Výsledky vyhledávání pro dotaz kostel

Výsledky vyhledávání v sekci: Cestopisy

Na portské do Porta aneb Usmrkanec v Orient Expressu

Vyrážíme s kamarádkou na vlako-čundr do Portugalska. Kamarádka je ta samá, kterou pomlouvám v reportáži Svítání na Stromboli. A stejně se mnou zase jela. Hrdinka. Jsou to naše jarní jízdy, kdy už se doma odmítáme podívat z okna na bílou barvu, kdy se venkovní teploměr stává naším úhlavním nepřítelem, kdy už nenávidím péřovku stejně tak jako rukavice, čepici i šálu... prostě kdy už nevěříme, že snad ještě někdy přijde JARO. A tak mu jedeme naproti. Letos bylo vydáno téma „Na portské do Porta,“ a jelikož zima byla opravdu dlouhá, chtěly jsme vlakovou cestu urychlit použitím letadla do Madridu. Zjištění, že inzerované levné letenky nejsou po připočtení poplatků vůbec levné, vedlo k návratu na koleje. A když od Věry přišel mail: „Čau, tak tady brouzdám po internetu a hledám vlakové spojení, co takhle svést se Orient Expressem?“ je rozhodnuto. Můj vysněný vlak! Když jsme za místenky z Vídně do Paříže zacálovaly 87 korun českých, byť za jednu a na sezení, pojala jsem podezření, že před námi nebudou rozrolovávat koberec, k jídlu budou zase paštiky v aluminiu bez stříbrných podnosů a na setkání s Hercule Poirotem jsem se taky přestala těšit. Ale kurňa, jednou se to jmenuje Orient Express, tak to je fuk. Pak už jen stačilo prokouknout zákeřnost, že Lisabon je Lisboa a nádraží s názvem Lisboa Oriente je opravdu v Portugalsku. Jako vždy získávám těsně před odjezdem informace z internetu a od kolegyně půjčeného průvodce z dob kvetoucího socialismu. Navíc získávám rýmu. V den odjezdu je přesně ve stadiu zvaném kapavka, kdy proud z nosu neustává ani na okamžik. Já vyrážím z Pardubic, v nichž je čerstvý poprašek sněhu, ale Věra přistupuje v České Třebové, kde ty bílý sračky leží od listopadu a snaží se tvářit, že jiný povrch už pod podrážkama nikdy v životě nenajdeme. Moji rodiče tamtéž přes sněhové bariéry nevidí z okna. Věra vysíleně dopadá do vlakové sedačky: „Ty brďo, to bylo o fous, jela jsem pro zásoby do obchodu a zapadla jsem s autem do závěje. Hodinu mě vytahovali a stihla jsem všechno do batohu jen naházet.“ První zjištění, že zapomněla průvodce Portugalskem, mě mrzí, protože má aktuální verzi. Druhé zjištění, že Věra zapomněla kudlu, mě nemrzí vůbec. Živě si vzpomínám na anabázi s jejím bajonetem vloni ve Vatikánu.  Do Vídně si Věra stíhá porovnat obsah Gemmy, zmateně ukázat průvodčímu svačinu místo jízdenky a vyfotit okolí tratě zasypané sněhem až po kolejnice. Prohlašujeme slovo sníh za sprosté a vulgární a zakazujeme jeho používání. Za Břeclaví český celník studuje můj pas asi půl hodiny, takže to komentuju: „Vy ten pas čtete jako detektivku.“ Celník odpoví: „Netušíte, co se z takovýho pasu všechno dozvím.“ No jo 25 razítek z loňské Afriky. Věra má nový pas a vyžaduje razítko, že ho chce pokřtít. Celník oplátkou vyžaduje na křest šampaňské. To nemáme, ale razítko s mašinkou ano. Ve Vídni musíme měnit bánhof Süd za West. Musíme ho měnit tramvají a v trafice mají jízdenky jen po čtyřech. S klidem je bereme, bude i na zpáteční cestu, ale s menším klidem koukáme na jeden lístek, v němž jsou jakýsi čtyři divný chlívky. Před nádražím je všude okolo sprostý slovo. Ať už jsme pryč z téhle zeměpisné šířky! V tramvaji Věra geniálně objevuje fígl použití jízdenek - přehne se na patřičný chlívek, orazítkuje a přehne se na další. Už to začíná, vesničanky ve světě. A je tady! Náš Orient Express EN 262. Vypadá jako trochu lepší rychlík, a tak si neustále opakujeme jeho jméno. Sugesce působí natolik, že se stydíme i rozdělat tlačenku v takovým nóbl cugu. Ale hlad je hlad. Já koukám hladově i na cedule s označením vlaku. To by byl důkaz! Věra jejich přemístění do našeho batohu moc nakloněna není. Odjíždíme s dvacetiminutovým zpožděním, Věra lítá s digitálem okolo okýnek a touží vyfotit informaci oznamující zpoždění tak známého vlaku. V devět večer konečně vyrážíme. Máme úžasnou kliku a za celou noc k nám do kupé nikdo nepřistoupil. Je to tím, že cestujeme v zimě a navíc v úterý. Budili nás jen celníci a průvodčí - rakouští, němečtí a francouzští. Ale víte, co to je, když vás někdy uprostřed noci někde uprostřed Evropy vzbudí uniforma? Na jednu jsem přitrouble civěla slepenýma očima s červeným frňákem a rozespale vznesla dotaz: „France?“ A německý průvodčí mně česky odpověděl: „Ahoj. Německo.“ Tím jeho znalost češtiny začínala i končila, ale bylo to milé. Ještě milejší byl pohled z okna, kde bílou barvu vystřídala hnědá. Ucpaný nos mě vzbudil asi tisíckrát a já vzpomínala na rčení nastydlého Petra Jahody: „Zlatá malárie.“ Při vystupování zanechávám v expressu tunu posmrkaných kapesníků a aby se jim váha vyrovnala, sundávám ceduli s označením vlaku. Takže když na nástupišti Věra pronese: „Jak to vyřešíme s těma cedulema?“ v klidu odpovím: „Nijak. Už ji mám v batohu.“  Zpoždění Orienťák nedocválal a tudíž jsme v Paříži místo 10:27 v jedenáct. Ale máme čas a opět měníme nádraží. Tentokrát Est za Montparnasse. Odjezd máme ve čtyři, takže s báglama procházíme pařížské bulváry. Před Notre Damem si symbolicky sníme Pařížskou paštiku, zakoupenou v českém Tescu. Ale je na ní Eiffelovka. A kus za Sienou taky. V Luxemburských zahradách to odnese chleba se salámem. Pozorujeme rojení policistů, vodních děl, černooděnců, zamřížovaných antonů a raděj pokračujeme. Zmrzlé docházíme na nádraží. V Paříži sice není sprostý slovo, ale vítr je studenej a jediný kvetoucí kytky jsme viděly na ptačím trhu. Jo a v trávníku krokusy. Bojím se, jestli je Portugalsko dostatečně na jihu a uvažuju, kolik by v nejhorším stál trajekt do Afriky. Dochází mi první balík papírových kapesníků.  Přesně podle jízdního řádu v 15:50 roztáčí kola francouzský vlak TGV. Kdo máte představu o vlaku TGV jako o komfortu, tak na to zapomeňte. Jede rychle, to jo, ale sedět by v něm mohl pohodlně člověk do výšky tak 130 cm. My jsme přerostlé a naproti sedící lidi taky, takže se neustále okopáváme. Zabírá na ně až moje rýma. Po desátém vysmrkání a dvacátém kejchnutí se kolegové domlouvají s průvodčím a přesunují se jinam. V deset večer končí naše trápení a na hranicích se Španělskem přestupujeme do dalšího vlaku. Teda měly bychom, jenže nás ve francouzském Hendaye naženou do autobusu a vezou přes hranice do španělského Irunu. Tím pádem si v Irunu nestíháme koupit místenky. Ale odjíždíme přesně v deset večer. Průvodčí ovšem místenky vyžaduje a já natvrdle vysvětluju, že ON nám říkal, že je nepotřebujeme. Průvodčí bouchne: „Kdo ON, tvůj přítel?“ Méně natvrdle ukazuju místenky z TGV a vysvětluju, že když jsem je v Paříži kupovala, ptala jsem se a tam mi ON řekl, že ve Španělsku nic nepotřebuju. Lžu, jak když tiskne, lžu anglicky a kašlu na minulý i předminulý časy. Ale zabralo to. Průvodčí se usmiřuje a jen nabádá, že když přijde někdo s místenkou, máme ho pustit. To víme taky. Sotva se zavrtám do spacáku a zaberu, sedá si na druhý konec mojí sedačky kluk. Výška ke dvou metrům. Dokud sedí, dá se to, ale jakmile lehne, je to děs. Vždycky usne a automaticky natáhne nohy, tím pádem mě kopne do nějaké části těla, která se jim zrovna připlete do cesty. Nejčastěji jsou to zuby. Asi tisíckrát za noc se opakuje situace, že odstrčím jeho nohy, přepočítám svoje zuby a zase usnu. Ani nově nastoupivší portugalský průvodčí nemá sílu zasahovat do našeho propletence. A nejvíc mě na tom štve Věra, která na protější sedačku vyfasovala takový nedochůdče a spokojeně chrupe. Vše se snažím dohnat nad ránem, kdy můj basketbalista odchází do jídeláku. Natáhnu se a usnu, jenže v tom vyspalá Věra začne z dlouhé chvíle hrát hry na mobilu. A se zvukama! Ze spánku vrčím: „Teda až to budu psát, já tě tak šíleně pomluvím.“ Jenže to už se rozednívá, Věra mě budí, neb viděla kvetoucí strom, dělám poslední dentistickou inventůru a vstáváme. HURÁ, za oknem je zeleno! Máme vystupovat v jakési Pampilhose, ze které chceme odjet nahoru do Porta, ale nenašly jsme ji na mapě. Pomáhá nám strejdula, který vystřídal Věřino nedochůdče a portugalsky nám vysvětluje, kde máme vystoupit. Je hodnej, ale když přistoupil a já uviděla jeho zimní bundu a šálu, chtěla jsem mu ublížit. Na oplátku za radu se kvůli němu z mého historického průvodce učím portugalsky nashledanou, takže když při odchodu vybafnu: „Até a vista!“ nejdřív se lekne a pak je nadšen a mává nám ještě z odjíždějícího vlaku. Jeho vlak pokračuje do Lisabonu. Tam se dá z Čech dojet na tři přestupy. To by mohl pan Havel jezdit na chalupu vlakem. Z Pampilhosy odjíždíme načas v 8:32, okolo tratě vidíme zrající pomeranče a pro větší rozradostnění si připomínáme, že je u nás doma metr sprostýho slova. V 10:30 přistáváme v Portu. Ale na špatném nádraží. Takže pětiminutový přejezd a jsme tady!!! Nádraží Svatého Benedikta je uvnitř vyzdobeno obkladačkami s historickými náměty. Pár metrů od něho začíná portský Václavák tedy Avenida dos Aliados a to notně rozkopanos a zaplotavanos. Místo Václava tu sedí na koni Pedro IV. Všude se dává nová dlažba, takže se prodíráme mezi ploty, řemeslníky, turisty, domorodci a hned asi na desátý pokus nacházíme turistické centrum, kde nám dávají typ na levné ubytování. Po dalším vymotání ho nacházíme, platíme 15 eurošu za osobu a hlavně shazujeme bágly. Bez nich už jako srnky vbíháme zpět do města.  Nechtějte po mě výčet všech katedrál, kostelů, věží a historických budov, ale je to nádhera. A hlavně... kvetou úžasné rudé magnólie, kytky, tráva je po kotníky, svítí slunce a teplota minimálně patnáct a ještě k tomu nad nulou. A další nádhera - keramické obklady! Fasády i interiéry paláců, kostelů, chrámů, nádraží, obchodů i obyčejných domů, starých i nových budov jsou obloženy keramickými kachlemi. Tady se jim říká azulejos, čteno azuležuš, velikosti 14 x 14 centimetrů. Podle zaručeného zdroje je slovo odvozeno z arabského al-zulaji, což v překladu znamená malý broušený kámen. Podle jiného zaručeného zdroje dostaly tyto dlaždice svůj název od slova azul, neboli modrý, což je převládající barva dekoru těchto obkládaček. Tož si vyberte. Ale rozhodující je, že jsou krásné. Nejkrásnější je okeramikovaný kostel Congregados, u kterého bydlíme a je to náš orientační bod a naše světlo, které uviděla Mařenka s Jeníčkem. V úzkých uličkách mě Věra poučuje, že to, o co si vyklepávám botu, je pračka. Je to takový betonový kvádr na nožičkách. Nevěřícně oddělávám příkrov a opravdu kvádr je nádoba a nahoře je beton ubetonován do tvaru valchy. No to sem vám to popsala, fuj. Ale stojí to před každým domkem, odvod z toho nikam nevede, voda stéká ulicí dolů a dolů, až se buďto vypaří nebo skončí v řece. Stejně tak dříve probíhala likvidace odpadků - v ulicích jsou roury s deklem, něco jako potrubní pošta a ta končí v řece. Dnes už snad ne. Tedy jako ekolog doufám.Věra si kupuje přívěšek na klíče s podobou galského kohouta a já mezitím čtu historku o poutníkovi, který kráčel ke hrobu sv. Jakuba v Santiago de Compostela. Jednou v noci ho na jeho pouti vytáhli z postele a obvinili z vraždy. Poutník se sice zapřísahal, že je nevinen, ale soudce ho odsoudil k trestu smrti garotou. Jelikož v Portugalském království existovalo poslední přání odsouzeného, bylo mu dovoleno, aby ho soudci sdělil. Ten se zrovna chystal k večeři a na stole před sebou měl v pekáči upečeného kohouta. Poutník prohlásil, že až ho nevinného budou škrtit, kohout zakokrhá. Odsouzence tedy odvedli na popraviště i s upečeným kohoutem. Když se smyčka garoty dotkla hrdla poutníka, pečený kohout vyskočil z pekáče a začal kokrhat. Od té doby má Portugalsko ve znaku kohouta, ale není pro ně nijak posvátný. V restauracích i domácnostech se připravuje na mnoho způsobů. Tak svět odplácí. Křivolakými uličkami scházíme k řece Douro, kde obdivujeme mosty. Celokovový železniční most královny Marie Zbožné stavěl v roce 1877 pan Gustave Eiffel a opravdu vypadá jako vlastní brácha Eiffelovky. Druhý most krále Ludvíka I. podle něj za deset let obšlehla jakási belgická společnost. Tento nevlastní brácha je pro auta a chodce. Nádherné jsou oba. Další dva jsou sice betonové, ale štíhlé a elegantní. Jenže to jsme pořád u řeky a já chci Atlantik. Vydáváme se po proudu Doura s tím, že dojdeme k jeho ústí. Ovšem i na mapě je to pořádný flák. Za chvíli nás bolí nohy, mně se vrací rýma a když si Věra zakopnutím o obrubník ustele, zamíříme k MHD. Ale abychom neklesly tak hluboko, použijeme historickou tramvaj. Má číslo 1 a je to krásná ukázka techniky. Sedačky jsou překlápěcí, takže můžete stále sedět po směru jízdy. Na konečné nám průvodčí něco vysvětluje a přestože jí angličtina jde líp než mně, nechápu. Vyleze tedy s námi a ukazuje mi, že musíme pokračovat další tramvají, jejíž číslo je škrtnutá jednička. Tak nejsem takovej blb, koho by napadlo, že po městě jezdí škrtnutá jednička, ovšem na ceduli je opravdu napsaná a za chvíli i přijíždí.  Na konečné škrtnuté jedničky už jsme u Atlantického oceánu. Věra jde fotit maják, já jdu po pláži zdravit oceán, pozorovat bouřící vlny a sbírat mušle. Z blízké stavby jsou na mě upřeny oči několika mužů, kteří kvůli tomu dokonce i přestali pracovat. Lichotí to mé dušičce ženy středního věku, ale jen do té doby než se zase sejdu s Věrou, a ta mě sjede: „Co tam lezeš! Četlas tu ceduli, že se tam od 14.30 do 15.30 nesmí?! A kolik je?“ Odpovídám na obě otázky: „Nečetla. Jsou tři.“ Naštěstí příliv byl zrovna milosrdný. Na cestu zpět už nemáme sil a na škrtnutou jedničku taky ne. Potřebujeme do města. Jediný autobus, který tu jede je číslo 500, vůbec nestudujeme jízdní řád, nalezeme do něj a při naší klice opravdu na kopci ve městě vystupujeme. Okolo našeho kachlíkového kostela se doplížíme do příbytku. Věra vyžaduje zprovoznit její nový vařič. Rozdělujeme funkce, já si beru brýle a čtu návod, Věra vykonává čtené instrukce, jenže se zadrhneme u textu „otáčejte kartuší ...“ Jó vědět tak, co je kartuš. Moje informace směrem k Věře, že se tak jmenoval francouzský Jánošík ve stejnojmenném filmu, který okrádal bohatý, dával chudejm a vždycky po sobě nechal napsané C, nepomáhá. Věra dál zápasí s mechanismem. Nepomáhá ani významná informace, že ho hrál Belmondo. Takže už bez návodu, který nás jen blbne, a naprosto intuitivně vítězíme nad technikou, vaříme kafe a těstoviny s kuřetem. Posilněné vyrážíme do večerního Porta za naším cílem - PORTSKÉ. Máme možnost navštívit sklepy na druhé straně řeky nebo si koupit láhev. Jo k té druhé straně řeky vám musím prozradit - ta se jmenovala Cale. Ta naše se jmenovala Portus. Takže v římské době ústí řeky ovládala dvě protilehlá města. Pak asi nějak zastupitelé vypili víc portského nebo co a spojili města i jména na Portocale. A od toho později vznikla celá země Portugalsko. Ještě na naší portské straně kupujeme láhev portského a po Ludvíkově mostě přecházíme na stranu Cale. Uznaly jsme, že ve sklípcích bychom sice dostaly poučení o zraní portského, o tom, jak podle starých zákonů musí lahodné víno pocházet pouze z Vila Nova de Gaia, protože jenom zde v podzemních sklepích a věkem poznamenaných obrovitých sudech dozrává pravé portské víno, jak všichni výrobci podléhají vinařské komoře v Regni, která je přísná, ale spravedlivá, jak ona rozhoduje o tom, kolik každému výrobci přidělí "agurdente", kořalky, prý brandy, která se míchá do vinného kvasu ve sklepě vinaře a jak nejdůležitější z těchto etap je ta první, která zásadním způsobem ovlivní proces kvašení a rozhodne o druhu portského vína, které potom může nést světoznámou značku "Vinho de Porto", ale neviděly bychom město. A tak si na calové straně řeky sedáme na schodech pro válení sudů z lodí do sklípků a zpět, otvíráme láhev portského a plníme náš cíl. Přitom pozorujeme osvícené historické budovy i korálkově svítící mosty. A zaparkované zvláštní lodičky, které dodnes převáží sudy s vínem. Portské je výborné, sladké a silné. S ubývající tekutinou přibývá světýlek. Když začínáme mít strach, abychom taky nekoulely sudy, zvedáme se a s nedopitou lahví v ruce se potácíme přes řeku, do kopce a okolo osvětleného kachláku domů. Díky portskému mně ani nevadí úpadek českých čundráků, kdy spíme v posteli, vaříme v koupelně na vařiči a Věra něco mele o přepírání. Alespoň nostalgicky vytahuji spacák, usínám současně s ulehnutím a do rána mě nebudí nic. Ani rýma, která ustoupila teplému podnebí. Ráno přejíždíme příměstským vláčkem na druhé nádraží. Jede s námi bláznivá černoška, která zřejmě trpí představou, že před sebou někoho má a neustále mu nahlas a procítěně něco vykládá. Brečí, směje se, křičí, šeptá. Celý vagón ji pozoruje. Včetně nás. A málem bychom kvůli ní prošvihly pohled na mosty. Když si jich všimnu, okamžitě na Věru zařvu: „Jéžíši, koukééééj, mostííííky.“ Všichni cestující uhnou pohledy od černošky a nasměrují je na mě. Zračí se v nich přesvědčení, že je šílenství nakažlivé. A proklatě rychle. Ale to už vystupujme na nádraží Porto Campanha a v 8:15 nastupujeme do portugalského pendolína jménem Alfa Pendular. Mimochodem Věra stále s lahví nedopitého portského v ruce, protože nejde zašpuntovat. Podél pobřeží jedeme směr hlavní město Lisabon. Co jedem, my si to svištíme okolo 200 km za hodinu. Když jsem na displeji tuto cifru uviděla poprvé, okamžitě jsem od Věry vyloudila digitál a nachystala se na focení. Bohužel přišla zastávka a nechápající cestující. Když jsme se opět rozjeli a rychlost se přibližovala k dvoustovce, cestující pochopili. Všichni se mnou sledovali ukazatel a fandili jak na fotbale. Nejdřív jsem zmáčkla dvě stě, ale rychlost lezla dál. Finálních 220 bylo nejvíc. A to byl příplatek jen 4 eura. Kam se hrabou České dráhy, a. s. se svým šnečím Pendolínem a palubním lístkem za dvě kila. Navíc jsme zdarma dostali sluchátka a v televizi jsou volitelné programy. Já jsem nevolitelně usnula a Věra chvíli po mně. Na nádraží v Lisabonu nás odchytl starší chlapík s nabídkou noclehu za pouhých deset euro. Je natolik postarší, že nemám ani strach, že bychom si levný nocleh musely odpracovat a navíc se k nám přidávají další tři kluci. Chlapík nás mikrobusem odváží do pensionu, z kluků se vyklubávají Australani a z ceny se v případě koupelny u pokoje vyklubává 12 euro. Ale nechť. Australani jsou fajn, chválí Českou republiku, líbila se jim prý Praha a Český Krumlov. Já jim na oplátku chválím Austrálii a rozesměju je názvem své knihy „Hi kangaroos.“ Ale jinej překlad názvu Ahoj klokani mě nenapad. Z pensionu seběhneme s kopce a procházíme historická náměstí krále Petra IV. (to je ten samej Pedro), náměstí zvané Terasa paláce, taky náměstí Obchodní, Chiado, Rossio a Restaurátorů až k řece Tejo. Řeka tady v jejím ústí tvoří obrovskou zátoku, přes kterou byl nedávno vystavěn nejdelší most v Evropě. Což je náš další cíl. Autobusem číslo 28 se proti proudu řeky, okolo doků, dostáváme do nové čtvrti, postavené u příležitosti Expa 98, tj. v mém průvodci vůbec není, ve Věřiným by asi byla, ale průvodce je v Čechách. Je to nová zástavba vybudovaná na tovární zóně, skládce a zrušených rafineriích. A teď zde stojí nádherné výškové domy ve tvaru lodí, věž ve tvaru plachty, komerční centrum, obchodní domy, byty i koncertní sály. Nad vším jezdí kabinková lanovka, které jsme odolaly. Ale do Oceánia mě Věra dotáhla. Argumentovala, že je tu ve třiceti nádržích se slanou vodou více než 10 000 živočichů. A to ve dvou patrech: zemském a podmořském. Největší centrální nádrž je viditelná v průběhu celé prohlídky. Představuje otevřené moře a soužití všech živočišných a rostlinných druhů v něm. Horní patro prezentuje 4 specifické oblasti: Atlantik, Severní ledový oceán, Pacifik a Indický oceán. Dolní patro představuje jednotlivé zástupce světové fauny a flory. Hezké to bylo, ale nejhezčí byly mořské vydry. No a hlavně ten most - most Vasco da Gamy dlouhý podle různých údajů 16 až 18 kilometrů. Nádherná stavba spojující oba břehy zátoky v této délce je něco úžasného. Po mnoha bezradných pokusech o nafocení sedáme opět do autobusu číslo 28. Tentokrát pojedeme na druhou konečnou. Výhoda této linky je, že jezdí v Lisabonu podél vody několik kilometrů. My jsme předtím nastoupily uprostřed tj. historické centrum a vystoupily jsme na jednom konci křivolaké přímky v nové čtvrti. Teď pojedeme na druhý konec - do čtvrti Belem. Já si lpím na památníku Objevitelů. Jenže dřív než objevíme památník, objevujeme nádherný klášter Svatého Jeronýma. Je ze 16. století a nechal ho postavit král Manuel I. z radosti nad objevem Indie. Je zdobený bohatě jako máslový svatební dort. Tedy klášter, král je mrtev. Na tomhle králi je zvláštní, že se podle něj jmenuje celý sloh v architektuře - manuelský. A taky je pohřben v tomto klášteře. Stejně jako Vasco da Gama a další portugalské osobnosti tehdejší doby zámořských objevů. Když už tak ty dva pomlouvám, tak ještě pár drbů - Z první cesty do Indie přivezl Vasco da Gama slony, které v Portugalsku nikdo neznal. Věděli, že slon existuje, ale nevěděli, jak vypadá. Král se tudíž přestal projíždět na koni a začal jezdit na slonovi, aby upoutal pozornost. Udělal z nich i královský symbol a dodnes jejich kamenná varianta nese Manuelův hrob. Je mi divný, proč si je nepřivezli už z blízké Afriky. Asi to budou kecy.  Pak už okolo Belémské věže (Torre de Belém, taky manuelská), která tvoří jakousi vstupní mořskou bránu do města, nacházíme obrovský památník Objevitelů (Padrao dos Descobrimentos). Monument z bílého vápence znázorňující lodní příď vznikl v roce 1960 u příležitosti pětistého výročí smrti Jindřicha Mořeplavce. Jeho jméno v portugalštině je kouzelné - Henrique Navegador. Ten stojí na špici, následuje Vasco da Gama, Diogo Caoe a Fern o Magalhaes. A další odborníci symbolizující své podíly na objevech - včetně vojáků, mnichů, jeptišek. Focení je otázkou odvahy, protože je tma. Ale pohled je úžasný a ještě ho znásobují dvě pro mě záhadné stavby, které tvoří pozadí. Most 25. dubna, který jako by vypadl z oka sanfranciské Zlaté bráně a na kopci za ním na druhé straně zátoky socha, která zase padala z oka Ježíšovi, jenž rozpíná ochranné paže nad Rio de Janeirem. Dočítáme se, že most byl postaven v letech 1962-1966 a původně se jmenoval Salazarův most. Na počest karafiátové revoluce v roce 1974, která vrátila zemi demokracii, byl přejmenován na most 25. dubna. Socha rozpaženého Ježíše byla postavena z vděčnosti za to, že Portugalsko bylo ušetřeno útrap druhé světové války. To se holt někdo má, objeví Indii, pak obsadí Brazíli a další kolonie, druhá světová ho mine, sameťák má o patnáct let dřív a hlavně je u moře a z toho kouká záplava mořeplavců, objevů, nových zemí a nových prachů. To se to pak staví monumenty. Nám už pro dnešek stačí návrat metrem do města a vyšlapání kopce k pensionu. Mám objevů plný brejle, takže je musím spláchnout poslední dávkou portského. Proti hluku z ulice sice zadělávám žaluzie i dřevěná balkónová vrátka, ale mám pocit, že by mě nerušilo, ani kdyby oživli všichni objevitelé z památníku. Důsledně vytahuji na bíle povlečenou postel svůj spacák. Jednou jsem na čundru, tak to muší bejt.Někdy v noci Věra začne štrachat. Hrubě nenadávám jenom proto, že by to znamenalo se úplně vzbudit. Pak pustí televizi a do tmy se míhají světýlka monitoru. To už se k hrubosti začínám přibližovat, ale zatím jen přikrývám hlavu polštářem. Když jde ovšem k balkónovým dveřím a bere za kličku otvírání žaluzií, riskuju probuzení a otvírám pusu napěchovanou velice silnými výrazy. Jenže včas mi ji zavře denní světlo z ulice a Věřina slova: „Už bys mohla vstávat. Je devět.“ Mankote, vždyť já večer zatemnila jak před náletem! A to jsem navíc lámanou angličtino-končetino-portugalštinou domluvila s domácím, že nás v deset zaveze na nádraží. Stíháme vše a ode dneška doporučuji portské víno místo prášků na spaní. Domácí s námi profrčí třídou Svobody (Avenida de Liberdade), nejširší a nejzelenější jakou jsem kdy viděla. Na nádraží pronikavě inteligentně pochopíme zákeřnost úschovny zavazadel, kterou zabouchnete, hodíte dvě aura a vypadne vám lísteček s kódem. Takže si ho nemusíte pamatovat, ale taky nesmíte ztratit. Informace pro šetřivé - vešly se nám oba batohy do jedné skříňky. I když se moje Gemma chabě bránila. Od nádraží jdeme přímo do kopců nejstarší čtvrti v Lisabonu Alfamou. Projdeme bleší trh zvaný Trh zlodějky, mineme několik kostelů a klášterů, nakoukneme do pantheonu Svaté Engrácie, kterému Věra zásadně říká Panthenol a snaží se ho vecpat do foťáku. Ostatně já taky. Je to nádherná bílá stavba a slouží jako panthen... zpět, jako pantheon významných osobností. Za maurů byla Alfama čtvrtí aristokracie, po zemětřesení čtvrtí námořníků a rybářů, pak zase hogo-fogo. Ale je stále kopcovitá, plná křivolakých uliček s kachlíkovými domy s balkóny, s nádhernými katedrálami, kostely. Doslova jako bonbónek na špičce dortu - kopce sedí hrad Svatého Jiří. Je z něho rozhled na celé město. Proto se asi hrady stavěly a proto má deset věží a děla. A mohutné opevnění. Vidíme všechny mosty, v dálce rozpíná paže socha Ježíše, pod námi sedí staré město, které jsme prochodily včera a nad vším je tak azulejová obloha, jako kdyby byla taky obložena keramickými kachlíky. Vlaje zde portugalská a lisabonská vlajka. Tu má Věra jakožto ornitoložka ráda, protože na ní jsou dva ptáci sedící na lodi. Když jsme u těch vlajek, nikde jsme neviděly vlajku EU. Na nádvoří roste korkový dub a ve věži se nabízí Camera Obscura. Dub prohlížíme, obskurní kameru ignorujeme. Možná kdyby byla obscénní a ne obskurní. Věra fotí všechno. Před odjezdem si koupila novou kartu do svého digitálu a rozhodla se ji Portugalskem zaplnit. Vždy hlásí, kolik stovek snímků ještě zbývá. Znám Věru, tak vím, že mě a můj kinofilmový foťák nechce naštvat. Ale naštve. Svítí slunce, opalujeme se na lavičce a nedá nám nevzpomenout sprostého slova, které jako bílý flór zahaluje naši rodnou zemi. Brrrr. Tady je tričková teplota a my vyrážíme s kopce na poslední úsek cesty. Věra loví na foťák tramvaje svištící a cinkající v kopcovitých uličkách. Já lovím v mapě poslední bod - Diamantový dům (Casa dos Bicos). Po několikerém zahnutí do slepých uliček ho nacházíme. Je to stavební kuriozita, někdy 1521 byl postaven pro syna guvernéra v Indii. Ten asi chtěl dokázat, že na potomkovi nešetří a fasádu domu nechal udělat z kamenů, který každý jeden vypadá jako pyramida a na jeho hrotu je diamant. Teda byl. To víte, prohlídly jsme stavební šutry hezky zblízka, čestné slovo, diamant žádnej. A to už nám začalo pršet portugalské štěstí a s deštěm docházíme k nádraží. Kód na lístku z půjčovny opravdu funguje, jen od nás požadovala další dvě eura, batohy tam jsou, za chvíli je tady i vlak a ve čtyři odpoledne se loučíme s Lisabonem. Lisabon se s námi loučí duhou, takže Věra svůj digitál trápí z vlakového okýnka. V té nové čtvrti, pro zapomnětlivce - postavené k Expu 98 - zastavujeme na nádraží Lisboa Oriente a Věra zachycuje elektronickou podobu nástupišť, nad kterými se klene palmová střecha. Je kovová, ale napodobení palem vytváří iluzi prostoru a vzdušnosti. A navíc je to hezký.  Procenzurování od průvodčího tentokrát dopadne bez úhony, protože rezervace jsme zakoupily už v Portu, co kdyby jel ten samej a naše lži už na něj neplatily. Upadám do něčeho mezi spánkem a bezvědomím. Občas se přinutím otevřít alespoň jedno oko k rozloučení s portugalskou přírodou. Já si vždycky myslela, že Portugalsko žije ve stínu velkého sousedního Španělska. Byl to jeden z mnoha mých životních omylů. Portugalsko je osobité. I tou přírodou, je zelené, rozmanité, milé a krásné. A stejně tak Portugalci. Jen nejsou zelení. Ale jinak ochotní, přívětiví, hezcí, usměvaví a zásadně mluvící portugalsky. Angličtinu v nouzi znásilňovali asi stejným způsobem jako já. Ovšem jakmile jsme se kdekoliv zastavily s mapou v ruce, okamžitě se nás kolemjdoucí ptali, co hledáme, jak nám mohou pomoci a sypali rady z rukávu. Sypali portugalsky. Ale když lidé chtějí, domluví se. A jen na úplné doplnění atmosféry - tentokrát jsme s Věrou netrpěly ponorkou. Vysvětlení je dvojí a prosté. Za prvé Věra propadla vášni luštění křížovek sudok, vzala si jich zásobu a při luštění zaměstnala mozek a propustila pusu. No a já jsem zdecimovaná rýmou pořád spala. Bohužel se opravdu budím až ráno po projetí nejen Portugalska, ale i celého Španělska a přestupujeme do francouzského TGV pro skrčence. Ten nás proveze krajinou připomínající lívanec a ve dvě odpoledne vyhodí v Paříži na Montparnasse a my opět s batohama procházíme centrem módy a bohémů. První moment v duchu sakruju, že mám zase šlapat po Paříži a pak se taky v duchu okřiknu: „Pelda zmlkni! Co bys za to před pár lety dala.“ Poslušně zmlknu a vybírám cestu tentokrát přes Louvre a královský palác. Z titulků novin se dovídáme, že tu probíhají bitvy mezi policií a studenty. Přidáváme do kroku, co kdyby mydlili i studenty university třetího věku. Na nádraží Est nás tentokrát nečeká Orient Express, ale vlak do Frankfurtu. Ovšem jede na čas a v 16:50 se loučíme i s Paříží. Naslepo sahám do batohu, aby ruka šátralka vytáhla nějakou ze zbývajících paštik. Je to vcelku jedno, řízek stejně nenahmátnu. Příjezd vlak dodržuje přesně ve čtvrt na dvanáct v noci, což je naše štěstí, protože tím pádem stíháme ve Frankfurtu vyměnit nástupiště i vlak za rychlík do Prahy. Rozdělávám spacák a dávám tělu příkaz k probuzení v osm ráno v Praze. Tělo neposlouchá a občas se mátožně hlásí k otočení nebo změně polohy. Pokaždé odolám pokušení pohlédnout z okna. Bojím se, co uvidím. Jenže tomu stejně neuniknu a před Plzní uvidím to, co nechci - sprostý slovo. Člověk třikrát přestoupí a místo zrajících pomerančů jsou okolo zase bílý sračky. Přemýšlím, kdy by to mohlo jet z Plzně zpátky do teplých krajin. V kupé mě udrží Věra plánováním další cesty. Za rok. Ovšem mezitím zase bude dva týdny léto a jedenáct a půl měsíce zima. Ach jo. Sčítám kilometry - ujely jsme jich vlakama přes 7000 a zbyly nám dvě jízdenky na tramvaj ve Vídni. V osm ráno v Praze vytahuju první papírový kapesník, házím batoh na záda a vyrážím přímo na pracoviště. Všichni mě mohutně vítají, ale dostávám zákaz příští dovolené. Pokaždé s mým odjezdem přijdou personální katastrofy. Minule vyměnili ředitele, takže jsme ten rok vyfasovali třetího, ne vždy k lepšímu. Tentokrát mimo jiné nechutné chuťovky dostala výpověď kolegyně, která je u firmy třicet let, je zkušená, znalá, pracovitá - zkrátka všechny vlastnosti, které se nenosí. A má pět let do důchodu.  Vytahuju další kapesníky, pouštím počítač a hledám v jízdních řádech, kdy odjíždí nejbližší vlak jižním směrem. Nebo západním, nebo východním. Nebo úplně jiným, hlavně pryč.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Tipy

