Výsledky vyhledávání pro dotaz náměstí

Výsledky vyhledávání v sekci: Cestopisy

Na portské do Porta aneb Usmrkanec v Orient Expressu

Vyrážíme s kamarádkou na vlako-čundr do Portugalska. Kamarádka je ta samá, kterou pomlouvám v reportáži Svítání na Stromboli. A stejně se mnou zase jela. Hrdinka. Jsou to naše jarní jízdy, kdy už se doma odmítáme podívat z okna na bílou barvu, kdy se venkovní teploměr stává naším úhlavním nepřítelem, kdy už nenávidím péřovku stejně tak jako rukavice, čepici i šálu... prostě kdy už nevěříme, že snad ještě někdy přijde JARO. A tak mu jedeme naproti. Letos bylo vydáno téma „Na portské do Porta,“ a jelikož zima byla opravdu dlouhá, chtěly jsme vlakovou cestu urychlit použitím letadla do Madridu. Zjištění, že inzerované levné letenky nejsou po připočtení poplatků vůbec levné, vedlo k návratu na koleje. A když od Věry přišel mail: „Čau, tak tady brouzdám po internetu a hledám vlakové spojení, co takhle svést se Orient Expressem?“ je rozhodnuto. Můj vysněný vlak! Když jsme za místenky z Vídně do Paříže zacálovaly 87 korun českých, byť za jednu a na sezení, pojala jsem podezření, že před námi nebudou rozrolovávat koberec, k jídlu budou zase paštiky v aluminiu bez stříbrných podnosů a na setkání s Hercule Poirotem jsem se taky přestala těšit. Ale kurňa, jednou se to jmenuje Orient Express, tak to je fuk. Pak už jen stačilo prokouknout zákeřnost, že Lisabon je Lisboa a nádraží s názvem Lisboa Oriente je opravdu v Portugalsku. Jako vždy získávám těsně před odjezdem informace z internetu a od kolegyně půjčeného průvodce z dob kvetoucího socialismu. Navíc získávám rýmu. V den odjezdu je přesně ve stadiu zvaném kapavka, kdy proud z nosu neustává ani na okamžik. Já vyrážím z Pardubic, v nichž je čerstvý poprašek sněhu, ale Věra přistupuje v České Třebové, kde ty bílý sračky leží od listopadu a snaží se tvářit, že jiný povrch už pod podrážkama nikdy v životě nenajdeme. Moji rodiče tamtéž přes sněhové bariéry nevidí z okna. Věra vysíleně dopadá do vlakové sedačky: „Ty brďo, to bylo o fous, jela jsem pro zásoby do obchodu a zapadla jsem s autem do závěje. Hodinu mě vytahovali a stihla jsem všechno do batohu jen naházet.“ První zjištění, že zapomněla průvodce Portugalskem, mě mrzí, protože má aktuální verzi. Druhé zjištění, že Věra zapomněla kudlu, mě nemrzí vůbec. Živě si vzpomínám na anabázi s jejím bajonetem vloni ve Vatikánu.  Do Vídně si Věra stíhá porovnat obsah Gemmy, zmateně ukázat průvodčímu svačinu místo jízdenky a vyfotit okolí tratě zasypané sněhem až po kolejnice. Prohlašujeme slovo sníh za sprosté a vulgární a zakazujeme jeho používání. Za Břeclaví český celník studuje můj pas asi půl hodiny, takže to komentuju: „Vy ten pas čtete jako detektivku.“ Celník odpoví: „Netušíte, co se z takovýho pasu všechno dozvím.“ No jo 25 razítek z loňské Afriky. Věra má nový pas a vyžaduje razítko, že ho chce pokřtít. Celník oplátkou vyžaduje na křest šampaňské. To nemáme, ale razítko s mašinkou ano. Ve Vídni musíme měnit bánhof Süd za West. Musíme ho měnit tramvají a v trafice mají jízdenky jen po čtyřech. S klidem je bereme, bude i na zpáteční cestu, ale s menším klidem koukáme na jeden lístek, v němž jsou jakýsi čtyři divný chlívky. Před nádražím je všude okolo sprostý slovo. Ať už jsme pryč z téhle zeměpisné šířky! V tramvaji Věra geniálně objevuje fígl použití jízdenek - přehne se na patřičný chlívek, orazítkuje a přehne se na další. Už to začíná, vesničanky ve světě. A je tady! Náš Orient Express EN 262. Vypadá jako trochu lepší rychlík, a tak si neustále opakujeme jeho jméno. Sugesce působí natolik, že se stydíme i rozdělat tlačenku v takovým nóbl cugu. Ale hlad je hlad. Já koukám hladově i na cedule s označením vlaku. To by byl důkaz! Věra jejich přemístění do našeho batohu moc nakloněna není. Odjíždíme s dvacetiminutovým zpožděním, Věra lítá s digitálem okolo okýnek a touží vyfotit informaci oznamující zpoždění tak známého vlaku. V devět večer konečně vyrážíme. Máme úžasnou kliku a za celou noc k nám do kupé nikdo nepřistoupil. Je to tím, že cestujeme v zimě a navíc v úterý. Budili nás jen celníci a průvodčí - rakouští, němečtí a francouzští. Ale víte, co to je, když vás někdy uprostřed noci někde uprostřed Evropy vzbudí uniforma? Na jednu jsem přitrouble civěla slepenýma očima s červeným frňákem a rozespale vznesla dotaz: „France?“ A německý průvodčí mně česky odpověděl: „Ahoj. Německo.“ Tím jeho znalost češtiny začínala i končila, ale bylo to milé. Ještě milejší byl pohled z okna, kde bílou barvu vystřídala hnědá. Ucpaný nos mě vzbudil asi tisíckrát a já vzpomínala na rčení nastydlého Petra Jahody: „Zlatá malárie.“ Při vystupování zanechávám v expressu tunu posmrkaných kapesníků a aby se jim váha vyrovnala, sundávám ceduli s označením vlaku. Takže když na nástupišti Věra pronese: „Jak to vyřešíme s těma cedulema?“ v klidu odpovím: „Nijak. Už ji mám v batohu.“  Zpoždění Orienťák nedocválal a tudíž jsme v Paříži místo 10:27 v jedenáct. Ale máme čas a opět měníme nádraží. Tentokrát Est za Montparnasse. Odjezd máme ve čtyři, takže s báglama procházíme pařížské bulváry. Před Notre Damem si symbolicky sníme Pařížskou paštiku, zakoupenou v českém Tescu. Ale je na ní Eiffelovka. A kus za Sienou taky. V Luxemburských zahradách to odnese chleba se salámem. Pozorujeme rojení policistů, vodních děl, černooděnců, zamřížovaných antonů a raděj pokračujeme. Zmrzlé docházíme na nádraží. V Paříži sice není sprostý slovo, ale vítr je studenej a jediný kvetoucí kytky jsme viděly na ptačím trhu. Jo a v trávníku krokusy. Bojím se, jestli je Portugalsko dostatečně na jihu a uvažuju, kolik by v nejhorším stál trajekt do Afriky. Dochází mi první balík papírových kapesníků.  Přesně podle jízdního řádu v 15:50 roztáčí kola francouzský vlak TGV. Kdo máte představu o vlaku TGV jako o komfortu, tak na to zapomeňte. Jede rychle, to jo, ale sedět by v něm mohl pohodlně člověk do výšky tak 130 cm. My jsme přerostlé a naproti sedící lidi taky, takže se neustále okopáváme. Zabírá na ně až moje rýma. Po desátém vysmrkání a dvacátém kejchnutí se kolegové domlouvají s průvodčím a přesunují se jinam. V deset večer končí naše trápení a na hranicích se Španělskem přestupujeme do dalšího vlaku. Teda měly bychom, jenže nás ve francouzském Hendaye naženou do autobusu a vezou přes hranice do španělského Irunu. Tím pádem si v Irunu nestíháme koupit místenky. Ale odjíždíme přesně v deset večer. Průvodčí ovšem místenky vyžaduje a já natvrdle vysvětluju, že ON nám říkal, že je nepotřebujeme. Průvodčí bouchne: „Kdo ON, tvůj přítel?“ Méně natvrdle ukazuju místenky z TGV a vysvětluju, že když jsem je v Paříži kupovala, ptala jsem se a tam mi ON řekl, že ve Španělsku nic nepotřebuju. Lžu, jak když tiskne, lžu anglicky a kašlu na minulý i předminulý časy. Ale zabralo to. Průvodčí se usmiřuje a jen nabádá, že když přijde někdo s místenkou, máme ho pustit. To víme taky. Sotva se zavrtám do spacáku a zaberu, sedá si na druhý konec mojí sedačky kluk. Výška ke dvou metrům. Dokud sedí, dá se to, ale jakmile lehne, je to děs. Vždycky usne a automaticky natáhne nohy, tím pádem mě kopne do nějaké části těla, která se jim zrovna připlete do cesty. Nejčastěji jsou to zuby. Asi tisíckrát za noc se opakuje situace, že odstrčím jeho nohy, přepočítám svoje zuby a zase usnu. Ani nově nastoupivší portugalský průvodčí nemá sílu zasahovat do našeho propletence. A nejvíc mě na tom štve Věra, která na protější sedačku vyfasovala takový nedochůdče a spokojeně chrupe. Vše se snažím dohnat nad ránem, kdy můj basketbalista odchází do jídeláku. Natáhnu se a usnu, jenže v tom vyspalá Věra začne z dlouhé chvíle hrát hry na mobilu. A se zvukama! Ze spánku vrčím: „Teda až to budu psát, já tě tak šíleně pomluvím.“ Jenže to už se rozednívá, Věra mě budí, neb viděla kvetoucí strom, dělám poslední dentistickou inventůru a vstáváme. HURÁ, za oknem je zeleno! Máme vystupovat v jakési Pampilhose, ze které chceme odjet nahoru do Porta, ale nenašly jsme ji na mapě. Pomáhá nám strejdula, který vystřídal Věřino nedochůdče a portugalsky nám vysvětluje, kde máme vystoupit. Je hodnej, ale když přistoupil a já uviděla jeho zimní bundu a šálu, chtěla jsem mu ublížit. Na oplátku za radu se kvůli němu z mého historického průvodce učím portugalsky nashledanou, takže když při odchodu vybafnu: „Até a vista!“ nejdřív se lekne a pak je nadšen a mává nám ještě z odjíždějícího vlaku. Jeho vlak pokračuje do Lisabonu. Tam se dá z Čech dojet na tři přestupy. To by mohl pan Havel jezdit na chalupu vlakem. Z Pampilhosy odjíždíme načas v 8:32, okolo tratě vidíme zrající pomeranče a pro větší rozradostnění si připomínáme, že je u nás doma metr sprostýho slova. V 10:30 přistáváme v Portu. Ale na špatném nádraží. Takže pětiminutový přejezd a jsme tady!!! Nádraží Svatého Benedikta je uvnitř vyzdobeno obkladačkami s historickými náměty. Pár metrů od něho začíná portský Václavák tedy Avenida dos Aliados a to notně rozkopanos a zaplotavanos. Místo Václava tu sedí na koni Pedro IV. Všude se dává nová dlažba, takže se prodíráme mezi ploty, řemeslníky, turisty, domorodci a hned asi na desátý pokus nacházíme turistické centrum, kde nám dávají typ na levné ubytování. Po dalším vymotání ho nacházíme, platíme 15 eurošu za osobu a hlavně shazujeme bágly. Bez nich už jako srnky vbíháme zpět do města.  Nechtějte po mě výčet všech katedrál, kostelů, věží a historických budov, ale je to nádhera. A hlavně... kvetou úžasné rudé magnólie, kytky, tráva je po kotníky, svítí slunce a teplota minimálně patnáct a ještě k tomu nad nulou. A další nádhera - keramické obklady! Fasády i interiéry paláců, kostelů, chrámů, nádraží, obchodů i obyčejných domů, starých i nových budov jsou obloženy keramickými kachlemi. Tady se jim říká azulejos, čteno azuležuš, velikosti 14 x 14 centimetrů. Podle zaručeného zdroje je slovo odvozeno z arabského al-zulaji, což v překladu znamená malý broušený kámen. Podle jiného zaručeného zdroje dostaly tyto dlaždice svůj název od slova azul, neboli modrý, což je převládající barva dekoru těchto obkládaček. Tož si vyberte. Ale rozhodující je, že jsou krásné. Nejkrásnější je okeramikovaný kostel Congregados, u kterého bydlíme a je to náš orientační bod a naše světlo, které uviděla Mařenka s Jeníčkem. V úzkých uličkách mě Věra poučuje, že to, o co si vyklepávám botu, je pračka. Je to takový betonový kvádr na nožičkách. Nevěřícně oddělávám příkrov a opravdu kvádr je nádoba a nahoře je beton ubetonován do tvaru valchy. No to sem vám to popsala, fuj. Ale stojí to před každým domkem, odvod z toho nikam nevede, voda stéká ulicí dolů a dolů, až se buďto vypaří nebo skončí v řece. Stejně tak dříve probíhala likvidace odpadků - v ulicích jsou roury s deklem, něco jako potrubní pošta a ta končí v řece. Dnes už snad ne. Tedy jako ekolog doufám.Věra si kupuje přívěšek na klíče s podobou galského kohouta a já mezitím čtu historku o poutníkovi, který kráčel ke hrobu sv. Jakuba v Santiago de Compostela. Jednou v noci ho na jeho pouti vytáhli z postele a obvinili z vraždy. Poutník se sice zapřísahal, že je nevinen, ale soudce ho odsoudil k trestu smrti garotou. Jelikož v Portugalském království existovalo poslední přání odsouzeného, bylo mu dovoleno, aby ho soudci sdělil. Ten se zrovna chystal k večeři a na stole před sebou měl v pekáči upečeného kohouta. Poutník prohlásil, že až ho nevinného budou škrtit, kohout zakokrhá. Odsouzence tedy odvedli na popraviště i s upečeným kohoutem. Když se smyčka garoty dotkla hrdla poutníka, pečený kohout vyskočil z pekáče a začal kokrhat. Od té doby má Portugalsko ve znaku kohouta, ale není pro ně nijak posvátný. V restauracích i domácnostech se připravuje na mnoho způsobů. Tak svět odplácí. Křivolakými uličkami scházíme k řece Douro, kde obdivujeme mosty. Celokovový železniční most královny Marie Zbožné stavěl v roce 1877 pan Gustave Eiffel a opravdu vypadá jako vlastní brácha Eiffelovky. Druhý most krále Ludvíka I. podle něj za deset let obšlehla jakási belgická společnost. Tento nevlastní brácha je pro auta a chodce. Nádherné jsou oba. Další dva jsou sice betonové, ale štíhlé a elegantní. Jenže to jsme pořád u řeky a já chci Atlantik. Vydáváme se po proudu Doura s tím, že dojdeme k jeho ústí. Ovšem i na mapě je to pořádný flák. Za chvíli nás bolí nohy, mně se vrací rýma a když si Věra zakopnutím o obrubník ustele, zamíříme k MHD. Ale abychom neklesly tak hluboko, použijeme historickou tramvaj. Má číslo 1 a je to krásná ukázka techniky. Sedačky jsou překlápěcí, takže můžete stále sedět po směru jízdy. Na konečné nám průvodčí něco vysvětluje a přestože jí angličtina jde líp než mně, nechápu. Vyleze tedy s námi a ukazuje mi, že musíme pokračovat další tramvají, jejíž číslo je škrtnutá jednička. Tak nejsem takovej blb, koho by napadlo, že po městě jezdí škrtnutá jednička, ovšem na ceduli je opravdu napsaná a za chvíli i přijíždí.  Na konečné škrtnuté jedničky už jsme u Atlantického oceánu. Věra jde fotit maják, já jdu po pláži zdravit oceán, pozorovat bouřící vlny a sbírat mušle. Z blízké stavby jsou na mě upřeny oči několika mužů, kteří kvůli tomu dokonce i přestali pracovat. Lichotí to mé dušičce ženy středního věku, ale jen do té doby než se zase sejdu s Věrou, a ta mě sjede: „Co tam lezeš! Četlas tu ceduli, že se tam od 14.30 do 15.30 nesmí?! A kolik je?“ Odpovídám na obě otázky: „Nečetla. Jsou tři.“ Naštěstí příliv byl zrovna milosrdný. Na cestu zpět už nemáme sil a na škrtnutou jedničku taky ne. Potřebujeme do města. Jediný autobus, který tu jede je číslo 500, vůbec nestudujeme jízdní řád, nalezeme do něj a při naší klice opravdu na kopci ve městě vystupujeme. Okolo našeho kachlíkového kostela se doplížíme do příbytku. Věra vyžaduje zprovoznit její nový vařič. Rozdělujeme funkce, já si beru brýle a čtu návod, Věra vykonává čtené instrukce, jenže se zadrhneme u textu „otáčejte kartuší ...“ Jó vědět tak, co je kartuš. Moje informace směrem k Věře, že se tak jmenoval francouzský Jánošík ve stejnojmenném filmu, který okrádal bohatý, dával chudejm a vždycky po sobě nechal napsané C, nepomáhá. Věra dál zápasí s mechanismem. Nepomáhá ani významná informace, že ho hrál Belmondo. Takže už bez návodu, který nás jen blbne, a naprosto intuitivně vítězíme nad technikou, vaříme kafe a těstoviny s kuřetem. Posilněné vyrážíme do večerního Porta za naším cílem - PORTSKÉ. Máme možnost navštívit sklepy na druhé straně řeky nebo si koupit láhev. Jo k té druhé straně řeky vám musím prozradit - ta se jmenovala Cale. Ta naše se jmenovala Portus. Takže v římské době ústí řeky ovládala dvě protilehlá města. Pak asi nějak zastupitelé vypili víc portského nebo co a spojili města i jména na Portocale. A od toho později vznikla celá země Portugalsko. Ještě na naší portské straně kupujeme láhev portského a po Ludvíkově mostě přecházíme na stranu Cale. Uznaly jsme, že ve sklípcích bychom sice dostaly poučení o zraní portského, o tom, jak podle starých zákonů musí lahodné víno pocházet pouze z Vila Nova de Gaia, protože jenom zde v podzemních sklepích a věkem poznamenaných obrovitých sudech dozrává pravé portské víno, jak všichni výrobci podléhají vinařské komoře v Regni, která je přísná, ale spravedlivá, jak ona rozhoduje o tom, kolik každému výrobci přidělí "agurdente", kořalky, prý brandy, která se míchá do vinného kvasu ve sklepě vinaře a jak nejdůležitější z těchto etap je ta první, která zásadním způsobem ovlivní proces kvašení a rozhodne o druhu portského vína, které potom může nést světoznámou značku "Vinho de Porto", ale neviděly bychom město. A tak si na calové straně řeky sedáme na schodech pro válení sudů z lodí do sklípků a zpět, otvíráme láhev portského a plníme náš cíl. Přitom pozorujeme osvícené historické budovy i korálkově svítící mosty. A zaparkované zvláštní lodičky, které dodnes převáží sudy s vínem. Portské je výborné, sladké a silné. S ubývající tekutinou přibývá světýlek. Když začínáme mít strach, abychom taky nekoulely sudy, zvedáme se a s nedopitou lahví v ruce se potácíme přes řeku, do kopce a okolo osvětleného kachláku domů. Díky portskému mně ani nevadí úpadek českých čundráků, kdy spíme v posteli, vaříme v koupelně na vařiči a Věra něco mele o přepírání. Alespoň nostalgicky vytahuji spacák, usínám současně s ulehnutím a do rána mě nebudí nic. Ani rýma, která ustoupila teplému podnebí. Ráno přejíždíme příměstským vláčkem na druhé nádraží. Jede s námi bláznivá černoška, která zřejmě trpí představou, že před sebou někoho má a neustále mu nahlas a procítěně něco vykládá. Brečí, směje se, křičí, šeptá. Celý vagón ji pozoruje. Včetně nás. A málem bychom kvůli ní prošvihly pohled na mosty. Když si jich všimnu, okamžitě na Věru zařvu: „Jéžíši, koukééééj, mostííííky.“ Všichni cestující uhnou pohledy od černošky a nasměrují je na mě. Zračí se v nich přesvědčení, že je šílenství nakažlivé. A proklatě rychle. Ale to už vystupujme na nádraží Porto Campanha a v 8:15 nastupujeme do portugalského pendolína jménem Alfa Pendular. Mimochodem Věra stále s lahví nedopitého portského v ruce, protože nejde zašpuntovat. Podél pobřeží jedeme směr hlavní město Lisabon. Co jedem, my si to svištíme okolo 200 km za hodinu. Když jsem na displeji tuto cifru uviděla poprvé, okamžitě jsem od Věry vyloudila digitál a nachystala se na focení. Bohužel přišla zastávka a nechápající cestující. Když jsme se opět rozjeli a rychlost se přibližovala k dvoustovce, cestující pochopili. Všichni se mnou sledovali ukazatel a fandili jak na fotbale. Nejdřív jsem zmáčkla dvě stě, ale rychlost lezla dál. Finálních 220 bylo nejvíc. A to byl příplatek jen 4 eura. Kam se hrabou České dráhy, a. s. se svým šnečím Pendolínem a palubním lístkem za dvě kila. Navíc jsme zdarma dostali sluchátka a v televizi jsou volitelné programy. Já jsem nevolitelně usnula a Věra chvíli po mně. Na nádraží v Lisabonu nás odchytl starší chlapík s nabídkou noclehu za pouhých deset euro. Je natolik postarší, že nemám ani strach, že bychom si levný nocleh musely odpracovat a navíc se k nám přidávají další tři kluci. Chlapík nás mikrobusem odváží do pensionu, z kluků se vyklubávají Australani a z ceny se v případě koupelny u pokoje vyklubává 12 euro. Ale nechť. Australani jsou fajn, chválí Českou republiku, líbila se jim prý Praha a Český Krumlov. Já jim na oplátku chválím Austrálii a rozesměju je názvem své knihy „Hi kangaroos.“ Ale jinej překlad názvu Ahoj klokani mě nenapad. Z pensionu seběhneme s kopce a procházíme historická náměstí krále Petra IV. (to je ten samej Pedro), náměstí zvané Terasa paláce, taky náměstí Obchodní, Chiado, Rossio a Restaurátorů až k řece Tejo. Řeka tady v jejím ústí tvoří obrovskou zátoku, přes kterou byl nedávno vystavěn nejdelší most v Evropě. Což je náš další cíl. Autobusem číslo 28 se proti proudu řeky, okolo doků, dostáváme do nové čtvrti, postavené u příležitosti Expa 98, tj. v mém průvodci vůbec není, ve Věřiným by asi byla, ale průvodce je v Čechách. Je to nová zástavba vybudovaná na tovární zóně, skládce a zrušených rafineriích. A teď zde stojí nádherné výškové domy ve tvaru lodí, věž ve tvaru plachty, komerční centrum, obchodní domy, byty i koncertní sály. Nad vším jezdí kabinková lanovka, které jsme odolaly. Ale do Oceánia mě Věra dotáhla. Argumentovala, že je tu ve třiceti nádržích se slanou vodou více než 10 000 živočichů. A to ve dvou patrech: zemském a podmořském. Největší centrální nádrž je viditelná v průběhu celé prohlídky. Představuje otevřené moře a soužití všech živočišných a rostlinných druhů v něm. Horní patro prezentuje 4 specifické oblasti: Atlantik, Severní ledový oceán, Pacifik a Indický oceán. Dolní patro představuje jednotlivé zástupce světové fauny a flory. Hezké to bylo, ale nejhezčí byly mořské vydry. No a hlavně ten most - most Vasco da Gamy dlouhý podle různých údajů 16 až 18 kilometrů. Nádherná stavba spojující oba břehy zátoky v této délce je něco úžasného. Po mnoha bezradných pokusech o nafocení sedáme opět do autobusu číslo 28. Tentokrát pojedeme na druhou konečnou. Výhoda této linky je, že jezdí v Lisabonu podél vody několik kilometrů. My jsme předtím nastoupily uprostřed tj. historické centrum a vystoupily jsme na jednom konci křivolaké přímky v nové čtvrti. Teď pojedeme na druhý konec - do čtvrti Belem. Já si lpím na památníku Objevitelů. Jenže dřív než objevíme památník, objevujeme nádherný klášter Svatého Jeronýma. Je ze 16. století a nechal ho postavit král Manuel I. z radosti nad objevem Indie. Je zdobený bohatě jako máslový svatební dort. Tedy klášter, král je mrtev. Na tomhle králi je zvláštní, že se podle něj jmenuje celý sloh v architektuře - manuelský. A taky je pohřben v tomto klášteře. Stejně jako Vasco da Gama a další portugalské osobnosti tehdejší doby zámořských objevů. Když už tak ty dva pomlouvám, tak ještě pár drbů - Z první cesty do Indie přivezl Vasco da Gama slony, které v Portugalsku nikdo neznal. Věděli, že slon existuje, ale nevěděli, jak vypadá. Král se tudíž přestal projíždět na koni a začal jezdit na slonovi, aby upoutal pozornost. Udělal z nich i královský symbol a dodnes jejich kamenná varianta nese Manuelův hrob. Je mi divný, proč si je nepřivezli už z blízké Afriky. Asi to budou kecy.  Pak už okolo Belémské věže (Torre de Belém, taky manuelská), která tvoří jakousi vstupní mořskou bránu do města, nacházíme obrovský památník Objevitelů (Padrao dos Descobrimentos). Monument z bílého vápence znázorňující lodní příď vznikl v roce 1960 u příležitosti pětistého výročí smrti Jindřicha Mořeplavce. Jeho jméno v portugalštině je kouzelné - Henrique Navegador. Ten stojí na špici, následuje Vasco da Gama, Diogo Caoe a Fern o Magalhaes. A další odborníci symbolizující své podíly na objevech - včetně vojáků, mnichů, jeptišek. Focení je otázkou odvahy, protože je tma. Ale pohled je úžasný a ještě ho znásobují dvě pro mě záhadné stavby, které tvoří pozadí. Most 25. dubna, který jako by vypadl z oka sanfranciské Zlaté bráně a na kopci za ním na druhé straně zátoky socha, která zase padala z oka Ježíšovi, jenž rozpíná ochranné paže nad Rio de Janeirem. Dočítáme se, že most byl postaven v letech 1962-1966 a původně se jmenoval Salazarův most. Na počest karafiátové revoluce v roce 1974, která vrátila zemi demokracii, byl přejmenován na most 25. dubna. Socha rozpaženého Ježíše byla postavena z vděčnosti za to, že Portugalsko bylo ušetřeno útrap druhé světové války. To se holt někdo má, objeví Indii, pak obsadí Brazíli a další kolonie, druhá světová ho mine, sameťák má o patnáct let dřív a hlavně je u moře a z toho kouká záplava mořeplavců, objevů, nových zemí a nových prachů. To se to pak staví monumenty. Nám už pro dnešek stačí návrat metrem do města a vyšlapání kopce k pensionu. Mám objevů plný brejle, takže je musím spláchnout poslední dávkou portského. Proti hluku z ulice sice zadělávám žaluzie i dřevěná balkónová vrátka, ale mám pocit, že by mě nerušilo, ani kdyby oživli všichni objevitelé z památníku. Důsledně vytahuji na bíle povlečenou postel svůj spacák. Jednou jsem na čundru, tak to muší bejt.Někdy v noci Věra začne štrachat. Hrubě nenadávám jenom proto, že by to znamenalo se úplně vzbudit. Pak pustí televizi a do tmy se míhají světýlka monitoru. To už se k hrubosti začínám přibližovat, ale zatím jen přikrývám hlavu polštářem. Když jde ovšem k balkónovým dveřím a bere za kličku otvírání žaluzií, riskuju probuzení a otvírám pusu napěchovanou velice silnými výrazy. Jenže včas mi ji zavře denní světlo z ulice a Věřina slova: „Už bys mohla vstávat. Je devět.“ Mankote, vždyť já večer zatemnila jak před náletem! A to jsem navíc lámanou angličtino-končetino-portugalštinou domluvila s domácím, že nás v deset zaveze na nádraží. Stíháme vše a ode dneška doporučuji portské víno místo prášků na spaní. Domácí s námi profrčí třídou Svobody (Avenida de Liberdade), nejširší a nejzelenější jakou jsem kdy viděla. Na nádraží pronikavě inteligentně pochopíme zákeřnost úschovny zavazadel, kterou zabouchnete, hodíte dvě aura a vypadne vám lísteček s kódem. Takže si ho nemusíte pamatovat, ale taky nesmíte ztratit. Informace pro šetřivé - vešly se nám oba batohy do jedné skříňky. I když se moje Gemma chabě bránila. Od nádraží jdeme přímo do kopců nejstarší čtvrti v Lisabonu Alfamou. Projdeme bleší trh zvaný Trh zlodějky, mineme několik kostelů a klášterů, nakoukneme do pantheonu Svaté Engrácie, kterému Věra zásadně říká Panthenol a snaží se ho vecpat do foťáku. Ostatně já taky. Je to nádherná bílá stavba a slouží jako panthen... zpět, jako pantheon významných osobností. Za maurů byla Alfama čtvrtí aristokracie, po zemětřesení čtvrtí námořníků a rybářů, pak zase hogo-fogo. Ale je stále kopcovitá, plná křivolakých uliček s kachlíkovými domy s balkóny, s nádhernými katedrálami, kostely. Doslova jako bonbónek na špičce dortu - kopce sedí hrad Svatého Jiří. Je z něho rozhled na celé město. Proto se asi hrady stavěly a proto má deset věží a děla. A mohutné opevnění. Vidíme všechny mosty, v dálce rozpíná paže socha Ježíše, pod námi sedí staré město, které jsme prochodily včera a nad vším je tak azulejová obloha, jako kdyby byla taky obložena keramickými kachlíky. Vlaje zde portugalská a lisabonská vlajka. Tu má Věra jakožto ornitoložka ráda, protože na ní jsou dva ptáci sedící na lodi. Když jsme u těch vlajek, nikde jsme neviděly vlajku EU. Na nádvoří roste korkový dub a ve věži se nabízí Camera Obscura. Dub prohlížíme, obskurní kameru ignorujeme. Možná kdyby byla obscénní a ne obskurní. Věra fotí všechno. Před odjezdem si koupila novou kartu do svého digitálu a rozhodla se ji Portugalskem zaplnit. Vždy hlásí, kolik stovek snímků ještě zbývá. Znám Věru, tak vím, že mě a můj kinofilmový foťák nechce naštvat. Ale naštve. Svítí slunce, opalujeme se na lavičce a nedá nám nevzpomenout sprostého slova, které jako bílý flór zahaluje naši rodnou zemi. Brrrr. Tady je tričková teplota a my vyrážíme s kopce na poslední úsek cesty. Věra loví na foťák tramvaje svištící a cinkající v kopcovitých uličkách. Já lovím v mapě poslední bod - Diamantový dům (Casa dos Bicos). Po několikerém zahnutí do slepých uliček ho nacházíme. Je to stavební kuriozita, někdy 1521 byl postaven pro syna guvernéra v Indii. Ten asi chtěl dokázat, že na potomkovi nešetří a fasádu domu nechal udělat z kamenů, který každý jeden vypadá jako pyramida a na jeho hrotu je diamant. Teda byl. To víte, prohlídly jsme stavební šutry hezky zblízka, čestné slovo, diamant žádnej. A to už nám začalo pršet portugalské štěstí a s deštěm docházíme k nádraží. Kód na lístku z půjčovny opravdu funguje, jen od nás požadovala další dvě eura, batohy tam jsou, za chvíli je tady i vlak a ve čtyři odpoledne se loučíme s Lisabonem. Lisabon se s námi loučí duhou, takže Věra svůj digitál trápí z vlakového okýnka. V té nové čtvrti, pro zapomnětlivce - postavené k Expu 98 - zastavujeme na nádraží Lisboa Oriente a Věra zachycuje elektronickou podobu nástupišť, nad kterými se klene palmová střecha. Je kovová, ale napodobení palem vytváří iluzi prostoru a vzdušnosti. A navíc je to hezký.  Procenzurování od průvodčího tentokrát dopadne bez úhony, protože rezervace jsme zakoupily už v Portu, co kdyby jel ten samej a naše lži už na něj neplatily. Upadám do něčeho mezi spánkem a bezvědomím. Občas se přinutím otevřít alespoň jedno oko k rozloučení s portugalskou přírodou. Já si vždycky myslela, že Portugalsko žije ve stínu velkého sousedního Španělska. Byl to jeden z mnoha mých životních omylů. Portugalsko je osobité. I tou přírodou, je zelené, rozmanité, milé a krásné. A stejně tak Portugalci. Jen nejsou zelení. Ale jinak ochotní, přívětiví, hezcí, usměvaví a zásadně mluvící portugalsky. Angličtinu v nouzi znásilňovali asi stejným způsobem jako já. Ovšem jakmile jsme se kdekoliv zastavily s mapou v ruce, okamžitě se nás kolemjdoucí ptali, co hledáme, jak nám mohou pomoci a sypali rady z rukávu. Sypali portugalsky. Ale když lidé chtějí, domluví se. A jen na úplné doplnění atmosféry - tentokrát jsme s Věrou netrpěly ponorkou. Vysvětlení je dvojí a prosté. Za prvé Věra propadla vášni luštění křížovek sudok, vzala si jich zásobu a při luštění zaměstnala mozek a propustila pusu. No a já jsem zdecimovaná rýmou pořád spala. Bohužel se opravdu budím až ráno po projetí nejen Portugalska, ale i celého Španělska a přestupujeme do francouzského TGV pro skrčence. Ten nás proveze krajinou připomínající lívanec a ve dvě odpoledne vyhodí v Paříži na Montparnasse a my opět s batohama procházíme centrem módy a bohémů. První moment v duchu sakruju, že mám zase šlapat po Paříži a pak se taky v duchu okřiknu: „Pelda zmlkni! Co bys za to před pár lety dala.“ Poslušně zmlknu a vybírám cestu tentokrát přes Louvre a královský palác. Z titulků novin se dovídáme, že tu probíhají bitvy mezi policií a studenty. Přidáváme do kroku, co kdyby mydlili i studenty university třetího věku. Na nádraží Est nás tentokrát nečeká Orient Express, ale vlak do Frankfurtu. Ovšem jede na čas a v 16:50 se loučíme i s Paříží. Naslepo sahám do batohu, aby ruka šátralka vytáhla nějakou ze zbývajících paštik. Je to vcelku jedno, řízek stejně nenahmátnu. Příjezd vlak dodržuje přesně ve čtvrt na dvanáct v noci, což je naše štěstí, protože tím pádem stíháme ve Frankfurtu vyměnit nástupiště i vlak za rychlík do Prahy. Rozdělávám spacák a dávám tělu příkaz k probuzení v osm ráno v Praze. Tělo neposlouchá a občas se mátožně hlásí k otočení nebo změně polohy. Pokaždé odolám pokušení pohlédnout z okna. Bojím se, co uvidím. Jenže tomu stejně neuniknu a před Plzní uvidím to, co nechci - sprostý slovo. Člověk třikrát přestoupí a místo zrajících pomerančů jsou okolo zase bílý sračky. Přemýšlím, kdy by to mohlo jet z Plzně zpátky do teplých krajin. V kupé mě udrží Věra plánováním další cesty. Za rok. Ovšem mezitím zase bude dva týdny léto a jedenáct a půl měsíce zima. Ach jo. Sčítám kilometry - ujely jsme jich vlakama přes 7000 a zbyly nám dvě jízdenky na tramvaj ve Vídni. V osm ráno v Praze vytahuju první papírový kapesník, házím batoh na záda a vyrážím přímo na pracoviště. Všichni mě mohutně vítají, ale dostávám zákaz příští dovolené. Pokaždé s mým odjezdem přijdou personální katastrofy. Minule vyměnili ředitele, takže jsme ten rok vyfasovali třetího, ne vždy k lepšímu. Tentokrát mimo jiné nechutné chuťovky dostala výpověď kolegyně, která je u firmy třicet let, je zkušená, znalá, pracovitá - zkrátka všechny vlastnosti, které se nenosí. A má pět let do důchodu.  Vytahuju další kapesníky, pouštím počítač a hledám v jízdních řádech, kdy odjíždí nejbližší vlak jižním směrem. Nebo západním, nebo východním. Nebo úplně jiným, hlavně pryč.

