceninou, která prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Hradní areál je téměř celý přístupný návštěvníkům. Mohutné zdi a hradby dnes jen nesměle naznačují bývalou majestátnost a architektonickou jedinečnost této stavby. Při prohlídce, kterou můžete absolvovat samostatně nebo s průvodcem byste rozhodně neměli přehlédnout barokní kapli sv. Ondřeje. Pro skvělý rozhled po okolní krajině se můžete vyšplhat na hradní věž, odkud se vám za dobrého počasí bude jasně rýsovat panorama Beskyd. V prostorách hradu stojí za návštěvu expozice o historii hradu a jeho výstavbě. Příjemnou procházkou po vyčerpávající prohlídce může být návštěva obory, která se rozkládá pod areálem hradu.  Kterak dobýt hrad? Vlakové spojení přímo ke zřícenině hradu ani její těsné blízkosti neexistuje, a tak nezbývá než cestovat po vlastní ose nebo autobusem. Vhodné spojení autobusem najdete na internetové adrese www.jizdnirady.cz. Zastávka autobusu je od hradu vzdálená asi jeden kilometr. Motoristé mohou k hradu zamířit z Ostravy po silnici číslo 486 směrem na Frenštát pod Radhoštěm nebo z Olomouce po silnici E 462 přes Hranice, Nový Jičín a Příbor, za kterým je zapotřebí odbočit na silnici číslo 486 a dále na Hukvaldy. Placené parkoviště pro automobily i autobusy je jeden kilometr od hradu.

Pokračovat na článek


ZÁMEK DOLNÍ KOUNICE

Velmi zajímavá obec, jejíž dominantou je premonstrátský ženský klášter Rosa coeli. Církevní stavba byla založena na konci 12. století, její obyvatelky pocházely z českých Louňovic. Během husitských válek byl klášter vypálen, ale církev ho rychle obnovila. Největší doba slávy komplexu však definitivně pominula. Chudý klášter byl obýván ještě na začátku 16. století, ale pak byl premonstrátkami opuštěn. Místo jeptišek se sem nastěhovali příslušníci různých sekt - novokřtěnců, valdenských, českých bratří apod. Dnes klášter opět slouží svému účelu.Dolní Kounice stojí za návštěvu i kvůli ostatním historickým stavbám. Přímo nad obcí se například nachází malý gotický hrádek přestavěný na renesanční zámek. Ve městě zase stojí zříceniny bývalého klášterního kostela z konce 14. století. Krásná stavba na začátku 18. století totálně vyhořela a byla opuštěna. Dolní Kounice byly domovem mnoha Židů, proto tu najdete i krásnou synagogu.  Jaké je tajemství kláštera? Areál kláštera je prakticky celý přístupný, a tak jeho návštěvníci dnes mohou obdivovat rajský dvůr, křížovou chodbu, sakristii, kapli i věž. Oči turistů přitahuje také bohatě zdobený vstupní portál. Střecha hlavní lodi kostela už nebyla po požáru v roce 1703 obnovena, a tak chybí. Asi právě proto působí klášter na návštěvníky pocitem splynutí s přírodou a okolí. Pokud se vám poštěstí navštívit klášter v době konání některého z příležitostných koncertů, nebudete litovat. Jedná se famózní zážitek.  O papežské klatbě Založení kláštera je opředené zajímavou pověstí. Krutý rytíř, pan Vilém z Kounic, byl slavný voják, který mnohá vítězství zaznamenal a desítky soubojů vyhrál. Mezi jeho nejslavnější činy patří dobytí Vídně, kdy porazil mnohem silnější vojsko Rakušanů a poražené vojáky hnal až k branám rakouské metropole. Zajal tehdy i následníka trůnu knížete Lipolta a jeho dvě sestry.O mnoho let později se vydal opět na válečnou výpravu do Rakous. Postupoval vítězně a nebyl, kdo by ho zastavil. Jeho vojsko však vypálilo mnoho klášterů a jejich opati ho zato pomluvili u papeže. Ten se velmi rozzlobil, dal Viléma do klatby a nařídil všem věřícím, aby zprávu o klatbě šířili dál. To bylo velmi zlé, protože Vilém už nemohl do žádného kostela a žádný kněz se neodvážil k němu na hrad.Dlouho Vilém vzdoroval, ale nakonec vykonal pouť do Říma a požádal papeže o odpuštění. Hlava církve dlouze rozmýšlela, ale nakonec z něj klatbu sňala. Vilém však za to musel na Moravě zřídit klášter pro sto zbožných panen. Tak vznikla Rosa coeli.VSTUPNÉDospělý zaplatí 20 korun, děti mohou do útrob kláštera za 15 korun.JAK K ZÁMKUPřímo do Dolní Kounice vlak nejezdí, přiveze vás alespoň do tři kilometry vzdálené vesničky Moravské Bránice. Naopak autobusem se dostanete pouhých tři sta metrů od kláštera, stačí si jen najít vhodné spojení, například na www.jizdnirady.cz. Motorizovaní návštěvníci Dolní Kounice zpravidla volí cestu po dálnici D1, poté sjezd na Rosice/Ivančice (EXIT 182), dále do Ivančic po komunikaci číslo 394 a pak po silnici číslo 152 přímo do Dolní Kounice.