Soutěsky na Kamenici - Hřensko

Pokud hledáte pro svůj výlet či dovolenou opravdovou divočinu a nechcete se trmácet do vzdálených zemí, měli byste zamířit na sever do našeho nejmladšího národního parku České Švýcarsko. Tajemná a rozervaná krajina pískovcových skal, rozkládající se na pomezí Čech a Saska, přitahuje lidi svou romantickou krásou odpradávna. K jejím nejzajímavějším částem patří hustě zalesněný kaňon řeky Kamenice, která na dvou místech vytváří soutěsky s klidnou vodní hladinou; pohled na ně představuje neobyčejný zážitek. Zdejší pískovce vznikly v druhohorách asi před sto milióny lety, kdy se z písečných usazenin na dně moře vytvořily až několik set metrů silné vrstvy. Později moře ustoupilo a sopečná činnost v třetihorách způsobila rozlámání pískovcových vrstev na mnoho částí. Vše dokonala větrná a vodní eroze, díky níž zde na mnoha místech vznikly útvary, které jinde nespatříte. Po dlouhou dobu byla oblast kolem Kamenice jen těžko přístupná a byla opředená tajemstvím. Místu, kde končila stezka a dál už pokračovaly jen skály a voda, se dokonce říkalo Konec světa. Pokusy proniknout dál považovali zdejší lidé za bláznovství či dokonce za bezbožnost. Soutěsky na Kamenici představovaly dlouhou dobu velkou překážku, kterou museli obyvatelé pravobřežních obcí Mezná a Vysoká Lípa každou neděli překonávat na cestě do kostela v Růžové. Řeka však sloužila také jako zdroj obživy; rybáři v ní chytali pstruhy a lososy a dřevaři jejího proudu využívali pro plavení dříví. Teprve koncem 19. století byla Kamenice lépe prozkoumána a zanedlouho sem přišli první turisté. Tomu však předcházela zajímavá příhoda – roku 1877 došlo v hřenské hospodě U Zeleného stromu k odvážné sázce, při níž se pět dobrodruhů rozhodlo, že Kamenici a její soutěsky zdolají na voru. Tři plavidla je skutečně bez větších problémů dopravila od Dolského mlýna až do Hřenska a tak vlastně vznikla tradice využití soutěsek pro turistické účely. O to, aby se sem lidé vůbec dostali a mohli si zdejší krásy užít komfortnějším způsobem než na voru, se zasloužil kníže Edmund Clary-Aldringen. Od osmdesátých let 19. století totiž vynakládal nemalé prostředky na zpřístupnění oblasti. Jako majitel zdejšího panství se snažil turistům jejich toulky zpříjemnit a obě soutěsky zpřístupnil. Povolal italské odborníky a pod jejich vedením pak na dvě stě dělníků – barabů – budovalo chodníčky, můstky, tunely, lávky a jezy. Barabové, jejichž jméno je odvozeno od jména biblického lotra Barabáše, byli původně železniční dělníci, kteří vykonávali nejtěžší práce při budování tunelů, například v Alpách. Byla to zajímavá komunita, proslulá svým kočovným životem, nebezpečnou prací a svéráznou tradicí. Tunely pro pěší v oblasti kaňonu Kamenice vykutali během několika zimních měsíců tak, že pískovcovou skálu nejprve zahřívali ohněm a pak ji prudce zchlazovali vodou, takže kámen popraskal a bylo možné ho vylámat. Na zpřístupnění soutěsek se podílel i Horský spolek pro České Švýcarsko. Jako první úsek byla roku 1890 otevřena asi 500  m dlouhá Edmundova neboli Tichá soutěska a v návaznosti vznikla i restaurace. Vody soutěsky tehdy brázdilo pět lodiček, které řídili převozníci s bidly, oblečení v námořnických stejnokrojích. O osm let později skončily úpravy i 250  m dlouhé Divoké soutěsky. Obliba této lokality i nadále stoupala, což dokládají i písemné prameny z dvacátých let 20. století. V té době zde turisty vozilo celkem 21 lodiček od brzkého rána až do tmy a ročně sem zavítalo asi 160 000 návštěvníků. Platily zde přísné předpisy, nesměly se tu pořizovat fotografie ke komerčním účelům, provozovat podomní obchod, vylepovat politické plakáty a přístup byl zakázán i žebrákům. Roku 1964 byly obě soutěsky s pomocí československé armády zrekonstruovány. Pokud se k soutěskám vydáte od parkoviště nedaleko hotelu Klepáč, musíte nejdříve po lávce překonat tok Kamenice a pak pokračujete dál proti proudu řeky. Asi po půlhodině chůze dojdete k přístavišti člunů v Edmundově soutěsce. Setkáte se i s označením „Tichá“, to ovšem pochází z doby socialismu, kdy jméno hraběte, zakladatele zdejší plavby, nebylo žádoucí. Plavba na pramici dlouhá necelý kilometr trvá asi 20 minut. Nečekejte žádné technické vymoženosti, vše je jako za starých časů. Převozník pohání i kormidluje loď bidlem a během projížďky vás upozorní na neobyčejné skalní útvary. Jejich jména pocházejí z období romantismu a zrodila se v hlavách prvních návštěvníků. Najdete tu třeba Vodníkovo křeslo, Lva, Sloní rodinu, Opici či Španělské balkónky. Záleží samozřejmě na vaší fantazii, zda objevíte a pojmenujete sami pro sebe nějaké další. Největší zdejší atrakcí je „provázková Niagára“, umělý vodopád, který obsluhuje a spouští sám převozník. Tím nejcennějším, co na vás v soutěskách čeká, je vzácná fauna a flóra. Díky klimatickým inverzím se zde projevuje tzv. zvrat vegetačních stupňů, kdy do chladného kaňonu Kamenice i přes nízkou nadmořskou výšku kolem 150  m sestupují horské a podhorské druhy. Na břeh vystoupíte na dalším přístavišti a dál pokračujete k Meznímu můstku. Odtud byste se mohli po některé z turistických značek vrátit zpět do Hřenska, ale nepochybně si nebudete chtít nechat ujít pokračování plavby Divokou soutěskou. Tady uvidíte další zajímavost, rybí přechod pro lososy, kteří se v Kamenici od roku 1998 znovu vysazují. Losos se zde zdrží rok či dva, poté Labem odpluje do moře a odtud se po dvou či třech letech vrací zpět, aby se ve svých rodných vodách vytřel. Od konce Divoké soutěsky vede cesta do obce Mezní Louka, odkud se lze vydat po červené turistické značce zpět k hotelu Klepáč nebo do Hřenska. Před výstupem z rokle ještě minete kapli vytesanou do skály na paměť obchodníka se dřívím Johanna Clara. Kromě nádherné procházky a projížďky, na kterou můžete navázat další túrou do Českého Švýcarska, je možné v soutěskách zažít i leccos jiného. Ke dni dětí se tu každoročně pořádá Pochod pohádkovou soutěskou a roku 2006 soutěsky zažily i první svatbu na lodičkách. Záleží zkrátka jen na vás, jak se svůj výlet do této podivuhodné krajiny rozhodnete pojmout. Hřensko Zdejší barokní kostel sv. Jana Nepomuckého vznikl v letech 1786–1787, údajně z podnětu budoucího císaře Josefa II., který tudy roku 1779 cestoval. Při silnici do Janova stojí pseudogotická kaple a poblíž uvidíte kapličku vytesanou ve skále. Zdejší socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1756. Labe u Hřenska protéká na hranicích nejníže položeným místem v České republice s nadmořskou výškou 115 m. Přístup Z Hřenska (silnice č. 62 Děčín – Hřensko) se vydejte krátkou odbočkou k parkovišti vzdálenému asi 300  m od začátku soutěsek. Oblast soutěsek a jejich okolí najdete na mapě KČT č. 12 Národní parky České a Saské Švýcarsko. Zajímavá místa v okolí  Labská vyhlídka Jižně od Hřenska, u soutoku Labe a Kamenice, můžete vystoupat na Labskou vyhlídku, odkud je nejkrásnější výhled na Hřensko. Národní park České Švýcarsko Krajinu známou také pod názvem Českosaské Švýcarsko vyhledávají turisté již od přelomu 18. a 19. století. Na jejím území se nacházejí dva národní parky, jeden na české a druhý na německé straně hranice. Národní park České Švýcarsko, vyhlášený roku 2000, má rozlohu 79 km2. Najdete zde pískovcová města, hluboká kaňonovitá údolí a divoké rokle se svislými skalními stěnami a věžemi. Zdejší flóra je značně rozmanitá, na suchých vrcholech skal a plošin se zachovaly řídké reliktní porosty a teplomilné druhy, zatímco ve vlhkých a chladných roklích rostou hlavně jedlové a smrkové porosty s mechy a lišejníky. Z větších savců tu žije rys ostrovid, jelen, srnec, divoké prase a vydra říční. Stříbrné stěny Přibližně 2  km severovýchodně od Hřenska se nachází strmý pískovcový masiv, jehož součástí je asi 400  m dlouhá kolmá stěna s pískovcovými věžemi na obou koncích. Místo je přístupné po neznačené cestě údolím potoka Suchá Bělá. Růžová V obci stojí kostel sv. Petra a Pavla se zvonicí s bedněným patrem a řada lidových staveb s podstávkami. Pravčická brána Největší přírodní skalní brána v Evropě, která se nachází v blízkosti státní hranice s Německem, je z Hřenska dostupná po červené turistické značce. Její šířka u dna je 26,5  m a výška otvoru je 16 m. Od roku 1980 není dovoleno vystupovat na vlastní oblouk brány, protože hrozí jeho zřícení, přístupné jsou ale vyhlídky v těsném okolí. Mezní Louka V 2. polovině 19. století zde byly lázně, později proměněné na hotel. Osada je v současnosti střediskem cestovního ruchu a východištěm do Českého Švýcarska. Sokolí hnízdo V blízkosti Pravčické brány vznikla kolem roku 1826 chatrč pokrytá dubovou kůrou, která fungovala jako výčep pro turisty. Roku 1881 byl na jejím místě vystavěn zámeček v alpském stylu, v němž Clary-Aldringenové ubytovávali své významné hosty. Dnes tu najdete stylovou restauraci a muzeum Národního parku České Švýcarsko. Šaunštejn Od Pravčické brány vede červená značka ke zbytkům skalního hradu, nazývaného také Loupežnický hrad. Byl založen zřejmě ve 14. století jako pevnůstka ochraňující Českou stezku, významnou komunikaci spojující v raném středověku Čechy a Sasko. V 15. století byl hrad opuštěn a po třicetileté válce se stal sídlem lupičů. Ze skalní plošiny, přístupné po železných žebřících, je pěkný výhled do okolí.

