Výsledky vyhledávání pro dotaz hradu

Výsledky vyhledávání v sekci: Tipy

Soutěsky na Kamenici - Hřensko

Pokud hledáte pro svůj výlet či dovolenou opravdovou divočinu a nechcete se trmácet do vzdálených zemí, měli byste zamířit na sever do našeho nejmladšího národního parku České Švýcarsko. Tajemná a rozervaná krajina pískovcových skal, rozkládající se na pomezí Čech a Saska, přitahuje lidi svou romantickou krásou odpradávna. K jejím nejzajímavějším částem patří hustě zalesněný kaňon řeky Kamenice, která na dvou místech vytváří soutěsky s klidnou vodní hladinou; pohled na ně představuje neobyčejný zážitek. Zdejší pískovce vznikly v druhohorách asi před sto milióny lety, kdy se z písečných usazenin na dně moře vytvořily až několik set metrů silné vrstvy. Později moře ustoupilo a sopečná činnost v třetihorách způsobila rozlámání pískovcových vrstev na mnoho částí. Vše dokonala větrná a vodní eroze, díky níž zde na mnoha místech vznikly útvary, které jinde nespatříte. Po dlouhou dobu byla oblast kolem Kamenice jen těžko přístupná a byla opředená tajemstvím. Místu, kde končila stezka a dál už pokračovaly jen skály a voda, se dokonce říkalo Konec světa. Pokusy proniknout dál považovali zdejší lidé za bláznovství či dokonce za bezbožnost. Soutěsky na Kamenici představovaly dlouhou dobu velkou překážku, kterou museli obyvatelé pravobřežních obcí Mezná a Vysoká Lípa každou neděli překonávat na cestě do kostela v Růžové. Řeka však sloužila také jako zdroj obživy; rybáři v ní chytali pstruhy a lososy a dřevaři jejího proudu využívali pro plavení dříví. Teprve koncem 19. století byla Kamenice lépe prozkoumána a zanedlouho sem přišli první turisté. Tomu však předcházela zajímavá příhoda – roku 1877 došlo v hřenské hospodě U Zeleného stromu k odvážné sázce, při níž se pět dobrodruhů rozhodlo, že Kamenici a její soutěsky zdolají na voru. Tři plavidla je skutečně bez větších problémů dopravila od Dolského mlýna až do Hřenska a tak vlastně vznikla tradice využití soutěsek pro turistické účely. O to, aby se sem lidé vůbec dostali a mohli si zdejší krásy užít komfortnějším způsobem než na voru, se zasloužil kníže Edmund Clary-Aldringen. Od osmdesátých let 19. století totiž vynakládal nemalé prostředky na zpřístupnění oblasti. Jako majitel zdejšího panství se snažil turistům jejich toulky zpříjemnit a obě soutěsky zpřístupnil. Povolal italské odborníky a pod jejich vedením pak na dvě stě dělníků – barabů – budovalo chodníčky, můstky, tunely, lávky a jezy. Barabové, jejichž jméno je odvozeno od jména biblického lotra Barabáše, byli původně železniční dělníci, kteří vykonávali nejtěžší práce při budování tunelů, například v Alpách. Byla to zajímavá komunita, proslulá svým kočovným životem, nebezpečnou prací a svéráznou tradicí. Tunely pro pěší v oblasti kaňonu Kamenice vykutali během několika zimních měsíců tak, že pískovcovou skálu nejprve zahřívali ohněm a pak ji prudce zchlazovali vodou, takže kámen popraskal a bylo možné ho vylámat. Na zpřístupnění soutěsek se podílel i Horský spolek pro České Švýcarsko. Jako první úsek byla roku 1890 otevřena asi 500  m dlouhá Edmundova neboli Tichá soutěska a v návaznosti vznikla i restaurace. Vody soutěsky tehdy brázdilo pět lodiček, které řídili převozníci s bidly, oblečení v námořnických stejnokrojích. O osm let později skončily úpravy i 250  m dlouhé Divoké soutěsky. Obliba této lokality i nadále stoupala, což dokládají i písemné prameny z dvacátých let 20. století. V té době zde turisty vozilo celkem 21 lodiček od brzkého rána až do tmy a ročně sem zavítalo asi 160 000 návštěvníků. Platily zde přísné předpisy, nesměly se tu pořizovat fotografie ke komerčním účelům, provozovat podomní obchod, vylepovat politické plakáty a přístup byl zakázán i žebrákům. Roku 1964 byly obě soutěsky s pomocí československé armády zrekonstruovány. Pokud se k soutěskám vydáte od parkoviště nedaleko hotelu Klepáč, musíte nejdříve po lávce překonat tok Kamenice a pak pokračujete dál proti proudu řeky. Asi po půlhodině chůze dojdete k přístavišti člunů v Edmundově soutěsce. Setkáte se i s označením „Tichá“, to ovšem pochází z doby socialismu, kdy jméno hraběte, zakladatele zdejší plavby, nebylo žádoucí. Plavba na pramici dlouhá necelý kilometr trvá asi 20 minut. Nečekejte žádné technické vymoženosti, vše je jako za starých časů. Převozník pohání i kormidluje loď bidlem a během projížďky vás upozorní na neobyčejné skalní útvary. Jejich jména pocházejí z období romantismu a zrodila se v hlavách prvních návštěvníků. Najdete tu třeba Vodníkovo křeslo, Lva, Sloní rodinu, Opici či Španělské balkónky. Záleží samozřejmě na vaší fantazii, zda objevíte a pojmenujete sami pro sebe nějaké další. Největší zdejší atrakcí je „provázková Niagára“, umělý vodopád, který obsluhuje a spouští sám převozník. Tím nejcennějším, co na vás v soutěskách čeká, je vzácná fauna a flóra. Díky klimatickým inverzím se zde projevuje tzv. zvrat vegetačních stupňů, kdy do chladného kaňonu Kamenice i přes nízkou nadmořskou výšku kolem 150  m sestupují horské a podhorské druhy. Na břeh vystoupíte na dalším přístavišti a dál pokračujete k Meznímu můstku. Odtud byste se mohli po některé z turistických značek vrátit zpět do Hřenska, ale nepochybně si nebudete chtít nechat ujít pokračování plavby Divokou soutěskou. Tady uvidíte další zajímavost, rybí přechod pro lososy, kteří se v Kamenici od roku 1998 znovu vysazují. Losos se zde zdrží rok či dva, poté Labem odpluje do moře a odtud se po dvou či třech letech vrací zpět, aby se ve svých rodných vodách vytřel. Od konce Divoké soutěsky vede cesta do obce Mezní Louka, odkud se lze vydat po červené turistické značce zpět k hotelu Klepáč nebo do Hřenska. Před výstupem z rokle ještě minete kapli vytesanou do skály na paměť obchodníka se dřívím Johanna Clara. Kromě nádherné procházky a projížďky, na kterou můžete navázat další túrou do Českého Švýcarska, je možné v soutěskách zažít i leccos jiného. Ke dni dětí se tu každoročně pořádá Pochod pohádkovou soutěskou a roku 2006 soutěsky zažily i první svatbu na lodičkách. Záleží zkrátka jen na vás, jak se svůj výlet do této podivuhodné krajiny rozhodnete pojmout. Hřensko Zdejší barokní kostel sv. Jana Nepomuckého vznikl v letech 1786–1787, údajně z podnětu budoucího císaře Josefa II., který tudy roku 1779 cestoval. Při silnici do Janova stojí pseudogotická kaple a poblíž uvidíte kapličku vytesanou ve skále. Zdejší socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1756. Labe u Hřenska protéká na hranicích nejníže položeným místem v České republice s nadmořskou výškou 115 m. Přístup Z Hřenska (silnice č. 62 Děčín – Hřensko) se vydejte krátkou odbočkou k parkovišti vzdálenému asi 300  m od začátku soutěsek. Oblast soutěsek a jejich okolí najdete na mapě KČT č. 12 Národní parky České a Saské Švýcarsko. Zajímavá místa v okolí  Labská vyhlídka Jižně od Hřenska, u soutoku Labe a Kamenice, můžete vystoupat na Labskou vyhlídku, odkud je nejkrásnější výhled na Hřensko. Národní park České Švýcarsko Krajinu známou také pod názvem Českosaské Švýcarsko vyhledávají turisté již od přelomu 18. a 19. století. Na jejím území se nacházejí dva národní parky, jeden na české a druhý na německé straně hranice. Národní park České Švýcarsko, vyhlášený roku 2000, má rozlohu 79 km2. Najdete zde pískovcová města, hluboká kaňonovitá údolí a divoké rokle se svislými skalními stěnami a věžemi. Zdejší flóra je značně rozmanitá, na suchých vrcholech skal a plošin se zachovaly řídké reliktní porosty a teplomilné druhy, zatímco ve vlhkých a chladných roklích rostou hlavně jedlové a smrkové porosty s mechy a lišejníky. Z větších savců tu žije rys ostrovid, jelen, srnec, divoké prase a vydra říční. Stříbrné stěny Přibližně 2  km severovýchodně od Hřenska se nachází strmý pískovcový masiv, jehož součástí je asi 400  m dlouhá kolmá stěna s pískovcovými věžemi na obou koncích. Místo je přístupné po neznačené cestě údolím potoka Suchá Bělá. Růžová V obci stojí kostel sv. Petra a Pavla se zvonicí s bedněným patrem a řada lidových staveb s podstávkami. Pravčická brána Největší přírodní skalní brána v Evropě, která se nachází v blízkosti státní hranice s Německem, je z Hřenska dostupná po červené turistické značce. Její šířka u dna je 26,5  m a výška otvoru je 16 m. Od roku 1980 není dovoleno vystupovat na vlastní oblouk brány, protože hrozí jeho zřícení, přístupné jsou ale vyhlídky v těsném okolí. Mezní Louka V 2. polovině 19. století zde byly lázně, později proměněné na hotel. Osada je v současnosti střediskem cestovního ruchu a východištěm do Českého Švýcarska. Sokolí hnízdo V blízkosti Pravčické brány vznikla kolem roku 1826 chatrč pokrytá dubovou kůrou, která fungovala jako výčep pro turisty. Roku 1881 byl na jejím místě vystavěn zámeček v alpském stylu, v němž Clary-Aldringenové ubytovávali své významné hosty. Dnes tu najdete stylovou restauraci a muzeum Národního parku České Švýcarsko. Šaunštejn Od Pravčické brány vede červená značka ke zbytkům skalního hradu, nazývaného také Loupežnický hrad. Byl založen zřejmě ve 14. století jako pevnůstka ochraňující Českou stezku, významnou komunikaci spojující v raném středověku Čechy a Sasko. V 15. století byl hrad opuštěn a po třicetileté válce se stal sídlem lupičů. Ze skalní plošiny, přístupné po železných žebřících, je pěkný výhled do okolí.