Pokračovat na článek


Víkend v Istanbulu

Dnes ráno jsme s přítelkyní vyrazili z Prahy přes Miláno (se společností Alitalia) do Istanbulu, města na rozhraní Evropy a Asie.S přestupem proto, že ČSA létají do Istanbulu až pozdě večer, a my bychom buď ztratili den na poznávání města anebo museli zaplatit o jednu noc v hotelu více. Sedíme v letadle MD 82 (letadlo tohoto typu je sice starší, ale jinak spolehlivé. Jen pozor na to, že má větší stoupavost a hrozí více zaléhání uší apod. Doporučuji bonbóny nebo žvýkačku pro Vás, kteří jste citlivější vnímání změn výšky při vzletu a přistání. ) společnosti Alitalia s odletem z Prahy v 7.15, ale bohužel je špatné počasí a než posolí, odklidí runwaye a odmrazí nás (de-iceing), tak odlétáme z Prahy v 8.05. Ale naštěstí let je nejpřímější, jak může být, a v 9.05 dosedáme na letiště Malpensa v Miláně. Obletěli jsme celé Miláno a přistáváme z jižní strany. Na letišti je 90% letadel od Alitalie, ale vidíme zde i Deltu, ANA Cargo, Qatar airways apod. Bohužel zastavujeme mimo „choboty“ a musíme do terminálu autobusem Normálně nám to nevadí, ale bohužel za 55 minut máme pokračovat dále. Avšak právě včera byla zahájena olympiáda v Turíně, a proto jsou v Miláně mimořádná opatření a procházíme neuvěřitelně přísnou tranzitní kontrolou včetně vyzouvání bot, trávíme zde 25 min. Let stíháme a jedeme opět k letadlu autobusem. Tentokrát poletíme s Airbusem 321, který je zaplněn asi z 60%. Vzlétáme o 30 min déle, ale dostává se nám ujištění od kapitána, že budeme v Istanbulu za 2 h a 10 min (let by měl trvat podle plánu trvat 2 h 40 min). Při letu míjíme Benátky a Terst. Po dalších 15 minutách letu míjíme v nejbližší možné vzdálenosti let Lufthansy (hezký pohled, ale bohužel netuším, o jaký let jde ). Přesně po 2 h a 10 min přistáváme na letišti Atatürk v Istanbulu. Procházíme pasovou kontrolou, poté si vyzvedáváme kufry. Naštěstí dorazily (bohužel to není moc obvyklé – speciálně s Alitálií a Air France) a vyrážíme na taxíka. Podaří se nám „ulovit“ 20 let starý vůz Fiat Regata a frčíme do čtvrti Taksim, kde je náš hotel. V Istanbulu si dejte pozor na to, aby taxikář měl vždy taxu cenové skupiny č. 1 (ceny jsou v tureckých lirách, které jsou cca v kurzu za 1 USD = 1.31 tureckých lir)… Cena za dopravu z letiště do čtvrti Sultanahmet (staré město, krytý bazar, nejznámější mešity) je kolem 15 tureckých lir. V případě cesty, jako je ta naše (na náměstí Taksim, které je hlavním náměstím pro obchod a zábavu), zaplatíte kolem 20 tureckých lir. Taxikář byl poctivý a cena byla opravdu dle předpokladů (což není vždy obvyklé, jak ještě uvidíte) Ubytování v hotelu s výhledem na město nemá chybu. Odjíždíme z Taksimu na Sultanahmet ke krytému bazaru. Z Taksim square se tam dostanete autobusem T4 za necelou tureckou liru (zastávka na Sultanahmetu je přesně mezi mešitami Hagia Sofia a Modrou mešitou – pak musíte jít 5-10 minut do kopečka ulicí Divanyolu Cad) anebo taxíkem v ceně kolem 7 až 8 lir. Krytý bazar je nádherná směsice obchůdků se vším možným. Ať tradičními tureckými koberci, hrníčky, vodními dýmkami nebo „zaručeně pravými“ kabelkami a oblečením všech světových značek. Bazar zavírá v 19 h a v neděli bývá zavřený (ale obchůdků kolem se stejným zbožím je všude kolem spousta). Jsme unaveni nákupy a odcházíme na jídlo. Ceny jídel v restauracích v oblasti mešit či krytého bazaru pořídíte v cenách kolem 11 až 20 lir, v typických tureckých fast foodech kolem 3 až 6 lir. Odjíždíme zpět do hotelu taxíkem – bohužel narážíme na obdobu některých pražských taxikářů. Za cestu, která by měla stát kolem 8 lir, po nás požaduje 24 lir a ještě nezastavuje přímo u hotelové recepce s výmluvou, že je zácpa. Cenu odmítáme a požadujeme odvoz až před hotel, nikoliv za roh hotelu. Stále se vymlouvá na zácpu a ustupuje s cenou na 15 lir. Pod pohrůžkou zavolání policie mění cenu na 12 lir a nakonec na 10, na které přistupujeme my. V případě, že Vás potká něco podobného, nejlepší věcí je pohrozit zavoláním policie. Pokud bydlíte v čtyř- nebo pětihvězdičkovém hotelu, stačí říct problém portýrovi a on už taxikáře přesvědčí o správnosti ceny . Po chvilce odpočinku odcházíme na procházku po náměstí Taksim. Je sobota večer a po náměstí se pohybuje více lidí než na demonstracích v listopadu 89…je tady snad celý Istanbul…. V oblasti Taksimu je nejvíce restaurací, barů a nočních podniků. Ceny jsou zde cca o 20 % levnější než ve čtvrti Sultanahmet.Tak je další den a my se vydáváme na Galatskou věž, ze které je krásný výhled na celý Istanbul (v turečtině Galata Kulesi). Byla postavena v roce 1348 a je 60 metrů vysoká. Vstupné stojí 8 lir na osobu a nahoru na věž se jede výtahem. Máme bohužel smůlu a zrovna se přes Istanbul přehání sněhová bouřka, takže si výhled ne město nemůžeme tak vychutnat. Sjíždíme dolů a kupujeme pár pohledů (ceny pohledů se v Istanbulu pohybují od 0,15 do 0,25 lir za kus). Po nákupu uděláme ještě pár fotek věže zvenku a pokračujeme pěšky dolů z kopce přes most Galata Köprüsü a potom nahoru do kopce k Modré mešitě. Na první pohled nás uchvátí a jdeme se podívat dovnitř. Do Modré mešity se musíme vyzout boty a dát si je do igelitové tašky, kterou nám půjčují u vstupu.  Ženy by měly mít pokrývku hlavy, my jsme ovšem viděli uvnitř i ženy bez ní, nekontroluje se to, ale považuje se za slušnost jí mít. Modrá mešita se jí říká proto, že většina interiéru mešity je z modrých kachliček. Mešita má zvláštnost: 6 minaretů, které v době stavby vyvolaly vlnu nevole, protože znevažovaly Mekku, kde je také 6 minaretů. Po prohlídce se vydáváme na prohlídku Bazilikové cisterny (Yerabatan Sarayi), která je jednou z největších turistických atrakcí ve městě. Jedná se o rozlehlou podzemní vodní nádrž s nádhernými 8 metrů vysokými sloupy (je jich 336), kterou doporučujeme určitě navštívit. Je nádherně nasvícená a krásně tam na Vás bude kapat voda a i za 10 lir na osobu stojí za to ji vidět. Po prohlídce, která nás naprosto očarovala, postupujeme o 100 metrů dále k chrámu Hagia Sofia, která již neslouží jako mešita, ale je z ní muzeum. Do ní se platí vstupné (narozdíl od Modré mešity) ve výši 10 lir a před samotným vstupem musíte projít podobnou kontrolou jako na letišti, zavazadla projíždí rentgenovou kontrolou a vy musíte projít detektorem kovů  V nynější době se uvnitř této největší mešity stále něco restauruje, takže Vám při focení bude překážet nějaké to lešení. Kromě přízemí v ní objevíte v patře galerii s krásnými vystavenými mozaikami. Pokračujeme k paláci Topkaki. Jedná se o velmi rozsáhlou stavbu s mnoha nádvořími a budovami, kde jsou teď muzea zbraní, oblečení, archeologické muzeum apod. Již se začíná stmívat a my se těšíme na možnost krásných výhledů na mešity v noci při nasvícení. Rozhodně doporučujeme vydržet do setmění, naskytne se Vám úžasný pohled na nejkrásnější mešity města doprovázený jako vždy skřehotáním racků.Tak to by bylo z Istanbulu skoro vše.Jen ještě pár zajímavostí: - jste-li student, pak nepočítejte s tím, že Vám při prohlídce památek dají studentskou slevu – bohužel je vše za plnou taxu  Také Vás nikam nepustí se stativem, ale to je v dnešní době skoro u všech památek na světě. (Ale nám se ho občas podařilo propašovat dovnitř. Také Vás při procházce městem bez problémů osloví Turek a zeptá se Vás odkud jste a jak se máte? A řekne Vám,že je Váš přítel Patrně Vám však chce nabídnout nějakou koženou bundu nebo výrobky z kůže či Vás jen informovat,že zná někoho v továrně na výrobu kožených produktů A ještě Vám občas na Vaši odpověď,že jste z ČR odpoví „Ahoj“ anebo „levná koža“.Zítra už odlétáme zpět do Prahy (s Alitálií a opět s přestupem) ,ale rozhodně plánujeme návrat do města, která nás vzalo svou tajemnou atmosférou a krásou.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Tipy

