Výsledky vyhledávání pro dotaz jana nepomuckého

Výsledky vyhledávání v sekci: Tipy

Soutěsky na Kamenici - Hřensko

Pokud hledáte pro svůj výlet či dovolenou opravdovou divočinu a nechcete se trmácet do vzdálených zemí, měli byste zamířit na sever do našeho nejmladšího národního parku České Švýcarsko. Tajemná a rozervaná krajina pískovcových skal, rozkládající se na pomezí Čech a Saska, přitahuje lidi svou romantickou krásou odpradávna. K jejím nejzajímavějším částem patří hustě zalesněný kaňon řeky Kamenice, která na dvou místech vytváří soutěsky s klidnou vodní hladinou; pohled na ně představuje neobyčejný zážitek. Zdejší pískovce vznikly v druhohorách asi před sto milióny lety, kdy se z písečných usazenin na dně moře vytvořily až několik set metrů silné vrstvy. Později moře ustoupilo a sopečná činnost v třetihorách způsobila rozlámání pískovcových vrstev na mnoho částí. Vše dokonala větrná a vodní eroze, díky níž zde na mnoha místech vznikly útvary, které jinde nespatříte. Po dlouhou dobu byla oblast kolem Kamenice jen těžko přístupná a byla opředená tajemstvím. Místu, kde končila stezka a dál už pokračovaly jen skály a voda, se dokonce říkalo Konec světa. Pokusy proniknout dál považovali zdejší lidé za bláznovství či dokonce za bezbožnost. Soutěsky na Kamenici představovaly dlouhou dobu velkou překážku, kterou museli obyvatelé pravobřežních obcí Mezná a Vysoká Lípa každou neděli překonávat na cestě do kostela v Růžové. Řeka však sloužila také jako zdroj obživy; rybáři v ní chytali pstruhy a lososy a dřevaři jejího proudu využívali pro plavení dříví. Teprve koncem 19. století byla Kamenice lépe prozkoumána a zanedlouho sem přišli první turisté. Tomu však předcházela zajímavá příhoda – roku 1877 došlo v hřenské hospodě U Zeleného stromu k odvážné sázce, při níž se pět dobrodruhů rozhodlo, že Kamenici a její soutěsky zdolají na voru. Tři plavidla je skutečně bez větších problémů dopravila od Dolského mlýna až do Hřenska a tak vlastně vznikla tradice využití soutěsek pro turistické účely. O to, aby se sem lidé vůbec dostali a mohli si zdejší krásy užít komfortnějším způsobem než na voru, se zasloužil kníže Edmund Clary-Aldringen. Od osmdesátých let 19. století totiž vynakládal nemalé prostředky na zpřístupnění oblasti. Jako majitel zdejšího panství se snažil turistům jejich toulky zpříjemnit a obě soutěsky zpřístupnil. Povolal italské odborníky a pod jejich vedením pak na dvě stě dělníků – barabů – budovalo chodníčky, můstky, tunely, lávky a jezy. Barabové, jejichž jméno je odvozeno od jména biblického lotra Barabáše, byli původně železniční dělníci, kteří vykonávali nejtěžší práce při budování tunelů, například v Alpách. Byla to zajímavá komunita, proslulá svým kočovným životem, nebezpečnou prací a svéráznou tradicí. Tunely pro pěší v oblasti kaňonu Kamenice vykutali během několika zimních měsíců tak, že pískovcovou skálu nejprve zahřívali ohněm a pak ji prudce zchlazovali vodou, takže kámen popraskal a bylo možné ho vylámat. Na zpřístupnění soutěsek se podílel i Horský spolek pro České Švýcarsko. Jako první úsek byla roku 1890 otevřena asi 500  m dlouhá Edmundova neboli Tichá soutěska a v návaznosti vznikla i restaurace. Vody soutěsky tehdy brázdilo pět lodiček, které řídili převozníci s bidly, oblečení v námořnických stejnokrojích. O osm let později skončily úpravy i 250  m dlouhé Divoké soutěsky. Obliba této lokality i nadále stoupala, což dokládají i písemné prameny z dvacátých let 20. století. V té době zde turisty vozilo celkem 21 lodiček od brzkého rána až do tmy a ročně sem zavítalo asi 160 000 návštěvníků. Platily zde přísné předpisy, nesměly se tu pořizovat fotografie ke komerčním účelům, provozovat podomní obchod, vylepovat politické plakáty a přístup byl zakázán i žebrákům. Roku 1964 byly obě soutěsky s pomocí československé armády zrekonstruovány. Pokud se k soutěskám vydáte od parkoviště nedaleko hotelu Klepáč, musíte nejdříve po lávce překonat tok Kamenice a pak pokračujete dál proti proudu řeky. Asi po půlhodině chůze dojdete k přístavišti člunů v Edmundově soutěsce. Setkáte se i s označením „Tichá“, to ovšem pochází z doby socialismu, kdy jméno hraběte, zakladatele zdejší plavby, nebylo žádoucí. Plavba na pramici dlouhá necelý kilometr trvá asi 20 minut. Nečekejte žádné technické vymoženosti, vše je jako za starých časů. Převozník pohání i kormidluje loď bidlem a během projížďky vás upozorní na neobyčejné skalní útvary. Jejich jména pocházejí z období romantismu a zrodila se v hlavách prvních návštěvníků. Najdete tu třeba Vodníkovo křeslo, Lva, Sloní rodinu, Opici či Španělské balkónky. Záleží samozřejmě na vaší fantazii, zda objevíte a pojmenujete sami pro sebe nějaké další. Největší zdejší atrakcí je „provázková Niagára“, umělý vodopád, který obsluhuje a spouští sám převozník. Tím nejcennějším, co na vás v soutěskách čeká, je vzácná fauna a flóra. Díky klimatickým inverzím se zde projevuje tzv. zvrat vegetačních stupňů, kdy do chladného kaňonu Kamenice i přes nízkou nadmořskou výšku kolem 150  m sestupují horské a podhorské druhy. Na břeh vystoupíte na dalším přístavišti a dál pokračujete k Meznímu můstku. Odtud byste se mohli po některé z turistických značek vrátit zpět do Hřenska, ale nepochybně si nebudete chtít nechat ujít pokračování plavby Divokou soutěskou. Tady uvidíte další zajímavost, rybí přechod pro lososy, kteří se v Kamenici od roku 1998 znovu vysazují. Losos se zde zdrží rok či dva, poté Labem odpluje do moře a odtud se po dvou či třech letech vrací zpět, aby se ve svých rodných vodách vytřel. Od konce Divoké soutěsky vede cesta do obce Mezní Louka, odkud se lze vydat po červené turistické značce zpět k hotelu Klepáč nebo do Hřenska. Před výstupem z rokle ještě minete kapli vytesanou do skály na paměť obchodníka se dřívím Johanna Clara. Kromě nádherné procházky a projížďky, na kterou můžete navázat další túrou do Českého Švýcarska, je možné v soutěskách zažít i leccos jiného. Ke dni dětí se tu každoročně pořádá Pochod pohádkovou soutěskou a roku 2006 soutěsky zažily i první svatbu na lodičkách. Záleží zkrátka jen na vás, jak se svůj výlet do této podivuhodné krajiny rozhodnete pojmout. Hřensko Zdejší barokní kostel sv. Jana Nepomuckého vznikl v letech 1786–1787, údajně z podnětu budoucího císaře Josefa II., který tudy roku 1779 cestoval. Při silnici do Janova stojí pseudogotická kaple a poblíž uvidíte kapličku vytesanou ve skále. Zdejší socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1756. Labe u Hřenska protéká na hranicích nejníže položeným místem v České republice s nadmořskou výškou 115 m. Přístup Z Hřenska (silnice č. 62 Děčín – Hřensko) se vydejte krátkou odbočkou k parkovišti vzdálenému asi 300  m od začátku soutěsek. Oblast soutěsek a jejich okolí najdete na mapě KČT č. 12 Národní parky České a Saské Švýcarsko. Zajímavá místa v okolí  Labská vyhlídka Jižně od Hřenska, u soutoku Labe a Kamenice, můžete vystoupat na Labskou vyhlídku, odkud je nejkrásnější výhled na Hřensko. Národní park České Švýcarsko Krajinu známou také pod názvem Českosaské Švýcarsko vyhledávají turisté již od přelomu 18. a 19. století. Na jejím území se nacházejí dva národní parky, jeden na české a druhý na německé straně hranice. Národní park České Švýcarsko, vyhlášený roku 2000, má rozlohu 79 km2. Najdete zde pískovcová města, hluboká kaňonovitá údolí a divoké rokle se svislými skalními stěnami a věžemi. Zdejší flóra je značně rozmanitá, na suchých vrcholech skal a plošin se zachovaly řídké reliktní porosty a teplomilné druhy, zatímco ve vlhkých a chladných roklích rostou hlavně jedlové a smrkové porosty s mechy a lišejníky. Z větších savců tu žije rys ostrovid, jelen, srnec, divoké prase a vydra říční. Stříbrné stěny Přibližně 2  km severovýchodně od Hřenska se nachází strmý pískovcový masiv, jehož součástí je asi 400  m dlouhá kolmá stěna s pískovcovými věžemi na obou koncích. Místo je přístupné po neznačené cestě údolím potoka Suchá Bělá. Růžová V obci stojí kostel sv. Petra a Pavla se zvonicí s bedněným patrem a řada lidových staveb s podstávkami. Pravčická brána Největší přírodní skalní brána v Evropě, která se nachází v blízkosti státní hranice s Německem, je z Hřenska dostupná po červené turistické značce. Její šířka u dna je 26,5  m a výška otvoru je 16 m. Od roku 1980 není dovoleno vystupovat na vlastní oblouk brány, protože hrozí jeho zřícení, přístupné jsou ale vyhlídky v těsném okolí. Mezní Louka V 2. polovině 19. století zde byly lázně, později proměněné na hotel. Osada je v současnosti střediskem cestovního ruchu a východištěm do Českého Švýcarska. Sokolí hnízdo V blízkosti Pravčické brány vznikla kolem roku 1826 chatrč pokrytá dubovou kůrou, která fungovala jako výčep pro turisty. Roku 1881 byl na jejím místě vystavěn zámeček v alpském stylu, v němž Clary-Aldringenové ubytovávali své významné hosty. Dnes tu najdete stylovou restauraci a muzeum Národního parku České Švýcarsko. Šaunštejn Od Pravčické brány vede červená značka ke zbytkům skalního hradu, nazývaného také Loupežnický hrad. Byl založen zřejmě ve 14. století jako pevnůstka ochraňující Českou stezku, významnou komunikaci spojující v raném středověku Čechy a Sasko. V 15. století byl hrad opuštěn a po třicetileté válce se stal sídlem lupičů. Ze skalní plošiny, přístupné po železných žebřících, je pěkný výhled do okolí.