Pokračovat na článek


Větrný mlýn - Partutovice

Krajině, kterou na svém horním toku protéká řeka Odra, se kdysi říkalo „Moravské Holandsko“. Důvodem byl velký počet větrných mlýnů, jejichž koncentrace tu bývala tak vysoká, že průměrně připadal na každou vesnici jeden. Tak tomu ovšem bylo před 150 lety, následná průmyslová revoluce totiž nakonec sebrala práci i soukromým mlynářům. Část z těchto staveb, které měly štěstí a unikly zkáze, byla v poslední době změněna na rekreační objekty nebo upravena na historické expozice. Původní a dosud funkční větrné mlýny, jejichž lopatkami opravdu otáčí vítr, byste dnes spočítali na prstech jedné ruky. Jeden z nich můžete zblízka prozkoumat v Partutovicích nedaleko Hranic na Moravě. Jeho majitel Jan Kandler sice už obilí nemele, ale o unikátní připomínku mlynářského řemesla se stará vzorně. A pokud bude foukat vítr, budete se moci přesvědčit, co lopatky a soukolí jeho mlýna dokáží… Kdysi dávno lidé používali k drcení obilných zrn ruční mlýnky nebo žernovy poháněné zvířecí silou. Později se naučili využívat i další zdroje energie v podobě vody či větru. Vodní mlýny se rozšířily dříve než větrné a byly také efektivnější, protože vodní toky zpravidla nekolísají tolik jako větry, které často mění svůj směr a intenzitu. Ne nadarmo sestrojili první větrné mlýny lidé v persko-arabské oblasti, kde bývá nedostatek vody. Některé z těchto staveb jsou staré až tři tisíce let. Také do Evropy se větrné mlýny dostaly díky Arabům, kteří v 8. století ovládali část Pyrenejského poloostrova. K jejich rozšíření ale přispěly i zprávy vojáků vracejících se z křížových výprav v 11. a 12. století. V té době už vznikaly větrné mlýny ve Francii, Holandsku a Německu a ve 13. století pak i u nás – první z nich stál zřejmě na pražském Petříně nedaleko kostela sv. Vavřince. Na Moravě se „větřáky“ či „povětrňáky“ začaly budovat ve 2. čtvrtině 14. století a jejich rozmach přišel v 18. století, kdy zde rostly jako houby po dešti. Podle dobových záznamů jich v té době stálo na Moravě a ve Slezsku asi 700. Vybrat správné místo pro větřák ale nebylo jen tak. Zatímco pro vodní mlýn stačilo trochu místa u nějakého stálejšího toku, větrník měl větší nároky. Především potřeboval ideální větrné podmínky, neboli vítr, který „hučí hložcem, ale jedle neohýbá“. Nešlo tedy ani tak o jeho sílu, jako spíše o jeho pravidelné proudění bez větších výkyvů. V horských oblastech, kde hrozilo nebezpečí vichřice a zničení celé stavby, se větřáky nebudovaly vůbec, mnohem vhodnější byla rovinatá krajina. A druhým významným požadavkem byl právě nedostatek vodních toků, u nichž by hrozila konkurence vodních mlýnů. Tyto podmínky u nás nejlépe splňovala oblast Moravské brány, kterou po velkou část roku proudí pravidelné severovýchodní a jižní větry. Naopak v Čechách, uzavřených horskými oblastmi, vzniklo větrných mlýnů mnohem méně. Na hřebeni nad Partutovicemi kdysi stály tři větrné mlýny, dnes tu bohužel najdete jen jediný. Stojí v nadmořské výšce 555 m a je od něj krásný výhled. Mlýn postavil roku 1837 Antonín Mocek, ale jak ukazuje letopočet na jednom z trámů, použil k jeho stavbě materiál ze staršího větřáku. Koncem 19. století se majitelem mlýna stal Benedikt Maršálek, a proto se mu dodnes říká také „Maršálkův“. V mlýně se šrotovalo i mlelo obilí na mouku a krupici, ale jen do třicátých let 20. století, neboť cesta do Hranic vedla kopcovitým terénem a doprava zboží byla příliš drahá. Poslední mouku tu tehdejší majitel František Maršálek vyrobil roku 1940 a poté byl jeho mlýn jako většina ostatních zaplombován. A po 2. světové válce už doba větřákům nepřála, nahradily je šrotovníky a další moderní technika. Partutovický mlýn ale zůstal v rodině Maršálků a v padesátých letech se dočkal první rekonstrukce. Stavba má čtvercový půdorys o straně dlouhé necelých 6 m, šindelovou střechu, zastřešenou pavláčku a větrné kolo o průměru téměř 16 m. Sekerníci, kteří většinou mlýny stavěli, však metrické míry neužívali – měřili na sáhy, střevíce a cóly, tedy palce. Mlýn v Partutovicích je německého typu, což znamená, že se mohl otáčet, aby zachytil optimální směr větru. Základem stavby je dřevěný kříž, do jehož středu je zapuštěn nosný sloup, tzv. tatík nebo otec. Ten vlastně spolu se vzpěrami zvanými apoštolové nese tíhu celé stavby. Mlýn se otáčí za pomoci dlouhé voje zvané též ocas, zaklíněné mezi sedlové trámy. K jejímu vyčnívajícímu konci je přivázáno lano, jež se navíjí na přenosný rumpál. Technickým provedením se Maršálkův mlýn příliš neliší od jiných větřáků, zato však vyniká uměleckým ztvárněním svého interiéru. Za pozornost stojí zejména krásně vyřezávané čelo moučnice s vyobrazení srdce s iniciálami IHS, slunce, měsíce a hvězd, nebo vyřezávaná hlava brzdy větrného kola. Jan Kandler vám také rád vysvětlí, jak to v mlýně všechno fungovalo – kde je zanáška či násypka, kde se skrývají mlýnské kameny nebo k čemu sloužilo palečné kolo. Největším zážitkem při návštěvě Maršálkova mlýna je ale okamžik, kdy se jeho soukolí dá do pohybu. Tolik klapání, bouchání a vrzání jinde asi neuslyšíte. Ke zdejšímu větřáku ale samozřejmě patří, vždyť jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že přesně takhle se otáčí celých 170 let. Partutovice V obci si můžete prohlédnout kostel sv. Mikuláše, založený roku 1625 a do dnešní podoby přestavěný na konci 18. století. Přístup Partutovice jsou přístupné ze silnice č. 441 (Odry – silnice R 35) nebo ze silnice č. 440 (Hranice – Potštát). Nejbližší železniční stanice se nachází v Hranicích (cca 9 km). Partutovice a jejich okolí najdete na mapě KČT č. 60 Moravská brána a Oderské vrchy.  Zajímavá místa v okolí: Kyžlířov Nejcennější památkou obce je barokní kaple z 18. století, v níž je umístěna gotická Madona pocházející z 15. století. Lipná V obci, která se dříve nazývala Lindava, stojí dřevěný kostelík sv. Jana Křtitele se šindelovou střechou s malou zvoničkou uprostřed. Svůj současný barokní vzhled získal při rekonstrukci roku 1746. Potštát Historické centrum města se rozkládá v okolí čtvercového Bočkova náměstí. V jeho středu stojí původně renesanční hodinová věž, která pochází z konce 16. století a kolem roku 1660 byla barokně přestavěna. Prostor náměstí zdobí ještě morový sloup z roku 1715, polygonální kašna z roku 1881, barokní socha sv. Floriána a sousoší Kalvárie. Někdejší gotická tvrz byla přestavěna na renesanční zámek, později necitlivě empírově upravený. Z původní stavby se zachovaly jen zbytky renesančních sgrafit. Prostory zámku dnes slouží jako škola a archiv. Kostel sv. Bartoloměje, postavený v 16. století, byl několikrát přestavován a dnes má barokní vzhled. Nad městem stojí hřbitovní kostel Nanebevzetí Panny Marie ze začátku 2. poloviny 17. století; v interiéru se dochovaly barokní fresky. Potštátské skalní město Jihovýchodně od Potštátu si můžete prohlédnout Potštátské skalní město, nacházející se na strmých svazích nad potokem Velička. Tvoří ho zajímavé skalní útvary s romantickými jmény, např. Svatební kámen, Čertova kazatelna či Trpasličí domek. Střítež nad Ludinou Zdejší kostel sv. Matouše byl založen roku 1822 na místě starší stavby. Před ním stojí socha Panny Marie z roku 1874 a socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1773. Na návsi si můžete prohlédnout čtyři kaple z počátku 20. století obrácené do všech světových stran. Kaple Panny Marie Pomocné byla postavena roku 1816 a poté několikrát upravována. Hodnotnou památkou jsou dva vodní mlýny – Humplíkův (čp. 2), zmíněný již roku 1569, a Pečivův (čp. 10), založený kolem roku 1830. Puchart Nad údolím Veličky se nachází zřícenina hradu Puchart (Potštát), který býval jádrem potštátského panství. Vznikl na skalním ostrohu nad vsí Boňkov při cestě vedoucí ze Slezska k Hranicím. Hrad byl ze tří stran chráněn skalami a potoky, na čtvrté straně valem a příkopem. V polovině 14. století se majiteli potštátského panství stali páni z Kunštátu a z roku 1377 pochází první písemná zmínka o hradu. Počátkem 15. století bylo sídlo zřejmě za bojů mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem dobyto a rozbořeno. Do současnosti se dochovaly pouze příkopy, valy a zbytky hradeb a věže. Jindřichov Obec vznikla roku 1953 sloučením Pustých Žibřidovic a několika dalších osad. V Žibřidovicích si můžete prohlédnout hodnotný barokní kostel sv. Máří Magdalény z roku 1735 s oltářním obrazem od Ignáce Raaba. V místní části Nové Losiny stojí také barokní kostel sv. Isidora, vybudovaný v letech 1711–1714, a v jeho blízkosti sousoší Kalvárie z poloviny 19. století. Olšovec V obci stojí za pozornost bývalé fojtství (čp. 17), postavené kolem roku 1700 z tzv. „bochanců“, a kaplička Panny Marie, pocházející z 18. století.

Pokračovat na článek


Výlety s dětmi: Za žralokem do nalžovských hor

Výlety s dětmi: Za žralokem do nalžovských horUmělé zříceniny se v Čechách stavěly v první polovině devatenáctého století, kdy chtěli naši obrozenci udělat krajinu romantičtější. Kamenný hrad v lesíku u Nalžovských Hor byl postaven z podobných důvodů. Majitel zdejšího panství pocházel z Irska a stýskalo se mu po zřícenině "rodného" hradu. Tak si ho nechal postavit na nízkém vrchu nad městečkem a jezdil k němu dlouhou alejí na pikniky. Holé návrší od té doby zarostlo lesem a krovy a střechy některých věží se rozpadají. Od hradu už do krajiny vidět není, ale najdete ho snadno, vede k němu turistická značka, byť na mapě tahle odbočka uvedena není. Prolézáním hradeb a věží stráví děti docela příjemné odpoledne. Umělá zřícenina ale není jedinou místní atrakcí. Pokud je chcete objevit, nesmíte spoléhat jen na turistické značky. Les je malý, v průměru má jen něco přes kilometr a terén je ideální, pokud si chcete vyzkoušet hru na stopaře, při stopování určitě objevíte nejrůznější zajímavosti. Naznačená cesta vás vyvede například i na samotný vrchol kopce, který se jmenuje Prašivice. Z malé skalky je dobrý výhled severovýchodním směrem. Ještě větší překvapení čeká vaše děti, když při pátrání narazí na obrovitého žraloka se zuby velkými jak školní trojúhelník. Nebojte se, žralok je kamenný, zuby dřevěné. To jen lidé z Nalžovských Hor pokračují v zavedené tradici a vyrábějí v lese nejrůznější atrakce. O kousek dál najdete ještě podobně vyvedenou želvu, žábu a navíc lesní jezírko. Tenhle tip podle nás není vhodný pro větší děti. Nemusíte se tím řídit, ale menší děti si tu asi přece jen užijí víc.Bezprostřední okolí městečka už žádné další příležitosti k výletům nenabízí, ale když vyrazíte po modré značce opačným směrem na jihozápad, dovede vás přes Kolínec až na hrad Velhartice (z Nalžovských Hor cca 16 km). A ten, spolu s romantickým údolím pod ním, kde nedaleko hradu minete u silnice chalupu, která patřívala herci Janu Werichovi, rozhodně za pozornost stojí. Pokud byste se chtěli vykoupat, docela slušná příležitost je u nedalekého rybníku Valcha (z Nalžovských Hor po silnici Č. 22 cca 5 km).

Pokračovat na článek


KUTNÁ HORA - CHRÁM SV. BARBORY

Unikátní dílo vrcholně a pozdně gotické architekturyChrám založený v roce 1388 byl z velŹké části zbudován pod patronací horníků. Jeho velkolepá stavba, která měla podle některých historických pramenů dosahovat dvojnásobku dnešní délky, probíhala v několika etapách a do značné míry souvisela s prosperitou kutnohorských dolů. Vlivem nejrůznějších událostí byly práce několikrát přerušeny a od jejich zahájení do definitivního ukončení v roce 1905 uběhlo více jak 500 let. Kutná Hora se vždy snažila vyrovnat Praze a není náhodou, že se na stavbě podíleli i pražští stavitelé. Prvním projektantem chrámu se stal Jan Parléř, syn Petra Parléře - stavitele Svatovítské katedrály. Shoda architektury chrámu s pražským Svatovítským dómem není tedy náhodná. Nejstarší část s věncem ochozových kaplí napodobuje rozvržení francouzských katedrál. Původně budované trojlodí bylo však poměrně rychle rozšířeno o široké vnější lodi. S příchodem husitských válek je stavba přerušena na více než šedesát let, avšak ještě před jejich vypuknutím se projevovaly značné finanční obtíže a začínalo být zřejmé, že původní záměr nebude možné splnit. Od roku 1482 stavba znovu ožívá, pracují zde místní stavitelé, kteří víceméně plní stavební program svých předchůdců. Opravdovým zlomem bylo působení pražských mistrů - zprvu stavitele Matyáše Rejska a po něm královského architekta Benedikta Rejta. Matyáš Rejsek - původním povoláním učitel rýsování na pražské Týnské škole, později člen kamenického cechu proslul nejen jako vynikající stavitel, ale i jako dekoratér. Jeho jméno je spojeno se stavbou Prašné brány v Praze a své umění uplatnil i zde. Zaklenul chór, dostavěl triforium a stavbu doplnil množstvím zdobných kamenických prací. Příchod jeho nástupce Benedikta Rejta (Ried) znamenal pro stavbu řadu radikálních změn. Rejt odvážně změnil zamýšlené pětilodí znovu na trojlodí, které uzavřel monumentální klenbou s krouženými žebry, již předtím použil ve Vladislavském sále Pražského hradu. Podle Rejtova projektu se stavělo i po jeho smrti. Existuje podnes nikoliv neopodstatněný názor, že se jednalo o nepoužitý projekt vypracovaný původně pro pražskou katedrálu. Spolu s poklesem těžby stříbra pozvolna vysychaly i finanční zdroje a tak byl v r. 1558 chrám uzavřen provizorní zdí. Stalo se tak v době zatopení nejbohatšího, tzv. oselského rudního pásma. V roce 1626 byl chrám předán do spráŹy jezuitům a do značné míry zbarokiŹzován. Více jak třista let zůstává tato jedinečná stavební památka nedokončena. V roce 1884 přistupuje město na podnět místního archeologického spolku Vocel k další stavbě, ukončené definitivně v roce 1905. Architektura chrámu sv. Barbory je podnes vynikající učebnicí vývoje gotického stavitelství v Čechách. Do zařízení chrámu patří vedle barokních uměleckých děl sanktuarium z roku kolem 1510 pocházející z dílny MatyᏚe Rejska (umístěno v kněžišti) a pozdně gotické chórové lavice zdobené řezbami mistra Jakuba Nymburského z let 1480 - 1490 aj. Pozoruhodné a zcela ojedinělé ve středověkém umění jsou zde i pozdně gotické fresky s báňskou tematikou v některých kaplích. Nejhodnotnější z nich se nacházejí v hrobní kapli místního podnikatele Michala Smíška z Vrchovišt' (Příchod královny ze Sáby, Trajánův soud, Kumská Sibyla aj). Malby zde provedené patří k nejlepším nástěnným malbám pozdní gotiky. Je tu patrná souvislost maleb s nizozemským okruhem malířů D. Boutse a R. Weydena. Autorem byl tedy umělec, který se v Nizozemí vyškolil. V Hašplířské kapli jsou tématem náŹstěnných maleb práce u rumpálu - hašplu, výkup rud apod. Umělec zdobící Hašplířskou kapli přímo čerpal ze znalosti prostředí. V Mincířské kapli je malbami znázorněna technika středověké ražby mincí. Je zde patrný pokus o znázornění konkrétní osoby pregéře, jehož jméno se ve zlomcích zachovalo. Ve svahu u chrámu je zachován pozůstatek gotické kaple Božího Těla, postavené někdy v druhé pol. 14. století. Kaple Božího Těla prošla rekonstrukcí a je otevřená i pro veřejnost. Z bývalých hradeb u chrámu se nám otevírá panoramatický pohled do údolí říčky Vrchlice, i na město směrem k Sedleckému klášteru.

Pokračovat na článek


Karlštejn

Hrad, jehož postavení mezi českými hrady je výjimečné, a to nejen historickým významem, ale i jeho mohutností a architekturou. Založil jej roku 1348 český a římský král Karel IV. a přisoudil mu úlohu schránky korunovačních insignií a nejcennějších relikvií římské říše.Hrubá stavba Karlštejna trvala přes sedm let, vnitřní úpravy kaple svatého Kříže se protáhly až do roku 1365. Hradní opevnění mělo ve své době odolat jakýmkoli útokům a to se skutečně potvrdilo v roce 1422, kdy Karlštejn marně obléhali Pražané. Na konci 16. století ještě byly z příkazu císaře Rudolfa II. opraveny poškozené hradní budovy, ale přesto v té době již počínal postupný úpadek Karlštejna. Roku 1619 byly odvezeny korunovační klenoty i s archivem do Prahy, v roce 1620 posádka vydala hrad vojsku Ferdinanda II. bez boje a roku 1648 dobyli hrad Švédové. Třebaže chátrání hradu v 18. století pokračovalo, uvědomovali si i habsburští panovníci historický význam Karlštejna. Císař František II. i jeho syn Ferdinand proto nechali nejvíce postižené části opravit. Po roce 1853 dozor nad těmito pracemi převzala nově založená Centrální komise na ochranu památek se sídlem ve Vídni. Dnešní podobu získal Karlštejn při puristické úpravě v letech 1887-1899 prováděné podle návrhů profesora Friedricha Schmidta architektem Josefem Mockerem. Jednotlivé části hradu jsou umístěny do různých výškových úrovní, které vyjadřují jejich význam. Hradu dominuje masivní hranolová věž zvaná Velká, jejíž půdorys má strany 25 a 17 metrů. Průměrná síla zdiva je 4 metry, na severní straně dokonce přes 6 metrů. Hlavním prostorem této věže a celého hradu je kaple sv. Kříže. Její stěny obíhá ve spodní části pás s polodrahokamy, vsazených do pozlaceného štuku. Čela kleneb vyplňují deskové obrazy, převážně od Mistra Theodorika, které jsou gotickými malbami světového významu. Unikátní soubor asi 127 maleb, představuje "veškeré vojsko nebeské", ideální nebo přibližné podobizny světců, svatých papežů a biskupů, rytířů thébské legie, svatých vládců a církevních učitelů. Tyto díla navrhnul a většinu z nich namaloval Mistr Theodorik, "císařský malíř" Karla IV. Výzdobu kaple doplňují nástěnné malby. Klenba je celá pozlacena a pokryta sklíčky, představujícími hvězdnou oblohu. Prohlídková trasa číslo 1: Zpřístupněné interiéry Císařského paláce (Dvořenínská a Rytířská síň s kaplí sv. Mikuláše, Ložnice, Audienční a Hodovní síň, Sál předků s největší portrétní galerií českých panovníků v ČR), přibližují dnes soukromé i reprezentační sály s částečně dochovaným zařízením ze 14.-19. století. Mariánská věž představuje v Pokladnici a Klenotnici nejcennější předměty z karlštejnských sbírek, včetně repliky Svatováclavské koruny českých králů. Součástí prohlídky je i Studniční věž a bývalé hradní vězení zv. Červenka. Prohlídková trasa číslo 2: Zahrnuje Mariánskou a Velkou věž s nejhodnotnějšími interiéry hradu. Součástí této trasy je kaple Panny Marie a kaple sv. Kateřiny s unikátními nástěnnými malbami ze 14. století, dále pak Sakristie, visutý věžní most, Lapidárium, Hradní obrazárna a Knihovna s expozicí Mockerovy přestavby hradu a kaple sv. Kříže, jejíž interiéry s vynikajícími malbami Mistra Theodorika jsme již zmínili. Hrad Karlštejn je zpřístupněn denně kromě pondělí od 1. března do 25. listopadu a ve dnech 25. až 31. prosince. 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Magazín