Pokračovat na článek


Hrad Rychmburk

Krásně zachovalý hrad nedaleko Skutče, jehož zakladatelem byl muž se zajímavým jménem Tas z Mrdic. Na konci 14. století Rychmburk patřil pánům z Pardubic, jejich erb můžete vidět na obrázku.V drsných časech husitských válek hrad dobyli v roce 1425 Husité. Od 16. do 18. století byl Rychmburk v držení dvou významných šlechtických rodů, Valdštejnů a Kinských. Každý rod hrad přestavěl podle svého vkusu, Kinští vtiskli Rychmburku typický barokní ráz. Ten můžete obdivovat dodnes. V současné době hrad slouží jako dům seniorů.  Co tají hradní strašidla? Dominantou hradu je vysoká válcová věž, z níž je krásný výhled do okolí. Na ochozech věže jsou vystavovány umělecká díla. V gotickém přízemí s původními klenbami je expozice, která dokumentuje historii Rychmburka. Pro trochu odpočinku můžete zamířit do půvabné zahrady s altánkem.  O ukradeném nebožtíkovi  Skon bohatého pana Zdeňka Berky z Dubé a Lipého, který pobýval na Rychmburku, provázejí všelijaké zkazky. Jedna povídá o tom, že pan Berka měl dceru Markétu, která se zamilovala do chudého šlechtice. Její otec však nechtěl o sňatku ani slyšet. "Žádného zemana z Nemanic a na Chudobíně si nevezmeš, o to se postarám," říkal.A jak řekl, tak se také stalo. Pochopové odvezli vzpurnou Markétu do kláštera. Dcera však tropila taková alotria, že jí matka představená štandopéde odvezla zpátky na Rychmburk. Pan Berka zuřil, ale pak ho napadlo jiné řešení. Nechal dceru zazdít do výklenku kostela v Janovicích. Jídlo jí dovnitř dávali lidé malým otvorem. Ani pak však trápení pana Berky neskončilo. Dcera totiž prohlásila, že církvi daruje většinu majetku. Když se to dozvěděli mamoniví faráři, pelášili na Rychmburk žádat o peníze a o to, co jim prý náleží. "Čeho je moc, toho je příliš," rozběsnil se pan Berka a v pominutí smyslů nechal Markétu odvézt z kostela a navždy zazdít v hradní věži Rychmburka.To se mu ale stalo osudným. Lidé vyprávějí, že nedlouho poté utrápily pana Berku výčitky svědomí a zemřel. Stalo se tak v Olomouci, kde ho hrobníci rovnou i pohřbili a poslali na Rychmburk účet za spálené svíčky a pohřební věnce. Na hradě z toho bylo velké pozdvižení, protože pan Berka nechal před časem vystavět rodinnou hrobku v Lažanech. Za to měli Lažanští velké výhody, protože slíbili, že na pohřbení členů rodu řádně dohlédnout. Když byl pan Berka pochován v Olomouci, hrozilo, že o výhody přijdou. A tak dali hlavy dohromady. Nakonec se rozhodli, že nebožtíka Berku ukradnou. Vypravili do Olomouce dva šikovné sedláky, kteří pozvali hrobníka do šenku na žejdlík piva. O půlnoci už stála před hrobníkem celá řada žejdlíků a když samou opilostí usnul, vzali mu sedláci hřbitovní klíče a pana Berku naložili do připraveného povozu. A tak se nakonec nebožtík dostal tam, kam patřil, a Lažanští mohli klidně spát.VSTUPNÉV Rychmburku není stanoveno vstupné, jeho výše je dobrovolná.KUDY VEDE CESTA NA HRADVlakem se dostanete nejblíže do dva a půl kilometru vzdálené vesničky Dolívka. Autobusová zastávka je od hradu pouze půl kilometru. Optimální dopravní spojení najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé mohou k zámku cestovat po komunikaci číslo 37 směrem z Chrudimi do Ždírce nad Doubravou a ve Slatiňanech zabočit na silnici číslo 358, která vede až do vesnice Předhradí. Další možností je sjet ze silnice číslo 34 spojující Hlinsko a Poličku na silnici číslo 354, která vede taktéž do Předhradí.  