Pokračovat na článek


Větrný mlýn - Partutovice

Krajině, kterou na svém horním toku protéká řeka Odra, se kdysi říkalo „Moravské Holandsko“. Důvodem byl velký počet větrných mlýnů, jejichž koncentrace tu bývala tak vysoká, že průměrně připadal na každou vesnici jeden. Tak tomu ovšem bylo před 150 lety, následná průmyslová revoluce totiž nakonec sebrala práci i soukromým mlynářům. Část z těchto staveb, které měly štěstí a unikly zkáze, byla v poslední době změněna na rekreační objekty nebo upravena na historické expozice. Původní a dosud funkční větrné mlýny, jejichž lopatkami opravdu otáčí vítr, byste dnes spočítali na prstech jedné ruky. Jeden z nich můžete zblízka prozkoumat v Partutovicích nedaleko Hranic na Moravě. Jeho majitel Jan Kandler sice už obilí nemele, ale o unikátní připomínku mlynářského řemesla se stará vzorně. A pokud bude foukat vítr, budete se moci přesvědčit, co lopatky a soukolí jeho mlýna dokáží… Kdysi dávno lidé používali k drcení obilných zrn ruční mlýnky nebo žernovy poháněné zvířecí silou. Později se naučili využívat i další zdroje energie v podobě vody či větru. Vodní mlýny se rozšířily dříve než větrné a byly také efektivnější, protože vodní toky zpravidla nekolísají tolik jako větry, které často mění svůj směr a intenzitu. Ne nadarmo sestrojili první větrné mlýny lidé v persko-arabské oblasti, kde bývá nedostatek vody. Některé z těchto staveb jsou staré až tři tisíce let. Také do Evropy se větrné mlýny dostaly díky Arabům, kteří v 8. století ovládali část Pyrenejského poloostrova. K jejich rozšíření ale přispěly i zprávy vojáků vracejících se z křížových výprav v 11. a 12. století. V té době už vznikaly větrné mlýny ve Francii, Holandsku a Německu a ve 13. století pak i u nás – první z nich stál zřejmě na pražském Petříně nedaleko kostela sv. Vavřince. Na Moravě se „větřáky“ či „povětrňáky“ začaly budovat ve 2. čtvrtině 14. století a jejich rozmach přišel v 18. století, kdy zde rostly jako houby po dešti. Podle dobových záznamů jich v té době stálo na Moravě a ve Slezsku asi 700. Vybrat správné místo pro větřák ale nebylo jen tak. Zatímco pro vodní mlýn stačilo trochu místa u nějakého stálejšího toku, větrník měl větší nároky. Především potřeboval ideální větrné podmínky, neboli vítr, který „hučí hložcem, ale jedle neohýbá“. Nešlo tedy ani tak o jeho sílu, jako spíše o jeho pravidelné proudění bez větších výkyvů. V horských oblastech, kde hrozilo nebezpečí vichřice a zničení celé stavby, se větřáky nebudovaly vůbec, mnohem vhodnější byla rovinatá krajina. A druhým významným požadavkem byl právě nedostatek vodních toků, u nichž by hrozila konkurence vodních mlýnů. Tyto podmínky u nás nejlépe splňovala oblast Moravské brány, kterou po velkou část roku proudí pravidelné severovýchodní a jižní větry. Naopak v Čechách, uzavřených horskými oblastmi, vzniklo větrných mlýnů mnohem méně. Na hřebeni nad Partutovicemi kdysi stály tři větrné mlýny, dnes tu bohužel najdete jen jediný. Stojí v nadmořské výšce 555 m a je od něj krásný výhled. Mlýn postavil roku 1837 Antonín Mocek, ale jak ukazuje letopočet na jednom z trámů, použil k jeho stavbě materiál ze staršího větřáku. Koncem 19. století se majitelem mlýna stal Benedikt Maršálek, a proto se mu dodnes říká také „Maršálkův“. V mlýně se šrotovalo i mlelo obilí na mouku a krupici, ale jen do třicátých let 20. století, neboť cesta do Hranic vedla kopcovitým terénem a doprava zboží byla příliš drahá. Poslední mouku tu tehdejší majitel František Maršálek vyrobil roku 1940 a poté byl jeho mlýn jako většina ostatních zaplombován. A po 2. světové válce už doba větřákům nepřála, nahradily je šrotovníky a další moderní technika. Partutovický mlýn ale zůstal v rodině Maršálků a v padesátých letech se dočkal první rekonstrukce. Stavba má čtvercový půdorys o straně dlouhé necelých 6 m, šindelovou střechu, zastřešenou pavláčku a větrné kolo o průměru téměř 16 m. Sekerníci, kteří většinou mlýny stavěli, však metrické míry neužívali – měřili na sáhy, střevíce a cóly, tedy palce. Mlýn v Partutovicích je německého typu, což znamená, že se mohl otáčet, aby zachytil optimální směr větru. Základem stavby je dřevěný kříž, do jehož středu je zapuštěn nosný sloup, tzv. tatík nebo otec. Ten vlastně spolu se vzpěrami zvanými apoštolové nese tíhu celé stavby. Mlýn se otáčí za pomoci dlouhé voje zvané též ocas, zaklíněné mezi sedlové trámy. K jejímu vyčnívajícímu konci je přivázáno lano, jež se navíjí na přenosný rumpál. Technickým provedením se Maršálkův mlýn příliš neliší od jiných větřáků, zato však vyniká uměleckým ztvárněním svého interiéru. Za pozornost stojí zejména krásně vyřezávané čelo moučnice s vyobrazení srdce s iniciálami IHS, slunce, měsíce a hvězd, nebo vyřezávaná hlava brzdy větrného kola. Jan Kandler vám také rád vysvětlí, jak to v mlýně všechno fungovalo – kde je zanáška či násypka, kde se skrývají mlýnské kameny nebo k čemu sloužilo palečné kolo. Největším zážitkem při návštěvě Maršálkova mlýna je ale okamžik, kdy se jeho soukolí dá do pohybu. Tolik klapání, bouchání a vrzání jinde asi neuslyšíte. Ke zdejšímu větřáku ale samozřejmě patří, vždyť jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že přesně takhle se otáčí celých 170 let. Partutovice V obci si můžete prohlédnout kostel sv. Mikuláše, založený roku 1625 a do dnešní podoby přestavěný na konci 18. století. Přístup Partutovice jsou přístupné ze silnice č. 441 (Odry – silnice R 35) nebo ze silnice č. 440 (Hranice – Potštát). Nejbližší železniční stanice se nachází v Hranicích (cca 9 km). Partutovice a jejich okolí najdete na mapě KČT č. 60 Moravská brána a Oderské vrchy.  Zajímavá místa v okolí: Kyžlířov Nejcennější památkou obce je barokní kaple z 18. století, v níž je umístěna gotická Madona pocházející z 15. století. Lipná V obci, která se dříve nazývala Lindava, stojí dřevěný kostelík sv. Jana Křtitele se šindelovou střechou s malou zvoničkou uprostřed. Svůj současný barokní vzhled získal při rekonstrukci roku 1746. Potštát Historické centrum města se rozkládá v okolí čtvercového Bočkova náměstí. V jeho středu stojí původně renesanční hodinová věž, která pochází z konce 16. století a kolem roku 1660 byla barokně přestavěna. Prostor náměstí zdobí ještě morový sloup z roku 1715, polygonální kašna z roku 1881, barokní socha sv. Floriána a sousoší Kalvárie. Někdejší gotická tvrz byla přestavěna na renesanční zámek, později necitlivě empírově upravený. Z původní stavby se zachovaly jen zbytky renesančních sgrafit. Prostory zámku dnes slouží jako škola a archiv. Kostel sv. Bartoloměje, postavený v 16. století, byl několikrát přestavován a dnes má barokní vzhled. Nad městem stojí hřbitovní kostel Nanebevzetí Panny Marie ze začátku 2. poloviny 17. století; v interiéru se dochovaly barokní fresky. Potštátské skalní město Jihovýchodně od Potštátu si můžete prohlédnout Potštátské skalní město, nacházející se na strmých svazích nad potokem Velička. Tvoří ho zajímavé skalní útvary s romantickými jmény, např. Svatební kámen, Čertova kazatelna či Trpasličí domek. Střítež nad Ludinou Zdejší kostel sv. Matouše byl založen roku 1822 na místě starší stavby. Před ním stojí socha Panny Marie z roku 1874 a socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1773. Na návsi si můžete prohlédnout čtyři kaple z počátku 20. století obrácené do všech světových stran. Kaple Panny Marie Pomocné byla postavena roku 1816 a poté několikrát upravována. Hodnotnou památkou jsou dva vodní mlýny – Humplíkův (čp. 2), zmíněný již roku 1569, a Pečivův (čp. 10), založený kolem roku 1830. Puchart Nad údolím Veličky se nachází zřícenina hradu Puchart (Potštát), který býval jádrem potštátského panství. Vznikl na skalním ostrohu nad vsí Boňkov při cestě vedoucí ze Slezska k Hranicím. Hrad byl ze tří stran chráněn skalami a potoky, na čtvrté straně valem a příkopem. V polovině 14. století se majiteli potštátského panství stali páni z Kunštátu a z roku 1377 pochází první písemná zmínka o hradu. Počátkem 15. století bylo sídlo zřejmě za bojů mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem dobyto a rozbořeno. Do současnosti se dochovaly pouze příkopy, valy a zbytky hradeb a věže. Jindřichov Obec vznikla roku 1953 sloučením Pustých Žibřidovic a několika dalších osad. V Žibřidovicích si můžete prohlédnout hodnotný barokní kostel sv. Máří Magdalény z roku 1735 s oltářním obrazem od Ignáce Raaba. V místní části Nové Losiny stojí také barokní kostel sv. Isidora, vybudovaný v letech 1711–1714, a v jeho blízkosti sousoší Kalvárie z poloviny 19. století. Olšovec V obci stojí za pozornost bývalé fojtství (čp. 17), postavené kolem roku 1700 z tzv. „bochanců“, a kaplička Panny Marie, pocházející z 18. století.

Pokračovat na článek


Pěnčínské perle (Pěnčín)

Na rozhraní tří oblíbených turistických regionů – Jizerských hor, Krkonoš a Českého ráje – leží obec Pěnčín. Zdejší krajina jako by si vzala to nejlepší ze všech tří zmíněných oblastí. Najdete tu místa s nádhernými výhledy, historické zajímavosti i dosud živou tradici sklářské výroby. Přirozeným centrem turistického ruchu v obci je Výletní areál Pěnčín, který svým návštěvníkům nabízí řadu zajímavostí. Můžete si prohlédnout tradiční výrobu skleněných perlí, navštívit kozí farmu, pochutnat si na místních specialitách nebo se po starých formanských cestách projet vozem taženým koňmi. A pokud by vám to nestačilo, vyhlídkový vláček vás vyveze až k rozhledně na Černé Studnici (869??m n. m.). Zdejší sklářská tradice sahá do roku 1558, kdy byla v obci později nazvané Huť založena třetí nejstarší huť na Jablonecku. Tavilo se v ní především křemenné sklo, ale v průběhu následujících staletí se charakter výroby změnil a od 19. století byla hlavním produktem bižuterie. V této době vznikla bižuterní manufaktura i v prostorách dnešního Výletního areálu, který tehdy patřil rodině Poseltů. Výrobnu posléze zdědili Fischerové, avšak po druhé světové válce byli odsunuti. Sklářská výroba zanikla a na místě sklárny vznikl velkokapacitní teletník. Roku 1997 areál získala firma Fipobex, která obnovuje zašlou slávu výroby skleněných perlí a pouští se i do řady dalších aktivit. Přestože se kvůli utajení přesný postup bižuterní výroby v rodinách se sklářskou tradicí předává z generace na generaci osobním sdělením, můžeme pár detailů prozradit. Základní materiál tvoří různobarevné skleněné tyče o průměru 3??cm, které se vyrábějí ve sklářské huti. Při teplotě až 1 400 °C se v peci roztaví směs sklářského kmene a skleněných střepů a po nočním tavení se odlévají skleněné tyče. Svůj přesný tvar dostávají v licím pásu a délku v sekacím zařízení. Poté se pomalu chladí, aby nedošlo k jejich popraskání. V další fázi se tyče dostávají do mačkadla, lisu, v němž se ze zahřátých tyčí předmačkají polotovary skleněných perlí. Mačkací mechanismus lisuje perle a propichuje je, zatímco uražeč rozděluje vznikající proužek perlí na jednotlivé kusy. Ty padají do tepelně izolované nádoby, kde pomalu chladnou do dalšího dne. To však není všechno, neboť předlisované perle zdaleka nemají podobu budoucí krásné lesklé kuličky. Z lisování zůstává na perli skleněný lem zvaný brok, který se odstraňuje v tzv. šitlovacích sudech, v nichž omíláním dojde k jeho oddělení. Poté brok putuje zpět do tavicí pece, zatímco perle pokračují do rumplovny. Tady se v dřevěných sudech omílají spolu se sklářským pískem a vodou a získávají matně hedvábný povrch, který se může dál brousit. Pokud se nechají omílat déle, stanou se z nich lesklé kuličky. Matné perle, které broušením získaly požadovaný vzor, se nakonec leští v elektrické kontinuální peci. Zde při teplotě zhruba 700 °C dochází k natavení povrchové vrstvy, jejímu slinutí a tím i k vytvoření lesklého povrchu. Poslední zastávka perlí je v třídírně, kde se ručně odstraňují všechny špatné kusy. Ač to tak na první pohled může vypadat, není výroba perlí čistě strojovou záležitostí. Vše nakonec záleží na šikovnosti tavičů, mačkářů či brusičů. Dříve to ovšem měli ještě těžší, protože používaná technika nebyla tak dokonalá jako dnes. Můžete se o tom přesvědčit při prohlídce asi osmdesát let starého mechanismu mačkacího zařízení. Také elektrická leštící pec dříve neexistovala, perle se nahřívaly na otevřeném ohni v peci vytápěné tvrdým dřevem, a proto se jim říkalo ohňové perle. I přes vysokou oblibu bižuterie se v minulosti sklářům nežilo vždy dobře. Bývala období, kdy se téměř nevyrábělo a neprodávalo, a proto ke každé sklářské dílně patřilo hospodářství, které jeho majitelům pomáhalo přežít dobu nouze. Každý vlastnil nějaké domácí zvíře a i dnes v Pěnčíně najdete například kozy, které představují oblíbenou atrakci zejména pro dětské návštěvníky. Zdejší kozí farma je druhou největší u nás a část zvířat patří do genetické rezervy České republiky. Uvidíte tu známé české kozí plemeno v barvě bílé a hnědé, ale i raritu v podobě africké kozy bůrské. A nechybí ani další domácí zvířata – ovce, slepice, králíci, prasata či koně plemene český chladnokrevník a českomoravský belgik. Farma produkuje především kozí mléko, které, jak říká majitel farmy, posiluje tělo a omlazuje ducha. Vyrábí se tu z něj vynikající sýr a tvaroh. Není divu, vždyť zdejší zvířata se od jara do podzimu pasou na pastvinách, k jejichž ošetřování se nepoužívají žádné chemikálie ani průmyslová hnojiva. Pokud se po prohlídce areálu budete chtít posilnit, můžete tak učinit v místní stylové restauraci a ochutnat některou ze specialit z kozího či jehněčího masa nebo jídlo s kozím sýrem. Potom se nabízí odpočinková projížďka kočárem taženým koňmi po starých, často již zapomenutých formanských cestách, které dříve vytvářely důležité spojnice mezi vesnicemi. Nemusíte mít strach, řídit za vás bude kočí, nerovnosti cesty alespoň částečně vyrovnají měkké balonové pneumatiky, a dokonce se i dozvíte něco o zajímavostech na trase. Druhou možností relaxace je projížďka motorovým vyhlídkovým vláčkem, který vás vyveze k oblíbené rozhledně na Černé Studnici. Cestou zpět zastavuje v obci Krásná, kde si účastníci vyjížďky mohou prohlédnout tzv. Kittlův areál s domem známého lékaře Johanna Josefa Kittela, kostelem sv. Josefa, morovým sloupem a léčivou studánkou. Krajina kolem Pěnčína nabízí i řadu dalších příležitostí pro zajímavé vycházky do přírody nebo za historickými památkami. Nejzajímavější z nich jsou popsány v druhé části této kapitoly. A pokud všechno nestihnete za jediný den, nevadí, určitě se sem rádi vrátíte. PěnčínV místní části Bratříkov stojí za zhlédnutí bývalá roubená rychta (čp. 30) s bohatě členěnou lomenicí a sochami sv. Petra a Pavla. V místní části Krásná si můžete prohlédnout kostel sv. Josefa postavený v 18. století. Šest malovaných oken zhotovila v letech 1892–1923 firma Fritz Lucke Gablonz. Zvláštností kostela jsou tzv. Svaté schody, celkem 28 stupňů s ostatky svatých. Součástí kostelního areálu je bývalá fara pocházející z 2. poloviny 18. století. Mezi farou a kostelem se tyčí morový sloup Nejsvětější Trojice z roku 1772 se sochami sv. Jana Nepomuckého, sv. Václava a sv. Vojtěcha. Pod kostelem stojí roubený dům zvaný „Burk“ (čp. 10), který v polovině 18. století nechal pro svou rodinu postavit lékař Johann Josef Kittel. Ten byl nazýván Faustem Jizerských hor a považován za zázračného léčitele. Vedle svého domu měl i malou botanickou zahradu, kde pěstoval léčivé rostliny. V místní částí Huť se nachází barokní kaple sv. Vojtěcha postavená v letech 1746–1749. Nad kdysi sklářskou osadou se při zelené turistické značce vedoucí na Černou Studnici nachází památník připomínající dnes již zaniklou sklářskou huť. PřístupDo Pěnčína vede silnice č. 287, odbočující ze silnice E65 (Železný Brod–Tanvald) do Jablonce nad Nisou. Obec a okolí najdete na mapě KČT č. 20–21 Jizerské hory a Frýdlantsko. Zajímavá místa v okolí: Železný BrodNavzdory četným požárům se zde dochovalo několik rázovitých roubených domků, které dodnes nesou název původních obyvatel, např. Klemencovsko, Rezlerovsko apod. Průčelí Klemencovska, které najdete na náměstí 3. května, se zachovalo v podobě z konce 18. století. Roku 1936 bylo zakomponováno do moderní budovy spořitelny (č. 37) postavené podle návrhu architekta Jindřicha Freiwalda. Uvnitř roubeného stavení s podloubím se dnes nachází sklářská expozice Městského muzea, zatímco národopisné sbírky si můžete prohlédnout v největší zachované roubené budově zvané Běliště. Severovýchodně od náměstí se mezi Malým náměstím a Železnou ulicí rozkládá městská památková zóna Trávníky, kterou tvoří jednoposchoďové domečky s podkrovím, nízkými stropy a malými okénky. Díky citlivé rekonstrukci provedené majiteli si zachovaly svůj původní styl. Vedle roubených domků tu uvidíte i mladší kamenné příbytky postavené v empírovém slohu – Knopovsko a Jechovsko. Nejstarší zděnou stavbou ve městě je barokní fara z roku 1723. Na vršku nad Jizerou stojí barokní kostel sv. Jakuba Většího, který nahradil původně dřevěnou stavbu ze 14. století zničenou v průběhu třicetileté války Švédy. Hlavní oltář současného kostela je ze skla a mramoru. Samostatná osmiboká dřevěná zvonice pochází z roku 1761. Cennou památkou je barokní kostelík sv. Jana Nepomuckého „Na Poušti“, který nad městem nechal postavit roku 1769 hrabě Karel Josef Desfours. Rychnov u Jablonce nad Nisou Nejstarší rychnovskou památkou je morový sloup sv. Prokopa postavený roku 1702 na připomínku morové epidemie. Barokní kostel sv. Václava vznikl v letech 1704–1712. V jeho věži je umístěn zvon Karl, který roku 1648 vyrobili pražští zvonaři. Zajímavý je obraz ukřižovaného Krista malovaný na plechu, který se nachází na zábradlí kůru a je typickou ukázkou tvorby místní malířské školy. Pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1780. Za zhlédnutí stojí i několik zdejších barokních křížů. BzíNeobvyklé jméno obce je údajně odvozeno od bezového hájku. Zdejší dominantou je raně barokní farní kostel Nejsvětější Trojice postavený v letech 1692–1697 na místě starší dřevěné stavby. V jeho západní části se tyčí hranolová věž. Jablonec nad NisouDominantou Horního náměstí je funkcionalistický kostel Nejsvětějšího Srdce Páně postavený ve třicátých letech 20. století podle projektu architekta Josefa Zascheho. V nedaleké Opletalově ulici stojí za povšimnutí funkcionalistická vila Friedricha Schmelowského (č. 29). Vznikla v letech 1931–1932 podle projektu architekta Heinricha Lauterbacha a její hodnota spočívá především v unikátní komplexnosti původního vybavení. Mezi Horním a Mírovým náměstím je v Kubálkově ulici nově zrestaurován staniční sloupek a pás kolejnic připomínající někdejší městskou elektrickou dráhu, která sloužila v letech 1900–1965. Na Mírovém náměstí poutá pozornost konstruktivistická Nová radnice vybudovaná v letech 1931–1933 podle návrhu architekta Karla Wintera. Její součástí je veřejnosti přístupná vyhlídková věž. Prostor náměstí zdobí alegorická socha Průmyslu, klasicistní socha ženy z roku 1870. Z Mírového náměstí si můžete udělat malou odbočku na náměstí Dr. Farského, kde stojí novogotický evangelický kostel se 60??m vysokou věží dokončený roku 1833. Na Dolním náměstí se nachází Stará radnice, třípatrová budova se čtyřbokou věží z let 1867–1869. V současnosti zde sídlí městská Městská knihovna. V secesní budově v nedaleké ulici U muzea, která vznikla roku 1904 pod vedením stavitele Emiliana Herbiga a patřila exportní firmě Zimmer & Schmidt, je dnes umístěno Muzeum skla a bižuterie (č. 398). Západně od Dolního náměstí leží v Kostelní ulici areál kostela sv. Anny, jehož součástí je i bývalá fara z 18. století, sousoší Getsemanské zahrady z roku 1829, socha Panny Marie a smírčí kříž. Původně renesanční kostel byl roku 1685 barokně přestavěn a jeho fasáda byla koncem 19. století obnovena v novorenesančním duchu. Kostelní, Jehlářskou a Poštovní ulicí můžete dále projít k Městskému divadlu vystavěnému v letech 1906–1907 podle projektu vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera. Jednou z nejvýznamnějších městských památek evropského významu je secesní starokatolický kostel Povýšení sv. Kříže nacházející se východně od centra na náměstí B. Němcové. Vznikl v letech 1900–1902 podle plánů architekta Josefa Zascheho a veřejnosti je přístupný pouze v neděli v době konání mší. V jeho okolí se rozkládá příjemná čtvrť secesních domů, které se stavěly na počátku 20. století. V nedaleké Mlýnské ulici se v jednom z nejstarších městských domů s původní barokní dispozicí z 18. století nachází Galerie Belveder (č. 27). Na severovýchodním okraji města stojí v Průběžné ulici Háskova vila z roku 1931 (č. 10), další jablonecké dílo Heinricha Lauterbacha. V severní části Jablonce vznikla v Palackého ulici v letech 1933–1934 Kantorova vila, kterou podle zásad svého učitele Adolfa Loose navrhoval architekt Heinrich Kulka (č. 26). V blízké místní části Rýnovice stojí za zhlédnutí kostel svatého Ducha, který v letech 1697–1698 postavil pražský stavitel Marco Antonio Canevalle. Roku 1882 byl přestavěn a jeho věž zvýšena a roku 1931 přibyla nástěnná freska Čtrnácti svatých pomocníků zpodobňující tehdejší významné občany. Jižně od centra se nachází místní část Vrkoslavice s výletní restaurací Petřín, jejíž součástí je i 20??m vysoká rozhledna z roku 1906. Černá StudniceNa nejvyšším vrchu Černostudničního hřbetu (869??m) se tyčí kamenná rozhledna s turistickou chatou a restaurací. Zdi 26??m vysoké rozhledny, postavené roku 1903, dosahují šířky až 160 cm. Za dobré viditelnosti spatříte z vyhlídkové plošiny kromě vrcholů Jizerských hor a Krkonoš i krajinu Českého ráje, České středohoří, Ještědský hřeben a Lužické hory. Černostudniční hřeben se táhne mezi jižním okrajem měst Jablonec nad Nisou a Tanvald a tvoří jakýsi předěl mezi pohraničními Jizerskými horami a vnitrozemím Čech. Je z větší části zalesněný smrkovým porostem, v němž je roztroušeno množství skalnatých bloků a mohutných balvanů, místy seskupených v kamenná moře. ZásadaDominantou obce je kaple sv. Prokopa založená roku 1749. Socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1823.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Magazín