Jizerské hory + kousek do Krkonoš

V zimě jsou zde výborné podmínky pro běžkaře. Běžky můžete nazout přímo u domu. Sjezdovky v Zásadě (info), v Dobré Vodě (info), na Smržovce jsou vzdáleny 5 minut autem. Daleko není ani na Tanvaldský Špičák nebo Ještěd. V lokalitě jsou ideální podmínky také pro pěší turistiku a cykloturistiku. V kraji je mnoho rozhleden, které skýtají nádherné výhledy do okolí. Nejbližší je Černá Studnice, procházkou se na ní dostanete asi za 40 minut.  Dále máte možnost navštívit rozhledny Petřín nad Jabloncem nad Nisou, Terezinku, Kopaninu, Bramberk, Královku, Špičák, Ještěd. V okruhu 15 km je také celá řada hradů a zámků (Frýdlant, Frýdštejn, Valdštejn, Hrubý Rohozec, Hrubá Skála, Navarov, Sychrov). V okolí je celá řada zajímavých nabídek na výlety. Na nedaleké kozí farmě (info) se můžete podívat na výrobu sýrů a ochutnat místní speciality přímo v areálu. Dále se můžete projet po okolí vláčkem, navštívit rodný dům doktora Kitla, kterému se říkalo Doktor Faust, vyjet na rozhlednu Černá Studnice odkud je nádherný výhled do Českého Ráje, na blízky Ještěd, ale i na Krkonoše. Vykoupat se můžete v Jablonecké přehradě a pokud by vám počasí nepřálo, hned vedle přehrady je krytý bazén s 25metrovou plaveckou dráhou. Ve 20 km vzdáleném Liberci je možnost dalšího koupání v bazénu nebo v Aquaparku Babylon. Na podzim je zde přímo houbařský ráj. Les je vzdálen jen několik desítek metrů od domu.

Pokračovat na článek


Hrad BOUZOV

Romanticky přestavěný hradV mírně zvlněné lesnaté krajině na ostrohu nad potokem Špránkem se tyčí hrad Bouzov. V pramenech je doložen na počátku 14. století, kdy se po něm psal rod pánů z Bouzova, z nichž Búz byl v l. 1317 - 1339 prvním známým držitelem hradu. Ještě v průběhu 14. století změnil hrad několikrát majitele. Od poloviny 14. století jej drželi páni z Vildenberka, kteří v r. 1382 prodali panství markraběti Joštovi; ten je v r. 1396 postoupil svému přívrženci Heraltovi z Kunštátu. V rukou pánů z Kunštátu zůstal hrad Bouzov s kratšími přestávkami téměř až do konce 15. století, i když se v jeho držení vystřídali příslušníci dvou větví tohoto rodu. V r. 1408 postoupili synové Heralta z Kunštátu bouzovské panství svému strýci Bočkovi z poděbradské větve. Je možné, že na hradě Bouzově se narodil Jiří z Poděbrad, jehož otec Viktorín zde prokazatelně sídlil. Jiří z Poděbrad postoupil panství někdy před r. 1442 svému věrnému stoupenci Zdeňkovi Kostkovi z Postupic. V l. 1472 - 1481 byl pánem na Bouzově Jan ze Šelmberka a poté se hrad opět vrátil do rukou pánů z Kunštátu. V r. 1494 zapsal Boček Kuna z Kunštátu bouzovské zboží Hanušovi Haugvicovi z Biskupic. Panství se do té doby značně rozrostlo, v zápise jsou uváděny hrad a městečko Bouzov, městečko Líšnice a 27 okolních vsí nebo jejich částí. V r. 1547 přešlo bouzovské zboží na Prokopa Podstatského z Prusinovic. Po jeho smrti bylo rozděleno na dvě části. Větší část s hradem převzal Jindřich Podstatský, menší část Jetřich Podstatský; v r. 1583 prodal Jindřich větší část panství s hradem Nakserovi z Chotějovic, ten však ještě téhož roku postoupil majetek Janovi Bergerovi z Bergu. Dalším majitelem hradu byl od r. 1617 Fridrich z Oppersdorfu; jeho syn prodal panství v r. 1655 Eusebii Sabině Podstatské, která je odkázala svému třetímu manželovi Juliu Leopoldovi z Hodic. Jejích syn František Josef z Hodic spojil obě části panství, ale již v r. 1696 je prodal řádu německých rytířů, v jehož majetku hrad zůstal až do r. 1939. Smutný úděl měl Bouzov zejména v období nacistické okupace v l. 1939 - 1945. Hitler jej daroval Himmlerovi a hrad se stal sídlem přepadového oddílu SS, který 5. května 1945 vypálil obec Javoříčko. Tak jak se na Bouzově střídaly jednotlivé šlechtické rody, měnila se i jeho podoba. Zatímco v době pánů z Bouzova měl hrad především strážní a obrannou funkci a skládal se zřejmě z věže, hradby a dřevěných obytných budov, Vildenberkové již vybudovali na jižní straně kamenný obytný palác, převyšující hradbu. Ve 14. století byl hrad podstatně rozšířen; vybudován byl předhradní prostor obehnaný příkopem a valem a v něm byly umístěny hospodářské budovy. Markrabě Jošt vylepšil hrad z hlediska jeho vojenské funkce; opatřil předhradní prostor kamennou hradbou s vysokou věží a kolem vlastního hradu dal postavil nižší parkánovou zeď. Také v počátečním období vlády pánů z Kunštátu byla zvyšována především obranyschopnost hradu. Sídlo dostalo novou souvislou hradbu zpevněnou dvěma kruhovými baštami a prostřední hranatou baštu s bránou, nově byla postavena parkánová zeď kolem vlastního hradu a opatřena pěti kulatými baštami. Kolem poloviny 15. století došlo ke stavbě obytného paláce na severní straně. Zdeněk Kostka z Postupic zpevnil parkánovou zeď silnou hranatou věží, do hradeb byla zasazena kruhová dělová bašta a zřejmě byla opravena hláska. V r. 1499 začali Haugvicové se stavbou paláce na východní straně hradního objektu a propojili severní a jižní obytnou budovu. Koncem 16. století postihl hrad požár, při němž byla zničena hláska. Od té doby přestal být obýván. Až v r. 1617 začala výstavba jižního křídla. To již hrad postupně ztrácel svou obrannou funkci a stával se výhradně obytným objektem. S příchodem německých rytířů pozbyl však Bouzov během 18. století i tuto funkci, neboť řádová správa byla postupně centralizována do Bruntálu a vrchnostenský úřad bouzovského panství se přestěhoval do tzv. předního hradu a nově postavených budov na předhradí. Mezi nimi a vlastním hradem byl tehdy také založen menší park. Hrad sám nezadržitelně chátral. Dnešní podobu získal po rozsáhlé přestavbě, jež byla zahájena na přelomu 19. a 20. století. Arcivévodovi Evženovi, pozdějšímu řádovému velmistrovi, se totiž při návštěvě Bouzova v r. 1888 poloha hradu zalíbila a rozhodl se přestavět jej na letní šlechtické sídlo pro sebe a svou matku Alžbětu. Rekonstrukce byla svěřena profesoru mnichovské techniky Georgu Hauberisserovi. Po rozsáhlých přípravných pracích, zejména po pečlivě provedeném průzkumu, byly v r. 1895 strženy zříceniny severního křídla. Nový dvoupatrový objekt byl dokončen v r. 1897. Nepříliš bohatá fasáda byla oživena freskou Panny Marie s dětátkem v nadživotní velikosti, jež je dílem malíře Manna z Mnichova. V severním paláci, v místě původního pozdně gotického sálu, byla situována rytířská síň. Pro malířskou výzdobu, v níž se vedle postav rytířů a rostlinných motivů uplatňují především znaky držitelů Bouzova - Vildenberků, markraběte Jošta, pánů z Kunštátu, Kostků z Postupic, Haugviců z Biskupic, Podstatských z Prusinovic, Nakserů z Chotějovic, pánů z Hodic a znak řádový, je sál nazýván také erbovním. Původně byl určen pro zasedání řádu a významné akty ustanovení velmistra a zemských komturů. Nejcennější složkou jeho interiéru jsou řezbářské práce místních lidových umělců. Řezby na sedadlech představitelů řádu, nad trůnem velmistra, na stěnách najdeme i v sousední zasedací síni s kazetovým stropem a hodnotnými pracemi kovářskými a zámečnickými. Také palác na jižní straně, vybudovaný počátkem 17. století Fridrichem z Oppersdorfu, byl v r. 1897 stržen a znovu od základů postaven na původním půdorysu; stal se letním sídlem velmistra a jeho pobočníka. V jeho středu v podstřeší jsou umístěny velké barokní sluneční hodiny. V l. 1897 - 1899 byla postavena mohutná hlavní věž - hláska, zakončená korouhvičkou s vytepaným obrazem patrona řádu německých rytířů sv. Jiří ve zbroji. V její dolní části je původní hladomorna z druhé poloviny 15. století. Zachovalejší hradní objekty nebyly při rekonstrukci strženy, ale jen opraveny. V r. 1898 byl opraven nejstarší hradní palác se zbrojnicí a vybudováno tzv. Alžbětino křídlo, jež tvoří komplex místností obývaných po rekonstrukci matkou velmistra Evžena Alžbětou. Zatímco pracovna je zařízena původním pozdně barokním nábytkem s bohatými intarziemi, nábytek v ložnici pochází ze Španělska; řádu jej darovala královna Marie Kristina. Východní palác s knížecími pokoji, zachovanými v původní podobě, byl opravován v r. 1899. V jeho zdi je zasazeno několik původních znakových desek - Zdeňka Kostky z Postupic z r. 1464, Beneše Haugvice z Biskupic z r. 1499, řádu německých rytířů z r. 1802. Restaurovány byly desky Bergerů z Bergu a Hodiců. Velmistrova ložnice, tapetovaná rudým brokátem, je zařízena stylovým nábytkem vrcholného baroka, jemuž dominuje nádherné lůžko. Plochy stěn jeho příjímacího pokoje jsou vyzdobeny znaky jednotlivých velmistrů, počínaje Františkem Ludvíkem, který hrad získal, a konče arcivévodou Evženem. Komplex knížecích pokojů doplňuje pracovna, pokoj sluhy, ohřívárna jídel a lovecká síň. Nejvýraznějším architektonickým dílem hradního nádvoří je novogotická kaple. S její výstavbou bylo započato v r. 1900 na místě staré kuchyně. Vedle portálu je umístěna cenná socha sv. Jiří z 15. století, přenesená na Bouzov z řádového domu v Benátkách. Šest náhrobních kamenů uvnitř kaple pochází z německého hradu Hornecku na řece Neckaru ve Württembersku; jde o náhrobky řádových mistrů zemřelých v l. 1395 - 1515. Na čelní stěně kaple je umístěn pozdně gotický deskový oltář z 15. století. Ústřední místností spojovacího křídla mezi severním a východním palácem je přijímací sál. Mohutný střední sloup, podle něhož je síň nazývána také Sloupová, je zdoben citáty význačných řádových představitelů. Sál, zdobený renesančními obrazy, sloužil rovněž jako jídelna. Je teplovzdušně vytápěn a výtahem spojen s kuchyní, umístěnou v přízemí. V sousedství sloupového sálu je velmistrova jídelna, zdobená renesančními obrazy a drobnými dřevěnými plastikami. Do spojovacího paláce se vstupuje slavnostním schodištěm uzavřeným v šestiboké věži. V poschodí paláce ústí schodiště do jídelny s pozdně gotickým nábytkem, třemi obrazy Dürerovy školy a dřevěnými reliéfy s biblickými náměty ze 16. století. Pozoruhodným prvkem hradního nádvoří je novorenesanční kašna, zakrývající studnu vytesanou ve skále do hloubky 52 m. Po opravě hlavních hradních budov byly rekonstruovány hradby a bašty. Vysoká okrajová hradba, uzavírající západní stranu nádvoří, je zdobena reliéfem, v jehož středu je vyobrazena patronka řádu Alžběta Durynská s kyticemi růží. Nákladná rekonstrukce byla provedena neobyčejně citlivě z hlediska historické věrohodnosti a slohového souladu. Vzory pro rekonstruované objekty však nebyly hledány v českých zenmích a hrad proto působí v našem prostředí cize. Romantickou přestavbou vznikla téměř dokonalá iluze mohutného středověkého feudálního sídla, v jehož objektech se prolíná několik stavebních slohů, zejména gotika a renesance. Historickou a uměleckou hodnotu objektu umocňuje množství významných starých uměleckých děl. V r. 1945 se celý rozsáhlý hradní objekt stal majetkem státu. Na tomto pohádkovém hradu se točilo několik filmů a pohádek. K nejznámějším patří pohádka "O princezně Jasněnce a létajícím ševci".