Peru - Peruánská republika

AREQUIPABílé město, takovou přezdívkou se pyšní Arequipa obklopená okázalými horami, ke kterým patří i sopka El Misti. Město je charakteristické množstvím krásných budov ze světlého sopečného kamene. Nejvíce fascinující náboženskou stavbou v zemi je Convento de Sanyta Catalina, která byla až donedávna domovem 450 jeptišek. Mnoho krásných městských domů, jako například Casa Ricketts, je nyní využíváno jako galerie či muzeum. Oblíbeným cílem výletů z Arequipy je Kaňon Colca, prokazatelně nejhlubší kaňon na světě.Východně od města leží ve výšce téměř 4000 metrů jezero Titicaca, nejvýše položené splavné jezero na světě. S délkou 170 kilometrů je také největším jezerem v Jižní Americe. Vzhledem k jeho nadmořské výšce je tu neobvykle čisté ovzduší a azurově modrá voda. Z Puna, nejvýznamnějšího přístavu na jezeře, se dají podnikat zajímavé výlety na loďkách.CUZCOArcheologické město je nejstarší souvisle obydlené město na kontinentu a tvoří důležitou část v dopravní síti Jižní Ameriky. Většina ulic ve městě je lemována kamennými zdmi, které stavěli Inkové. Město má velkolepou sbírku koloniálního umění, což dokládá například Katedrála z konce 16. století a Chrám La Merced.Východně od centra města se nachází zřícenina Coricancha, která byla kdysi pozlacená, a Museo de Arqueologia, jehož interiér je vyplněn zařízením z kovu a zlata, hrnčířskými a textilními předměty a najdete tu i několik mumií. Nedaleko odtud leží další čtyři zříceniny: Sacsayhuamán, Qenko, Puca Pucara a Tambo Machay. Největší renomé mezi cestovateli však má jednoznačně Machu Picchu ležící severně od Cuzca.Machu Picchu je tajemstvím opředené město nad řekou Urumbambou. Jeho objevitelem je archeolog Hiram Bingham, který měl tu čest poprvé spatřit zarostlé sídlo Inků vysoko v Peruánských Andách. Předpokládá se, že Machu Picchu bylo postaveno někdy v 15. století, tedy v době, kdy Incká říše zažívala doby největší slávy a rozmachu. Žilo v něm několik tisíc lidí a počet žen byl desetkrát vyšší než počet mužů. Sloužilo nejen jako dokonalý úkryt, ale také jako místo uctívání Slunce. Důkazem je i Sluneční kámen, na němž se vždy při slunečním slunovratu konaly sluneční obřady. Impozantní Machu Picchu dodnes udivuje svou přesností, s jakou tu byly jednotlivé mohutné kameny kladeny na sebe. Mezery mezi díly jsou totiž nepatrné. Stejně je tomu u obyčejných domů i chrámů zasvěcených Slunci, které tvořily velkolepý komplex plný zeleně, paláců i důmyslných vodních kanálů. Ty jsou dodnes skvěle zachovány, protože Machu Picchu zůstalo španělským dobyvatelům navždy utajeno. Záhadou však zůstává, proč ho původní obyvatelstvo v poklidu opustilo a nechalo zarůst neprostupnou džunglí, aby Machu Picchu zůstalo zachováno pro příští generace.CHAN CHANKdysi hlavní město tajemné a mocné říše Chinú leží poblíž pobřežního města Trujillo. Ve své době měl Chan Chan impozantní rozměry, rozkládal se na osmnácti kilometrech čtverečních. Na této ploše stálo několik stovek staveb, postavených z cihel adobe, které původní obyvatelstvo uplácalo ze zdejší žlutavé hlíny. Díky dokonalému systému zásobování vodou tady mohly žít tisíce lidí, v obydlích, z nichž mnohé možná byly pokryty bohatě zdobenými zlatými deskami. Dnes už je samozřejmě Chan Chan bez jediné cennosti, pokud ovšem nepočítáme historickou hodnotu města, kterou nelze vyčíslit. Založení města kolem 12. století se samozřejmě neobejde bez poutavých pověstí. První říká, že Chan Chan založil stvořitel slunce a měsíce. Druhá zase tvrdí, že Chan Chan založil tajemný muž Naymlap, který přišel odkudsi od moře, aby hned po vzniku města zase odešel.Dnes je jisté jen to, že město mělo obdélníkový tvar a jeho centrem byl chrámový hrad Čudi. V okolí byl jeden z nejbohatších okrsků města, obehnaný vysokou, asi devítimetrovou zdí. Dodnes se tu zachovalo velké množství staveb, jejichž střechy ale dávno odnesl zub času. Obzvláště vyhledávanou stavbou je Hala čtyřiadvaceti výklenků se stejným počtem sedadel. Podle odborníků jde o bývalý diskusní sál, v němž se možná rozhodovalo o osudech celé říše. Budova stále udivuje neuvěřitelnou akustikou. Mezi další zachovalé stavby patří okolní chaty, chatrče, vodní zásobníky i speciální plac, na němž se konaly náboženské obřady. Smaragdový chrám byl objeven teprve v roce 1923. Je proslulý zejména svou pyramidovou podobou a také desítkami poutavých reliéfů, které se zachovaly do současnosti. Za zmínku stojí i Chrám duhy nebo Chrám draka, oba bohatě zdobené.V okolí Trujilla je možné vidět i další zajímavosti, například Chrám slunce a Chrám měsíce poblíž řeky Moche. Oba jsou zřejmě starší než Chan Chan, archeologové je datují do 6. století a přičítají je příslušníkům kmene Mochiků. Chrám slunce má impozantní rozměry, leží vysoko nad řekou na plošině téměř 230 krát 140 metrů. V Chrámu měsíce jsou zase krásné fresky se zbraněmi, které mají lidské rysy. Poblíž byl nalezen prastarý hřbitov a mnoho dalších staveb.IQUITOSNedaleko od tohoto města se vody obrovské řeky Ucayali spojují s řekou Maranon, aby vytvořily působivou Amazonku. Tato pověstná řeka je dlouhá více než 3500 kilometrů a teče přes džungli do Atlantického oceánu. Největší řeka na světě je tak široká, že je někdy obtížné dohlédnout na opačný břeh.Iquitos je ideálním místem, odkud se vydat na průzkum této impozantní síly přírody. Z města je několik způsobů, jak spatřit mohutný vodní tok i džungli. Můžete plout po řece do typických chatek hluboko ve vegetaci nebo můžete navštívit vesnice Yagna a Bora, které si přísně chrání své původní zvyky. Rovněž můžete prozkoumat fascinující přítoky a ostrovy Amazonky nebo rybařit v řekách a jezerech. Tady v amazonské džungli je přírodní rezervace Pacaya-Samlrla, která oplývá panenskou florou a faunou.Město Iquitos nejvíce rozkvétalo během 19. století, což se projevilo v architektuře zdejších panství. Dnes nabízí bohatý noční život a typická jídla, která se skládají z množství ryb a exotického ovoce. Turisté by neměli vynechat Národní turistickou rezervaci Quistococha, aby si zaplavali v jezeře nebo si užívali klidu v izolovaných amazonských chatkách.LIMAHlavní město Peru je přeplněné, znečištěné, hlučné a často je zde špatné počasí. Přesto jsou jeho obyvatelé přátelští a pohostinní. V Limě je mnoho příležitostí k posezení nad dobrým jídlem, stejně jako k nočnímu životu. Lima má také velký výběr muzeí. V současnosti je v plánu obnova městského koloniálního centra, takže se metropole v blízké budoucnosti možná stane lákavějším cílem cestovatelů.Mezi hlavní památky patří Museo de Oro del Peru, které nabízí množství předmětů ze zlata, stříbra a drahých kamenů a Museo Nacional de Antropología y Arquelogía, známé výstavou Prehistorické Peru. Chrámy San Francisco a Santo Domingo poskytují vítaný odpočinek od venkovního ruchu. Většina obchodů v Limě, mezi nimiž stojí za zmínku Polvos Azules, je zaplavena množstvím řemeslnických výrobků. Je zde spousta náměstí, nádherné koloniální budovy a zoologická zahrada.NAZCATéměř mystické místo, které skrývá velké tajemství a které už zamotalo hlavu mnoha badatelům. Po nehostinné pouštní ploše o rozloze 500 kilometrů čtverečních je rozmístěno několik set geometricky dokonalých čar, které tvoří známé obrazce. K vidění tu je například pavouk dlouhý asi 45 metrů. Je z rodu Ricinulei, jednoho z nejvzácnějších druhů na světě, jehož příslušníci žijí pouze v nepřístupných místech v amazonské džungli. Je význačný tím, že má jednu nohu prodlouženou s pohlavním orgánem, což je vidět pouze pod mikroskopem. V peruánské Nazce je však zaznamenána s neskutečnou přesností i tato odchylka.Obří kolibřík udivuje přesností jednotlivých čar, která skládají fantastický obraz. Neuvěřitelně přesné spirály zase vytvářejí obraz obrovské opice, vysoké přesně sto metrů. Kondor má rozpětí křídel neskutečných 120 metrů, ještěrka měří ještě o šedesát metrů více. Ztvárněná tu jsou i další zvířata, například velryba, had, lama a dokonce i člověk se svatozáří. Nechybí tu desítky přesných čar, trojúhelníků i jiných geometrických obrazců. Nejpůsobivější pohled na umění dávných civilizací je buď z malých letadel, která startují z okolních letišť, nebo ze speciálně postavené vyhlídkové věže, odkud je výhled na tři obrazy.Vznik mystických kreseb nelze přesně určit, podle archeologů vznikaly průběžně po dlouhá staletí. Nejstarší však vznikly zhruba kolem přelomu letopočtu, nejmladší o šest set let později. Na svědomí je mají původní obyvatelé nehostinné krajiny, kteří za pomoci holých rukou odstranili tuny horniny, aby na tmavé poušti vytvořili světlejší čáry. Učinili to tak důkladně, že obrazy z povrchu země nikdy nezmizí. První písemné zmínky o zdejší podivuhodnosti jsou datovány do 16. století, podrobně je však spatřili až piloti prvních letadel na začátku 20. století. Okamžitě vznikla řada mýtů, k čemu mohly mistrně ztvárněné obrazce sloužit. Podle některých názorů jde o největší astronomickou knihu světa, kdy jednotlivé čáry znázorňují polohu a cesty jednotlivých planet. Podle nejbláznivějších představ jde o obrovský přistávací areál pro lodě mimozemšťanů. Otazník visí i nad tím, jak mohli starověcí obyvatelé nehostinné plochy načrtnout tak dokonale přesné obrazce, když jsou viditelné jen ze vzduchu. Podle některých teorií disponovali horkovzdušnými balóny, ale to se zdá nepravděpodobné.Rozloha: 1 285 221 km2Počet obyvatel: 23 milionů

Pokračovat na článek


Peking - čína

Restaurace Zlatý Drak v Pekingu je narvaná k prasknutí. Sedím s agentama u otočnýho stolku a snažím se zapomenout na to, co jsem právě spolknul. Od okolních stolů se ozýva hlasité srkání a mlaskání. Sem tam to pleskne, když někdo odhodí na zem to, co mu zrovna nejede. Napiju se kafe a zapálím si cigáro. Dnešní večeře pro mě skončila. Restaurace připomíná jídelní místnost na Titaniku. Mezi stoly proudí Číňani ve špatně střižených oblecích a nasládlý smrádek okupuje moje sliznice a zažírá se mi do šatů. V televizi, která je puštěná víc nahlas než v kavárnách u Václavského náměstí běží pořád dokola upoutávky na olympijské hry, které proběhnou v Pekingu. „Havlik, budeš se chtít jít podívat na Olympiádu? Mohli bysme pro tebe zajistit vstupenky. Stejně tady určitě budeš.“ Ptá se mě agentka. Vyfukuju kouř a nevím, co jí mám odpovědět. Jak vysvětlit totálně dezinformovaný osobě fakta, který nikdy nedokáže pochopit. A ona přitom není žádná debilní blbka. Když tak procházím šedivým Pekingem, nad kterým se vznáší smogový mrak větší než je ozónová díra nad Antarktidou, nemůžu přestat kroutit hlavou. Jak tady chtějí udělat Olympiádu? Pominu-li politické důvody, tak je to stejně nerealizovatelná záležitost. Tady běžet maraton je stejné, jako lehnout si na devět minut k výfuku od Vétřiesky. Všudypřítomný smrad je obtěžující a inverze, která se usídlila nad gigantickýma komunistickýma stavbama dodává městu pochmurný nádech. Vláda začala omezovat pohyb cyklistů a motorek po městě. Jako kdyby to mělo mít nějakej efekt. Procházíme postraními ulicemi kolem turisticky zajímavé historické části Pekingu. Je přeplněná bary, hospodami, kde si koupíte Heineken a whisky dle vlastního výběru. Je plná Němců, rusáků a Američanů. Maldí Amíci sem utíkají, protože jim vadí Bushova politika teroru. Sedíme v hospodě, která mi připomíná plzeňský Jazz Rock, popíjíme Jamesona a debatujeme o životě. Ptám se jich, jestli jim teda nevadí, že Čína terorizuje svět a vlastní obyvatelstvo stejným způsobem, jako Američané. Tvrdým úderem zprovodila ze světa revoluci v Barmě. Sem tam pozabíjí pár Mnichů v Tibetu, podporuje Severní Koreu a politickým tlakem usiluje o Taiwan. „To je něco jinýho.“ Odpovídá mi Jack ze San Franciska. Nakrčím čelo. Zvláštní názor.Přmýšlím co je jiného na tom, co Čína dělá. Terorizuje vlastní národ a omezuje jeho možnost svobodně se projevovat. Potlačuje všechny demokratické principy, které známe a které jakž takž fungují v civilozovaném světě. Na druhou stranu, Amerika dodržuje tyhle demokratické zásady velice benevolentně vzhledem k tomu, jaké mocenské zájmy má v té které zemi, do které právě vysílá své „Mírové jednotky“. A není to je USA. Připojili jsme se s nimi do jejich války proti terorismu. Většina států, které podporují demokratické principy si nebre servítky, pokud jde o jejich vlastní zájmy a hlavně o jejich investice. Projděme se pekingem. Dejme si nějakou ňamku v McDonalds, PizzaHut, KFC nebo Subway. Zasurfujte si na Googlu a Yahoo, kupte si oblečení Quiksilver, Mambo, Luis Vuitton, Prada nebo AlpinePro. Užasněte nad novým mobilem SonnyEricsson, Ipodem anebo si kupte botky kterékoliv značky odkudkoliv ze světa. Tohle všechno děláme tady. Korporace uzavírají jakoukoliv dohodu o omezování svých aktivit v rámci spokojenosti Číny, jen aby tam mohli prodávat. Je to největší trh na světě. Číňané se vzpamatovali z toho, že je velký Mao skoro vyvraždil. Svůj vlastní národ, kterým pohrdal. Přežili to, zemřelo jich víc než ve 2. Světové válce, ale oni se z toho zvedli. Povstali z prachu a bahna. Naučili se otrocky makat a my jsme jen všichni využili toho, co je pro nás výhodné. Chodíme nakupovat levné věci, které hovno vydrží. Chceme kvalitu a nejnižší cenu. Chceme paradoxy, které sami o sobě nejdou dohromady. Když musíme pustit kačku na víc, dokážeme se hodiny rozčilovat na zákaznických linkách. Podporujeme Komunistickou stranu, která se dodnes nedistancovala od zvěrstev, které napáchala na nšem národu. Přesto je třetí nejsilnější stranou u nás. Obdivuju naší udatnou vlastnost hovořit o věcech, o kterých máme minimum informací. Zametat před vlastním prahem nás nebaví. A kritizovat módní témata nás baví jen tak dlouho, dokud jsou středem zájmu. Náměstí Nebeského Klidu. Ohromná betonová plocha, obklopená komunistickýma stavbama. Bere dech. Dopadné na vás jako gigantická deska, která tíží vědomí. Drtivá většina Číňanů neví, co se tady stalo. Nikdo z nich neviděl záběry tanků, které tady před pár lety drtily těla studentských rebelů, kteří chtěli udělat něco pro sebe a svůj národ. Neví to. A kdo něco tuší, ten si to ve své vlastní hlavě bagatelizuje. Čína roste a z velké části za to vděčí Straně. Sbírá se ze země a počítá miliony mrtvých, kteří zemřeli během Kulturní revoluce, která se svojí krutostí nedá srovnat snad s ničím na světě. Čína se otevírá světu. Je tak velká, že tenhle proces bude trvat desítky let. Jednoho dne padne i komunistický režim, který pevně svírá otěže moci a s historickou ironíí diktuje své podmínky Západním mocnostem. A ony rádi poslechnout, protože v Číně leží miliardy dolarů na zemi. Stačí je jen sebrat a trochu přitom přimhouřit oči. Tak, jako je dokážeme přimhouřit před každodenníma Zprávama z naší politcký scény, kdy v přímém přenosu sledujem lži jako z druhé třídy základní školy. Čína v historii prohrála všechno co mohla. Sotva se probrala z kolonizace Angličanů, ponížilo je Japonsko. Demokraté si nedokázali poradit s poválečnou situací a byl to bohužel Mao, který měl dost odvahy a nedostatek svědomí na to, aby zabíjel a ničil vlastní zemi a dovedl ji k bezduché poslušnosti. Dali jsme Číně jadernou bombu. Ano, dali jsme jim jí my. Rusové se dlouho sami báli předat tajemství obohacování Uranu. Měli proč. Kdyby Číně tento proces odtajnili jen o pár let dřív, Mao byl ochoten rozpoutat na vlastní pěst jadernou válku. Chtěl to, protože mu na ztrátách ve vlastním národě nezáleželo a bariéry, které drželi Západ a Východ v rovnováze u něj neplatili. Rudové to věděli a přesto se Čína stala jadernou velmocí. A kdo má jadernou bombu, ten má ve světě výrazné slovo. Nemůžete si z něj jen tak zbůhdarma dělat prdel. Tak to prostě chodí.Stojím před Mauzoleem, které ukrývá největšího vraha v dějinách. Majitele zkažených zubů, které si nikdy v žvotě nečistil, milovníka poezie a držitele několika pohlavních nemocí. Člověka, který úřadoval ze své postele a chlapa, kterej neváhal zabíjet lidi po milionech. Dovnitř jsem se nepodíval. Trochu toho lituju. Kdo ví, kdy se sem zase dostanu. Po zádech mi stéká kapička potu a na stožáru vedle vlaje Olympijská zástava. Důkaz toho, že se Čína mění. Stejně jako v historii, jde na to ze špatného konce. Neumí jednat diplomaticky. Neumí komunikovat. Roky izolace jí to nenaučili, stejně jako není v naší zemi drtivá většina lidí schopna samostaného projevu. Individuality se tady teprve začínají rodit. Lidé, kterým tohle všechno začne vadit a jednou si řeknou dost. Ale proč by měli, když my sami za nimi každým rokem létáme a prosíme je výrobu věcí pro půlku civilizovaného světa? Nevadí nám, že zboží na pultech je levné. Je levné díky tomu, že banda Číňanů maká jako o závod za pár šupů. To my dělat nechceme. Chceme mít hezkou přírodu, manažerské platy a dovolenou desetkrát do roka. V tom problém nemáme. To nikoho nezajímá. Zajímá nás Olympiáda a opíráme se o Olympijské ideály, které se ztratily už nekdy ve středověku. Ale když se hodí, vytáhneme je z hlubin minulosti na povrch. Je to pár týdnů, co Čína vydala prohlášení, ve kterém zakazuje jakékoliv projevy, proti jejímu režimu. Kdokoliv něco takového udělá a snad dokonce v přímém přenosu, bude zbaven ocenění a případné medaile. Neřekla to hned. Stejně jako to dělá v obchodním styku. Pokaždé, když si něco necháte vyrobit.. jste vystaveni postupným změnám dohody, která Číně vyhovuje. Ona ví moc dobře, že ji potřebujeme a proto si diktuje svoje požadavky chytře. Každý to ví. A když to ví každý nýmand jako jsem já, je jasné, že špičkový vyjednavačí Olympijského výboru to věděli také. Kolují desítky historek o tom, jak se nechávají členové olympijského výboru uplácet a udělují Olympijské licence v závislosti na nenápadném daru na soukromá konta. Víme to všichni. Ale tahle Olympijská myšlenka je nám ukradená. Luxusní prostitutky a miliony dolarů. Čína má spousty peněz. A super prostituky, když na to přijde. Olympiáda je čistě obchodní tah s dobrým jménem, ve kterém se ideály ztatily už před mnoha lety. Osobně chápu, proč chce Čína pořádat prestižní sportovní klání. Chce se zase trochu víc přiblížit světu a otevřít si další obchodní kanály. Vím, že organizace bude dokonalá, uvítací ceremoniál bombastickou přehlídkou národního umění, které nemá až tak moc společného s komunismem. Vím, že Číně nedělá problém zbouratnové postavená sportoviště, případně je nechat zchátrat. Má prostoru dost. Má dostatek kapitálu, který přitéká z našich vlastních peněženek. Ví, že naše pokrytectví má svoje hranice a že nedokážeme překročit vlastní stín. Proč se vlastně dohadovat o hotové záležitosti. Brečet nad rozlitým mlékem je místy legrační a argumenty z úst neinformovaných a bezvýznamných lidí ostudné. Když už máme problém s Olympiádou, tak proč se k tomu nepostavíme čelem a neukážeme světu, že máme taky koule. Proč se sportovci nedhodnou a v přímých přenosech neukážou světu a celé Číně, která bude sedět u televizorů, že to co se tam děje není správné? Proč sprostě neodvedou svůj sportovní výkon a potom všem neukážou svojí hrdost naproti kamerám? Udělejme to. Nechme si odebrat medaile a tituly, které nic neznamenají. Ukažme Číně, jak se mají věci dělat, když se má lámat chleba. Medaile nemedaile. Vždyť Olympiáda není o vítězství. Olympijská myšlenka vždycky měla ukázat světu, že sport nemá nic společného s politkou a pokud už se do ní musí míchat, pak pouze tak, že svobodně ukáže celému světu svůj osobní postoj. A tohle dokáže udělat jen ten, kdo dokáže být hrdý na svoje názory a nebojí se konfrontace s nikým. I když má jít do křížku s největší, nejlidnatější a nejkontroverznější zemí světa. diskuze 1 příspěvků