Smírčí kříže - Náchodsko

Obvyklým cílem rodinných výletů bývají hrady, zámky, jejich zříceniny, nebo místa známá svými přírodními krásami. Při putování krajinou si povšimneme osamělého kostelíka, kapličky nebo roubenky, zkrátka nějaké stavby, která připoutá naši pozornost svými rozměry nebo zajímavým vzhledem. Existuje však skupina drobných památek, kolem nichž často procházíme téměř bez zájmu. Jsou nenápadné, někdy stojí přímo u cesty či silnice, jindy bývají skryté hluboko v lesích. Říká se jim smírčí kříže, a i když nepatří mezi turistické atrakce, jsou zajímavou připomínkou dávné historie místa, kde stojí. Smírčí kříže udivují svou mohutností, umístěním, zpracováním nebo nápisem, který nesou. Zpravidla se jedná o hrubě tesané nepravidelné kameny ve tvaru kříže a někdy jim část chybí. Na první pohled působí starobylým dojmem a nesou těžko rozeznatelný nápis, letopočet nebo rytinu. Patří mezi ně i kameny, do nichž je kříž pouze vyrytý, a také křížová kola s křížem vytesaným v kruhu. Díky svému tajuplnému vzhledu lákají snad od nepaměti amatérské i profesionální badatele, kteří se pokoušeli najít odpověď na otázky, kdo a proč je vlastně vytvořil. S řadou těchto pozoruhodných památek je navíc svázána nějaká pověst či legenda. Podle nich bývají připomínkou dávné tragické události – přepadení, loupeže, chladnokrevné vraždy nebo smrti za nešťastných okolností. Tomu v mnoha případech odpovídá symbol vyrytý na kříži v podobě meče, sekery, nože, ale také srpu nebo nůžek, to když si do vlasů vjeli sedláci nebo mistr krejčí se svým tovaryšem. Lidové pověsti se však často liší, a tak se na ně badatelé při pátrání po původu křížů nemohou spolehnout. Průlom v jejich práci znamenal až překvapivý objev profesora Wilhelma z Lokte, který ve starých archivech našel smírčí listiny. V nich je popsáno, kdo, kdy a co spáchal a jaký trest mu byl za to vyměřen. Třeba právě povinnost vyrobit smírčí kříž, u něhož pak někdy hříšník musel také odprosit pozůstalé; odtud pochází název kříže. Jednalo se totiž o jakési přiznání viny a pokus o smíření s obětí a jejími příbuznými. Jen zhotovení smírčího kříže ale k odčinění hříchu nestačilo, provinilci bývali odsuzováni i k řadě dalších těžkých trestů. Pěknou ukázkou je například dochovaná smírčí listina, nalezená roku 1950 v sokolovském archivu profesorem Heinrichem Zimmermanem. Týká se smírčího kříže u Horního Slavkova: „V pondělí na sv. Vavřince ve zkráceném 13. roce bylo s vědomím urozeného pána Jana Pluha z Rabštejna a na Bečově učiněno narovnání pro Jorga ze Sandtu (Týn u Sokolova), toho času hejtmana na Bečově, pro Wolfa Spora z Klingenu (Hlínová u Nebanic) a též purkmistra a radní v Bečově ve věci zabití, jež se událo v Horním Slavkově na Hansu Hajerovi, jemuž buď Bůh milostiv. Pachatelem je Wilhelm Zeidler z Altenburgsteinu. Narovnání bylo sjednáno, jak jest následovně psáno: Za prvé budiž pachatel zbaven všech duchovních a světských úřadů. Také ať vystrojí pohřeb se šesti kněžími a dá k tomu 4 libry vosku a nechť dá 1 libru vosku na obětní svíčky. Za další ať pachatel vykoná pouť do Říma v nejbližší možné době. Rovněž nechť vykoná pouť do Cách vlastním tělem. Za další musí dát sloužit 30 zádušních mší v nejkratším čase. Za další ať nechá sloužit pamětní mše v místě, kde leží zesnulý. Rovněž budiž pachatelem postaven kamenný kříž vysoký 6 stop a 3 stopy široký na místě podle přání příbuzných zabitého.“ Většina smírčích křížů pochází ze 13. až 16. století. Mnoho z nich však nemá letopočet ani příslušnou smírčí listinu, a tak se můžeme jen dohadovat, kdy vznikly. Naštěstí se dochoval dopis z roku 1556, v němž páter Usmarus napsal Ignáci z Loyoly: „…na cestách lesy, které se kdysi nazývaly Hercynský les, jsem spatřoval četné kamenokříže s vytesanými meči, sekyrami, dýkami…“ Hercynský les byl kdysi název pro oblast mezi dnešním Magdeburgem a Bratislavou, a tak víme alespoň to, že přinejmenším část smírčích křížů na našem území je nejméně 400 let starých. Změnu této smírčí tradice znamenal rok 1532, kdy císař Karel V. vydal nařízení, kterým byl na území římsko-německé říše za zabití člověka stanoven trest smrti. V českých zemích byl zaveden po bitvě na Bílé hoře, kdy městské právo nově zavedené Koldínovým zákoníkem dávalo vrchnosti možnost libovolně trestat nebo promíjet zločiny poddaných. Odčinit zločin smírem už tedy nebylo možné. Od té doby vznikaly kříže spíše jen jako symbol uctění památky. Pro ilustraci toho, jak rozmanitá je historie smírčích křížů, se vydejme za několika příklady na Náchodsko. Na kopci Libiny západně od Jaroměře se tyčí jeden z největších smírčích křížů u nás – měří 163 cm. Pověst praví, že až na jeho ramena usedne panna Liběna a zahlédne v dálce věže královéhradeckého biskupského chrámu, přijde soudný den. U obce Běluň stojí další kříž, už značně ohlodaný zubem času. Označuje místo, kde při sporu o hranice pozemků zabil rolník svého souseda. Do Dolního Adršpachu byly zase přeneseny dva kříže ze zaniklé obce Libná, přičemž jeden z nich stál původně na místě, na němž roku 1790 došlo ke smrti dřevorubce. V Heřmánkovicích můžete pro změnu spatřit dva kříže zazděné do ohradní zdi hřbitova při kostele Všech svatých. Podle pověsti se tu za třicetileté války utkali dva vojáci a bitka se stala osudnou pro oba. Zatímco jeden z nich zemřel přímo u kostela, druhý skonal jen o několik desítek metrů dál. Jiný kříž u České Metuje je z jedné strany ozdoben rytinou sekery a z druhé strany poměrně dlouhým nápisem. Kříž údajně připomíná událost, která se zde stala; je však podvrhem z 19. století. I v tomto případě se nám však zachovala lidová pověst, podle níž zde zemřel švédský voják. Na závěr přiznejme, že tajemství smírčích křížů, těchto němých svědků zapomenutých událostí, není ještě zdaleka odhaleno. K většině z nich se nedochovaly smírčí listiny ani žádné legendy, a co si například počít s výkladem těch, na nichž je zobrazen preclík nebo chléb? Na vražedný nástroj to nevypadá… A tak, až nějaký podobný kříž uvidíte, můžete popustit uzdu své fantazii a zkusit si k němu nějaký příběh vymyslet. (Použity informace z textu Richarda Švandrlíka „Záhadné památníky“ a Stanislava Burachoviče „Smírčí smlouva z Horního Slavkova 1513“.) Východiska ke smírčím křížům na Náchodsku Police nad Metují Centrem historické části města je čtvercové Masarykovo náměstí. Roku 1595 zde byla dokončena stavba nové radnice, počátkem 18. století barokně upravené a roku 1876 vybavené novou osmibokou věží ve stylu tudorské gotiky. Nejvýznamnější městskou památkou je klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, raně gotická trojlodní bazilika, založená ve 13. století a později barokně přestavěná K. I. Dientzenhoferem. Ke kostelu přiléhá budova kláštera. Dnes je zde umístěno Městské muzeum s expozicí věnovanou historii Policka a se sbírkami porcelánu, skla, keramiky a nábytku. Obec Česká Metuje leží asi 5 km západně od Police nad Metují. Smírčí kříž najdete v blízkosti silnice vedoucí do Žďáru nad Metují, asi 500 m za obcí. Jaroměř Historické centrum se nachází v okolí protáhlého náměstí ČSA, které obklopují domy se zachovalými gotickými a renesančními jádry. Mezi nimi vyniká původně renesanční radnice v současné empírové podobě. Dominantou náměstí je barokní mariánský sloup postavený v letech 1723–1727, dílo Matyáše Brauna a Řehoře Thényho. Cihlový, původně gotický kostel sv. Mikuláše, vznikl v průběhu 15. století. Později prošel barokními úpravami, přesto zůstal cennou památkou lucemburské a jagellonské gotiky. Hlavním zástupcem secese ve městě je Fügnerova sokolovna, postavená v letech 1901–1903 (dnes Městské divadlo na náměstí Dukelských hrdinů). V někdejším obchodním domě firmy Wenke, který vznikl v letech 1910–1911 podle projektu architekta Josefa Gočára, je dnes umístěno Městské muzeum s galerií (Husova 295). V areálu nádraží ČD můžete navštívit železniční muzeum s historickými lokomotivami a vagóny. V letech 1780–1785 v bezprostřední blízkosti města vznikla pevnost Josefov, vrcholné dílo evropského fortifikačního stavitelství. Pevnost se skládala z několika vzájemně nezávislých celků; jejím centrem byla tzv. Horní pevnost s obytnými budovami. Součástí areálu je i klasicistní kostel Nanebevstoupení Páně. Strategický význam měl systém podzemních chodeb, jejichž celková délka dosahovala 45 km; dnes je zhruba kilometrový úsek přístupný veřejnosti. Ke kopci Libiny vede z Jaroměře západním směrem žlutá turistická značka (asi 3 km z centra). Do obce Běluň se z města dostanete po modré značce (4 km). Pokračujte až k lesu, na jehož okraji se v blízkosti velkého posedu nachází kříž. Broumov V polovině 14. století zde byl založen benediktinský klášter sv. Václava, jehož dnešní podoba je výsledkem barokní přestavby v letech 1728–1733 podle projektu architekta K. I. Dientzenhofera. V klášteře je od roku 1980 umístěno Muzeum Broumovska, zaměřené na kulturní historii kláštera, měst a vesnic zdejšího kraje. Na Mírovém náměstí si můžete prohlédnout budovu staré radnice z roku 1419. Při dolní bráně stojí kostel sv. Václava, postavený podle plánů K. I. Dientzenhofera roku 1729. Mnohem starší je kostel sv. Petra a Pavla na Kostelním náměstí, založený v polovině 13. století a později barokně přestavěný. Cennou památkou je i hřbitovní kostel Panny Marie, údajně nejstarší dřevěný kostel v Čechách. Byl založen zřejmě již ve 12. století a poté, co jej vypálili husité, byl roku 1459 obnoven. Z Broumova vede severním směrem žlutá turistická značka do obce Heřmánkovice. Zdejší dominantou je barokní kostel Všech Svatých, postavený roku 1723 podle projektu K. I. Dientzenhofera. Adršpach Obec leží v údolí Metuje při severním okraji Adršpašsko-teplických skal. V 15. století Berkové z Dubé v Dolním Adršpachu založili tvrz, která byla později přestavěna na renesanční zámek. Prohlédnout si můžete také kostel Povýšení svatého kříže, postavený v letech 1827–1831. Smírčí kříže stojí na soukromém pozemku na konci polní cesty, která vede od zámku kolem rybníka směrem k trati. Zmíněné lokality najdete na mapách KČT č. 23 Podkrkonoší a č. 26 Broumovsko, Góry Kamienne a Stołowe.