Pokračovat na článek


Zámek Nové Hrady

Krásný zámek postavený v letech 1774 až 1778. Nové Hrady si nechal vystavět první majitel Jan Antonín Harbuval de Chamaré, většinu prací řídil Josef Jäger. Okolní budovy ale vznikaly ještě v dalších letech, to platí i pro četné hospodářské budovy. Poslední stavební úpravy Nové Hrady čekaly ještě v letech 1936 a 1937, iniciátorem byl Cyril Bartoň z Dobení Co najdete za branou? Čerstvě opravené zámecké interiéry nabízejí návštěvníkům možnost nahlédnout do pokojů a sálu v rokokovém stylu s řadou dobového zařízení. Kromě prohlídky samotných zámeckých prostor může být zajímavé i poznávání dalších budov v zámeckém areálu, například návštěva správní budovy. Klasickým rokokovým prvkem je také vstupní brána a špejchar. Příjemnou procházkou může být návštěva zámeckého parku.  Autobusem nebo vozem? Do Nových Hradů a blízkého okolí vlaky nejezdí, a tak nezbývá než cestovat autobusem nebo po vlastní ose. Autobus vás zaveze přibližně dvě stě metrů od zámku. Spojení, které ale není příliš časté, můžete vyhledat na adrese www.jizdnirady.cz. Autem se k zámku dostanete například z Litomyšle po silnici číslo 358 nebo po silnici číslo 357, když předtím odbočíte z komunikace číslo 34 mezi Hlinskem a Poličkou. Parkoviště pro osobní vozy i autobusy je v bezprostřední blízkostí zámku.OTVÍRACÍ DOBA Celoročně denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin po předchozí domluvě.VSTUPNÉNení stanoveno pevné vstupné, výše příspěvku je dobrovolná.

Pokračovat na článek


Březno

Unikátní zajímavost v České republice. Právě v Březně se totiž nachází vzácné archeologické naleziště z pravěku, v němž archeologové nalezli krásné památky z dob únětické a knovízské kultury, stěhování národů a slovanské epochy.Vzhledem k bohatosti lokality na historické památky tu vyrostl experimentální archeologický skanzen vybudovaný jako součást výzkumného programu. Jeho návštěvníci si mohou vytvořit jasnou představu toho, jak vypadal život v dávnověku.  Jak se žilo u předků? Archeologická lokalita Březno nabízí návštěvníkům především ukázky různých typu obydlí a hospodářských staveb ze 4. tisíciletí před naším letopočtem, ze 6. a 9. století našeho letopočtu. Kromě unikátních rekonstrukcí objektů mohou lidé vidět i názorné ukázky toho, jak se kdysi stavěly domy, jak se tkaly látky a vyráběly zbraně.  S jízdenkou, nebo s řidičákem? Autobus a vlak jezdí do kilometr vzdáleného Března u Postoloprt, odkud už musíte po svých. Přesné jízdní řády najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se do Března dostanou z nedalekých Loun po silnici číslo 7 mezi Louny a Chomutovem. Parkoviště pro osobní vozy a autobusy je v těsné blízkosti archeologického skanzenu.OTVÍRACÍ DOBA V. až IX. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. Návštěva v jiném termínu je možná, ale musí být sjednána předem pro telefonu. To samé platí i v případě hromadných návštěv.VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 10 korun, děti mohou za dědictvím předků za polovinu.