Pokračovat na článek


Máchův kraj - Doksy

Když se řekne Máchovo jezero, každému se vybaví písčité pláže, koupání a rekreace. Okolí Doks na Českolipsku ale nenabízí jen vodní radovánky a atrakce. Příznivci historie tu najdou gotické hrady i renesanční zámky, muzea a lidovou architekturu v rázovitých vesničkách. Sportovněji založení návštěvníci mohou dát pro změnu přednost zdejším cyklistickým i turistickým stezkám, vystoupit na některý z blízkých vrcholů vulkanického původu nebo se ponořit do ticha přírodních rezervací. Kdo se někdy toulal zdejší krajinou, jistě si alespoň jednou vzpomněl na našeho nejvýznamnějšího romantického básníka. Aby ne, vždyť jeho jméno nese nejen jezero, ale i celá oblast. Ovšem v době, kdy Karel Hynek tvořil slavný Máj, se největší vodní plocha severních Čech nazývala jinak.Tehdy se jí říkalo Velký rybník a vzhledem k početnému německému obyvatelstvu ještě častěji Grosser Teich. Byl to přesnější název, protože se opravdu jedná o rybník, který už roku 1367 nechal vybudovat Karel IV. Básníkovo jméno do názvu navrhl až těsně před 2. světovou válkou turistický spolek z Doks, ovšem příslušná jazyková komise tento nápad odmítla. Ani po osvobození, kdy už německý název nepřipadal v úvahu, nebylo nové pojmenování „jezera“ nijak oficiálně vyhlášeno, ale tak nějak potichu a postupně se vplížilo do map a turistických průvodců a dnes už je zcela zažité. Více než 80 let míří k jezeru na pohodovou dovolenou turisté, kterým vyhovuje pobyt na poněkud lidnatějších plážích a březích. Už roku 1920 tu byl na vodu spuštěn parník Greif, který tehdejším rekreantům nabízel jedinečnou možnost romantické plavby, a o deset let později se ve zdejších hotelech během jednoho roku ubytovalo více než 100 000 hostů. A co má nejnavštěvovanější rybník u nás společného s Karlem Hynkem Máchou? Nejspíš jen to, že leží v krajině, kterou měl básník rád. Podle historických pramenů tu byl za svůj krátký život celkem šestkrát; poprvé roku 1832 na pozvání spolužáka ze studií Eduarda Hindla. Máchově zasmušilé a rozervané duši zdejší krajina doslova učarovala. Její dominanta, hrad Bezděz, byl tehdy zcela opuštěný a Máchu inspiroval k napsání povídky Večer na Bezdězu. „Nade mnou se koupala veliká kulatá věž v čistém paprsku nového měsíce; okna zříceného kláštera v polosvětle míhala se pod ní; a vždy se mi zdálo, jako by vyhlídaly šedé hlavy zemřelých mnichů ze zřícené kobky své v tichou noc…,“ píše romantický poeta a z jeho slov je patrné, jak citlivě vnímal vše, co ho na cestách potkalo. I ke svému největšímu dílu, lyricko-epické básni Máj, čerpal inspiraci tady. Při jedné ze svých cest do okolí Doks vyslechl příběh otcovraždy a různé pověsti o loupežnících, které se v básni odrážejí. Známé a nesčetněkrát vydané dílo ale nemělo tak jednoduchý osud, jak by se dnes mohlo zdát. Mácha vydal Máj roku 1836 vlastním nákladem a musel si kvůli tomu vypůjčit značnou sumu peněz. Literární kritika dílo nepřijala a kvality této balady i dalších Máchových děl ocenila až další generace básníků v čele s Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem. O samotném Máchovi, který zemřel před sto sedmdesáti lety, toho moc nevíme. Velkou záhadou je i jeho podoba. Známá je pouze skutečnost, z níž vycházejí všechny portréty, že měl tmavé vlasy, plnovous, modré oči a křivý nos. Pověstná je také jeho rozervaná, marnivá, ješitná a nesnášenlivá povaha. Koneckonců vrstevníky byl považován za podivína a své milé Lori ztropil řadu nepěkných žárlivých scén. O to zajímavější může být návštěva nejstaršího domu v Doksech (čp. 150), roubené stavby se šindelovou věžičkou, kterou roku 1669 nechala postavit hraběnka Marie Františka Heissenštejnská pro staré a osiřelé. Dnes v něm najdete památník věnovaný životu a dílu onoho slavného rozervance. Kromě několika ukázek dobového oblečení a nábytku se tu vše točí kolem Máje. Nejznámější Máchovo dílo vyšlo v desítkách jazyků a v různých úpravách; mezi nejzajímavější exponáty patří třeba jeho překlad do esperanta nebo bibliofilské vydání vyzdobené grafickými listy předních výtvarníků. Nově otevřenou součástí památníku, která ovšem s Máchou příliš nesouvisí, je expozice Rybářství a rybníkářství na Českolipsku. Karel Hynek Mácha byl tulák s vnímavou duší. Pokud i vy dokážete vychutnat krásy přírody či tajemno hradních zřícenin, bude se vám v okolí Doks líbit. Podněty pro zajímavý výlet najdete v druhé části této kapitoly, ale to správné romantické rozpoložení si už budete muset navodit sami… Doksy Na náměstí Republiky stojí kostel sv. Bartoloměje a Nanebevzetí Panny Marie, založený roku 1638. V 18. století byl upraven v pozdně barokním slohu, později k němu přibyly postranní kaple sv. Barbory, Panny Marie a sv. Kříže. Zařízení interiéru je raně barokní s rokokovými doplňky. Soška Panny Marie Montserratské, tzv. Černé Madony, umístěná na hlavním oltáři z let 1670–1680, pochází z hradní kaple na Bezdězu. Ve středu náměstí uvidíte barokní mariánské sousoší z roku 1723. Radnice a některé domy na náměstí byly postaveny v empírovém slohu. V anglickém parku stojí renesanční zámek z 2. poloviny 16. století, jehož dnešní podoba je výsledkem úprav provedených kolem roku 1700; veřejnosti není přístupný. Zajímavou památkou je tzv. hraběcí čekárna, kterou najdete na železničním nádraží. Sloužila rodině Valdštejnů, jejichž zásluhou byly Doksy roku 1867 spojeny železnicí se světem. Na jižním okraji Doks se nad Čepelským rybníkem zdvíhá stejnojmenný vrch s kapličkou sv. Maří Magdalény. Máchovo jezero Již ve třetihorách bývalo v těchto místech jezero, které postupně zarůstalo a po poslední době ledové se proměnilo v obrovské rašeliniště. Ve 14. století nechal Karel IV. průrvu vytvořenou ledovcem zahradit, a tak roku 1367 vznikl Velký rybník, dnešní Máchovo jezero. Při jeho jihovýchodním břehu se nachází přírodní rezervace Swamp chránící zbytky zmíněného rašeliniště. Z vodní plochy vystupují Myší a Kachní ostrov, významné ornitologické lokality (vstup na ně je zakázán). Na Myším ostrově stojí zbytky tvrze z 15. století. Na severním břehu jezera se nachází tzv. Jarmilina skála, kde dřív stával pomník K. H. Máchy z roku 1936. O dva roky později ho nacisté shodili do jezera a dnes je umístěn na Hůrce v Bělé pod Bezdězem. V době K. H. Máchy mělo jezero rozlohu asi 350 ha a jeho jižní cíp sahal až k dnešnímu hotelu Grand (dnes má jen 280 ha). Jeho břehy lemují písečné pláže a můžete také využít nabídky okružní plavby po jezeře. Přístup Doksy a Staré Splavy leží na silnici č. 38 spojující Mladou Boleslav a silnici č. 9 (Česká Lípa – Mělník) a na železniční trati č. 080 (Bakov nad Jizerou – Jedlová). Oblast najdete na mapě KČT č. 15 Máchův kraj. DALŠÍ Zajímavá místa Máchova KRAJE Staré Splavy Z Doks vede červená turistická značka po břehu Máchova jezera do rekreační osady ležící u jeho severního okraje. V její blízkosti se tyčí výhledový kopec Šroubený (375 m), na který vede modrá značka. Braniborská jeskyně Západně od Splavů se můžete po zelené značce vydat k 44 m dlouhému skalnímu převisu, který v minulosti sloužil místním obyvatelům jako úkryt v době válek. Jestřebí Zdejší kostel sv. Ondřeje vznikl v letech 1780–1781 v rokokově-klasicistním stylu a o deset let později byl vyzdoben malbami Josefa Kramolína. Pozůstatkem staršího kostela je zvonice z 1. poloviny 16. století, do současné podoby upravená po roce 1768. Nad obcí se nachází zřícenina hradu, založeného na konci 14. století zřejmě Berky z Dubé. V 16. století hrad sloužil již jen hospodářským účelům a postupně chátral. Zachovaly se zbytky zdiva a schodiště ve skále; přístupná je vyhlídková plošina. Hradčanské bučiny Po modré značce se ze Starých Splavů můžete vydat do Hradčanských bučin, nazývaných někdy Prolomené hory. Jejich součástí jsou Hradčanské stěny se zajímavými skalními útvary a tajemnými roklemi a turistům nepřístupná obora s vysokou a mufloní zvěří. Břehyně-Pecopala Hlavním přítokem Máchova jezera je Břehyňský potok vytékající ze stejnojmenného rybníka. Ten je součástí přírodní rezervace Břehyně-Pecopala chránící vodní ptáky a vzácné rostliny. Bezděz Jedním ze symbolů Máchova kraje je zřícenina hradu, který v letech 1250–1280 nechal vybudovat král Přemysl Otakar II. Po roce 1621 patřil Albrechtu z Valdštejna, který zde založil klášter Panny Marie Montserratské, jenž se stal významným poutním místem. Císař Josef II. klášter roku 1785 zrušil a poté byl hrad opuštěn. Nejvýznamnější budovou areálu je raně gotická hradní kaple. Z Velké věže je nádherný kruhový výhled do okolí. Od Velkého Bezdězu je hlubokým sedlem oddělen Malý Bezděz, na němž se nacházejí zbytky předsunutého opevnění, tzv. Švédské šance. Bezděz je z Doks dostupný po červené značce. Králův stolec

Pokračovat na článek


Rebelantské zvony - Rovensko pod Troskami

Zvony odpradávna odbíjejí čas, svolávají ke mši, vyzývají k modlitbám či rozjímání a kdysi také varovaly před nebezpečím, ať už to byl oheň, bouře nebo nepřítel. Známe je především z kostelních věží a zvonic. Jsou to vlastně hudební nástroje „naladěné“ na určitý tón, a pokud jich je ve zvonici více, musejí být sladěny do libého souzvuku. Většinou jsou zavěšeny v klasické poloze za tzv. korunu s oušky a rozeznívají se buď úderem srdce volně zavěšeného uvnitř nebo pomocí kladiva narážejícího na vnější stranu zvonu. Najdou se i výjimky, například v Rovensku pod Troskami, kde se mohou pochlubit takzvanými „rebelantskými“ zvony, obrácenými srdcem vzhůru. Jejich historie se začala psát v 17. století. Dřevěná zvonice stála u zdejšího kostela sv. Václava už mnohem dříve, ale shořela při požáru roku 1629. Tehdy žili v Rovensku vesměs protestanti a tvrdošíjně se bránili rekatolizaci. K obrácení je měl po dobrém či po zlém dovést misionář Matěj Burnatius z Jičína, který si vzal na pomoc císařské rejtary. Ani ti však nezmohli nic proti přesile lidu, který své vyznání nechtěl změnit, a proto na ústupu ze msty zapálili zvonici, v níž zdejší rebelanti zvonili na poplach. Vzbouřenci poté vnikli do Libuně, kde Burnatia i jeho průvodce, studenta Jana Rokytu, chytili a zavraždili. Jak tomu ale při selských bouřích obvykle bývá, vrchnosti se nakonec podařilo sedmnáct vzbouřenců pochytat. Až na jednoho však všichni šibenici unikli, protože po „domluvách“ jezuitů přestoupili ke katolické víře. Hned následujícího roku byla zvonice znovu postavena. Dřevěná stavba spočívá na osmiboké kamenné podezdívce. Na první pohled to asi nepoznáte, ale skládá se ze dvou stavebních koster. Jedna nese plášť a střechu samotné zvonice a druhá váhu zvonů. Uvnitř je ochoz pro návštěvníky. Ke zvonům vede 33 schodů, což symbolizuje život Ježíše Krista dlouhý 33 let. Až při pohledu na zvony pochopíte, čím je rovenská zvonice zvláštní a jedinečná. Jak už bylo předesláno, její zvony jsou upevněny obráceně, než je obvyklé, tedy srdcem vzhůru. Přesný důvod nikdo nezná, ale podle jedné z legend za to může vrchnost, která tak chtěla rovenským znemožnit svolávat se pomocí zvonů k rebeliím. Podle jiné verze je to nápad samotných obyvatel městečka – obrácené zvony totiž připomínaly husitský kalich a symbolizovaly jejich příslušnost k protestantské víře. Pravda bude nejspíš někde jinde. Je možné, že zvony získaly svůj přívlastek „rebelantské“ právě proto, že je kdosi naschvál připevnil obráceně, a legendy se objevily až dodatečně. Zvony odlil Martin Schrötter z Hostinného nad Labem. První dva roku 1630 a třetí menší o devět let později. Koruny zvonů zdobí latinsky psané citáty z biblických žalmů. Největší z nich, uprostřed umístěný svatý Václav, váží 24 q, blíže ke kostelu je připevněn Svatý Jan Křtitel o váze 15 q a třetí zvon, Svatý Jiří, má hmotnost pouhých 6 q. Zvony jsou připevněny na dřevěném hřebenu uloženém na kovových ložiskách, která se kvůli hladkému chodu mažou husím sádlem. Největším zážitkem při návštěvě zvonice je samotné zvonění, jehož tradici tu obnovili roku 1990. Sedm rovenských zvoníků pochází z řad dobrovolníků a pravidelně se tu sjíždějí každou neděli. Všichni se však museli nejprve naučit se zvony zacházet, což prý nebylo vůbec jednoduché. Zprvu ani nevěděli, jak se ke zvonům postavit; pomohl jim starý film, který zachytil jejich předchůdce při práci. Každý nový zvoník začínal na nejmenším „Jiříkovi“: zpočátku sledoval ostatní, aby odkoukal techniku, a poté to začal zkoušet sám. Napoprvé to prý ale nejde nikomu, trénink trvá několik měsíců, a teprve když zvoník zvládne nejmenší zvon, může svůj um zkusit na větším. A jak tedy na to? Zvoník se nejprve chytne za držadlo v trámu, aby měl lepší stabilitu, a pak druhou rukou odstraní tyč, která drží zvon v poloze vzhůru. Ten se zhoupne, na druhé straně pokračuje nahoru a pak zase padá zpět… Aby se nezastavil, šlape zvoník na dřevěný hřeben a tím zvon stále více rozhoupává. Důležitá je samozřejmě trocha odvahy, ale hlavně cit pro rytmus – rozhoupat takový kolos není legrace. Kupodivu nejtěžší je jeho zastavení. To musí zvoník trochu přitlačit, aby se zvon zhoupl téměř kolem své osy, a ve chvíli, kdy ten dosáhne horní úvratě, může ho zachytit a zajistit. O významu rovenských zvonů vypovídá fakt, že nebyly za žádné z řady válek zrekvírovány. Za socialismu se na ně zvonit nesmělo, byly to přeci jen zvony „rebelantské“. V dnešní době si pro výlet do Rovenska vyberte nejlépe neděli: vidět a slyšet zdejší „rebely“ je totiž skutečný zážitek, který vám žádná jiná zvonice u nás nenabídne. Rovensko pod Troskami Zvonice s obrácenými zvony stojí v blízkosti kostela sv. Václava na Týně, založeného již v polovině 14. století. V jeho interiéru si můžete prohlédnout oltářní obraz světce od Václava Vavřince Reinera, cínovou křtitelnici z roku 1575 a renesanční kazatelnu. Nejstarší kostelní památkou je renesanční pískovcový náhrobek Jindřicha Smiřického ze Smiřic z roku 1569. Pod kazatelnou je pochován zdejší rodák a vynikající hudebník Václav Karel Holan Rovenský, někdejší vyšehradský varhaník. Hlavní oltář z roku 1900 je dílem bratří Bušků z Husy u Sychrova. Ve středu města se nalézá rozlehlé náměstí s empírovou radnicí, naposledy upravovanou roku 1906. Barokní mariánský sloup vznikl roku 1744 a jeho výzdobu asi o 100 let později doplnila díla lidového sochaře Jana Zemana ze Žernova. Ten je autorem i dalších dvou městských plastik, sochy sv. Václava a sochy sv. Jana Nepomuckého. Střed náměstí zdobí sousoší Rozhovor, dílo sochaře Josefa Drahoňovského z roku 1937. Přístup Do Rovenska vede silnice č. 282, odbočující ze silnice E442 (Turnov – Jičín), a železniční trať č. 041 (Hradec Králové – Jičín – Turnov). Obec a její okolí najdete na mapě KČT č. 19 Český ráj. Zajímavá místa v okolí Trosky Symbolem Českého ráje je zřícenina hradu, který kolem roku 1380 nechal postavit Čeněk z Vartenberka na strmé čedičové vyvřelině rozdělené na dvě homole. Mezi nimi se nacházel vnitřní hrad, z jihu chráněný strmým svahem a ze severu předhradím. Na obou homolích stály věže, na nižší pětiboká Baba a na vyšší a štíhlejší homoli čtyřboká Panna. Obranu hradu zajišťovaly tři pásy hradeb, vysoké přes 10  m a široké místy až 2 m. Strategické bylo i rozdílné výškové rozložení jednotlivých staveb, které umožňovalo dokonalý přehled o okolí. Roku 1452 se Trosky staly majetkem Jana Zajíce z Hazmburka. Ten byl stoupencem Matyáše Korvína, a proto byly Trosky roku 1469 dobyty vojskem krále Jiřího z Poděbrad. Koncem třicetileté války byl hrad vypálen a nadále zůstal pustý. Roku 1820 ho od Valdštejnů získal Jan Lexa z Aehrentalu, jehož syn Alois začal na vrchol Panny stavět točité schodiště. Roku 2000 byla otevřena vyhlídka na věži Baba, z níž je nádherný výhled do dalekého okolí. Z Rovenska vede k Troskám modrá turistická značka. Hrubá Skála Hrad vystavěný kolem roku 1300 na pískovcových věžích spojených mosty byl v 16. století rodem Smiřických přestavěn na renesanční zámek, později rozšířen a roku 1859 regotizován v duchu romantismu. K zámku vede kamenný most se sochami sv. Floriána a sv. Vavřince. Zámek slouží jako hotel a veřejnosti je přístupné jen nádvoří a vyhlídková věž. Nedaleko Hrubé Skály se v Dračích skalách nachází Mariánská vyhlídka, z níž se nabízí krásný výhled na zámek, Trosky a okolí. Borecké skály Z Rovenska pod Troskami vede západním směrem modrá turistická značka, která vás dovede k přírodní památce Borecké skály. Jsou pojmenovány podle výšiny Bor a poskytují pěkné výhledy do okolní krajiny s Troskami. Nejkrásnější je pohled z vyhlídky Svatopluka Čecha. Sedmihorky Lázně Sedmihorky založil roku 1841 Antonín Šlechta a zavedl zde systém léčení založený na ozdravných účincích studené vody, které v 1. polovině 19. století objevil Vincenz Priessnitz. V době největšího rozmachu lázní zde pobývalo až 500 pacientů ročně. Mezi návštěvníky byly i slavné osobnosti české kultury, například Jan Neruda nebo Eliška Krásnohorská.