Pokračovat na článek


Rebelantské zvony - Rovensko pod Troskami

Zvony odpradávna odbíjejí čas, svolávají ke mši, vyzývají k modlitbám či rozjímání a kdysi také varovaly před nebezpečím, ať už to byl oheň, bouře nebo nepřítel. Známe je především z kostelních věží a zvonic. Jsou to vlastně hudební nástroje „naladěné“ na určitý tón, a pokud jich je ve zvonici více, musejí být sladěny do libého souzvuku. Většinou jsou zavěšeny v klasické poloze za tzv. korunu s oušky a rozeznívají se buď úderem srdce volně zavěšeného uvnitř nebo pomocí kladiva narážejícího na vnější stranu zvonu. Najdou se i výjimky, například v Rovensku pod Troskami, kde se mohou pochlubit takzvanými „rebelantskými“ zvony, obrácenými srdcem vzhůru. Jejich historie se začala psát v 17. století. Dřevěná zvonice stála u zdejšího kostela sv. Václava už mnohem dříve, ale shořela při požáru roku 1629. Tehdy žili v Rovensku vesměs protestanti a tvrdošíjně se bránili rekatolizaci. K obrácení je měl po dobrém či po zlém dovést misionář Matěj Burnatius z Jičína, který si vzal na pomoc císařské rejtary. Ani ti však nezmohli nic proti přesile lidu, který své vyznání nechtěl změnit, a proto na ústupu ze msty zapálili zvonici, v níž zdejší rebelanti zvonili na poplach. Vzbouřenci poté vnikli do Libuně, kde Burnatia i jeho průvodce, studenta Jana Rokytu, chytili a zavraždili. Jak tomu ale při selských bouřích obvykle bývá, vrchnosti se nakonec podařilo sedmnáct vzbouřenců pochytat. Až na jednoho však všichni šibenici unikli, protože po „domluvách“ jezuitů přestoupili ke katolické víře. Hned následujícího roku byla zvonice znovu postavena. Dřevěná stavba spočívá na osmiboké kamenné podezdívce. Na první pohled to asi nepoznáte, ale skládá se ze dvou stavebních koster. Jedna nese plášť a střechu samotné zvonice a druhá váhu zvonů. Uvnitř je ochoz pro návštěvníky. Ke zvonům vede 33 schodů, což symbolizuje život Ježíše Krista dlouhý 33 let. Až při pohledu na zvony pochopíte, čím je rovenská zvonice zvláštní a jedinečná. Jak už bylo předesláno, její zvony jsou upevněny obráceně, než je obvyklé, tedy srdcem vzhůru. Přesný důvod nikdo nezná, ale podle jedné z legend za to může vrchnost, která tak chtěla rovenským znemožnit svolávat se pomocí zvonů k rebeliím. Podle jiné verze je to nápad samotných obyvatel městečka – obrácené zvony totiž připomínaly husitský kalich a symbolizovaly jejich příslušnost k protestantské víře. Pravda bude nejspíš někde jinde. Je možné, že zvony získaly svůj přívlastek „rebelantské“ právě proto, že je kdosi naschvál připevnil obráceně, a legendy se objevily až dodatečně. Zvony odlil Martin Schrötter z Hostinného nad Labem. První dva roku 1630 a třetí menší o devět let později. Koruny zvonů zdobí latinsky psané citáty z biblických žalmů. Největší z nich, uprostřed umístěný svatý Václav, váží 24 q, blíže ke kostelu je připevněn Svatý Jan Křtitel o váze 15 q a třetí zvon, Svatý Jiří, má hmotnost pouhých 6 q. Zvony jsou připevněny na dřevěném hřebenu uloženém na kovových ložiskách, která se kvůli hladkému chodu mažou husím sádlem. Největším zážitkem při návštěvě zvonice je samotné zvonění, jehož tradici tu obnovili roku 1990. Sedm rovenských zvoníků pochází z řad dobrovolníků a pravidelně se tu sjíždějí každou neděli. Všichni se však museli nejprve naučit se zvony zacházet, což prý nebylo vůbec jednoduché. Zprvu ani nevěděli, jak se ke zvonům postavit; pomohl jim starý film, který zachytil jejich předchůdce při práci. Každý nový zvoník začínal na nejmenším „Jiříkovi“: zpočátku sledoval ostatní, aby odkoukal techniku, a poté to začal zkoušet sám. Napoprvé to prý ale nejde nikomu, trénink trvá několik měsíců, a teprve když zvoník zvládne nejmenší zvon, může svůj um zkusit na větším. A jak tedy na to? Zvoník se nejprve chytne za držadlo v trámu, aby měl lepší stabilitu, a pak druhou rukou odstraní tyč, která drží zvon v poloze vzhůru. Ten se zhoupne, na druhé straně pokračuje nahoru a pak zase padá zpět… Aby se nezastavil, šlape zvoník na dřevěný hřeben a tím zvon stále více rozhoupává. Důležitá je samozřejmě trocha odvahy, ale hlavně cit pro rytmus – rozhoupat takový kolos není legrace. Kupodivu nejtěžší je jeho zastavení. To musí zvoník trochu přitlačit, aby se zvon zhoupl téměř kolem své osy, a ve chvíli, kdy ten dosáhne horní úvratě, může ho zachytit a zajistit. O významu rovenských zvonů vypovídá fakt, že nebyly za žádné z řady válek zrekvírovány. Za socialismu se na ně zvonit nesmělo, byly to přeci jen zvony „rebelantské“. V dnešní době si pro výlet do Rovenska vyberte nejlépe neděli: vidět a slyšet zdejší „rebely“ je totiž skutečný zážitek, který vám žádná jiná zvonice u nás nenabídne. Rovensko pod Troskami Zvonice s obrácenými zvony stojí v blízkosti kostela sv. Václava na Týně, založeného již v polovině 14. století. V jeho interiéru si můžete prohlédnout oltářní obraz světce od Václava Vavřince Reinera, cínovou křtitelnici z roku 1575 a renesanční kazatelnu. Nejstarší kostelní památkou je renesanční pískovcový náhrobek Jindřicha Smiřického ze Smiřic z roku 1569. Pod kazatelnou je pochován zdejší rodák a vynikající hudebník Václav Karel Holan Rovenský, někdejší vyšehradský varhaník. Hlavní oltář z roku 1900 je dílem bratří Bušků z Husy u Sychrova. Ve středu města se nalézá rozlehlé náměstí s empírovou radnicí, naposledy upravovanou roku 1906. Barokní mariánský sloup vznikl roku 1744 a jeho výzdobu asi o 100 let později doplnila díla lidového sochaře Jana Zemana ze Žernova. Ten je autorem i dalších dvou městských plastik, sochy sv. Václava a sochy sv. Jana Nepomuckého. Střed náměstí zdobí sousoší Rozhovor, dílo sochaře Josefa Drahoňovského z roku 1937. Přístup Do Rovenska vede silnice č. 282, odbočující ze silnice E442 (Turnov – Jičín), a železniční trať č. 041 (Hradec Králové – Jičín – Turnov). Obec a její okolí najdete na mapě KČT č. 19 Český ráj. Zajímavá místa v okolí Trosky Symbolem Českého ráje je zřícenina hradu, který kolem roku 1380 nechal postavit Čeněk z Vartenberka na strmé čedičové vyvřelině rozdělené na dvě homole. Mezi nimi se nacházel vnitřní hrad, z jihu chráněný strmým svahem a ze severu předhradím. Na obou homolích stály věže, na nižší pětiboká Baba a na vyšší a štíhlejší homoli čtyřboká Panna. Obranu hradu zajišťovaly tři pásy hradeb, vysoké přes 10  m a široké místy až 2 m. Strategické bylo i rozdílné výškové rozložení jednotlivých staveb, které umožňovalo dokonalý přehled o okolí. Roku 1452 se Trosky staly majetkem Jana Zajíce z Hazmburka. Ten byl stoupencem Matyáše Korvína, a proto byly Trosky roku 1469 dobyty vojskem krále Jiřího z Poděbrad. Koncem třicetileté války byl hrad vypálen a nadále zůstal pustý. Roku 1820 ho od Valdštejnů získal Jan Lexa z Aehrentalu, jehož syn Alois začal na vrchol Panny stavět točité schodiště. Roku 2000 byla otevřena vyhlídka na věži Baba, z níž je nádherný výhled do dalekého okolí. Z Rovenska vede k Troskám modrá turistická značka. Hrubá Skála Hrad vystavěný kolem roku 1300 na pískovcových věžích spojených mosty byl v 16. století rodem Smiřických přestavěn na renesanční zámek, později rozšířen a roku 1859 regotizován v duchu romantismu. K zámku vede kamenný most se sochami sv. Floriána a sv. Vavřince. Zámek slouží jako hotel a veřejnosti je přístupné jen nádvoří a vyhlídková věž. Nedaleko Hrubé Skály se v Dračích skalách nachází Mariánská vyhlídka, z níž se nabízí krásný výhled na zámek, Trosky a okolí. Borecké skály Z Rovenska pod Troskami vede západním směrem modrá turistická značka, která vás dovede k přírodní památce Borecké skály. Jsou pojmenovány podle výšiny Bor a poskytují pěkné výhledy do okolní krajiny s Troskami. Nejkrásnější je pohled z vyhlídky Svatopluka Čecha. Sedmihorky Lázně Sedmihorky založil roku 1841 Antonín Šlechta a zavedl zde systém léčení založený na ozdravných účincích studené vody, které v 1. polovině 19. století objevil Vincenz Priessnitz. V době největšího rozmachu lázní zde pobývalo až 500 pacientů ročně. Mezi návštěvníky byly i slavné osobnosti české kultury, například Jan Neruda nebo Eliška Krásnohorská.