Pokračovat na článek


Větrný mlýn - Partutovice

Krajině, kterou na svém horním toku protéká řeka Odra, se kdysi říkalo „Moravské Holandsko“. Důvodem byl velký počet větrných mlýnů, jejichž koncentrace tu bývala tak vysoká, že průměrně připadal na každou vesnici jeden. Tak tomu ovšem bylo před 150 lety, následná průmyslová revoluce totiž nakonec sebrala práci i soukromým mlynářům. Část z těchto staveb, které měly štěstí a unikly zkáze, byla v poslední době změněna na rekreační objekty nebo upravena na historické expozice. Původní a dosud funkční větrné mlýny, jejichž lopatkami opravdu otáčí vítr, byste dnes spočítali na prstech jedné ruky. Jeden z nich můžete zblízka prozkoumat v Partutovicích nedaleko Hranic na Moravě. Jeho majitel Jan Kandler sice už obilí nemele, ale o unikátní připomínku mlynářského řemesla se stará vzorně. A pokud bude foukat vítr, budete se moci přesvědčit, co lopatky a soukolí jeho mlýna dokáží… Kdysi dávno lidé používali k drcení obilných zrn ruční mlýnky nebo žernovy poháněné zvířecí silou. Později se naučili využívat i další zdroje energie v podobě vody či větru. Vodní mlýny se rozšířily dříve než větrné a byly také efektivnější, protože vodní toky zpravidla nekolísají tolik jako větry, které často mění svůj směr a intenzitu. Ne nadarmo sestrojili první větrné mlýny lidé v persko-arabské oblasti, kde bývá nedostatek vody. Některé z těchto staveb jsou staré až tři tisíce let. Také do Evropy se větrné mlýny dostaly díky Arabům, kteří v 8. století ovládali část Pyrenejského poloostrova. K jejich rozšíření ale přispěly i zprávy vojáků vracejících se z křížových výprav v 11. a 12. století. V té době už vznikaly větrné mlýny ve Francii, Holandsku a Německu a ve 13. století pak i u nás – první z nich stál zřejmě na pražském Petříně nedaleko kostela sv. Vavřince. Na Moravě se „větřáky“ či „povětrňáky“ začaly budovat ve 2. čtvrtině 14. století a jejich rozmach přišel v 18. století, kdy zde rostly jako houby po dešti. Podle dobových záznamů jich v té době stálo na Moravě a ve Slezsku asi 700. Vybrat správné místo pro větřák ale nebylo jen tak. Zatímco pro vodní mlýn stačilo trochu místa u nějakého stálejšího toku, větrník měl větší nároky. Především potřeboval ideální větrné podmínky, neboli vítr, který „hučí hložcem, ale jedle neohýbá“. Nešlo tedy ani tak o jeho sílu, jako spíše o jeho pravidelné proudění bez větších výkyvů. V horských oblastech, kde hrozilo nebezpečí vichřice a zničení celé stavby, se větřáky nebudovaly vůbec, mnohem vhodnější byla rovinatá krajina. A druhým významným požadavkem byl právě nedostatek vodních toků, u nichž by hrozila konkurence vodních mlýnů. Tyto podmínky u nás nejlépe splňovala oblast Moravské brány, kterou po velkou část roku proudí pravidelné severovýchodní a jižní větry. Naopak v Čechách, uzavřených horskými oblastmi, vzniklo větrných mlýnů mnohem méně. Na hřebeni nad Partutovicemi kdysi stály tři větrné mlýny, dnes tu bohužel najdete jen jediný. Stojí v nadmořské výšce 555 m a je od něj krásný výhled. Mlýn postavil roku 1837 Antonín Mocek, ale jak ukazuje letopočet na jednom z trámů, použil k jeho stavbě materiál ze staršího větřáku. Koncem 19. století se majitelem mlýna stal Benedikt Maršálek, a proto se mu dodnes říká také „Maršálkův“. V mlýně se šrotovalo i mlelo obilí na mouku a krupici, ale jen do třicátých let 20. století, neboť cesta do Hranic vedla kopcovitým terénem a doprava zboží byla příliš drahá. Poslední mouku tu tehdejší majitel František Maršálek vyrobil roku 1940 a poté byl jeho mlýn jako většina ostatních zaplombován. A po 2. světové válce už doba větřákům nepřála, nahradily je šrotovníky a další moderní technika. Partutovický mlýn ale zůstal v rodině Maršálků a v padesátých letech se dočkal první rekonstrukce. Stavba má čtvercový půdorys o straně dlouhé necelých 6 m, šindelovou střechu, zastřešenou pavláčku a větrné kolo o průměru téměř 16 m. Sekerníci, kteří většinou mlýny stavěli, však metrické míry neužívali – měřili na sáhy, střevíce a cóly, tedy palce. Mlýn v Partutovicích je německého typu, což znamená, že se mohl otáčet, aby zachytil optimální směr větru. Základem stavby je dřevěný kříž, do jehož středu je zapuštěn nosný sloup, tzv. tatík nebo otec. Ten vlastně spolu se vzpěrami zvanými apoštolové nese tíhu celé stavby. Mlýn se otáčí za pomoci dlouhé voje zvané též ocas, zaklíněné mezi sedlové trámy. K jejímu vyčnívajícímu konci je přivázáno lano, jež se navíjí na přenosný rumpál. Technickým provedením se Maršálkův mlýn příliš neliší od jiných větřáků, zato však vyniká uměleckým ztvárněním svého interiéru. Za pozornost stojí zejména krásně vyřezávané čelo moučnice s vyobrazení srdce s iniciálami IHS, slunce, měsíce a hvězd, nebo vyřezávaná hlava brzdy větrného kola. Jan Kandler vám také rád vysvětlí, jak to v mlýně všechno fungovalo – kde je zanáška či násypka, kde se skrývají mlýnské kameny nebo k čemu sloužilo palečné kolo. Největším zážitkem při návštěvě Maršálkova mlýna je ale okamžik, kdy se jeho soukolí dá do pohybu. Tolik klapání, bouchání a vrzání jinde asi neuslyšíte. Ke zdejšímu větřáku ale samozřejmě patří, vždyť jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že přesně takhle se otáčí celých 170 let. Partutovice V obci si můžete prohlédnout kostel sv. Mikuláše, založený roku 1625 a do dnešní podoby přestavěný na konci 18. století. Přístup Partutovice jsou přístupné ze silnice č. 441 (Odry – silnice R 35) nebo ze silnice č. 440 (Hranice – Potštát). Nejbližší železniční stanice se nachází v Hranicích (cca 9 km). Partutovice a jejich okolí najdete na mapě KČT č. 60 Moravská brána a Oderské vrchy.  Zajímavá místa v okolí: Kyžlířov Nejcennější památkou obce je barokní kaple z 18. století, v níž je umístěna gotická Madona pocházející z 15. století. Lipná V obci, která se dříve nazývala Lindava, stojí dřevěný kostelík sv. Jana Křtitele se šindelovou střechou s malou zvoničkou uprostřed. Svůj současný barokní vzhled získal při rekonstrukci roku 1746. Potštát Historické centrum města se rozkládá v okolí čtvercového Bočkova náměstí. V jeho středu stojí původně renesanční hodinová věž, která pochází z konce 16. století a kolem roku 1660 byla barokně přestavěna. Prostor náměstí zdobí ještě morový sloup z roku 1715, polygonální kašna z roku 1881, barokní socha sv. Floriána a sousoší Kalvárie. Někdejší gotická tvrz byla přestavěna na renesanční zámek, později necitlivě empírově upravený. Z původní stavby se zachovaly jen zbytky renesančních sgrafit. Prostory zámku dnes slouží jako škola a archiv. Kostel sv. Bartoloměje, postavený v 16. století, byl několikrát přestavován a dnes má barokní vzhled. Nad městem stojí hřbitovní kostel Nanebevzetí Panny Marie ze začátku 2. poloviny 17. století; v interiéru se dochovaly barokní fresky. Potštátské skalní město Jihovýchodně od Potštátu si můžete prohlédnout Potštátské skalní město, nacházející se na strmých svazích nad potokem Velička. Tvoří ho zajímavé skalní útvary s romantickými jmény, např. Svatební kámen, Čertova kazatelna či Trpasličí domek. Střítež nad Ludinou Zdejší kostel sv. Matouše byl založen roku 1822 na místě starší stavby. Před ním stojí socha Panny Marie z roku 1874 a socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1773. Na návsi si můžete prohlédnout čtyři kaple z počátku 20. století obrácené do všech světových stran. Kaple Panny Marie Pomocné byla postavena roku 1816 a poté několikrát upravována. Hodnotnou památkou jsou dva vodní mlýny – Humplíkův (čp. 2), zmíněný již roku 1569, a Pečivův (čp. 10), založený kolem roku 1830. Puchart Nad údolím Veličky se nachází zřícenina hradu Puchart (Potštát), který býval jádrem potštátského panství. Vznikl na skalním ostrohu nad vsí Boňkov při cestě vedoucí ze Slezska k Hranicím. Hrad byl ze tří stran chráněn skalami a potoky, na čtvrté straně valem a příkopem. V polovině 14. století se majiteli potštátského panství stali páni z Kunštátu a z roku 1377 pochází první písemná zmínka o hradu. Počátkem 15. století bylo sídlo zřejmě za bojů mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem dobyto a rozbořeno. Do současnosti se dochovaly pouze příkopy, valy a zbytky hradeb a věže. Jindřichov Obec vznikla roku 1953 sloučením Pustých Žibřidovic a několika dalších osad. V Žibřidovicích si můžete prohlédnout hodnotný barokní kostel sv. Máří Magdalény z roku 1735 s oltářním obrazem od Ignáce Raaba. V místní části Nové Losiny stojí také barokní kostel sv. Isidora, vybudovaný v letech 1711–1714, a v jeho blízkosti sousoší Kalvárie z poloviny 19. století. Olšovec V obci stojí za pozornost bývalé fojtství (čp. 17), postavené kolem roku 1700 z tzv. „bochanců“, a kaplička Panny Marie, pocházející z 18. století.

Pokračovat na článek


Pěnčínské perle (Pěnčín)

Na rozhraní tří oblíbených turistických regionů – Jizerských hor, Krkonoš a Českého ráje – leží obec Pěnčín. Zdejší krajina jako by si vzala to nejlepší ze všech tří zmíněných oblastí. Najdete tu místa s nádhernými výhledy, historické zajímavosti i dosud živou tradici sklářské výroby. Přirozeným centrem turistického ruchu v obci je Výletní areál Pěnčín, který svým návštěvníkům nabízí řadu zajímavostí. Můžete si prohlédnout tradiční výrobu skleněných perlí, navštívit kozí farmu, pochutnat si na místních specialitách nebo se po starých formanských cestách projet vozem taženým koňmi. A pokud by vám to nestačilo, vyhlídkový vláček vás vyveze až k rozhledně na Černé Studnici (869??m n. m.). Zdejší sklářská tradice sahá do roku 1558, kdy byla v obci později nazvané Huť založena třetí nejstarší huť na Jablonecku. Tavilo se v ní především křemenné sklo, ale v průběhu následujících staletí se charakter výroby změnil a od 19. století byla hlavním produktem bižuterie. V této době vznikla bižuterní manufaktura i v prostorách dnešního Výletního areálu, který tehdy patřil rodině Poseltů. Výrobnu posléze zdědili Fischerové, avšak po druhé světové válce byli odsunuti. Sklářská výroba zanikla a na místě sklárny vznikl velkokapacitní teletník. Roku 1997 areál získala firma Fipobex, která obnovuje zašlou slávu výroby skleněných perlí a pouští se i do řady dalších aktivit. Přestože se kvůli utajení přesný postup bižuterní výroby v rodinách se sklářskou tradicí předává z generace na generaci osobním sdělením, můžeme pár detailů prozradit. Základní materiál tvoří různobarevné skleněné tyče o průměru 3??cm, které se vyrábějí ve sklářské huti. Při teplotě až 1 400 °C se v peci roztaví směs sklářského kmene a skleněných střepů a po nočním tavení se odlévají skleněné tyče. Svůj přesný tvar dostávají v licím pásu a délku v sekacím zařízení. Poté se pomalu chladí, aby nedošlo k jejich popraskání. V další fázi se tyče dostávají do mačkadla, lisu, v němž se ze zahřátých tyčí předmačkají polotovary skleněných perlí. Mačkací mechanismus lisuje perle a propichuje je, zatímco uražeč rozděluje vznikající proužek perlí na jednotlivé kusy. Ty padají do tepelně izolované nádoby, kde pomalu chladnou do dalšího dne. To však není všechno, neboť předlisované perle zdaleka nemají podobu budoucí krásné lesklé kuličky. Z lisování zůstává na perli skleněný lem zvaný brok, který se odstraňuje v tzv. šitlovacích sudech, v nichž omíláním dojde k jeho oddělení. Poté brok putuje zpět do tavicí pece, zatímco perle pokračují do rumplovny. Tady se v dřevěných sudech omílají spolu se sklářským pískem a vodou a získávají matně hedvábný povrch, který se může dál brousit. Pokud se nechají omílat déle, stanou se z nich lesklé kuličky. Matné perle, které broušením získaly požadovaný vzor, se nakonec leští v elektrické kontinuální peci. Zde při teplotě zhruba 700 °C dochází k natavení povrchové vrstvy, jejímu slinutí a tím i k vytvoření lesklého povrchu. Poslední zastávka perlí je v třídírně, kde se ručně odstraňují všechny špatné kusy. Ač to tak na první pohled může vypadat, není výroba perlí čistě strojovou záležitostí. Vše nakonec záleží na šikovnosti tavičů, mačkářů či brusičů. Dříve to ovšem měli ještě těžší, protože používaná technika nebyla tak dokonalá jako dnes. Můžete se o tom přesvědčit při prohlídce asi osmdesát let starého mechanismu mačkacího zařízení. Také elektrická leštící pec dříve neexistovala, perle se nahřívaly na otevřeném ohni v peci vytápěné tvrdým dřevem, a proto se jim říkalo ohňové perle. I přes vysokou oblibu bižuterie se v minulosti sklářům nežilo vždy dobře. Bývala období, kdy se téměř nevyrábělo a neprodávalo, a proto ke každé sklářské dílně patřilo hospodářství, které jeho majitelům pomáhalo přežít dobu nouze. Každý vlastnil nějaké domácí zvíře a i dnes v Pěnčíně najdete například kozy, které představují oblíbenou atrakci zejména pro dětské návštěvníky. Zdejší kozí farma je druhou největší u nás a část zvířat patří do genetické rezervy České republiky. Uvidíte tu známé české kozí plemeno v barvě bílé a hnědé, ale i raritu v podobě africké kozy bůrské. A nechybí ani další domácí zvířata – ovce, slepice, králíci, prasata či koně plemene český chladnokrevník a českomoravský belgik. Farma produkuje především kozí mléko, které, jak říká majitel farmy, posiluje tělo a omlazuje ducha. Vyrábí se tu z něj vynikající sýr a tvaroh. Není divu, vždyť zdejší zvířata se od jara do podzimu pasou na pastvinách, k jejichž ošetřování se nepoužívají žádné chemikálie ani průmyslová hnojiva. Pokud se po prohlídce areálu budete chtít posilnit, můžete tak učinit v místní stylové restauraci a ochutnat některou ze specialit z kozího či jehněčího masa nebo jídlo s kozím sýrem. Potom se nabízí odpočinková projížďka kočárem taženým koňmi po starých, často již zapomenutých formanských cestách, které dříve vytvářely důležité spojnice mezi vesnicemi. Nemusíte mít strach, řídit za vás bude kočí, nerovnosti cesty alespoň částečně vyrovnají měkké balonové pneumatiky, a dokonce se i dozvíte něco o zajímavostech na trase. Druhou možností relaxace je projížďka motorovým vyhlídkovým vláčkem, který vás vyveze k oblíbené rozhledně na Černé Studnici. Cestou zpět zastavuje v obci Krásná, kde si účastníci vyjížďky mohou prohlédnout tzv. Kittlův areál s domem známého lékaře Johanna Josefa Kittela, kostelem sv. Josefa, morovým sloupem a léčivou studánkou. Krajina kolem Pěnčína nabízí i řadu dalších příležitostí pro zajímavé vycházky do přírody nebo za historickými památkami. Nejzajímavější z nich jsou popsány v druhé části této kapitoly. A pokud všechno nestihnete za jediný den, nevadí, určitě se sem rádi vrátíte. PěnčínV místní části Bratříkov stojí za zhlédnutí bývalá roubená rychta (čp. 30) s bohatě členěnou lomenicí a sochami sv. Petra a Pavla. V místní části Krásná si můžete prohlédnout kostel sv. Josefa postavený v 18. století. Šest malovaných oken zhotovila v letech 1892–1923 firma Fritz Lucke Gablonz. Zvláštností kostela jsou tzv. Svaté schody, celkem 28 stupňů s ostatky svatých. Součástí kostelního areálu je bývalá fara pocházející z 2. poloviny 18. století. Mezi farou a kostelem se tyčí morový sloup Nejsvětější Trojice z roku 1772 se sochami sv. Jana Nepomuckého, sv. Václava a sv. Vojtěcha. Pod kostelem stojí roubený dům zvaný „Burk“ (čp. 10), který v polovině 18. století nechal pro svou rodinu postavit lékař Johann Josef Kittel. Ten byl nazýván Faustem Jizerských hor a považován za zázračného léčitele. Vedle svého domu měl i malou botanickou zahradu, kde pěstoval léčivé rostliny. V místní částí Huť se nachází barokní kaple sv. Vojtěcha postavená v letech 1746–1749. Nad kdysi sklářskou osadou se při zelené turistické značce vedoucí na Černou Studnici nachází památník připomínající dnes již zaniklou sklářskou huť. PřístupDo Pěnčína vede silnice č. 287, odbočující ze silnice E65 (Železný Brod–Tanvald) do Jablonce nad Nisou. Obec a okolí najdete na mapě KČT č. 20–21 Jizerské hory a Frýdlantsko. Zajímavá místa v okolí: Železný BrodNavzdory četným požárům se zde dochovalo několik rázovitých roubených domků, které dodnes nesou název původních obyvatel, např. Klemencovsko, Rezlerovsko apod. Průčelí Klemencovska, které najdete na náměstí 3. května, se zachovalo v podobě z konce 18. století. Roku 1936 bylo zakomponováno do moderní budovy spořitelny (č. 37) postavené podle návrhu architekta Jindřicha Freiwalda. Uvnitř roubeného stavení s podloubím se dnes nachází sklářská expozice Městského muzea, zatímco národopisné sbírky si můžete prohlédnout v největší zachované roubené budově zvané Běliště. Severovýchodně od náměstí se mezi Malým náměstím a Železnou ulicí rozkládá městská památková zóna Trávníky, kterou tvoří jednoposchoďové domečky s podkrovím, nízkými stropy a malými okénky. Díky citlivé rekonstrukci provedené majiteli si zachovaly svůj původní styl. Vedle roubených domků tu uvidíte i mladší kamenné příbytky postavené v empírovém slohu – Knopovsko a Jechovsko. Nejstarší zděnou stavbou ve městě je barokní fara z roku 1723. Na vršku nad Jizerou stojí barokní kostel sv. Jakuba Většího, který nahradil původně dřevěnou stavbu ze 14. století zničenou v průběhu třicetileté války Švédy. Hlavní oltář současného kostela je ze skla a mramoru. Samostatná osmiboká dřevěná zvonice pochází z roku 1761. Cennou památkou je barokní kostelík sv. Jana Nepomuckého „Na Poušti“, který nad městem nechal postavit roku 1769 hrabě Karel Josef Desfours. Rychnov u Jablonce nad Nisou Nejstarší rychnovskou památkou je morový sloup sv. Prokopa postavený roku 1702 na připomínku morové epidemie. Barokní kostel sv. Václava vznikl v letech 1704–1712. V jeho věži je umístěn zvon Karl, který roku 1648 vyrobili pražští zvonaři. Zajímavý je obraz ukřižovaného Krista malovaný na plechu, který se nachází na zábradlí kůru a je typickou ukázkou tvorby místní malířské školy. Pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1780. Za zhlédnutí stojí i několik zdejších barokních křížů. BzíNeobvyklé jméno obce je údajně odvozeno od bezového hájku. Zdejší dominantou je raně barokní farní kostel Nejsvětější Trojice postavený v letech 1692–1697 na místě starší dřevěné stavby. V jeho západní části se tyčí hranolová věž. Jablonec nad NisouDominantou Horního náměstí je funkcionalistický kostel Nejsvětějšího Srdce Páně postavený ve třicátých letech 20. století podle projektu architekta Josefa Zascheho. V nedaleké Opletalově ulici stojí za povšimnutí funkcionalistická vila Friedricha Schmelowského (č. 29). Vznikla v letech 1931–1932 podle projektu architekta Heinricha Lauterbacha a její hodnota spočívá především v unikátní komplexnosti původního vybavení. Mezi Horním a Mírovým náměstím je v Kubálkově ulici nově zrestaurován staniční sloupek a pás kolejnic připomínající někdejší městskou elektrickou dráhu, která sloužila v letech 1900–1965. Na Mírovém náměstí poutá pozornost konstruktivistická Nová radnice vybudovaná v letech 1931–1933 podle návrhu architekta Karla Wintera. Její součástí je veřejnosti přístupná vyhlídková věž. Prostor náměstí zdobí alegorická socha Průmyslu, klasicistní socha ženy z roku 1870. Z Mírového náměstí si můžete udělat malou odbočku na náměstí Dr. Farského, kde stojí novogotický evangelický kostel se 60??m vysokou věží dokončený roku 1833. Na Dolním náměstí se nachází Stará radnice, třípatrová budova se čtyřbokou věží z let 1867–1869. V současnosti zde sídlí městská Městská knihovna. V secesní budově v nedaleké ulici U muzea, která vznikla roku 1904 pod vedením stavitele Emiliana Herbiga a patřila exportní firmě Zimmer & Schmidt, je dnes umístěno Muzeum skla a bižuterie (č. 398). Západně od Dolního náměstí leží v Kostelní ulici areál kostela sv. Anny, jehož součástí je i bývalá fara z 18. století, sousoší Getsemanské zahrady z roku 1829, socha Panny Marie a smírčí kříž. Původně renesanční kostel byl roku 1685 barokně přestavěn a jeho fasáda byla koncem 19. století obnovena v novorenesančním duchu. Kostelní, Jehlářskou a Poštovní ulicí můžete dále projít k Městskému divadlu vystavěnému v letech 1906–1907 podle projektu vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Jednou z nejvýznamnějších městských památek evropského významu je secesní starokatolický kostel Povýšení sv. Kříže nacházející se východně od centra na náměstí B. Němcové. Vznikl v letech 1900–1902 podle plánů architekta Josefa Zascheho a veřejnosti je přístupný pouze v neděli v době konání mší. V jeho okolí se rozkládá příjemná čtvrť secesních domů, které se stavěly na počátku 20. století. V nedaleké Mlýnské ulici se v jednom z nejstarších městských domů s původní barokní dispozicí z 18. století nachází Galerie Belveder (č. 27). Na severovýchodním okraji města stojí v Průběžné ulici Háskova vila z roku 1931 (č. 10), další jablonecké dílo Heinricha Lauterbacha. V severní části Jablonce vznikla v Palackého ulici v letech 1933–1934 Kantorova vila, kterou podle zásad svého učitele Adolfa Loose navrhoval architekt Heinrich Kulka (č. 26). V blízké místní části Rýnovice stojí za zhlédnutí kostel svatého Ducha, který v letech 1697–1698 postavil pražský stavitel Marco Antonio Canevalle. Roku 1882 byl přestavěn a jeho věž zvýšena a roku 1931 přibyla nástěnná freska Čtrnácti svatých pomocníků zpodobňující tehdejší významné občany. Jižně od centra se nachází místní část Vrkoslavice s výletní restaurací Petřín, jejíž součástí je i 20??m vysoká rozhledna z roku 1906. Černá StudniceNa nejvyšším vrchu Černostudničního hřbetu (869??m) se tyčí kamenná rozhledna s turistickou chatou a restaurací. Zdi 26??m vysoké rozhledny, postavené roku 1903, dosahují šířky až 160 cm. Za dobré viditelnosti spatříte z vyhlídkové plošiny kromě vrcholů Jizerských hor a Krkonoš i krajinu Českého ráje, České středohoří, Ještědský hřeben a Lužické hory. Černostudniční hřeben se táhne mezi jižním okrajem měst Jablonec nad Nisou a Tanvald a tvoří jakýsi předěl mezi pohraničními Jizerskými horami a vnitrozemím Čech. Je z větší části zalesněný smrkovým porostem, v němž je roztroušeno množství skalnatých bloků a mohutných balvanů, místy seskupených v kamenná moře. ZásadaDominantou obce je kaple sv. Prokopa založená roku 1749. Socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1823.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Magazín