Pokračovat na článek


Zámek Krásný Dvůr

Jeden z nejpůvabnějších českých zámků s rozlehlým anglickým parkem. Původně renesanční dům postavil ve druhé polovině 16. století Jan Mašťovský z Kolovrat, jehož erb můžete vidět na obrázku. Ve polovině 17. století se panství stalo državou Černínů, kteří však neprojevovali přílišný zájem stavbu upravovat a rozšiřovat. V roce 1684 proběhly na domě jen malé stavební úpravy pod taktovkou Francesco Ceresolla. Zásadní přestavby se Krásný Dvůr dočkal s příchodem Františka Josefa Černína, který v roce 1719 pověřil architekta Františka Maxmilána Kaňku k přebudování domu na majestátní lovecký zámek. Základní přestavba v tomto duchu se uskutečnila v letech 1720 až 1724, další dílčí přestavby se pak uskutečnily koncem 18. století. Požár v roce 1870 silně poničil řadu hospodářských staveb v okolí zámku, většina z nich už nebyla nikdy obnovena.Chloubou zámku je jeho anglický park, kdysi zámecká obora. Za změnou obory v park stál Jan Rudolf Černín respektive zahradník Födische, který byl za tímto účelem poslán do Anglie na studia. Park samotný vznikl v letech 1783 až 1793 na pravém břehu Leskovského potoka. V následujících letech byl doplněn o řadu romantických a empírových staveb. Jde o jeden z prvních a zároveň největších anglických parků v Čechách.  Co najdete na zámku? Historické interiéry zámku se mohou pochlubit celou řadou dobře zachovalého dobového nábytku. Najdete zde vzácné sbírky skla a kameniny. Stěny jednotlivých pokojů a komnat vás zase formou obrazů seznámí s bývalými majiteli zámku, jejich předky i příbuznými. Krásný Dvůr je také známý knihovnou ukrývající mnohé cenné svazky.Proslulý zámecký park je skvělým místem pro trochu oddychu. Dobrým způsobem k jeho poznání je procházka po naučné stezce, která jím vede. Ta vás seznámí se všemi kouty parku, systémem zavlažování i jeho romantickými stavbami.  Jak do Krásného Dvora? Vlakem se dostanete do stejnojmenné obce, od železniční stanice je to přibližně půl kilometru k zámku. Autobus vás sveze také do vesnice, ale o přibližně dvě stě metrů blíže zámku. Jízdní řády najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Pokud nechcete učinit pěšky ani krok, nezbývá než jet automobilem. Do vesnice Krásný Dvůr je zapotřebí zabočit vlevo z komunikace číslo 224 směrem od Podbořan. Placené parkování je přímo u zámku.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. v sobotu a neděli od 9 do 16 hodin, V. a IX. denně mimo pondělí a pátku od 9 do 16 hodin, VI. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 40 korun, děti mohou za dědictvím předků za 30 korun.

Pokračovat na článek


Zámek Líčkov

Zámek Líčkov stojí na základech gotického hrádku ze 14. století. O změnu hradu na zámek se s největší pravděpodobností postaral Bohuslav Hrobčický, jehož erb můžete vidět na obrázku. Dnešní podobu však zámek získal až v roce 1765 s příchodem nového majitele Josefa Vonibalda z Ebenu. Ten vybudoval mimo jiné vstupní bránu a interiéry stavby vyzdobil rokokovými detaily.V roce 1807 se zámek stal vlastnictvím řezníka Thadeuse André ze Žatce, který začal areál využívat jako palírnu lihu. Po první světové válce se majitelem krásného objektu stal umělec Oskar Brázda, jeho ženě byl zámek vrácen v restituci.  Čím se chlubí Líčkov? Dnešní zámek nezapře původ gotického hrádku. Důkazem je zachovaná válcová věž, která je stále jeho součástí. Místní interiéry nabízejí velmi zajímavou historickou výzdobu a galerii někdejšího majitele zámku, malíře Oskara Brázdy. Jehož žena dokázala dílo na zámku Líčkov uchovat i během temné doby socialismu, a to přes veškerý útlak tehdejších mocipánů.Důležitou památkou je také kaple sv. Anny se zařízením z druhé poloviny 18. století. Trochu odpočinku a klidu pak najdete v původní zámecké zahradě.  Kudy do zámku? Vlakem se dostanete neblíže do pět kilometrů vzdálených Velenic. Autobus vás zaveze přímo do vesnice Líčkov, zastávka je necelých dvě stě metrů od zámku. Podrobné jízdní řády najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Cesta automobilem je poněkud komplikovanější, protože Líčkov stojí mimo hlavní silniční trasy. Vhodná cesta je přes Louny po silnici číslo 225 až do obce Drahomyšl, kde je nutné zabočit doleva na Dubčany a v Dubčanech doprava na Liběšice. Z Liběšic pak pokračujete přímo do Líčkova. Neplacené parkoviště pro osobní vozy a autobusy je dvě stě metrů od zámku.OTVÍRACÍ DOBA IV. až IX. v sobotu a neděli od 10 do 17 hodin. Návštěva v jiném termínu je možná po předchozí telefonické dohodě. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 20 korun, děti mohou na Líčkov za 10 korun.