Pokračovat na článek


Větrný mlýn - Partutovice

Krajině, kterou na svém horním toku protéká řeka Odra, se kdysi říkalo „Moravské Holandsko“. Důvodem byl velký počet větrných mlýnů, jejichž koncentrace tu bývala tak vysoká, že průměrně připadal na každou vesnici jeden. Tak tomu ovšem bylo před 150 lety, následná průmyslová revoluce totiž nakonec sebrala práci i soukromým mlynářům. Část z těchto staveb, které měly štěstí a unikly zkáze, byla v poslední době změněna na rekreační objekty nebo upravena na historické expozice. Původní a dosud funkční větrné mlýny, jejichž lopatkami opravdu otáčí vítr, byste dnes spočítali na prstech jedné ruky. Jeden z nich můžete zblízka prozkoumat v Partutovicích nedaleko Hranic na Moravě. Jeho majitel Jan Kandler sice už obilí nemele, ale o unikátní připomínku mlynářského řemesla se stará vzorně. A pokud bude foukat vítr, budete se moci přesvědčit, co lopatky a soukolí jeho mlýna dokáží… Kdysi dávno lidé používali k drcení obilných zrn ruční mlýnky nebo žernovy poháněné zvířecí silou. Později se naučili využívat i další zdroje energie v podobě vody či větru. Vodní mlýny se rozšířily dříve než větrné a byly také efektivnější, protože vodní toky zpravidla nekolísají tolik jako větry, které často mění svůj směr a intenzitu. Ne nadarmo sestrojili první větrné mlýny lidé v persko-arabské oblasti, kde bývá nedostatek vody. Některé z těchto staveb jsou staré až tři tisíce let. Také do Evropy se větrné mlýny dostaly díky Arabům, kteří v 8. století ovládali část Pyrenejského poloostrova. K jejich rozšíření ale přispěly i zprávy vojáků vracejících se z křížových výprav v 11. a 12. století. V té době už vznikaly větrné mlýny ve Francii, Holandsku a Německu a ve 13. století pak i u nás – první z nich stál zřejmě na pražském Petříně nedaleko kostela sv. Vavřince. Na Moravě se „větřáky“ či „povětrňáky“ začaly budovat ve 2. čtvrtině 14. století a jejich rozmach přišel v 18. století, kdy zde rostly jako houby po dešti. Podle dobových záznamů jich v té době stálo na Moravě a ve Slezsku asi 700. Vybrat správné místo pro větřák ale nebylo jen tak. Zatímco pro vodní mlýn stačilo trochu místa u nějakého stálejšího toku, větrník měl větší nároky. Především potřeboval ideální větrné podmínky, neboli vítr, který „hučí hložcem, ale jedle neohýbá“. Nešlo tedy ani tak o jeho sílu, jako spíše o jeho pravidelné proudění bez větších výkyvů. V horských oblastech, kde hrozilo nebezpečí vichřice a zničení celé stavby, se větřáky nebudovaly vůbec, mnohem vhodnější byla rovinatá krajina. A druhým významným požadavkem byl právě nedostatek vodních toků, u nichž by hrozila konkurence vodních mlýnů. Tyto podmínky u nás nejlépe splňovala oblast Moravské brány, kterou po velkou část roku proudí pravidelné severovýchodní a jižní větry. Naopak v Čechách, uzavřených horskými oblastmi, vzniklo větrných mlýnů mnohem méně. Na hřebeni nad Partutovicemi kdysi stály tři větrné mlýny, dnes tu bohužel najdete jen jediný. Stojí v nadmořské výšce 555 m a je od něj krásný výhled. Mlýn postavil roku 1837 Antonín Mocek, ale jak ukazuje letopočet na jednom z trámů, použil k jeho stavbě materiál ze staršího větřáku. Koncem 19. století se majitelem mlýna stal Benedikt Maršálek, a proto se mu dodnes říká také „Maršálkův“. V mlýně se šrotovalo i mlelo obilí na mouku a krupici, ale jen do třicátých let 20. století, neboť cesta do Hranic vedla kopcovitým terénem a doprava zboží byla příliš drahá. Poslední mouku tu tehdejší majitel František Maršálek vyrobil roku 1940 a poté byl jeho mlýn jako většina ostatních zaplombován. A po 2. světové válce už doba větřákům nepřála, nahradily je šrotovníky a další moderní technika. Partutovický mlýn ale zůstal v rodině Maršálků a v padesátých letech se dočkal první rekonstrukce. Stavba má čtvercový půdorys o straně dlouhé necelých 6 m, šindelovou střechu, zastřešenou pavláčku a větrné kolo o průměru téměř 16 m. Sekerníci, kteří většinou mlýny stavěli, však metrické míry neužívali – měřili na sáhy, střevíce a cóly, tedy palce. Mlýn v Partutovicích je německého typu, což znamená, že se mohl otáčet, aby zachytil optimální směr větru. Základem stavby je dřevěný kříž, do jehož středu je zapuštěn nosný sloup, tzv. tatík nebo otec. Ten vlastně spolu se vzpěrami zvanými apoštolové nese tíhu celé stavby. Mlýn se otáčí za pomoci dlouhé voje zvané též ocas, zaklíněné mezi sedlové trámy. K jejímu vyčnívajícímu konci je přivázáno lano, jež se navíjí na přenosný rumpál. Technickým provedením se Maršálkův mlýn příliš neliší od jiných větřáků, zato však vyniká uměleckým ztvárněním svého interiéru. Za pozornost stojí zejména krásně vyřezávané čelo moučnice s vyobrazení srdce s iniciálami IHS, slunce, měsíce a hvězd, nebo vyřezávaná hlava brzdy větrného kola. Jan Kandler vám také rád vysvětlí, jak to v mlýně všechno fungovalo – kde je zanáška či násypka, kde se skrývají mlýnské kameny nebo k čemu sloužilo palečné kolo. Největším zážitkem při návštěvě Maršálkova mlýna je ale okamžik, kdy se jeho soukolí dá do pohybu. Tolik klapání, bouchání a vrzání jinde asi neuslyšíte. Ke zdejšímu větřáku ale samozřejmě patří, vždyť jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že přesně takhle se otáčí celých 170 let. Partutovice V obci si můžete prohlédnout kostel sv. Mikuláše, založený roku 1625 a do dnešní podoby přestavěný na konci 18. století. Přístup Partutovice jsou přístupné ze silnice č. 441 (Odry – silnice R 35) nebo ze silnice č. 440 (Hranice – Potštát). Nejbližší železniční stanice se nachází v Hranicích (cca 9 km). Partutovice a jejich okolí najdete na mapě KČT č. 60 Moravská brána a Oderské vrchy.  Zajímavá místa v okolí: Kyžlířov Nejcennější památkou obce je barokní kaple z 18. století, v níž je umístěna gotická Madona pocházející z 15. století. Lipná V obci, která se dříve nazývala Lindava, stojí dřevěný kostelík sv. Jana Křtitele se šindelovou střechou s malou zvoničkou uprostřed. Svůj současný barokní vzhled získal při rekonstrukci roku 1746. Potštát Historické centrum města se rozkládá v okolí čtvercového Bočkova náměstí. V jeho středu stojí původně renesanční hodinová věž, která pochází z konce 16. století a kolem roku 1660 byla barokně přestavěna. Prostor náměstí zdobí ještě morový sloup z roku 1715, polygonální kašna z roku 1881, barokní socha sv. Floriána a sousoší Kalvárie. Někdejší gotická tvrz byla přestavěna na renesanční zámek, později necitlivě empírově upravený. Z původní stavby se zachovaly jen zbytky renesančních sgrafit. Prostory zámku dnes slouží jako škola a archiv. Kostel sv. Bartoloměje, postavený v 16. století, byl několikrát přestavován a dnes má barokní vzhled. Nad městem stojí hřbitovní kostel Nanebevzetí Panny Marie ze začátku 2. poloviny 17. století; v interiéru se dochovaly barokní fresky. Potštátské skalní město Jihovýchodně od Potštátu si můžete prohlédnout Potštátské skalní město, nacházející se na strmých svazích nad potokem Velička. Tvoří ho zajímavé skalní útvary s romantickými jmény, např. Svatební kámen, Čertova kazatelna či Trpasličí domek. Střítež nad Ludinou Zdejší kostel sv. Matouše byl založen roku 1822 na místě starší stavby. Před ním stojí socha Panny Marie z roku 1874 a socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1773. Na návsi si můžete prohlédnout čtyři kaple z počátku 20. století obrácené do všech světových stran. Kaple Panny Marie Pomocné byla postavena roku 1816 a poté několikrát upravována. Hodnotnou památkou jsou dva vodní mlýny – Humplíkův (čp. 2), zmíněný již roku 1569, a Pečivův (čp. 10), založený kolem roku 1830. Puchart Nad údolím Veličky se nachází zřícenina hradu Puchart (Potštát), který býval jádrem potštátského panství. Vznikl na skalním ostrohu nad vsí Boňkov při cestě vedoucí ze Slezska k Hranicím. Hrad byl ze tří stran chráněn skalami a potoky, na čtvrté straně valem a příkopem. V polovině 14. století se majiteli potštátského panství stali páni z Kunštátu a z roku 1377 pochází první písemná zmínka o hradu. Počátkem 15. století bylo sídlo zřejmě za bojů mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem dobyto a rozbořeno. Do současnosti se dochovaly pouze příkopy, valy a zbytky hradeb a věže. Jindřichov Obec vznikla roku 1953 sloučením Pustých Žibřidovic a několika dalších osad. V Žibřidovicích si můžete prohlédnout hodnotný barokní kostel sv. Máří Magdalény z roku 1735 s oltářním obrazem od Ignáce Raaba. V místní části Nové Losiny stojí také barokní kostel sv. Isidora, vybudovaný v letech 1711–1714, a v jeho blízkosti sousoší Kalvárie z poloviny 19. století. Olšovec V obci stojí za pozornost bývalé fojtství (čp. 17), postavené kolem roku 1700 z tzv. „bochanců“, a kaplička Panny Marie, pocházející z 18. století.

Pokračovat na článek


Pěnčínské perle (Pěnčín)

Na rozhraní tří oblíbených turistických regionů – Jizerských hor, Krkonoš a Českého ráje – leží obec Pěnčín. Zdejší krajina jako by si vzala to nejlepší ze všech tří zmíněných oblastí. Najdete tu místa s nádhernými výhledy, historické zajímavosti i dosud živou tradici sklářské výroby. Přirozeným centrem turistického ruchu v obci je Výletní areál Pěnčín, který svým návštěvníkům nabízí řadu zajímavostí. Můžete si prohlédnout tradiční výrobu skleněných perlí, navštívit kozí farmu, pochutnat si na místních specialitách nebo se po starých formanských cestách projet vozem taženým koňmi. A pokud by vám to nestačilo, vyhlídkový vláček vás vyveze až k rozhledně na Černé Studnici (869??m n. m.). Zdejší sklářská tradice sahá do roku 1558, kdy byla v obci později nazvané Huť založena třetí nejstarší huť na Jablonecku. Tavilo se v ní především křemenné sklo, ale v průběhu následujících staletí se charakter výroby změnil a od 19. století byla hlavním produktem bižuterie. V této době vznikla bižuterní manufaktura i v prostorách dnešního Výletního areálu, který tehdy patřil rodině Poseltů. Výrobnu posléze zdědili Fischerové, avšak po druhé světové válce byli odsunuti. Sklářská výroba zanikla a na místě sklárny vznikl velkokapacitní teletník. Roku 1997 areál získala firma Fipobex, která obnovuje zašlou slávu výroby skleněných perlí a pouští se i do řady dalších aktivit. Přestože se kvůli utajení přesný postup bižuterní výroby v rodinách se sklářskou tradicí předává z generace na generaci osobním sdělením, můžeme pár detailů prozradit. Základní materiál tvoří různobarevné skleněné tyče o průměru 3??cm, které se vyrábějí ve sklářské huti. Při teplotě až 1 400 °C se v peci roztaví směs sklářského kmene a skleněných střepů a po nočním tavení se odlévají skleněné tyče. Svůj přesný tvar dostávají v licím pásu a délku v sekacím zařízení. Poté se pomalu chladí, aby nedošlo k jejich popraskání. V další fázi se tyče dostávají do mačkadla, lisu, v němž se ze zahřátých tyčí předmačkají polotovary skleněných perlí. Mačkací mechanismus lisuje perle a propichuje je, zatímco uražeč rozděluje vznikající proužek perlí na jednotlivé kusy. Ty padají do tepelně izolované nádoby, kde pomalu chladnou do dalšího dne. To však není všechno, neboť předlisované perle zdaleka nemají podobu budoucí krásné lesklé kuličky. Z lisování zůstává na perli skleněný lem zvaný brok, který se odstraňuje v tzv. šitlovacích sudech, v nichž omíláním dojde k jeho oddělení. Poté brok putuje zpět do tavicí pece, zatímco perle pokračují do rumplovny. Tady se v dřevěných sudech omílají spolu se sklářským pískem a vodou a získávají matně hedvábný povrch, který se může dál brousit. Pokud se nechají omílat déle, stanou se z nich lesklé kuličky. Matné perle, které broušením získaly požadovaný vzor, se nakonec leští v elektrické kontinuální peci. Zde při teplotě zhruba 700 °C dochází k natavení povrchové vrstvy, jejímu slinutí a tím i k vytvoření lesklého povrchu. Poslední zastávka perlí je v třídírně, kde se ručně odstraňují všechny špatné kusy. Ač to tak na první pohled může vypadat, není výroba perlí čistě strojovou záležitostí. Vše nakonec záleží na šikovnosti tavičů, mačkářů či brusičů. Dříve to ovšem měli ještě těžší, protože používaná technika nebyla tak dokonalá jako dnes. Můžete se o tom přesvědčit při prohlídce asi osmdesát let starého mechanismu mačkacího zařízení. Také elektrická leštící pec dříve neexistovala, perle se nahřívaly na otevřeném ohni v peci vytápěné tvrdým dřevem, a proto se jim říkalo ohňové perle. I přes vysokou oblibu bižuterie se v minulosti sklářům nežilo vždy dobře. Bývala období, kdy se téměř nevyrábělo a neprodávalo, a proto ke každé sklářské dílně patřilo hospodářství, které jeho majitelům pomáhalo přežít dobu nouze. Každý vlastnil nějaké domácí zvíře a i dnes v Pěnčíně najdete například kozy, které představují oblíbenou atrakci zejména pro dětské návštěvníky. Zdejší kozí farma je druhou největší u nás a část zvířat patří do genetické rezervy České republiky. Uvidíte tu známé české kozí plemeno v barvě bílé a hnědé, ale i raritu v podobě africké kozy bůrské. A nechybí ani další domácí zvířata – ovce, slepice, králíci, prasata či koně plemene český chladnokrevník a českomoravský belgik. Farma produkuje především kozí mléko, které, jak říká majitel farmy, posiluje tělo a omlazuje ducha. Vyrábí se tu z něj vynikající sýr a tvaroh. Není divu, vždyť zdejší zvířata se od jara do podzimu pasou na pastvinách, k jejichž ošetřování se nepoužívají žádné chemikálie ani průmyslová hnojiva. Pokud se po prohlídce areálu budete chtít posilnit, můžete tak učinit v místní stylové restauraci a ochutnat některou ze specialit z kozího či jehněčího masa nebo jídlo s kozím sýrem. Potom se nabízí odpočinková projížďka kočárem taženým koňmi po starých, často již zapomenutých formanských cestách, které dříve vytvářely důležité spojnice mezi vesnicemi. Nemusíte mít strach, řídit za vás bude kočí, nerovnosti cesty alespoň částečně vyrovnají měkké balonové pneumatiky, a dokonce se i dozvíte něco o zajímavostech na trase. Druhou možností relaxace je projížďka motorovým vyhlídkovým vláčkem, který vás vyveze k oblíbené rozhledně na Černé Studnici. Cestou zpět zastavuje v obci Krásná, kde si účastníci vyjížďky mohou prohlédnout tzv. Kittlův areál s domem známého lékaře Johanna Josefa Kittela, kostelem sv. Josefa, morovým sloupem a léčivou studánkou. Krajina kolem Pěnčína nabízí i řadu dalších příležitostí pro zajímavé vycházky do přírody nebo za historickými památkami. Nejzajímavější z nich jsou popsány v druhé části této kapitoly. A pokud všechno nestihnete za jediný den, nevadí, určitě se sem rádi vrátíte. PěnčínV místní části Bratříkov stojí za zhlédnutí bývalá roubená rychta (čp. 30) s bohatě členěnou lomenicí a sochami sv. Petra a Pavla. V místní části Krásná si můžete prohlédnout kostel sv. Josefa postavený v 18. století. Šest malovaných oken zhotovila v letech 1892–1923 firma Fritz Lucke Gablonz. Zvláštností kostela jsou tzv. Svaté schody, celkem 28 stupňů s ostatky svatých. Součástí kostelního areálu je bývalá fara pocházející z 2. poloviny 18. století. Mezi farou a kostelem se tyčí morový sloup Nejsvětější Trojice z roku 1772 se sochami sv. Jana Nepomuckého, sv. Václava a sv. Vojtěcha. Pod kostelem stojí roubený dům zvaný „Burk“ (čp. 10), který v polovině 18. století nechal pro svou rodinu postavit lékař Johann Josef Kittel. Ten byl nazýván Faustem Jizerských hor a považován za zázračného léčitele. Vedle svého domu měl i malou botanickou zahradu, kde pěstoval léčivé rostliny. V místní částí Huť se nachází barokní kaple sv. Vojtěcha postavená v letech 1746–1749. Nad kdysi sklářskou osadou se při zelené turistické značce vedoucí na Černou Studnici nachází památník připomínající dnes již zaniklou sklářskou huť. PřístupDo Pěnčína vede silnice č. 287, odbočující ze silnice E65 (Železný Brod–Tanvald) do Jablonce nad Nisou. Obec a okolí najdete na mapě KČT č. 20–21 Jizerské hory a Frýdlantsko. Zajímavá místa v okolí: Železný BrodNavzdory četným požárům se zde dochovalo několik rázovitých roubených domků, které dodnes nesou název původních obyvatel, např. Klemencovsko, Rezlerovsko apod. Průčelí Klemencovska, které najdete na náměstí 3. května, se zachovalo v podobě z konce 18. století. Roku 1936 bylo zakomponováno do moderní budovy spořitelny (č. 37) postavené podle návrhu architekta Jindřicha Freiwalda. Uvnitř roubeného stavení s podloubím se dnes nachází sklářská expozice Městského muzea, zatímco národopisné sbírky si můžete prohlédnout v největší zachované roubené budově zvané Běliště. Severovýchodně od náměstí se mezi Malým náměstím a Železnou ulicí rozkládá městská památková zóna Trávníky, kterou tvoří jednoposchoďové domečky s podkrovím, nízkými stropy a malými okénky. Díky citlivé rekonstrukci provedené majiteli si zachovaly svůj původní styl. Vedle roubených domků tu uvidíte i mladší kamenné příbytky postavené v empírovém slohu – Knopovsko a Jechovsko. Nejstarší zděnou stavbou ve městě je barokní fara z roku 1723. Na vršku nad Jizerou stojí barokní kostel sv. Jakuba Většího, který nahradil původně dřevěnou stavbu ze 14. století zničenou v průběhu třicetileté války Švédy. Hlavní oltář současného kostela je ze skla a mramoru. Samostatná osmiboká dřevěná zvonice pochází z roku 1761. Cennou památkou je barokní kostelík sv. Jana Nepomuckého „Na Poušti“, který nad městem nechal postavit roku 1769 hrabě Karel Josef Desfours. Rychnov u Jablonce nad Nisou Nejstarší rychnovskou památkou je morový sloup sv. Prokopa postavený roku 1702 na připomínku morové epidemie. Barokní kostel sv. Václava vznikl v letech 1704–1712. V jeho věži je umístěn zvon Karl, který roku 1648 vyrobili pražští zvonaři. Zajímavý je obraz ukřižovaného Krista malovaný na plechu, který se nachází na zábradlí kůru a je typickou ukázkou tvorby místní malířské školy. Pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1780. Za zhlédnutí stojí i několik zdejších barokních křížů. BzíNeobvyklé jméno obce je údajně odvozeno od bezového hájku. Zdejší dominantou je raně barokní farní kostel Nejsvětější Trojice postavený v letech 1692–1697 na místě starší dřevěné stavby. V jeho západní části se tyčí hranolová věž. Jablonec nad NisouDominantou Horního náměstí je funkcionalistický kostel Nejsvětějšího Srdce Páně postavený ve třicátých letech 20. století podle projektu architekta Josefa Zascheho. V nedaleké Opletalově ulici stojí za povšimnutí funkcionalistická vila Friedricha Schmelowského (č. 29). Vznikla v letech 1931–1932 podle projektu architekta Heinricha Lauterbacha a její hodnota spočívá především v unikátní komplexnosti původního vybavení. Mezi Horním a Mírovým náměstím je v Kubálkově ulici nově zrestaurován staniční sloupek a pás kolejnic připomínající někdejší městskou elektrickou dráhu, která sloužila v letech 1900–1965. Na Mírovém náměstí poutá pozornost konstruktivistická Nová radnice vybudovaná v letech 1931–1933 podle návrhu architekta Karla Wintera. Její součástí je veřejnosti přístupná vyhlídková věž. Prostor náměstí zdobí alegorická socha Průmyslu, klasicistní socha ženy z roku 1870. Z Mírového náměstí si můžete udělat malou odbočku na náměstí Dr. Farského, kde stojí novogotický evangelický kostel se 60??m vysokou věží dokončený roku 1833. Na Dolním náměstí se nachází Stará radnice, třípatrová budova se čtyřbokou věží z let 1867–1869. V současnosti zde sídlí městská Městská knihovna. V secesní budově v nedaleké ulici U muzea, která vznikla roku 1904 pod vedením stavitele Emiliana Herbiga a patřila exportní firmě Zimmer & Schmidt, je dnes umístěno Muzeum skla a bižuterie (č. 398). Západně od Dolního náměstí leží v Kostelní ulici areál kostela sv. Anny, jehož součástí je i bývalá fara z 18. století, sousoší Getsemanské zahrady z roku 1829, socha Panny Marie a smírčí kříž. Původně renesanční kostel byl roku 1685 barokně přestavěn a jeho fasáda byla koncem 19. století obnovena v novorenesančním duchu. Kostelní, Jehlářskou a Poštovní ulicí můžete dále projít k Městskému divadlu vystavěnému v letech 1906–1907 podle projektu vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Jednou z nejvýznamnějších městských památek evropského významu je secesní starokatolický kostel Povýšení sv. Kříže nacházející se východně od centra na náměstí B. Němcové. Vznikl v letech 1900–1902 podle plánů architekta Josefa Zascheho a veřejnosti je přístupný pouze v neděli v době konání mší. V jeho okolí se rozkládá příjemná čtvrť secesních domů, které se stavěly na počátku 20. století. V nedaleké Mlýnské ulici se v jednom z nejstarších městských domů s původní barokní dispozicí z 18. století nachází Galerie Belveder (č. 27). Na severovýchodním okraji města stojí v Průběžné ulici Háskova vila z roku 1931 (č. 10), další jablonecké dílo Heinricha Lauterbacha. V severní části Jablonce vznikla v Palackého ulici v letech 1933–1934 Kantorova vila, kterou podle zásad svého učitele Adolfa Loose navrhoval architekt Heinrich Kulka (č. 26). V blízké místní části Rýnovice stojí za zhlédnutí kostel svatého Ducha, který v letech 1697–1698 postavil pražský stavitel Marco Antonio Canevalle. Roku 1882 byl přestavěn a jeho věž zvýšena a roku 1931 přibyla nástěnná freska Čtrnácti svatých pomocníků zpodobňující tehdejší významné občany. Jižně od centra se nachází místní část Vrkoslavice s výletní restaurací Petřín, jejíž součástí je i 20??m vysoká rozhledna z roku 1906. Černá StudniceNa nejvyšším vrchu Černostudničního hřbetu (869??m) se tyčí kamenná rozhledna s turistickou chatou a restaurací. Zdi 26??m vysoké rozhledny, postavené roku 1903, dosahují šířky až 160 cm. Za dobré viditelnosti spatříte z vyhlídkové plošiny kromě vrcholů Jizerských hor a Krkonoš i krajinu Českého ráje, České středohoří, Ještědský hřeben a Lužické hory. Černostudniční hřeben se táhne mezi jižním okrajem měst Jablonec nad Nisou a Tanvald a tvoří jakýsi předěl mezi pohraničními Jizerskými horami a vnitrozemím Čech. Je z větší části zalesněný smrkovým porostem, v němž je roztroušeno množství skalnatých bloků a mohutných balvanů, místy seskupených v kamenná moře. ZásadaDominantou obce je kaple sv. Prokopa založená roku 1749. Socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1823.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Magazín