Pokračovat na článek


Slatíňanská procházka - Slatiňany

Na rozhraní Železných hor a úrodného Polabí leží město Slatiňany, které díky svým památkám a okolní přírodě patří k oblíbeným a vyhledávaným výletním místům. Pokud máte rádi historii, koně a procházky nádhernými parky, o cíli svého dalšího výletu nemusíte přemýšlet. Ve městě i v jeho blízkém okolí najdete vše zmíněné a na své si určitě přijdou i děti. První písemné doklady o existenci Slatiňan pocházejí z konce 13. století, kdy zde stála dřevěná gotická tvrz vladyky Františka. Na sklonku 16. století ji koupil pražský měšťan Bohuslav Mazanec z Frymburka, který nechal na místě tvrze vystavět renesanční zámek. Z dalších vlastníků panství byli důležití zejména Auerspergové, za jejichž správy se Slatiňany proměnily v hospodářsky i kulturně významné místo. V 19. století zde vznikla řada průmyslových podniků a roku 1971 byly Slatiňany povýšeny na město. Zámek je dodnes jednou ze zdejších dominant. Základní podobu mu v 2. polovině 16. století vtiskl císařský stavitel Ulric Aostallis de Sala, současný vzhled však získal až v 19. století za Auerspergů. V téže době v jeho blízkosti vznikl anglický park, v němž se nachází druhá nejbohatší sbírka dřevin ve východních Čechách. Uvidíte zde sochu koně, která byla jedním z návrhů sochaře Bohumila Kafky pro pomník Jana Žižky z Trocnova na pražském Vítkově. Není tu náhodou, neboť po druhé světové válce bylo v prostorách zámku zřízeno Hippologické muzeum. Vzniklo zásluhou univerzitního profesora PhDr. MUDr. Františka Bílka, Dr.Sc., světově uznávaného genetika, který roku 1921 zakoupil tři koně Převalského. Dva z nich stáli na počátku chovu tohoto posledního druhu divokého koně, který je spjat zejména s pražskou zoologickou zahradou. Profesor Bílek rovněž realizoval projekt záchrany starokladrubského vraníka, jehož stádo bylo roku 1945 přemístěno právě do Slatiňan, do bývalých knížecích stájí, a navrhl zřízení koňského muzea ve zdejším zkonfiskovaném zámku. V následujícím období sem byly svezeny sbírkové předměty z více než 120 českých hradů, vysokých škol a výzkumných ústavů. Vzniklo ojedinělé muzeum, kde si dnes můžete ve 34 zámeckých místnostech prohlédnout největší evropskou sbírku exponátů a obrazů s koňskou tematikou. A poté máte samozřejmě ještě možnost potěšit se krásou živých koní v zámeckém parku. Zajímavé jsou však i samotné prostory zámku, zejména stará kuchyně, jídelna a knihovna s bohatě intarzovanými knihovními skříněmi. Jen ve dvou z nich jsou ale uloženy knihy z původní auersperské knihovny, ostatní díla se týkají koní. Po prohlídce zámku a hřebčína si nenechte ujít ani procházku po zámeckém parku a nedalekém lesoparku. Najdete zde romantickou stavbu Švýcárny a potěšeny budou i děti, kterým se zalíbí Kočičí hrádek, miniatura středověkého hradu, stojící na malé skalce. Pro své vlastní děti ho původně nechala vystavět kněžna Vilemína z Auerspergu, a v té době jistě netušila, že se stane pohádkovým královstvím pro mnoho dalších pokolení malých návštěvníků. Parkem vede okružní naučná stezka věnovaná ochraně přírody a koním. Druhou slatiňanskou dominantou je kostel sv. Martina. O jeho vzniku toho moc nevíme, snad jen, že byl založen v dobách Přemyslovců. V 15. století jej, stejně jako celé město, zničilo vojsko uherského krále Matyáše a až roku 1881 původní stavbu nahradil novogotický kostel vystavěný podle plánů Františka Schmoranze. Tento významný architekt, stavitel a restaurátor památek, známý svou zálibou v novogotickém stylu, žil od roku 1834 ve Slatiňanech. V blízkosti kostela se nachází socha sv. Jana Nepomuckého a morový sloup, postavený k uctění sv. Salvátora a připomínající krutou epidemii z konce 17. století. Vycházkou za historickými pamětihodnostmi poznávání tohoto kouzelného města zdaleka nekončí. Z jeho jihozápadního okraje se můžete vydat na Vrchlického návrší, zdvihající se nad zámeckým parkem. Známý básník zde na přelomu 19. a 20. století rád pobýval, a proto tu najdete jeho pamětní desku, kterou zhotovil sochař Otakar Španiel. Prohlédnout si můžete také obraz Panny Marie, umístěný v kamenném podstavci na křemencové skále. Pochází z roku 1444 a ze zbořeného kláštera v Dolních Rakousích ho přivezla kněžna Gabriela z Auerspergu. Místo je opředeno legendami o zázračné moci Panny Marie. Kněžna se tu prý jednou modlila tak usilovně, že zachránila panství před vzpourou sedláků. Jihovýchodně od návrší se nachází slatiňanská místní část Škrovád. Uprostřed obce stojí památník obětem obou světových válek. Do poloviny 20. století se v okolí Škrovádu těžil pískovec, dnes už opuštěné lomy slouží jen jako cvičné horolezecké terény. Ze zdejšího pískovce byla například vytvořena socha sv. Jana Nepomuckého stojící před slatiňanským kostelem a posloužil i při výstavbě zámku. Můžete se odtud vydat k nedalekým Kochánovickým rybníkům. Spolu s okolními mokřadními loukami, na nichž se vyskytuje mnoho vzácných rostlin a živočichů, tvoří součást Chráněné krajinné oblasti Železné hory. Podle zdejších slatin také vzniklo jméno města. Místem prochází naučná stezka Krajem Chrudimky, která začíná u Filipovského pramene Chrudimky a vede přes nejdůležitější historické a přírodní zajímavosti v okolí řeky až do Chrudimi. Její celková délka přesahuje 80  km, a proto poskytuje ideální příležitost pro poznávání kouzelné krajiny Železných hor a jejich okolí. Přístup Slatiňany leží na silnici č. 37 (Chrudim–Žďár nad Sázavou) a na železniční trati č. 238 (Pardubice–Havlíčkův Brod). Slatiňany najdete na mapě KČT č. 45 Železné hory. Zajímavá místa v okolí Chrudim Centrum historické části města tvoří Resselovo náměstí s chrámem Nanebevzetí Panny Marie z roku 1291. Presbytář kostela vznikl zřejmě ještě před založením města a původně sloužil jako kaple zeměpanského hradu. Dříve měl kostel dvě věže různých velikostí a tvarů. Levá Černá věž i pravá věž Trubačka roku 1702 vyhořely po zásahu bleskem a při rekonstrukci obě získaly dnešní vzhled. Sakristie, presbytář i lodě kostela jsou zaklenuty původními gotickými klenbami. Mezi nejcennější části interiéru patří křídlový oltář Panny Marie ze 16. století v severní lodi kostela a kamenná gotická kazatelna z poloviny 15. století. Uprostřed náměstí byl v letech 1719–1732 vztyčen monumentální morový sloup Proměnění Páně. Socha Nanebevzetí Panny Marie je dílem známého sochaře Františka Pacáka. Na jižní straně náměstí stojí nová radnice, původně dva domy, spojené roku 1883. Na opačné straně náměstí si můžete prohlédnou renesančně-barokní budovu staré radnice s vížkou (č. 1). Současný vzhled získala při přestavbě roku 1721. Na nádvoří se dochovaly renesanční arkády. Na náměstí najdete i několik dalších měšťanských domů s goticko-renesančními jádry, z nichž stojí za zmínku zejména Rozvodovský dům (č. 76) s empírovým průčelím na jižní straně. Nedaleko chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Břetislavově ulici upoutá pozornost nádherný renesanční Mydlářovský dům (č. 74), pojmenovaný po chrudimském měšťanovi Matěji Mydlářovi. Třípatrový dům směrem do ulice zdobí ve dvou patrech lodžie s pěti oblouky s bohatou figurální výzdobou v prvním poschodí; třetí patro tvoří dřevěná pavlač. Zadní fronta domu je opatřena arkádami a vystupuje z ní vyšší válcová věž v podobě minaretu nazývaná hvězdárna a nižší šestiboká věž. V budově je umístěno Muzeum loutkářských kultur založené roku 1972; expozice obsahuje přes 7 000 loutek z celého světa. Východně od Resselova náměstí si na Školním náměstí prohlédněte také bývalý kostel sv. Josefa s kapucínským klášterem, postavený roku 1665. Po 2. světové válce byl odsvěcen a v současné době v něm sídlí úřady města. Pod kostelem se nachází tzv. Boží hrob, který býval cílem poutníků při chrudimské pouti a při významných církevních svátcích. Jihovýchodně od kostela sv. Josefa můžete ve Sladkovského ulici navštívit novogoticky upravený kostel sv. Michala. Na křižovatce Husovy a Havlíčkovy ulice se nachází pozdně gotický kostel sv. Kateřiny z 2. poloviny 15. století. Na hřbitově ležícím jižně od historického centra na druhém břehu Chrudimky stojí v ulici Nejedlého kostel sv. Kříže. Jeho současná podoba je výsledkem novogotické úpravy z roku 1874. Severozápadně od Resselova náměstí se nachází Regionální muzeum, jehož dvě budovy vznikly na přelomu 19. a 20. století. Zatímco pseudorenesanční budova slouží muzejním účelům, v pseudobarokní budově s restaurací a vinárnou se konají různé společenské akce. V nedaleké ulici Čs. partyzánů poutá pozornost konstruktivistická budova divadla Karla Pippicha, pojmenovaná podle významného hudebníka, režiséra a divadelníka. Byla postavena v letech 1931–1934 podle projektu Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma. Dalším zástupcem moderní architektury je tzv. Sýkorova vila, nacházející se v jihozápadní části města ve Fibichově ulici (č. 27). Secesní stavba s prvky lidové architektury vznikla roku 1907 podle návrhu architekta Jana Kotěry. Kočí Nejcennější památkou v obci je původně gotický kostel sv. Bartoloměje postavený roku 1397, později novogoticky upravený. V jeho interiéru si můžete prohlédnout nástěnné malby ze 16. a 18. století, malovaný kazetový strop pocházející z roku 1678, kazatelnu z roku 1681 a tabulový obraz Korunování Panny Marie vytvořený na počátku 16. století. Kostel byl v 17. století rozšířen o dřevěnou zvonici jehlancovitého tvaru, krytou šindelem. Do ní ústí dřevěný krytý most s arkádami a valbovou šindelovou střechou, který překonává malý vodní příkop. Tři Bubny Zdejší kostel sv. Jiří byl postaven ve 14. století a v jeho interiéru se dochovaly nástěnné malby z 1. poloviny 15. století. Dva presbytáře kostela jsou zaklenuty křížovými klenbami. V okolí se nacházejí zbytky hvězdicovitého opevnění z prusko-rakouské války z roku 1778 s pětibokými bastiony. Zaječice V obci stojí socha sv. Jana Nepomuckého zhotovená roku 1737 a bývalá tvrz (čp. 64) se zbytky pozdně gotických okenních ostění.

Pokračovat na článek


KOŠUMBERK

Zřícenina hradu se zajímavou historií. Základní kámen hradu byl položen na konci 13. století, ale první zmínky o Košumberku pocházejí z roku 1318. V roce 1372 se sem nastěhovali páni z Chlumu, později známí jako Slavatové z Chlumu a Košumberka. Právě jim patřil erb, který můžete vidět na obrázku. Příslušníkem rodu byl později také nechvalně známý Vilém Slavata, vášnivý zastánce protireformační politiky, jehož čeští stavové v roce 1618 svrhli z okna české dvorské kanceláře do hradního příkopu. Slavata byl sice raněn, ale vyléčil se a uprchnul ze země ke svým zahraničním přátelům. Po návratu bojoval proti stavům tak, že si vysloužil pochvalu u vídeňského dvora a tak si otevřel dveře k bohatství. Ale zpátky na Košumberk.Páni z Chlumu a Košumberka hrad přestavěli ve stylu pozdní gotiky. V roce 1573 však hrad poškodil silný požár a stavitelé museli na Košumberk znovu. Tentokráte tu vystavěli zámecké budovy. Na konci 17. století se Košumberk dostal do majetku řádu jezuitů, který však byl za císaře Josefa II. zrušen. Od té doby objekt chátral.  Co uvidíme při prohlídce? Většina návštěvníků míří do muzea v budově purkrabství, které skvěle mapuje historii hradu, zámku a blízkého okolí. Sklepení paláce zase ukrývá unikátní lapidárium, jehož součástí jsou desítky kamenných plastik, většinou z Chrudimska. Zajímavá je i prohlídka zříceniny hradu, která v dnešní době už jen nesměle naznačuje bývalou majestátnost a krásu Košumberka.  S jízdenkou, nebo s řidičským průkazem? Vlakové spojení přímo do městečka Luže v těsné blízkosti neexistuje. Jedinou přijatelnou variantou tak je cestovat vlakem do vesničky Skuteč, která je vzdálená asi sedm kilometrů. Autobus vás zaveze pět set metrů od zámku a hradu. Vhodné dopravní spojení najdete například na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé mohou přijet do Luže po komunikaci číslo 17 z Chrudimi nebo ze směru od Vysokého mýta a odbočit na silnici číslo 305, která vede až do městečka. Parkoviště pro osobní automobily i autobusy je jen pár kroků od Košumberka.