Pokračovat na článek


Záměk Lešná

Impozantní zámek je postavený na základech zámeckého objektu ze začátku 18. století, ve kterém působil jako vychovatel slavný rakouský básník Franz Grillparzer. Tento objekt však byl stržen, aby ho v letech 1887 až 1893 nahradil moderní areál, jeden z nejmodernějších u nás. Nejenže byl opatřen rozvodem elektřiny, ale disponoval vlastní vodárnou a vodovodem, domácím telefonem i ústředním topením. Jaké je kouzlo zámku? Vzhled zámku je tím prvním, co návštěvníky okouzlí. Důmyslná romantická architektura a rozlehlý anglický park působí až pohádkovým dojmem. Krásou však oplývají i zámecké interiéry. Ty jsou bohatě zdobené, zařízené unikátní dobovým zařízením. Nechybí ani celá řada sbírek. Mezi ty nejcennější patří sbírky porcelánu a archeologické vzácnosti.Po náročné prohlídce nezbývá než zamířit do malebného zámeckého parku s malou zoologickou zahradou. Jedná se o jeden z dendrologicky nejcennějších parků u nás.  O rusalčině pomstě Povídá se, že velmi dávno stál na místě dnešního zámku malý vodní hrádek. Pán lešenského majetku Dětřich zaslechl jednoho rána krásný zpěv od řeky. Píseň tak lahodila jeho sluchu, že nemeškal a vydal se k vodě. U staré vrby spatřil dívku tak krásnou, až mu zrak přecházel. Sotva ho však kráska zahlédla, zmizela. Tak to chodilo několik dlouhých týdnů, až jednou se Dětřichovi přece jen podařilo s dívkou promluvit. "Jsi tak krásná, že musíš být mou ženou. Vezmi si mě za muže a pojď se mnou na Lešnou. Nikdy tě neopustím a vždy tě budu věrně milovat," pronesl všechen oblouzněn.Dívčina odpověď mu naplnila srdce radostí. "I já na tě už dlouho myslím a přijímám. Jen mi musíš slíbit, že se nikdo nezeptá na můj původ," řekla krásná neznámá. Dětřich slíbil a přivedl dívku na Lešnou.Všem se líbila, ale sotva se ztratila v měsíčním třpytu, přitočil se k Dětřichovi jeho bratr Záviš a povídá: "Nic za to nedám, ale je to rusalka ze zámecké studny, o které mi kdysi vyprávěla chůva. Lem šatů měla kráska podivně lesklý, jakoby od vody." Také Závišova choť Dětřichovi lásku rozmlouvala a starý štolba Barnabáš jakbysmet.Dětřich přestal dívku navštěvovat a časem na ní zapomněl úplně. Když Záviš zemřel, musel Dětřich zachovat rod. Vybral si bohatou nevěstu, Hildegundu z nedalekého říkovského zámku. Svatba byla krásná, stoly se prohýbaly pod váhou skvělého jídla a vína. Ale manželství si Dětřich dlouho neužil. Když se ráno po svatební noci Hildegunda probudila, byl Dětřich na onom světě. Rusalka se pomstila za Dětřichovu zpronevěru.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. v sobotu, neděli a o svátcích od 9 do 16 hodin, V. úterý až pátek od 9 do 16 hodin, víkendy od 9 do 17 hodin. VI. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin, IX. denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin.VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 45 korun, děti zaplatí 25 korun.JAK K ZÁMKUVlakové spojení k zámku nebo do jeho blízkého okolí neexistuje, a tak nezbývá než vzít zavděk cestování autobusem. Ten staví necelého půl kilometru od zámecké brány. Vhodné spojení naleznete například na www.jizdnirady.cz. Po vlastní ose se k zámku dostanete po silnici 490 ze Zlína nebo Holešova do Fryštáku, kde je zapotřebí zabočit na silnici 489 a ve vesnici Lukov znovu zabočit k zámku Lešná.

Pokračovat na článek


Zámek Vizovice

Městečko bylo sídlem cisterciáckého kláštera Smilheimu založeného roku 1261 rytířem Smilem ze Střílek. V dobách husitských válek byl klášter poničen, ale církev ho po čase obnovila. Po roce 1500 však klášter definitivně zanikl a místo něj byl po roce 1570 vystavěn renesanční zámek. Tato podoba mu zůstala pouhých dvě stě let, pak dostal barokní háv s rysy francouzského klasicismu.Město Vizovice utrpělo velké škody během valašského povstání a také ho v roce 1663 poničili Turci. Za druhé světové války se ve Vizovicích usídlily jednotky SS, které odtud podnikaly útoky na vsi podílející se na odboji.  Co skrývá zámek? Barokní zámek Vizovice nabízí návštěvníkům pozoruhodné interiéry s unikátní výzdobou. Mezi nejzajímavější prostory zámku patří hlavní sál, knihovna a zámecká kaple. Tyto místnosti se stejně jako některé další mohou pochlubit zajímavou malbou. Samotné pokoje a salónky jsou vybaveny z velké části ve stylu Ludvíka XVI. Najdete v nich hned několik zajímavých sbírek včetně starého nábytku a porcelánu nebo rozsáhlou obrazovou galerii s díly A. Dürera, L. Cranacha a dalších. Zámek obklopuje malebný anglický park se sochařskou výzdobou z dílny O. Schweigla. Pokud se tedy po náročné prohlídce budete cítit znaveni, lepší místo nelze doporučit.  Kudy vede cesta? Vizovice mají dobré dopravní spojení vlakem i autobusem. Stačí najít odpovídající spojení na www.jizdnirady.cz, koupit jízdenku a nastoupit. Z železniční stanice vás čeká půl kilometru pěšky k zámecké bráně. Autobus vás zaveze o dvě stě metrů blíže. Motoristé by měli do Vizovic zamířit po silnici číslo 49 ze Zlína směrem na Vsetín. Parkoviště pro osobní automobily i autobusy je jen pár kroků od zámecké brány. 