Pokračovat na článek


Slatíňanská procházka - Slatiňany

Na rozhraní Železných hor a úrodného Polabí leží město Slatiňany, které díky svým památkám a okolní přírodě patří k oblíbeným a vyhledávaným výletním místům. Pokud máte rádi historii, koně a procházky nádhernými parky, o cíli svého dalšího výletu nemusíte přemýšlet. Ve městě i v jeho blízkém okolí najdete vše zmíněné a na své si určitě přijdou i děti. První písemné doklady o existenci Slatiňan pocházejí z konce 13. století, kdy zde stála dřevěná gotická tvrz vladyky Františka. Na sklonku 16. století ji koupil pražský měšťan Bohuslav Mazanec z Frymburka, který nechal na místě tvrze vystavět renesanční zámek. Z dalších vlastníků panství byli důležití zejména Auerspergové, za jejichž správy se Slatiňany proměnily v hospodářsky i kulturně významné místo. V 19. století zde vznikla řada průmyslových podniků a roku 1971 byly Slatiňany povýšeny na město. Zámek je dodnes jednou ze zdejších dominant. Základní podobu mu v 2. polovině 16. století vtiskl císařský stavitel Ulric Aostallis de Sala, současný vzhled však získal až v 19. století za Auerspergů. V téže době v jeho blízkosti vznikl anglický park, v němž se nachází druhá nejbohatší sbírka dřevin ve východních Čechách. Uvidíte zde sochu koně, která byla jedním z návrhů sochaře Bohumila Kafky pro pomník Jana Žižky z Trocnova na pražském Vítkově. Není tu náhodou, neboť po druhé světové válce bylo v prostorách zámku zřízeno Hippologické muzeum. Vzniklo zásluhou univerzitního profesora PhDr. MUDr. Františka Bílka, Dr.Sc., světově uznávaného genetika, který roku 1921 zakoupil tři koně Převalského. Dva z nich stáli na počátku chovu tohoto posledního druhu divokého koně, který je spjat zejména s pražskou zoologickou zahradou. Profesor Bílek rovněž realizoval projekt záchrany starokladrubského vraníka, jehož stádo bylo roku 1945 přemístěno právě do Slatiňan, do bývalých knížecích stájí, a navrhl zřízení koňského muzea ve zdejším zkonfiskovaném zámku. V následujícím období sem byly svezeny sbírkové předměty z více než 120 českých hradů, vysokých škol a výzkumných ústavů. Vzniklo ojedinělé muzeum, kde si dnes můžete ve 34 zámeckých místnostech prohlédnout největší evropskou sbírku exponátů a obrazů s koňskou tematikou. A poté máte samozřejmě ještě možnost potěšit se krásou živých koní v zámeckém parku. Zajímavé jsou však i samotné prostory zámku, zejména stará kuchyně, jídelna a knihovna s bohatě intarzovanými knihovními skříněmi. Jen ve dvou z nich jsou ale uloženy knihy z původní auersperské knihovny, ostatní díla se týkají koní. Po prohlídce zámku a hřebčína si nenechte ujít ani procházku po zámeckém parku a nedalekém lesoparku. Najdete zde romantickou stavbu Švýcárny a potěšeny budou i děti, kterým se zalíbí Kočičí hrádek, miniatura středověkého hradu, stojící na malé skalce. Pro své vlastní děti ho původně nechala vystavět kněžna Vilemína z Auerspergu, a v té době jistě netušila, že se stane pohádkovým královstvím pro mnoho dalších pokolení malých návštěvníků. Parkem vede okružní naučná stezka věnovaná ochraně přírody a koním. Druhou slatiňanskou dominantou je kostel sv. Martina. O jeho vzniku toho moc nevíme, snad jen, že byl založen v dobách Přemyslovců. V 15. století jej, stejně jako celé město, zničilo vojsko uherského krále Matyáše a až roku 1881 původní stavbu nahradil novogotický kostel vystavěný podle plánů Františka Schmoranze. Tento významný architekt, stavitel a restaurátor památek, známý svou zálibou v novogotickém stylu, žil od roku 1834 ve Slatiňanech. V blízkosti kostela se nachází socha sv. Jana Nepomuckého a morový sloup, postavený k uctění sv. Salvátora a připomínající krutou epidemii z konce 17. století. Vycházkou za historickými pamětihodnostmi poznávání tohoto kouzelného města zdaleka nekončí. Z jeho jihozápadního okraje se můžete vydat na Vrchlického návrší, zdvihající se nad zámeckým parkem. Známý básník zde na přelomu 19. a 20. století rád pobýval, a proto tu najdete jeho pamětní desku, kterou zhotovil sochař Otakar Španiel. Prohlédnout si můžete také obraz Panny Marie, umístěný v kamenném podstavci na křemencové skále. Pochází z roku 1444 a ze zbořeného kláštera v Dolních Rakousích ho přivezla kněžna Gabriela z Auerspergu. Místo je opředeno legendami o zázračné moci Panny Marie. Kněžna se tu prý jednou modlila tak usilovně, že zachránila panství před vzpourou sedláků. Jihovýchodně od návrší se nachází slatiňanská místní část Škrovád. Uprostřed obce stojí památník obětem obou světových válek. Do poloviny 20. století se v okolí Škrovádu těžil pískovec, dnes už opuštěné lomy slouží jen jako cvičné horolezecké terény. Ze zdejšího pískovce byla například vytvořena socha sv. Jana Nepomuckého stojící před slatiňanským kostelem a posloužil i při výstavbě zámku. Můžete se odtud vydat k nedalekým Kochánovickým rybníkům. Spolu s okolními mokřadními loukami, na nichž se vyskytuje mnoho vzácných rostlin a živočichů, tvoří součást Chráněné krajinné oblasti Železné hory. Podle zdejších slatin také vzniklo jméno města. Místem prochází naučná stezka Krajem Chrudimky, která začíná u Filipovského pramene Chrudimky a vede přes nejdůležitější historické a přírodní zajímavosti v okolí řeky až do Chrudimi. Její celková délka přesahuje 80  km, a proto poskytuje ideální příležitost pro poznávání kouzelné krajiny Železných hor a jejich okolí. Přístup Slatiňany leží na silnici č. 37 (Chrudim–Žďár nad Sázavou) a na železniční trati č. 238 (Pardubice–Havlíčkův Brod). Slatiňany najdete na mapě KČT č. 45 Železné hory. Zajímavá místa v okolí Chrudim Centrum historické části města tvoří Resselovo náměstí s chrámem Nanebevzetí Panny Marie z roku 1291. Presbytář kostela vznikl zřejmě ještě před založením města a původně sloužil jako kaple zeměpanského hradu. Dříve měl kostel dvě věže různých velikostí a tvarů. Levá Černá věž i pravá věž Trubačka roku 1702 vyhořely po zásahu bleskem a při rekonstrukci obě získaly dnešní vzhled. Sakristie, presbytář i lodě kostela jsou zaklenuty původními gotickými klenbami. Mezi nejcennější části interiéru patří křídlový oltář Panny Marie ze 16. století v severní lodi kostela a kamenná gotická kazatelna z poloviny 15. století. Uprostřed náměstí byl v letech 1719–1732 vztyčen monumentální morový sloup Proměnění Páně. Socha Nanebevzetí Panny Marie je dílem známého sochaře Františka Pacáka. Na jižní straně náměstí stojí nová radnice, původně dva domy, spojené roku 1883. Na opačné straně náměstí si můžete prohlédnou renesančně-barokní budovu staré radnice s vížkou (č. 1). Současný vzhled získala při přestavbě roku 1721. Na nádvoří se dochovaly renesanční arkády. Na náměstí najdete i několik dalších měšťanských domů s goticko-renesančními jádry, z nichž stojí za zmínku zejména Rozvodovský dům (č. 76) s empírovým průčelím na jižní straně. Nedaleko chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Břetislavově ulici upoutá pozornost nádherný renesanční Mydlářovský dům (č. 74), pojmenovaný po chrudimském měšťanovi Matěji Mydlářovi. Třípatrový dům směrem do ulice zdobí ve dvou patrech lodžie s pěti oblouky s bohatou figurální výzdobou v prvním poschodí; třetí patro tvoří dřevěná pavlač. Zadní fronta domu je opatřena arkádami a vystupuje z ní vyšší válcová věž v podobě minaretu nazývaná hvězdárna a nižší šestiboká věž. V budově je umístěno Muzeum loutkářských kultur založené roku 1972; expozice obsahuje přes 7 000 loutek z celého světa. Východně od Resselova náměstí si na Školním náměstí prohlédněte také bývalý kostel sv. Josefa s kapucínským klášterem, postavený roku 1665. Po 2. světové válce byl odsvěcen a v současné době v něm sídlí úřady města. Pod kostelem se nachází tzv. Boží hrob, který býval cílem poutníků při chrudimské pouti a při významných církevních svátcích. Jihovýchodně od kostela sv. Josefa můžete ve Sladkovského ulici navštívit novogoticky upravený kostel sv. Michala. Na křižovatce Husovy a Havlíčkovy ulice se nachází pozdně gotický kostel sv. Kateřiny z 2. poloviny 15. století. Na hřbitově ležícím jižně od historického centra na druhém břehu Chrudimky stojí v ulici Nejedlého kostel sv. Kříže. Jeho současná podoba je výsledkem novogotické úpravy z roku 1874. Severozápadně od Resselova náměstí se nachází Regionální muzeum, jehož dvě budovy vznikly na přelomu 19. a 20. století. Zatímco pseudorenesanční budova slouží muzejním účelům, v pseudobarokní budově s restaurací a vinárnou se konají různé společenské akce. V nedaleké ulici Čs. partyzánů poutá pozornost konstruktivistická budova divadla Karla Pippicha, pojmenovaná podle významného hudebníka, režiséra a divadelníka. Byla postavena v letech 1931–1934 podle projektu Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma. Dalším zástupcem moderní architektury je tzv. Sýkorova vila, nacházející se v jihozápadní části města ve Fibichově ulici (č. 27). Secesní stavba s prvky lidové architektury vznikla roku 1907 podle návrhu architekta Jana Kotěry. Kočí Nejcennější památkou v obci je původně gotický kostel sv. Bartoloměje postavený roku 1397, později novogoticky upravený. V jeho interiéru si můžete prohlédnout nástěnné malby ze 16. a 18. století, malovaný kazetový strop pocházející z roku 1678, kazatelnu z roku 1681 a tabulový obraz Korunování Panny Marie vytvořený na počátku 16. století. Kostel byl v 17. století rozšířen o dřevěnou zvonici jehlancovitého tvaru, krytou šindelem. Do ní ústí dřevěný krytý most s arkádami a valbovou šindelovou střechou, který překonává malý vodní příkop. Tři Bubny Zdejší kostel sv. Jiří byl postaven ve 14. století a v jeho interiéru se dochovaly nástěnné malby z 1. poloviny 15. století. Dva presbytáře kostela jsou zaklenuty křížovými klenbami. V okolí se nacházejí zbytky hvězdicovitého opevnění z prusko-rakouské války z roku 1778 s pětibokými bastiony. Zaječice V obci stojí socha sv. Jana Nepomuckého zhotovená roku 1737 a bývalá tvrz (čp. 64) se zbytky pozdně gotických okenních ostění.