Horizont na VIRTU

Dubrovník Celodenní výlet autokarem Výlet zahrnuje návštěvu historického města Dubrovníku, které je vedeno na seznamu světového dědictví UNESCO a patří z historického hlediska k jednomu z nejzajímavějších měst Evropy. Prohlídka města s odborným průvodce začíná na hlavní třídě Stradum. Navštívíte velkou a malou Onofriovu kašnu, Palác Sponza ze 16. století, dále pak na jižní straně náměstí Luža s Orlandovým sloupem a kostelem sv. Blažeje, Františkánský klášter a další pamětihodnosti. Po skončení prohlídky je individuální volno, které většina turistů využívá k prohlídce středověkých hradeb, které vedou kolem celého města. Určitě si nenechte ujít i posezení v některé ze stylových konob, které jsou rozmístěny v úzkých přilehlých uličkách a podávají se zde místní gastronomické speciality. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 40,- € Korčula Celodenní výlet autokarem a lodí Při celodenním výletu navštívíte jeden z nejzajímavějších ostrovů v Jaderském moři. Prohlídku hlavního města s bohatou historií, které nese stejné jméno jako ostrov – tedy Korčula, budete absolvovat s místním průvodcem. Město Korčula je též nazýváno „Malým Dubrovníkem“ a patří k nejcennějším památkovým rezervacím Chorvatska. Historické centrum s pravidelně vybudovanými ulicemi obklopují mohutné středověké hradby. Dle místně dochovaných informací pochází z tohoto města legendární cestovatel Marco Polo, jehož údajný rodný dům můžete navštívit. Uvidíte zde i katedrálu sv. Marka, která je vyzdobena obrazem Zvěstování Panny Marie od Tintoretta. Dále je zde k vidění historická radnice, dóžecí palác a kostel sv. Marka. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 45,- € Korčula, Mljet Celodenní výlet autokarem a lodí Spojení prohlídky historické Korčuly (podrobný popis ve výletě Korčula) a prohlídkou národního parku Mljet – přírodní rezervace. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 90,- € Rybí piknik Celodenní výlet lodí Toto je typický dalmatinský výlet lodí, který je spojený především s koupáním, sluněním, hudbou, dobrou zábavou na lodi (ochutnávka místních nápojů) a tradičně dobrou kuchyní z produktů moře. Tento výlet Vám budou nabízet naši delegáti v jednotlivých střediscích. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 25,- € Omiš a řeka Cetina Celodenní výlet autobusem Odjez do města Omiš - individuální prohlídka historické části města a místní tržnice. Projížďka po řece Cetina romantickým kaňonem dlouhým cca 7 km k Radvanovým Mlýnům. Tento kaňon se proslavil natáčením filmů o Vinnetouovi. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: 30,-€ Jako samostatný výlet lze na řece Cetina u místního průvodce objednat rafting. Medžugorje Celodenní výlet autokarem Cesta do tohoto poutního místa s mariánským kultem vede přes údolí řeky Neretvy, jejíž delta je přirovnávána k deltě řeky Nilu. Po překročení hranic do Bosny-Hercegoviny vede cesta do horské vesničky Medžugorje, které se od r. 1981 stalo jedním z nejznámějších poutních míst v Evropě a to na základě zjevení Panny Marie. Toto místo již navštívilo několik milionů poutníků z celého světa a modlí se zde. Během výletu se navštíví místní kostel a kopec zjevení. V místních obchodech lze zakoupit předměty s náboženskou tématikou. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 25,- € Split, Trogir Celodenní výlet autokarem Během tohoto výletu navštívíte centra dvou historických měst. Split – nejkrásnější přístavní město Chorvatska je známe především Diokleciánovým palácem, který si dal vybudovat v roce 295 římský císař Dioklecián. Tento palác tvoří jádro města a je velmi zachovalý. Je zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO. V rámci prohlídky rozhodně stojí za návštěvu katedrála sv. Domnia, dále pak Peristyl - malé náměstíčko s kolonádami. Severně od Diokleciánova paláce je zlatá brána, za kterou stojí známá socha biskupa Grgura z Ninu. Pokud se dotknete jeho palce u nohy – splní se vám přání. Trogir je od r. 1997 zapsán do listiny světového kulturního dědictví UNESCO. Staré jádro je obklopeno zbytkem opevnění z 13. – 16. století jehož součástí je obranná věž sv. Marka. Hlavní památkou je románská katedrála sv. Vavřince, dále pak soudní dvůr, městská hodinová věž, románský kostel sv. Barbory, Knížecí palác a další pamětihodnosti. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 85,- € Vodopády Krka Celodenní výlet autokarem Hlavní náplní tohoto výletu je návštěva národního parku Krka. Jedná se o přírodní ráj vodopádů a soutěsek. Tento přírodní úkaz je stejně zajímavý jako Plitvická jezera. Navíc zde bývá většinou méně turistů, takže pobyt v tomto parku je velice příjemný. Cestou k vodopádům Krka budou realizovány krátké zastávky v historicky zajímavých městech Primošten, Šibenik a Trogir. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 50,- € Ostrov Vis a Modrá jeskyně Celodenní výletů organizovaný z ostrovů Hvar a Brač Návštěva exotického ostrova Vis, který je situovaný uprostřed otevřeného moře. Zastávka v přístavu Komiža s rázovitou architekturou a překrásnou pláží. Pokračování lodí na ostrůvek Biševo s prohlídkou podmořské jeskyně, která je pro svou krásu srovnávána s jeskyní na ostrově Capri v Itálii. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 45,- € Rent a car Orientační cena za pronájem auta: 1.500,- až 2.000,- CZK Orientační cena za pronájem skútru: cca 450,- CZK/hod., cca 1.200,- CZK/ den

Pokračovat na článek


Španělsko

Španělsko má 40.500.000 obyvatel, kteří hovoří španělštinou, katalánštinou, galicijštinou nebo baskičtinou. Hlavním městem Španělského království je s více než 3 mil. obyvatel město Madrid, které se nachází ve střední části země. Centrum města se vyznačuje širokými třídami se zelenými pruhy, velkými kruhovými náměstími a velkým počtem pompézních staveb, nejen renesančního stylu, ale i zcela hypermoderně vypadajících  mrakodrapů. Na západním okraji historického centra se nachází královský palác Palacio Real. Roku 852 zde arabský emír Muhammad I nechal postavit tzv. Alcázar – pevnostní palác, nazývaný Mayrit. V 11. století používal ipalác křesťanští panovníci jako lovecký zámek, z jeho jména Mayrit se posléze vyvinulo jméno města Madrid. Roku 1561 se Madrid stal hlavním městem Španělska a maurský palác sloužil až do roku 1734 jako královské sídlo. Po jeho vyhoření byla stavba nahrazena novým zámkem Palacioreal, který je přibližně desetkrát větší než londýnský Buckingham Palace Řada jeho sálů s nástropními freskami, zlaceným štukováním a lustry o hmotnosti téměř 100kg působí se zdá být až nekonečná. Ke skvostům paláce patří sály Trůnní, Gaspariniho a Porcelánový. Současný král Juan Carlos I používá tuto monumentální stavbu již jen k reprezentačním účelům. Královský palác patří k nejmonumentálnějším a nejhezčím stavbám města. Palác je obklopen parky jako je Casa de Campo, Jardin. de Sabatini nebo parkatrakcí Parque Atracciónes. Naproti paláci stojí jeden z největšíchkostelů města Virgen de la Almudena. Blízko centra se nachází obrazárna Muzeo del Prado, kde je nejen možné shlédnout některé habsburské panovníky, ale také jedinečnou sbírku šesti tisíc malířských děl mistrůz celé Evropy. Plaza de Espańa je obdélníkové náměstí s parčíkem a pomníkem Miguela de Cervantese a jeho románových postav Dona Quijota a Sancho Panzy. V parku se nacházejí různé vodní plochy. Na náměstí Plaza Mayor, které patří k nejkrásnějším náměstím v Madridu, přihlížela dříve vrchnost ze svého balkónu popravám, býčím zápasům a upalování kacířů.  V museu Museo Arqueológico Nacional je možno shlédnout velký počet exponátů od začátků lidstva přes dobu bronzovou, staré Egypťany, Řeky a Římany až po středověk. Zajímavá je hlavně egyptská mumie kněžky v sarkofágu a také kopiecelé jeskyně Altamira, která stála v zahradě.Při Středozemním moři leží druhé největší město Barcelona (2 000 000 obyvatel ). Je největším obchodním a průmyslovým městem Španělska a kulturním centrem Katalánska a v roce 1992 se zde konaly letní olympijské hry. Hlavním střediskem hospodářsky nerozvinuté Andalusie najihu země je Sevilla (přes 500 000 obyvatel ) s nádhernými paláci a jinými kulturními památkami. Západně odtud při písečném pobřeží leží vývozní přístav mědi a rtuti Huelva. Střediskem pěstováni ovoce a vinné révy je třeti největší město Valencia (přes 500 000 obyvatel ) s dobře zavlažovaným a hustě obydleným okolím a s přístavem při pobřeží Středozemního moře. Jižněji leží přístav Alicante, odkud se vyváží jižní ovoce. Dalším velkým městem je Zaragoza (přes 450 000 obyvatel), středisko obilnářského kraje. Bilbao (400 000 obyvatel ) je přístav a průmyslové město při Biskajském zálivu. Na východ odtud při francouzských hranicích je lázeňské město San Sebastian (150 000 obyvatel ). Obě tato města jsou středisky Basku. Ve Španělsku je řada dalších velkých měst,ve kterých žije více než 100 000 obyvatel, jsou to: Malaga - přístav na španělské riviéře uprostřed subtropické přírody, známý vývozem těžkých vín, dále Murcia, Las Palmas na Kanárských ostrovech, Cordoba s četnými památkami na dobu Mauru (nádherná mešita) a s potravinářským průmyslem, La Coruna v hornaté Galicii přiatlantském pobřeží, Valladolid, kde zemřel Kryštof Kolumbus. Pod Mulhacenem leží Granada s maurským zámkem Alhambrou, přístav Cadiz je důležitý pro zaoceánské linky, nedaleko něho leží Jerez de La Frontera, v jehož okolí se vyrabí známé vínosherry, atd. Hlavním městem Baleár je Parma de Malorca, pro krásnou přírodu a příjemné podnebí jsou tyto ostrovy vyhledávaným cílem zahraničních turistů.   

Pokračovat na článek


Máchův kraj - Doksy

Když se řekne Máchovo jezero, každému se vybaví písčité pláže, koupání a rekreace. Okolí Doks na Českolipsku ale nenabízí jen vodní radovánky a atrakce. Příznivci historie tu najdou gotické hrady i renesanční zámky, muzea a lidovou architekturu v rázovitých vesničkách. Sportovněji založení návštěvníci mohou dát pro změnu přednost zdejším cyklistickým i turistickým stezkám, vystoupit na některý z blízkých vrcholů vulkanického původu nebo se ponořit do ticha přírodních rezervací. Kdo se někdy toulal zdejší krajinou, jistě si alespoň jednou vzpomněl na našeho nejvýznamnějšího romantického básníka. Aby ne, vždyť jeho jméno nese nejen jezero, ale i celá oblast. Ovšem v době, kdy Karel Hynek tvořil slavný Máj, se největší vodní plocha severních Čech nazývala jinak.Tehdy se jí říkalo Velký rybník a vzhledem k početnému německému obyvatelstvu ještě častěji Grosser Teich. Byl to přesnější název, protože se opravdu jedná o rybník, který už roku 1367 nechal vybudovat Karel IV. Básníkovo jméno do názvu navrhl až těsně před 2. světovou válkou turistický spolek z Doks, ovšem příslušná jazyková komise tento nápad odmítla. Ani po osvobození, kdy už německý název nepřipadal v úvahu, nebylo nové pojmenování „jezera“ nijak oficiálně vyhlášeno, ale tak nějak potichu a postupně se vplížilo do map a turistických průvodců a dnes už je zcela zažité. Více než 80 let míří k jezeru na pohodovou dovolenou turisté, kterým vyhovuje pobyt na poněkud lidnatějších plážích a březích. Už roku 1920 tu byl na vodu spuštěn parník Greif, který tehdejším rekreantům nabízel jedinečnou možnost romantické plavby, a o deset let později se ve zdejších hotelech během jednoho roku ubytovalo více než 100 000 hostů. A co má nejnavštěvovanější rybník u nás společného s Karlem Hynkem Máchou? Nejspíš jen to, že leží v krajině, kterou měl básník rád. Podle historických pramenů tu byl za svůj krátký život celkem šestkrát; poprvé roku 1832 na pozvání spolužáka ze studií Eduarda Hindla. Máchově zasmušilé a rozervané duši zdejší krajina doslova učarovala. Její dominanta, hrad Bezděz, byl tehdy zcela opuštěný a Máchu inspiroval k napsání povídky Večer na Bezdězu. „Nade mnou se koupala veliká kulatá věž v čistém paprsku nového měsíce; okna zříceného kláštera v polosvětle míhala se pod ní; a vždy se mi zdálo, jako by vyhlídaly šedé hlavy zemřelých mnichů ze zřícené kobky své v tichou noc…,“ píše romantický poeta a z jeho slov je patrné, jak citlivě vnímal vše, co ho na cestách potkalo. I ke svému největšímu dílu, lyricko-epické básni Máj, čerpal inspiraci tady. Při jedné ze svých cest do okolí Doks vyslechl příběh otcovraždy a různé pověsti o loupežnících, které se v básni odrážejí. Známé a nesčetněkrát vydané dílo ale nemělo tak jednoduchý osud, jak by se dnes mohlo zdát. Mácha vydal Máj roku 1836 vlastním nákladem a musel si kvůli tomu vypůjčit značnou sumu peněz. Literární kritika dílo nepřijala a kvality této balady i dalších Máchových děl ocenila až další generace básníků v čele s Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem. O samotném Máchovi, který zemřel před sto sedmdesáti lety, toho moc nevíme. Velkou záhadou je i jeho podoba. Známá je pouze skutečnost, z níž vycházejí všechny portréty, že měl tmavé vlasy, plnovous, modré oči a křivý nos. Pověstná je také jeho rozervaná, marnivá, ješitná a nesnášenlivá povaha. Koneckonců vrstevníky byl považován za podivína a své milé Lori ztropil řadu nepěkných žárlivých scén. O to zajímavější může být návštěva nejstaršího domu v Doksech (čp. 150), roubené stavby se šindelovou věžičkou, kterou roku 1669 nechala postavit hraběnka Marie Františka Heissenštejnská pro staré a osiřelé. Dnes v něm najdete památník věnovaný životu a dílu onoho slavného rozervance. Kromě několika ukázek dobového oblečení a nábytku se tu vše točí kolem Máje. Nejznámější Máchovo dílo vyšlo v desítkách jazyků a v různých úpravách; mezi nejzajímavější exponáty patří třeba jeho překlad do esperanta nebo bibliofilské vydání vyzdobené grafickými listy předních výtvarníků. Nově otevřenou součástí památníku, která ovšem s Máchou příliš nesouvisí, je expozice Rybářství a rybníkářství na Českolipsku. Karel Hynek Mácha byl tulák s vnímavou duší. Pokud i vy dokážete vychutnat krásy přírody či tajemno hradních zřícenin, bude se vám v okolí Doks líbit. Podněty pro zajímavý výlet najdete v druhé části této kapitoly, ale to správné romantické rozpoložení si už budete muset navodit sami… Doksy Na náměstí Republiky stojí kostel sv. Bartoloměje a Nanebevzetí Panny Marie, založený roku 1638. V 18. století byl upraven v pozdně barokním slohu, později k němu přibyly postranní kaple sv. Barbory, Panny Marie a sv. Kříže. Zařízení interiéru je raně barokní s rokokovými doplňky. Soška Panny Marie Montserratské, tzv. Černé Madony, umístěná na hlavním oltáři z let 1670–1680, pochází z hradní kaple na Bezdězu. Ve středu náměstí uvidíte barokní mariánské sousoší z roku 1723. Radnice a některé domy na náměstí byly postaveny v empírovém slohu. V anglickém parku stojí renesanční zámek z 2. poloviny 16. století, jehož dnešní podoba je výsledkem úprav provedených kolem roku 1700; veřejnosti není přístupný. Zajímavou památkou je tzv. hraběcí čekárna, kterou najdete na železničním nádraží. Sloužila rodině Valdštejnů, jejichž zásluhou byly Doksy roku 1867 spojeny železnicí se světem. Na jižním okraji Doks se nad Čepelským rybníkem zdvíhá stejnojmenný vrch s kapličkou sv. Maří Magdalény. Máchovo jezero Již ve třetihorách bývalo v těchto místech jezero, které postupně zarůstalo a po poslední době ledové se proměnilo v obrovské rašeliniště. Ve 14. století nechal Karel IV. průrvu vytvořenou ledovcem zahradit, a tak roku 1367 vznikl Velký rybník, dnešní Máchovo jezero. Při jeho jihovýchodním břehu se nachází přírodní rezervace Swamp chránící zbytky zmíněného rašeliniště. Z vodní plochy vystupují Myší a Kachní ostrov, významné ornitologické lokality (vstup na ně je zakázán). Na Myším ostrově stojí zbytky tvrze z 15. století. Na severním břehu jezera se nachází tzv. Jarmilina skála, kde dřív stával pomník K. H. Máchy z roku 1936. O dva roky později ho nacisté shodili do jezera a dnes je umístěn na Hůrce v Bělé pod Bezdězem. V době K. H. Máchy mělo jezero rozlohu asi 350 ha a jeho jižní cíp sahal až k dnešnímu hotelu Grand (dnes má jen 280 ha). Jeho břehy lemují písečné pláže a můžete také využít nabídky okružní plavby po jezeře. Přístup Doksy a Staré Splavy leží na silnici č. 38 spojující Mladou Boleslav a silnici č. 9 (Česká Lípa – Mělník) a na železniční trati č. 080 (Bakov nad Jizerou – Jedlová). Oblast najdete na mapě KČT č. 15 Máchův kraj. DALŠÍ Zajímavá místa Máchova KRAJE Staré Splavy Z Doks vede červená turistická značka po břehu Máchova jezera do rekreační osady ležící u jeho severního okraje. V její blízkosti se tyčí výhledový kopec Šroubený (375 m), na který vede modrá značka. Braniborská jeskyně Západně od Splavů se můžete po zelené značce vydat k 44 m dlouhému skalnímu převisu, který v minulosti sloužil místním obyvatelům jako úkryt v době válek. Jestřebí Zdejší kostel sv. Ondřeje vznikl v letech 1780–1781 v rokokově-klasicistním stylu a o deset let později byl vyzdoben malbami Josefa Kramolína. Pozůstatkem staršího kostela je zvonice z 1. poloviny 16. století, do současné podoby upravená po roce 1768. Nad obcí se nachází zřícenina hradu, založeného na konci 14. století zřejmě Berky z Dubé. V 16. století hrad sloužil již jen hospodářským účelům a postupně chátral. Zachovaly se zbytky zdiva a schodiště ve skále; přístupná je vyhlídková plošina. Hradčanské bučiny Po modré značce se ze Starých Splavů můžete vydat do Hradčanských bučin, nazývaných někdy Prolomené hory. Jejich součástí jsou Hradčanské stěny se zajímavými skalními útvary a tajemnými roklemi a turistům nepřístupná obora s vysokou a mufloní zvěří. Břehyně-Pecopala Hlavním přítokem Máchova jezera je Břehyňský potok vytékající ze stejnojmenného rybníka. Ten je součástí přírodní rezervace Břehyně-Pecopala chránící vodní ptáky a vzácné rostliny. Bezděz Jedním ze symbolů Máchova kraje je zřícenina hradu, který v letech 1250–1280 nechal vybudovat král Přemysl Otakar II. Po roce 1621 patřil Albrechtu z Valdštejna, který zde založil klášter Panny Marie Montserratské, jenž se stal významným poutním místem. Císař Josef II. klášter roku 1785 zrušil a poté byl hrad opuštěn. Nejvýznamnější budovou areálu je raně gotická hradní kaple. Z Velké věže je nádherný kruhový výhled do okolí. Od Velkého Bezdězu je hlubokým sedlem oddělen Malý Bezděz, na němž se nacházejí zbytky předsunutého opevnění, tzv. Švédské šance. Bezděz je z Doks dostupný po červené značce. Králův stolec