Pokračovat na článek


Zámek Zlín

Krásný zámek v historické části města Zlína. Na jeho místě původně stávala malá gotická tvrz, která byla později přestavěna na renesanční zámek. Jeho majitelem byl Jan Cedlar z Hofu. V roce 1605 byl zámek dobyt vojskem uherských povstalců, poté se mu dostalo barokní přestavby. Nákladné stavební práce financoval hrabě F. A. Khevenhüller.Středověké městečko Zlín bylo připomínáno už na začátku 14. století. V roce 1427 ho dobyli husité, nájezdníci Zlín zpustošili i v roce 1600. Město se však rychle vzmohlo, ale třicetiletá válka mu přidělala mnohé šrámy na krásné tváři. V roce 1894 tu založil Tomáš Baťa továrnu na výrobu obuvi, v pozdějších letech se značka rozšířila do celého světa. Během druhé světové války byl Zlín velmi poničen. V roce 1949 ho komunistická vláda přejmenovala na Gottwaldov, tento název vydržel do roku 1989. Pak se z Gottwaldova stal opět Zlín.  Co ukrývají zámecké zdi? Zlínský zámek je v současnosti domovem Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně a Státní galerie ve Zlíně. V muzeu najdeme hned několik zajímavých expozic, například přírodovědnou a pravěkou expozici. Velkému zájmu se těší také expozice Pěti světadíly, která je věnovaná cestám známých cestovatelů M. Zikmunda a J. Hanzelky. Kromě toho tu najdete i pamětní síň věnovanou životu a dílu etnografa Františka Bartoše. Ve Státní galerii se ukrývá jedinečná expozice českého sochařství a malířství 20. století. Pod obrazy a sochami jsou podepsáni takoví velikáni, jako například J. Čapek, J. Zrzavý, B. Kubišta a další. Kromě stálých expozic zde máte příležitost navštívit celou řadu výstav, které jsou pořádány v průběhu roku. Pokud hledáte trochu odpočinku po náročné prohlídce, navštivte malebný zámecký park.  O kouzelné masti Kousek od Zlína stával kdysi hrad. Mladý hradní pán Miloš se rád toulal po rozlehlém panství, které mu patřilo. Jednou zabloudil k chudé chýši a u ohniště spatřil nádhernou dívku. "Kde ses tu vzala, růžičko krásná," otázal se. Liduška, tak se kráska jmenovala, mu po pravdě vyprávěla, že je sirotek a vychovala ji stará hodná chůva. Miloš byl tak okouzlen dívčiným zjevem, že ji začal často navštěvovat. Liduška však nebyla ráda, ale odporovat vrchnosti se neodvážila. Její srdce totiž patřilo chudému, ale hodnému Slávkovi.Jednoho dne přišel Miloš ve svých nejlepších šatech a požádal Lidušku o ruku. Dívka sebou trhla a zbledla. "Dávám ti tři dny na rozmyšlenou. Ale věz, žes mou poddanou." Pak odešel. Liduška se rozeštkala. Myslela jen na Slávka a teď si musela vzít muže nemilovaného.Uplynuly tři dny a Miloš tu byl jako na koni. Spatřil Lidušku u kamen, jak míchá podivný lektvar. "Co dobrého chystá moje líbezná růžička," zeptal se."Divotvornou mast vařím. Má takovou moc, že zahojí každou ránu. A já tě, můj pane, prosím, abys mi mečem setnul hlavu. Pak pomazej ránu mastí a já opět obživnu. Dala jsem slovo jinému a nechci zradit."Rytíř Miloš se zarazil, ale nakonec souhlasil. Vzal meč a jednou ranou srazil Lidušce hlavu. Pak vzal mast, ale ať mazal, jak mazal, nic se nedělo. Vytřeštil Miloš oči a s hrozivým řevem uháněl zpátky na hrad. Už nikdy se na jeho tváři neobjevil úsměv a nakonec se proklál mečem. Tím samým mečem, kterým zahubil krásnou Lidušku. Ani po smrti však nemá klid. Jeho duch se prý dodnes zjevuje u zlínského hřbitova. Sedí na ohnivém koni, veze bezhlavé dívčí tělo a v ruce má hlavu s vlajícími vlasy.OTVÍRACÍ DOBA Celoročně denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. VSTUPNÉMuzeum - dospělý zaplatí 20 korun, děti 10 korun, rodinné vstupné je 50 korun. Galerie - dospělý zaplatí 10 korun, děti 5 korun.KUDY DO ZLÍNA?Zlín má dobrou dopravní dosažitelnost vlakem i autobusem. Stačí najít odpovídající spojení na www.jizdnirady.cz. Železniční zastávka je přibližně tři sta metrů od zámku, autobus staví dvě stě metrů od zámecké brány. Motoristé mají při cestě do Zlína hned několik možností. Z Přerova mohou jet po silnici číslo 55 do Otrokovic a odtud po silnici číslo 49 do Zlína. Stejným způsobem, jen z opačné strany, lze do Zlína dojet z Uherského Hradiště. Ze směru od Vsetína lze cestovat po silnici číslo 69 do Vizovic a dále po komunikaci číslo 49 až do Zlína. Parkoviště pro osobní automobily je přibližně dvě stě metrů od zámku. 