Pokračovat na článek


Bobři - Svatá Kateřina

Pád železné opony po roce 1989 neznamenal větší svobodu jen pro obyvatele tehdejšího Československa, ale „těží“ z něho i některé druhy zvířat. Týká se to třeba bobrů, které byste dříve v oblasti Českého lesa či Šumavy hledali marně. Dnes se jim v západních Čechách výborně daří hned na několika místech, zejména v povodí Kateřinského a Farského potoka, jež se pomalu, ale jistě mění v bobří ráj. Jsou to tvorové velmi plaší a představit vám je můžeme jen díky fotografovi Ladislavu Vogeltanzovi, který se jejich „lovu beze zbraní“ věnuje už několik let. Bobři obývali české země od nepaměti, vždyť většinu našeho území kdysi pokrývaly husté lesy protkané tehdy ještě neregulovanými potoky a řekami. Mnoho přirozených nepřátel neměli, ostatně není nijak jednoduché ulovit zvířata, která velkou část života tráví ve vodě či v její blízkosti. Tak tomu ale bylo jen do chvíle, kdy se o bobry začali zajímat lidé. Nejvíce je lákala kvalitní kožešina a také aromatický výměšek žlázy u kořene ocasu, jenž se používal v lékařství a kosmetice. Zvýšená poptávka po těchto artiklech znamenala pro krásná zvířata ohrožení a asi od 12. století jich u nás začalo ubývat. V 18. století pak nastal „soumrak bobrů“ a přibližně v jeho polovině byli vyhubeni. Následovalo několik pokusů o jejich opětovné vysazení a kolem roku 1830 se prý vyskytovali dokonce i na pražských vltavských ostrovech. Jenže za nějaký čas bobři znovu zcela vymizeli. Co nedokázali napravit lidé, o to se nakonec museli postarat bobři sami. Koncem osmdesátých let 20. století byli na některých našich tocích spatřeni první jedinci, kteří k nám podél vody dorazili z Polska, Německa a Rakouska. A dnes je situace ještě lepší, nastálo obývají asi šest oblastí v Čechách a na Moravě. Kateřinský potok pramení nedaleko Lesné a pak teče směrem k jihu. Kousek od Rozvadova podtéká dálnici D5 a za Svatou Kateřinou se noří do hlubokých lesů. Tady se kolem roku 1990 objevili první bobři. Pronikli sem proti proudu potoka, který jen o několik kilometrů dál vtéká na území Bavorska. Prozradily je čerstvé i starší okusy a o několik let později, když se zde natrvalo usadilo několik párů, tu vyrostly i bobří stavby. Při procházce podél potoka určitě narazíte na nakousané či zporážené stromy a větve, a pokud budete mít štěstí, objevíte možná i bobří hrad. Na první pohled vypadá jako neforemná hromada roští, ale je to domov těchto přičinlivých zvířátek. Ovšem spatřit ohryzané dřeviny je něco jiného než vidět samotné bobry, kteří se při každém neznámém zvuku ihned ponoří do bezpečí pod vodní hladinu. Šanci můžete mít jen v případě, že zůstanete zcela v klidu a budete opravdu velmi trpělivě čekat. Musíte si však také vybrat ten pravý okamžik, v poledne byste číhali marně. Ve dne bobři spí a aktivní jsou jen v noci a brzy po ránu, takže jedinou možností, jak je spatřit, je vypravit se na místo už večer a strávit tu celou noc. Podobně to musel dělat i fotograf Ladislav Vogeltanz, díky jehož snímkům si můžete udělat představu, jak bobři tráví svou pracovní dobu i volný čas. Podívaná je to rozhodně zajímavá. Když vydržíte, ukáží vám bobříci mnoho ze svých zvyků. Nejvíce času věnují získávání potravy, případně stavebního materiálu. Ačkoliv jsou výhradně býložravci, jejich jídelníček je velmi pestrý. Patří do něj různé byliny, lýko a drobné větvičky, přičemž nejvíc jim chutná topol, vrba, olše, jasan a bříza. A dokonce si vytvářejí zásoby v podobě větviček, zapíchaných do dna tůněk. Nepohrdnou však ani zemědělskými plodinami a rádi si občas smlsnou na řepě nebo obilí. Jejich loupeživé výpravy na pole většinou prozrazují vyšlapané cestičky. Aby se dostali k tenkým větvičkám nebo mladé kůře, neváhají občas nějaký ten strom porazit; v tom jsou skutečnými mistry. Většinou se zajímají o dřeviny o průměru do 20 cm, ale v případě potřeby si poradí i s mnohem silnějším kmenem. Dokáží strom porazit tak, aby padl do vody, kde k němu mají lepší a bezpečnější přístup. Místo překousané bobry má typický tvar přesýpacích hodin a při bližším průzkumu na něm najdete otisky zubů ostřejších než dláto. Kácení křovin a stromů však bobrům neslouží jen k získávání potravy, opatřují si tak zároveň i stavební materiál pro své hrady a hráze. Stavějí je společně „tlapkou nerozdílnou“ členové celé kolonie a jsou nesmírně pracovití. Pokud o příbytek přijdou, během několika dní si dokáží vystavět nový. Budování hrází ve volné přírodě je spíše užitečné. Mění sice často charakter vodního toku, ale vznikající jezera zabraňují odplavování půdy a podílejí se na usazování důležitých sedimentů. V hrázích bobři spí a pečují o mláďata, která přicházejí na svět na jaře. Může jich být až pět a v mateřské kolonii zůstávají dva roky. Bobr evropský je po jihoamerické kapybaře druhým největším hlodavcem na světě. V dospělosti váží až 30 kg a jeho tělo pokrývá hustá černohnědá srst, impregnovaná tukovou hmotou ze žlázy v blízkosti ocasu. S pomocí výměšku z jiné žlázy si označuje své teritorium, které dokáže tvrdě bránit před vetřelci. Stejně jako některým dalším hlodavcům mu dala příroda do vínku částečně protistojný prst na předních končetinách, což mu umožňuje obratnou manipulaci s větvemi. Mezi prsty má plovací blány, takže se může výborně pohybovat pod vodou i na hladině. Pokud se vám někdy podaří pozorovat bobry zblízka, určitě si povšimnete jejich nejtypičtějšího znaku, kterým je široký ocas. Kromě toho, že slouží jako kormidlo, hodí se i v případě nebezpečí. Vyplašený bobr jím plácne o hladinu, čímž varuje všechny členy své rodiny před možným nepřítelem, a ponoří se do vody. Pak vám nezbude, než se znovu na dlouhou chvíli obrnit trpělivostí. Ovšem i dnes se najdou lidé, kteří vodní osadníky příliš nemilují. Obvyklou námitkou jsou škody, jichž se prý bobři dopouštějí na břehových porostech nebo zemědělských plochách, často se také argumentuje jejich přemnožením. Ve skutečnosti je však zatím bobrů tak málo, že o nějaké hrozbě pro přírodu nemůže být ani řeč. Spíše bychom měli být rádi, že u nás opět žijí – koneckonců, zdejší krajina jim kdysi patřila možná více než nám, prostě se jen vrátili domů. Svatá Kateřina Místo je prvně zmíněno už roku 1306, kdy zde stávala poustevna. Koncem 16. století tu Švamberkové založili sklárny a z domků sklářů se později vyvinula zemědělská osada. Své jméno získala podle kostela sv. Kateřiny, který vznikl přestavbou kaple založené ve 14. století benediktiny z Kladrub. Kolem roku 1792 získal kostel barokní vzhled. Bohatý interiér pochází z 18. a 19. století. V podlaze kostela jsou zasazeny náhrobky císařských výběrčích cla z Rozvadova. Na místním hřbitově si můžete prohlédnout řadu kovaných křížů. O necelý kilometr jižněji se zachovaly zbytky opevnění z třicetileté války. Svatá Kateřina je dnes místní částí obce Rozvadov. Přístup Svatá Kateřina je přístupná odbočkou z dálnice D5 (exit 145 Kateřina) vedoucí z Plzně na hraniční přechod Rozvadov/Waidhaus. Oblast najdete na mapách KČT č. 28 Český les-sever a č. 29 Český les-jih. Zajímavá místa v okolí  Český les Český les je horský masív, který v délce asi 80 km tvoří přirozenou hranici mezi Českou republikou a Německem. Dělí se na několik částí: Dyleňský les, Přimdský les, Kateřinskou kotlinu a Čerchovský les. Jeho nejvyšší horou je Čerchov (1 042 m), do roku 1990 nepřístupný. Na vrcholu stojí 24 m vysoká kamenná rozhledna z roku 1905 s výhledem až k Alpám. Na pravěké osídlení Českého lesa odkazují drobné nálezy učiněné například na úpatí vrchu Přimda. Ve středověku jeho územím procházela důležitá obchodní stezka spojující Prahu a Norimberk. Od 13. století zde Chodové střežili hranice státu a za to měli četná privilegia. Až do 2. světové války bylo asi 90 % zdejších obyvatel německé národnosti. Po válce se velká část území stala součástí nepřístupného pohraničního pásma a více než 20 vesnic zaniklo. Díky četným rašeliništím je Český les významnou zásobárnou vody. Jeho převážnou část odvodňuje Mže, významnými toky jsou také Hamerský, Bezděkovský a Kateřinský potok. Původní porosty tvořily bukové lesy se silnou příměsí jedle, většina z nich však byla vykácena a z 80 % je nahradily smrkové monokultury. Hojně se zde vyskytuje vysoká a černá zvěř, ojediněle rys ostrovid. Roku 2005 byla v části území o rozloze 473 km2 vyhlášena CHKO Český les. Přibližně středem masivu prochází dálnice D5, která ho rozděluje na dvě samostatné části, neboť blízké okolí dálnice je z CHKO vyčleněno. Předmětem ochrany je zachovalá krajina, která paradoxně díky vyhlášení pohraničního pásma unikla větší devastaci. Součástí CHKO je 18 přírodních rezervací. Lesná Zdejší kostel sv. Mikuláše, založený ve 14. století, získal svou současnou podobu roku 1774, kdy sloužil jako rodinná hrobka rodu Schirndingerů, tehdejších majitelů obce. Uvnitř si můžete prohlédnout jejich náhrobky. V současné době je kostel využíván pravoslavnou církví. V zámku, roku 1787 barokně upraveném, dnes sídlí obecní úřad a konají se tu společenské akce. Socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1752. Jihozápadně od obce si můžete projít okružní naučnou stezku Sklářství v okolí Lesné, která začíná u bývalé Staré Knížecí Huti; má 13 zastavení a měří asi 10 km. Hošťka Obec se pod názvem Hosskowo prvně připomíná roku 1482 jako ves přimdských Chodů, kteří střežili zdejší část hranice. Dominantou obce je kostel sv. Margarety, přestavěný z kapličky založené na počátku 18. století. Zařízení kostela je převážně rokokové z doby kolem roku 1744. V obci stojí dvě sochy sv. Jana Nepomuckého. Rozvadov Obec je známá hlavně díky blízkému hraničnímu přechodu do Německa. Už roku 1115 je v historických pramenech zmíněna obchodní stezka vedoucí těmito místy do Bavorska, existence osady je však doložena až k roku 1581. Od roku 1613 tu fungovala císařská celnice. Zdejší kostel sv. Vavřince, založený roku 1816, je dnes neudržovaný. Milíře Na kopci (550 m) u obce Milíře najdete radiokomunikační věž z roku 2001 s vyhlídkovou plošinou ve výšce 25 m. Je celoročně přístupná. Diana Jihovýchodně od Přimdy byla již roku 1933 vyhlášena přírodní rezervace Diana, která ochraňuje původní bučiny a bažiny Kateřinského potoka. Zdejší porost je stářím asi 260 let údajně nejstarším na území Českého lesa. Roste zde také mnoho vzácných teplomilných i podhorských bylinných druhů a v mokřadech hnízdí chráněné vodní druhy ptáků. Při jihozápadním okraji rezervace stojí lovecký zámeček Diana, který nechal v 1. polovině 18. století postavit hrabě František Kolowrat podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Zámeček má půdorys rovnoramenného kříže a jeho střed tvoří pavilon zakončený kupolí s kovovým sedícím jelenem. Největší síň zámečku zdobí fresky znázorňující mytologické výjevy s bohyní Dianou. K zámku přiléhá rozsáhlý anglický park s běžnými listnáči i exotickými jehličnany; celkem zde roste přes 80 druhů dřevin. Dřevěnou kapli nechal roku 1939 postavit Jindřich Kolowrat, jehož potomkům dnes patří zdejší pozemky. Zámeček není využíván.

Pokračovat na článek


Olomoucké parky - Olomouc

Hanácká metropole Olomouc zaujímá mezi městy České republiky přední místo v pomyslném žebříčku turisticky atraktivních míst. Její náměstí zdobí největší barokní sloup u nás, zapsaný také do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, a historické jádro města tvoří druhou nejrozsáhlejší památkovou rezervaci v zemi. Olomouc je také městem zeleně; ta tvoří v místech, kde se dříve nacházely městské hradby, jakýsi prstenec obepínající centrum. A dokonce i první botanická zahrada na Moravě byla kolem roku 1787 zřízena právě v tomto městě. Patřila a dodnes patří ke zdejší univerzitě, jejíž rok založení – 1566 – nám napovídá, že se jedná o druhou nejstarší univerzitu v českých zemích. Původně sloužila botanická zahrada k výuce na medicínsko-chirurgickém učilišti, které bylo součástí olomoucké univerzity, a roku 1874 spolu s ním také načas zanikla. Dva roky před koncem 19. století byl ale založen olomoucký Spolek botanické zahrady (Botanischer Verein in Olmütz) a z jeho iniciativy se už roku 1901 začala stavět nová zahrada v místech, kde se nachází dnes. První rostliny do nových skleníků darovali správci zahrad v Schönbrunnu a v Lednici na Moravě. Spolek měl v té době již přes 600 členů, pořádal časté přednášky, a vydal dokonce i průvodce po zahradě. Její tvář se až do 2. světové války nezměnila, ale po odsunu Němců zájem o spolkový život poklesl a majitelem zahrady se stalo město. V roce 1959 se zahrada stala součástí katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého. Ačkoliv mezi její základní poslání patří rozšiřování znalostí studentů, má do ní přístup i veřejnost. Je na co se zde dívat, na poměrně malé ploše roste asi 2 000 rostlin. Areál zahrady se skládá ze tří částí. Parková část představuje stinnou partii, v níž rostou hlavně jarní cibuloviny a hajní květena. V centrální části zahrady poutá pozornost návštěvníků v kteroukoliv roční dobu vzrostlý strom pavlovnie plstnaté. Tady také najdete nejvíce rostlin. Na téměř 60 záhonech roste převážně teplomilná květena z jižních oblastí mírného pásma a ze sušších stanovišť. Třetí, doplňkovou část, pak tvoří okrajové lokality, v nichž si můžete prohlédnout zejména cizokrajné rostliny. Zajímavé jsou dvě umělé bažiny, z nichž v jedné se daří rostlinstvu pocházejícímu z Litovelského Pomoraví. V zahradě také uvidíte kolekce rostlin, které shromáždili v rámci vědecké činnosti pracovníci katedry botaniky. Mezi nimi má výsadní postavení kolekce pažitky. Byla totiž získána v lokalitě u Vltavy, kde původní populace rostlin zničila v roce 2002 povodeň. Olomoucké pažitky tak mohou v budoucnu přispět k obnově zdejší květeny. Prohlídkou univerzitní botanické zahrady však procházka olomouckou zelení zdaleka nekončí. Její přirozené pokračování nabízejí rozsáhlé městské sady, jejichž plocha dnes dosahuje téměř 50 ha. Délka hlavních alejí je asi 2,5 km, a kdybyste se chtěli projít po všech jejich cestách, potřebovali byste na to více než 4 hodiny. Předchůdcem sadů byla Rudolfova alej, první městský parkový prostor, o jehož založení se zasloužil olomoucký arcibiskup, arcikníže Rudolf Jan Habsburský. Od dvacátých let 19. století se stala oblíbeným místem vycházek obyvatel města. Na jaře ji zdobí desetitisíce tulipánů, na něž nabízí nejkrásnější výhled lávka v ústřední části sadů. Olomouc se díky ní stala jediným místem u nás, kde můžete bezpečně i s nohama „na zemi“ chodit mezi korunami stromů. Ve Smetanových sadech na vás také čekají zajímavé památky z 2. poloviny 19. století, kdy zde vznikla například novorenesanční Lázeňská budova s fontánou, velká dřevěná oranžérie, přenesená sem z parku ve Velké Bystřici, nebo hudební pavilon. V prostoru Smetanových sadů se nachází areál výstaviště Flora Olomouc, který znají především naši zahrádkáři jako dějiště nejznámější tuzemské květinové výstavy. Jeho chloubou je skleník Palmárium určený k pěstování cizokrajné a tropické flóry. Patří k největším svého druhu u nás. Na ploše 1500 m2 tu můžete obdivovat desítky druhů palem, z nichž mnohým, přesazeným ještě z původní oranžérie vybudované v roce 1866, je dnes už téměř 150 let. Exotickou flóru doplňuje také cizokrajná fauna, ptáci a ryby, dotvářející nevšední atmosféru palmária. V roce 2003 přibyla v palmovém skleníku další zajímavost – akvaterárium připomínající zákoutí řeky Amazonky. Jejím prvním obyvatelem se stal potomek jihoamerických predátorů kajman brýlový nazývaný Fany, maskot výstaviště. Jemu a jeho partnerce se během dvou let narodilo několik desítek potomků, což je úspěch, kterým se může pochlubit málokterá zoologická zahrada. Za vidění stojí i kaktusový skleník s 3 000 kaktusů a sukulentů, z nichž nejcennější údajně pocházejí od Alberta Vojtěcha Friče, proslulého českého botanika a cestovatele. Rozmanitými barvami a tvary hýří tropický skleník s orchidejemi a s lekníny pěstovanými v pěti bazénech. Mezi nimi poutá pozornost největší z nich – Victoria regia – vyznačující se velkými plovoucími listy, které unesou i pětileté dítě. V jednom z přítoků jihoamerické Amazonky jej v roce 1801 objevil náš krajan Tadeáš Haenke. Ve čtvrtém subtropickém skleníku převažují rostliny z oblasti Středomoří a Malé Asie, jako například různé druhy citrusů, fíkovníků či olivovníků. Za krásnými květinami se můžete vydat i do Bezručových sadů za Mlýnským potokem (ramenem řeky Moravy), v nichž se nachází botanická zahrada, která je rovněž součástí výstaviště. Může se pochlubit unikátním rozáriem s 670 odrůdami růží o celkovém počtu 10 000 keřů. Cenným exemplářem je exotická davidie listenová, vysazená zde v sedmdesátých letech minulého století. Je zajímavá tím, že její květy tvoří krémově zbarvené listeny, jako je tomu třeba i u květiny známé pod lidovým názvem „vánoční hvězda“. Největší událostí na výstavišti je tradičně pořádaná přehlídka výpěstků květin, okrasných dřevin, zahradní architektury a vazačství květin, už zmiňovaná Flora Olomouc. Její historie sahá do roku 1958, kdy se v areálu výstaviště konala první regionální „Výstava květin podniků místního hospodářství“ za účasti firem z několika moravských měst. Její obrovský úspěch si vynutil opakování i v dalších letech a od roku 2000 je rozdělena na jarní a letní část. Na podzim můžete navštívit výstavu ovoce, zeleniny a školkařských výpěstků Hortikomplex. Ale i když nepřijedete v termínu některé z mnoha pořádaných akcí, stojí procházka olomouckou zelení za to. Zajímavá místa v okolí Litovelské Pomoraví Mezi Olomoucí a Mohelnicí se podél řeky Moravy rozkládá pruh lužních lesů, luk a mokřadů, který vyniká druhovou bohatostí flóry a fauny. Hlavním fenoménem oblasti je tzv. vnitrozemská říční delta, kterou vytváří velké množství stálých i dočasných říčních ramen meandrující řeky. Roku 1990 zde byla vyhlášena Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví o rozloze 92 km2. Na území CHKO roste mnoho ohrožených rostlinných druhů a pravidelně zde hnízdí asi 100 druhů ptáků. Žije zde například vydra říční, rak říční či užovka obojková; nově sem byl vysazen bobr. Bohatá je rovněž populace ryb a obojživelníků. Mezi nejdůležitější maloplošná zvláště chráněná území patří NPR Ramena Moravy, zahrnující hlavní a dva vedlejší říční toky, NPR Vrapač ochraňující komplex lužního lesa s říčním ramenem a NPR Třesín. Oblast je dobře přístupná díky dostatečné síti značených turistických cest a cyklostezek. Územím vede i naučná stezka Luhy Litovelského Pomoraví, která začíná v Horce nad Moravou a končí v Šargounu u Litovle. V obci Mladeč začíná okružní naučná stezka Třesín; stejnojmenný vrch je významnou krajinnou dominantou Mladečského krasu se zachovalými zbytky původních lesů a krasovými povrchovými i podzemními jevy. Třetí naučná stezka Romantický areál Nové Zámky začíná u nádraží v Litovli a nabízí návštěvníkům seznámení s krajinou v okolí Nových Zámků. Svatý Kopeček Vznik významného poutního místa s bazilikou minor Navštívení Panny Marie je spojen se jménem olomouckého měšťana a obchodníka s vínem Jana Andrýska. Podle legendy přislíbil postavit v blízkosti Olomouce kapli podobnou jiné, kterou poznal na svých obchodních cestách. Roku 1633 byla dokončena a neznámí poutníci do ní údajně donesli votivní obraz Panny Marie, díky němuž kapli začalo navštěvovat stále více lidí. Na jejím místě proto v letech 1669–1679 vznikl nový kostel s neobvyklou orientací podle plánů G. B. Tencally. Na výzdobě jeho interiéru se podíleli naši přední umělci. Titul bazilika minor získal chrám roku 1995 od papeže Jana Pavla II. Slavonín V obci ležící v těsné blízkosti Olomouce najdete hodnotný kostel sv. Floriána s atikovou renesanční věží. Prohlédnout si tu můžete také smírčí kříž s reliéfem latinského kříže a se dvěma šipkami. V lokalitě Horní lán byla roku 2001 odkryta sídliště a pohřebiště z období neolitu, z doby bronzové a z raného středověku, celkem asi 2 700 sídlištních objektů a 12 hrobů. Dosud zde probíhá archeologický výzkum. Hněvotín Obec má dlouhou tradici ve výrobě vyhlášených olomouckých tvarůžků, které se odtud vyvážely až do Vídně a Terstu. Barokní kostel sv. Leonarda vznikl roku 1774 na místě starší stavby ze 14. století a je ohrazen zdí se vstupní branou. Nedaleko stojí barokní fara pocházející z roku 1757 