Pokračovat na článek


ČESKÝ KRUMLOV

Hrad přestavěný na honosný zámek je dominantou stejnojmenného města Českého Krumlova. První zmínky o zdejším hradu pocházejí z roku 1253 a hovoří o tom, že mohutnou stavbu tady nechali postavit Vítkovci.Na začátku 14. století se hrad stal sídlem Rožmberků, za Petra z Rožmberka se stavba dočkala první velké renovace. Další úpravy hrad čekaly v 15. a 16. století. Přestavbu vedli stavitelé Antonio Ericer a později Baltasaare Maggi. V roce 1555 byla založena obora, malý letohrádek a rozsáhlé stavby v bývalém podhradí. Během doby, kdy Českým Krumlovem kráčely šlépěje Rožmberků, se objekty dočkaly mnoha stavebních úprav. Rožmberský erb, který můžete vidět na obrázku, je proto právem vetkán do dějin zámku jako tlustá červená niť.Do historie Českého Krumlova se zapsali i Eggenbergové, pro které tady letech 1682 až 1687 pracoval stavitel Giacomo de Maggi. V roce 1675 tu bylo zřízeno první divadlo, které bavilo zámecké majitele i hosty mnoho dlouhých let.Poslední majitelé zámku Schwarzenberkové nechali v letech 1719 a 1720 přestavět mincovnu na dolním nádvoří. Zaplatili i další stavební práce, mimo jiné si objednali rokokovou výzdobu ve skvostném Maškarním sále. V letech 1766 a 1767 bylo vystavěno nové divadlo, tentokráte zděné. Díky své monumentální kráse bylo město Český Krumlov včetně zámku zařazeno do seznamu UNESCO.  O co pečuje kastelán? Hrad a zámek Český Krumlov si můžete prohlédnout ve dvou prohlídkových okruzích. První trasa vám představí zdejší historické interiéry, které se chlubí bohatou renesanční, rokokovou a barokní výzdobou. Je to zejména Maškarní sál a Eggenberský sál se Zlatým kočárem. Druhá prohlídková trasa vás provede schwarzenberskými apartmá z 19. století.Kromě klasických prohlídkových tras se můžete podívat po zaplacení samostatného vstupné také do zámeckého divadla s unikátním otáčecím pódiem, do 74 metrů vysoké zámecké věže, máselnice a mincovny. Dále můžete navštívit Václavské sklepy s výstavou keramické tvorby. Další expozice je v zámecké konírně.A pokud vás prohlídka zámku zmůže, můžete zamířit do příjemného zámeckého parku a jeho zahrad nebo se potěšit pohledem na medvědy, kteří jsou chováni v zámeckém příkopu.  O bílé paní krumlovské Dlouhá staletí vládli na Krumlově mocní páni z Růže - Rožmberkové. Posledním potomkem rodu byl pan Petr Vok. Pověst vypráví, že když byl malý, pečovala o něj bílá paní. Byla z rodu Rožmberků a o malého Petříčka se přicházela starat vždy o půlnoci. Když nějaká chůva u kolébky usnula, bílá paní ji zastoupila a sama děcko chovala a utěšovala. Chůvy už ji znaly, a tak se žádná nebála.Až jednou přišla na Krumlov nová chůva. O Petříčka se starala pečlivě, darmo mluvit, ale jednou v noci přece jen usnula. V tu chvíli vešla do komnaty bílá paní, vzala děcko do náručí a začala mu zpívat pěknou ukolébavku. Chůva se však probudila a když viděla cizí ženu, kterak o dítě pečuje, začala křičet a Petříčka jí rychle vzala. Bílá paní se rozzlobila: "Proč bych se nemohla i dítě starat, když je z mého rodu? Ale ty mi překážíš, už se o něj starat nebudu. Ale až bude velký, řekněte mu, kdo ho po nocích choval," řekla. Pak ukázala na místo ve zdi a zmizela.Po letech, když byl z Petra statný muž, poprvé slyšel o bílé paní. Celou příhodu si pečlivě vyslechl a pak nechal prozkoumat místo, na které paní ukázala. Shledal, že je tam duté místo, ve kterém našel cenný zlatý poklad.Jak k zámku Do Českého Krumlova se dostanete vlakem i autobusem. Vhodné spojení můžete vyhledat například na www.jizdnirady.cz. Železniční stanice je vzdálená přibližně dva kilometry od zámku, z autobusové zastávky je cesta o kilometr kratší. Motoristé se do Českého Krumlova dostanou po komunikaci E 55 směrem z Prahy přes České Budějovice a dále po silnici číslo 39 na Český Krumlov. Placené parkování pro osobní automobily i autobusy je necelý kilometr od areálu. Zaparkovat můžete na záchytných parkovištích na okraji města. Ty jsou pochopitelně placené.

Pokračovat na článek


HLUBOKÁ NAD VLTAVOU

Romantický zámek na severu českobudějovické kotliny. Hluboká nad Vltavou byla postavena na základech královského hradu Frohnburgu založeného už ve 13. století. Vítkovci, do jejichž rukou hrad nakrátko padl po smrti krále Přemysla Otakara, se z jeho vlastnictví netěšili dlouho. Po obléhání v roce 1290 a následné popravě Záviše z Falkenštejna pod hradbami se Hluboká stala znovu královským majetkem.Dalšími majiteli byli Jan Lucemburský, který hrad zastavil, a Karel IV., za něhož se Hluboká vrátila zpátky do majetku království. Po mnoha majitelích se vlastníky hradu stali v roce 1562 páni z Hradce. A právě Adam z Hradce začal koncem 16. století přeměňovat hrad na zámek. Další hradečtí páni, Jáchym I. a Adam II., zámek nakonec zcela přestavěli.Dalších úpravy, tentokráte barokní, vykonali Schwarzenberkové, v jejichž rukou se Hluboká ocitla roku 1661 a jimž patřil hezký erb na obrázku. Dnešní podobu zámek získal po radikální přestavbě ve stylu windsorské gotiky na renesanční sídlo. V současné době patří Hluboká nad Vltavou českému státu.  Co vám ukáže sličná průvodkyně? Zámek Hluboká nad Vltavou patří mezi naše nejpopulárnější historické památky a není divu. Srdce návštěvníků si zámek získá už vnější podobou, jakoby vystřiženou z pohádky. Interiéry jsou plné přepychového zařízení, které se jen blyští bohatstvím a dýchá noblesou. Jednotlivé sály, pokoje a salóny pak představují unikátní sbírky dobového vybavení a dokumentují život jeho majitelů.Velké oblibě turistů se těší především zámecká kaple a zbrojnice. V zámeckých prostorách jsou také umístěny mnohé sbírky. V jízdárně najdete expozici Alšovy galerie. Do té je třeba zaplatit vstupné zvlášť. Unikátní je i zasklená zimní zahrada. Pro trochu oddychu po náročné prohlídce zámku se nabízí příjemný anglický park. Rozloha zeleně je úctyhodná, zahrnuje rovných 190 hektarů.  S jízdenkou, nebo s řidičským průkazem? Přímo do Hluboké nad Vltavou vlak nejezdí. Nejbližší železniční stanice je až v obci Zámostí, která je vzdálená asi pět kilometrů od zámku. Autobus vás zaveze do městečka, k zámeckým skvostem je třeba dojít asi sedm set metrů. Optimální spojení si můžete vyhledat například na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se k zámku dostanou po silnici E 55 od Prahy. Před Českými Budějovicemi je třeba zabočit doleva na silnici číslo 146, která vede až do Hluboké nad Vltavou. Další možností je cesta po komunikaci číslo 20 od Písku a na začátku jihočeské metropole zahnout na silnici číslo 105, která vede do Hluboké nad Vltavou. Placené parkoviště pro automobily i autobusy je necelý jeden kilometr od zámecké brány.

Pokračovat na článek


ŠPILBERK

To, co je pro naši metropoli Pražský hrad, je pro Brno Špilberk. Dominantní, nově opravený hrad, je velmi starý, protože první obranné stavby tu vznikly už v období Velkomoravské říše. První kamenné budovy však začaly na místě dnešního Špilberku vyrůstat zřejmě až ve 13. století. Na začátku 17. století byl Špilberk přestavěn na mohutnou barokní pevnost, která od konce 17. století do roku 1858 sloužila jako státní vězení smutně známé od doby Velké francouzské revoluce. V první polovině 19. století tu nuceně pobývalo mnoho evropských revolucionářů. Vězni se na Špilberk nastěhovali i v období první a druhé světové války. Dnes už je Špilberk jen připomínkou temných časů, kdy v jeho útrobách zvonily okovy a trestanci ve špinavých mundůrech čekali na milost.Město Brno leží v místech, které byly osídleny už za Velkomoravské říše. Postupem času se stalo důležitým obchodním centrem, o němž hovoří písemné prameny už v 11. století. O dvě staletí později už bylo Brno obehnané hradbami a na konci 14. století se stalo hlavním městem Moravy.Během třicetileté války se ho Švédové snažili dobýt, což se jim nepovedlo. Brno však bylo těžce poškozeno. Stratégové si ve druhé polovině 17. století dobře uvědomovali, že Brno je důležitým městem, a proto ho nechali přestavět na mohutnou pevnost zrušenou až v roce 1861. Později byl v Brně nastartován velký rozvoj řemesel, především textilního průmyslu. Za druhé světové války bylo Brno silně poničeno, ale obyvatelé ho rychle obnovili. Dnes je druhým nejdůležitějším městem země.Turisté mohou v Brně vidět mnoho zajímavostí, jejichž výčet by si vyžádal mnoho a mnoho stránek textu. Jmenujme například dóm svatého Petra a Pavla, gotickou Měnínskou bránu nebo dům pánů z Lipé, jejichž erb můžete vidět na obrázku. Za zmínku stojí také bývalý kapucínský kostel známý hrobkou s mumifikovanými pohřbenými. Mezi nimi leží i známý velitel pandurů baron Fr. Trenck.  Co chrání pevnost Špilberk? Prohlídka hradu je možná několika trasami. První vás provede světem barokního pevnostního stavitelství a vězeňstvím josefské doby. Druhá trase je procházkou temnou dobou v historii hradu, kdy byl neblaze proslulý jako žalář národů. Dále na hradě najdete expozici Brno na Špilberku, která dokumentuje historii pevnosti i celého města. Další z výstav pojednává o současné tváři města. Pokud si Špilberk důkladně prohlédnete a zbude vám trochu a času a elánu, pak neváhejte zamířit do vnitřního města. Rozhodně má co nabídnout.  Kudy do Brna? Do Brna se dostanete vlakem i autobusem. Stačí vybrat z desítek spojení to pravé, například na www.jizdnirady.cz. Motoristé směřující do Brna od Prahy využijí dálnici D1, stejně tak motoristé z Olomouce. S parkováním je to jako v každém velkém městě složité. Možností je parkování na náměstích. To bývá zpravidla zpoplatněné formou parkovacích automatů.

Pokračovat na článek


HRAD KOST

Jeden z nejzachovalejších českých gotických hradů postavený na pískovcové skále u romantického údolí. Hrad založil zřejmě Beneš z Vartemberka, a to už před rokem 1349. V původní podobě ovšem nevydržel dlouho, protože byl po roce 1370 zcela přestavěn Petrem z Vartemberka. V následujících staletích se na Kosti střídali majitelé. Hrad vlastnili pánové z Házmburka, pánové ze Šelmberka a pánové z Biberštejna, kteří hrad opět přestavěli, tentokráte renesančně. Jejich erb můžete vidět na obrázku.Za Lobkoviců byly ve druhé polovině 16. století přistavěny četné hospodářské budovy, mimo jiné také pivovar, v němž se začalo vařit skutečně skvělé pivo. Údajně se za ním sjížděli pivaři ze širokého okolí.Roku 1635 Kost z větší části vyhořela a už nebyla obývána. Ušla nicméně rozkazu o boření hradů v roce 1658. Koncem 17. století ji tehdejší vlastníci Černínové přeměnili na sýpku. Slavnější časy hradu přišly až v padesátých letech 20. století, kdy začala celková rekonstrukce hradu. Dnešní anály ji hodnotí jako jeden z nejzdařilejších zásahů na českých hradech v poválečném období.  Co se skrývá v Kosti? Hradní areál je téměř celý otevřený turistům a ti toho mohou vidět skutečně mnoho. Mezi nejpoutavější patří renesanční černá kuchyně v Bibrštejnském paláci, jejíž součástí je dobové nádobí a předměty, které v žádné středověké kuchyni nesměly chybět. Milovníky historických zbraní zase potěší sbírky Okresního muzea v Mladé Boleslavi a Vojenského muzea v Praze, které jsou doplněné o mnoho unikátních exponátů ze sbírek rodiny Kinských.  Autobusem nebo jak? Přímo na Kost nejezdí autobus ani vlak. Autobusová i železniční stanice je dva kilometry odtud v Libošovicích. Podrobné informace najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé mohou přijet od Sobotky přes Vesec u Sobotky až ke Kosti. Pod hradem je placené parkoviště pro osobní vozy i autobusy.  Kost pro psa Hrad Kost byl vždy velkým lákadlem pro dobyvatele. Podlehl mu i slavný Jan Žižka z Trocnova, který se mohutné sídlo pokusil dobýt v tvrdých časech husitských válek. Hrad však obléhal neúspěšně a nakonec ustoupil se slovy, že Kost je dobrá leda pro psa.Úkol pro rozvědkuOd požáru v 16. století ležela Kost ladem a kromě sýpky tu nefungovalo vůbec nic. Přesto měli vojevůdci z hradu strach. Důkazem je fakt, že speciálně vyslaní pruští špióni roku 1866 pořídili v noční akci fotografie Kosti jako důležitého vojenského objektu. Podle historiků se jedná o vůbec nejstarší dochované fotografie českého hradu.

Pokračovat na článek


HRAD LEMBERK

Hrad přestavěný na zámek nad malou vsí Lvová. Hrad založili Markvartici ve 13. století, ale v dalších staletích získal Lemberk novou renesanční zámeckou podobu. Majitelem zámku se stal i slavný Albrecht z Valdštejna, jehož erb můžete vidět na obrázku. Právě on nechal zámek znovu přestavět, pracemi byl pověřen známý stavitel Niccola Sebregondi. Jeho odkaz byl ten úplně poslední, protože Lemberk se nám dochoval v prakticky stejné podobě, jakou mu vtiskl italský mistr.Samostatnou kapitolou Lemberka byla přítomnost Zdislavy z Lemberka, která tu dlouhá léta žila. Odkazu této ochránkyně trpících a nemocných je také v zámku věnována samostatná expozice.  Co se skrývá za branou? Návštěvníkům je přístupný prakticky celý areál stavby. Na pozůstatky hradu je možné narazit jen zřídka, protože Lemberk je dnes téměř čistokrevným zámkem. Turisté v něm mohou vidět mnoho zajímavostí. Prohlídka zámku je rozdělena dvou okruhů. V rámci první trasy je možné obdivovat historické expozice, především renesanční a barokní interiéry, kapli nebo kuchyni. Druhá trasa vede do muzea Zdislavy z Lemberka včetně jejích místnůstek. Zapomenout však nesmíme ani na výstavu moderního uměleckého sklářství.  Jak dobýt Lemberk? Na Lemberk se dostanete poměrně snadno, protože autobus i vlak jezdí do nedaleké Lvové. Zastávky jsou necelý jeden kilometr od zámku. Přesné spojení zjistíte na internetové adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé se k zámku dostanou po silnici číslo 13 z Jablonného v Podještědí, od kterého je Lemberk vzdálený asi tři kilometry.