Pokračovat na článek


Chebský hrad

Zříceniny hradu ve městě Cheb nad řekou Ohří. Kamenný hrad Cheb byl postaven v první polovině 12. století na základech slovanského hradiště z 9. století. Zakladateli byli páni z Vohnburgu, v jejichž době se Chebsko stalo součástí bavorské marky. Na příkaz císaře Fridricha Barbarossy doznal hrad mnoha přestaveb. V roce 1322, po připojení k Českému království, se stal královským hradem a za vlády Václava II. se dočkal souseda v podobě Václavského hradu na druhém břehu řeky. V 17. století byl hrad přestavěn na barokní citadelu s hradbami a kasematy. Od roku 1742 je vedený jako pustý.Město Cheb bylo založeno na místě starší osady v první polovině 13. století. V dobách husitských válek stálo na straně Zikmunda a sloužilo jako nástupiště křižáckých výprav. Ve městě se konala řada důležitých diplomatických schůzek, mezi nejvýznamnější patřilo setkání basilejského koncilu a Čechů. Významným místem jednání byl Cheb i za vlády Jiřího z Poděbrad.Město bylo postupně dobyto Sasy i Švédy za třicetileté války, později Francouzy za války o rakouské dědictví. V 17. století doznalo přestavby na barokní pevnost, která byla zrušena počátkem 19. století. Téměř do poloviny stejného století se Cheb řadil mezi pětici největších českých měst, později se stal jedním z prvních českých měst propojených s ostatními významnými sídly železnicí. Dnes je městskou památkovou rezervací s řadou výjimečných historických památek.  Co ukrývají hradby? V areálu hradu zaujme návštěvníky unikátní pozdně románská dvoupodlažní kaple a zbytky románského paláce se sdruženými okny. Zajímavé je i torzo Gordonova domu. Dominantou hradu i celého města je zdálky dobře viditelná věž zvaná Černá. Je upravena jako vyhlídka a nabízí skvostný pohled do okolí.Zajímavé jsou také hradní expozice, především výstava dokumentující archeologické nálezy. Poodkrývá roušku tajemství nad historií hradu i slovanského hradiště, na jehož základech bylo kamenné sídlo postaveno. Expozice o vývoji chebského kamnářství v barokních kasematech je dalším místem, které stojí za to navštívit.Pokud vám zbude trochu času, navštivte místní muzeum v Pachelbelově domě. Mimochodem, ve stejném domě byl roku 1635 zavražděn Albrecht z Valdštejna. Jeho krásný erb můžete vidět na obrázku.  O bláhovém koláři Chebský hrad je opředený poutavou pověstí, která se mezi lidmi začala šířit v 17. století poté, co tu zahynuli generálové věrní Albrechtu z Valdštejna. Podle obyvatel města na hradě straší duchové mrtvých.To se takhle jednou bavila místní chasa v krčmě pod hradem. Když došlo slovo na strašení, začal se mistr kolář mluvkům smát. "Vy jste chasa vystrašená. Kdože by to v noci na hradě strašil, když může klidně spát. Chcete-li, půjdu se o půlnoci sám na hrad podívat. Snad tam nějakého ducha potkám, popovídám si s ním a zítra vám převyprávím, jaké to tam je," smál se vychloubačně."Rouháš se a to se ti nevyplatí," říkali ostatní měšťané. Ale marně koláře zrazovali, marně ho prosili, jeho tvrdá makovice zvítězila. Když se ručička přiblížila dvanácté, dopil poslední korbel piva a vyrazil. Všude byla tma, ani hlásku. Co naplat! V koláři sice byla malá dušička, ale nechtěl ráno poslouchat výsměch chasy, jaký je zbabělec. A tak došel až k hradbám. Aby si dodal odvahy, vykřikl: "Nu, vzácní pánové. Dost bylo strašení."Ještě ani nedomluvil, když se brána hradu otevřela a vyjel z ní kočár tažený čtyřmi vraníky. Koním z nozder šlehaly plameny a podél kočáru jeli ozbrojení rytíři s tasenými meči. Za kočárem pak jel zajatec. Mistr kolář v něm s hrůzou poznal sám sebe. Jeho druhé já mělo oči podlité krví a tvář poznamenanou utrpením.Z hrozného zážitku se kolář probral až ráno a jen stěží došel domů. Ulehl do postele s horečkou a bolestí na prsou. Zima jím třásla a neměl na nic chuť. Tak to trvalo tři dny a tělu se stále přitěžovalo. Kolář nakonec pozval chasu z hospody, otřesný zážitek jim převyprávěl a zemřel. Od těch dob už o strašidlech nikdo nepochyboval. Cheb patří mezi největší česká města, a proto není žádný problém cestovat do něj autobusem či vlakem, stačí jen najít správný spoj. Ten hledejte na adrese www.jizdnirady.cz. Pokud jste se rozhodli cestovat vozem, dojedete do Chebu po silnici E 48 od Karlových Varů nebo po komunikaci číslo 21 od Plzně. Parkovat můžete na chebském náměstí i přímo pod hradem.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin, V. a IX. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin, VI. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 18 hodin. Mimo tyto termíny je návštěva možná po předchozí telefonické domluvě. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 30 korun, děti mohou do hradu za 15 korun. Existuje speciální rodinné vstupné ve výši 40 korun.KUDY DO CHEBU?Cheb patří mezi největší česká města, a proto není žádný problém cestovat do něj autobusem či vlakem, stačí jen najít správný spoj. Ten hledejte na adrese www.jizdnirady.cz. Pokud jste se rozhodli cestovat vozem, dojedete do Chebu po silnici E 48 od Karlových Varů nebo po komunikaci číslo 21 od Plzně. Parkovat můžete na chebském náměstí i přímo pod hradem.