Horizont na VIRTU

Dubrovník Celodenní výlet autokarem Výlet zahrnuje návštěvu historického města Dubrovníku, které je vedeno na seznamu světového dědictví UNESCO a patří z historického hlediska k jednomu z nejzajímavějších měst Evropy. Prohlídka města s odborným průvodce začíná na hlavní třídě Stradum. Navštívíte velkou a malou Onofriovu kašnu, Palác Sponza ze 16. století, dále pak na jižní straně náměstí Luža s Orlandovým sloupem a kostelem sv. Blažeje, Františkánský klášter a další pamětihodnosti. Po skončení prohlídky je individuální volno, které většina turistů využívá k prohlídce středověkých hradeb, které vedou kolem celého města. Určitě si nenechte ujít i posezení v některé ze stylových konob, které jsou rozmístěny v úzkých přilehlých uličkách a podávají se zde místní gastronomické speciality. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 40,- € Korčula Celodenní výlet autokarem a lodí Při celodenním výletu navštívíte jeden z nejzajímavějších ostrovů v Jaderském moři. Prohlídku hlavního města s bohatou historií, které nese stejné jméno jako ostrov – tedy Korčula, budete absolvovat s místním průvodcem. Město Korčula je též nazýváno „Malým Dubrovníkem“ a patří k nejcennějším památkovým rezervacím Chorvatska. Historické centrum s pravidelně vybudovanými ulicemi obklopují mohutné středověké hradby. Dle místně dochovaných informací pochází z tohoto města legendární cestovatel Marco Polo, jehož údajný rodný dům můžete navštívit. Uvidíte zde i katedrálu sv. Marka, která je vyzdobena obrazem Zvěstování Panny Marie od Tintoretta. Dále je zde k vidění historická radnice, dóžecí palác a kostel sv. Marka. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 45,- € Korčula, Mljet Celodenní výlet autokarem a lodí Spojení prohlídky historické Korčuly (podrobný popis ve výletě Korčula) a prohlídkou národního parku Mljet – přírodní rezervace. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 90,- € Rybí piknik Celodenní výlet lodí Toto je typický dalmatinský výlet lodí, který je spojený především s koupáním, sluněním, hudbou, dobrou zábavou na lodi (ochutnávka místních nápojů) a tradičně dobrou kuchyní z produktů moře. Tento výlet Vám budou nabízet naši delegáti v jednotlivých střediscích. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 25,- € Omiš a řeka Cetina Celodenní výlet autobusem Odjez do města Omiš - individuální prohlídka historické části města a místní tržnice. Projížďka po řece Cetina romantickým kaňonem dlouhým cca 7 km k Radvanovým Mlýnům. Tento kaňon se proslavil natáčením filmů o Vinnetouovi. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: 30,-€ Jako samostatný výlet lze na řece Cetina u místního průvodce objednat rafting. Medžugorje Celodenní výlet autokarem Cesta do tohoto poutního místa s mariánským kultem vede přes údolí řeky Neretvy, jejíž delta je přirovnávána k deltě řeky Nilu. Po překročení hranic do Bosny-Hercegoviny vede cesta do horské vesničky Medžugorje, které se od r. 1981 stalo jedním z nejznámějších poutních míst v Evropě a to na základě zjevení Panny Marie. Toto místo již navštívilo několik milionů poutníků z celého světa a modlí se zde. Během výletu se navštíví místní kostel a kopec zjevení. V místních obchodech lze zakoupit předměty s náboženskou tématikou. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 25,- € Split, Trogir Celodenní výlet autokarem Během tohoto výletu navštívíte centra dvou historických měst. Split – nejkrásnější přístavní město Chorvatska je známe především Diokleciánovým palácem, který si dal vybudovat v roce 295 římský císař Dioklecián. Tento palác tvoří jádro města a je velmi zachovalý. Je zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO. V rámci prohlídky rozhodně stojí za návštěvu katedrála sv. Domnia, dále pak Peristyl - malé náměstíčko s kolonádami. Severně od Diokleciánova paláce je zlatá brána, za kterou stojí známá socha biskupa Grgura z Ninu. Pokud se dotknete jeho palce u nohy – splní se vám přání. Trogir je od r. 1997 zapsán do listiny světového kulturního dědictví UNESCO. Staré jádro je obklopeno zbytkem opevnění z 13. – 16. století jehož součástí je obranná věž sv. Marka. Hlavní památkou je románská katedrála sv. Vavřince, dále pak soudní dvůr, městská hodinová věž, románský kostel sv. Barbory, Knížecí palác a další pamětihodnosti. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 85,- € Vodopády Krka Celodenní výlet autokarem Hlavní náplní tohoto výletu je návštěva národního parku Krka. Jedná se o přírodní ráj vodopádů a soutěsek. Tento přírodní úkaz je stejně zajímavý jako Plitvická jezera. Navíc zde bývá většinou méně turistů, takže pobyt v tomto parku je velice příjemný. Cestou k vodopádům Krka budou realizovány krátké zastávky v historicky zajímavých městech Primošten, Šibenik a Trogir. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 50,- € Ostrov Vis a Modrá jeskyně Celodenní výletů organizovaný z ostrovů Hvar a Brač Návštěva exotického ostrova Vis, který je situovaný uprostřed otevřeného moře. Zastávka v přístavu Komiža s rázovitou architekturou a překrásnou pláží. Pokračování lodí na ostrůvek Biševo s prohlídkou podmořské jeskyně, která je pro svou krásu srovnávána s jeskyní na ostrově Capri v Itálii. Výlet je doprovázen česky mluvícím průvodcem. Orientační cena: cca 45,- € Rent a car Orientační cena za pronájem auta: 1.500,- až 2.000,- CZK Orientační cena za pronájem skútru: cca 450,- CZK/hod., cca 1.200,- CZK/ den

Pokračovat na článek


Máchův kraj - Doksy

Když se řekne Máchovo jezero, každému se vybaví písčité pláže, koupání a rekreace. Okolí Doks na Českolipsku ale nenabízí jen vodní radovánky a atrakce. Příznivci historie tu najdou gotické hrady i renesanční zámky, muzea a lidovou architekturu v rázovitých vesničkách. Sportovněji založení návštěvníci mohou dát pro změnu přednost zdejším cyklistickým i turistickým stezkám, vystoupit na některý z blízkých vrcholů vulkanického původu nebo se ponořit do ticha přírodních rezervací. Kdo se někdy toulal zdejší krajinou, jistě si alespoň jednou vzpomněl na našeho nejvýznamnějšího romantického básníka. Aby ne, vždyť jeho jméno nese nejen jezero, ale i celá oblast. Ovšem v době, kdy Karel Hynek tvořil slavný Máj, se největší vodní plocha severních Čech nazývala jinak.Tehdy se jí říkalo Velký rybník a vzhledem k početnému německému obyvatelstvu ještě častěji Grosser Teich. Byl to přesnější název, protože se opravdu jedná o rybník, který už roku 1367 nechal vybudovat Karel IV. Básníkovo jméno do názvu navrhl až těsně před 2. světovou válkou turistický spolek z Doks, ovšem příslušná jazyková komise tento nápad odmítla. Ani po osvobození, kdy už německý název nepřipadal v úvahu, nebylo nové pojmenování „jezera“ nijak oficiálně vyhlášeno, ale tak nějak potichu a postupně se vplížilo do map a turistických průvodců a dnes už je zcela zažité. Více než 80 let míří k jezeru na pohodovou dovolenou turisté, kterým vyhovuje pobyt na poněkud lidnatějších plážích a březích. Už roku 1920 tu byl na vodu spuštěn parník Greif, který tehdejším rekreantům nabízel jedinečnou možnost romantické plavby, a o deset let později se ve zdejších hotelech během jednoho roku ubytovalo více než 100 000 hostů. A co má nejnavštěvovanější rybník u nás společného s Karlem Hynkem Máchou? Nejspíš jen to, že leží v krajině, kterou měl básník rád. Podle historických pramenů tu byl za svůj krátký život celkem šestkrát; poprvé roku 1832 na pozvání spolužáka ze studií Eduarda Hindla. Máchově zasmušilé a rozervané duši zdejší krajina doslova učarovala. Její dominanta, hrad Bezděz, byl tehdy zcela opuštěný a Máchu inspiroval k napsání povídky Večer na Bezdězu. „Nade mnou se koupala veliká kulatá věž v čistém paprsku nového měsíce; okna zříceného kláštera v polosvětle míhala se pod ní; a vždy se mi zdálo, jako by vyhlídaly šedé hlavy zemřelých mnichů ze zřícené kobky své v tichou noc…,“ píše romantický poeta a z jeho slov je patrné, jak citlivě vnímal vše, co ho na cestách potkalo. I ke svému největšímu dílu, lyricko-epické básni Máj, čerpal inspiraci tady. Při jedné ze svých cest do okolí Doks vyslechl příběh otcovraždy a různé pověsti o loupežnících, které se v básni odrážejí. Známé a nesčetněkrát vydané dílo ale nemělo tak jednoduchý osud, jak by se dnes mohlo zdát. Mácha vydal Máj roku 1836 vlastním nákladem a musel si kvůli tomu vypůjčit značnou sumu peněz. Literární kritika dílo nepřijala a kvality této balady i dalších Máchových děl ocenila až další generace básníků v čele s Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem. O samotném Máchovi, který zemřel před sto sedmdesáti lety, toho moc nevíme. Velkou záhadou je i jeho podoba. Známá je pouze skutečnost, z níž vycházejí všechny portréty, že měl tmavé vlasy, plnovous, modré oči a křivý nos. Pověstná je také jeho rozervaná, marnivá, ješitná a nesnášenlivá povaha. Koneckonců vrstevníky byl považován za podivína a své milé Lori ztropil řadu nepěkných žárlivých scén. O to zajímavější může být návštěva nejstaršího domu v Doksech (čp. 150), roubené stavby se šindelovou věžičkou, kterou roku 1669 nechala postavit hraběnka Marie Františka Heissenštejnská pro staré a osiřelé. Dnes v něm najdete památník věnovaný životu a dílu onoho slavného rozervance. Kromě několika ukázek dobového oblečení a nábytku se tu vše točí kolem Máje. Nejznámější Máchovo dílo vyšlo v desítkách jazyků a v různých úpravách; mezi nejzajímavější exponáty patří třeba jeho překlad do esperanta nebo bibliofilské vydání vyzdobené grafickými listy předních výtvarníků. Nově otevřenou součástí památníku, která ovšem s Máchou příliš nesouvisí, je expozice Rybářství a rybníkářství na Českolipsku. Karel Hynek Mácha byl tulák s vnímavou duší. Pokud i vy dokážete vychutnat krásy přírody či tajemno hradních zřícenin, bude se vám v okolí Doks líbit. Podněty pro zajímavý výlet najdete v druhé části této kapitoly, ale to správné romantické rozpoložení si už budete muset navodit sami… Doksy Na náměstí Republiky stojí kostel sv. Bartoloměje a Nanebevzetí Panny Marie, založený roku 1638. V 18. století byl upraven v pozdně barokním slohu, později k němu přibyly postranní kaple sv. Barbory, Panny Marie a sv. Kříže. Zařízení interiéru je raně barokní s rokokovými doplňky. Soška Panny Marie Montserratské, tzv. Černé Madony, umístěná na hlavním oltáři z let 1670–1680, pochází z hradní kaple na Bezdězu. Ve středu náměstí uvidíte barokní mariánské sousoší z roku 1723. Radnice a některé domy na náměstí byly postaveny v empírovém slohu. V anglickém parku stojí renesanční zámek z 2. poloviny 16. století, jehož dnešní podoba je výsledkem úprav provedených kolem roku 1700; veřejnosti není přístupný. Zajímavou památkou je tzv. hraběcí čekárna, kterou najdete na železničním nádraží. Sloužila rodině Valdštejnů, jejichž zásluhou byly Doksy roku 1867 spojeny železnicí se světem. Na jižním okraji Doks se nad Čepelským rybníkem zdvíhá stejnojmenný vrch s kapličkou sv. Maří Magdalény. Máchovo jezero Již ve třetihorách bývalo v těchto místech jezero, které postupně zarůstalo a po poslední době ledové se proměnilo v obrovské rašeliniště. Ve 14. století nechal Karel IV. průrvu vytvořenou ledovcem zahradit, a tak roku 1367 vznikl Velký rybník, dnešní Máchovo jezero. Při jeho jihovýchodním břehu se nachází přírodní rezervace Swamp chránící zbytky zmíněného rašeliniště. Z vodní plochy vystupují Myší a Kachní ostrov, významné ornitologické lokality (vstup na ně je zakázán). Na Myším ostrově stojí zbytky tvrze z 15. století. Na severním břehu jezera se nachází tzv. Jarmilina skála, kde dřív stával pomník K. H. Máchy z roku 1936. O dva roky později ho nacisté shodili do jezera a dnes je umístěn na Hůrce v Bělé pod Bezdězem. V době K. H. Máchy mělo jezero rozlohu asi 350 ha a jeho jižní cíp sahal až k dnešnímu hotelu Grand (dnes má jen 280 ha). Jeho břehy lemují písečné pláže a můžete také využít nabídky okružní plavby po jezeře. Přístup Doksy a Staré Splavy leží na silnici č. 38 spojující Mladou Boleslav a silnici č. 9 (Česká Lípa – Mělník) a na železniční trati č. 080 (Bakov nad Jizerou – Jedlová). Oblast najdete na mapě KČT č. 15 Máchův kraj. DALŠÍ Zajímavá místa Máchova KRAJE Staré Splavy Z Doks vede červená turistická značka po břehu Máchova jezera do rekreační osady ležící u jeho severního okraje. V její blízkosti se tyčí výhledový kopec Šroubený (375 m), na který vede modrá značka. Braniborská jeskyně Západně od Splavů se můžete po zelené značce vydat k 44 m dlouhému skalnímu převisu, který v minulosti sloužil místním obyvatelům jako úkryt v době válek. Jestřebí Zdejší kostel sv. Ondřeje vznikl v letech 1780–1781 v rokokově-klasicistním stylu a o deset let později byl vyzdoben malbami Josefa Kramolína. Pozůstatkem staršího kostela je zvonice z 1. poloviny 16. století, do současné podoby upravená po roce 1768. Nad obcí se nachází zřícenina hradu, založeného na konci 14. století zřejmě Berky z Dubé. V 16. století hrad sloužil již jen hospodářským účelům a postupně chátral. Zachovaly se zbytky zdiva a schodiště ve skále; přístupná je vyhlídková plošina. Hradčanské bučiny Po modré značce se ze Starých Splavů můžete vydat do Hradčanských bučin, nazývaných někdy Prolomené hory. Jejich součástí jsou Hradčanské stěny se zajímavými skalními útvary a tajemnými roklemi a turistům nepřístupná obora s vysokou a mufloní zvěří. Břehyně-Pecopala Hlavním přítokem Máchova jezera je Břehyňský potok vytékající ze stejnojmenného rybníka. Ten je součástí přírodní rezervace Břehyně-Pecopala chránící vodní ptáky a vzácné rostliny. Bezděz Jedním ze symbolů Máchova kraje je zřícenina hradu, který v letech 1250–1280 nechal vybudovat král Přemysl Otakar II. Po roce 1621 patřil Albrechtu z Valdštejna, který zde založil klášter Panny Marie Montserratské, jenž se stal významným poutním místem. Císař Josef II. klášter roku 1785 zrušil a poté byl hrad opuštěn. Nejvýznamnější budovou areálu je raně gotická hradní kaple. Z Velké věže je nádherný kruhový výhled do okolí. Od Velkého Bezdězu je hlubokým sedlem oddělen Malý Bezděz, na němž se nacházejí zbytky předsunutého opevnění, tzv. Švédské šance. Bezděz je z Doks dostupný po červené značce. Králův stolec