Pokračovat na článek


KRAVAŘE

Krásný barokní zámek je dominantou obce Kravaře. Impozantní stavba byla postavena pro Jana Rudolfa z Eichendorfu v letech 1721 až 1728 na místě starého renesančního zámku. Na začátku 20. století byl zámek opraven, ale v roce 1937 ho čekala zkáza - celý vyhořel. Proto musel být v letech 1955 až 1970 zrekonstruován.V okolí zámku se ve druhé světové válce odehrávala významná bitva, Ostravská operace. Během sedmapadesáti dnů se v ní střetlo přes šedesát divizí. Vojenskou důležitost oblasti dokládají také četné pevnůstky v okolí.  Co se skrývá na zámku? Malebný zámek v Kravařích postihl v roce 1937 rozsáhlý požár, který zničil velkou část jeho vybavení a zařízení. Dnes je objekt domovem Zámeckého muzea a místního Kulturního střediska. Muzeum nabízí návštěvníkům v expozicích možnost nahlédnout do života obyvatel Kravař a Hlučínska v průběhu staletí. Mimo to zde najdete mnohé sbírky včetně sbírek řemeslných. Detailně se můžete seznámit také se způsobem bydlení rodiny Eichendorfů. Za pozornost stojí zámecká kaple, která jakoby zázrakem unikla řádění červeného kohouta.Po náročné prohlídce můžete zamířit za trochou klidu a odpočinku do zámeckého parku, který se rozkládá na rozloze 22 hektarů. Jen si dejte pozor, abyste nedostali zásah golfovým míčkem! Součástí parku je totiž i golfové hřiště. Kudy k zámku? Kravaře mají dobrou dopravní dosažitelnost vlakem i autobusem. Vhodné spojení najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Železniční zastávka je vzdálená půl kilometru od zámku, autobus staví kousek od zámecké brány. Motoristé mohou cestovat po silnici číslo 56 z Olomouce nebo Ostravy. Parkoviště pro automobily i autobusy je přibližně sto metrů od zámku.

Pokračovat na článek


zámek KONOPIŠTĚ

Hrad později přestavěný na zámek poblíž Benešova. Hrad nad velkým rybníkem byl založen koncem 13. století pražským biskupem Tobiášem nebo samotným králem. Prvním písemné zmínky o hradu se váží k roku 1318, kdy patřil rodu Benešoviců. O devět let později se stal majetkem Šternberků, jejichž erb můžete vidět na obrázku.Po obléhání, které začalo v roce 1466, hrad o dva roky později dobyl Jiří z Poděbrad. Začátkem 16. století se Konopiště dočkalo prvních úprav. Rozsáhlé renesanční práce, jejichž důsledkem byla postupná přeměna hradu v zámek, byly započaty v polovině stejného století a pokračovaly i na začátku 17. století.V polovině 17. století byl zámek dobyt Švédy. O necelých sto let později, v roce 1725 došlo na základě příkazu Jana Josefa Vrbaty k rozsáhlé barokní přestavbě. V roce 1887 koupil Konopiště následník trůnu František Ferdinand d´Este, pro kterého jej razantním způsobem upravil Josef Mocker v letech 1889 až 1894. V této podobě můžete dnes zámek vidět.Koncem 19. století byl v okolí zámku založen rozlehlý park v krajinářském stylu s půvabnou Růžovou zahradou s italskými plastikami. Po první světové válce se Konopiště stalo majetkem Československého státu, během druhé světové války byl cvičištěm jednotek SS. Dnes je majitelem Český stát.  Kam vás pozve kastelán? Největší turistickou atrakcí Konopiště jsou jeho interiéry, které jsou doslova napěchovány cennostmi. Je to především sbírka zbraní z 16. a 18. století nebo lovecké trofeje. Bohatstvím a krásou zase oplývají reprezentační salóny a soukromé pokoje Františka Ferdinanda d´Este. Historicky nevyčíslitelnou hodnotu má i zdejší knihovna a kaple. Prohlédnout si navíc můžete císařovu střelnici nebo galerii sv. Jiří. Nejen malé návštěvníky potěší pohled na medvědy, kteří jsou chování ve výběhu při vstupu do zámku.Prohlídka zámku je rozdělena do tří okruhů. V rámci první trasy je možné vidět reprezentační salóny, v rámci druhé trasy rozsáhlé sbírky a v rámci třetí vše, s čím měl něco do činění následník habsburského trůnu d´Este.Po náročné prohlídce zámku je ideálním způsobem relaxace v podobě procházky místním parkem nebo projížďka loďkou po zdejším rybníku.  Autobusem nebo vlakem? Vlakem i autobusem se dostanete do Benešova, odkud je to k zámku dva kilometry. Podrobné jízdní řády najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se mohou na Konopiště vydat po dálnici D 1 a po odbočení na silnici E55 do Benešova, dále podle ukazatelů k zámku. Placené parkoviště pro automobily i autobusy je půl kilometru od zámecké brány.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. od úterý do pátku od 9 do 15 hodin, v sobotu a neděli od 9 do 16 hodin. V. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. IX. denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin. Návštěva v jiných termínech je možná, ale jen po předchozí telefonické dohodě. VSTUPNÉAbsolvování první trasy přijde dospělého na 70 korun, dítě na 35 korun, rodinné vstupné činí 175 korun. Druhá trasa přijde dospělého na 70 korun, dítě na 35 korun, rodinné vstupné činí 175 korun. Třetí trasa je vůbec nejdražší, dospělý i dítě zaplatí shodně 130 korun.

Pokračovat na článek


Zámek KOZEL

Původně lovecký zámeček přestavěný na letní sídlo v obci Šťáhlavice v Radyňské vrchovině. Zámeček Kozel byl vystavěn v letech 1784 až 1789 podle návrhu pražského stavitele Václava Haberditze pro Jana Vojtěcha Černína, jehož erb můžete vidět na obrázku.Na samotném konci 18. století byl zámeček rozšířen o hospodářské budovy architektem Ignácem Janem Nepomukem Palliardim tak, aby vyhovoval představám Černínů, kteří jej chtěli využívat jako letní sídlo. Valdštejnové, kteří se v roce 1816 stali majiteli zámku, nechali v prostorách dřívějších stájí zřídit divadlo a v druhé polovině 19. století založili zámecký park v krajinářském stylu.  Čím se chlubí Kozel? Zámek je ukázkovým příkladem obydleného letního sídla. Historické interiéry zdobí skvostná malířská výzdoba pražského mistra Antonína Tuvora. Společenské salóny, soukromé i hostinské pokoje a reprezentační místnosti jsou plné dobového zařízení.Další z řady zajímavostí je zámecká kaple s vzácným oltářem a empírové divadlo, které v minulosti sloužilo k zábavě zámeckých hostí. V budově zámecké jízdárny najdete stálou galerijní expozici.Rozlehlý park obklopující zámek je vhodným místem pro trochu oddychu i příjemnou procházku. Okružní prohlídková trasa, která zabere asi dvě hodiny, vás dokonale seznámí s jedním z dendrologicky nejcennějších parků u nás. Poznáte také celou řadou drobných staveb a plastik, které mu vtiskly romantickou tvář.  Jak k zámku? Do blízkosti zámku vlak nejezdí, a tak zarytým stoupencům cestování po kolejích nezbývá než přicestovat do vesnice Šťáhlavy, odkud je to k zámecké bráně dva kilometry. Autobusem se dostanete půl kilometru od zámku. Stačí jen najít odpovídající spojení například na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se k zámku mohou vypravit po dálnici D50 směrem od Prahy, odbočit do Rokycan a dále po silnici 183 do vesnice Šťáhlavy, odkud je to už jen kousek k zámku. Placené parkování pro osobní automobily i autobusy je půl kilometru od jeho brány. Motoristé mohou přijet z dálnice D1 mezi Prahou a Brnem, značená odbočka na Český Šternberk je přivede na silnici číslo 111, která vede přímo do Českého Šternberka. Placené parkoviště pro automobily i autobusy je tři sta metrů od hradu, hned vedle je přijatelná restaurace.OTVÍRACÍ DOBA IV., X. a XI. v sobotu, neděli a o svátcích od 9 do 16 hodin. V. a IX. denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin. VI. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. Návštěva v jiných termínech po telefonické domluvě.VSTUPNÉDo zámku mohou dospělí za 50 korun, děti od šesti do patnácti let, důchodci a studenti za 30 korun, děti do šesti let za 5 korun. Jazykové příplatky živý výklad 60 korun, magnetofon 40 korun, cizojazyčný text 30 korun. Do jízdárny mohou dospělí za 20 korun, děti od šesti do patnácti let, důchodci a studenti za 10 korun, děti do šesti let za 1 korunu.

Pokračovat na článek


Zámek RYCHNOV NAD KNĚŽNOU

Zámek ve stejnojmenném městě v Podorlické pahorkatině. V sousedství bývalého gotického hradu byl v letech 1676 až 1690 postaven pro Františka Karla Libštejnského z Kolovrat raně barokní zámek. Jeho majitelům patřil erb na obrázku.Dnešní podobu zámek získal ve dvacátých a třicátých letech 18. století po úpravách navržených Janem Blažejem Santini-Aichlem pro Norberta Leopolda a Františka Karla II. Návrh zámeckého kostela Nejsvětější Trojice pochází rovněž z dílny Jana Blažeje, církevní svatostánek byl postaven v roce 1713. O gotickou úpravu interiérů se postaral F. Pavlíček v první polovině 19. století. Jízdárna z roku 1727 doplňuje stavby v rozlehlé francouzské zahradě z první poloviny 18. století.  Co najdete na zámku? Velké oblibě návštěvníků zámku se těší interiéry, které ukrývají cenné dobové zařízení a mnohá umělecká díla. Najdete tu také jednu z největších historických obrazových galerií, kterou je rodová sbírka Kolovratů čítající na pět set obrazů z dílen českých i zahraničních umělců. Další výstavou, které stojí za to věnovat čas a pozornost, je expozice moderního umění Orlické galerie. V ní najdete rovněž mnohá díla s tématikou Orlických hor. Na druhém nádvoří v konírnách je stálá expozice sochařského mistra Karla Hladíka.Příjemnou relaxací pak může být procházka zdejší francouzskou zahradou s několika pavilony a jízdárnou. Pokud vám zbude trochu času, navštivte ve městě Děkanský kostel ze 13. století, klasicistní radnici nebo židovský hřbitov z počátku 17. století.  O rychnovském vařečkáři Kousek za Rychnovem nad Kněžnou bydlel chudý vařečkář Kryštof. Byl nouze sama. Co vydělal prodejem vařeček, utratil za chléb. A když mu náhodou něco zbylo, schoval to do hrnečku, aby měl na stará kolena na novou chalupu.Jednou zamířil do lesa, aby našel nové dřevo na vařečky. Chozením byl tak unaven, že na chvíli usedl pod strom, aby si odpočinul. Z mošny vytáhl skývu chleba velkou jako nehet, ale když byl v nejlepším, většina mu spadla na zem. Než se nadál, vyběhla z nedaleké nory pod stromem lasička a chleba mu vzala. "Mám to já ale smůlu . Poslední kousek chleba, a lasička mi ho spořádá. Ale co, vždyť má také hlad."Jaké však bylo Kryštofovo překvapení, když lasička za chvilku vyběhla a přinesla mu zlatý dukát. "Tolik štěstí pro jednoho chudáka," povídá, "ale co když je pod stromem celý poklad?"Kryštof rychle odhrabal hlínu a narazil na celý pytel zlaťáků.Koupil si malou tvrz a šťastně se oženil. Na chudáky ale nezapomněl a jeho žena také ne. Obdarovali každého žebráka a zaopatřili mnoho nemajetných dětí. Na sklonku života si pak koupili panství a hrad v Rychnově nad Kněžnou. Obyvatelé městečka byli rádi, protože Kryštof jim vždy dokázal pomoci. Na památku na šťastný nález pokladu nechal vystavět zvonici, jejíž zvon duní krajem dodnes.Jak k zámku Do Rychnova nad Kněžnou se dostanete celkem jednoduše vlakem i autobusem, protože obě stanice jsou necelých pět set metrů od zámku. Podrobné informace najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se k zámku dostanou z hlavní komunikace číslo 11 mezi Hradcem Králové a Ostravou, ze které je třeba odbočit v Kostelci nad Orlicí vlevo na silnici číslo 318. Ta vede až do Rychnova nad Kněžnou. Parkoviště je na hlavním náměstí.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. v sobotu, neděli a o svátcích od 9 do 16 hodin. V. až VIII. denně mimo pondělí od 8 do 17 hodin. IX. denně mimo pondělí od 8 do 16 hodin. Návštěva v jiných termínech je možná po předchozí telefonické domluvě. VSTUPNÉPři vstupu do zámku musí dospělý zaplatit 50 korun a dítě 25 korun. Vstupné do muzea je pro dospělé 10 korun a pro děti 5 korun. Vstupné do galerie činí 10 korun pro dospělého a 5 korun pro dítě.