Pokračovat na článek


Smírčí kříže - Náchodsko

Obvyklým cílem rodinných výletů bývají hrady, zámky, jejich zříceniny, nebo místa známá svými přírodními krásami. Při putování krajinou si povšimneme osamělého kostelíka, kapličky nebo roubenky, zkrátka nějaké stavby, která připoutá naši pozornost svými rozměry nebo zajímavým vzhledem. Existuje však skupina drobných památek, kolem nichž často procházíme téměř bez zájmu. Jsou nenápadné, někdy stojí přímo u cesty či silnice, jindy bývají skryté hluboko v lesích. Říká se jim smírčí kříže, a i když nepatří mezi turistické atrakce, jsou zajímavou připomínkou dávné historie místa, kde stojí. Smírčí kříže udivují svou mohutností, umístěním, zpracováním nebo nápisem, který nesou. Zpravidla se jedná o hrubě tesané nepravidelné kameny ve tvaru kříže a někdy jim část chybí. Na první pohled působí starobylým dojmem a nesou těžko rozeznatelný nápis, letopočet nebo rytinu. Patří mezi ně i kameny, do nichž je kříž pouze vyrytý, a také křížová kola s křížem vytesaným v kruhu. Díky svému tajuplnému vzhledu lákají snad od nepaměti amatérské i profesionální badatele, kteří se pokoušeli najít odpověď na otázky, kdo a proč je vlastně vytvořil. S řadou těchto pozoruhodných památek je navíc svázána nějaká pověst či legenda. Podle nich bývají připomínkou dávné tragické události – přepadení, loupeže, chladnokrevné vraždy nebo smrti za nešťastných okolností. Tomu v mnoha případech odpovídá symbol vyrytý na kříži v podobě meče, sekery, nože, ale také srpu nebo nůžek, to když si do vlasů vjeli sedláci nebo mistr krejčí se svým tovaryšem. Lidové pověsti se však často liší, a tak se na ně badatelé při pátrání po původu křížů nemohou spolehnout. Průlom v jejich práci znamenal až překvapivý objev profesora Wilhelma z Lokte, který ve starých archivech našel smírčí listiny. V nich je popsáno, kdo, kdy a co spáchal a jaký trest mu byl za to vyměřen. Třeba právě povinnost vyrobit smírčí kříž, u něhož pak někdy hříšník musel také odprosit pozůstalé; odtud pochází název kříže. Jednalo se totiž o jakési přiznání viny a pokus o smíření s obětí a jejími příbuznými. Jen zhotovení smírčího kříže ale k odčinění hříchu nestačilo, provinilci bývali odsuzováni i k řadě dalších těžkých trestů. Pěknou ukázkou je například dochovaná smírčí listina, nalezená roku 1950 v sokolovském archivu profesorem Heinrichem Zimmermanem. Týká se smírčího kříže u Horního Slavkova: „V pondělí na sv. Vavřince ve zkráceném 13. roce bylo s vědomím urozeného pána Jana Pluha z Rabštejna a na Bečově učiněno narovnání pro Jorga ze Sandtu (Týn u Sokolova), toho času hejtmana na Bečově, pro Wolfa Spora z Klingenu (Hlínová u Nebanic) a též purkmistra a radní v Bečově ve věci zabití, jež se událo v Horním Slavkově na Hansu Hajerovi, jemuž buď Bůh milostiv. Pachatelem je Wilhelm Zeidler z Altenburgsteinu. Narovnání bylo sjednáno, jak jest následovně psáno: Za prvé budiž pachatel zbaven všech duchovních a světských úřadů. Také ať vystrojí pohřeb se šesti kněžími a dá k tomu 4 libry vosku a nechť dá 1 libru vosku na obětní svíčky. Za další ať pachatel vykoná pouť do Říma v nejbližší možné době. Rovněž nechť vykoná pouť do Cách vlastním tělem. Za další musí dát sloužit 30 zádušních mší v nejkratším čase. Za další ať nechá sloužit pamětní mše v místě, kde leží zesnulý. Rovněž budiž pachatelem postaven kamenný kříž vysoký 6 stop a 3 stopy široký na místě podle přání příbuzných zabitého.“ Většina smírčích křížů pochází ze 13. až 16. století. Mnoho z nich však nemá letopočet ani příslušnou smírčí listinu, a tak se můžeme jen dohadovat, kdy vznikly. Naštěstí se dochoval dopis z roku 1556, v němž páter Usmarus napsal Ignáci z Loyoly: „…na cestách lesy, které se kdysi nazývaly Hercynský les, jsem spatřoval četné kamenokříže s vytesanými meči, sekyrami, dýkami…“ Hercynský les byl kdysi název pro oblast mezi dnešním Magdeburgem a Bratislavou, a tak víme alespoň to, že přinejmenším část smírčích křížů na našem území je nejméně 400 let starých. Změnu této smírčí tradice znamenal rok 1532, kdy císař Karel V. vydal nařízení, kterým byl na území římsko-německé říše za zabití člověka stanoven trest smrti. V českých zemích byl zaveden po bitvě na Bílé hoře, kdy městské právo nově zavedené Koldínovým zákoníkem dávalo vrchnosti možnost libovolně trestat nebo promíjet zločiny poddaných. Odčinit zločin smírem už tedy nebylo možné. Od té doby vznikaly kříže spíše jen jako symbol uctění památky. Pro ilustraci toho, jak rozmanitá je historie smírčích křížů, se vydejme za několika příklady na Náchodsko. Na kopci Libiny západně od Jaroměře se tyčí jeden z největších smírčích křížů u nás – měří 163 cm. Pověst praví, že až na jeho ramena usedne panna Liběna a zahlédne v dálce věže královéhradeckého biskupského chrámu, přijde soudný den. U obce Běluň stojí další kříž, už značně ohlodaný zubem času. Označuje místo, kde při sporu o hranice pozemků zabil rolník svého souseda. Do Dolního Adršpachu byly zase přeneseny dva kříže ze zaniklé obce Libná, přičemž jeden z nich stál původně na místě, na němž roku 1790 došlo ke smrti dřevorubce. V Heřmánkovicích můžete pro změnu spatřit dva kříže zazděné do ohradní zdi hřbitova při kostele Všech svatých. Podle pověsti se tu za třicetileté války utkali dva vojáci a bitka se stala osudnou pro oba. Zatímco jeden z nich zemřel přímo u kostela, druhý skonal jen o několik desítek metrů dál. Jiný kříž u České Metuje je z jedné strany ozdoben rytinou sekery a z druhé strany poměrně dlouhým nápisem. Kříž údajně připomíná událost, která se zde stala; je však podvrhem z 19. století. I v tomto případě se nám však zachovala lidová pověst, podle níž zde zemřel švédský voják. Na závěr přiznejme, že tajemství smírčích křížů, těchto němých svědků zapomenutých událostí, není ještě zdaleka odhaleno. K většině z nich se nedochovaly smírčí listiny ani žádné legendy, a co si například počít s výkladem těch, na nichž je zobrazen preclík nebo chléb? Na vražedný nástroj to nevypadá… A tak, až nějaký podobný kříž uvidíte, můžete popustit uzdu své fantazii a zkusit si k němu nějaký příběh vymyslet. (Použity informace z textu Richarda Švandrlíka „Záhadné památníky“ a Stanislava Burachoviče „Smírčí smlouva z Horního Slavkova 1513“.) Východiska ke smírčím křížům na Náchodsku Police nad Metují Centrem historické části města je čtvercové Masarykovo náměstí. Roku 1595 zde byla dokončena stavba nové radnice, počátkem 18. století barokně upravené a roku 1876 vybavené novou osmibokou věží ve stylu tudorské gotiky. Nejvýznamnější městskou památkou je klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, raně gotická trojlodní bazilika, založená ve 13. století a později barokně přestavěná K. I. Dientzenhoferem. Ke kostelu přiléhá budova kláštera. Dnes je zde umístěno Městské muzeum s expozicí věnovanou historii Policka a se sbírkami porcelánu, skla, keramiky a nábytku. Obec Česká Metuje leží asi 5 km západně od Police nad Metují. Smírčí kříž najdete v blízkosti silnice vedoucí do Žďáru nad Metují, asi 500 m za obcí. Jaroměř Historické centrum se nachází v okolí protáhlého náměstí ČSA, které obklopují domy se zachovalými gotickými a renesančními jádry. Mezi nimi vyniká původně renesanční radnice v současné empírové podobě. Dominantou náměstí je barokní mariánský sloup postavený v letech 1723–1727, dílo Matyáše Brauna a Řehoře Thényho. Cihlový, původně gotický kostel sv. Mikuláše, vznikl v průběhu 15. století. Později prošel barokními úpravami, přesto zůstal cennou památkou lucemburské a jagellonské gotiky. Hlavním zástupcem secese ve městě je Fügnerova sokolovna, postavená v letech 1901–1903 (dnes Městské divadlo na náměstí Dukelských hrdinů). V někdejším obchodním domě firmy Wenke, který vznikl v letech 1910–1911 podle projektu architekta Josefa Gočára, je dnes umístěno Městské muzeum s galerií (Husova 295). V areálu nádraží ČD můžete navštívit železniční muzeum s historickými lokomotivami a vagóny. V letech 1780–1785 v bezprostřední blízkosti města vznikla pevnost Josefov, vrcholné dílo evropského fortifikačního stavitelství. Pevnost se skládala z několika vzájemně nezávislých celků; jejím centrem byla tzv. Horní pevnost s obytnými budovami. Součástí areálu je i klasicistní kostel Nanebevstoupení Páně. Strategický význam měl systém podzemních chodeb, jejichž celková délka dosahovala 45 km; dnes je zhruba kilometrový úsek přístupný veřejnosti. Ke kopci Libiny vede z Jaroměře západním směrem žlutá turistická značka (asi 3 km z centra). Do obce Běluň se z města dostanete po modré značce (4 km). Pokračujte až k lesu, na jehož okraji se v blízkosti velkého posedu nachází kříž. Broumov V polovině 14. století zde byl založen benediktinský klášter sv. Václava, jehož dnešní podoba je výsledkem barokní přestavby v letech 1728–1733 podle projektu architekta K. I. Dientzenhofera. V klášteře je od roku 1980 umístěno Muzeum Broumovska, zaměřené na kulturní historii kláštera, měst a vesnic zdejšího kraje. Na Mírovém náměstí si můžete prohlédnout budovu staré radnice z roku 1419. Při dolní bráně stojí kostel sv. Václava, postavený podle plánů K. I. Dientzenhofera roku 1729. Mnohem starší je kostel sv. Petra a Pavla na Kostelním náměstí, založený v polovině 13. století a později barokně přestavěný. Cennou památkou je i hřbitovní kostel Panny Marie, údajně nejstarší dřevěný kostel v Čechách. Byl založen zřejmě již ve 12. století a poté, co jej vypálili husité, byl roku 1459 obnoven. Z Broumova vede severním směrem žlutá turistická značka do obce Heřmánkovice. Zdejší dominantou je barokní kostel Všech Svatých, postavený roku 1723 podle projektu K. I. Dientzenhofera. Adršpach Obec leží v údolí Metuje při severním okraji Adršpašsko-teplických skal. V 15. století Berkové z Dubé v Dolním Adršpachu založili tvrz, která byla později přestavěna na renesanční zámek. Prohlédnout si můžete také kostel Povýšení svatého kříže, postavený v letech 1827–1831. Smírčí kříže stojí na soukromém pozemku na konci polní cesty, která vede od zámku kolem rybníka směrem k trati. Zmíněné lokality najdete na mapách KČT č. 23 Podkrkonoší a č. 26 Broumovsko, Góry Kamienne a Stołowe.

Pokračovat na článek


Rebelantské zvony - Rovensko pod Troskami

Zvony odpradávna odbíjejí čas, svolávají ke mši, vyzývají k modlitbám či rozjímání a kdysi také varovaly před nebezpečím, ať už to byl oheň, bouře nebo nepřítel. Známe je především z kostelních věží a zvonic. Jsou to vlastně hudební nástroje „naladěné“ na určitý tón, a pokud jich je ve zvonici více, musejí být sladěny do libého souzvuku. Většinou jsou zavěšeny v klasické poloze za tzv. korunu s oušky a rozeznívají se buď úderem srdce volně zavěšeného uvnitř nebo pomocí kladiva narážejícího na vnější stranu zvonu. Najdou se i výjimky, například v Rovensku pod Troskami, kde se mohou pochlubit takzvanými „rebelantskými“ zvony, obrácenými srdcem vzhůru. Jejich historie se začala psát v 17. století. Dřevěná zvonice stála u zdejšího kostela sv. Václava už mnohem dříve, ale shořela při požáru roku 1629. Tehdy žili v Rovensku vesměs protestanti a tvrdošíjně se bránili rekatolizaci. K obrácení je měl po dobrém či po zlém dovést misionář Matěj Burnatius z Jičína, který si vzal na pomoc císařské rejtary. Ani ti však nezmohli nic proti přesile lidu, který své vyznání nechtěl změnit, a proto na ústupu ze msty zapálili zvonici, v níž zdejší rebelanti zvonili na poplach. Vzbouřenci poté vnikli do Libuně, kde Burnatia i jeho průvodce, studenta Jana Rokytu, chytili a zavraždili. Jak tomu ale při selských bouřích obvykle bývá, vrchnosti se nakonec podařilo sedmnáct vzbouřenců pochytat. Až na jednoho však všichni šibenici unikli, protože po „domluvách“ jezuitů přestoupili ke katolické víře. Hned následujícího roku byla zvonice znovu postavena. Dřevěná stavba spočívá na osmiboké kamenné podezdívce. Na první pohled to asi nepoznáte, ale skládá se ze dvou stavebních koster. Jedna nese plášť a střechu samotné zvonice a druhá váhu zvonů. Uvnitř je ochoz pro návštěvníky. Ke zvonům vede 33 schodů, což symbolizuje život Ježíše Krista dlouhý 33 let. Až při pohledu na zvony pochopíte, čím je rovenská zvonice zvláštní a jedinečná. Jak už bylo předesláno, její zvony jsou upevněny obráceně, než je obvyklé, tedy srdcem vzhůru. Přesný důvod nikdo nezná, ale podle jedné z legend za to může vrchnost, která tak chtěla rovenským znemožnit svolávat se pomocí zvonů k rebeliím. Podle jiné verze je to nápad samotných obyvatel městečka – obrácené zvony totiž připomínaly husitský kalich a symbolizovaly jejich příslušnost k protestantské víře. Pravda bude nejspíš někde jinde. Je možné, že zvony získaly svůj přívlastek „rebelantské“ právě proto, že je kdosi naschvál připevnil obráceně, a legendy se objevily až dodatečně. Zvony odlil Martin Schrötter z Hostinného nad Labem. První dva roku 1630 a třetí menší o devět let později. Koruny zvonů zdobí latinsky psané citáty z biblických žalmů. Největší z nich, uprostřed umístěný svatý Václav, váží 24 q, blíže ke kostelu je připevněn Svatý Jan Křtitel o váze 15 q a třetí zvon, Svatý Jiří, má hmotnost pouhých 6 q. Zvony jsou připevněny na dřevěném hřebenu uloženém na kovových ložiskách, která se kvůli hladkému chodu mažou husím sádlem. Největším zážitkem při návštěvě zvonice je samotné zvonění, jehož tradici tu obnovili roku 1990. Sedm rovenských zvoníků pochází z řad dobrovolníků a pravidelně se tu sjíždějí každou neděli. Všichni se však museli nejprve naučit se zvony zacházet, což prý nebylo vůbec jednoduché. Zprvu ani nevěděli, jak se ke zvonům postavit; pomohl jim starý film, který zachytil jejich předchůdce při práci. Každý nový zvoník začínal na nejmenším „Jiříkovi“: zpočátku sledoval ostatní, aby odkoukal techniku, a poté to začal zkoušet sám. Napoprvé to prý ale nejde nikomu, trénink trvá několik měsíců, a teprve když zvoník zvládne nejmenší zvon, může svůj um zkusit na větším. A jak tedy na to? Zvoník se nejprve chytne za držadlo v trámu, aby měl lepší stabilitu, a pak druhou rukou odstraní tyč, která drží zvon v poloze vzhůru. Ten se zhoupne, na druhé straně pokračuje nahoru a pak zase padá zpět… Aby se nezastavil, šlape zvoník na dřevěný hřeben a tím zvon stále více rozhoupává. Důležitá je samozřejmě trocha odvahy, ale hlavně cit pro rytmus – rozhoupat takový kolos není legrace. Kupodivu nejtěžší je jeho zastavení. To musí zvoník trochu přitlačit, aby se zvon zhoupl téměř kolem své osy, a ve chvíli, kdy ten dosáhne horní úvratě, může ho zachytit a zajistit. O významu rovenských zvonů vypovídá fakt, že nebyly za žádné z řady válek zrekvírovány. Za socialismu se na ně zvonit nesmělo, byly to přeci jen zvony „rebelantské“. V dnešní době si pro výlet do Rovenska vyberte nejlépe neděli: vidět a slyšet zdejší „rebely“ je totiž skutečný zážitek, který vám žádná jiná zvonice u nás nenabídne. Rovensko pod Troskami Zvonice s obrácenými zvony stojí v blízkosti kostela sv. Václava na Týně, založeného již v polovině 14. století. V jeho interiéru si můžete prohlédnout oltářní obraz světce od Václava Vavřince Reinera, cínovou křtitelnici z roku 1575 a renesanční kazatelnu. Nejstarší kostelní památkou je renesanční pískovcový náhrobek Jindřicha Smiřického ze Smiřic z roku 1569. Pod kazatelnou je pochován zdejší rodák a vynikající hudebník Václav Karel Holan Rovenský, někdejší vyšehradský varhaník. Hlavní oltář z roku 1900 je dílem bratří Bušků z Husy u Sychrova. Ve středu města se nalézá rozlehlé náměstí s empírovou radnicí, naposledy upravovanou roku 1906. Barokní mariánský sloup vznikl roku 1744 a jeho výzdobu asi o 100 let později doplnila díla lidového sochaře Jana Zemana ze Žernova. Ten je autorem i dalších dvou městských plastik, sochy sv. Václava a sochy sv. Jana Nepomuckého. Střed náměstí zdobí sousoší Rozhovor, dílo sochaře Josefa Drahoňovského z roku 1937. Přístup Do Rovenska vede silnice č. 282, odbočující ze silnice E442 (Turnov – Jičín), a železniční trať č. 041 (Hradec Králové – Jičín – Turnov). Obec a její okolí najdete na mapě KČT č. 19 Český ráj. Zajímavá místa v okolí Trosky Symbolem Českého ráje je zřícenina hradu, který kolem roku 1380 nechal postavit Čeněk z Vartenberka na strmé čedičové vyvřelině rozdělené na dvě homole. Mezi nimi se nacházel vnitřní hrad, z jihu chráněný strmým svahem a ze severu předhradím. Na obou homolích stály věže, na nižší pětiboká Baba a na vyšší a štíhlejší homoli čtyřboká Panna. Obranu hradu zajišťovaly tři pásy hradeb, vysoké přes 10  m a široké místy až 2 m. Strategické bylo i rozdílné výškové rozložení jednotlivých staveb, které umožňovalo dokonalý přehled o okolí. Roku 1452 se Trosky staly majetkem Jana Zajíce z Hazmburka. Ten byl stoupencem Matyáše Korvína, a proto byly Trosky roku 1469 dobyty vojskem krále Jiřího z Poděbrad. Koncem třicetileté války byl hrad vypálen a nadále zůstal pustý. Roku 1820 ho od Valdštejnů získal Jan Lexa z Aehrentalu, jehož syn Alois začal na vrchol Panny stavět točité schodiště. Roku 2000 byla otevřena vyhlídka na věži Baba, z níž je nádherný výhled do dalekého okolí. Z Rovenska vede k Troskám modrá turistická značka. Hrubá Skála Hrad vystavěný kolem roku 1300 na pískovcových věžích spojených mosty byl v 16. století rodem Smiřických přestavěn na renesanční zámek, později rozšířen a roku 1859 regotizován v duchu romantismu. K zámku vede kamenný most se sochami sv. Floriána a sv. Vavřince. Zámek slouží jako hotel a veřejnosti je přístupné jen nádvoří a vyhlídková věž. Nedaleko Hrubé Skály se v Dračích skalách nachází Mariánská vyhlídka, z níž se nabízí krásný výhled na zámek, Trosky a okolí. Borecké skály Z Rovenska pod Troskami vede západním směrem modrá turistická značka, která vás dovede k přírodní památce Borecké skály. Jsou pojmenovány podle výšiny Bor a poskytují pěkné výhledy do okolní krajiny s Troskami. Nejkrásnější je pohled z vyhlídky Svatopluka Čecha. Sedmihorky Lázně Sedmihorky založil roku 1841 Antonín Šlechta a zavedl zde systém léčení založený na ozdravných účincích studené vody, které v 1. polovině 19. století objevil Vincenz Priessnitz. V době největšího rozmachu lázní zde pobývalo až 500 pacientů ročně. Mezi návštěvníky byly i slavné osobnosti české kultury, například Jan Neruda nebo Eliška Krásnohorská.