Pokračovat na článek


Smírčí kříže - Náchodsko

Obvyklým cílem rodinných výletů bývají hrady, zámky, jejich zříceniny, nebo místa známá svými přírodními krásami. Při putování krajinou si povšimneme osamělého kostelíka, kapličky nebo roubenky, zkrátka nějaké stavby, která připoutá naši pozornost svými rozměry nebo zajímavým vzhledem. Existuje však skupina drobných památek, kolem nichž často procházíme téměř bez zájmu. Jsou nenápadné, někdy stojí přímo u cesty či silnice, jindy bývají skryté hluboko v lesích. Říká se jim smírčí kříže, a i když nepatří mezi turistické atrakce, jsou zajímavou připomínkou dávné historie místa, kde stojí. Smírčí kříže udivují svou mohutností, umístěním, zpracováním nebo nápisem, který nesou. Zpravidla se jedná o hrubě tesané nepravidelné kameny ve tvaru kříže a někdy jim část chybí. Na první pohled působí starobylým dojmem a nesou těžko rozeznatelný nápis, letopočet nebo rytinu. Patří mezi ně i kameny, do nichž je kříž pouze vyrytý, a také křížová kola s křížem vytesaným v kruhu. Díky svému tajuplnému vzhledu lákají snad od nepaměti amatérské i profesionální badatele, kteří se pokoušeli najít odpověď na otázky, kdo a proč je vlastně vytvořil. S řadou těchto pozoruhodných památek je navíc svázána nějaká pověst či legenda. Podle nich bývají připomínkou dávné tragické události – přepadení, loupeže, chladnokrevné vraždy nebo smrti za nešťastných okolností. Tomu v mnoha případech odpovídá symbol vyrytý na kříži v podobě meče, sekery, nože, ale také srpu nebo nůžek, to když si do vlasů vjeli sedláci nebo mistr krejčí se svým tovaryšem. Lidové pověsti se však často liší, a tak se na ně badatelé při pátrání po původu křížů nemohou spolehnout. Průlom v jejich práci znamenal až překvapivý objev profesora Wilhelma z Lokte, který ve starých archivech našel smírčí listiny. V nich je popsáno, kdo, kdy a co spáchal a jaký trest mu byl za to vyměřen. Třeba právě povinnost vyrobit smírčí kříž, u něhož pak někdy hříšník musel také odprosit pozůstalé; odtud pochází název kříže. Jednalo se totiž o jakési přiznání viny a pokus o smíření s obětí a jejími příbuznými. Jen zhotovení smírčího kříže ale k odčinění hříchu nestačilo, provinilci bývali odsuzováni i k řadě dalších těžkých trestů. Pěknou ukázkou je například dochovaná smírčí listina, nalezená roku 1950 v sokolovském archivu profesorem Heinrichem Zimmermanem. Týká se smírčího kříže u Horního Slavkova: „V pondělí na sv. Vavřince ve zkráceném 13. roce bylo s vědomím urozeného pána Jana Pluha z Rabštejna a na Bečově učiněno narovnání pro Jorga ze Sandtu (Týn u Sokolova), toho času hejtmana na Bečově, pro Wolfa Spora z Klingenu (Hlínová u Nebanic) a též purkmistra a radní v Bečově ve věci zabití, jež se událo v Horním Slavkově na Hansu Hajerovi, jemuž buď Bůh milostiv. Pachatelem je Wilhelm Zeidler z Altenburgsteinu. Narovnání bylo sjednáno, jak jest následovně psáno: Za prvé budiž pachatel zbaven všech duchovních a světských úřadů. Také ať vystrojí pohřeb se šesti kněžími a dá k tomu 4 libry vosku a nechť dá 1 libru vosku na obětní svíčky. Za další ať pachatel vykoná pouť do Říma v nejbližší možné době. Rovněž nechť vykoná pouť do Cách vlastním tělem. Za další musí dát sloužit 30 zádušních mší v nejkratším čase. Za další ať nechá sloužit pamětní mše v místě, kde leží zesnulý. Rovněž budiž pachatelem postaven kamenný kříž vysoký 6 stop a 3 stopy široký na místě podle přání příbuzných zabitého.“ Většina smírčích křížů pochází ze 13. až 16. století. Mnoho z nich však nemá letopočet ani příslušnou smírčí listinu, a tak se můžeme jen dohadovat, kdy vznikly. Naštěstí se dochoval dopis z roku 1556, v němž páter Usmarus napsal Ignáci z Loyoly: „…na cestách lesy, které se kdysi nazývaly Hercynský les, jsem spatřoval četné kamenokříže s vytesanými meči, sekyrami, dýkami…“ Hercynský les byl kdysi název pro oblast mezi dnešním Magdeburgem a Bratislavou, a tak víme alespoň to, že přinejmenším část smírčích křížů na našem území je nejméně 400 let starých. Změnu této smírčí tradice znamenal rok 1532, kdy císař Karel V. vydal nařízení, kterým byl na území římsko-německé říše za zabití člověka stanoven trest smrti. V českých zemích byl zaveden po bitvě na Bílé hoře, kdy městské právo nově zavedené Koldínovým zákoníkem dávalo vrchnosti možnost libovolně trestat nebo promíjet zločiny poddaných. Odčinit zločin smírem už tedy nebylo možné. Od té doby vznikaly kříže spíše jen jako symbol uctění památky. Pro ilustraci toho, jak rozmanitá je historie smírčích křížů, se vydejme za několika příklady na Náchodsko. Na kopci Libiny západně od Jaroměře se tyčí jeden z největších smírčích křížů u nás – měří 163 cm. Pověst praví, že až na jeho ramena usedne panna Liběna a zahlédne v dálce věže královéhradeckého biskupského chrámu, přijde soudný den. U obce Běluň stojí další kříž, už značně ohlodaný zubem času. Označuje místo, kde při sporu o hranice pozemků zabil rolník svého souseda. Do Dolního Adršpachu byly zase přeneseny dva kříže ze zaniklé obce Libná, přičemž jeden z nich stál původně na místě, na němž roku 1790 došlo ke smrti dřevorubce. V Heřmánkovicích můžete pro změnu spatřit dva kříže zazděné do ohradní zdi hřbitova při kostele Všech svatých. Podle pověsti se tu za třicetileté války utkali dva vojáci a bitka se stala osudnou pro oba. Zatímco jeden z nich zemřel přímo u kostela, druhý skonal jen o několik desítek metrů dál. Jiný kříž u České Metuje je z jedné strany ozdoben rytinou sekery a z druhé strany poměrně dlouhým nápisem. Kříž údajně připomíná událost, která se zde stala; je však podvrhem z 19. století. I v tomto případě se nám však zachovala lidová pověst, podle níž zde zemřel švédský voják. Na závěr přiznejme, že tajemství smírčích křížů, těchto němých svědků zapomenutých událostí, není ještě zdaleka odhaleno. K většině z nich se nedochovaly smírčí listiny ani žádné legendy, a co si například počít s výkladem těch, na nichž je zobrazen preclík nebo chléb? Na vražedný nástroj to nevypadá… A tak, až nějaký podobný kříž uvidíte, můžete popustit uzdu své fantazii a zkusit si k němu nějaký příběh vymyslet. (Použity informace z textu Richarda Švandrlíka „Záhadné památníky“ a Stanislava Burachoviče „Smírčí smlouva z Horního Slavkova 1513“.) Východiska ke smírčím křížům na Náchodsku Police nad Metují Centrem historické části města je čtvercové Masarykovo náměstí. Roku 1595 zde byla dokončena stavba nové radnice, počátkem 18. století barokně upravené a roku 1876 vybavené novou osmibokou věží ve stylu tudorské gotiky. Nejvýznamnější městskou památkou je klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, raně gotická trojlodní bazilika, založená ve 13. století a později barokně přestavěná K. I. Dientzenhoferem. Ke kostelu přiléhá budova kláštera. Dnes je zde umístěno Městské muzeum s expozicí věnovanou historii Policka a se sbírkami porcelánu, skla, keramiky a nábytku. Obec Česká Metuje leží asi 5 km západně od Police nad Metují. Smírčí kříž najdete v blízkosti silnice vedoucí do Žďáru nad Metují, asi 500 m za obcí. Jaroměř Historické centrum se nachází v okolí protáhlého náměstí ČSA, které obklopují domy se zachovalými gotickými a renesančními jádry. Mezi nimi vyniká původně renesanční radnice v současné empírové podobě. Dominantou náměstí je barokní mariánský sloup postavený v letech 1723–1727, dílo Matyáše Brauna a Řehoře Thényho. Cihlový, původně gotický kostel sv. Mikuláše, vznikl v průběhu 15. století. Později prošel barokními úpravami, přesto zůstal cennou památkou lucemburské a jagellonské gotiky. Hlavním zástupcem secese ve městě je Fügnerova sokolovna, postavená v letech 1901–1903 (dnes Městské divadlo na náměstí Dukelských hrdinů). V někdejším obchodním domě firmy Wenke, který vznikl v letech 1910–1911 podle projektu architekta Josefa Gočára, je dnes umístěno Městské muzeum s galerií (Husova 295). V areálu nádraží ČD můžete navštívit železniční muzeum s historickými lokomotivami a vagóny. V letech 1780–1785 v bezprostřední blízkosti města vznikla pevnost Josefov, vrcholné dílo evropského fortifikačního stavitelství. Pevnost se skládala z několika vzájemně nezávislých celků; jejím centrem byla tzv. Horní pevnost s obytnými budovami. Součástí areálu je i klasicistní kostel Nanebevstoupení Páně. Strategický význam měl systém podzemních chodeb, jejichž celková délka dosahovala 45 km; dnes je zhruba kilometrový úsek přístupný veřejnosti. Ke kopci Libiny vede z Jaroměře západním směrem žlutá turistická značka (asi 3 km z centra). Do obce Běluň se z města dostanete po modré značce (4 km). Pokračujte až k lesu, na jehož okraji se v blízkosti velkého posedu nachází kříž. Broumov V polovině 14. století zde byl založen benediktinský klášter sv. Václava, jehož dnešní podoba je výsledkem barokní přestavby v letech 1728–1733 podle projektu architekta K. I. Dientzenhofera. V klášteře je od roku 1980 umístěno Muzeum Broumovska, zaměřené na kulturní historii kláštera, měst a vesnic zdejšího kraje. Na Mírovém náměstí si můžete prohlédnout budovu staré radnice z roku 1419. Při dolní bráně stojí kostel sv. Václava, postavený podle plánů K. I. Dientzenhofera roku 1729. Mnohem starší je kostel sv. Petra a Pavla na Kostelním náměstí, založený v polovině 13. století a později barokně přestavěný. Cennou památkou je i hřbitovní kostel Panny Marie, údajně nejstarší dřevěný kostel v Čechách. Byl založen zřejmě již ve 12. století a poté, co jej vypálili husité, byl roku 1459 obnoven. Z Broumova vede severním směrem žlutá turistická značka do obce Heřmánkovice. Zdejší dominantou je barokní kostel Všech Svatých, postavený roku 1723 podle projektu K. I. Dientzenhofera. Adršpach Obec leží v údolí Metuje při severním okraji Adršpašsko-teplických skal. V 15. století Berkové z Dubé v Dolním Adršpachu založili tvrz, která byla později přestavěna na renesanční zámek. Prohlédnout si můžete také kostel Povýšení svatého kříže, postavený v letech 1827–1831. Smírčí kříže stojí na soukromém pozemku na konci polní cesty, která vede od zámku kolem rybníka směrem k trati. Zmíněné lokality najdete na mapách KČT č. 23 Podkrkonoší a č. 26 Broumovsko, Góry Kamienne a Stołowe.

Pokračovat na článek


Slatíňanská procházka - Slatiňany

Na rozhraní Železných hor a úrodného Polabí leží město Slatiňany, které díky svým památkám a okolní přírodě patří k oblíbeným a vyhledávaným výletním místům. Pokud máte rádi historii, koně a procházky nádhernými parky, o cíli svého dalšího výletu nemusíte přemýšlet. Ve městě i v jeho blízkém okolí najdete vše zmíněné a na své si určitě přijdou i děti. První písemné doklady o existenci Slatiňan pocházejí z konce 13. století, kdy zde stála dřevěná gotická tvrz vladyky Františka. Na sklonku 16. století ji koupil pražský měšťan Bohuslav Mazanec z Frymburka, který nechal na místě tvrze vystavět renesanční zámek. Z dalších vlastníků panství byli důležití zejména Auerspergové, za jejichž správy se Slatiňany proměnily v hospodářsky i kulturně významné místo. V 19. století zde vznikla řada průmyslových podniků a roku 1971 byly Slatiňany povýšeny na město. Zámek je dodnes jednou ze zdejších dominant. Základní podobu mu v 2. polovině 16. století vtiskl císařský stavitel Ulric Aostallis de Sala, současný vzhled však získal až v 19. století za Auerspergů. V téže době v jeho blízkosti vznikl anglický park, v němž se nachází druhá nejbohatší sbírka dřevin ve východních Čechách. Uvidíte zde sochu koně, která byla jedním z návrhů sochaře Bohumila Kafky pro pomník Jana Žižky z Trocnova na pražském Vítkově. Není tu náhodou, neboť po druhé světové válce bylo v prostorách zámku zřízeno Hippologické muzeum. Vzniklo zásluhou univerzitního profesora PhDr. MUDr. Františka Bílka, Dr.Sc., světově uznávaného genetika, který roku 1921 zakoupil tři koně Převalského. Dva z nich stáli na počátku chovu tohoto posledního druhu divokého koně, který je spjat zejména s pražskou zoologickou zahradou. Profesor Bílek rovněž realizoval projekt záchrany starokladrubského vraníka, jehož stádo bylo roku 1945 přemístěno právě do Slatiňan, do bývalých knížecích stájí, a navrhl zřízení koňského muzea ve zdejším zkonfiskovaném zámku. V následujícím období sem byly svezeny sbírkové předměty z více než 120 českých hradů, vysokých škol a výzkumných ústavů. Vzniklo ojedinělé muzeum, kde si dnes můžete ve 34 zámeckých místnostech prohlédnout největší evropskou sbírku exponátů a obrazů s koňskou tematikou. A poté máte samozřejmě ještě možnost potěšit se krásou živých koní v zámeckém parku. Zajímavé jsou však i samotné prostory zámku, zejména stará kuchyně, jídelna a knihovna s bohatě intarzovanými knihovními skříněmi. Jen ve dvou z nich jsou ale uloženy knihy z původní auersperské knihovny, ostatní díla se týkají koní. Po prohlídce zámku a hřebčína si nenechte ujít ani procházku po zámeckém parku a nedalekém lesoparku. Najdete zde romantickou stavbu Švýcárny a potěšeny budou i děti, kterým se zalíbí Kočičí hrádek, miniatura středověkého hradu, stojící na malé skalce. Pro své vlastní děti ho původně nechala vystavět kněžna Vilemína z Auerspergu, a v té době jistě netušila, že se stane pohádkovým královstvím pro mnoho dalších pokolení malých návštěvníků. Parkem vede okružní naučná stezka věnovaná ochraně přírody a koním. Druhou slatiňanskou dominantou je kostel sv. Martina. O jeho vzniku toho moc nevíme, snad jen, že byl založen v dobách Přemyslovců. V 15. století jej, stejně jako celé město, zničilo vojsko uherského krále Matyáše a až roku 1881 původní stavbu nahradil novogotický kostel vystavěný podle plánů Františka Schmoranze. Tento významný architekt, stavitel a restaurátor památek, známý svou zálibou v novogotickém stylu, žil od roku 1834 ve Slatiňanech. V blízkosti kostela se nachází socha sv. Jana Nepomuckého a morový sloup, postavený k uctění sv. Salvátora a připomínající krutou epidemii z konce 17. století. Vycházkou za historickými pamětihodnostmi poznávání tohoto kouzelného města zdaleka nekončí. Z jeho jihozápadního okraje se můžete vydat na Vrchlického návrší, zdvihající se nad zámeckým parkem. Známý básník zde na přelomu 19. a 20. století rád pobýval, a proto tu najdete jeho pamětní desku, kterou zhotovil sochař Otakar Španiel. Prohlédnout si můžete také obraz Panny Marie, umístěný v kamenném podstavci na křemencové skále. Pochází z roku 1444 a ze zbořeného kláštera v Dolních Rakousích ho přivezla kněžna Gabriela z Auerspergu. Místo je opředeno legendami o zázračné moci Panny Marie. Kněžna se tu prý jednou modlila tak usilovně, že zachránila panství před vzpourou sedláků. Jihovýchodně od návrší se nachází slatiňanská místní část Škrovád. Uprostřed obce stojí památník obětem obou světových válek. Do poloviny 20. století se v okolí Škrovádu těžil pískovec, dnes už opuštěné lomy slouží jen jako cvičné horolezecké terény. Ze zdejšího pískovce byla například vytvořena socha sv. Jana Nepomuckého stojící před slatiňanským kostelem a posloužil i při výstavbě zámku. Můžete se odtud vydat k nedalekým Kochánovickým rybníkům. Spolu s okolními mokřadními loukami, na nichž se vyskytuje mnoho vzácných rostlin a živočichů, tvoří součást Chráněné krajinné oblasti Železné hory. Podle zdejších slatin také vzniklo jméno města. Místem prochází naučná stezka Krajem Chrudimky, která začíná u Filipovského pramene Chrudimky a vede přes nejdůležitější historické a přírodní zajímavosti v okolí řeky až do Chrudimi. Její celková délka přesahuje 80  km, a proto poskytuje ideální příležitost pro poznávání kouzelné krajiny Železných hor a jejich okolí. Přístup Slatiňany leží na silnici č. 37 (Chrudim–Žďár nad Sázavou) a na železniční trati č. 238 (Pardubice–Havlíčkův Brod). Slatiňany najdete na mapě KČT č. 45 Železné hory. Zajímavá místa v okolí Chrudim Centrum historické části města tvoří Resselovo náměstí s chrámem Nanebevzetí Panny Marie z roku 1291. Presbytář kostela vznikl zřejmě ještě před založením města a původně sloužil jako kaple zeměpanského hradu. Dříve měl kostel dvě věže různých velikostí a tvarů. Levá Černá věž i pravá věž Trubačka roku 1702 vyhořely po zásahu bleskem a při rekonstrukci obě získaly dnešní vzhled. Sakristie, presbytář i lodě kostela jsou zaklenuty původními gotickými klenbami. Mezi nejcennější části interiéru patří křídlový oltář Panny Marie ze 16. století v severní lodi kostela a kamenná gotická kazatelna z poloviny 15. století. Uprostřed náměstí byl v letech 1719–1732 vztyčen monumentální morový sloup Proměnění Páně. Socha Nanebevzetí Panny Marie je dílem známého sochaře Františka Pacáka. Na jižní straně náměstí stojí nová radnice, původně dva domy, spojené roku 1883. Na opačné straně náměstí si můžete prohlédnou renesančně-barokní budovu staré radnice s vížkou (č. 1). Současný vzhled získala při přestavbě roku 1721. Na nádvoří se dochovaly renesanční arkády. Na náměstí najdete i několik dalších měšťanských domů s goticko-renesančními jádry, z nichž stojí za zmínku zejména Rozvodovský dům (č. 76) s empírovým průčelím na jižní straně. Nedaleko chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Břetislavově ulici upoutá pozornost nádherný renesanční Mydlářovský dům (č. 74), pojmenovaný po chrudimském měšťanovi Matěji Mydlářovi. Třípatrový dům směrem do ulice zdobí ve dvou patrech lodžie s pěti oblouky s bohatou figurální výzdobou v prvním poschodí; třetí patro tvoří dřevěná pavlač. Zadní fronta domu je opatřena arkádami a vystupuje z ní vyšší válcová věž v podobě minaretu nazývaná hvězdárna a nižší šestiboká věž. V budově je umístěno Muzeum loutkářských kultur založené roku 1972; expozice obsahuje přes 7 000 loutek z celého světa. Východně od Resselova náměstí si na Školním náměstí prohlédněte také bývalý kostel sv. Josefa s kapucínským klášterem, postavený roku 1665. Po 2. světové válce byl odsvěcen a v současné době v něm sídlí úřady města. Pod kostelem se nachází tzv. Boží hrob, který býval cílem poutníků při chrudimské pouti a při významných církevních svátcích. Jihovýchodně od kostela sv. Josefa můžete ve Sladkovského ulici navštívit novogoticky upravený kostel sv. Michala. Na křižovatce Husovy a Havlíčkovy ulice se nachází pozdně gotický kostel sv. Kateřiny z 2. poloviny 15. století. Na hřbitově ležícím jižně od historického centra na druhém břehu Chrudimky stojí v ulici Nejedlého kostel sv. Kříže. Jeho současná podoba je výsledkem novogotické úpravy z roku 1874. Severozápadně od Resselova náměstí se nachází Regionální muzeum, jehož dvě budovy vznikly na přelomu 19. a 20. století. Zatímco pseudorenesanční budova slouží muzejním účelům, v pseudobarokní budově s restaurací a vinárnou se konají různé společenské akce. V nedaleké ulici Čs. partyzánů poutá pozornost konstruktivistická budova divadla Karla Pippicha, pojmenovaná podle významného hudebníka, režiséra a divadelníka. Byla postavena v letech 1931–1934 podle projektu Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma. Dalším zástupcem moderní architektury je tzv. Sýkorova vila, nacházející se v jihozápadní části města ve Fibichově ulici (č. 27). Secesní stavba s prvky lidové architektury vznikla roku 1907 podle návrhu architekta Jana Kotěry. Kočí Nejcennější památkou v obci je původně gotický kostel sv. Bartoloměje postavený roku 1397, později novogoticky upravený. V jeho interiéru si můžete prohlédnout nástěnné malby ze 16. a 18. století, malovaný kazetový strop pocházející z roku 1678, kazatelnu z roku 1681 a tabulový obraz Korunování Panny Marie vytvořený na počátku 16. století. Kostel byl v 17. století rozšířen o dřevěnou zvonici jehlancovitého tvaru, krytou šindelem. Do ní ústí dřevěný krytý most s arkádami a valbovou šindelovou střechou, který překonává malý vodní příkop. Tři Bubny Zdejší kostel sv. Jiří byl postaven ve 14. století a v jeho interiéru se dochovaly nástěnné malby z 1. poloviny 15. století. Dva presbytáře kostela jsou zaklenuty křížovými klenbami. V okolí se nacházejí zbytky hvězdicovitého opevnění z prusko-rakouské války z roku 1778 s pětibokými bastiony. Zaječice V obci stojí socha sv. Jana Nepomuckého zhotovená roku 1737 a bývalá tvrz (čp. 64) se zbytky pozdně gotických okenních ostění.