Pokračovat na článek


HUKVALDY

Mohutný hrad v hustých lesích mezi Frýdkem-Místkem a Frenštátem. Základní kámen hradu byl položen kolem roku 1230. Prvními obyvateli byli pánové z Hückeswagenu. Později Hukvaldy přešly do majetku olomouckých biskupů, kteří hrad velkoryse přestavovali. Pozdně gotická část přibyla kolem roku 1530, renesanční o padesát let později a později ještě barokní část. Po nezdařeném povstání v roce 1695 bylo na hradě vězněno mnoho poddaných. Právě z Hukvald osvobodil legendární zbojník Ondráš svého otce fojta Šebestu. V roce 1762 Hukvaldy vyhořely a opustil je poslední obyvatel.Víska pod hradem se jmenuje také Hukvaldy. Je významná tím, že se v ní nachází krásný zámek s oborou. Slavným rodákem je hudební skladatel Leoš Janáček, jehož pracovnu můžete vidět v rodném domě číslo 79, bývalé škole.  Co chrání hradby? Hukvaldy jsou dnes zříceninou, která prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Hradní areál je téměř celý přístupný návštěvníkům. Mohutné zdi a hradby dnes jen nesměle naznačují bývalou majestátnost a architektonickou jedinečnost této stavby. Při prohlídce, kterou můžete absolvovat samostatně nebo s průvodcem byste rozhodně neměli přehlédnout barokní kapli sv. Ondřeje. Pro skvělý rozhled po okolní krajině se můžete vyšplhat na hradní věž, odkud se vám za dobrého počasí bude jasně rýsovat panorama Beskyd. V prostorách hradu stojí za návštěvu expozice o historii hradu a jeho výstavbě. Příjemnou procházkou po vyčerpávající prohlídce může být návštěva obory, která se rozkládá pod areálem hradu.  Kterak dobýt hrad? Vlakové spojení přímo ke zřícenině hradu ani její těsné blízkosti neexistuje, a tak nezbývá než cestovat po vlastní ose nebo autobusem. Vhodné spojení autobusem najdete na internetové adrese www.jizdnirady.cz. Zastávka autobusu je od hradu vzdálená asi jeden kilometr. Motoristé mohou k hradu zamířit z Ostravy po silnici číslo 486 směrem na Frenštát pod Radhoštěm nebo z Olomouce po silnici E 462 přes Hranice, Nový Jičín a Příbor, za kterým je zapotřebí odbočit na silnici číslo 486 a dále na Hukvaldy. Placené parkoviště pro automobily i autobusy je jeden kilometr od hradu.

Pokračovat na článek


Hrad Rychmburk

Krásně zachovalý hrad nedaleko Skutče, jehož zakladatelem byl muž se zajímavým jménem Tas z Mrdic. Na konci 14. století Rychmburk patřil pánům z Pardubic, jejich erb můžete vidět na obrázku.V drsných časech husitských válek hrad dobyli v roce 1425 Husité. Od 16. do 18. století byl Rychmburk v držení dvou významných šlechtických rodů, Valdštejnů a Kinských. Každý rod hrad přestavěl podle svého vkusu, Kinští vtiskli Rychmburku typický barokní ráz. Ten můžete obdivovat dodnes. V současné době hrad slouží jako dům seniorů.  Co tají hradní strašidla? Dominantou hradu je vysoká válcová věž, z níž je krásný výhled do okolí. Na ochozech věže jsou vystavovány umělecká díla. V gotickém přízemí s původními klenbami je expozice, která dokumentuje historii Rychmburka. Pro trochu odpočinku můžete zamířit do půvabné zahrady s altánkem.  O ukradeném nebožtíkovi  Skon bohatého pana Zdeňka Berky z Dubé a Lipého, který pobýval na Rychmburku, provázejí všelijaké zkazky. Jedna povídá o tom, že pan Berka měl dceru Markétu, která se zamilovala do chudého šlechtice. Její otec však nechtěl o sňatku ani slyšet. "Žádného zemana z Nemanic a na Chudobíně si nevezmeš, o to se postarám," říkal.A jak řekl, tak se také stalo. Pochopové odvezli vzpurnou Markétu do kláštera. Dcera však tropila taková alotria, že jí matka představená štandopéde odvezla zpátky na Rychmburk. Pan Berka zuřil, ale pak ho napadlo jiné řešení. Nechal dceru zazdít do výklenku kostela v Janovicích. Jídlo jí dovnitř dávali lidé malým otvorem. Ani pak však trápení pana Berky neskončilo. Dcera totiž prohlásila, že církvi daruje většinu majetku. Když se to dozvěděli mamoniví faráři, pelášili na Rychmburk žádat o peníze a o to, co jim prý náleží. "Čeho je moc, toho je příliš," rozběsnil se pan Berka a v pominutí smyslů nechal Markétu odvézt z kostela a navždy zazdít v hradní věži Rychmburka.To se mu ale stalo osudným. Lidé vyprávějí, že nedlouho poté utrápily pana Berku výčitky svědomí a zemřel. Stalo se tak v Olomouci, kde ho hrobníci rovnou i pohřbili a poslali na Rychmburk účet za spálené svíčky a pohřební věnce. Na hradě z toho bylo velké pozdvižení, protože pan Berka nechal před časem vystavět rodinnou hrobku v Lažanech. Za to měli Lažanští velké výhody, protože slíbili, že na pohřbení členů rodu řádně dohlédnout. Když byl pan Berka pochován v Olomouci, hrozilo, že o výhody přijdou. A tak dali hlavy dohromady. Nakonec se rozhodli, že nebožtíka Berku ukradnou. Vypravili do Olomouce dva šikovné sedláky, kteří pozvali hrobníka do šenku na žejdlík piva. O půlnoci už stála před hrobníkem celá řada žejdlíků a když samou opilostí usnul, vzali mu sedláci hřbitovní klíče a pana Berku naložili do připraveného povozu. A tak se nakonec nebožtík dostal tam, kam patřil, a Lažanští mohli klidně spát.VSTUPNÉV Rychmburku není stanoveno vstupné, jeho výše je dobrovolná.KUDY VEDE CESTA NA HRADVlakem se dostanete nejblíže do dva a půl kilometru vzdálené vesničky Dolívka. Autobusová zastávka je od hradu pouze půl kilometru. Optimální dopravní spojení najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Motoristé mohou k zámku cestovat po komunikaci číslo 37 směrem z Chrudimi do Ždírce nad Doubravou a ve Slatiňanech zabočit na silnici číslo 358, která vede až do vesnice Předhradí. Další možností je sjet ze silnice číslo 34 spojující Hlinsko a Poličku na silnici číslo 354, která vede taktéž do Předhradí.  

Pokračovat na článek


Zámek Nové Hrady

Krásný zámek postavený v letech 1774 až 1778. Nové Hrady si nechal vystavět první majitel Jan Antonín Harbuval de Chamaré, většinu prací řídil Josef Jäger. Okolní budovy ale vznikaly ještě v dalších letech, to platí i pro četné hospodářské budovy. Poslední stavební úpravy Nové Hrady čekaly ještě v letech 1936 a 1937, iniciátorem byl Cyril Bartoň z Dobení Co najdete za branou? Čerstvě opravené zámecké interiéry nabízejí návštěvníkům možnost nahlédnout do pokojů a sálu v rokokovém stylu s řadou dobového zařízení. Kromě prohlídky samotných zámeckých prostor může být zajímavé i poznávání dalších budov v zámeckém areálu, například návštěva správní budovy. Klasickým rokokovým prvkem je také vstupní brána a špejchar. Příjemnou procházkou může být návštěva zámeckého parku.  Autobusem nebo vozem? Do Nových Hradů a blízkého okolí vlaky nejezdí, a tak nezbývá než cestovat autobusem nebo po vlastní ose. Autobus vás zaveze přibližně dvě stě metrů od zámku. Spojení, které ale není příliš časté, můžete vyhledat na adrese www.jizdnirady.cz. Autem se k zámku dostanete například z Litomyšle po silnici číslo 358 nebo po silnici číslo 357, když předtím odbočíte z komunikace číslo 34 mezi Hlinskem a Poličkou. Parkoviště pro osobní vozy i autobusy je v bezprostřední blízkostí zámku.OTVÍRACÍ DOBA Celoročně denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin po předchozí domluvě.VSTUPNÉNení stanoveno pevné vstupné, výše příspěvku je dobrovolná.

Pokračovat na článek


Zámek Líčkov

Zámek Líčkov stojí na základech gotického hrádku ze 14. století. O změnu hradu na zámek se s největší pravděpodobností postaral Bohuslav Hrobčický, jehož erb můžete vidět na obrázku. Dnešní podobu však zámek získal až v roce 1765 s příchodem nového majitele Josefa Vonibalda z Ebenu. Ten vybudoval mimo jiné vstupní bránu a interiéry stavby vyzdobil rokokovými detaily.V roce 1807 se zámek stal vlastnictvím řezníka Thadeuse André ze Žatce, který začal areál využívat jako palírnu lihu. Po první světové válce se majitelem krásného objektu stal umělec Oskar Brázda, jeho ženě byl zámek vrácen v restituci.  Čím se chlubí Líčkov? Dnešní zámek nezapře původ gotického hrádku. Důkazem je zachovaná válcová věž, která je stále jeho součástí. Místní interiéry nabízejí velmi zajímavou historickou výzdobu a galerii někdejšího majitele zámku, malíře Oskara Brázdy. Jehož žena dokázala dílo na zámku Líčkov uchovat i během temné doby socialismu, a to přes veškerý útlak tehdejších mocipánů.Důležitou památkou je také kaple sv. Anny se zařízením z druhé poloviny 18. století. Trochu odpočinku a klidu pak najdete v původní zámecké zahradě.  Kudy do zámku? Vlakem se dostanete neblíže do pět kilometrů vzdálených Velenic. Autobus vás zaveze přímo do vesnice Líčkov, zastávka je necelých dvě stě metrů od zámku. Podrobné jízdní řády najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Cesta automobilem je poněkud komplikovanější, protože Líčkov stojí mimo hlavní silniční trasy. Vhodná cesta je přes Louny po silnici číslo 225 až do obce Drahomyšl, kde je nutné zabočit doleva na Dubčany a v Dubčanech doprava na Liběšice. Z Liběšic pak pokračujete přímo do Líčkova. Neplacené parkoviště pro osobní vozy a autobusy je dvě stě metrů od zámku.OTVÍRACÍ DOBA IV. až IX. v sobotu a neděli od 10 do 17 hodin. Návštěva v jiném termínu je možná po předchozí telefonické dohodě. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 20 korun, děti mohou na Líčkov za 10 korun.

Pokračovat na článek


Chebský hrad

Zříceniny hradu ve městě Cheb nad řekou Ohří. Kamenný hrad Cheb byl postaven v první polovině 12. století na základech slovanského hradiště z 9. století. Zakladateli byli páni z Vohnburgu, v jejichž době se Chebsko stalo součástí bavorské marky. Na příkaz císaře Fridricha Barbarossy doznal hrad mnoha přestaveb. V roce 1322, po připojení k Českému království, se stal královským hradem a za vlády Václava II. se dočkal souseda v podobě Václavského hradu na druhém břehu řeky. V 17. století byl hrad přestavěn na barokní citadelu s hradbami a kasematy. Od roku 1742 je vedený jako pustý.Město Cheb bylo založeno na místě starší osady v první polovině 13. století. V dobách husitských válek stálo na straně Zikmunda a sloužilo jako nástupiště křižáckých výprav. Ve městě se konala řada důležitých diplomatických schůzek, mezi nejvýznamnější patřilo setkání basilejského koncilu a Čechů. Významným místem jednání byl Cheb i za vlády Jiřího z Poděbrad.Město bylo postupně dobyto Sasy i Švédy za třicetileté války, později Francouzy za války o rakouské dědictví. V 17. století doznalo přestavby na barokní pevnost, která byla zrušena počátkem 19. století. Téměř do poloviny stejného století se Cheb řadil mezi pětici největších českých měst, později se stal jedním z prvních českých měst propojených s ostatními významnými sídly železnicí. Dnes je městskou památkovou rezervací s řadou výjimečných historických památek.  Co ukrývají hradby? V areálu hradu zaujme návštěvníky unikátní pozdně románská dvoupodlažní kaple a zbytky románského paláce se sdruženými okny. Zajímavé je i torzo Gordonova domu. Dominantou hradu i celého města je zdálky dobře viditelná věž zvaná Černá. Je upravena jako vyhlídka a nabízí skvostný pohled do okolí.Zajímavé jsou také hradní expozice, především výstava dokumentující archeologické nálezy. Poodkrývá roušku tajemství nad historií hradu i slovanského hradiště, na jehož základech bylo kamenné sídlo postaveno. Expozice o vývoji chebského kamnářství v barokních kasematech je dalším místem, které stojí za to navštívit.Pokud vám zbude trochu času, navštivte místní muzeum v Pachelbelově domě. Mimochodem, ve stejném domě byl roku 1635 zavražděn Albrecht z Valdštejna. Jeho krásný erb můžete vidět na obrázku.  O bláhovém koláři Chebský hrad je opředený poutavou pověstí, která se mezi lidmi začala šířit v 17. století poté, co tu zahynuli generálové věrní Albrechtu z Valdštejna. Podle obyvatel města na hradě straší duchové mrtvých.To se takhle jednou bavila místní chasa v krčmě pod hradem. Když došlo slovo na strašení, začal se mistr kolář mluvkům smát. "Vy jste chasa vystrašená. Kdože by to v noci na hradě strašil, když může klidně spát. Chcete-li, půjdu se o půlnoci sám na hrad podívat. Snad tam nějakého ducha potkám, popovídám si s ním a zítra vám převyprávím, jaké to tam je," smál se vychloubačně."Rouháš se a to se ti nevyplatí," říkali ostatní měšťané. Ale marně koláře zrazovali, marně ho prosili, jeho tvrdá makovice zvítězila. Když se ručička přiblížila dvanácté, dopil poslední korbel piva a vyrazil. Všude byla tma, ani hlásku. Co naplat! V koláři sice byla malá dušička, ale nechtěl ráno poslouchat výsměch chasy, jaký je zbabělec. A tak došel až k hradbám. Aby si dodal odvahy, vykřikl: "Nu, vzácní pánové. Dost bylo strašení."Ještě ani nedomluvil, když se brána hradu otevřela a vyjel z ní kočár tažený čtyřmi vraníky. Koním z nozder šlehaly plameny a podél kočáru jeli ozbrojení rytíři s tasenými meči. Za kočárem pak jel zajatec. Mistr kolář v něm s hrůzou poznal sám sebe. Jeho druhé já mělo oči podlité krví a tvář poznamenanou utrpením.Z hrozného zážitku se kolář probral až ráno a jen stěží došel domů. Ulehl do postele s horečkou a bolestí na prsou. Zima jím třásla a neměl na nic chuť. Tak to trvalo tři dny a tělu se stále přitěžovalo. Kolář nakonec pozval chasu z hospody, otřesný zážitek jim převyprávěl a zemřel. Od těch dob už o strašidlech nikdo nepochyboval. Cheb patří mezi největší česká města, a proto není žádný problém cestovat do něj autobusem či vlakem, stačí jen najít správný spoj. Ten hledejte na adrese www.jizdnirady.cz. Pokud jste se rozhodli cestovat vozem, dojedete do Chebu po silnici E 48 od Karlových Varů nebo po komunikaci číslo 21 od Plzně. Parkovat můžete na chebském náměstí i přímo pod hradem.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. denně mimo pondělí od 9 do 16 hodin, V. a IX. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin, VI. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 18 hodin. Mimo tyto termíny je návštěva možná po předchozí telefonické domluvě. VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 30 korun, děti mohou do hradu za 15 korun. Existuje speciální rodinné vstupné ve výši 40 korun.KUDY DO CHEBU?Cheb patří mezi největší česká města, a proto není žádný problém cestovat do něj autobusem či vlakem, stačí jen najít správný spoj. Ten hledejte na adrese www.jizdnirady.cz. Pokud jste se rozhodli cestovat vozem, dojedete do Chebu po silnici E 48 od Karlových Varů nebo po komunikaci číslo 21 od Plzně. Parkovat můžete na chebském náměstí i přímo pod hradem.