Pokračovat na článek


Slatíňanská procházka - Slatiňany

Na rozhraní Železných hor a úrodného Polabí leží město Slatiňany, které díky svým památkám a okolní přírodě patří k oblíbeným a vyhledávaným výletním místům. Pokud máte rádi historii, koně a procházky nádhernými parky, o cíli svého dalšího výletu nemusíte přemýšlet. Ve městě i v jeho blízkém okolí najdete vše zmíněné a na své si určitě přijdou i děti. První písemné doklady o existenci Slatiňan pocházejí z konce 13. století, kdy zde stála dřevěná gotická tvrz vladyky Františka. Na sklonku 16. století ji koupil pražský měšťan Bohuslav Mazanec z Frymburka, který nechal na místě tvrze vystavět renesanční zámek. Z dalších vlastníků panství byli důležití zejména Auerspergové, za jejichž správy se Slatiňany proměnily v hospodářsky i kulturně významné místo. V 19. století zde vznikla řada průmyslových podniků a roku 1971 byly Slatiňany povýšeny na město. Zámek je dodnes jednou ze zdejších dominant. Základní podobu mu v 2. polovině 16. století vtiskl císařský stavitel Ulric Aostallis de Sala, současný vzhled však získal až v 19. století za Auerspergů. V téže době v jeho blízkosti vznikl anglický park, v němž se nachází druhá nejbohatší sbírka dřevin ve východních Čechách. Uvidíte zde sochu koně, která byla jedním z návrhů sochaře Bohumila Kafky pro pomník Jana Žižky z Trocnova na pražském Vítkově. Není tu náhodou, neboť po druhé světové válce bylo v prostorách zámku zřízeno Hippologické muzeum. Vzniklo zásluhou univerzitního profesora PhDr. MUDr. Františka Bílka, Dr.Sc., světově uznávaného genetika, který roku 1921 zakoupil tři koně Převalského. Dva z nich stáli na počátku chovu tohoto posledního druhu divokého koně, který je spjat zejména s pražskou zoologickou zahradou. Profesor Bílek rovněž realizoval projekt záchrany starokladrubského vraníka, jehož stádo bylo roku 1945 přemístěno právě do Slatiňan, do bývalých knížecích stájí, a navrhl zřízení koňského muzea ve zdejším zkonfiskovaném zámku. V následujícím období sem byly svezeny sbírkové předměty z více než 120 českých hradů, vysokých škol a výzkumných ústavů. Vzniklo ojedinělé muzeum, kde si dnes můžete ve 34 zámeckých místnostech prohlédnout největší evropskou sbírku exponátů a obrazů s koňskou tematikou. A poté máte samozřejmě ještě možnost potěšit se krásou živých koní v zámeckém parku. Zajímavé jsou však i samotné prostory zámku, zejména stará kuchyně, jídelna a knihovna s bohatě intarzovanými knihovními skříněmi. Jen ve dvou z nich jsou ale uloženy knihy z původní auersperské knihovny, ostatní díla se týkají koní. Po prohlídce zámku a hřebčína si nenechte ujít ani procházku po zámeckém parku a nedalekém lesoparku. Najdete zde romantickou stavbu Švýcárny a potěšeny budou i děti, kterým se zalíbí Kočičí hrádek, miniatura středověkého hradu, stojící na malé skalce. Pro své vlastní děti ho původně nechala vystavět kněžna Vilemína z Auerspergu, a v té době jistě netušila, že se stane pohádkovým královstvím pro mnoho dalších pokolení malých návštěvníků. Parkem vede okružní naučná stezka věnovaná ochraně přírody a koním. Druhou slatiňanskou dominantou je kostel sv. Martina. O jeho vzniku toho moc nevíme, snad jen, že byl založen v dobách Přemyslovců. V 15. století jej, stejně jako celé město, zničilo vojsko uherského krále Matyáše a až roku 1881 původní stavbu nahradil novogotický kostel vystavěný podle plánů Františka Schmoranze. Tento významný architekt, stavitel a restaurátor památek, známý svou zálibou v novogotickém stylu, žil od roku 1834 ve Slatiňanech. V blízkosti kostela se nachází socha sv. Jana Nepomuckého a morový sloup, postavený k uctění sv. Salvátora a připomínající krutou epidemii z konce 17. století. Vycházkou za historickými pamětihodnostmi poznávání tohoto kouzelného města zdaleka nekončí. Z jeho jihozápadního okraje se můžete vydat na Vrchlického návrší, zdvihající se nad zámeckým parkem. Známý básník zde na přelomu 19. a 20. století rád pobýval, a proto tu najdete jeho pamětní desku, kterou zhotovil sochař Otakar Španiel. Prohlédnout si můžete také obraz Panny Marie, umístěný v kamenném podstavci na křemencové skále. Pochází z roku 1444 a ze zbořeného kláštera v Dolních Rakousích ho přivezla kněžna Gabriela z Auerspergu. Místo je opředeno legendami o zázračné moci Panny Marie. Kněžna se tu prý jednou modlila tak usilovně, že zachránila panství před vzpourou sedláků. Jihovýchodně od návrší se nachází slatiňanská místní část Škrovád. Uprostřed obce stojí památník obětem obou světových válek. Do poloviny 20. století se v okolí Škrovádu těžil pískovec, dnes už opuštěné lomy slouží jen jako cvičné horolezecké terény. Ze zdejšího pískovce byla například vytvořena socha sv. Jana Nepomuckého stojící před slatiňanským kostelem a posloužil i při výstavbě zámku. Můžete se odtud vydat k nedalekým Kochánovickým rybníkům. Spolu s okolními mokřadními loukami, na nichž se vyskytuje mnoho vzácných rostlin a živočichů, tvoří součást Chráněné krajinné oblasti Železné hory. Podle zdejších slatin také vzniklo jméno města. Místem prochází naučná stezka Krajem Chrudimky, která začíná u Filipovského pramene Chrudimky a vede přes nejdůležitější historické a přírodní zajímavosti v okolí řeky až do Chrudimi. Její celková délka přesahuje 80  km, a proto poskytuje ideální příležitost pro poznávání kouzelné krajiny Železných hor a jejich okolí. Přístup Slatiňany leží na silnici č. 37 (Chrudim–Žďár nad Sázavou) a na železniční trati č. 238 (Pardubice–Havlíčkův Brod). Slatiňany najdete na mapě KČT č. 45 Železné hory. Zajímavá místa v okolí Chrudim Centrum historické části města tvoří Resselovo náměstí s chrámem Nanebevzetí Panny Marie z roku 1291. Presbytář kostela vznikl zřejmě ještě před založením města a původně sloužil jako kaple zeměpanského hradu. Dříve měl kostel dvě věže různých velikostí a tvarů. Levá Černá věž i pravá věž Trubačka roku 1702 vyhořely po zásahu bleskem a při rekonstrukci obě získaly dnešní vzhled. Sakristie, presbytář i lodě kostela jsou zaklenuty původními gotickými klenbami. Mezi nejcennější části interiéru patří křídlový oltář Panny Marie ze 16. století v severní lodi kostela a kamenná gotická kazatelna z poloviny 15. století. Uprostřed náměstí byl v letech 1719–1732 vztyčen monumentální morový sloup Proměnění Páně. Socha Nanebevzetí Panny Marie je dílem známého sochaře Františka Pacáka. Na jižní straně náměstí stojí nová radnice, původně dva domy, spojené roku 1883. Na opačné straně náměstí si můžete prohlédnou renesančně-barokní budovu staré radnice s vížkou (č. 1). Současný vzhled získala při přestavbě roku 1721. Na nádvoří se dochovaly renesanční arkády. Na náměstí najdete i několik dalších měšťanských domů s goticko-renesančními jádry, z nichž stojí za zmínku zejména Rozvodovský dům (č. 76) s empírovým průčelím na jižní straně. Nedaleko chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Břetislavově ulici upoutá pozornost nádherný renesanční Mydlářovský dům (č. 74), pojmenovaný po chrudimském měšťanovi Matěji Mydlářovi. Třípatrový dům směrem do ulice zdobí ve dvou patrech lodžie s pěti oblouky s bohatou figurální výzdobou v prvním poschodí; třetí patro tvoří dřevěná pavlač. Zadní fronta domu je opatřena arkádami a vystupuje z ní vyšší válcová věž v podobě minaretu nazývaná hvězdárna a nižší šestiboká věž. V budově je umístěno Muzeum loutkářských kultur založené roku 1972; expozice obsahuje přes 7 000 loutek z celého světa. Východně od Resselova náměstí si na Školním náměstí prohlédněte také bývalý kostel sv. Josefa s kapucínským klášterem, postavený roku 1665. Po 2. světové válce byl odsvěcen a v současné době v něm sídlí úřady města. Pod kostelem se nachází tzv. Boží hrob, který býval cílem poutníků při chrudimské pouti a při významných církevních svátcích. Jihovýchodně od kostela sv. Josefa můžete ve Sladkovského ulici navštívit novogoticky upravený kostel sv. Michala. Na křižovatce Husovy a Havlíčkovy ulice se nachází pozdně gotický kostel sv. Kateřiny z 2. poloviny 15. století. Na hřbitově ležícím jižně od historického centra na druhém břehu Chrudimky stojí v ulici Nejedlého kostel sv. Kříže. Jeho současná podoba je výsledkem novogotické úpravy z roku 1874. Severozápadně od Resselova náměstí se nachází Regionální muzeum, jehož dvě budovy vznikly na přelomu 19. a 20. století. Zatímco pseudorenesanční budova slouží muzejním účelům, v pseudobarokní budově s restaurací a vinárnou se konají různé společenské akce. V nedaleké ulici Čs. partyzánů poutá pozornost konstruktivistická budova divadla Karla Pippicha, pojmenovaná podle významného hudebníka, režiséra a divadelníka. Byla postavena v letech 1931–1934 podle projektu Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma. Dalším zástupcem moderní architektury je tzv. Sýkorova vila, nacházející se v jihozápadní části města ve Fibichově ulici (č. 27). Secesní stavba s prvky lidové architektury vznikla roku 1907 podle návrhu architekta Jana Kotěry. Kočí Nejcennější památkou v obci je původně gotický kostel sv. Bartoloměje postavený roku 1397, později novogoticky upravený. V jeho interiéru si můžete prohlédnout nástěnné malby ze 16. a 18. století, malovaný kazetový strop pocházející z roku 1678, kazatelnu z roku 1681 a tabulový obraz Korunování Panny Marie vytvořený na počátku 16. století. Kostel byl v 17. století rozšířen o dřevěnou zvonici jehlancovitého tvaru, krytou šindelem. Do ní ústí dřevěný krytý most s arkádami a valbovou šindelovou střechou, který překonává malý vodní příkop. Tři Bubny Zdejší kostel sv. Jiří byl postaven ve 14. století a v jeho interiéru se dochovaly nástěnné malby z 1. poloviny 15. století. Dva presbytáře kostela jsou zaklenuty křížovými klenbami. V okolí se nacházejí zbytky hvězdicovitého opevnění z prusko-rakouské války z roku 1778 s pětibokými bastiony. Zaječice V obci stojí socha sv. Jana Nepomuckého zhotovená roku 1737 a bývalá tvrz (čp. 64) se zbytky pozdně gotických okenních ostění.

Pokračovat na článek


Olomoucké parky - Olomouc

Hanácká metropole Olomouc zaujímá mezi městy České republiky přední místo v pomyslném žebříčku turisticky atraktivních míst. Její náměstí zdobí největší barokní sloup u nás, zapsaný také do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, a historické jádro města tvoří druhou nejrozsáhlejší památkovou rezervaci v zemi. Olomouc je také městem zeleně; ta tvoří v místech, kde se dříve nacházely městské hradby, jakýsi prstenec obepínající centrum. A dokonce i první botanická zahrada na Moravě byla kolem roku 1787 zřízena právě v tomto městě. Patřila a dodnes patří ke zdejší univerzitě, jejíž rok založení – 1566 – nám napovídá, že se jedná o druhou nejstarší univerzitu v českých zemích. Původně sloužila botanická zahrada k výuce na medicínsko-chirurgickém učilišti, které bylo součástí olomoucké univerzity, a roku 1874 spolu s ním také načas zanikla. Dva roky před koncem 19. století byl ale založen olomoucký Spolek botanické zahrady (Botanischer Verein in Olmütz) a z jeho iniciativy se už roku 1901 začala stavět nová zahrada v místech, kde se nachází dnes. První rostliny do nových skleníků darovali správci zahrad v Schönbrunnu a v Lednici na Moravě. Spolek měl v té době již přes 600 členů, pořádal časté přednášky, a vydal dokonce i průvodce po zahradě. Její tvář se až do 2. světové války nezměnila, ale po odsunu Němců zájem o spolkový život poklesl a majitelem zahrady se stalo město. V roce 1959 se zahrada stala součástí katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého. Ačkoliv mezi její základní poslání patří rozšiřování znalostí studentů, má do ní přístup i veřejnost. Je na co se zde dívat, na poměrně malé ploše roste asi 2 000 rostlin. Areál zahrady se skládá ze tří částí. Parková část představuje stinnou partii, v níž rostou hlavně jarní cibuloviny a hajní květena. V centrální části zahrady poutá pozornost návštěvníků v kteroukoliv roční dobu vzrostlý strom pavlovnie plstnaté. Tady také najdete nejvíce rostlin. Na téměř 60 záhonech roste převážně teplomilná květena z jižních oblastí mírného pásma a ze sušších stanovišť. Třetí, doplňkovou část, pak tvoří okrajové lokality, v nichž si můžete prohlédnout zejména cizokrajné rostliny. Zajímavé jsou dvě umělé bažiny, z nichž v jedné se daří rostlinstvu pocházejícímu z Litovelského Pomoraví. V zahradě také uvidíte kolekce rostlin, které shromáždili v rámci vědecké činnosti pracovníci katedry botaniky. Mezi nimi má výsadní postavení kolekce pažitky. Byla totiž získána v lokalitě u Vltavy, kde původní populace rostlin zničila v roce 2002 povodeň. Olomoucké pažitky tak mohou v budoucnu přispět k obnově zdejší květeny. Prohlídkou univerzitní botanické zahrady však procházka olomouckou zelení zdaleka nekončí. Její přirozené pokračování nabízejí rozsáhlé městské sady, jejichž plocha dnes dosahuje téměř 50 ha. Délka hlavních alejí je asi 2,5 km, a kdybyste se chtěli projít po všech jejich cestách, potřebovali byste na to více než 4 hodiny. Předchůdcem sadů byla Rudolfova alej, první městský parkový prostor, o jehož založení se zasloužil olomoucký arcibiskup, arcikníže Rudolf Jan Habsburský. Od dvacátých let 19. století se stala oblíbeným místem vycházek obyvatel města. Na jaře ji zdobí desetitisíce tulipánů, na něž nabízí nejkrásnější výhled lávka v ústřední části sadů. Olomouc se díky ní stala jediným místem u nás, kde můžete bezpečně i s nohama „na zemi“ chodit mezi korunami stromů. Ve Smetanových sadech na vás také čekají zajímavé památky z 2. poloviny 19. století, kdy zde vznikla například novorenesanční Lázeňská budova s fontánou, velká dřevěná oranžérie, přenesená sem z parku ve Velké Bystřici, nebo hudební pavilon. V prostoru Smetanových sadů se nachází areál výstaviště Flora Olomouc, který znají především naši zahrádkáři jako dějiště nejznámější tuzemské květinové výstavy. Jeho chloubou je skleník Palmárium určený k pěstování cizokrajné a tropické flóry. Patří k největším svého druhu u nás. Na ploše 1500 m2 tu můžete obdivovat desítky druhů palem, z nichž mnohým, přesazeným ještě z původní oranžérie vybudované v roce 1866, je dnes už téměř 150 let. Exotickou flóru doplňuje také cizokrajná fauna, ptáci a ryby, dotvářející nevšední atmosféru palmária. V roce 2003 přibyla v palmovém skleníku další zajímavost – akvaterárium připomínající zákoutí řeky Amazonky. Jejím prvním obyvatelem se stal potomek jihoamerických predátorů kajman brýlový nazývaný Fany, maskot výstaviště. Jemu a jeho partnerce se během dvou let narodilo několik desítek potomků, což je úspěch, kterým se může pochlubit málokterá zoologická zahrada. Za vidění stojí i kaktusový skleník s 3 000 kaktusů a sukulentů, z nichž nejcennější údajně pocházejí od Alberta Vojtěcha Friče, proslulého českého botanika a cestovatele. Rozmanitými barvami a tvary hýří tropický skleník s orchidejemi a s lekníny pěstovanými v pěti bazénech. Mezi nimi poutá pozornost největší z nich – Victoria regia – vyznačující se velkými plovoucími listy, které unesou i pětileté dítě. V jednom z přítoků jihoamerické Amazonky jej v roce 1801 objevil náš krajan Tadeáš Haenke. Ve čtvrtém subtropickém skleníku převažují rostliny z oblasti Středomoří a Malé Asie, jako například různé druhy citrusů, fíkovníků či olivovníků. Za krásnými květinami se můžete vydat i do Bezručových sadů za Mlýnským potokem (ramenem řeky Moravy), v nichž se nachází botanická zahrada, která je rovněž součástí výstaviště. Může se pochlubit unikátním rozáriem s 670 odrůdami růží o celkovém počtu 10 000 keřů. Cenným exemplářem je exotická davidie listenová, vysazená zde v sedmdesátých letech minulého století. Je zajímavá tím, že její květy tvoří krémově zbarvené listeny, jako je tomu třeba i u květiny známé pod lidovým názvem „vánoční hvězda“. Největší událostí na výstavišti je tradičně pořádaná přehlídka výpěstků květin, okrasných dřevin, zahradní architektury a vazačství květin, už zmiňovaná Flora Olomouc. Její historie sahá do roku 1958, kdy se v areálu výstaviště konala první regionální „Výstava květin podniků místního hospodářství“ za účasti firem z několika moravských měst. Její obrovský úspěch si vynutil opakování i v dalších letech a od roku 2000 je rozdělena na jarní a letní část. Na podzim můžete navštívit výstavu ovoce, zeleniny a školkařských výpěstků Hortikomplex. Ale i když nepřijedete v termínu některé z mnoha pořádaných akcí, stojí procházka olomouckou zelení za to. Zajímavá místa v okolí Litovelské Pomoraví Mezi Olomoucí a Mohelnicí se podél řeky Moravy rozkládá pruh lužních lesů, luk a mokřadů, který vyniká druhovou bohatostí flóry a fauny. Hlavním fenoménem oblasti je tzv. vnitrozemská říční delta, kterou vytváří velké množství stálých i dočasných říčních ramen meandrující řeky. Roku 1990 zde byla vyhlášena Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví o rozloze 92 km2. Na území CHKO roste mnoho ohrožených rostlinných druhů a pravidelně zde hnízdí asi 100 druhů ptáků. Žije zde například vydra říční, rak říční či užovka obojková; nově sem byl vysazen bobr. Bohatá je rovněž populace ryb a obojživelníků. Mezi nejdůležitější maloplošná zvláště chráněná území patří NPR Ramena Moravy, zahrnující hlavní a dva vedlejší říční toky, NPR Vrapač ochraňující komplex lužního lesa s říčním ramenem a NPR Třesín. Oblast je dobře přístupná díky dostatečné síti značených turistických cest a cyklostezek. Územím vede i naučná stezka Luhy Litovelského Pomoraví, která začíná v Horce nad Moravou a končí v Šargounu u Litovle. V obci Mladeč začíná okružní naučná stezka Třesín; stejnojmenný vrch je významnou krajinnou dominantou Mladečského krasu se zachovalými zbytky původních lesů a krasovými povrchovými i podzemními jevy. Třetí naučná stezka Romantický areál Nové Zámky začíná u nádraží v Litovli a nabízí návštěvníkům seznámení s krajinou v okolí Nových Zámků. Svatý Kopeček Vznik významného poutního místa s bazilikou minor Navštívení Panny Marie je spojen se jménem olomouckého měšťana a obchodníka s vínem Jana Andrýska. Podle legendy přislíbil postavit v blízkosti Olomouce kapli podobnou jiné, kterou poznal na svých obchodních cestách. Roku 1633 byla dokončena a neznámí poutníci do ní údajně donesli votivní obraz Panny Marie, díky němuž kapli začalo navštěvovat stále více lidí. Na jejím místě proto v letech 1669–1679 vznikl nový kostel s neobvyklou orientací podle plánů G. B. Tencally. Na výzdobě jeho interiéru se podíleli naši přední umělci. Titul bazilika minor získal chrám roku 1995 od papeže Jana Pavla II. Slavonín V obci ležící v těsné blízkosti Olomouce najdete hodnotný kostel sv. Floriána s atikovou renesanční věží. Prohlédnout si tu můžete také smírčí kříž s reliéfem latinského kříže a se dvěma šipkami. V lokalitě Horní lán byla roku 2001 odkryta sídliště a pohřebiště z období neolitu, z doby bronzové a z raného středověku, celkem asi 2 700 sídlištních objektů a 12 hrobů. Dosud zde probíhá archeologický výzkum. Hněvotín Obec má dlouhou tradici ve výrobě vyhlášených olomouckých tvarůžků, které se odtud vyvážely až do Vídně a Terstu. Barokní kostel sv. Leonarda vznikl roku 1774 na místě starší stavby ze 14. století a je ohrazen zdí se vstupní branou. Nedaleko stojí barokní fara pocházející z roku 1757 

Pokračovat na článek


ZÁMEK FRÝDEK

Zámek má velmi staré kořeny. Na jeho místě totiž původně stával gotický hrad, který byl postaven v první polovině 14. století. V letech 1636 až 1651 byla opevněná stavba přestavěna na raně barokní zámek. Poslední přestavba přišla na konci 18. století.Město Frýdek-Místek má zajímavou historii. Malé město Místek stál u brodu na obchodní stezce už ve 13. století. Ve druhé polovině 14. století bylo na druhé straně břehu založeno město Frýdek. Za třicetileté války byla obě města dobyta Dány a později i Švédy. V roce 1943 byly obě části sloučeny a vznikl Frýdek-Místek. Kromě zámku dnes ve městě můžete vidět mnoho krásných staveb. Především hlavní náměstí je plné pozdně renesančních domů. V jednom z nich se v roce 1781 sešli císař Josef II. a pruský král Fridrich II.  Čím se chlubí Frýdek? Malebný zámek Frýdek nabízí návštěvníkům hned několik prohlídkových tras. První z nich je věnována zámku samotnému a jeho majitelům. Prochází obytnými pokoji a salóny. Nabízí nahlédnutí do života šlechty v rozmezí 18. a 20. století, seznámí vás s dobovým zařízením. Jednou z nejpozoruhodnějších zastávek na této trase je Rytířský sál.Druhá trasa je muzejní. Okresní muzeum je tématicky věnováno především Beskydám, přírodě a lidem, lidovým řemeslům i samotným řemeslníkům. Třetí a poslední trasou je expozice v sakristii kaple sv. Barbory představující Frýdek jako poutní místo. V průběhu celého roku jsou na zámku organizovány početné kulturní a společenské akce, například jarmarky.  O zrádném Jurášovi Pánem Beskyd byl dlouhá léta zbojník Ondráš. Okrádal bohaté, ale chudým naopak dával. Asi nejvíce měl počíháno na frýdeckého vrchního. Právě on dal Ondrášovu otci vysázet pětadvacet lískovkou a Ondráše ta pohana velmi mrzela.Jednou jel frýdecký hrabě Pražma s chotí lesem, když ho přepadli zbojníci vedení Ondrášem. Pražmu si ponechali jako rukojmí a samotný Ondráš nasedl k hraběnce za kozlík a přijel na zámek. Tam si nechal zavolat vrchního. Vojáci chtěli nejdříve zbojníky zastřelit, ale hraběnka to zakázala. Vždyť v lese čekal její choť.Vrchnímu nezbylo, než nasednout do kočáru, který se vydal zpátky do houští. Už v bezpečí zbojníci vrchního přivázali na lavici a nasázeli mu přesně pětadvacet lískovkou. To bylo řevu, až se stromy třásly. Když bylo pomstě učiněno zadost, pustili zbojníci Pražmu i vrchního a utekli.Dlouhého života se ale Ondráš nedočkal. Když vrchnost poznala, že je v úzkých a že Ondráše nechytí, vypsali na jeho hlavu odměnu sto zlatých. Jednou seděl Ondráš s nejlepším přítelem zbojníkem Jurášem v krčmě a popíjeli. Juráš se ptá: "Poslyš, Ondráši. Čím to je, že tě ještě nikdo nedokázal chytit.""To máš tak," povídá Ondráš. "Ten, kdo by mě chtěl zabít, musel by nejdříve vzít můj čakan, omočit ho v mých slinách a pak mě třikrát praštit do hlavy." Později v noci, když byl Ondráš už úplně namol, vzal Juráš jeho čakan, omočil ho v Ondrášových slinách a pak buch, buch, buch. Slavný zbojník byl mrtev.