Pokračovat na článek


Bobři - Svatá Kateřina

Pád železné opony po roce 1989 neznamenal větší svobodu jen pro obyvatele tehdejšího Československa, ale „těží“ z něho i některé druhy zvířat. Týká se to třeba bobrů, které byste dříve v oblasti Českého lesa či Šumavy hledali marně. Dnes se jim v západních Čechách výborně daří hned na několika místech, zejména v povodí Kateřinského a Farského potoka, jež se pomalu, ale jistě mění v bobří ráj. Jsou to tvorové velmi plaší a představit vám je můžeme jen díky fotografovi Ladislavu Vogeltanzovi, který se jejich „lovu beze zbraní“ věnuje už několik let. Bobři obývali české země od nepaměti, vždyť většinu našeho území kdysi pokrývaly husté lesy protkané tehdy ještě neregulovanými potoky a řekami. Mnoho přirozených nepřátel neměli, ostatně není nijak jednoduché ulovit zvířata, která velkou část života tráví ve vodě či v její blízkosti. Tak tomu ale bylo jen do chvíle, kdy se o bobry začali zajímat lidé. Nejvíce je lákala kvalitní kožešina a také aromatický výměšek žlázy u kořene ocasu, jenž se používal v lékařství a kosmetice. Zvýšená poptávka po těchto artiklech znamenala pro krásná zvířata ohrožení a asi od 12. století jich u nás začalo ubývat. V 18. století pak nastal „soumrak bobrů“ a přibližně v jeho polovině byli vyhubeni. Následovalo několik pokusů o jejich opětovné vysazení a kolem roku 1830 se prý vyskytovali dokonce i na pražských vltavských ostrovech. Jenže za nějaký čas bobři znovu zcela vymizeli. Co nedokázali napravit lidé, o to se nakonec museli postarat bobři sami. Koncem osmdesátých let 20. století byli na některých našich tocích spatřeni první jedinci, kteří k nám podél vody dorazili z Polska, Německa a Rakouska. A dnes je situace ještě lepší, nastálo obývají asi šest oblastí v Čechách a na Moravě. Kateřinský potok pramení nedaleko Lesné a pak teče směrem k jihu. Kousek od Rozvadova podtéká dálnici D5 a za Svatou Kateřinou se noří do hlubokých lesů. Tady se kolem roku 1990 objevili první bobři. Pronikli sem proti proudu potoka, který jen o několik kilometrů dál vtéká na území Bavorska. Prozradily je čerstvé i starší okusy a o několik let později, když se zde natrvalo usadilo několik párů, tu vyrostly i bobří stavby. Při procházce podél potoka určitě narazíte na nakousané či zporážené stromy a větve, a pokud budete mít štěstí, objevíte možná i bobří hrad. Na první pohled vypadá jako neforemná hromada roští, ale je to domov těchto přičinlivých zvířátek. Ovšem spatřit ohryzané dřeviny je něco jiného než vidět samotné bobry, kteří se při každém neznámém zvuku ihned ponoří do bezpečí pod vodní hladinu. Šanci můžete mít jen v případě, že zůstanete zcela v klidu a budete opravdu velmi trpělivě čekat. Musíte si však také vybrat ten pravý okamžik, v poledne byste číhali marně. Ve dne bobři spí a aktivní jsou jen v noci a brzy po ránu, takže jedinou možností, jak je spatřit, je vypravit se na místo už večer a strávit tu celou noc. Podobně to musel dělat i fotograf Ladislav Vogeltanz, díky jehož snímkům si můžete udělat představu, jak bobři tráví svou pracovní dobu i volný čas. Podívaná je to rozhodně zajímavá. Když vydržíte, ukáží vám bobříci mnoho ze svých zvyků. Nejvíce času věnují získávání potravy, případně stavebního materiálu. Ačkoliv jsou výhradně býložravci, jejich jídelníček je velmi pestrý. Patří do něj různé byliny, lýko a drobné větvičky, přičemž nejvíc jim chutná topol, vrba, olše, jasan a bříza. A dokonce si vytvářejí zásoby v podobě větviček, zapíchaných do dna tůněk. Nepohrdnou však ani zemědělskými plodinami a rádi si občas smlsnou na řepě nebo obilí. Jejich loupeživé výpravy na pole většinou prozrazují vyšlapané cestičky. Aby se dostali k tenkým větvičkám nebo mladé kůře, neváhají občas nějaký ten strom porazit; v tom jsou skutečnými mistry. Většinou se zajímají o dřeviny o průměru do 20 cm, ale v případě potřeby si poradí i s mnohem silnějším kmenem. Dokáží strom porazit tak, aby padl do vody, kde k němu mají lepší a bezpečnější přístup. Místo překousané bobry má typický tvar přesýpacích hodin a při bližším průzkumu na něm najdete otisky zubů ostřejších než dláto. Kácení křovin a stromů však bobrům neslouží jen k získávání potravy, opatřují si tak zároveň i stavební materiál pro své hrady a hráze. Stavějí je společně „tlapkou nerozdílnou“ členové celé kolonie a jsou nesmírně pracovití. Pokud o příbytek přijdou, během několika dní si dokáží vystavět nový. Budování hrází ve volné přírodě je spíše užitečné. Mění sice často charakter vodního toku, ale vznikající jezera zabraňují odplavování půdy a podílejí se na usazování důležitých sedimentů. V hrázích bobři spí a pečují o mláďata, která přicházejí na svět na jaře. Může jich být až pět a v mateřské kolonii zůstávají dva roky. Bobr evropský je po jihoamerické kapybaře druhým největším hlodavcem na světě. V dospělosti váží až 30 kg a jeho tělo pokrývá hustá černohnědá srst, impregnovaná tukovou hmotou ze žlázy v blízkosti ocasu. S pomocí výměšku z jiné žlázy si označuje své teritorium, které dokáže tvrdě bránit před vetřelci. Stejně jako některým dalším hlodavcům mu dala příroda do vínku částečně protistojný prst na předních končetinách, což mu umožňuje obratnou manipulaci s větvemi. Mezi prsty má plovací blány, takže se může výborně pohybovat pod vodou i na hladině. Pokud se vám někdy podaří pozorovat bobry zblízka, určitě si povšimnete jejich nejtypičtějšího znaku, kterým je široký ocas. Kromě toho, že slouží jako kormidlo, hodí se i v případě nebezpečí. Vyplašený bobr jím plácne o hladinu, čímž varuje všechny členy své rodiny před možným nepřítelem, a ponoří se do vody. Pak vám nezbude, než se znovu na dlouhou chvíli obrnit trpělivostí. Ovšem i dnes se najdou lidé, kteří vodní osadníky příliš nemilují. Obvyklou námitkou jsou škody, jichž se prý bobři dopouštějí na břehových porostech nebo zemědělských plochách, často se také argumentuje jejich přemnožením. Ve skutečnosti je však zatím bobrů tak málo, že o nějaké hrozbě pro přírodu nemůže být ani řeč. Spíše bychom měli být rádi, že u nás opět žijí – koneckonců, zdejší krajina jim kdysi patřila možná více než nám, prostě se jen vrátili domů. Svatá Kateřina Místo je prvně zmíněno už roku 1306, kdy zde stávala poustevna. Koncem 16. století tu Švamberkové založili sklárny a z domků sklářů se později vyvinula zemědělská osada. Své jméno získala podle kostela sv. Kateřiny, který vznikl přestavbou kaple založené ve 14. století benediktiny z Kladrub. Kolem roku 1792 získal kostel barokní vzhled. Bohatý interiér pochází z 18. a 19. století. V podlaze kostela jsou zasazeny náhrobky císařských výběrčích cla z Rozvadova. Na místním hřbitově si můžete prohlédnout řadu kovaných křížů. O necelý kilometr jižněji se zachovaly zbytky opevnění z třicetileté války. Svatá Kateřina je dnes místní částí obce Rozvadov. Přístup Svatá Kateřina je přístupná odbočkou z dálnice D5 (exit 145 Kateřina) vedoucí z Plzně na hraniční přechod Rozvadov/Waidhaus. Oblast najdete na mapách KČT č. 28 Český les-sever a č. 29 Český les-jih. Zajímavá místa v okolí  Český les Český les je horský masív, který v délce asi 80 km tvoří přirozenou hranici mezi Českou republikou a Německem. Dělí se na několik částí: Dyleňský les, Přimdský les, Kateřinskou kotlinu a Čerchovský les. Jeho nejvyšší horou je Čerchov (1 042 m), do roku 1990 nepřístupný. Na vrcholu stojí 24 m vysoká kamenná rozhledna z roku 1905 s výhledem až k Alpám. Na pravěké osídlení Českého lesa odkazují drobné nálezy učiněné například na úpatí vrchu Přimda. Ve středověku jeho územím procházela důležitá obchodní stezka spojující Prahu a Norimberk. Od 13. století zde Chodové střežili hranice státu a za to měli četná privilegia. Až do 2. světové války bylo asi 90 % zdejších obyvatel německé národnosti. Po válce se velká část území stala součástí nepřístupného pohraničního pásma a více než 20 vesnic zaniklo. Díky četným rašeliništím je Český les významnou zásobárnou vody. Jeho převážnou část odvodňuje Mže, významnými toky jsou také Hamerský, Bezděkovský a Kateřinský potok. Původní porosty tvořily bukové lesy se silnou příměsí jedle, většina z nich však byla vykácena a z 80 % je nahradily smrkové monokultury. Hojně se zde vyskytuje vysoká a černá zvěř, ojediněle rys ostrovid. Roku 2005 byla v části území o rozloze 473 km2 vyhlášena CHKO Český les. Přibližně středem masivu prochází dálnice D5, která ho rozděluje na dvě samostatné části, neboť blízké okolí dálnice je z CHKO vyčleněno. Předmětem ochrany je zachovalá krajina, která paradoxně díky vyhlášení pohraničního pásma unikla větší devastaci. Součástí CHKO je 18 přírodních rezervací. Lesná Zdejší kostel sv. Mikuláše, založený ve 14. století, získal svou současnou podobu roku 1774, kdy sloužil jako rodinná hrobka rodu Schirndingerů, tehdejších majitelů obce. Uvnitř si můžete prohlédnout jejich náhrobky. V současné době je kostel využíván pravoslavnou církví. V zámku, roku 1787 barokně upraveném, dnes sídlí obecní úřad a konají se tu společenské akce. Socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1752. Jihozápadně od obce si můžete projít okružní naučnou stezku Sklářství v okolí Lesné, která začíná u bývalé Staré Knížecí Huti; má 13 zastavení a měří asi 10 km. Hošťka Obec se pod názvem Hosskowo prvně připomíná roku 1482 jako ves přimdských Chodů, kteří střežili zdejší část hranice. Dominantou obce je kostel sv. Margarety, přestavěný z kapličky založené na počátku 18. století. Zařízení kostela je převážně rokokové z doby kolem roku 1744. V obci stojí dvě sochy sv. Jana Nepomuckého. Rozvadov Obec je známá hlavně díky blízkému hraničnímu přechodu do Německa. Už roku 1115 je v historických pramenech zmíněna obchodní stezka vedoucí těmito místy do Bavorska, existence osady je však doložena až k roku 1581. Od roku 1613 tu fungovala císařská celnice. Zdejší kostel sv. Vavřince, založený roku 1816, je dnes neudržovaný. Milíře Na kopci (550 m) u obce Milíře najdete radiokomunikační věž z roku 2001 s vyhlídkovou plošinou ve výšce 25 m. Je celoročně přístupná. Diana Jihovýchodně od Přimdy byla již roku 1933 vyhlášena přírodní rezervace Diana, která ochraňuje původní bučiny a bažiny Kateřinského potoka. Zdejší porost je stářím asi 260 let údajně nejstarším na území Českého lesa. Roste zde také mnoho vzácných teplomilných i podhorských bylinných druhů a v mokřadech hnízdí chráněné vodní druhy ptáků. Při jihozápadním okraji rezervace stojí lovecký zámeček Diana, který nechal v 1. polovině 18. století postavit hrabě František Kolowrat podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Zámeček má půdorys rovnoramenného kříže a jeho střed tvoří pavilon zakončený kupolí s kovovým sedícím jelenem. Největší síň zámečku zdobí fresky znázorňující mytologické výjevy s bohyní Dianou. K zámku přiléhá rozsáhlý anglický park s běžnými listnáči i exotickými jehličnany; celkem zde roste přes 80 druhů dřevin. Dřevěnou kapli nechal roku 1939 postavit Jindřich Kolowrat, jehož potomkům dnes patří zdejší pozemky. Zámeček není využíván.

Pokračovat na článek


Olomoucké parky - Olomouc

Hanácká metropole Olomouc zaujímá mezi městy České republiky přední místo v pomyslném žebříčku turisticky atraktivních míst. Její náměstí zdobí největší barokní sloup u nás, zapsaný také do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, a historické jádro města tvoří druhou nejrozsáhlejší památkovou rezervaci v zemi. Olomouc je také městem zeleně; ta tvoří v místech, kde se dříve nacházely městské hradby, jakýsi prstenec obepínající centrum. A dokonce i první botanická zahrada na Moravě byla kolem roku 1787 zřízena právě v tomto městě. Patřila a dodnes patří ke zdejší univerzitě, jejíž rok založení – 1566 – nám napovídá, že se jedná o druhou nejstarší univerzitu v českých zemích. Původně sloužila botanická zahrada k výuce na medicínsko-chirurgickém učilišti, které bylo součástí olomoucké univerzity, a roku 1874 spolu s ním také načas zanikla. Dva roky před koncem 19. století byl ale založen olomoucký Spolek botanické zahrady (Botanischer Verein in Olmütz) a z jeho iniciativy se už roku 1901 začala stavět nová zahrada v místech, kde se nachází dnes. První rostliny do nových skleníků darovali správci zahrad v Schönbrunnu a v Lednici na Moravě. Spolek měl v té době již přes 600 členů, pořádal časté přednášky, a vydal dokonce i průvodce po zahradě. Její tvář se až do 2. světové války nezměnila, ale po odsunu Němců zájem o spolkový život poklesl a majitelem zahrady se stalo město. V roce 1959 se zahrada stala součástí katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého. Ačkoliv mezi její základní poslání patří rozšiřování znalostí studentů, má do ní přístup i veřejnost. Je na co se zde dívat, na poměrně malé ploše roste asi 2 000 rostlin. Areál zahrady se skládá ze tří částí. Parková část představuje stinnou partii, v níž rostou hlavně jarní cibuloviny a hajní květena. V centrální části zahrady poutá pozornost návštěvníků v kteroukoliv roční dobu vzrostlý strom pavlovnie plstnaté. Tady také najdete nejvíce rostlin. Na téměř 60 záhonech roste převážně teplomilná květena z jižních oblastí mírného pásma a ze sušších stanovišť. Třetí, doplňkovou část, pak tvoří okrajové lokality, v nichž si můžete prohlédnout zejména cizokrajné rostliny. Zajímavé jsou dvě umělé bažiny, z nichž v jedné se daří rostlinstvu pocházejícímu z Litovelského Pomoraví. V zahradě také uvidíte kolekce rostlin, které shromáždili v rámci vědecké činnosti pracovníci katedry botaniky. Mezi nimi má výsadní postavení kolekce pažitky. Byla totiž získána v lokalitě u Vltavy, kde původní populace rostlin zničila v roce 2002 povodeň. Olomoucké pažitky tak mohou v budoucnu přispět k obnově zdejší květeny. Prohlídkou univerzitní botanické zahrady však procházka olomouckou zelení zdaleka nekončí. Její přirozené pokračování nabízejí rozsáhlé městské sady, jejichž plocha dnes dosahuje téměř 50 ha. Délka hlavních alejí je asi 2,5 km, a kdybyste se chtěli projít po všech jejich cestách, potřebovali byste na to více než 4 hodiny. Předchůdcem sadů byla Rudolfova alej, první městský parkový prostor, o jehož založení se zasloužil olomoucký arcibiskup, arcikníže Rudolf Jan Habsburský. Od dvacátých let 19. století se stala oblíbeným místem vycházek obyvatel města. Na jaře ji zdobí desetitisíce tulipánů, na něž nabízí nejkrásnější výhled lávka v ústřední části sadů. Olomouc se díky ní stala jediným místem u nás, kde můžete bezpečně i s nohama „na zemi“ chodit mezi korunami stromů. Ve Smetanových sadech na vás také čekají zajímavé památky z 2. poloviny 19. století, kdy zde vznikla například novorenesanční Lázeňská budova s fontánou, velká dřevěná oranžérie, přenesená sem z parku ve Velké Bystřici, nebo hudební pavilon. V prostoru Smetanových sadů se nachází areál výstaviště Flora Olomouc, který znají především naši zahrádkáři jako dějiště nejznámější tuzemské květinové výstavy. Jeho chloubou je skleník Palmárium určený k pěstování cizokrajné a tropické flóry. Patří k největším svého druhu u nás. Na ploše 1500 m2 tu můžete obdivovat desítky druhů palem, z nichž mnohým, přesazeným ještě z původní oranžérie vybudované v roce 1866, je dnes už téměř 150 let. Exotickou flóru doplňuje také cizokrajná fauna, ptáci a ryby, dotvářející nevšední atmosféru palmária. V roce 2003 přibyla v palmovém skleníku další zajímavost – akvaterárium připomínající zákoutí řeky Amazonky. Jejím prvním obyvatelem se stal potomek jihoamerických predátorů kajman brýlový nazývaný Fany, maskot výstaviště. Jemu a jeho partnerce se během dvou let narodilo několik desítek potomků, což je úspěch, kterým se může pochlubit málokterá zoologická zahrada. Za vidění stojí i kaktusový skleník s 3 000 kaktusů a sukulentů, z nichž nejcennější údajně pocházejí od Alberta Vojtěcha Friče, proslulého českého botanika a cestovatele. Rozmanitými barvami a tvary hýří tropický skleník s orchidejemi a s lekníny pěstovanými v pěti bazénech. Mezi nimi poutá pozornost největší z nich – Victoria regia – vyznačující se velkými plovoucími listy, které unesou i pětileté dítě. V jednom z přítoků jihoamerické Amazonky jej v roce 1801 objevil náš krajan Tadeáš Haenke. Ve čtvrtém subtropickém skleníku převažují rostliny z oblasti Středomoří a Malé Asie, jako například různé druhy citrusů, fíkovníků či olivovníků. Za krásnými květinami se můžete vydat i do Bezručových sadů za Mlýnským potokem (ramenem řeky Moravy), v nichž se nachází botanická zahrada, která je rovněž součástí výstaviště. Může se pochlubit unikátním rozáriem s 670 odrůdami růží o celkovém počtu 10 000 keřů. Cenným exemplářem je exotická davidie listenová, vysazená zde v sedmdesátých letech minulého století. Je zajímavá tím, že její květy tvoří krémově zbarvené listeny, jako je tomu třeba i u květiny známé pod lidovým názvem „vánoční hvězda“. Největší událostí na výstavišti je tradičně pořádaná přehlídka výpěstků květin, okrasných dřevin, zahradní architektury a vazačství květin, už zmiňovaná Flora Olomouc. Její historie sahá do roku 1958, kdy se v areálu výstaviště konala první regionální „Výstava květin podniků místního hospodářství“ za účasti firem z několika moravských měst. Její obrovský úspěch si vynutil opakování i v dalších letech a od roku 2000 je rozdělena na jarní a letní část. Na podzim můžete navštívit výstavu ovoce, zeleniny a školkařských výpěstků Hortikomplex. Ale i když nepřijedete v termínu některé z mnoha pořádaných akcí, stojí procházka olomouckou zelení za to. Zajímavá místa v okolí Litovelské Pomoraví Mezi Olomoucí a Mohelnicí se podél řeky Moravy rozkládá pruh lužních lesů, luk a mokřadů, který vyniká druhovou bohatostí flóry a fauny. Hlavním fenoménem oblasti je tzv. vnitrozemská říční delta, kterou vytváří velké množství stálých i dočasných říčních ramen meandrující řeky. Roku 1990 zde byla vyhlášena Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví o rozloze 92 km2. Na území CHKO roste mnoho ohrožených rostlinných druhů a pravidelně zde hnízdí asi 100 druhů ptáků. Žije zde například vydra říční, rak říční či užovka obojková; nově sem byl vysazen bobr. Bohatá je rovněž populace ryb a obojživelníků. Mezi nejdůležitější maloplošná zvláště chráněná území patří NPR Ramena Moravy, zahrnující hlavní a dva vedlejší říční toky, NPR Vrapač ochraňující komplex lužního lesa s říčním ramenem a NPR Třesín. Oblast je dobře přístupná díky dostatečné síti značených turistických cest a cyklostezek. Územím vede i naučná stezka Luhy Litovelského Pomoraví, která začíná v Horce nad Moravou a končí v Šargounu u Litovle. V obci Mladeč začíná okružní naučná stezka Třesín; stejnojmenný vrch je významnou krajinnou dominantou Mladečského krasu se zachovalými zbytky původních lesů a krasovými povrchovými i podzemními jevy. Třetí naučná stezka Romantický areál Nové Zámky začíná u nádraží v Litovli a nabízí návštěvníkům seznámení s krajinou v okolí Nových Zámků. Svatý Kopeček Vznik významného poutního místa s bazilikou minor Navštívení Panny Marie je spojen se jménem olomouckého měšťana a obchodníka s vínem Jana Andrýska. Podle legendy přislíbil postavit v blízkosti Olomouce kapli podobnou jiné, kterou poznal na svých obchodních cestách. Roku 1633 byla dokončena a neznámí poutníci do ní údajně donesli votivní obraz Panny Marie, díky němuž kapli začalo navštěvovat stále více lidí. Na jejím místě proto v letech 1669–1679 vznikl nový kostel s neobvyklou orientací podle plánů G. B. Tencally. Na výzdobě jeho interiéru se podíleli naši přední umělci. Titul bazilika minor získal chrám roku 1995 od papeže Jana Pavla II. Slavonín V obci ležící v těsné blízkosti Olomouce najdete hodnotný kostel sv. Floriána s atikovou renesanční věží. Prohlédnout si tu můžete také smírčí kříž s reliéfem latinského kříže a se dvěma šipkami. V lokalitě Horní lán byla roku 2001 odkryta sídliště a pohřebiště z období neolitu, z doby bronzové a z raného středověku, celkem asi 2 700 sídlištních objektů a 12 hrobů. Dosud zde probíhá archeologický výzkum. Hněvotín Obec má dlouhou tradici ve výrobě vyhlášených olomouckých tvarůžků, které se odtud vyvážely až do Vídně a Terstu. Barokní kostel sv. Leonarda vznikl roku 1774 na místě starší stavby ze 14. století a je ohrazen zdí se vstupní branou. Nedaleko stojí barokní fara pocházející z roku 1757 