Pokračovat na článek


Hrad OSTROH

Ostroh (Seeberg) Původně románský hrad Seeberg byl založen na počátku 12. století. V roce 1322 ho získal král Jan Lucemburský, v 15. století se ocitl v rukou šlechty. V 15. a 16. století hrad doznal mnohých přestaveb, včetně přestavby renesanční. V roce 1635, v době třicetileté války, byl dobyt vojsky generála Königsmarka a poté opuštěn. Formálně ale patřil do panství Albrechta z Valdštejna, jehož erb můžete obdivovat na obrázku. Začátek 20. století se nesl v duchu rozsáhlých rekonstrukčních prací. V současnosti je opevněná stavba komplexně zrekonstruována a návštěvníkům nabízí mimo jiné i příjemné posezení ve stylové restauraci.  Za vůní černé kuchyně Areál hradu je tvořen dvěma částmi, předním a zadním hradem. Obě části odděluje hluboký příkop s mostem. Interiéry hradu se pyšní rytířským sálem a pro středověké hrady typickou černou kuchyní, ve které nechybí ani dobové vybavení. Zajímavý zážitek nabízí i vstup do sklepních prostor hradu.V prostorách bývalého Seebergu najdete i několik poutavých expozic. Výstava karlovarského porcelánu je doplněna národopisnou expozicí severozápadních Čech umístěnou v hradní stodole. Před samotným hradem jsou navíc soustředěny lidové stavby z blízkého okolí.Zbude-li vám ještě trocha času, navštivte původně gotický kostel sv. Wolfganga z 15. století. Krásná církevní stavba prošla barokní přestavbou, její chloubou jsou mramorové náhrobní desky ze 16. a 17. století.  Po silnici, či po kolejích? Vlakem se dostanete do tři kilometry vzdálené vesnice Hazlov, autobus vás zaveze do dva kilometry vzdálené vesničky Poustky. Podrobné informace najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Pokud jste motoristy, zamiřte po silnici číslo 64 z Františkových Lázní směrem na Aš a zabočte směrem na Poustky a Ostroh. Jen pár kroků od hradu je neplacené parkoviště pro automobily i autobusy.OTVÍRACÍ DOBA 15.III. až IV. a X. až 15.XI. denně 10-16, V. a IX. denně 10-17, VI. denně 9-17, VII. a VIII. denně 9-18.Mimo tyto termíny je návštěva možná jen po telefonické domluvě.VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 40 korun, děti mohou do hradu za 20 korun.

Pokračovat na článek