Pokračovat na článek


Zámek HORNÍ BRANNÁ

Renesanční zámek ve Vrchlabské vrchovině, který stojí na místě původní mohutné dřevěné tvrze. Zámek vyrostl v letech 1533 až 1582 na popud Zdeňka z Valdštejna. Horní Branná měla původně velké dřevěné patro, které však Švédové v roce 1646 podpálili a nenávratně zničili. Krásná sgrafitová výzdoba naštěstí jejich řádění přečkala. Ale o trochu zpátky do historie, k jednomu z nejslavnějších období v dějinách zámku. V letech 1627 a 1628 se tady totiž ukrýval před svým odchodem do exilu Jan Amos Komenský. Útočiště mu poskytl Václav Záruba z Hustířan, tehdejší majitel zámku a nositel tohoto krásného erbu. Ve čtyřicátých letech 20. století prošla Horní Branná rekonstrukcí, skvěle zrekonstruována byla mimo jiné i sgrafitová výzdoba.  Co se skrývá za zdmi? Návštěvníci dnes mohou v útrobách zámku obdivovat především odkaz Jana Amose Komenského. V roce 1957 byla otevřena pamětní síň a památník Učitele národů. Za zmínku stojí také krásný zámecký park plný romantiky. A pokud jste milovníky heraldiky, na východním průčelí zámku můžete obdivovat erby stavebníků z konce 16. století a stejně staré česko-latinské nápisy.  O CHUDÁKU HANESOVI Městečko Horní Branná je opředené poutavou pověstí o hrbáči Hanesovi. Když v kraji vypuklo těžařské šílenství a páni najímali chudáky na těžkou práci v dolech, najali také Hanese. Dostal jako zálohu pár šestáků a rozhodl se, že se s nimi pochlubí svému příbuznému právě v Horní Branné. Dorazil do městečka, zabušil na dveře chalupy a dostalo se mu příjemného přijetí.Co ale čert nechtěl, v noci se v Branné rozzuřil červený kohout. Běhal po střechách domů a zapaloval jednu chalupu za druhou. Zámecký pán chtěl po ohnivé noci najít viníka a nechal si na zámek přivolal všechny, kteří v městečku nebydleli. Hanes byl mezi nimi. Zámecký pán ho okamžitě nařkl ze žhářství a uvrhl do vězení. Marně se Hanes hájil, marně padal na kolena, marně prosil o milost. Pravdy se nedovolal, protože jeho příbuzný se k němu neznal. Měl strach, že také skončí ve vězení.Zámecký pán byl s ortelem rychle hotov, vyřkl smrt. Hanes měl zemřít na šibenici na nedalekém vrchu Principálka. Druhý den ráno se na Principálce sešlo mnoho lidí, kteří s popravou nesouhlasili. Strach je však nenechal promluvit. Hanes ještě jednou prosil zámeckého pána o milost, ale zbytečně. Nakonec se otočil směrem ke Krkonoším a v zoufalství promluvil k nejvyššímu pánu krkonošských hor, ke králi Zlatohlavovi. "Pomoz mi, Zlatohlave, jsem nevinen." A král Zlatohlav jeho prosbu vyslyšel. Sestoupil z nebes a hrozivě se podíval na zámeckého pána. "Slyšte mne, krále Zlatohlava. Netrestejte nevinného chudáka, nebo se má zloba obrátí proti vám." Zámecký pán zbledl strachy a udělil Hanesovi milost. A Hanes? Ten utíkal, seč mu nohy stačily.OTVÍRACÍ DOBA Otevřeno celoročně po předchozí dohodě. VSTUPNÉVstupné je 10 korun pro dospělé, 5 korun pro děti.CESTOU NECESTOUDo Horní Branné se dostanete vlakem i autobusem, stanice se nacházejí jen kousek od zámku. Informace o jízdních řádech najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se do Horní Branné dostanou z Vrchlabí po silnici číslo 295 směrem na Novou Paku. Z opačné strany vede silnice z Jičína na Novou Paku, pak po silnici číslo 16 na Trutnov, v Horce u Staré Paky je odbočka vlevo na silnici číslo 293, v Rovnáčově odbočka vpravo na silnici číslo 295 směrem na Vrchlabí

Pokračovat na článek


Zámek Telč

Jedno z našich nejkrásnějších měst je právem zapsané do seznamu UNESCO. Může za to také zdejší nádherný zámek. Je postaven na základech malého královského hrádku, který ve druhé polovině 14. století získal vlivný rod pánů z Hradce a přestavěl ho na zvláštní vodní pevnost. Příslušníci starobylého rodu, kteří se pyšnili erbem na obrázku, prosluli touhou po nákladných a honosných stavbách. Milovali lesk peněz, tituly a slávu.Hlava moravské větve rodu, Zachariáš z Hradce, proto utopil celé mění v Telči. První práce tu začaly kolem roku 1553 a pokračovaly až do roku 1568. Říká se, že Zachariáš do Telče vložil mnoho milionů zlatých. Ostatně, nebyl jediný rozmařilec z rodu. Jeho synovec Adam se zase rozhodl vybudovat honosné sídlo v Jindřichově Hradci a také v Praze na Hradčanech. Když se ale vrátíme do Telče, zjistíme, že se na zdejších přestavbách podíleli i mnozí slavní architekti, například Antonio Ericer nebo Baltasaare Maggi. Díky nim můžeme v Telčském zámku vidět mnoho skvostů, mimo jiné kazetové stropy a nástěnné malby.  Co se skrývá za zdmi zámku? Půvabný zámek nabízí dychtivým návštěvníkům historické interiéry, které se honosí unikátní výzdobou a dobovým inventářem. Mezi nejpůsobivější prostory zámku patří Rytířský, Zlatý a Modrý sál. Najdete tu i celou řadu cenných sbírek.Tam, kde dříve stálo purkrabství, se dnes nachází zajímavé muzeum. Jeho součástí jsou předměty dokumentující historii města a také etnografické exponáty. V ochozu zámku můžete navštívit galerii mistra štětce Jana Zrzavého. V zámecké kapli uvidíte hrob zakladatele krásného zámku Zachariáše z Hradce. Další vzpomínkou na tohoto může je stoletá Zachariášova lípa, která se tyčí v rozlehlém parku kolem zámku.  O sladké kaši Bylo hodně pánů, kterým poddaní na jméno přijít nemohli. Ale byli i tací, které lid miloval. Mezi takové patřila i Perchta z Rožmberka. Nosívala stále bílé šata, a proto jí lidé říkali Bílá paní.Byla vlídná, milá a lid ji zbožňoval. Jednou, když v Jindřichově Hradci opravovali hrad, chodila paní Perchta k dělníkům a říkala jim: "Pospěšte si, lidičky, aby byla práce rychle hotová. Odměním vás dobrou sladkou kaší."A dělníci skutečně chvátali a dokončili opravy o mnoho dní dříve. Jak Perchta slíbila, tak také učinila. Navařila tak sladkou kaši, že se po ní lidé jen olizovali. Od těch dob se sladká kaše a k ní mnoho dalších dobrot rozdávalo každý rok.I po své smrti Perchta pomáhala lidem. Zjevovala se prý i na Telči, kde se vždy na Zelený čtvrtek rozdávalo chudým jídlo. Jen jednou se tak nestalo, to když Telč obsadili za třicetileté války Švédové. Jejich velitel se prastarému zvyku jen smál a zakázal chudinu obdarovat. Se zlou se však potázal, protože o půlnoci začala Perchta řádit jako pominutá. Házela talíři, třískala dveřmi a švédské vojáky vláčela nebývalou silou ode zdi ke zdi. Švédové se tak vylekali, že hned druhý den ráno navařili tolik kaše, že chudým málem pukl břich. Zvyk se pak na Telči udržel až do roku 1782, pak se chudí podělovali místo jídla penězi.Jak do Telče Do Telče se dostanete vlakem i autobusem, stačí najít spojení na adrese www.jizdnirady.cz. Vzdálenost autobusové i železniční zastávky od zámku je přibližně jeden kilometr. Motoristé mohou cestovat do Telče po dálnici D1 spojující Prahu a Brno, sjet na odbočce na Jihlavu a pak po silnici číslo 406 přímo do Telče. Delší, ale někdy rychlejší variantou, je jet z Jihlavy po silnici číslo 38 a pak zahnout doleva k Telči po silnici číslo 23. Do Telče můžete přijet i z druhé strany po silnici číslo 23 od Jindřichova Hradce. Placené parkoviště pro automobily i automobily je asi půl kilometru o zámecké brány.OTVÍRACÍ DOBA Zámek a muzeum - IV. a X. denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin, V. až IX. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. Galerie - I. až III., XI. a XII. od úterý do pátku a v neděli od 9 do 16 hodin, v sobotu od 9 do 13 hodin, IV., IX a X. denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin, V. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin.VSTUPNÉZámek 1. trasa - dospělí zaplatí 60 korun, děti 30 korun. Zámek 2. trasa - dospělí zaplatí 60 korun, děti 30 korun. Muzeum - dospělí zaplatí 20 korun, děti 10 korun. Galerie - dospělí zaplatí 20 korun, děti 10 korun.  

Pokračovat na článek


Hrad ŽIROVNICE

Původně mohutný hrad byl později přestavěn na zajímavý zámek. Ale zpátky do nejstarších časů Žirovnice. Hrad byl založen ve 13. století, přesné datum historické prameny neuvádějí. První písemné zmínky pocházejí až z roku 1345, kdy byl v majetku pánů z Hradce. Na konci století prodali hradečtí šlechtici Žirovnici Kamarýtům, kteří ji o mnoho let později převedli na Václava Venclíka z Vrchovišť. Právě on hrad kolem roku 1494 goticky přestavěl.V 16. století se na Žirovnici vrátili Hradečtí, kteří hrad podrobili několika přestavbám. Poté je Žirovnice zmiňována už jako zámek. Za třicetileté války stavba velmi trpěla, protože ji v roce 1645 oblehli Švédové.Slavnější časy Žirovnici čekaly na začátku 18. století, kdy po zdejší kamenné dlažbě kráčeli hrdí Šternberkové. Právě jim patřil krásný erb na obrázku. Příslušníci tohoto rodu zámek opět přestavěli, během stavebních úprav byly starý palác snížen o jedno patro. V roce 1910 zámek koupilo město, které se však k budovám zachovalo poměrně macešsky. O sedm let později se totiž k zemi zřítila věž v prvním nádvoří, kterou nechalo vedení města strhnout. Ani to ovšem nebyla poslední rána pro Žirovnici, protože ji v roce 1964 stihl krutý požár. Dnes je naštěstí znovu přístupná veřejnosti.  Kudy běhají zámecké myšky? Zámek Žirovnice skrývá ve svých interiérech unikátní nástěnné malby, pravděpodobně z 16. století. Místní kapli zdobí fresky z konce 15. století. Mimo to tady najdete jedinečné muzeum knoflíkářství a perleťářství. Další zajímavostí je expozici 150 let vývoje šicích strojů, v jiné části zámku se zase nachází galerie Jana Havlíka.  O bujném panu Kryštofovi Na hradu Žirovnici prý kdysi sídlil Albrech z Gutštejna. Byl to moudrý starý muž, ale měl velmi nezdárného syna, Kryštof se jmenoval. Místo práce chodil za pochybnými ženštinami, hrdlem žejdlíky piva proléval a v kartách prohrál celé jmění. Pan Albert se velmi trápil, ale umravnit syna nedovedl.V městečku pod hradem žil řezník Brikci. Měl krásnou ženu Dynu, která však k manželovi láskou zrovna nehořela. Zato na Kryštofovi mohla oči nechat. I on si jí brzy všiml a tajně za ní začal choditi. Nebyla to láska, spíše vilnost, a lidé si o tom také často povídali. Dobrák Brikci však nic netušil. Věnoval se jen tomu, jak zaopatřit rodinu.Až jednoho dne přišel dříve domů a přistihl krásnou Dynu, jak se krášlí pro svého milého. Když poběhlice viděla, že z večera s Kryštofem nic nebude, rozčílila se. "Co tu děláš tak brzy? Jsi hlupák. Copak nevíš, co si o nás lidi povídají? Já mám už dávno jiného, urozeného pana Kryštofa."Chudák Brikci jen zalapal po dechu, tak ho nevěra vlastní ženy ranila. V tu chvíli však už Kryštof vkráčel do dveří. Brikcimu se zatmělo před očima, popadl mohutný řeznický nůž a vrazil ho Kryštofovi přímo do srdce. Mladík byl mrtev v okamžiku.Verbíři ho okamžitě přivedli na Žirovnici. Když se pan Albrecht z Gutštejna dozvěděl, jak přišel o syna, hrozně naříkal. U soudu pak byl Brikci odsouzen k trestu smrti stětím na Žirovnici, ortel byl hned vykonán. Krásnou Dynu nechali z města bičem vypráskat. Pan Albrecht se synovou smrtí tak soužil, až se usoužil k smrti. Pověst povídá, že nešťastný Brikci dodnes chodí po Žirovnici se zakrvaveným nožem v ruce a nemůže najít pokoje.OTVÍRACÍ DOBA V.,VI. a IX. denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin, VII. a VIII. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. Návštěva  je možná telefonické domluvě. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 35 korun, děti zaplatí 15 korun.NEJLEPŠÍ SPOJENÍVlakové spojení do Žirovnice neexistuje, a tak se milovníci cestování po kolejích mohou dopravit jen do tři kilometry vzdálené vesničky Stojčín. Využijete-li služeb autobusové dopravy, ušetříte své podrážky. Autobusová zastávka je pouhých dvě stě metrů od zámku. Vhodné dopravní spojení najdete například na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé mohou k zámku cestovat po silnici číslo 34 (E 551) z Pelhřimova nebo Jindřichova Hradce, v Kamenici nad Libou pak zabočit na silnici číslo 409, která je zavede až do Žirovnice.

Pokračovat na článek