Pokračovat na článek


ŠPILBERK

To, co je pro naši metropoli Pražský hrad, je pro Brno Špilberk. Dominantní, nově opravený hrad, je velmi starý, protože první obranné stavby tu vznikly už v období Velkomoravské říše. První kamenné budovy však začaly na místě dnešního Špilberku vyrůstat zřejmě až ve 13. století. Na začátku 17. století byl Špilberk přestavěn na mohutnou barokní pevnost, která od konce 17. století do roku 1858 sloužila jako státní vězení smutně známé od doby Velké francouzské revoluce. V první polovině 19. století tu nuceně pobývalo mnoho evropských revolucionářů. Vězni se na Špilberk nastěhovali i v období první a druhé světové války. Dnes už je Špilberk jen připomínkou temných časů, kdy v jeho útrobách zvonily okovy a trestanci ve špinavých mundůrech čekali na milost.Město Brno leží v místech, které byly osídleny už za Velkomoravské říše. Postupem času se stalo důležitým obchodním centrem, o němž hovoří písemné prameny už v 11. století. O dvě staletí později už bylo Brno obehnané hradbami a na konci 14. století se stalo hlavním městem Moravy.Během třicetileté války se ho Švédové snažili dobýt, což se jim nepovedlo. Brno však bylo těžce poškozeno. Stratégové si ve druhé polovině 17. století dobře uvědomovali, že Brno je důležitým městem, a proto ho nechali přestavět na mohutnou pevnost zrušenou až v roce 1861. Později byl v Brně nastartován velký rozvoj řemesel, především textilního průmyslu. Za druhé světové války bylo Brno silně poničeno, ale obyvatelé ho rychle obnovili. Dnes je druhým nejdůležitějším městem země.Turisté mohou v Brně vidět mnoho zajímavostí, jejichž výčet by si vyžádal mnoho a mnoho stránek textu. Jmenujme například dóm svatého Petra a Pavla, gotickou Měnínskou bránu nebo dům pánů z Lipé, jejichž erb můžete vidět na obrázku. Za zmínku stojí také bývalý kapucínský kostel známý hrobkou s mumifikovanými pohřbenými. Mezi nimi leží i známý velitel pandurů baron Fr. Trenck.  Co chrání pevnost Špilberk? Prohlídka hradu je možná několika trasami. První vás provede světem barokního pevnostního stavitelství a vězeňstvím josefské doby. Druhá trase je procházkou temnou dobou v historii hradu, kdy byl neblaze proslulý jako žalář národů. Dále na hradě najdete expozici Brno na Špilberku, která dokumentuje historii pevnosti i celého města. Další z výstav pojednává o současné tváři města. Pokud si Špilberk důkladně prohlédnete a zbude vám trochu a času a elánu, pak neváhejte zamířit do vnitřního města. Rozhodně má co nabídnout.  Kudy do Brna? Do Brna se dostanete vlakem i autobusem. Stačí vybrat z desítek spojení to pravé, například na www.jizdnirady.cz. Motoristé směřující do Brna od Prahy využijí dálnici D1, stejně tak motoristé z Olomouce. S parkováním je to jako v každém velkém městě složité. Možností je parkování na náměstích. To bývá zpravidla zpoplatněné formou parkovacích automatů.

Pokračovat na článek


Hrad OSTROH

Ostroh (Seeberg) Původně románský hrad Seeberg byl založen na počátku 12. století. V roce 1322 ho získal král Jan Lucemburský, v 15. století se ocitl v rukou šlechty. V 15. a 16. století hrad doznal mnohých přestaveb, včetně přestavby renesanční. V roce 1635, v době třicetileté války, byl dobyt vojsky generála Königsmarka a poté opuštěn. Formálně ale patřil do panství Albrechta z Valdštejna, jehož erb můžete obdivovat na obrázku. Začátek 20. století se nesl v duchu rozsáhlých rekonstrukčních prací. V současnosti je opevněná stavba komplexně zrekonstruována a návštěvníkům nabízí mimo jiné i příjemné posezení ve stylové restauraci.  Za vůní černé kuchyně Areál hradu je tvořen dvěma částmi, předním a zadním hradem. Obě části odděluje hluboký příkop s mostem. Interiéry hradu se pyšní rytířským sálem a pro středověké hrady typickou černou kuchyní, ve které nechybí ani dobové vybavení. Zajímavý zážitek nabízí i vstup do sklepních prostor hradu.V prostorách bývalého Seebergu najdete i několik poutavých expozic. Výstava karlovarského porcelánu je doplněna národopisnou expozicí severozápadních Čech umístěnou v hradní stodole. Před samotným hradem jsou navíc soustředěny lidové stavby z blízkého okolí.Zbude-li vám ještě trocha času, navštivte původně gotický kostel sv. Wolfganga z 15. století. Krásná církevní stavba prošla barokní přestavbou, její chloubou jsou mramorové náhrobní desky ze 16. a 17. století.  Po silnici, či po kolejích? Vlakem se dostanete do tři kilometry vzdálené vesnice Hazlov, autobus vás zaveze do dva kilometry vzdálené vesničky Poustky. Podrobné informace najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Pokud jste motoristy, zamiřte po silnici číslo 64 z Františkových Lázní směrem na Aš a zabočte směrem na Poustky a Ostroh. Jen pár kroků od hradu je neplacené parkoviště pro automobily i autobusy.OTVÍRACÍ DOBA 15.III. až IV. a X. až 15.XI. denně 10-16, V. a IX. denně 10-17, VI. denně 9-17, VII. a VIII. denně 9-18.Mimo tyto termíny je návštěva možná jen po telefonické domluvě.VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 40 korun, děti mohou do hradu za 20 korun.

Pokračovat na článek


Klášter TEPLÁ

Klášter řádu premonstrátů v Teplé založil v roce 1193 blahoslavený Hroznata, který se později stal převorem kláštera. Osazenstvo kláštera tvořili řeholní kanovníci z pražského Strahovského kláštera. Klášter se krátce po svém založení dočkal nebývalého rozkvětu, stal se důležitým střediskem kolonizace okolního kraje.V roce 1467 byl vydrancován za věrnost králi Jiřímu z Poděbrad. Stejný osud čekal klášter několikrát i v 17. století, kdy byl silně poničen mimo také švédskou armádou. V polovině 16. století byla v klášteře založena latinská škola, která tu vydržela více než 200 let. Poté byla přesunuta do Plzně.Další armádou, která se postarala o dnešní žalostný stav jedné z nejvýznamnějších památek regionu, byla Československá lidová armáda. Ta ve své nekonečné moudrosti udělala v 50. letech z kláštera kasárny. V polovině devadesátých let dvacátého století byl klášter obnoven a dnes má dokonce stálé obyvatele.  Co nás čeká v klášteře? Areál kláštera je opevněný, dovnitř se dostanete branou z druhé poloviny 17. století. Nejvýznamnější památkou komplexu je původně románský Kostel zvěstování P. Marie z let 1197 až 1232 s gotickým chórem. Kostel byl na počátku 18. století barokně upraven, v polovině stejného století o výzdobu E. Dollhopfema. Další zajímavostí je barokní konvent, který vznikl v letech 1685 až 1721.Největší vzácností však je zdejší knihovna, která je údajně druhou největší klášterní knihovnou u nás s bezmála sto tisíci svazky. Na jedné z chodeb kláštera najdete vyobrazení komplexu v letech jeho největšího rozkvětu. Při pohledu na tento obraz zjistíte, že klášter byl téměř soběstačný. Jeho součástí byla také nemocnice a pivovar.Budovy včetně vlastního kláštera však nejsou v příliš dobrém stavu. Některé části jeho interiérů jsou poničené a pomalované vojáky, kteří tu trávili vojenskou službu. Příjemným zpestřením prohlídky kláštera je procházka rozlehlým parkem, který skýtá dostatek místa pro relaxaci a zamyšlení.  Vlakem, autobusem nebo automobilem? Vlakem přijedete nejblíže dva kilometry do Teplé, zbytek musíte dojít po svých. Autobusem se dostanete až ke klášteru, ale musíte počítat s tím, že spojení není příliš časté. Podrobné řády autobusů najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Vlastním vozem se do Teplé dostanete po silnici číslo 198 směrem z Plané. Ke klášteru je zapotřebí ihned na hranicích Teplé odbočit za železniční tratí vpravo. Parkování pro vozidla i autobusy je přímo před klášterem.OTVÍRACÍ DOBA II. až IV. denně od 9 do 15.30 hodin, V. až IX. denně od 9 do 17.00 hodin, X. až XII. denně od 9 do 15.30 hodin (v neděli jen do 11.00). Návštěva v jiných termínech je možná po předchozí dohodě. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 40 korun, děti mohou do kláštera za 20 korun. 

Pokračovat na článek


TACHOVSKÝ Klášter

Půvabná církevní stavba na dřívějším Špitálském předměstí. Františkánský klášter tu byl postaven už v roce 1466, ale hlavních úprav se dočkal až v letech 1686 až 1690. V temných časech druhé světové války byl silně poškozen bombardováním. Obnova byla sice možná, ale klášter navždy přišel o věž.Druhou krásnou památkou Tachova je hrad přestavěný na zámek. První opevněná stavba se tu nacházela už za knížete Soběslava v polovině 12. století. Hrad v pravém slova smyslu tady však vyrostl až o sto let později. V časech, kdy na českém trůnu seděl Přemysl Otakar II., se tachovský hrad dočkal prvních stavebních úprav. Největší období slávy však objekt čekalo až za vlády Karla IV., který si Tachov obzvláště oblíbil. Naopak temná stránka minulosti hradu přišla v roce 1427, kdy byl po desetidenním obléhání dobyt.V polovině 16. století byl hrad přestavěn na renesanční zámek, práce zaplatil tehdejší majitel Hanuš Pluh z Rabštejna. Jeho erb vidíte na obrázku. Zdá se, že přeměna na zámek nepřinesla Tachovu mnoho štěstí - roku 1536 ho totiž postihl katastrofální požár. Objektu se tehdy ujali Lobkovicové, kteří zámek opravili a vtiskli mu novou barokní podobu, ale ani k nim se štěstí neobrátilo čelem. V roce 1770 Tachov vyhořel podruhé.Novým majitelem zpustošeného zámku se stal J. M. Windischgrätz, který ho nechal přestavět klasicistně. K zemi se přitom poroučela vysoká věž i ostatní památky na doby, kdy hrad patřil mezi pevná obranná sídla.  Klášter, nebo muzeum? Tachovský klášter je v současné době domovem Okresního muzea Tachov. Návštěvníci si tak mohou prohlédnout nejen prostory kláštera, ale také zajímavé expozice muzea. Mezi nejpůvabnější části prohlídky klášterního areálu patří bezesporu křížová chodba, kostel sv. Maří Magdaleny a jídelna s hodnotnými nástěnnými malbami.Chloubou tachovského kláštera je píšťalový orchestrion s měchy ve funkčním stavu a sousoší Poslední večeře páně provedené v životní velikosti. V prostorách muzea najdeme expozici věnovanou historii regionu, četné přírodopisné a řemeslné sbírky, expozici věnovanou přírodě Českého lesa nebo sbírku kamenných plastik a zbytků stavebních památek.  Kudy do Tachova? Vlakem i autobusem se do Tachova dopravíte bez problémů. Vhodné spojení najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Železniční stanice je od kláštera vzdálená přibližně jeden kilometr, z autobusové zastávky vás čeká cesta o polovinu kratší. Motoristé mohou do Tachova zamířit po silnici 198 z Plané nebo po silnici číslo 199 ze Stříbra. Z Prahy je cesta nejrychlejší po dálnici E 50 směr Plzeň-Rozvadov, tady sjet na silnici číslo 199 do Tachova (EXIT 128). Zaparkovat automobil nebo autobus můžete v těsné blízkosti kláštera.OTVÍRACÍ DOBA I. až VI. a IX. až XII. od pondělí do pátku od 9 do16 hodin, VII. a VIII. od pondělí do pátku od 9 do 17 hodin, v neděli od 10 do 16 hodin. Jindy po předchozí dohodě.VSTUPNÉDospělý zaplatí 10 korun, děti 5 korun. Cizinci zaplatí za dospělého i za dítě 20 korun.

Pokračovat na článek


Klášter VYŠŠÍ BROD

Klášter cisterciáků založený v roce 1259 na stezce do Horních Rakous. Zakladatelem nebyl nikdo jiný než Vok z Rožmberka, jehož erb můžete obdivovat na obrázku.Výstavba se protáhla téměř do konce 14. století. Klášter se během relativně krátké doby stal duchovním centrem jižních Čech. Jeho význam rostl i v oblasti kultury a hospodářství. Zdejší mniši se starali o chod samotného kláštera a také o rozvoj rozličných řemesel. V 15. století klášter obklopilo mohutné opevnění a klášterní areál se tak stal zcela uzavřeným. V 17. a 18. století byl klášter znovu rozšířen o některé stavby. V roce 1941 vyhnali mnichy z kláštera nacisté, v roce 1950 zase komunisté. Po roce 1989 se duchovní opět do kláštera vrátili a dnes se věnují mimo jiné i jeho opravám.  Co se skrývá za opevněním kláštera? Jedním z nejcennějších míst kláštera je kostel Nanebevzetí Panny Marie dokončený v roce 1326, kapitulní síň z konce 13. století a křížová chodba. Zajímavá je také obrazová galerie evropského malířství 17. a 18. století.Klášterním klenotem je knihovna čítající na 70 tisíc svazků. Je třetí největší sbírkou knih u nás. Opomenout byste neměli ani Rožmberskou hrobku. Krásné jsou také varhanní koncerty, které jsou v klášteru příležitostně pořádány. O datech konání je dobré se předem informovat telefonicky.  Kudy a jak? Do Vyššího Brodu se dostanete bez problémů vlakem i autobusem, stačí najít vhodné spojení například na adrese www.jizdnirady.cz. Ze železniční i autobusové zastávky je zapotřebí ujít asi pět set metrů pěšky. Vhodná cesta pro motorizované návštěvníky vede po mezinárodní komunikaci E 55 až do pohraničního městečka Dolní Dvořiště a odtud po silnici číslo 163 do Vyššího Brodu. Další možností je cesta z Českého Krumlova po silnici číslo 160, pak odbočit doleva na silnici číslo 163 vedoucí do Vyššího brodu. Z Českého Krumlova můžete jet i po silnici číslo 39 do vesnice Černá v Pošumaví a odtud pokračovat po silnici číslo 163 až do Vyššího Brodu. Placené parkoviště pro osobní automobily je nedaleko kláštera.OTVÍRACÍ DOBA V. až IX. út-so od 9 do 17 hodin. V neděli od 13 do 16 hodin. Návštěva v jiných termínech je možná po předchozí telefonické dohodě.VSTUPNÉDospělý zaplatí 50 korun, dítě 25 korun. Děti v rámci školní prohlídky zaplatí 20 korun. Dospělý cizinec zaplatí 100 korun za sebe a 50 korun za dítě.

Pokračovat na článek


ZNOJEMSKÝ Klášter

Zrenovovaný církevní komplex dokumentuje důležitost, jakou se město Znojmo v minulosti pyšnilo. Klášter minoritů byl založen ve 13. století, kdy ve Znojmě rostl jeden kostel za druhým. V roce 1534 byly objekty odevzdány františkánům, kteří je nechali krásně barokně přestavět. V roce 1784 však byl klášter císařem Josefem II. zrušen.Město Znojmo, to však není jen zdejší klášter, ale také mnoho dalších památek. Znojemskému hradu a zámku plnému skvostných expozic jsme věnovali samostatnou kapitolu, proto pojďme namátkou k dalších zajímavostem. Asi největší jsou stará sklepení v měšťanských domech z 15. až 17. století. Nacházejí se na náměstí a vstup do nich je přímo proti radniční věži.  Čím se chlubí znojemský klášter? Budova kláštera je zajímavá už svou architekturou. Pozoruhodná v tomto smyslu je především křížová chodba, rajský dvůr a kapitulní síň. Mystický dojmem pak působí klášterní krypta. V budově kláštera je Jihlavské muzeum ve Znojmě. Jeho expozice sestávají z rozličných přírodovědných sbírek a také sbírek řemeslných, jako je například expozice kovářství. Další zajímavou částí muzea je soubor orientálních zbraní. Unikátní kolekci nabízí sbírka archeologická, mapující historii osídlování Znojma i celého regionu.  Kudy do Znojma? Znojmo je velmi dobře dosažitelné vlakem i autobusem. Stačí si jen najít vhodné spojení, například na adrese www.jizdnirady.cz. Železniční stanice je vzdálená 2 kilometry od areálu hradu a zámku, nejinak je tomu i v případě autobusové zastávky. Motoristé se do Znojma dostanou po komunikaci E 59 ze směru od Jihlavy a Moravské Třebové nebo po silnici číslo 53 směrem od Pohořelic a Brna (E 461). Parkoviště pro automobily i autobusy je jen pár kroků od areálu.OTVÍRACÍ DOBA I. až IV. ve všední dny od 8 do 18 hodin, V. až VIII. ve všední dny od 8 do 18 hodin, v sobotu a neděli od 10 do 18 hodin, IX. až XII. ve všední dny od 8 do 18 hodin.VSTUPNÉDospělý zaplatí 20 korun, děti 10 korun.

Pokračovat na článek


Klášter CHOTĚŠOV

Klášter ve stejnojmenném městečku jihozápadně od Plzně. Klášter premonstrátek byl založen v roce 1200 blahoslaveným Hroznatou a jeho sestrou Vojslavou. Rozšíření se klášter dočkal ve 14. století. Později byl vypálen a vydrancován husity. Ve druhé polovině 15. století byl znovu obnoven. Ani poté se však nedočkal klidu, byl několikrát dobyt a vydrancován, mimo jiné i polskými a švédskými vojsky. Vždy byl ale znovu opraven.V 17. století se klášter dočkal vrcholně barokní přestavby pod taktovkou známého architekta J. Augustona. Z původní gotické architektury se zachovaly pouze gotické sklepy. V roce 1782 byl klášter Josefem II. zrušen a později pronajat řádu Navštívení Panny Marie.Za druhé světové války se stal domovem totálně nasazených žen, v roce 1950 byl přestavěn na kasárna Československé armády. Působení vojáků se však notně podepsalo na dnešním žalostném stavu. Po roce 1989 byl vrácen sestrám řádu Navštívení Panny Marie a na požádání je přístupný veřejnosti.  Co tají řádové sestry? Po předchozí domluvě je možné navštívit prakticky celý areál kláštera, tedy budovu konventu s postranními věžemi, čtvercový dvůr, východní a západní pavilón, prelaturu s kaplí a farní kostel. Interiéry kláštera tvoří barokní a rokoková výzdoba, místy silně zdevastovaná. Najdete tu i poutavou expozici o historii kláštera a celého městečka.  Jak do Chotěšova? Městečko Chotěšov má dobré dopravní spojení, a tak není problém do něj přijet vlakem nebo autobusem. Stačí jen najít odpovídající spoj na adrese www.jizdnirady.cz. Ze zastávky vlaku i autobusu je to ke klášteru pouhých několik kroků. Motoristé mohou ke klášteru zamířit po komunikaci číslo 26 z Plzně nebo z Domažlic. Parkoviště pro automobily i autobusy je sto metrů od bran kláštera.OTVÍRACÍ DOBA VI. až IX. v neděli od 13 do 17 hodin, jindy po předchozí domluvě.VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 20 korun, děti mohou do kláštera za 10 korun.