Pokračovat na článek


Chebský hrad

Zříceniny hradu ve městě Cheb nad řekou Ohří. Kamenný hrad Cheb byl postaven v první polovině 12. století na základech slovanského hradiště z 9. století. Zakladateli byli páni z Vohnburgu, v jejichž době se Chebsko stalo součástí bavorské marky. Na příkaz císaře Fridricha Barbarossy doznal hrad mnoha přestaveb. V roce 1322, po připojení k Českému království, se stal královským hradem a za vlády Václava II. se dočkal souseda v podobě Václavského hradu na druhém břehu řeky. V 17. století byl hrad přestavěn na barokní citadelu s hradbami a kasematy. Od roku 1742 je vedený jako pustý.Město Cheb bylo založeno na místě starší osady v první polovině 13. století. V dobách husitských válek stálo na straně Zikmunda a sloužilo jako nástupiště křižáckých výprav. Ve městě se konala řada důležitých diplomatických schůzek, mezi nejvýznamnější patřilo setkání basilejského koncilu a Čechů. Významným místem jednání byl Cheb i za vlády Jiřího z Poděbrad.Město bylo postupně dobyto Sasy i Švédy za třicetileté války, později Francouzy za války o rakouské dědictví. V 17. století doznalo přestavby na barokní pevnost, která byla zrušena počátkem 19. století. Téměř do poloviny stejného století se Cheb řadil mezi pětici největších českých měst, později se stal jedním z prvních českých měst propojených s ostatními významnými sídly železnicí. Dnes je městskou památkovou rezervací s řadou výjimečných historických památek.  Co ukrývají hradby? V areálu hradu zaujme návštěvníky unikátní pozdně románská dvoupodlažní kaple a zbytky románského paláce se sdruženými okny. Zajímavé je i torzo Gordonova domu. Dominantou hradu i celého města je zdálky dobře viditelná věž zvaná Černá. Je upravena jako vyhlídka a nabízí skvostný pohled do okolí.Zajímavé jsou také hradní expozice, především výstava dokumentující archeologické nálezy. Poodkrývá roušku tajemství nad historií hradu i slovanského hradiště, na jehož základech bylo kamenné sídlo postaveno. Expozice o vývoji chebského kamnářství v barokních kasematech je dalším místem, které stojí za to navštívit.Pokud vám zbude trochu času, navštivte místní muzeum v Pachelbelově domě. Mimochodem, ve stejném domě byl roku 1635 zavražděn Albrecht z Valdštejna. Jeho krásný erb můžete vidět na obrázku.  O bláhovém koláři Chebský hrad je opředený poutavou pověstí, která se mezi lidmi začala šířit v 17. století poté, co tu zahynuli generálové věrní Albrechtu z Valdštejna. Podle obyvatel města na hradě straší duchové mrtvých.To se takhle jednou bavila místní chasa v krčmě pod hradem. Když došlo slovo na strašení, začal se mistr kolář mluvkům smát. "Vy jste chasa vystrašená. Kdože by to v noci na hradě strašil, když může klidně spát. Chcete-li, půjdu se o půlnoci sám na hrad podívat. Snad tam nějakého ducha potkám, popovídám si s ním a zítra vám převyprávím, jaké to tam je," smál se vychloubačně."Rouháš se a to se ti nevyplatí," říkali ostatní měšťané. Ale marně koláře zrazovali, marně ho prosili, jeho tvrdá makovice zvítězila. Když se ručička přiblížila dvanácté, dopil poslední korbel piva a vyrazil. Všude byla tma, ani hlásku. Co naplat! V koláři sice byla malá dušička, ale nechtěl ráno poslouchat výsměch chasy, jaký je zbabělec. A tak došel až k hradbám. Aby si dodal odvahy, vykřikl: "Nu, vzácní pánové. Dost bylo strašení."Ještě ani nedomluvil, když se brána hradu otevřela a vyjel z ní kočár tažený čtyřmi vraníky. Koním z nozder šlehaly plameny a podél kočáru jeli ozbrojení rytíři s tasenými meči. Za kočárem pak jel zajatec. Mistr kolář v něm s hrůzou poznal sám sebe. Jeho druhé já mělo oči podlité krví a tvář poznamenanou utrpením.Z hrozného zážitku se kolář probral až ráno a jen stěží došel domů. Ulehl do postele s horečkou a bolestí na prsou. Zima jím třásla a neměl na nic chuť. Tak to trvalo tři dny a tělu se stále přitěžovalo. Kolář nakonec pozval chasu z hospody, otřesný zážitek jim převyprávěl a zemřel. Od těch dob už o strašidlech nikdo nepochyboval. Cheb patří mezi největší česká města, a proto není žádný problém cestovat do něj autobusem či vlakem, stačí jen najít správný spoj. Ten hledejte na adrese www.jizdnirady.cz. Pokud jste se rozhodli cestovat vozem, dojedete do Chebu po silnici E 48 od Karlových Varů nebo po komunikaci číslo 21 od Plzně. Parkovat můžete na chebském náměstí i přímo pod hradem.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin, V. a IX. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin, VI. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 18 hodin. Mimo tyto termíny je návštěva možná po předchozí telefonické domluvě. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 30 korun, děti mohou do hradu za 15 korun. Existuje speciální rodinné vstupné ve výši 40 korun.KUDY DO CHEBU?Cheb patří mezi největší česká města, a proto není žádný problém cestovat do něj autobusem či vlakem, stačí jen najít správný spoj. Ten hledejte na adrese www.jizdnirady.cz. Pokud jste se rozhodli cestovat vozem, dojedete do Chebu po silnici E 48 od Karlových Varů nebo po komunikaci číslo 21 od Plzně. Parkovat můžete na chebském náměstí i přímo pod hradem.

Pokračovat na článek


Zřícenina PŘIMDA

Dominantní zřícenina hradu nedaleko města Tachova. Přimda byla založena na vysokém kopci, odkud bylo možné ovládat důležité obchodní stezky. Vznik hradu je velmi zajímavý, protože podle kronikáře Kosmy Přimdu postavili němečtí šlechtici, zřejmě Děpold II. z Vohburku, ale aniž by k tomu měli královské povolení. Když se to český kníže Vladislav dozvěděl, hrad oblehl a dobyl. V pozdějších letech začali čeští panovníci Přimdu využívat k ochraně hranic.Během husitských válek byl hrad dobyt, konkrétně v roce 1427. Po válkách byla Přimda často zastavována, držiteli se stal mimo jiné šlechtický rod pánů ze Švamberka. Právě jim patřil erb na obrázku. Švamberkové hrad sice udržovali, avšak Přimda přesto chátrala. První zajišťovací práce začaly už v 19. století a pokračovaly ve století následujícím. Co ukrývají rozvaliny? Zříceniny údajně nejstaršího kamenného hradu na našem území jsou dominantou stejnojmenné vesnice. Z původního hradu se zachovala pouze hranolová románská věž s výraznými architektonickými fragmenty. Úctu budí i šířka zdí, která v některých místech dosahuje až čtyř metrů. Věž doposud stojí do výšky dvou pater. V prvním patře se v minulosti nacházela hlavní obytná místnost s krbem. V malém výklenku v přízemí přístavku se zachoval prévet. Jedná se pravděpodobně o nestarší ukázku záchodu na území České republiky. Jak na Přimdu Do stejnojmenné vesničky vlak nejezdí, a tak musíte autobusem. Vhodné spojení najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Z vesnice vede ke zřícenině hradu úzká pěšina. Cesta zabere 10 až 15 minut. Motoristé mohou cestovat po dálnici D 5 směrem na Rozvadov a sjet na silnici vedoucí přímo do Přimdy (EXIT 136 - Mlýnec). Další možností je cestovat po komunikaci číslo 501 ze směru od Plzně na Rozvadov. Parkovat můžete například na hlavním náměstí.VSTUPNÉPřimda je čistokrevnou zříceninou, do které můžete kdykoliv a zadarmo

Pokračovat na článek


NAPRSTKOVO MUZEUM

Mekka všech cestovatelů, unikátní pražské muzeum. V roce 2000 prošlo Náprstkovo muzeum komplexní čtyřměsíční rekonstrukcí, takže dnes nabízí krásné exponáty v novém hávu. Potěší všechny, kterým jsou blízké asijské, africké i americké kultury. Několikamilionová rekonstrukce je na Náprstkově muzeu skutečně znát. Značných změn doznal především vstupní vestibul a přízemí, které je se zdejší výstavní halou propojeno zcela novou skleněnou lávkou, z níž je možné obdivovat také krámek se suvenýry z celého světa. Součástí nové podoby muzea jsou také bezbariérové vstupy. Samotné sbírky v prvním a druhém patře objektu pak návštěvníkům poskytují jasnou představu o neevropských kulturách. K vidění tu je i řada perliček, například kovová incká pinzeta, ďábelské masky Mexičanů, prasečí peníze z Nového Irska, ozdobné lebky ze Šalamounových ostrovů nebo pravé mokasíny indiánského náčelníka Sedícího býka, který proslul svou statečností ve známé bitvě u Little Bighornu.  Kdo byl Vojtěch Náprstek? Významný český podnikatel a mecenáš, který se narodil v roce 1826. Byl aktivní v revoluci v roce 1814, po níž musel z vlasti uprchnout. Během desíti let procestoval řadu zemí světa, žil u amerických indiánů. Po návratu založil ve svém domě, pivovaru U Halámků národopisné muzeum. Zemřel roku 1894.  Jak do muzea? Muzeum se nachází v centru Prahy. Nejlepší přístup je od stanice metra Národní třída ulicí Na Perštýně. Motoristé mohou parkovat na placených stáních v uličkách u Betlémského náměstí a na Národní třídě. Pozor na modrou zónu, na té je zakázáno parkovat bez speciálního povolení.OTVÍRACÍ DOBA I. až XII. denně mimo pondělí od 9 do 12 hodin a od 12.45 do 17.30 hodin.VSTUPNÉDospělí musí zaplatit vstupné 30 korun, děti do 6 let mají vstup zdarma. Každý první pátek v měsíci je vstup volný.

Pokračovat na článek


ZNOJEMNSKÝ Zámek

Dominanta Znojma a jedna z nejnavštěvovanějších památek tohoto moravského města. Na místě dnešního areálu stál v 11. století gotický hrad Přemyslovců, jejichž erbovní znamení vám představujeme na obrázku. Hrad byl vystavěný na zbytcích malého strážního hrádku. Na začátku 18. století však byla opevněná stavba téměř celá zbořena a na jejích základech vyrostl skvostný barokní zámek. Později byl klasicistně upraven a ještě o několik let poté změněn na lazaret. Po roce 1910 ho odborníci upravili pro muzejní účely.Město Znojmo, to však není jen zdejší zámek, ale také mnoho dalších památek. Znojemskému klášteru jsme věnovali samostatnou kapitolu, proto pojďme namátkou k dalším zajímavostem. Asi největší jsou stará sklepení v měšťanských domech z 15. až 17. století. Nacházejí se na náměstí a vstup do nich je přímo proti radniční věži.  Na hrad nebo zámek? Opevněný areál hradu a zámku v sobě skrývá lákavé historické interiéry s unikátní malířskou výzdobou a dobovým mobiliářem. Po úpravách v roce 1910 byla budova zámku upravena potřebám muzea, v němž se nachází expozice mapující historii Znojemska. Součástí expozice jsou nejrůznější sbírky, mimo jiné sbírka starých tisků a nábytku, loveckých a vojenských zbraní nebo výstava vranovské a znojemské kameniny. Zajímavá je také prohlídka hradního podzemí a samotného hradu, v němž najdete expozice historie řemesel a přírodovědné sbírky. Kromě toho můžete navštívit místní lapidárium a nedávno zpřístupněnou rotundu.  Kudy do Znojma? Znojmo je velmi dobře dosažitelné vlakem i autobusem. Stačí si jen najít vhodné spojení, například na adrese www.jizdnirady.cz. Železniční stanice je vzdálená 2 kilometry od areálu hradu a zámku, nejinak je tomu i v případě autobusové zastávky. Motoristé se do Znojma dostanou po komunikaci E 59 ze směru od Jihlavy a Moravské Třebové nebo po silnici číslo 53 směrem od Pohořelic a Brna (E 461). Parkoviště pro automobily i autobusy je jen pár kroků od areálu.OTVÍRACÍ DOBA V. o víkendech od 10 do 18 hodin, VI. až IX. denně mimo pondělí od 10 do 18 hodin.VSTUPNÉKaždý dospělý zaplatí 35 korun, děti 15 korun, rodinné vstupné je 80 korun.

Pokračovat na článek


ZNOJEMSKÝ Klášter

Zrenovovaný církevní komplex dokumentuje důležitost, jakou se město Znojmo v minulosti pyšnilo. Klášter minoritů byl založen ve 13. století, kdy ve Znojmě rostl jeden kostel za druhým. V roce 1534 byly objekty odevzdány františkánům, kteří je nechali krásně barokně přestavět. V roce 1784 však byl klášter císařem Josefem II. zrušen.Město Znojmo, to však není jen zdejší klášter, ale také mnoho dalších památek. Znojemskému hradu a zámku plnému skvostných expozic jsme věnovali samostatnou kapitolu, proto pojďme namátkou k dalších zajímavostem. Asi největší jsou stará sklepení v měšťanských domech z 15. až 17. století. Nacházejí se na náměstí a vstup do nich je přímo proti radniční věži.  Čím se chlubí znojemský klášter? Budova kláštera je zajímavá už svou architekturou. Pozoruhodná v tomto smyslu je především křížová chodba, rajský dvůr a kapitulní síň. Mystický dojmem pak působí klášterní krypta. V budově kláštera je Jihlavské muzeum ve Znojmě. Jeho expozice sestávají z rozličných přírodovědných sbírek a také sbírek řemeslných, jako je například expozice kovářství. Další zajímavou částí muzea je soubor orientálních zbraní. Unikátní kolekci nabízí sbírka archeologická, mapující historii osídlování Znojma i celého regionu.  Kudy do Znojma? Znojmo je velmi dobře dosažitelné vlakem i autobusem. Stačí si jen najít vhodné spojení, například na adrese www.jizdnirady.cz. Železniční stanice je vzdálená 2 kilometry od areálu hradu a zámku, nejinak je tomu i v případě autobusové zastávky. Motoristé se do Znojma dostanou po komunikaci E 59 ze směru od Jihlavy a Moravské Třebové nebo po silnici číslo 53 směrem od Pohořelic a Brna (E 461). Parkoviště pro automobily i autobusy je jen pár kroků od areálu.OTVÍRACÍ DOBA I. až IV. ve všední dny od 8 do 18 hodin, V. až VIII. ve všední dny od 8 do 18 hodin, v sobotu a neděli od 10 do 18 hodin, IX. až XII. ve všední dny od 8 do 18 hodin.VSTUPNÉDospělý zaplatí 20 korun, děti 10 korun.

Pokračovat na článek


Zámek RYCHNOV NAD KNĚŽNOU

Zámek ve stejnojmenném městě v Podorlické pahorkatině. V sousedství bývalého gotického hradu byl v letech 1676 až 1690 postaven pro Františka Karla Libštejnského z Kolovrat raně barokní zámek. Jeho majitelům patřil erb na obrázku.Dnešní podobu zámek získal ve dvacátých a třicátých letech 18. století po úpravách navržených Janem Blažejem Santini-Aichlem pro Norberta Leopolda a Františka Karla II. Návrh zámeckého kostela Nejsvětější Trojice pochází rovněž z dílny Jana Blažeje, církevní svatostánek byl postaven v roce 1713. O gotickou úpravu interiérů se postaral F. Pavlíček v první polovině 19. století. Jízdárna z roku 1727 doplňuje stavby v rozlehlé francouzské zahradě z první poloviny 18. století.  Co najdete na zámku? Velké oblibě návštěvníků zámku se těší interiéry, které ukrývají cenné dobové zařízení a mnohá umělecká díla. Najdete tu také jednu z největších historických obrazových galerií, kterou je rodová sbírka Kolovratů čítající na pět set obrazů z dílen českých i zahraničních umělců. Další výstavou, které stojí za to věnovat čas a pozornost, je expozice moderního umění Orlické galerie. V ní najdete rovněž mnohá díla s tématikou Orlických hor. Na druhém nádvoří v konírnách je stálá expozice sochařského mistra Karla Hladíka.Příjemnou relaxací pak může být procházka zdejší francouzskou zahradou s několika pavilony a jízdárnou. Pokud vám zbude trochu času, navštivte ve městě Děkanský kostel ze 13. století, klasicistní radnici nebo židovský hřbitov z počátku 17. století.  O rychnovském vařečkáři Kousek za Rychnovem nad Kněžnou bydlel chudý vařečkář Kryštof. Byl nouze sama. Co vydělal prodejem vařeček, utratil za chléb. A když mu náhodou něco zbylo, schoval to do hrnečku, aby měl na stará kolena na novou chalupu.Jednou zamířil do lesa, aby našel nové dřevo na vařečky. Chozením byl tak unaven, že na chvíli usedl pod strom, aby si odpočinul. Z mošny vytáhl skývu chleba velkou jako nehet, ale když byl v nejlepším, většina mu spadla na zem. Než se nadál, vyběhla z nedaleké nory pod stromem lasička a chleba mu vzala. "Mám to já ale smůlu . Poslední kousek chleba, a lasička mi ho spořádá. Ale co, vždyť má také hlad."Jaké však bylo Kryštofovo překvapení, když lasička za chvilku vyběhla a přinesla mu zlatý dukát. "Tolik štěstí pro jednoho chudáka," povídá, "ale co když je pod stromem celý poklad?"Kryštof rychle odhrabal hlínu a narazil na celý pytel zlaťáků.Koupil si malou tvrz a šťastně se oženil. Na chudáky ale nezapomněl a jeho žena také ne. Obdarovali každého žebráka a zaopatřili mnoho nemajetných dětí. Na sklonku života si pak koupili panství a hrad v Rychnově nad Kněžnou. Obyvatelé městečka byli rádi, protože Kryštof jim vždy dokázal pomoci. Na památku na šťastný nález pokladu nechal vystavět zvonici, jejíž zvon duní krajem dodnes.Jak k zámku Do Rychnova nad Kněžnou se dostanete celkem jednoduše vlakem i autobusem, protože obě stanice jsou necelých pět set metrů od zámku. Podrobné informace najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se k zámku dostanou z hlavní komunikace číslo 11 mezi Hradcem Králové a Ostravou, ze které je třeba odbočit v Kostelci nad Orlicí vlevo na silnici číslo 318. Ta vede až do Rychnova nad Kněžnou. Parkoviště je na hlavním náměstí.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. v sobotu, neděli a o svátcích od 9 do 16 hodin. V. až VIII. denně mimo pondělí od 8 do 17 hodin. IX. denně mimo pondělí od 8 do 16 hodin. Návštěva v jiných termínech je možná po předchozí telefonické domluvě. VSTUPNÉPři vstupu do zámku musí dospělý zaplatit 50 korun a dítě 25 korun. Vstupné do muzea je pro dospělé 10 korun a pro děti 5 korun. Vstupné do galerie činí 10 korun pro dospělého a 5 korun pro dítě.

Pokračovat na článek


zámek NÁMĚŠŤ NA HANÉ

Krásný zámek byl původně malým hradem ze 13. století, který však téměř zcela zanikl. Místo něj dělníci v 16. století vystavěli tvrz, na jejímž místě později vznikl dnešní Dolní zámek. Za třicetileté války byl poničen, ale po roku 1665 byl obnoven. Největší doba slávy však už minula, protože od roku 1768 byl Dolní zámek využíván jen jako textilní manufaktura. Pozdně barokní Horní zámek pochází z šedesátých let 18. století.   Čím se pyšní zdejší zámek? Zámecký areál přitahuje turisty hned několika lákadly. Jsou to především historické interiéry převážně z 18. století vybavené unikátním dobovým zařízením. Dalším cílem návštěvníků je sbírka obrazů převážně českých umělců z 19. století. Skutečnou perličkou je pak ojedinělá sbírka kočárů olomouckých biskupů. Místem, kam mnoho návštěvníků zamíří pro trochu oddychu, je kruhovitý park obklopující zámek s lipovou alejí starou více než dvě stě let.  Kudy k zámku? Do Náměště na Hané se dostanete vlakem i autobusem. Stačí jen najít odpovídající spojení na adrese www.jizdnirady.cz. a koupit jízdenku. Zastávka autobusu i vlaku je vzdálená od zámku asi jeden kilometr. Motoristé mohou přijet po silnici E 442 mezi Olomoucí a městečkem Mohelnice a odbočit k Náměšti na Hané, tedy na silnici číslo 449. Po stejné silnici lze pochopitelně přijet i z druhé strany, tedy od Prostějova. Parkoviště pro osobní automobily je vzdálené jen kousek od zámeckých bran. Autobusy mohou zaparkovat asi půl kilometru od zámku na vyznačeném stání.OTVÍRACÍ DOBA I. až IV. v sobotu a neděli od 9 do 15 hodin. V.až X. denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin, XI. a XII. v sobotu a neděli od 9 do 15 hodin. Návštěva v jiných termínech je možná po předchozí dohodě.VSTUPNÉKaždý dospělý zaplatí 50 korun, děti 25 korun.

Pokračovat na článek


Skalní Hrad SLOUP

Romantický skalní hrad na bizarní skalní homoli vznikl pravděpodobně na začátku 14. století, kdy patřil Ronovcům, jejichž erb můžete vidět na obrázku. Během husitských válek padl hrad do rukou Mikuláše Pancíře ze Smojna, v roce 1445 byl dobyt a částečně pobořen. Ještě během třicetileté války žili na Sloupu obyvatelé, ačkoliv původní páni se přestěhovali do nového zámečku pod hradem. Poslední ránu zasadili hradu Švédové, kteří ho roku 1639 vypálili. Zbytky hradu a skalní světničky v měkkém pískovci poté obývali jen poustevníci, kteří tu zřídili kapli a poměrně velké ložnice.Městečko pod hradem zažilo největší slávu v polovině 18. století, kdy proslulo jako středisko textilních a sklářských manufaktur se skvělou reputací. Vyráběly se tu známá zrcadla a v roce 1763 tu byla otevřena první manufaktura na potiskování látek v Čechách.  Co se skrývá v pískovci? Návštěvníkům je přístupný celý areál hradu, který si mohou prohlédnout sami i s průvodcem. Na Sloupu jsou nejzajímavější vykutané skalní místnosti, které obývali poustevníci. Ve skále je prakticky všechno - ložnice, obytné místnosti, chodby, kaple, zbrojnice a schody. Nachází se tu i socha poustevníka.  Jak dobýt Sloup? Sloup dobudete poměrně snadno, protože autobus staví necelých čtyři sta metrů od hradu. Se železnicí to je horší, nejbližší stanice je čtyři kilometry odtud v Novém Boru. Podrobné údaje o jízdních řádech najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé mohou ke Sloupu přijet přes Děčín, Liberec nebo Českou Lípu. Odtud je třeba dojet do Nového Boru, na hlavním náměstí je odbočka na silnici číslo 268, která vede až ke Sloupu. Placené parkoviště pro automobily i autobusy je přímo pod hradem.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. v sobotu, neděli a o svátcích od 9 do 16 hodin, V. až IX. denně od 9 do 17 hodin. Návštěva v jiných termínech je možná, ale pouze po předchozí telefonické dohodě. VSTUPNÉDospělý musí sáhnout do peněženky pro 40 korun, děti přijde návštěva Sloupu na polovinu. Rodinné vstupné činí 99 korun.                                                                                                                                                                                                                                    

Pokračovat na článek