Pokračovat na článek


Hrad OSTROH

Ostroh (Seeberg) Původně románský hrad Seeberg byl založen na počátku 12. století. V roce 1322 ho získal král Jan Lucemburský, v 15. století se ocitl v rukou šlechty. V 15. a 16. století hrad doznal mnohých přestaveb, včetně přestavby renesanční. V roce 1635, v době třicetileté války, byl dobyt vojsky generála Königsmarka a poté opuštěn. Formálně ale patřil do panství Albrechta z Valdštejna, jehož erb můžete obdivovat na obrázku. Začátek 20. století se nesl v duchu rozsáhlých rekonstrukčních prací. V současnosti je opevněná stavba komplexně zrekonstruována a návštěvníkům nabízí mimo jiné i příjemné posezení ve stylové restauraci.  Za vůní černé kuchyně Areál hradu je tvořen dvěma částmi, předním a zadním hradem. Obě části odděluje hluboký příkop s mostem. Interiéry hradu se pyšní rytířským sálem a pro středověké hrady typickou černou kuchyní, ve které nechybí ani dobové vybavení. Zajímavý zážitek nabízí i vstup do sklepních prostor hradu.V prostorách bývalého Seebergu najdete i několik poutavých expozic. Výstava karlovarského porcelánu je doplněna národopisnou expozicí severozápadních Čech umístěnou v hradní stodole. Před samotným hradem jsou navíc soustředěny lidové stavby z blízkého okolí.Zbude-li vám ještě trocha času, navštivte původně gotický kostel sv. Wolfganga z 15. století. Krásná církevní stavba prošla barokní přestavbou, její chloubou jsou mramorové náhrobní desky ze 16. a 17. století.  Po silnici, či po kolejích? Vlakem se dostanete do tři kilometry vzdálené vesnice Hazlov, autobus vás zaveze do dva kilometry vzdálené vesničky Poustky. Podrobné informace najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Pokud jste motoristy, zamiřte po silnici číslo 64 z Františkových Lázní směrem na Aš a zabočte směrem na Poustky a Ostroh. Jen pár kroků od hradu je neplacené parkoviště pro automobily i autobusy.OTVÍRACÍ DOBA 15.III. až IV. a X. až 15.XI. denně 10-16, V. a IX. denně 10-17, VI. denně 9-17, VII. a VIII. denně 9-18.Mimo tyto termíny je návštěva možná jen po telefonické domluvě.VSTUPNÉKaždý dospělý musí zaplatit 40 korun, děti mohou do hradu za 20 korun.

Pokračovat na článek


Zámek HORŠOVSKÝ TÝN

Zámek je nejvýznamnější památkou stejnojmenného města, Horšovského Týna. Předchůdcem nynějšího zámku bylo obyčejné dřevěné tvrziště, respektive opevněný biskupský dvorec. Ve druhé polovině 13. století tady stál kamenný hrad, který dále upravovali arcibiskupové Arnošt z Pardubic a Jan z Jenštejna. Právě jemu patřil erb na obrázku.Jan z Jenštejna byl zvláštní postavou naší historie. Studoval v Římě a připravoval se na dráhu duchovního. Záhy dosáhl titulu míšeňského biskupa a pražského arcibiskupa, ale spíše než na duchovní záležitosti se zaměřoval na zájmy světské. Trávil mnoho času na honech, účastnil se divokých pitek a otáčel se za každou sukní. Navíc byl nesnesitelný, často a rád vyvolával pře. Postupem času zabředl do svárů s králem Václavem IV. Dokonce na něj žaloval papeži, ale marně. Nakonec se musel před královým hněvem ukrýt v Římě, kde zemřel a s ním i celý rod. Ale zpátky do Horšovského Týna.Hrad v roce 1547 vyhořel a musel být přestavěn, tentokráte renesančně. Další úpravy, jenž mu vtiskly definitivní zámecký ráz, přišly v 17. století. Po stavovském povstání se Horšovského Týna zmocnil levně Maxmilián Trautsmansdorf, který stál celý život věrně při Habsburcích. Poslední přestavba zámek čekala v 19. století, kdy Horšovský Týn získal novorenesanční háv.  Kudy půjdeme s průvodcem? Návštěvníci mají možnost prohlédnout si areál zámku a hradu v Horšovském Týně celkem v pěti placených trasách. Návštěvníci proházejí raně gotickou biskupskou kaplí, renesančními interiéry, zbrojnicí i gotickým sklepením. V dalších trasách se věnují zámku a nahlížejí do života a způsobu bydlení šlechty od 16. do počátku 20. století. Za návštěvu stojí i kuchyně, která hostí stálou výstavu historického nádobí a porcelánu, osvětlovacích těles, osobních i cestovních potřeb a textilu. V jiné trase se turisté seznámí s historickými interiéry purkrabského paláce, jízdárnou a ochozovou chodbou.Kromě placených tras můžete navštívit zámecký park v krajinářském stylu nebo jižní parkán, který obývá roztomilý mýval Ronýš. Po náročné prohlídce se nabízí možnost dát si kávu nebo něco na zub v zámecké restauraci.  O bílém jelenovi Na zámku býval starý hrabě Trautsmandorf. Byl vdovec a jeho jedinou láskou byl lov. Chodil jen v loveckém oblečení a celý den se dokázal kochat pohledem na trofeje vystavené v zámeckých chodbách. Jednoho dne mu přivezli vzácného bílého jelena, kterému hrabě věnoval veškerý čas a péči. Chodil ho krmit a osobně dohlížel na to, jakou stravu mu sluhové připravují.Mezi lidmi se však začaly šířit zvláštní povídačky. Stará kuchařka v krčmě například říkala, že v jelenovi je zakletý duch hraběte. A opravdu to tak vypadalo. Od té doby, co se hrabě staral o jelena, jen chřadl. Tváře mu zbělely, záda rozbolela a zrak už mu tak nesloužil.Když si jelen na nové prostředí zvykl, rozhodl se hrabě, že ho pustí do zámecké obory. Každý den pak z okna vyhlížel, jestli se jelen nevrací. A skutečně, čas od času se u zámeckých zdí mihl bílý stín.Jednoho rána se hraběti udělalo opravdu zle. Ulehl do postele a věrný sluha Johan rychle volal pro doktora. Marně mu lékaři pouštěli žilou, marně ho obkládali poduškami, marně mu vařili bylinkové čaje. Bylo vidět, že přichází zubatá. "Johane, celý život jsi mi věrně sloužil. Teď tě požádám o poslední službu. Přines mi tu nejlepší brokovnici, ale nabitou," řekl hrabě.Pak se i s puškou přestěhoval k oknu a čekal. Už se setmělo, když k zámecké hradě přiběhl bílý jelen. Podíval se směrem k hraběti, ozval se výstřel. Vystrašený Johan přiběhl k hraběti, ale ten už byl mrtev. Druhý den ráno našli bílého jelena, v jeho srdci zela krvavá rána. "Já to povídala, že v jelenovi je zaklet zámecký duch. Kdyby hrabě jelena nezastřelil, nemohl by z tohoto světa," říkala pak stará kuchařka.OTVÍRACÍ DOBA IV. a X. v sobotu a neděli od 9 do 15 hodin, V. a IX. denně mimo pondělí od 9 do16 hodin, VI. až VIII. denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin. 25. XII. až 1. I. denně od 10 do 15 hodin. Jindy je možné objednat pouze prohlídku pro skupinu nad 10 osob.VSTUPNÉPrvní trasa: dospělí 30 korun, děti 20 a 5 korun. Druhá trasa: dospělí 40 korun, děti 30 a 10 korun. Třetí trasa: dospělí 25 korun, děti 15 a 5 korun. Čtvrtá trasa: dospělí 30 korun a děti 20 a 5 korun. Pátá trasa: dospělí 20 a děti 10 a 1 korunu.CESTOU NECESTOUDo Horšovského Týna se dostanete vlakem i autobusem. Stačí jen najít vhodné spojení. To naleznete například na www.jizdnirady.cz. Vhodná cesta pro motoristy vede z Plzně po silnici číslo 26 vedoucí až do městečka. Osobní automobily mohou parkovat na parkovišti v těsné blízkosti areálu  

Pokračovat na článek


Zřícenina PŘIMDA

Dominantní zřícenina hradu nedaleko města Tachova. Přimda byla založena na vysokém kopci, odkud bylo možné ovládat důležité obchodní stezky. Vznik hradu je velmi zajímavý, protože podle kronikáře Kosmy Přimdu postavili němečtí šlechtici, zřejmě Děpold II. z Vohburku, ale aniž by k tomu měli královské povolení. Když se to český kníže Vladislav dozvěděl, hrad oblehl a dobyl. V pozdějších letech začali čeští panovníci Přimdu využívat k ochraně hranic.Během husitských válek byl hrad dobyt, konkrétně v roce 1427. Po válkách byla Přimda často zastavována, držiteli se stal mimo jiné šlechtický rod pánů ze Švamberka. Právě jim patřil erb na obrázku. Švamberkové hrad sice udržovali, avšak Přimda přesto chátrala. První zajišťovací práce začaly už v 19. století a pokračovaly ve století následujícím. Co ukrývají rozvaliny? Zříceniny údajně nejstaršího kamenného hradu na našem území jsou dominantou stejnojmenné vesnice. Z původního hradu se zachovala pouze hranolová románská věž s výraznými architektonickými fragmenty. Úctu budí i šířka zdí, která v některých místech dosahuje až čtyř metrů. Věž doposud stojí do výšky dvou pater. V prvním patře se v minulosti nacházela hlavní obytná místnost s krbem. V malém výklenku v přízemí přístavku se zachoval prévet. Jedná se pravděpodobně o nestarší ukázku záchodu na území České republiky. Jak na Přimdu Do stejnojmenné vesničky vlak nejezdí, a tak musíte autobusem. Vhodné spojení najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Z vesnice vede ke zřícenině hradu úzká pěšina. Cesta zabere 10 až 15 minut. Motoristé mohou cestovat po dálnici D 5 směrem na Rozvadov a sjet na silnici vedoucí přímo do Přimdy (EXIT 136 - Mlýnec). Další možností je cestovat po komunikaci číslo 501 ze směru od Plzně na Rozvadov. Parkovat můžete například na hlavním náměstí.VSTUPNÉPřimda je čistokrevnou zříceninou, do které můžete kdykoliv a zadarmo

Pokračovat na článek


TACHOVSKÝ Klášter

Půvabná církevní stavba na dřívějším Špitálském předměstí. Františkánský klášter tu byl postaven už v roce 1466, ale hlavních úprav se dočkal až v letech 1686 až 1690. V temných časech druhé světové války byl silně poškozen bombardováním. Obnova byla sice možná, ale klášter navždy přišel o věž.Druhou krásnou památkou Tachova je hrad přestavěný na zámek. První opevněná stavba se tu nacházela už za knížete Soběslava v polovině 12. století. Hrad v pravém slova smyslu tady však vyrostl až o sto let později. V časech, kdy na českém trůnu seděl Přemysl Otakar II., se tachovský hrad dočkal prvních stavebních úprav. Největší období slávy však objekt čekalo až za vlády Karla IV., který si Tachov obzvláště oblíbil. Naopak temná stránka minulosti hradu přišla v roce 1427, kdy byl po desetidenním obléhání dobyt.V polovině 16. století byl hrad přestavěn na renesanční zámek, práce zaplatil tehdejší majitel Hanuš Pluh z Rabštejna. Jeho erb vidíte na obrázku. Zdá se, že přeměna na zámek nepřinesla Tachovu mnoho štěstí - roku 1536 ho totiž postihl katastrofální požár. Objektu se tehdy ujali Lobkovicové, kteří zámek opravili a vtiskli mu novou barokní podobu, ale ani k nim se štěstí neobrátilo čelem. V roce 1770 Tachov vyhořel podruhé.Novým majitelem zpustošeného zámku se stal J. M. Windischgrätz, který ho nechal přestavět klasicistně. K zemi se přitom poroučela vysoká věž i ostatní památky na doby, kdy hrad patřil mezi pevná obranná sídla.  Klášter, nebo muzeum? Tachovský klášter je v současné době domovem Okresního muzea Tachov. Návštěvníci si tak mohou prohlédnout nejen prostory kláštera, ale také zajímavé expozice muzea. Mezi nejpůvabnější části prohlídky klášterního areálu patří bezesporu křížová chodba, kostel sv. Maří Magdaleny a jídelna s hodnotnými nástěnnými malbami.Chloubou tachovského kláštera je píšťalový orchestrion s měchy ve funkčním stavu a sousoší Poslední večeře páně provedené v životní velikosti. V prostorách muzea najdeme expozici věnovanou historii regionu, četné přírodopisné a řemeslné sbírky, expozici věnovanou přírodě Českého lesa nebo sbírku kamenných plastik a zbytků stavebních památek.  Kudy do Tachova? Vlakem i autobusem se do Tachova dopravíte bez problémů. Vhodné spojení najdete na adrese www.jizdnirady.cz. Železniční stanice je od kláštera vzdálená přibližně jeden kilometr, z autobusové zastávky vás čeká cesta o polovinu kratší. Motoristé mohou do Tachova zamířit po silnici 198 z Plané nebo po silnici číslo 199 ze Stříbra. Z Prahy je cesta nejrychlejší po dálnici E 50 směr Plzeň-Rozvadov, tady sjet na silnici číslo 199 do Tachova (EXIT 128). Zaparkovat automobil nebo autobus můžete v těsné blízkosti kláštera.OTVÍRACÍ DOBA I. až VI. a IX. až XII. od pondělí do pátku od 9 do16 hodin, VII. a VIII. od pondělí do pátku od 9 do 17 hodin, v neděli od 10 do 16 hodin. Jindy po předchozí dohodě.VSTUPNÉDospělý zaplatí 10 korun, děti 5 korun. Cizinci zaplatí za dospělého i za dítě 20 korun.

Pokračovat na článek