Pokračovat na článek


Zámek RYCHNOV NAD KNĚŽNOU

Zámek ve stejnojmenném městě v Podorlické pahorkatině. V sousedství bývalého gotického hradu byl v letech 1676 až 1690 postaven pro Františka Karla Libštejnského z Kolovrat raně barokní zámek. Jeho majitelům patřil erb na obrázku.Dnešní podobu zámek získal ve dvacátých a třicátých letech 18. století po úpravách navržených Janem Blažejem Santini-Aichlem pro Norberta Leopolda a Františka Karla II. Návrh zámeckého kostela Nejsvětější Trojice pochází rovněž z dílny Jana Blažeje, církevní svatostánek byl postaven v roce 1713. O gotickou úpravu interiérů se postaral F. Pavlíček v první polovině 19. století. Jízdárna z roku 1727 doplňuje stavby v rozlehlé francouzské zahradě z první poloviny 18. století.  Co najdete na zámku? Velké oblibě návštěvníků zámku se těší interiéry, které ukrývají cenné dobové zařízení a mnohá umělecká díla. Najdete tu také jednu z největších historických obrazových galerií, kterou je rodová sbírka Kolovratů čítající na pět set obrazů z dílen českých i zahraničních umělců. Další výstavou, které stojí za to věnovat čas a pozornost, je expozice moderního umění Orlické galerie. V ní najdete rovněž mnohá díla s tématikou Orlických hor. Na druhém nádvoří v konírnách je stálá expozice sochařského mistra Karla Hladíka.Příjemnou relaxací pak může být procházka zdejší francouzskou zahradou s několika pavilony a jízdárnou. Pokud vám zbude trochu času, navštivte ve městě Děkanský kostel ze 13. století, klasicistní radnici nebo židovský hřbitov z počátku 17. století.  O rychnovském vařečkáři Kousek za Rychnovem nad Kněžnou bydlel chudý vařečkář Kryštof. Byl nouze sama. Co vydělal prodejem vařeček, utratil za chléb. A když mu náhodou něco zbylo, schoval to do hrnečku, aby měl na stará kolena na novou chalupu.Jednou zamířil do lesa, aby našel nové dřevo na vařečky. Chozením byl tak unaven, že na chvíli usedl pod strom, aby si odpočinul. Z mošny vytáhl skývu chleba velkou jako nehet, ale když byl v nejlepším, většina mu spadla na zem. Než se nadál, vyběhla z nedaleké nory pod stromem lasička a chleba mu vzala. "Mám to já ale smůlu . Poslední kousek chleba, a lasička mi ho spořádá. Ale co, vždyť má také hlad."Jaké však bylo Kryštofovo překvapení, když lasička za chvilku vyběhla a přinesla mu zlatý dukát. "Tolik štěstí pro jednoho chudáka," povídá, "ale co když je pod stromem celý poklad?"Kryštof rychle odhrabal hlínu a narazil na celý pytel zlaťáků.Koupil si malou tvrz a šťastně se oženil. Na chudáky ale nezapomněl a jeho žena také ne. Obdarovali každého žebráka a zaopatřili mnoho nemajetných dětí. Na sklonku života si pak koupili panství a hrad v Rychnově nad Kněžnou. Obyvatelé městečka byli rádi, protože Kryštof jim vždy dokázal pomoci. Na památku na šťastný nález pokladu nechal vystavět zvonici, jejíž zvon duní krajem dodnes.Jak k zámku Do Rychnova nad Kněžnou se dostanete celkem jednoduše vlakem i autobusem, protože obě stanice jsou necelých pět set metrů od zámku. Podrobné informace najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se k zámku dostanou z hlavní komunikace číslo 11 mezi Hradcem Králové a Ostravou, ze které je třeba odbočit v Kostelci nad Orlicí vlevo na silnici číslo 318. Ta vede až do Rychnova nad Kněžnou. Parkoviště je na hlavním náměstí.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. v sobotu, neděli a o svátcích od 9 do 16 hodin. V. až VIII. denně mimo pondělí od 8 do 17 hodin. IX. denně mimo pondělí od 8 do 16 hodin. Návštěva v jiných termínech je možná po předchozí telefonické domluvě. VSTUPNÉPři vstupu do zámku musí dospělý zaplatit 50 korun a dítě 25 korun. Vstupné do muzea je pro dospělé 10 korun a pro děti 5 korun. Vstupné do galerie činí 10 korun pro dospělého a 5 korun pro dítě.

Pokračovat na článek


Zámek KLÁŠTEREC NAD OHŘÍ

Jeden z nejromantičtějších českých zámků v malebném údolí mezi Doupovskými a Krušnými horami. Původně renesanční zámek byl založen po roce 1514 a prošel mnoha přestavbami. V roce 1856 byl podle projektu V. Hagenauera oblečen do slušivého novogotického kabátu. Za historicky nejdůležitější majitele zámku je pokládán rod Thun-Hohensteinů, jejichž erb můžete vidět na obrázku. Dnes je zámek majetkem města.Jméno města je podle historických pramenů odvozeno od kláštera benediktů z Postoloprt, kteří tu v průběhu 13. století postavili filiační klášter. Město samotné bylo založeno počátkem 16. století. V roce 1794 byla ve městě otevřena druhá nejstarší česká porcelánka. Jen kousek od mostu přes řeku Ohři vyvěrají minerální prameny, u nichž v minulosti fungovaly malé lázně.  Co se skrývá za zámeckou branou? Zajímavostí je na zámku víc než dost. Historické interiéry s precizní štukovou výzdobou ukrývají ve svých útrobách mimo jiné i Muzeum porcelánu, jehož důležité části tvoří porcelán japonský, čínský a středoevropský ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.Dalšími zajímavostmi jsou zámecká věž a Thunská hrobka, ve které najdete rodokmen Thun-Hohensteinů vytvořený netradiční formou, jako plastický reliéf z porcelánu. Nejdůležitější církevní památkou je kostel Nejsvatější trojice ze 17. století vystavěný podle návrhu C. Lugana. Pohádkový dojem ze zdejšího zámku umocňuje překrásný anglický park plný vzácných dřevin.Pokud se po prohlídce zámeckých expozic a procházce parkem rozhodnete vydat do města, věnujte alespoň trochu pozornosti zdejším měšťanským domům, které byly postaveny v průběhu 18. a 19. století.  Jak tam a zpět? Do Klášterce nad Ohří se dostanete bez jakýchkoli problémů autobusem i vlakem, zbývá jen došlapat něco málo přes jeden kilometr k zámku. Jízdní řády najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Autem se k zámku dostanete po silnici E 442 na trase Karlovy Vary - Chomutov. Vedle areálu zámku je placené parkoviště pro osobní automobily i autobusy.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. sobota, neděle a svátky od 9 do 17 hodin, V. až IX. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. Návštěva v jiných termínech je možná po předchozí dohodě. VSTUPNÉPrvní trasa: dospělí 50 korun, děti 30 korun. Druhá trasa: dospělí 40 korun, děti 30 korun.

Pokračovat na článek


OSECKÝ Klášter

Nevelké město na úpatí Krušných hor se může pochlubit hned dvojicí zajímavostí, které stojí za to navštívit. První jsou zříceniny kdysi významného gotického hradu, druhou jedna z nejvýznamnějších kulturních památek kraje - Osecký klášter.Hrad Osek (též Rýzmburk, Riesenburk) byl založen na příkaz krále. Stavbou byl pověřen kastelán Boreš z rodu Hrabišiců, který se později stal jeho majitelem. Erb Hrabišiců z Rýzmburka vám představujeme na obrázku.Hrad střežil cestu Vlčím dolem a nedaleké stříbrné a cínové doly. Stavba byla dokončena na začátku 14. století. Koncem stejného století byl hrad prodán míšeňskému markraběti. Za vlády Jiřího z Poděbrad se opevněná stavba stala nakrátko opět královským hradem, v 16. století jeho význam naopak upadal až nakonec úplně zpustl.Klášter Osek byl založen ve 12. století Slávkem z Oseka. Jde o největší cisterciácký klášter u nás. V první polovině 15. století byl dobyt Tábority, za třicetileté války vypálen Švédy a Sasy a v sedmileté válce pokořen Prusy. Všechny vpády ale klášter přestál a jeho význam v regionu rostl. Klášterní obyvatelé se věnovali důlnímu podnikání, ve vlastnictví kláštera byla také textilní manufaktura. V průběhu desetiletí se stavba dočkala barokní přestavby. Dnes je cisterciácké opatství přístupné veřejnosti.  Jaké je klášterní tajemství? Zatímco z dříve slavného hradu Rýzmburku je dnes pustá zřícenina, Osecký klášter se svým návštěvníkům představuje v celé kráse. Obdivovat můžete téměř celý areál kláštera, některé části však jen po předchozím písemném objednání.Mezi největší architektonické skvosty patří kostel Nanebevzetí P. Marie, rajský dvůr, křížová chodba, starý konvent s raně gotickou kapitulní síní a nový konvent s knihovnou. Zajímavá a zároveň poučná je stálá expozice, která popisuje vznik a historii cisterciáckého řádu.Klášter býval v minulosti naprosto soběstačný. Měl vlastní pivovar, mlýn, rybník, nemocnici a jednu z prvních textilních manufaktur v Čechách. Barokní budovu manufaktury z roku 1705 najdete nedaleko kláštera.  Kudy vede cesta do Oseku? Automobilem se do Oseku dostanete po silnici číslo 27 z Teplic nebo Litvínova. Neplacené parkoviště pro osobní vozidla i autobusy je přibližně 300 metrů od kláštera. Autobus vás doveze až ke klášteru, železniční stanice je vzdálená přibližně půl kilometru. Vhodné spojení najdete na internetové adrese www.jizdnirady.cz.OTVÍRACÍ DOBA IV. a V., IX. a X. denně mimo pondělí od 10 do 16 hodin, VI. až VIII. denně mimo pondělí od 10 do 17 hodin. Vždy v neděli a o církevních svátcích se prohlídky konají pouze od 13 hodin. Návštěva je možná po předchozí telefonické domluvě. VSTUPNÉKaždý dospělý musí za prohlídku zaplatit 30 korun, děti mohou do kláštera za 10 korun. Cizinci mají vstup dražší, pro dospělé je za 50 korun a pro děti za 25 korun.

Pokračovat na článek


Zřícenina hradu TROSKY

Vysoko nad Českým rájem se klene jeho dominanta, tajemná zřícenina hradu Trosky na 488 vysoké čedičové vyvřelině. První zmínky o Troskách pocházejí z roku 1396. Hrad nechal vystavět tehdejší majitel Čeněk z Vartemberka, nositel tohoto krásného erbu.Na dvou sopečných sopouších vyrostly dvě mohutné věže, vyšší čtverhranná Panna a nižší rozložitější Baba. Na začátku 15. století byly Trosky majetkem Oty z Bergova. V roce 1424 se ho marně snažili dobýt Husité, ale zlatý věk Trosek už končil. V roce 1467 ho zničila vojska Jiřího z Poděbrad. Poslední obyvatelé hrad definitivně opustili v 17. století, ještě před tím byl obýván loupežníky. Noví návštěvníci sem začali mířit v období romantismu v 19. století. V roce 1840 byla při věži Panna vybudována vyhlídková terasa, jedna z prvních známek šířícího se zájmu o historické a přírodní památky.  Co najdete u věže? Milovníky památek Trosky lákají především svou polohou v srdci Českého ráje. V areálu hradu mohou obdivovat charakteristické věže Pannu a Babu. Pod Pannou stával mohutný palác s hlavními obytnými prostory. Interiéry třípatrové budovy osvětlovaly obrovská okna. Obytný palác zčásti vystavěný ze dřeva stával také pod věží Babou. Pozůstatky všech částí hradu jsou v ruinách stále patrné. Pod věží Pannou je navíc vyhlídka, ze které je krásný rozhled do všech koutů Českého ráje.V nedalekém Rovensku pod Troskami je další zajímavost - zvonice z poloviny 17. století, ve které jsou tři tzv. rebelantské zvony obrácené srdcem vzhůru. Do pohybu je uvádělo šlapání a jsou přístupné.  O věčných půtkách Kdysi prý na hradě bydlely dvě urozené šlechtičny z rodu pánů z Bergova. Letitá paní Markéta a mladá panna Barbora, která na hradě čekala, až se její milý vrátí z války proti Turkům. Každá bydlela v jedné hradní věži. Jak se ty dvě ženy nesnášely! Když mohly, hned hleděly tu druhou nějak potrápit. Dělaly si zle, jak jen to šlo. Když se paní Markéta rozhodla, že v nedalekých Troskovicích postaví kostelík, panna Barbora hned uháněla za dělníky, aby jí postavily kostel, a to rychleji. Když si panna Barbora usmyslela, že si pořídí novou výbavu do šatníku, paní Markéta hned nechala zapřahat do kočáru, aby si nové prádélko koupila první. "Paní bábo, jste čertova děvečka. Jak já se nemůžu dočkat, až vás odtud vynesou nohama ze dveří," křičela panna Barbora na paní Markétu. Když byly v dalším sváru, přijel na hrad posel z daleka. Nesl dopis pro pannu Barboru. Paní Markéta hned otevřela okno ve své věži a čekala, copak to je za novinku. Jak tak vyhlížela, viděla, že se naproti otevřelo okno a panna Barbora se z něj zřítila na holou skálu. Vyšlo najevo, že dopis od milého byl poslední, protože umíral po líté bitvě. Panna Barbora dobrovolně odešla ze světa. Paní Markéta jí vystrojila slavný pohřeb. Ale jen pannu pochovala, vše se změnilo. Stala se jedinou paní na hradě, nic ji to však netěšilo. A po několika týdnech umřela žalem. Tak odešly obě paní ze světa brzy za sebou. Od té doby se věži, kde bydlela Markéta, říká Baba. A věži, která byla sídlem Barbory, zase Panna.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. sobota, neděle a svátky od 8.30 do 16 hodin, V. až IX. denně mimo pondělí od 8 do 18 hodin, jindy po předchozí telefonické domluvě.VSTUPNÉDospělí při vstupu na Trosky zaplatí 25 korun, dětští návštěvníci 15 korun.JAK NA TROSKYPřímo na Trosky nejezdí autobus ani vlak. Autobusová zastávka je necelý jeden kilometr odsud v Troskovicích, železniční stanice dva kilometry ve Ktové. Jízdní řády najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé volí nejčastěji silnici E 442 z Jičína do Turnova. Značená odbočka vede přes Troskovice až na parkoviště pod hradem, kde končí.

Pokračovat na článek


Zřícenina hradu HAZMBURK

Vysoko nad Českým středohořím se tyčí zříceniny kdysi mocného hradu zvaného Klapý, dnes Hazmburk. Dominují mu dvě vysoké věže, Černá a Bílá.Nejstarší historie hradu je zahalená tajemstvím. Některé historické prameny hovoří o tom, že hrad byl odpradávna v královském majetku, ale Klapý zřejmě postavili Lichtenburkové. První písemné zmínky o hradu pocházejí z roku 1355, kdy Jan Lucemburský prodal hrad Zbyňkovi Zajícovi z Valdeka. Ten hrad přejmenoval na Hazmburk, začal se psát z Hazmburka a jeho erb můžete vidět na obrázku.V majetku rodu zůstala mohutná stavba prakticky po celý středověk. Někdy na přelomu 14. a 15. století vzniklo pod kopcem městečko zvané Podhradí, jehož součástí byl i krásný kostel. O století později už nebylo po městečku ani vidu, ani slechu. Také hrad začal pustnout. V roce 1586 je Hazmburk uváděn jako pustý.  Co se skrývá pod věží? Než se dostanete k nejkrásnějším částem hradu, musíte nejdříve absolvovat poměrně náročný výstup po svahu. K Hazmburku vedou dvě turistické trasy, snazší široká cesta a těžší strmá lesní stezka. Výšlap trvá padesát minut, odměnou vám bude krásný rozhled po okolí.Areálu hradu dominují dvě věže, okrouhlá Černá a čtverhranná Bílá. Dochované jsou i zbytky paláců a hospodářských budov. Archeologové nejvíce jásali nad zajímavou cisternou na vodu, která má nálevkovité ústí z pravidelných kamenných kvádrů.  O krásné Lucii Hazmburk pyšně shlíží daleko do kraje. Kdysi tu prý žila krásná urozená panna Lucie, kterou chtěli za ženu všichni páni z okolí. Její srdce však patřilo nepříliš majetnému Petrovi z Košťálova, i on ji vášnivě miloval. Otec však na jejich lásku nebral ohledy a hledal ženicha mezi samými boháči.Jednou se na Hazmburk sjeli všichni nápadníci, i Petr z Košťálova přispěchal. Požádala o ruku sličné Lucie, ale hradní pán odmítl. Aby dodal svým slovům důrazu, řekl Petrovi. "Mojí dceru Lucii dostaneš pouze tehdy, až mi na Hazmburk přivedeš živou saň."Ač to byl úkol velmi těžký, Petr neváhal ani na okamžik. "Je to tvé slovo a já na něj spoléhám. Přivedu ti saň, i kdybych ji měl hledat na celém světě. Ale teprve když se do sedmi let nevrátím, bídně jsem zhynul a ty smíš dát Lucii někomu jinému." Hradní pán moc dobře věděl, co znamená jeho slib, a proto souhlasil.Uplynul první rok, druhý rok, třetí rok a Petr se neobjevoval. Zbytečně ho Lucie vyhlížela z oken. A když končil sedmý rok, zchřadla tak, až si ji vzala zubatá. Smutný hradní pán ji dal pochovat v hradní kapli a odstěhoval se na nové sídlo v Budyni. Když přišel poslední den do slíbených sedmi let, objevil se před Hazmburkem utrmácený rytíř s lítou saní. Marně hledal Lucii živou, našel ji až v hradní kapli v rukou Smrtky. Když uviděl usoužený výraz své milé, puklo mu srdce a ulehl mrtev vedle Lucie. O té se vypráví, že v okolí Hazmburku dodnes bloudí. Na rozdíl od mnoha jiných strašidel však lidi neděsí, ale pomáhá těm, kteří mají v lásce smůlu.OTVÍRACÍ DOBA I. až IV. v sobotu a neděli od 10 do 16 hodin, V. až IX. denně mimo pondělí od 10 do 18 hodin, X. až XII. v sobotu a neděli od 10 do 16 hodin. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 20 korun, děti mohou do útrob Hazmburka za 10 korun. JAK NA HRAD?Autobus i vlak jezdí do Libochovic, které jsou od hradu vzdálené necelé čtyři kilometry. Přesné jízdní řády najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé musí do obce Klapý, která se nachází na silnici číslo 237 mezi Libochovicemi a Třebenicemi. Do Libochovic se dostanete z Roudnice nad Labem přes Budyni nad Ohří, nebo z druhé strany z Loun. Parkoviště pro osobní vozy i autobusy je kilometr od hradu.

Pokračovat na článek


Skanzen ZUBRNICE

Kam jinam byste se chtěli vypravit za tradiční venkovskou architekturou Českého středohoří než do vsi Zubrnice. Právě tady se nachází nádherný skanzen, který tvoří jedinečný komplex lidových staveb. Zajímavé je, že většina z nich se nachází na místě, kde stála odjakživa. Pouze některé budovy sem odborníci přepravili. Zděné, hrázděné i roubené stavby, to všechno je tu možné vidět. Dominantou Zubrnice je kostel sv. Maří Magdaleny.   Co se skrývá za roubením? Skanzen Zubrnice je na zajímavosti bohatý. Návštěvníci tu mohou obdivovat soubor lidových staveb typických pro České středohoří, které tvoří jednu útulnou vesnici. Nechybí tu vesnický obchod, zemědělské usedlosti, stará škola, kostely a vodní mlýn. V mnoha stavbách je možné vidět předměty, které v minulosti pomáhaly chudým lidem překonat každodenní starosti. Na starém zubrnickém nádraží se nachází malé železniční muzeum. Největší zajímavostí však je to, že právě v Zubrnici je poslední funkční teplovzdušná sušárna ovoce v regionu.A pokud vás prohlídka skanzenu zmůže natolik, že zatoužíte po chvilce odpočinku, můžete zavítat do příjemné hospůdky ve starém stylu. Místní obsluha je více než příjemná stejně jako většina nápojů, které tu servíruje.   S jízdenkou, nebo s řidičákem? Autobus jezdí do Zubrnic téměř až ke skanzenu, nedaleko odtud je i železnice. Přesné jízdní řády najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé mají také snadnou cestu, protože Zubrnice leží na frekventované silnici číslo 260 mezi Úštěkem a Povrty u Ústí nad Labem. Parkoviště pro osobní vozy a autobusy je u skanzenu.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. denně mimo pondělí a úterý od 9 do 16 hodin, V. až IX. denně mimo pondělí od 9 do 18 hodin. Návštěva v jiném termínu je možná po telefonické dohodě.VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 20 korun, děti mohou za dědictvím předků za 15 korun. Rodinné vstupné činí 55 korun.

Pokračovat na článek